Kanadsko-český střet civilizací
Z pohledu veleslavné knihy Samuela Huntingtona Střet civilizací bychom sami
sebe zřejmě neradi viděli jako součást civilizace slovansko-pravoslavné a
mohutně se hlásíme k civilizaci západní, euroatlantické.
Přes tuto snahu ale není jednoduché překonat historickou zkušenost obyvatel,
nejméně po desítky let nucených přežívat hlavně díky schopnosti uhýbat. Tu
před špicly, tam před kulkami, ondy před nějakou politickou morovou ranou.
To není výčitka, jen konstatování, že vzájemně se pochopit se zámořským
národem s radikálně jinou historií si žádá více než mimořádné úsilí z obou
stran. Pro lidi, zvyklé uhýbat, nevěda odkud přijde příští úder, a naučené
věřit, že ono se to pak zase nějak utřese, je těžké pochopit, že by v
mezilidských a pak i v mezistátních vztazích mohlo platit cosi tak pitomě
jednoduchého, jako matematická logika.
Třeba implikace doprovázená konjunkcí, kterou lze vyjádřit větou: když A,
tak B, přičemž zároveň C. Přeloženo do kanadštiny to znamená, že když z
Česka přijde určitý počet žadatelů o azyl, tak zavedeme víza, přičemž
zároveň my v Kanadě nevidíme důvod měnit kvůli vám svou azylovou politiku.
Nuže - počet českých žadatelů o azyl překročil avizovaný limit, Kanaďané
splnili co slíbili, aniž by mezitím museli jakkoliv odvolávat co odvolali, a
český údiv ani rozhořčení neberou konce. Dobrá tedy, jsme z trochu jiných
světů a nemusíme Kanaďany chápat, ale připusťme aspoň, že oni mají právo
nechápat zase nás. Nechápat, proč mají hledat příčinu ve svém azylovém
systému, který takové davy odjinud neláká. A když proti dosažení předem
avizovaných kvót, implikujících vízové důsledky, samo Česko, jak se zdá,
udělalo pramálo.
Pokud jde o kanadský azylový systém, skoro nikdo se nepozastavuje nad
rozporuplností informací (nebo možná jen fám), když na jedné straně část
médií, podporovaných teď i ministrem zahraničí a jeho předchůdcem, omílá
floskule o jeho přitažlivé štědrosti, čímž možná sami také přispívají k
romskému úprku za oceán; zatímco jinde zase čteme o Romech, kteří kvůli
nedostatku prostředků přespávají na kanadských letištích nebo se vracejí
zpátky kvůli prťavému kapesnému.
Tak jak to tedy je? Není v této zemi jediná bohatá redakce, schopná vyslat
na místo spolehlivého reportéra a vše pořádně ověřit? Podobné pochybnosti se
mě tak začínají zmocňovat i ohledem údajného byznysu takzvaných prospektorů.
Jeden svědek, žádný svědek, praví zásada kanonického práva, a faktem je, že
prospektorská story - byť může být pravdivá - má stále jen jediný zdroj se
jménem a příjmením, doplněný bezpočtem jeho omílačů.
A trochu zvláštní je i výklad neúspěchu českých žadatelů o azyl v Kanadě.
Větší část žádostí je opravdu zamítnuta. Nepřipadá ale tady nikomu tristní,
že bylo vyhověno téměř čtyřiceti procentům žádostí, projednaných od ledna
2008? Nebyla by snad velká ostuda, i kdyby jediný český občan přesvědčil
kanadské úřady, že mu doma hrozí nebezpečí nebo je neodůvodněně
diskriminován? Jenže takových je nejméně přes sto třicet.
A tady je jádro pudla a skutečný civilizační střet.
Buďto totiž přijímáme myšlenku, že v České republice je vše v naprostém
pořádku, a nepřímo tak obviňujeme kanadské úřady z hlouposti, slepoty nebo
nedejbůh korupce; anebo uvěříme, že v Kanadě panuje tradiční britská štábní
kultura, z čehož bychom museli vyvodit, že Česká republika není bezpečnou
zemí přinejmenším pro desítky svých vlastních občanů, kterým musela
poskytnout útočiště Kanada. Připustit tu druhou, více než ostudnou možnost,
je zjevně nepředstavitelné a až k nepříčetnosti dráždící i ty, kteří se
považují za ctihodnou součást elity.
Když se politolog Jiří Pehe před pár dny pozastavil nad tím, jak nulová
reakce české majority následovala po žhářském útoku na dům ve Vítkově,
ekonom Pavel Kohout ho na blogu Aktuálně.cz vystavil něčemu, co lze nazvat
mediálním lynčem. Nechci ho soudit a lidsky celkem chápu, že lidé nechtějí
mít pocit, že snad někdo plive na jejich zemi.
Jenže kdyby otázka měla stát takto, pak bychom museli připustit, že
rozhořčením nad obnovením kanadských víz pliveme na zemi, která desítky let
otevírala náruč bezpočtu českých emigrantů a uprchlíků, stala se jejich
bezpečným a laskavým novým domovem, poskytovala jim nové příležitosti, a
byla lákavá tím, čím je lákavá stále: duchem svobody a tolerance.
Vzhledem k podílu schválených žádostí o azyl si troufám tvrdit, že kanadská
výčitka je jen z menší části adresovaná stovkám Romů, kteří se svými
žádostmi neuspějí. A z větší části České republice, která nechce slyšet, že
celý ten problém je přece jejím problémem, nikoli kanadským. Jenže
nepříjemná pravda je ponižující, a tak pliveme a pliveme...
|