Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se jsme pro vás připravili rozhovor s Karlem Novákem z organizace Člověk v tísni, představíme vám zajímavého romského studenta vysoké školy a samozřejmě nebudou chybět zprávy ze života Romů a pěkná muzika.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Podle zhruba tři roky staré analýzy, kterou vypracovala agentura GAC, je v Česku přes 300 chudinských domů a čtvrtí, kde žije zhruba 80 000 lidí. Jak vidí tento problém a příčiny tohoto propadu ředitel programu sociální integrace Karel Novák z organizace Člověk v tísni? Na to se ptala Anna Poláková.

„Všeobecně se to dá formulovat tak, že jde o selhání veřejné správy a sociální politiky. Já se domnívám, že každé město podobně jako stát má mít svou sociální politiku. Např. město Ústí nad Labem evidentně žádnou sociální politiku nemá a ani není schopno využívat nástrojů, které jsou nejenom možné, ale které zákon ukládá, aby užívány byly. Narážím zde na zvláštního příjemce dávky, kde v zákoně je zcela jasně řečeno, že ve chvíli, kdy dávky neslouží k účelu, ke kterému jsou vypláceny, což je např. udržení bydlení, pak má být ustanoven zvláštní příjemce. Naši sociální pracovníci město mnohokrát upozorňovali na to, že je to potřeba u některých rodin dělat, ale jejich odpověď vždy byla, že to není možné, že to není vhodné, že to je moc práce. Já toto považuji za základní věc, že se nedělá prevence a ta řešení, která se dnes přijímají, tak já nechci polemizovat, jestli jsou zákonná nebo nezákonná, to ať rozhodne soud, ale rozhodně jsou proti zdravému rozumu, protože ten problém neřeší, naopak je uvrhá do ještě větších problémů, než v jakých byli.“

Takže člověk, který začíná mít finanční problémy, nezvládá platit nájem, tak ten, kdo má ty kompetence, by měl ustanovit zvláštního příjemce a ty peníze by se strhávaly tak, aby ten člověk nepřišel do dluhů a ta rodina nebyla vyhozena z bytu, je to tak?

„Přesně. Ve chvíli kdy dávka není určena na to, na co má být, a příslušný sociální odbor může říct, že tuto část dávky ustanovuje na to, aby se z ní platil nájem, aby se z ní platily popelnice a další věci, které jsou nutné k tomu, aby ta rodina standardně žila. Další selhání je samozřejmě na straně OSPODu, protože ti by měli vědět, že jsou rodiny, které se začínají zadlužovat, OSPOD by měl vědět, že se rodiny zadlužují na nájmu, že je ohrožení ztrátou bydlení, to znamená ohrožení dětí, takže OSPOD by měl zasáhnout a říct městu, aby s tím nějakým způsobem pracovalo včas.“

Proč si myslíte, že se nevyužívá tato zákonná opatření, takže to došlo tak daleko, že máme dnes 80 tisíc lidí v ghettech? Proč podle Vašeho názoru systém selhal?

„Je to široká škála problémů a důvodů. Jako hlavní důvod vidím v takové prosté nekompetentnosti těch lidí, kteří mají spravovat naše věci, tj. politiků a úředníků.“

V současné době hodně mluvíme o fenoménu anticikanismu, je to o tom, že Česká republika není rasistická, ale nemá ráda Romy, nechce mít Romy za sousedy, společnost je protiromsky zaměřená. Když si vezmeme, že dlouhodobé statistiky poukazují na to, že 80 procent české populace je protiromsky zaměřena a těch ostatních dvacet se snaží s Romy o normální soužití, jak to vidíte do budoucna, jak vidíte to začlenění a vůbec řešení problémů, když ta procenta ukazují to, co ukazují?

„Ta čísla jsou otřesná, vycházejí z toho, že naše společnost je velmi xenofobií. To zase vychází z historických důvodů, protože je naše země hodně homogenní, tak každý, kdo je trošku jiný, je divný a je obětí diskriminace a hledá se vždy v něm obětní beránek. To jsou věci, které se dějí všude, ale v naší společnosti je problém to, že ty demokratické mechanismy třeba v Německu nebo ve Francii tyto názory nějak tlumí, všem slušným lidem je jasné, že toto není přemýšlení, které by znamenalo, že budou zváni do nějaké lepší společnosti, u nás je to zcela opačně. Stále sklízíme plody bolševismu, protože to segregační myšlení v nás zasel minulý režim, nemůžeme se toho nějak zbavit, není tu dostatečná tolerance, velkorysost, přemýšlení. Hovořil jsme o té nekompetentnosti, kdy úředníci nedělají to, co mají, politici se nechovají tak, jak mají, z hlediska nějakých principů evropského chování, co je tam běžné a slušné. Samozřejmě, že to je problém, ale já zase nejsem nějaký velký pesimista, protože dokud jsme v Evropské unii, tak ona nás ta Unie snad trošičku přidrží u té slušnosti. Pokud nás Unie vyloučí nebo z ní vystoupíme, tak potom vidím ty nejčernější scénáře.“

