Dělnická strana nezrušena
Nejvyšší správní soud nerozhodl ve věci Dělnické strany, která čelila návrhu
vlády na její rozpuštění. Zvláštní senát rozhodnutí odložil na 4. března.
Člověk neví, jestli má nad tím oddalováním jásat nebo se mračit.
Podle návrhu vlády je nutné tuto pravicovou partaj zrušit, neb (tvrdí vláda)
Dělnická strana prokazatelně zastřešuje různé ultrapravicové spolky a
neonacistická uskupení. Navíc má, podle vládního návrhu, vystupovat proti
demokratickému zřízení.
U soudu jsem nebyl a materiály - tak říkajíc - obžaloby neznám. Ze zmínek v
médiích se má jako by zdát, že činnost, prokazující spolupráci Dělnické
strany s neonacisty a s dalšími pravicovými extrémisty je prokazatelná. Na
druhou stranu - návrh na zrušení připravovalo ministerstvo vnitra a o
pádnosti návrhu byl skálopevně přesvědčen i ministr vnitra Ivan Langer,
takže už ze zvyku, který se datuje nejpozději od chvíle, kdy týž ministr
sliboval do dvou týdnů předvést před soud uprchlého podnikatele Radovana
Krejčíře, jeho slovům těžko uvěřit.
Dělnická strana měla podle návrhu vlády na její zrušení porušovat ústavu a
usilovat o "změnu systému". V návrhu předloženém vládě se ministr Langer
odvolává na jakési prohlášení Dělnické strany, v němž se praví, že Dělnická
strana (cituji z Idnes) "vyhlašuje nulovou toleranci k polistopadovému
systému, po jehož odstranění již delší dobu volá." Konec citátu. To tedy má
být jedna z klíčových vět a zároveň i jeden z klíčových argumentů pro
zrušení Dělnické strany.
Na tomto místě je nutné místopřísežné prohlášení autora těchto řádků, že
není členem Dělnické strany, není členem žádného ze seskupení, která by měla
Dělnická strana zastřešovat, a není ani členem žádné z neonacistických
skupin. Není dokonce ani příznivcem Dělnické strany jako takové.
Jenže, zmiňovaná věta o nulové toleranci k polistopadovému systému by mohla
splynout ze rtů skoro každého hospodského mudrlanta, a to v tisíckrát
pozměněné podobě z tisíců úst tisíců občanů tohoto státu. A to vždy, když by
si chtěl pěkně - jak se u nás říká - zanadávat na poměry.
Spílalo se tu před lety - a nejen z úst pravicových extremistů - každé
polistopadové politické garnituře, a mnohým jedincům z nich bezpochyby i
právem. Neboť každý, kdo má jen trochu té lidské paměti nejspíš cítí i ví,
že onen slavný polistopadový vývoj se krapítek zvrtnul, trošku pootočil,
trošku tak nějak popletl a dennodenně se spíše naplňují prorocká slova
nebožtíka Karla Kryla o "demokratuře", tedy o tom, že nežijeme ve vysněné
jakési demokracii, nýbrž v jejím místním hybridu, složeném z kousků
demokracie a kusů diktatury.Viz například nejnovější zákon, zapovídající
novinářům zveřejňovat zvěrstva, o nichž si povídají vyšší a nejvyšší státní
úředníci...
Když už ministr Langer, ministerstvo vnitra a celá vláda má to puzení
pronásledovat nějakou partaj za vyřčená slova, měl bych pro tytéž instituce
jeden podnět. Ať se podívají do základního dokumentu tohoto, jak oni
neustále říkají, právního státu, do Ústavy. Píše se v ní, konkrétně v článku
2, odstavec 3 toto (cituji):
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon. (Konec citátu)
Je to celkem devatenáct slov, včetně spojek a předložek. A přesto je v nich
zakleto smutných příběhů z naší současnosti, které by vydaly na celé romány.
Tak například hned ten začátek "státní moc slouží všem občanům". Každý den
se setkáváme s opakem. K součástem oné vládní moci patří přece i partaje, a
jejich jednotlivé dílky, tedy partajníci. Neustále se - a dokonce je to v
médiích považováno a popisováno jako cosi ušlechtilého a dobrého, případně
nedobrého - stáváme svědky toho, že partajník, přidělený podle volebního
rozdělovníku (čtěme - kandidátní listiny) do zákonodárného orgánu -
Poslanecké sněmovny či Senátu, hlasuje (čili pracuje) podle toho, co mu
nařídil nějaký partajní orgán nebo činovník. Partajník tím porušuje slib,
skládaný při převzetí mandátu, který zní: Slibuji věrnost České republice.
Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že
svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí. V tomto světle se mohou (paradoxně) jevit o stupínek
čestnějšími i ti mnohdy očerňovaní "přeběhlíci" a "rebelové". Takže, jaký
právní stát? A kdyby to byl jen jediný příklad...
Kauzu Dělnické strany nyní Nejvyšší správní soud nevyřešil. Snad dojde za
těch pár týdnu k nějakému rozhodnutí, ale ctihodný senát jistě tuší, že
líbivá slova a jednoduchá řešení, která Dělnická strana nabízí, budou v naší
svízelné současnosti a ještě možná svízelnější budoucnosti oslovovat daleko
jiné a širší publikum, než jakými jsou obávaní pravicoví extremisté a
neonacisté... A ještě něco, najděte mi pět rozdílů mezi rétorikou Dělnické
strany a tím, co produkuje v mnoha svých prohlášeních grémií i jednotlivců
parlamentní pohrobek někdejší KSČ, Komunistická strana Čech a Moravy. Závěr
je jasný - jestli soud zakáže činnost Dělnické strany je KSČM hned další na
řadě... Doufám.
|
|