Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Na úvod vás seznámíme s antidiskriminačním zákonem, samozřejmě nebudou
chybět zprávy ze života Romů a spousta pěkné hudby.
Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma
vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.
=[ Reportáž ]=
O dopadu antidiskriminačního zákona
Antidiskriminační zákon je konečně schválen. Jaký bude mít dopad v životě
diskriminovaných lidí, řekla Marii Vrábelové právnička Eva Strnadová.
„Určitě se jim zlepší pozice. Jsou v lepší pozici, když se obrátí na soud,
protože tam funguje obrácené důkazní břemeno, tedy oni mají sice povinnost
nějakým způsobem soudu ukázat to, jak byli nějakým způsobem diskriminováni,
ale diskriminující má povinnost se vyvinit, je tam presumpce viny.“
Je posílen i ombudsman.
„Ombudsman by měl mít vliv, měl by to být nějaký nestranný orgán, měl by mít
i v této diskriminační problematice svůj prostor. Já si myslím, že ačkoliv
je přijata legislativa, tak záleží na jednotlivých lidech a jednotlivých
soudech, jak rychle budou pracovat, takže hodnotit, jestli se zamezí nebo se
nezamezí diskriminaci, budeme moct až za několik let.“
To znamená, že lidé se kvůli tomu budou muset soudit, je to tak?
„Samozřejmě, budou se muset soudit, ale mají teď opravdu lepší pozici, že
dokazovat bude muset diskriminující.“
V jaké oblasti je nejvíce diskriminovaných lidí?
„Je to různé, ale opravdu se setkáváte s tím, že jsou diskriminovány třeba
ženy v zaměstnání, že mají malé děti, případně jsou těhotné, nebo chtějí být
těhotné, proto je zaměstnavatel vůbec nevezme do zaměstnání. Dále je to
zaměstnávání žen, nemají stejný plat jako muži, samozřejmě je to i s ohledem
na národnost či barvu pleti, tam se také často stává to, že nemají přístup
na diskotéku nebo na podobné akce.“
Mají tedy větší šanci si vysoudit svá práva?
„Myslím, že by tento zákon měl mít i preventivní vliv, že by si
potencionální diskriminující měli uvědomit, že je tady ta možnost se obrátit
na soud a bude pro ně horší se vyvinit z diskriminace.“
Funguje to tak v ostatních státech, bylo zaznamenáno, že to má vliv?
„V ostatních státech Evropské unie funguje antidiskriminační zákon několik
let, ale přiznám se, že konkrétné výstupy ze soudů nevím, ale samozřejmě
nějaký vliv to bude mít. Uvidíme po volbách, byl to velký boj vůbec prosadit
antidiskriminační zákon a již teď je na pořadu jednání, že chtějí udělat
novely, že se jedná o legislativní zmetek a že ho chtějí upravit. Tak
uvidíme, třeba ho upraví ještě do lepší podoby, kdy bude ještě lépe chránit
diskriminované.“
Máte nějaký konkrétní případ?
„Tak typické je třeba – Rom chce jít na diskotéku a není vpuštěn, ale to je
v uvozovkách takový okrajový případ. Vážnější třeba je, když se mladá žena
uchází o zaměstnání a oni se jí zeptají při přijímacím pohovoru, jestli
hodlá mít v následujících třech letech dítě, a ta, která odpoví ano, je
vyřazena z jakéhokoliv dalšího výběrového řízení. Tomu by právě mělo být
zamezeno a tato žena by měla mít právo se obrátit na soud a požadovat nové
výběrové řízení a zamezení tohoto chování. Pokud soud uzná, že tam nějaké
takové jednání bylo, obrátí se na toho potenciálního zaměstnavatele a ten se
musí vyvinit, nějakým způsobem dokázat, že tam takové jednání nebylo, právě
v tom je obrácené důkazní břemeno.“
Záleží na nás, na lidech, jak se k tomu postavíme a jak svá práva budeme
uplatňovat.