Co byste doporučil proto, aby se ta situace změnila, aby se zastavil ten proces segregace? Jak by se člověk má bránit, aby se nepropadl, protože situace je složitá a lidé se dál propadají do ghett?

„Nechci tady úplně hovořit o tom, co dělá naše organizace, co děláme za sociální služby, to jsou většinou věci, které ty procesy zpomalují, ne že by je zastavily nebo obrátily. Ale ten recept je podle mě to, co už jsem se tady zmínil - aby fungovala veřejná správa, aby bylo jasné, co se má dělat, aby byly jasné koncepce, aby se o té věci vůbec nějak kompetentně přemýšlelo a aby se z vlastního selhání nedělala politika, která útočí na zlo v ostatních, protože rétorika chomutovské radnice je krásná v tom, že oni neumějí spravovat veřejné věci, nadělali spoustu chyb a nemají řešení, ale ta řešení, která jsou prezentována, jako že to je ten boj dobra se zlem, to je přesně to, co bychom asi tady měli zpochybňovat, protože problémy vždy nějaké budou, ale řešení můžeme nacházet jen, pokud o tom budeme racionálně přemýšlet, když budeme hledat příčiny, nějaké procesy, jak něco řešit. Ve chvíli, kdy to postavíme ideologicky, kde na jedné straně jsou obhájci dobra a na druhé straně jsou zplozenci pekla, tak to nikdy nikam nevede a bohužel ta tendence populistických politiků jde tímto směrem, protože to hraje na temné struny lidství, je to zřejmě univerzální a demokracie byla prostě vymyšlena proto, že má mít mechanismy, které tyto temné struny lidství tlumí.“

David Tišer studuje Filozofickou fakultu univerzity Karlovy v Praze, obor Romistika a také přednáší na školách, čímž zbavuje studenty předsudků, které jsou v naší společnosti zakořeněné. Marie Vrábelová se ho zeptala, jestli měl nějaký problém ve svém studiu.

„On byl už vlastně problém se střední školou, kdy u nás v rodině není nikdo vzdělaný nebo vystudovaný, takže to jsem si prosadil. A když jsem chtěl jít na vysokou školu, tak to bylo pro rodiče nezvyklé, že bych to vůbec chtěl, takže mi řekli, že ze mě nikdy nebude prezident, ale protože jsem kluk, tak říkám, že tu situaci mám mnohem snazší, než kdybych byl holka, takže jsme se tam dostal.“

„Přednáším především na školách, protože si myslím, že je důležité vzdělávat v této problematice zejména mladé lidi. Ale potom chodím také tam, kdo si mě různě objedná, kdo mě zná., komu se líbí to, jak přednáším, protože ne každému se zavděčíte.“

Když přednášíte na těch školách, stalo se vám, že vás třeba nějakým způsobem osočili?

„Určitě, to jsem jednou přednášel v Plzni na škole, která je vyhlášená tím, že tam chodí hodně neonacistů a jejich sympatizantů a tam mě osočili, několikrát, třeba, že Romové kradou nebo přímo že já kradu. Když jsme mluvili o dávkách, tak říkali že beru dávky taky, když jsme mluvili o těch krádežích, tak mi řekli, že jsem také určitě někdy něco ukradl, a to je potom složité, to je potom ani nemůžete přesvědčovat, protože nikdo s vámi není celý život, aby mohl říct, že nekradu a aby vám to každý věřil.“

„Ne, vůbec. To je hloupost cítit nenávist k někomu, kdo vám jen něco řekne, to je hloupé, proto já chci, aby mi lidé na přednáškách říkali, na co se opravdu chtějí zeptat, kdy já jim můžu říct, že tomu tak opravdu není.“

„Ze začátku mě to uráželo, ale teď jsem si už nějak zvykl. Já vím, co dělám a nemusím nikomu skládat účty.“

