Jak proti extrémistům
Představte si, že se v novinách dočtete, že počet krádeží v České republice
loni opět vzrostl a že úsilí policie o dopadení pachatelů zůstane marné,
pokud kradení nevyvolá citelný odpor veřejnosti. Anebo že stále častějšímu
překračování rychlosti na českých silnicích a riskantnímu předjíždění může
zabránit jen vyspělá občanská společnost.
Zkuste si pak pro jistotu ještě představit nějaký opravdový skutek odporu,
třeba blokádu nejriskantnějších úseků dálnic. Nepřipadá vám to aspoň trochu
jako pitomost? U rostoucího extremismu a všelijakých neonacistických
sešlostí nám ale volání po větším občanském odporu už tak pitomé nepřipadá.
Uznávám sice, že to není totéž, není ale možná od věci připustit, že
přílišná naléhavost takového volání by se mohla stát i příliš tenkým ledem,
v horším případě dokonce zástěrkou pro alibismus odpovědných.
Předesílám, že bych nechtěl nijak snižovat vážnost a význam občanské
angažovanosti a svobodného projevování politických postojů. Jejich brána ať
je dokořán otevřená a každá angažovanost vítána, neb toto je zdravý základ
demokratického zřízení. Ale nechtějme toho po občanských masách příliš, oni
také musí chodit do práce, starat se o rodiny a někdy také třeba i
odpočívat. A kdyby přesto všechno třeba denně demonstrovali proti krádežím,
mohli by se akorát tak 'udemonstrovat' a po večerech se vracet domů s
pocitem marnosti, čas od času také oholení od kapsářů lovících v davu
demonstrantů a případně i do bytu s vypáčeným zámkem, neb nehlídaný byt je
skvělou kořistí. Ironií a přeháněním chci naznačit, že vše má svůj čas a své
místo.
Předně že ve volbách do Evropského parlamentu, jakkoliv se nám může nelíbit
nízká účast, extremisté a neonacisté neuspěli. Tím menší jsou jejich šance v
příštích volbách do Sněmovny. Že díky této volební slabosti krajních směrů
jsou i tradiční a velké strany v menším pokušení klonit se k extrémům, i
když na komunální úrovni černé ovce pobíhají. Že v listopadu 2007 v centru
Prahy neonacisty z několika zemí čekala mnohonásobná přesila odporujících
občanů a od té doby jsou extrémistické sešlosti i v ostatních městech a
místech trvale v hledáčku médií a zpravidla i policie. Že janovská zkušenost
s otevřenou podporou místních lidí extremistům je zatím stále spíše
ojedinělá. A že veřejnost tedy tak úplně netečná není.
Je totiž důležité rozlišovat, kam až sahá kompetence občanské společnosti a
odkud už je to hlavně práce policie a justice. Pokud jsem si v úvodu dovolil
srovnat extremisty a neonacisty se zloději, tak ta narážka měla upozornit na
dvě tváře extremismu. Přesněji na tu hranici, kde už názor přestává být
politickým názorem, jakkoliv krajním, a začíná být trestným činem.
Postihování názorů je jistě problematickým prvkem právního řádu, například
ve Spojených státech takřka nepředstavitelným, ale v kontextu střední Evropy
nijak neobvyklým. A přes všechnu jeho problematičnost sotvakdo pochybuje, že
i ve svobodné společnosti někde nějaké hranice jsou. Připomněl to
předvolební televizní klip nacionalistů o 'konečném řešení cikánské otázky',
který se rozhodla Česká televize nevysílat. (I na ten nakonec upozornili
občané.) Můžeme si hloubat, zda ČT konala správně, když porušila volební
zákon, nařizující veřejnoprávní televizi bez zásahu vysílat dodané klipy
kandidujících stran, a odkazovala na obavu z porušení trestního kodexu. Ale
- už na to upozornil kdosi z politologů - váhali bychom také, kdyby některá
ze stran chtěla prostřednictvím kampaně dostat na odpolední obrazovky dětské
porno spojené s brutálním násilím? Jistěže ne.
Tím je dána i odpověď na otázku, zda mají politické názory nějaké mantinely.
Měly by být co nejširší, ale někde nakonec přece jsou. Český právní systém
je definuje srozumitelně a je jasné, že vážně míněné řeči o 'konečném řešení
cikánské otázky' nebo nošení hákového kříže jsou už za hranicí a že to není
práce ani tak pro občanskou společnost, jako pro orgány činné v trestním
řízení. Nechceme přece, aby lidé svévolně vyhledávali a lynčovali zloděje.
Ani výzvy k masové občanské angažovanosti by pak neměly zavánět pobízením k
lovení neonacistů. Právní stát má svá pravidla a ani v dobré víře je nelze
obcházet. To by se nám to mohlo vymklo z ruky. Nezpochybňuji tím nadšence,
kteří objíždějí extrémistické srazy, dokumentují přednášené projevy,
projevované chování a používanou symboliku.
Občanský sektor tím nabízí policii pomocnou ruku při shromažďování důkazného
materiálu a zájemcům z řad širší veřejnosti plastičtější obraz o dění v šedé
zóně. To ale v žádném případě není poslání pro masy. Ty dle mého mínění už
své řekli a nechme je šetřit si síly na vážnější chvíle: kdyby třeba policie
chtěla být k okázalému hajlování netečná nebo poslanci se chystali
dekriminalizovat neonacistické projevy. Policie ale právě honí organizátory
problematických koncertů a zřizuje nové jednotky, zatímco ústavní činitelé
podepisují deklaraci proti extremismu. Zrovna teď bych zkrátka lidi do ulic
opravdu nehnal.
|