„Samozřejmě, jako ve všech jiných odvětvích práva tady záleží, jestli my s
tím půjdeme k soudu nebo si to necháme líbit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Dokumentární film Žaloba odepřeného dítěte
Teď je na řadě příspěvek o zajímavém dokumentu, který odvysílala i stanice
CNN. Je o nucené sterilizaci romských žen v Čechách, které prodělaly tento
zákrok. Jedna z protagonistek tohoto dokumentu, Helena Ferenčíková, jako
první z poškozených vysoudila za nedobrovolnou sterilizaci omluvu vítkovické
nemocnice. Další aktérka tohoto dokumentu, Elena Gorolová, říká, že jí byla
provedena sterilizována z toho důvodu, že je Romka a obecně se nechtělo, aby
se rodily další romské děti. Robert Ferko se jí zeptal.
Kdy jste se dozvěděla, že vám byla provedena sterilizace, jaká byla vaše
první reakce?
„Já jsem se to dozvěděla od pana primáře druhý den a moje reakce byla, že
jsem začala brečet, že jsem z toho byla úplně zoufalá, že už další děti mít
nebudu, protože mně je teprve 21 let a v té chvíli jsem věřila i nevěřila,
protože jsem si říkala, že to je možná jen ta chvíle a zase bude chvíle, kdy
budu moct otěhotnět. Já jsem byla v takovém stavu, že jsem tomu i nevěřila.“
Jaké byly vaše další kroky proto, aby se to nestávalo dalším dívkám a
ženám?
„Začali jsme podnikat to, že jsme se začali scházet v neziskové organizaci
Vzájemné soužití, kde je ředitelem Kumar Vishwanathan. Ženy si založily
spolek, kde začaly bojovat proti tomu, aby se to nestávalo jejich dcerám,
vnučkám a dalším, a tím jsme začaly bojovat, že jsme o tom začaly mluvit a
to s médii, s televizí.“
Čeho chcete dosáhnout tímto bojem proti sterilizaci a co vše podnikáte v
tomto směru?
„Já ten boj chci dotáhnout do konce, a půjdu za tím tvrdě, i kdyby mě to
stálo kdoví co. Už mě to stálo hodně, jak říkám, právě to zdraví. Aa já si
myslím, že i ženy se mnou do toho půjdou, dokud nebude konec, kdy bude
řečeno, že ženy v tom měly pravdu, že bude nějaká omluva, že bude nějaké
odškodnění. Zatím plánované akce jsou, že bychom rády pokračovaly v těch
aktivitách, které děláme.“
K mikrofonu jsem pozval Gwendolyn Albertovou, která už pět let bojuje za
práva žen v České republice a konkrétně se věnuje boji proti sterilizaci.
Jaký je váš názor na nucenou sterilizaci?
„Když se tento zákrok dělá nedobrovolně, nuceně, bez jejich souhlasu, tak je
to opravdu velký zásah do jejich integrity, do jejich psychiky. Rozhodovat o
tom, jestli člověk bude mít děti, s kým, kolik, jak dlouho čekat mezi tím
atd. to jsou ty nejintimnější otázky, která řeší každá z nás a každý z nás.
To, že to někdo za vás rozhodne, já s těmi ženami spolupracuji už pět let,
ale vůbec si neumím představit, jaké ty ženy musely mít pocity, když přišli
ti doktoři a řekli jim to, že se to muselo dělat, bohužel. A že ti lékaři se
neuvědomovali, že je to nelidské, to je šokující a něco se s tím podle mého
názoru musí udělat.“
Pomohla by změna legislativy a jak by to mělo probíhat, aby žena
nepodstoupila sterilizaci bez svého vědomí?
„Doposud se nic nezměnilo, do té míry, jak by se to mělo změnit. Důležité by
bylo, co je osvědčené z různých dalších zemí, že by se stanovila čekací
lhůta od doby, kdy žena žádá o sterilizaci, ať už dobrovolně nebo pod
tlakem, ta lhůta by měla být měsíční, kdy ona se může rozmyslet, jestli to
udělá nebo ne, protože to je definitivní rozhodnutí a to je celkově jen na
její vůli. Není medicínský, lékařský důvod, proč by se mělo dělat.“
V čem vidíte problém současné legislativy?
„Tady je problém, že existující legislativa se vykládá tak, že po dvou
císařských řezech se to nejenom doporučuje, ale mělo by se to i nějak
automaticky stát, to je ale blbost, to je opravdu něco, co se tady musí
změnit, protože to může ovlivnit každou ženu, která jde do nemocnice.“
Co by měly romské ženy vědět a jak by se měly zachovat?