„Já mám popravdě řečeno radši, když jsou ty přednášky trochu provokující, protože pak vás to tak jako nakopne, pak ty argumenty už jdou sami, takže mám rád přednášky, kde jsou právě takoví v uvozovkách provokatéři.“

„Já spolupracuji s více romskými organizacemi, v organizaci Z§vůle práva na antidiskriminační lince.“

„Jezdíme přímo mezi Romy, ty samolepky rozdáváme přímo Romům, aby o tom věděli. Máme už vlastně zmapovanou republiku, ale jezdíme pořád dál a mluvíme o tom pořád.“

„Obrací, a my právě s právníkem vyjíždíme mezi Romy a řešíme případy přímo na místě, abychom je poznali. Ono je to lepší, když se osobně sejdete, než mluvit jen přes telefon.“

Už se něco vyřešilo tak, aby jste byli potěšení, že to došlo k dobrému konci?

„Tak linka teprve začala, takže my třeba tady v Chomutově děláme ty exekuce, takže se nám třeba povedlo to, že klientce nevzali peníze. Ale abychom měli něco už dokončeno, tak to ještě ne.“

„Jezdím většinou sám, pokud nemám třeba partnera, mívám občas třeba někoho, kdo má jinou národnost, třeba Běloruska, Japonka, ale většinou tyto přednášky dělám sám, protože jsme zjistili na školách, že když se mnou třeba jede Japonka, tak stejně lidi nejvíc zajímá ta romská tématika, protože to je v naší republice aktuální.“

„Mám k tomu samozřejmě materiály, já dělám různé přednášky – na téma antidiskriminace, rasismus kultura, tradice atd. a ke všemu mám právě nějaký materiál.“

„Já jsem v posledním na bakalářském stupni, takže letos budu končit a doufám, že úspěšně.“

„Já se cítím být novinářem, takže spolupracuji s Českou televizí a dělám pro romskou televizi.“

Lékaři ostravské fakultní nemocnice propustili do domácího léčení třiatřicetiletého muže, který utrpěl popáleniny při žhářském útoku na romskou rodinu ve Vítkově na Opavsku. V péči lékařů nemocnice ale nadále zůstává mužova sedmadvacetiletá družka a jejich dvouletá, velmi vážně popálená dcera.

Vztah české veřejnosti k romským spoluobčanům je převážně negativní, přičemž se za poslední rok ještě zhoršil. Podle dubnového průzkumu agentury STEM 60 procent lidí pociťuje k romské menšině odmítavý vztah a 11 procent dokonce odpor. Pětina veřejnosti vnímá Romy jako ostatní spoluobčany a jen tři procenta respondentů k nim mají dobrý nebo velmi dobrý vztah.

Romské hnutí Roma Realia se písemně obrátilo na papeže Benedikta XVI., aby otevřel diskusi o postavení Romů v Evropě. Zároveň ho informovalo o postavení Romů v Česku a jejich emigraci. Podle předsedy hnutí Václava Mika narůstající averze česko-romských vztahů vytváří v zemi velmi nebezpečný fenomén, který může přerůst mimo dosah kontroly.

Tisíce lidí se zúčastnily pohřbu maďarské Roma, kterého před týdnem v obci Tiszalök na východě země zastřelili neznámí útočníci. Podle policie může za sérií pěti zastřelených Romů stát stejná skupina. Policie zároveň zvýšila odměnu za informace vedoucí k dopadení vrahů až na 50 miliónů forintů.

Už podeváté se mohli obyvatelé Chodova na Karlovarsku přesvědčit na vlastní oči a uši, co dovedou romské děti. Festival pořádaný tamním občanským sdružením Khamoro – tedy Sluníčko – dokázal, že se děti a mladí lidé dovedou bavit, i když na ně to opravdové Khamoro zapomnělo. Více už nám řekne náš kolega Zdeněk Hejkrlík.

Tedy jestli v Chodově někdo nevěří na zákon schválnosti, tak určitě začal. Jen si to představte – každý den modré nebe a zrovna v sobotu, kdy se konal festival Khamoro, lilo jako z konve. A tak se obracím na hlavního organizátora, předsedu chodovského sdružení Khamoro Emila Voráče.

