Snášenlivost je možná
Moje práce televizního reportéra mi dala možnost poznat v okolních
evropských zemích některé významné rozdíly mezi tím, jak se k romské otázce
staví společnost tam a u nás.
Společnost rovná se lidé, ne úřady. Nejvíc jsem v tomto ohledu poznal
situaci ve Francii a ve Španělsku. Snahu o integraci Romů, nebo aspoň o
jejich bezproblémové spolužití s ostatními, tam vyvíjí celá síť asociací,
sdružení.
Takových, jakým my říkáme neziskové organizace. Role státu se pak v lecčems
může omezit dokonce jen na pouhé finanční zabezpečení jejich práce.
Asi vám to takhle obecně nezní ani přesvědčivě ani moc jasně. Tak radši budu
pokračovat osobními zkušenostmi: Ve Vallecas, což je předměstí Madridu, jsem
byl v učňovském středisku pro Romy, zřízeném jen pro ně. Desítky romských
chlapců se tam učily základům různých řemesel. Středisko provozuje nevládní
organizace Fundación Secretariado Gitano. Fond - Cikánský sekretariát,
přeloženo doslova. V jiné madridské čtvrti, Carrabanchel připravil tento
fond - samozřejmě ve spolupráci s úřady - podmínky pro přestěhování Romů z
tábořišť, hyzdících okraje čtvrti, do činžovních domů.
Ta příprava spočívala v kurzech bydlení. Tedy bydlení v bytě, třeba v
desátém patře, pro Romy z karavanů něco nepochopitelného. Další lekce kurzu
byly zaměřeny na vštěpování jiných znalostí potřebných k životu ve městě, ke
styku s úřady, k používání moderních nástrojů a zařízení. Že taková
dobrovolná ale promyšlená, organizovaná a patřičně financovaná aktivita má
úspěch, o tom mě přesvědčilo mimo jiné i to, že slova jako vybydlení,
vybydlet jsem musel vysvětlovat, když jsem se chtěl vyptávat na to, zda se
stěhování Romů do výškových domů osvědčuje. Lidé z Fondu Secretariado Gitano
slovo vybydlení nechápali.
V Seville jsme natáčeli v organizaci ACCEDER (doslova, přistoupit,ve smyslu
mít někam přístup). ACCEDER působí po celém Španělsku a snaží se ovlivnit
zaměstnanost romské populace. Má vytipovány podniky, ve kterých je možné
umístit Romy.
Když se to podaří, dohlíží na to, aby si jednotliví Romové práci udrželi,
vyjednává s personalisty podniků, když Romům hrozí výpověď. Pracuje
individuálně s těmi Romy, kteří špatně zvládají disciplinu pracovního
poměru. V ACCEDER jsem viděl pracovat samé mladé lidi. Občanská společnost
se hodně zaměřuje na to, aby romské děti chodily do školy. Ve Francii, se -
jen v kraji Auvergne a jen za loňský rok - věnovalo v rámci sdružení l´AFEV
479 studentů individuálně 554 dětem, které měly potíže při získávání
učebních návyků. Náš štáb byl se tříčlennou skupinou studentů v divokém tedy
nelegálním tábořišti Romů. Nebylo to jen poučné a dojemné, ale i stísňující.
Do romských tábořišť zajíždí jiné občanské sdružení s ambulantními
školičkami (rovněž ve skříňových kamionech). Také tito dobrovolníci i
placení pedagogové učí romské děti předškolního i školního věku všem návykům
spojeným se školní docházkou.
Jistě jste zaznamenali, že mluvím o tábořištích. Francie romskému etniku
nevnutila sedentární způsob života, nenutila Romy usadit se na jednom místě,
vést stejný život jako ostatní obyvatelstvo. Dá se ovšem také říci: Francie
Romům nenabídla možnost usadit se v obcích spolu s ostatním obyvatelstvem,
žít stejným životem jako ostatní.
Nechci to teď hodnotit. Jen zaznamenávám, co jsem viděl: Oproti nuzným,
doslova cikánským táborům, které jsem navštívil na okraji města Riom v kraji
Auvergne před deseti lety, dnes mají tamtéž romské klany žijící v karavanech
k dispozici taková tábořiště, jaká by snesla pojmenování karavan-kemping.
Města nad 5 tisíc obyvatel mají zákonnou povinnost je pro Romy zřizovat a
vybavit je vším potřebným pro dlouhodobý pobyt. Někde prý to ignorují, ale
tam, kde jsem byl, kolem Clermont-Ferrand, je takových dokonale vybavených
tábořišť hned tři desítky. A vládne tam pořádek. To opět proto, že Romové tu
nejsou ponecháni sami sobě, ale pracuje se s nimi.
Tedy pracují s nimi lidé sdružení v asociacích, v neziskových organizacích.
Na jednom z těch tábořišť zastihl náš televizní štáb zase jiný skříňový
kamion vybavený pro individuální výuku. Tentokrát pro výuku dospělých. Právě
tam u jednoho počítače probíhala lekce dopravních předpisů, u druhého
seznamování s různými úředními formuláři.
V Aubervillliers, které je jedním z měst tvořících kolem Paříže prstenec
takzvaných problémových předměstí, jsme natáčeli v kolonii, kterou tu obecní
úřad vybudoval pro rumunské Romy. Tábořili tam na očích celému městu pod
dálničním nadjezdem. Jejich důstojnější ubytování mělo ovšem podmínku.
Budou posílat děti do školy a dospělí se účastní kurzů, které je naučí žít
jako ostatní. Nabídka velkorysá ale nekompromisní. Po prvním roce to pořád
ještě perfektně fungovalo. Takže mám důvod si myslet, že to funguje dodnes.
Romská komunita má i ve Francii a ve Španělsku mnoho příslušníků, jejichž
způsob života se hodně odlišuje od zavedených norem. Zdůrazňuji, že se to
netýká všech, celé komunity. Ale i tak je to pro společnost problém. Ve
společnosti se však najdou lidé ochotní s tím něco dělat. To něco je ovšem
přesným opakem toho, co dělají čeští extremisté.
Když potom do atmosféry, v níž převažují projevy snášenlivosti a snahy o
nápravu nad projevy nesnášenlivosti, přijdou televizní záběry otřesného
xenofobního násilí z Česka, mohou vyvolat antipatii. Mohou zapůsobit jako
varování. Jako varování před skutečností, že Češi trpí ve své zemi praktiky,
z nichž na člověka dýchne doba, která celou Evropu těžce poznamenala. Doba
kdy se rasová nenávist a davový fanatismus staly vítanou zbraní v rukou
pološíleného politického demagoga Adolfa Hitlera.
| 
Moje práce televizního reportéra mi dala možnost poznat v okolních
evropských zemích některé významné rozdíly mezi tím, jak se k romské otázce
staví společnost tam a u nás.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články