„Musí se naučit, jak se domáhat práva, když se něco stane, ale i být předem
připraveny, vědět o svých právech, vědět, co lékař smí a co nesmí, pečlivě
si vybírat a mít dobrý vztah s lékařem.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Pro mnohé hudebníky je romská hudba inspirující
Pro mnoho zpěváků je romská hudba velkou inspirací. Hodnotí ji jako velmi
kvalitní a mnozí se nebojí zpívat a hrát romské písničky. Příkladem je i
Marie Pojkarová. Jak řekla Janu Mišurcovi, zpívá už od dětství a romskou
hudbu miluje.
„Zpívám vlastně už od dětství, kdy jsem měla vzor ve své mamince, která měla
ráda muziku a zpívala všude, kde se dalo. My jsme byli takoví kočovní lidé,
maminka měla restaurace, střídalo se to třeba po půl roce, jednou jsme byli
tam, podruhé tam, na různých místech a jelikož tam chodili trempové a hráli
na kytary, hrál tam jukebox a maminka hrála na harmoniku, tak mě to hrozně
přitáhlo. Odmalička jsem pochopila, že budu zpívat. Když jsem trošku
povyrostla, tak jsem se v patnácti letech začala zajímat o hudební nástroje,
nejdřív jsem zkusila piáno, měli jsme tam takový velký sál, tam byl velký
starý klavír, tak jsem si k němu sedla a zkoušela jsem jedním prstem
vybrnkávat písničky a pak jsem zjistila, že piáno mě asi nepřitáhne. A potom
v budoucnu jsem dělala Bayerovu školu, tak jsem začala spíš hrát na kytaru,
na tu jsem se začala učit v patnácti letech jako samouk a to mi vydrželo
dodnes.“
Kdo vám píše texty, o čem jsou písničky?
„Texty si píšu sama, melodie, co já si vybírám, jsou takové, aby mě
oslovily, aby mi to něco citově řeklo. Když mi to nic neřekne, tak nenapíšu
ani řádku, nejde mi to a když mě ta melodie osloví a líbí se mi, že je
citová, tak si k tomu napíši takový text, který se mi líbí a kdybych to dala
textaři, tak by to určitě neudělal tak, jak potřebuji já.“
Zpíváte i romskou písničku, umíte jen tu jednu, nebo jich máte v
repertoáru více? Jak se vůbec díváte na romskou hudbu?
„Na to se dívám velmi pozitivně, protože Romové mají strašně krásné
písničky, melodické, nádherné skladby. Já si totiž vzpomínám na své dětství,
když mi bylo patnáct, tak jsem právě začínala hrát a chodila jsem s kytarou
do parku a tam se scházeli různí lidé – bílí i Romové se tam scházeli, hráli
tam na kytary a mně se strašně ty cikánské písničky líbily a kolikrát jsem
oslovila toho Roma, aby mě tu písničku naučil, která se mi zrovna líbila.
Takže mě učili praví Romové, žádný Čech, tak jsem se naučila hrát několik
písniček, nejenom tu jednu, ale tato mi utkvěla v paměti Nane Cocha z filmu
Cikáni jdou do nebe, mně se to hrozně líbilo, tak jsem se to naučila.“
Kde jste vystupovala, měla jste různé koncerty?
„Měla jsem koncerty hlavně na Výstavišti v Praze, to bylo ještě tak před
dvěma roky, tam jsem hrála tak tři roky po sobě v jedné restauraci pátky a
soboty. Ale dnes s těmi koncerty a vystupováním to není to pravé ořechové,
protože na to, abych někde zpívala, potřebuji živou kapelu a tu zrovna
nemám. Dát dohromady kapelu, to něco stojí a pak ti muzikanti nehrají
zadarmo.“
Kdo je váš vzor, koho si ráda pustíte ze zpěváků?
„Já mám ráda hlavně cizí zpěváky, jsem odkojená klasikou, mám ráda takové
staré věci jako Bee Gera, Beatles, Elvis Presley, nemám moc ráda moderny.“
Co byste si chtěla zazpívat?
„Kdyby vstal z hrobu Elvis Presley, tak s ním.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Rozdíly v názorech úřadů a nevládních organizací na kvalitu a způsob, jak
Česká republika chrání romskou menšinu, ukazuje červnový dokument kanadského
Výboru pro přistěhovalectví a uprchlíky. Materiál slouží jako jeden z
podkladů při rozhodování, zda žadateli udělit kanadský azyl. Kanadský
ministr pro migraci Jason Kenney, který tento týden pohrozil znovuzavedením
vízového režimu, na základě tohoto dokumentu nedávno uvedl, že Romové nejsou
v Česku státem diskriminováni.
