Úder?
Pod palcovým titulkem "Úder - neonacisté za mřížemi" přinesl denní tisk
(konkrétně Mladá fronta Dnes) v minulých dnech rozsáhlou zprávu o tom, že
policie pozatýkala několik příslušníků extremistických hnutí typu Národní
odpor. Tedy neonacistů, jak jsou jednoduše zaškatulkováni v policejní
kategorizaci.
Nabízí se v této souvislosti hned několik otázek.
První směřuje k motivům policie a jejího rezortně nadřízeného ministra
Martina Peciny. Policie, jak se zdá, chce už opakovaně ukázat tvrdou ruku,
možná proto, že byla tak dlouho podezírána ze skrytých sympatií k silovým
hnutím extrémní pravice. Možná by se tu i našla jistá vnitřní spojitost s
osobou Jiřího Komorouse, který si z údernosti a nekompromisnosti dělá už
dlouhá léta image. Ministr vnitra Pecina možná chce demonstrovat, oč je on -
na rozdíl od svého předchůdce Ivana Langera - ráznější a akčnější: dokáže si
poradit s problémem, který trápí mnohé, nejen voliče Pecinovy rodné ČSSD.
To jsou vnější, politické či exekutivní nitky. Mnohem podstatnější je ale
jiná otázka: má vůbec smysl a je správné v demokratické společnosti
takovýmto způsobem zasahovat proti osobám, jejichž rétorika se nám sice
pranic nelíbí, ale pořád ještě jde jen o vyjádření názoru, byť extrémního?
Připomenu jiný příklad. V srpnu roku 2001 policie popotahovala jistého
moravského mládežníka za to, že ve svém internetovém věstníku s rudým názvem
Pochodeň propagoval komunismus. Velmi vážně se tehdy mluvilo o tom, že
nebohý provinilec půjde za mříže a že by se při té příležitosti měla zavést
nějaká forma cenzury nad internetem, protože se na něm sdělují věci, které
jsou v rozporu někdy s etickými normami, někdy s převažujícím politickým
milieu, někdy dokonce na hraně zákona, který u nás zakazuje propagovat
myšlenky směřující k potlačení svobod druhých na základě rasy, národnosti,
víry, sexuální orientace atd.
Toho webového buřiče tehdy nezavřeli, ale džin byl vypuštěn. Od té doby se
stále periodicky vrací dilema: pronásledovat někoho jen proto, že vyslovuje
své, jakkoli většinově nepřijatelné názory? Kde je hranice mezi rétorikou a
činem? K čemu je dobré rozhánět koncerty, na něž se sjíždí holohlavci s
nášivkami na bundách, když se odehrávají za zavřenými dveřmi, jako soukromá
akce? K čemu je dobré úředně rekvírovat zvukové aparatury jen proto, že přes
ně někdo zpíval slova, která nám znějí nelibě?
Je to nedozírná morální, a stejně těžká politická otázka. Kriminalizovat
kohokoli za vyslovení názoru je kontraproduktivní, protože tomu někomu
vkládáte nad hlavu gloriolu. A tento prostý princip funguje za všech režimů.
Vzpomeňme časy komunistické totality. Věhlas zlínského občanského aktivisty
a dnes známého právníka Stanislava Devátého by patrně nepřekročil hranice
města či okresu, kdyby se Devátý nenechával při každé sebemenší příležitosti
doslova odnášet policisty z demonstrací, zatýkat a veřejně dehonestovat.
Komunistická Bezpečnost Devátému vlastně vyrobila u veřejnosti docela slušné
píárko.
Nechci samozřejmě srovnávat obsahy sdělení Devátého a Národního odporu.
Mluvím o principu, podle něhož odjakživa chutná zakázaný chleba nejlépe.
Nikdo mi nevymluví, že ono nečekané procento hlasů v eurovolbách nepřinesla
Dělnické straně právě policie, když v průběhu předvolební kampaně zatkla
jejího předsedu Tomáše Vandase, čímž se mu postarala o bezplatnou publicitu
na titulních stránkách.
Říká se, že režim, který pronásleduje za názor, jakkoli nekonformní s
převažujícím, je režim slabý a nemocný. Dodal bych, že takový režim odlákává
pozornost občanů od podstatných věcí k nepodstatným. Zakrývá neschopnost
postavit se rozumně ekonomické krizi, skrývá politickou impotenci a
korytářský egoismus elit, a místo toho zvědavým očím veřejnosti předkládá
silácká gesta a kriminalizaci křiklounů.
Extrémní politické proudy vždy vyvěraly z pochroumaného a špatně fungujícího
demokratického systému, ať už to byl Leninův bolševismus, využívající
slabosti Kerenského vlády, nebo Hitlerova NSDAP, pochodující po kostech
zmrtvělé výmarské republiky. Také naši extrémisté nevznikli náhodou. Jsou
plodem chování naší vládnoucí politické elity, a samozřejmě také plodem naší
nemístně velké trpělivosti s jejími chybami. Co tedy dělat? Měli bychom
odstraňovat příčiny, následky zaniknou pak už samy.
|