Nástup neonacismu
V posledních měsících vzrůstá aktivita příslušníků hnutí, označovaného jako
pravicový extremismus. Proč pravicový, není jasné. Za naši politickou
pravici se chce považovat ODS. Že by Dělnická strana nebo Národní odpor
byly právě jejími ocelovými pěstmi? To není pravděpodobné. - Proti tzv.
pravicovým extremistům u nás vystupují ti "levicoví", hnutí Antifa, neboli
"anarchisté".
Pokud tomu nezabrání policie, vždycky se stoupenci těch dvou krajních hnutí
poperou. Spřízněnost "anarchistů" s levicí lze vystopovat snáze. Připomínají
totiž její dávný okrajový proud, tzv. "anarchokomunismus". Např.
prvorepublikového ministra financí Rašína zastřelil "anarchokomunista".
Diagnostiku našich současných radikalismů stále ovlivňuje historická paměť.
Ti dnešní extremisté, jimž se říká "náckové", převzali rétoriku a symboliku
především nacistického, zčásti i fašistického hnutí z dob před 2. světovou
válkou. Ale obojí tehdy vzešlo z levicového ideového podhoubí. Úplný název
nacismu zněl nacionální - socialismus. A Mussolini, tvůrce italského
fašismu, byl před 1. světovou válkou socialistickým politikem. Ferdinand
Peroutka si ve své Přítomnosti povšiml, že kdekoli zmohutněl levicový
radikalismus (vesměs komunistický, bylo totiž po bolševické revoluci v
Rusku), probudil se radikalismus fašistického (v Německu nacistického) typu.
Byl to konflikt mezi pravicí a levicí? Spíš rvačka mezi těmi, kdo se
rozhodli pohřbít demokracii. Nikoli na té úrovni, kam zvykově umísťujeme
pravo-levou politickou scénu, ale o poschodí níž. V suterénu. Je to vidět na
osudech tehdejší německé sociální demokracie: bojovala současně na dvou
frontách, proti zabijákům nacistickým i komunistickým.
Nacismus i fašismus se tehdy hluboce zapsaly do evropského povědomí, protože
tehdejší demokracie před oběma kapitulovala a navíc neporozuměla třetímu
totalitarismu, sovětskému. V 30. letech stanuli tzv. slušní Evropané před
volbou mezi ďáblem a belzebubem, mezi Hitlerem a Stalinem. - Ta
historizující optika není neoprávněná. Ale brání vidět, kde se berou zdroje
těchto radikalismů právě dnes.
Dnešní pravicový extremismus není pouhou recidivou čehosi, co se vyskytlo
kdysi a záhadně přežívalo někde v podvědomí. On vzniká dnes, nově, ze
současného podhoubí frustrované společnosti, která se cítí ohrožená,
bezradná a propadá politicky neproduktivní zlobě ("všichni jsou naštvaní na
všechno"). Trvá-li její frustrace, alokuje taková společnost živelně svou
zlobu do krajních, čili extrémních poloh, představovaných zpravidla tou
částí její mládeže, která cítí, že nemá perspektivu.
Televize nám předvádí expozé radikálů, dnes hlavně "nácků", mladíků
mužského pohlaví ve věku cca od 16 do 30 let. Mládež spíše učňovská než
studentská. Pravděpodobně jde o výchovně, kulturně, duchovně nejzanedbanější
segment naší mladé generace, nepočítáme-li ty, kdo propadli drogové
závislosti.. - Naše omladina (jako celek) je neznámou X našeho společenského
vědomí. Bylo by záslužné zapátrat, jaké je rodinné pozadí těch radikálních
borců. S jakým životním pocitem vstupují na práh své dospělosti. Pátrací
žurnalistika je v tomto směru skrovná. O nějakém starostlivém zamyšlení
špičkových politiků nad nastupující generací nevím. Ale ani většinové
veřejné mínění se příliš nezajímá o ty, kdo tady budou po nás.
Domnívám se, že ti borci (možná, že nejen oni) pocházejí z rodin nějak
dysfunkčních. Nenaučili se, co je to "mít rád". Nikdy nepotkali někoho, kdo
by v nich probouzel a živil pozitivní emoce. Ani doma, ani ve škole, ani
jinde. Jejich tátové selhali a neposkytli jim mužský identifikační vzor.
Hledají ho tedy na vlastní pěst. Musí to být "tvrdý chlap", který budí
strach. Někde na Západě si ho našli v kubánském Che Guevarovi. Ten je spjat
s komunistickou ideologií, proto má u nás menší šance. Jsme ve střední
Evropě. Nasnadě je jiná tradice: fašistická a nacistická. Svalnatý nacista v
černém, který rozdává rány a všichni se ho bojí, to je ten správný chlapák.
Našim frustrovaným juniorům nabídne nejen cestu k překonání jejich mindráku,
ale i obraz univerzálního nepřítele, čímž jim pomůže orientovat se v
nesrozumitelném a nepřátelském světě.
Tím býval nacistům Žid. Naši mladí náckové to přijímají. I když nejsou
vzdělaní a přemýšliví, tuší, že holokaust byl cosi nedobrého, proto jsou
ochotni popírat, že se konal. Jak ale být důsledným antisemitou, když nikdo
z nich nepotkal skutečného Žida, protože byli ve střední Evropě vyvražděni?
Najdou si tedy univerzálního nepřítele, který je víc po ruce. Tím je cikán,
Rom. A je to! Nepřátelství našich neonacistů k Romům má ještě jeden
nepřiznaný motiv: je to boj o místo dole: nikoli my, mladí, zanedbaní,
nevzdělaní a bez reálné životní perspektivy, ale oni, cikáni, jsou dole.
Pokud mluvčí našich neonacistů dostanou slovo, říkají věci, o nichž i řadový
občan připouští, že "něco na tom je". Hlásají, že naše společnost je
zkorumpovaná. Není snad? Nejsou snad s Romy problémy, s nimiž si majoritní
společnost ani státní moc neví rady? Nemá snad Evropa rostoucí potíže s
invazí chudiny Třetího světa? Neprobouzejí snad cosi mile nostalgického
červenobílé praporce s českým lvem? Neonacisté si tak prošlapávají cestičky
do duše řadového občana, který se také cítí ohrožený, bezradný, frustrovaný,
a proto je v tichosti ochoten přiznat jim jistou legitimitu. O příliv
sympatizantů se jim může postarat i hrozba nezaměstnanosti, kterou přináší
současná hospodářská recese.
Ano, existuje vážná hrozba, že zloba původně politicky neproduktivní se
změní v produktivní a že se neonacistické hnutí stane politickou silou.
Pouhé televizní pranýřování tomu nedokáže čelit. Více záleží na tom, kolik
občanů, kolik rodičů a učitelů - a hlavně kolik profesionálních politiků na
úrovni špičkové i komunální, si uvědomí, z čeho všeho tato hrozba vyrůstá.
|
|