Bruntálské občanské sdružení Liga přišlo s iniciativou, jak zabránit
zvyšování nezaměstnanosti romské komunity. Celý projekt se skládá z
uceleného souboru jednotlivých kurzů, které mohou zájemci postupně
absolvovat. Připraven je takzvaný komunikační balíček, motivační balíček pro
muže a ženy, nebo také kurz vaření, práce na počítači a kurz češtiny a
angličtiny.
Přípravnou třídu na školu ukončilo letos v Liberci 17 romských dětí, zatímco
před rokem pouze 7. V přípravné třídě Hvězdička se učily věcem, díky kterým
s velkou pravděpodobností neskončí ve zvláštní škole a bez větších problémů
se zařadí do běžné první třídy.
Sdružení Romano Jasnica pořádá už šestým rokem Různobarevný festival.
Moderátor Richard Samko kromě sedmi tanečních souborů představí také funky
Wonder z Chomutova, romfolkové Gipsy Patrik Franc z Kolína, rompopové Gipsy
Strings z Teplic a řadu dalších. Festival se uskuteční v zámeckém parku v
Trmicích a své brány otevře v sobotu 11. července ve 13 hodin.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Pojem extremismus je velmi složité definovat
Pojem extremismus je hojně užívaný i přesto, že ho je velmi složité
definovat. Každý si pod tímto pojmem představuje trochu něco jiného. Více
se dozvíte v rozhovoru Jana Berouska s politologem Zdeňkem Zbořilem.
V naší republice se stále víc mluví o rostoucím extremismu, co si pod
tímto pojmem máme představit?
„Já bych řekl, že to je tak vágní termín, že si pod ním nemůžeme představit
skoro nic. Ale protože se už tento termín vžil, tak na vysvětlenou bych
řekl, že se tady jednak používá od roku 1998, kdy vyšla práce kolegů Mareše
a Fialy o politickém extremismu a radikalismu v České republice a pak, aniž
oni to věděli, tak v Německu se používal od roku 1972 termín pravicový
extremismus - to přímo doporučila vláda Spolkové republiky Německo, aby se
nepoužíval termín nacismus nebo neonacismus, protože v Německu existuje
jakési špatné svědomí. Protože se ten termín vžil, i já ho někdy použil v
takové žurnalistické zkratce a hlavně média ho používají. Tak bych řekl, že
jeho obsahem je jakákoliv zášť nebo nenávist, která je motivovaná rasismem,
antisemitismem, politickými nebo náboženskými důvody a dokonce i důvody
sociálními. Takže základem pojmu extremismus je zaujímání krajních postojů a
toto zaujímání extrémního postoje je motivováno nenávistí a záští vůči
někomu jinému, vůči tomu druhému.“
U nás je to nacionálně dělnický socialismus.
„Mně se zdá, že ty skupiny, které jsou běžně označovány dokonce za
neonacistické, jsou jednak silně nacionalistické, řekl bych až šovinisticky
nacionalisticky orientované a proto mají to heslo – Nic než národ, ačkoliv
ten národ nikdy přesně nedefinovali. Já jsem mimochodem někde našel v nějaké
vědecké práci, že jméno cikán bylo už dávno jméno českých zemanů někdy v 15.
století, takže vidíte, že to je dost uměle vytvořený pojem – národ nebo stát
nebo národní stát. A pak jsou tady skupiny, které inklinují skutečně k
něčemu, co by se dalo nazvat jako dělnický sociální nacionalismus. Pak tu
máme národní socialismus, to je Socialistická strana československá, která
má velkou tradici už od 90. let 19. století a jejíž místopředsedkyní byla
třeba Milada Horáková. Tato strana dokonce kandidovala v letošních volbách
do Evropského parlamentu, ale pak jsou tady i neregistrované skupiny, které
mají silnou tendenci k jakési nové interpretaci německého nacismu, to je to,
čemu říkáme neonacismus. Ještě jednu věc k tomu, neonacismus se projevuje
tím, že se hlásí k ideologii německého nacionálního socialismu, ale ne k těm
všem hrdinům v uvozovkách, tedy oni ještě jakž takž přijímají Adolfa Hitlera
nebo Josepha Goebbelse, ale hlavní postavou pro ně, historickou postavou a
řekněme ideologický symbolem, je Rudolf Hess, a potom vojáci Waffen- SS
německé armády, ti, kteří bojovali na východní frontě proti bolševismu. To
je typický znak, který spojuje neonacisty u nás i v zahraničí, a nejsou
většinou organizováni.“
Do roku 1989 tu byl socialismus, kde potom hledat příčiny nacionalismu?
