Rasismus po česku je tabu
Útok zápalnou lahví na dům, ve kterém spala romská rodina, odsoudil
prezident a vláda ho zařadila na program svého dnešního jednání jako
zvláštní bod. Ministr pro lidská práva Kocáb slíbil v televizi těžce
popáleným obětem 100 000 ze svého, sousedé dosvědčovali, že se jednalo o
"bezproblémovou rodinu" a jedna paní se na obrazovce dokonce s pláčem ptala,
kdo jim to udělal.
Na tuhle poslední otázku je odpověď snadná: my všichni jsme to udělali. My
všichni, kteří jsme nevypískali Paroubka, když ještě coby premiér dával k
lepšímu v zápalu svých předvolebních kabaretů protiromské vtipy. My všichni,
kteří jsme neodsoudili prezidenta, když nahlas mudroval, jestli v
koncentračním táboře, na části jehož půdorysu stojí dodneška přes protesty
Evropského parlamentu vepřín, nebyli tenkrát Romové vlastně proto, že
nechtěli pracovat. My všichni, kteří dnes a denně dopouštíme, aby politici
odstartovali bleskovou kariéru na demonstrativním postupu proti "sociálně
nepřizpůsobivým", jejichž problémy předtím spoluzavinili, protože je
neřešili včas.
Jeden z pracovníků charity, který už 17 let správcuje na sídlišti v České
Třebové, mi kdysi řekl: "My tu nejsme proto, abychom chránili Romy, ale
abychom pomáhali obrušovat hrany a zmirňovali averzi". Byl přesvědčen, že se
to daří, ale v klidu nebyl, protože věděl, že sedí na soudku se střelným
prachem. "Sedím klidně", řekl mi tenkrát, "protože nevidím otevřený oheň.
Ale to, co vidím v televizi, čtu na internetu, je už doutnající jiskřička i
pro tohle sídliště, protože se může najít jeden opilý člověk v hospodě,
který po někom s jinou barvou pleti s komentářem hodí židli, a už to
bouchne. Stačí k tomu strašně málo."
Často si na ta slova vzpomenu: na sudu s prachem žijeme my všichni a vinu
můžeme dávat jen sami sobě. Tolerujeme totiž netolerovatelné. Na pokyn
magistrátů poslušně vyklízíme ulice svých měst, když si se v nich hodlají
předvádět neonacisté. Nevypínáme rozhlas ani televizi a nebojkotujeme
noviny, ačkoliv o tom referují dlouze dopředu způsobem, jako by tomu hnědému
ksindlu chtěli dělat reklamu.
Nesolidarizujeme se v ulicích s oběťmi rasově motivovaných trestných činů.
Nesvolali jsme demonstraci, když v lednu v Brně ubili policisté vietnamského
občana Hoanga Son Lama. Jsme ochotni přeslechnout, když z našich známých
náhle vypadne, že sice žádní rasisti samozřejmě nejsou, ale ty židy opravdu
nemusí. Dokonce dál sedíme za jedním stolem s kolegyní, o které celá firma
ví, že je funkcionářkou jedné z extremistických pravicových stran. Hrajeme
její hru s ní, když děláme, jako že o ničem nevíme.
O víkendu jsme si v Lidových novinách mohli přečíst text, který nám
nastavuje zrcadlo: americký student v něm účtuje se zdejším svatouškovstvím
a píše: V zemi, kde se to jen hemží rasistickým útiskem v nedávné minulosti
- desítky let provozované sterilizace romských žen, hilsneriáda, ta příšerná
dvoumetrová zeď v romském ghettu v Ústí nad Labem - se Češi stále berou jako
oběti: ubližují jim Rakušané, Němci, Rusové. To, že by snad sami Češi mohli
hrát roli Goliáše a Davidem byl někdo jiný, nezapadá do národní vyprávěnky.
Když Čecha upozorníte na něco neobhajitelného, jen poukáže na nějakou větší
a ještě hrozivější sílu zla. Takže i když se zdejší města stávají čas od
času bojišti rasové války, slýcháte obhajobu: Ale aspoň nejsme jako Poláci!"
konec citátu Dodejme, že to věru ne. Na rozdíl od nás si totiž Poláci dokáží
svůj rasismus aspoň přiznat. Rasismus po česku je tabu.
|
|