„My jsme zvyklí z těch minulých let na hrozně velikou účast, dokonce na takovou účast, kdy ty prostory, které máme k dispozici, nebyly schopny účast pojmout. Dneska to pojaly s přehledem, ale přesto si myslím, že i navzdory tomuto deštivému počasí byla účast dobrá.“

Kdo si nevzal deštník, tísnil se s ostatními pod stanem, někteří si zalezli na zakryté podium, ale velká většina, hlavně ti mladí, hrdě mokli. Jak také ne, když se na trávníku před nosy hostů konalo jedno představení za druhým, divadelní scénky, taneční vystoupení veškerých stylů od těch tradičních v nádherných krojích přes indický tanec až po modernu. Na promočeném trávníku každý na déšť zapomenul. Nedalo mi to a vyrazil jsem za těmi nejmenšími tanečníky ze souboru Lačho jilo. Jak se vám tancovalo v tom mokru, vy jste tam byli ze všech nejmenší?

Nechme tanečníky, aby se osušili, převlékli a dali si guláš, ten se mimochodem vařil den předtím u Voráčů doma a padlo na něj jedenáct kilo masa a pět kilo cibule. Viděli jsme tady taneční výkony a hudební výkony, kdo všechno se zúčastnil?

„Například Český západ, Lačho jilo Cheb, Ostrov, Sokolov a my, Khamoro. A kromě těchto pozvaných se pak přihlásili přímo na místě např. Karlovy Vary, z Chodova soubory, se kterými my nějak nespolupracujem,e a spousta jiných.“

„My pracujeme s touto skupinou obyvatel a v rámci takovýchto akcí se snažíme těmto lidem říct něco o historii Romů, protože víme, že o tom nic neví.“

Je tady ale ještě jeden důvod, a ten je možná daleko důležitější, a tím jsou diváci.

„Já říkám, že to je pro Romy a hlavně děti něco zvláštního, kde se baví, veselí se a třeba i v Chodově se najdou talentované děti a takto už o nich víme, můžeme pro ně něco udělat, protože romská kultura pomalinku klesá a chtělo by to, aby postoupila někam výš.“

„Mělo by se to podporovat, je pořád lepší než když budou fetovat, tak aby byly v takovýchto souborech.“

A znovu za Emilem Voráčem: Pořádat takovou to akci, to očitě není zadarmo.

„Není, ale letos poprvé jsme získali dotaci Ministerstva kultury, získali jsme 60 tisíc, ale pokud chceme dělat dobré akce, o kterých by se mělo mluvit i mimo karlovarský kraj, tak bychom těch prostředků potřebovali nejméně dvakrát tolik.“

„Letos nás to vyjde na 130 tisíc, něco vyděláme na vstupném, ale přesto to nestačí, takže to řešíme tak, že my zaměstnanci se třeba vzdáme části mzdy atd.“

„... ta je hodně mylná, naopak my do toho vkládáme nejenom ty finanční prostředky, ale i spoustu úsilí, spoustu námahy. Teď jsem před chvilkou slyšel, že zaměstnanci by potřebovali alespoň tři dny volna, protože už jsou tak unavení, že neví, jestli ty další dny zvládnou. Ale to si také nemůžeme dovolit, musíme pracovat bez volna.“

A abych nezapomněl, tento festival je dvoudenní akcí. V pátek probíhaly přednášky a besedy, mimo jiné tady byla i doktorka Jiřina Šiklová, povídalo se o psychologii, o sociologii, o motivaci, o rasismu, ale třeba i o vývoji romské hudby. V sobotu večer následovala romská zábava, kde vystoupili kapely Gipsy Melody a Bengas. A kdo by se domníval, že pracovníci Khamora po festivalu uklidí, umyjí nádobí a mají klid, tak to jsou na omylu, toto sdružení na Karlovarsku patří k nejaktivnějším, provozuje nízkoprahový klub pro děti, sociální poradenství, terénní program a získalo akreditaci i na sociálně-právní ochranu dětí, ale to už by bylo na další samostatné povídání.

Romský král je název nejnovějšího dokumentárního filmu režiséra Viliama Poltikoviče, který zachycuje život v romských osadách na Slovensku, emigraci některých jejich obyvatel do Velké Británie a také velké změny, které v životě mnohých Romů způsobila křesťanská víra. Premiéru tohoto filmu v dubnu odvysílala Česká televize, která dokument zároveň publikovala na svých internetových stránkách. Více – Jana Šustová.

Film Romský král nás zavádí do romských osad na Spiši, kde Romové dodnes žijí v chatrčích poslepovaných ze dřeva, plechu a hlíny. Někteří se v 90. letech přestěhovali do nových bytovek, což režisér Viliam Poltikovič zachytil už ve svém dřívějším snímku Stěhování osady z roku 1992. Film Romský král na předchozí dokument navazuje a jeho natáčení trvalo šest let - od roku 2002 do roku 2008. Režisér Poltikovič nám prozradil, co mají oba dokumenty společného.

