Máme mít strach z pravicového extrémismu?
V poslední době neuplyne snad den, abychom něco neslyšeli o pravicových
extrémistech: pochodovali Ústím nad Labem v den výročí narozenin Adolfa
Hitlera, zřejmě jejich příznivci zapálili na Ostravsku dům romské rodiny a
pozvali si do Prahy bývalého vůdce Ku-klux-klanu.
Tito extrémisté pracují různým způsobem, většinou více či méně skrytě či
maskovaně s nacionalismem, xenofóbií, rozvíjejí různé teorie spiknutí,
schovávají se za hesla o obraně dělníků, jsou proti NATO a EU a zároveň
veřejně přiznávají, že by rádi svrhli režim, který tu je po roce 1989.
Nebezpečná otázka, na níž je třeba hledat odpověď, zní:
Máme se jich skutečně bát, když někteří politologové přiznávají, že by již
při volbách do Evropského parlamentu mohli dostat přes jedno procento hlasů,
a tím pádem dosáhnout na státní podporu? Domnívám se, že ne, ale musíme si s
veškerou naléhavostí uvědomit, jaké chyby děláme a kdy by jejich aktivity
mohly být skutečně nebezpečné. Pokusím se to dokázat.
Pravicový extrémismus není na našem území ničím novým. První fašistické
sdružení studentů bylo založeno v Praze v listopadu, v roce 1925 a v květnu
následujícího roku zahájil v Brně svou činnost Fašistický svaz mládeže. Z
těchto organizaci se pak ustavila brzy Národní obec fašistická, která měla
podobné cíle jako dnešní extrémní pravice: zákaz bolševiků, rozpuštění
parlamentu, omezení práv Němců, Maďarů a Židů. Voliče měla oslovit
jednoduchá řešení složitých problémů. I v tom jsou si dnešní extrémisté se
svými předchůdci podobní. Počínaje rokem 1929 ale došlo v jejich řadách k
rozvratu a tento rozvrat trval až do halasného nástupu Adolfa Hitlera v
sousedním Německu, kde k vítězství extrémní pravice přispěla hospodářská
krize z roku 1929.
I Republikání Miroslava Sládka zahájili svou činnost velmi brzy, a sice hned
po listopadu - 30. prosince 1989, do parlamentu se dostali ve volbách 1992 a
setrvali tam až do roku 1998. Od té doby o nich moc neslyšíme: Z parlamentu
je vytlačily velké politické strany: Hrubý slovník Miloše Zemana a
národovectví Klausovy ODS vyplnily prostor, na kterém se dříve pohyboval pan
Sládek a jeho přívrženci. V tradici pánů Zemana a Klause pokračuje pan
Paroubek a část ODS, a proto to má krajní pravice těžké, není pro ni prostor
a je velmi rozdrobená. Kromě Národní fronty, zakázané Národní aliance,
najdeme na internetu Národní stranu, Národní domobranu, Národní gardu,
Národní odpor, Autonomní nacionalisty či Svobodné nacionalisty a mnoho
dalších skupin, které se tvoří kolem skinhedských kapel.
Nejhlasitěji ale o
sobě dává vědět od roku 2003 tzv. Dělnická strana pana Vandase, která
svolala v poslední době skoro všechny tolik medializované pochody. Její
název zní neutrálně, jejím ústředním motivem je řešení romské otázky, na což
někteří lidé slyší, ale místo nějakého řešení zve na své akce ta
nejmilitantnější uskupení, jako jsou Národní odpor a Autonomní nacionalisté.
Nebezpeční by tito aktivisté mohli být jen za předpokladu, že by hospodářská
krize eskalovala a že by se profesionalizovali a stát by proti nim nedokázal
účinně a dostatečně razantně zasáhnout. Taky by mezi sebou museli najít
vzdělanějšího a schopného rétora, který by dokázal oslovit nižší sociální
skupiny ohrožené krizí. Jak se bude vyvíjet krize nevíme, o příznacích toho,
že tito radikálové mají již své spojence mezi policií a vojáky, hovořil v
minulých dnech ministr pro lidská práva a menšiny Michal Kocáb a o
nedostatečné či dokonce lajdácké práci městských a ministerských úředníků
svědčí zase rozsudky soudů, které nedostávají od úředníků řádně zdokladovaná
podezření, na základě kterých by jejich pochody či činnost vůbec mohly
zastavit či zakázat. Nadaného rétora zatím toto milieu rovněž naštěstí
nevygenerovalo.
Ještě hlubší příčina nacionálních tendencí v naší společnosti ale spočívá v
tom, že ani po dvaceti letech jsme dostatečně transparentně nepředvedli, že
jsme schopní všechny pracovité jedince z těchto menšin plně integrovat do
společnosti: v obecních a krajských radách, nemluvě již o parlamentu,
nenajdeme Rómy, Vietnamce či jiné u nás domestikované cizince, kteří již
mají léta naše občanství, nevidíme je v uniformách policie ani strážníků,
nejsou důstojníky v naší armádě, ani nevystupují moc často v televizích.
Teprve až se nám takovýto viditelný způsob integrace podaří a budeme
stimulovat kult úspěšnosti mezi menšinami, budou to mít všechny druhy
nacionalistů u nás těžší. Zatím se ale chováme opačně: Pan Čunek se dostal
do vysoké politiky za to, že Romy ve Vsetíně vyvezl na okraj města do
unibuněk. Za všechny problémy s extrémisty si tedy můžeme především sami, a
proto víc než novodobých fašistů se musíme bát sami sebe.
|
|