„Víte, to je zajímavá otázka, protože komunismus byl zásadně
internacionalistický, socialismus od 19. století je internacionalistický a
když vypukla 1. světová válka, tak všechny sociálně demokratické strany v
Evropě hlasovaly pro válečné úvěry, pro válku. Nacionalisti a ten problém
nacionalismu se táhne socialistickým a komunistickým hnutím prakticky
neustále. Při oslabení komunistického hnutí a socialistického státu se
projevila silná tendence k národnímu sebevědomí.“
Hned po revoluci?
„To bylo dokonce před revolucí, skupina Orlík s Danielem Landou a Davidem
Matáskem tuším působila už od roku 1988 a ti se pak dost vylekali
samozřejmě.“
To byli aktivisté, co cinkali klíči.
„Samozřejmě, dokonce Daniel Landa a David Matásek a celá skupina Orlík byli
ti, kteří to uvítali s mimořádným zájmem, ale teprve po dvou letech jim
došlo, k čemu to všechno vede, když se začaly publikovat protokoly siónských
mudrců a začaly se tady objevoval fašizující tendence, tak se toho vyděsili
a distancovali se od toho.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Evropští poslanci odsouhlasili integrovanou evropskou platformu pro
začleňování Romů do společnosti
Evropští poslanci odsouhlasili integrovanou evropskou platformu pro
začleňování Romů do společnosti, kterou vypracovala Česká republika. Více
informací řekla Marii Vrábelové Gabriela Hrabaňová z Rady vlády pro
záležitosti romské komunity.
„Během předsednictví České republiky v Radě Evropy se nám povedlo pokračovat
v procesu celoevropského romského začleňování. Evropská unie si uvědomuje,
že Romové jsou ve všech 27 zemích Evropské unie nějakým způsobem
diskriminováni, vyčleňováni, žijí v sociální bídě, chudobě. Takže se tu už
před dvěma roky nastartoval proces, který by umožnil členským zemím
vyměňovat si zkušenosti, nějakým způsobem spolupracovat. My jsme to věděli,
tak jsme dali dohromady takovou integrovanou evropskou platformu pro romské
začleňování. Důležité bylo, že toto nám umožnilo dát dohromady desatero, co
by země, které chtějí efektivně začlenit Romy, měly udělat. Jsou tam takové
věci, jako že nechceme samostatné romské politiky, ale aby romské
začleňování bylo součástí všech všeobecných politik – vzdělávání,
zaměstnanost, bydlení, abychom všude mysleli na to, že i Romové jsou
skupina, která je zastoupena a která potřebuje citlivější přistup a to by se
mělo v těch nástrojích a opatřeních zohlednit.“
Všechny body byly v Evropské unii přijaty?
„Stalo se to, že všech 27 ministrů Evropské unie, byli to většinou ministři
práce a sociálních věcí, sociálního začleňování, tak s tím, co bylo v
návrhu, který jsme dali dohromady s Evropskou komisí, souhlasili a bude se
to využívat. Není to nějaký vynucující přístup, ale takový návrh pro země,
pomocná ruka, průvodce tím, jak dělat romské začleňování a bude se dále
používat při vyjednávání s novými kandidátskými zeměmi, takže třeba Srbsko,
Makedonie, Chorvatsko, tam se budou tyto principy také používat, protože
romské začleňování je jedna z kapitol přístupových vyjednávání. A potom se
to bude např. používat při nastavování strukturálních fondů. Takže když by
se měly finanční prostředky směrem k Romům nějak čerpat, tak by se zase mělo
myslet na těch deset základních principů.“
Řekněte mi, které zásadní body musí udělat Česká republika?