„Mají společnou lokalitu, zcela dominantní je v tom předchozím filmu obec Žehra, která je i v tom novém filmu. A potom jsou společní ti hlavní protagonisté – Gejza Horváth a jeho široká rodina. To jsou taková pojítka. A potom určité jevy, jako je stěhování nebo přesídlení z chatrčí, z nuzných osad do novostaveb. Tento fenomén tam je a pokračuje v tom novém filmu. A také vztahy mezi romskou minoritou a neromskou majoritou a vůbec - jak se tyto dva světy prolínají, střetávají, jak si dokážeme vzájemně vyjít nebo nevyjít vstříc.“

Gejza Horváth (vlevo) - hlavní hrdina filmu Romský král

Někteří odvážnější a pracovitější Romové se z osad odstěhovali do Velké Británie, kde žijí v podstatně lepších podmínkách. Filmový štáb se za nimi vypravil do města Sheffield.

„To bylo překvapení. Tam jsme bydleli přímo v romské rodině, mají tam hezké pronajaté domy a žijí si tam lépe, než většina Čechů, dá se říct. Samozřejmě že musí pracovat a dělat nějakou práci, která je třeba i náročnější. Oni jsou zvyklí spíše na nárazové práce a ne souvisle něco dělat, ale zase Anglie je vstřícnější v tom, že je taková kosmopolitnější, konkrétně třeba v Sheffieldu je hodně cizinců, tam třeba taxikáře nepotkáte jiného než z Pákistánu, tedy pákistánské Indy, takže je taková vstřícná vůči přistěhovalcům. Opravdu je vidět, že se jim tam daří a že se zřejmě už ani nevrátí domů.“

Současnou vlnu odchodů slovenských Romů do Velké Británie přirovnává Viliam Poltikovič k vlně, kdy po 2. světové válce začali Romové ze Slovenska přicházet do České republiky.

„Tenkrát, když odcházeli do Čech za prací, tak říkali: ‚My se vrátíme‘, ale už se nevrátili, to všichni víme. Teď odcházejí do Anglie, kde se jim daří ještě lépe a také sice říkají, že se vrátí, ale už se nevrátí.“

Ve filmu Romský král vystupuje jako významný prvek křesťanská víra. Jak Romové na Spiši, tak i ti v Sheffieldu vyprávějí o tom, jak silně změnila jejich životy. Romští pastoři dokázali Romy přesvědčit o tom, že je třeba žít podle Božích pravidel, přestat pít, tlouct ženu, a zadlužovat se. Dokonce prý i lichváři začali odpouštět dluhy...

„Setkal jsem se s věřícími, kteří na mě hodně zapůsobili, protože to byli Romové, kteří žili, dá se říct, takovým tím životem na pomezí kriminality a ta víra je hodně změnila. Opravdu je to zasáhlo. Moc hezká a upřímná byla výpověď romského pastora z Ostravy, Emila Adama, který sám byl, jak říká, takový běžný Romák, který si chce jen tak užít. Ale teď ty proměny jsou veliké a z našeho pohledu velice pozitivní, protože oni chtějí žít v harmonii s lidmi, nelhat, nekrást, žít životem ne na úkor druhého, ale naopak si pomáhat a vyjít si vstříc.“

Zajímavá je také otázka, co režiséra Poltikoviče osobně přivedlo k Romům a k tomu, že se ve filmech začal zabývat touto tematikou.

„Vzhledem k tomu, že moji rodiče jsou ze Slovenska, jsem odmalička, od raného dětství, jezdíval na Slovensko na celé léto a tam jsem se s Romy setkával pravidelně. A hlavně když jsem chodil od jedné babičky ke druhé, tak oni tam na louce mezi těmi obcemi žili takovým polokočovným způsobem, měli venku sporák, peřiny, slepice a tam žili a běhali, vedli tam takové ty své vzrušené hovory, občas někdo zazpíval, zahrál, byli barevně oblečení, děti byly naopak nahaté. A to na mě působilo tak bizardně, zvláštně, něčím mi to imponovalo, něčím mi to přišlo zvláštní a to ve mně zůstalo. A když jsem potom začal dělat filmy, a setkal se s Milenou Hübschmannovou, což je naše přední romistka, zakladatelka tohoto oboru i na univerzitě, tak s ní jsem se pak trochu víc a konkrétněji setkal s Romy a začal jsem potom dělat ty filmy.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 30. dubna je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.