„Česká republika vychází z toho, co se tu nějakým způsobem už dělá, pro nás
je velice důležité dostat tato opatření na lokální úroveň. My potřebujeme
najít takovou spolupráci s místními správami a samosprávami, s místními
aktéry, kde ta integrace je nejdůležitější. Takže žádná další segregace, jak
v bydlení, tak ve vzdělávání, ale aby byla spolupráce a využily se zdroje na
národní úrovni, je třeba dostat je dolů a nějakým způsobem spolupracovat na
těch věcech, aby se dosáhlo změny.“
Jak to vidíte v reálu?
„V reálu je to samozřejmě problém, díky Agentuře pro sociální začleňování v
romských lokalitách se nám povedlo některé ty věci dolu přinést, je to
taková pomocná ruka pro ty municipality, která jim tam pomůže ten proces
nějakým způsobem moderovat, řídit, z venku jim pomoct v tom, co by se mělo
dělat. Dát dohromady všechny důležité aktéry, kteří tam jsou, ať jsou to
školy, úřady, ale i podnikatelé, aby všichni na tom začleňování pracovali.“
Říká se, že u nás sílí neonacismus.
„Některé kroky už byly zahájeny, pan ministr Kocáb začal deklaraci dobré
vůle, kdy nám byl schválen romský holocaust, poslední Topolánkovo zasedání
nám odsouhlasilo skoro 120 milionů investice do památky romského holocaustu,
to znamená jak Lety u Písku, tak Hodonín u Kunštátu budou podle našeho plánu
revitalizováni, a měly by pozvednout i tuto otázku zadostiučinění romské
populace. Myslím si, že tento akt je opravdu aktem dobré vůle, že česká
vláda ukázala, že s tím chce něco udělat.“
Ale co proti skupinám, které sílí?
„Tady je důležité, aby politické elity, všichni lidé, kteří jsou nějakým
způsobem na výši, posílali do společnosti signály, že něco takového je
neakceptovatelné, že opravdu nesmíme podporovat žádné takovéto rasistické
nebo ideologicky pokřivené názory, ale že máme dát prostor mezikulturnímu
soužití, které je plné tolerance a porozumění.“
Romové hodně utíkají z naší země právě kvůli tomu, že se bojí v této zemí
žít.
„Já si samozřejmě uvědomuji, že není jednoduché žít v zemi, kde se člověk
cítí jako cizinec. Poslední úspěch Dělnické strany, to je všechno, co
stěžuje každodenní život, člověk se neustále musí otáčet, má pocit, že ho
pořád někdo pozoruje, nemáte rovný přístup k zaměstnání, ve škole jste
segregovaný, tak toto jsou určité důvody, ta touha po lepším životě tady je.
Já věřím, že se nám podaří tuto situaci uklidnit, musíme se na to koukat
pozitivně, jinak žádných změn nedocílíme.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Výstava Príbeh detí vetra představuje dějiny a kulturu Romů na Slovensku
V tuto chvíli bychom Vás rádi pozvali na zajímavou výstavu pod názvem Príbeh
detí vetra, kterou můžete shlédnout do 12. července v Praze v Domě
národnostních menšin. Ta komplexně prezentuje dějiny a kulturu Romů na
Slovensku, od odchodu jejich předků z Indie až po současnost. Na této
výstavě se dozvíte, jaké byly tradiční řemesla Romů, jak se oblékali, a na
jaké hudební nástroje hráli. Kolega Robert Ferko se zeptal autorky Hany
Zelinové, jaké byly zvyky Romů při narození dítěte.
„Při narození jak u Romů tak i u ne-Romů platí, že se věřilo, že při
narození dítěte může ublížit i pohled dospělého člověka a je třeba ho
chránit a touto ochranou byla hlavně červená barva. Věřilo se, že cizí
člověk u dítěte může způsobit úlek a tou ochranou měla být právě ta červená
barva, většinou se dávala dítěti nějaká stužka nebo se někde v blízkosti
zavěsila. Věřilo se, že když se dítě narodí, tak je možné ovlivnit jeho
budoucí kariéru a když chtěli např. v hudebnické rodině, aby dítě bylo také
hudebníkem, tak mu do ručičky dávali smyčec.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
Takové tedy bylo „O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 3. července.
Naladit si nás můžete opět v pátek ve 20.05 - na vlnách Radiožurnálu a
najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Kováčová a
Jaroslav Sezemský.
|
|