Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se společně vydáme do Muzea romské kultury, kde si různými akcemi připomněli Den památky holocaustu. Představíme vám nového ministra pro lidská práva a dozvíte se o novém projektu organizace Zvůle práva. Nebudou chybět zprávy ze života Romů.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

V Muzeu romské kultury v Brně a v tamní pobočce Židovského muzea si po celý týden připomínali památku obětí holocaustu, která připadá na 27. ledna. Program byl nachystaný pro studenty a žáky základních a středních škol. V Muzeu romské kultury natáčela Gabriela Grmolcová v den, kdy studentům vyprávěla o událostech z války pamětnice Emílie Machálková. Jednou z jejích předností je hudební nadání a písnička jejíž část na úvod uslyšíte, pochází přímo od Romů, kteří si prošli koncentračním táborem.

Emílie Machálková se naštěstí coby šestnáctiletá dívka s rodiči koncentračnímu táboru díky úsilí tehdejšího starosty Nesovic vyhnula. Odjelo tam ale jejích třiatřicet příbuzných ze Svatobořic–Mistřína či z Kyjova. A nikdy se zpátky nevrátili. Paní Emílie si vzpomíná na noc před odjezdem těchto příbuzných.

„Bylo to otřesné. Ještě když jsme ten večer rychle jeli do Svatobořic, tolik to na mě nedolehlo. Až když jsem viděla ty mé bratrance a sestřenice, jak tam leží jeden vedle druhého, vytřeštěné oči. Teta seděla, měla bílé vlasy, protože zešedivěla. Bylo jí třicet čtyři let a úplně zešedivěla. A smála se, hystericky se smála. Ona byla šílená, úplně. A strýc, jak se s jedním po druhém s těmi dětmi loučil... To bylo něco tak hrozného, že já jsem neplakala, já jsem nemohla. Já jsem měla stažené hrdlo.“

To byl jen malý výsek z vyprávění paní Emílie Machálkové o hrůzách války. Kromě samotných pamětníků tvořily ucelený program různé formy vzdělávání.

„Program se jmenuje Holocaust – Šoa – Porajmos. Čili židovský a romský název pro holocaust,“ říká jedna z organizátorek projektu Marie Palacká. „Účastní se ho školy, buď osmé a deváté třídy nebo střední školy. Studenti se účastní různých aktivit, při nichž se sami zapojují do hledání informací o holocaustu. Jsou tu také i zážitkové věci. Takže je třeba aktivita ‘Co by sis vzal s sebou do transportu?‘. Cílem hry je tedy vcítit se do osudu těch lidí a nějakým způsobem reagovat dané situace, které opravdu nastávaly.“

Mimo jiné si organizátoři zjišťovali, jak je takový projekt pro studenty přínosný, a to pomocí ankety. Pokračuje lektorka z brněnské pobočky Židovského muzea Hana Nela Pálková:

„O něco lépe se pracuje s těmi, kteří už mají vstupní informace, ale reakce jsou převážně pozitivní. Například že o romském holocaustu se dodnes mluví o něco méně než o židovském. A vzhledem k situaci, která připravila cestu v Německu pro něco takového, je zde dnes jakýsi náznak toho, že by se případně něco takového i mohlo stát, kdybychom to neudrželi na uzdě, kvůli hospodářské krizi. A tak je dobré to dětem říkat pořád dokola.“

„Ve škole ne, ale mě toto téma hodně zajímá, takže jsem třeba od babičky poslouchala různé příběhy. Četla jsem i knížku. A s mamkou někdy debatujeme. Mě to zajímá, takové věci.“

Ty jsi taky poslouchala povídání paní Emílie? Jak se ti to líbilo? Jak to na tebe působilo?

„No, bylo to drsný, no. Pro ty lidi to bylo asi hodně těžké. A obdivuju, že o tom dokážou takhle mluvit, to já bych asi nedokázala. Nebo si to myslím. Nevím. Zatím jsem v té situaci nebyla.“

Vyřešení kauzy vepřína v Letech u Písku, který stojí na místě bývalého sběrného tábora pro romskou menšinu z let druhé světové války, ještě zřejmě není na obzoru. Řekl to nový ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb, který otázku vepřína označil za jednu ze svých priorit. "Je to memento, kterému se budeme věnovat tak dlouho, až to bude vyřešeno. Třeba dalších deset let," prohlásil Kocáb. Marek Polák ho pozval k mikrofonu, aby nám přiblížil své priority.

„Především bych chtěl mezirezortně zorganizovat Lety. Mě to trápí ze všeho nejvíc, protože jsem se hodně zabýval historií Třetí říše, bolševismu, holocaustu. Přijde mi, že situace, ve které zde jsme, je naprosto skandální, protože to byly skutečně tábory přestupné do Osvětimi. Nebyly vyhlazovací, ale přestupné, ale odtamtud jeli Romové už do Osvětimi, kde je vyhladili Němci. Takže to je nade vším. Z priorit legislativních to je prosazení antidiskriminačního zákona. Musím nalézt určitý vztah k připravovanému zákonu o veřejně prospěšných organizacích, který část společnosti považuje za velmi důležitý, ovšem je také rozporován ze strany veřejně prospěšných organizací. To musíme vyřešit, jestli jsou tyto rozpory překonatelné. Pokud ano, tak tento zákon by byl velmi důležitý. A jednoznačně nezbude nic jiného, než se velmi intenzivně věnovat nepokojům v oblasti romské tematiky, protože to začíná neskutečně vřít.“

„Jednak tím, že se tomu začnu intenzivně věnovat. Hlavně musím objet ty oblasti, protože není možno od zeleného stolu něco vymýšlet. Etablovat ředitele agentury, aby to byl člověk skutečně schopný. Pokračovat na koncepcích boje proti extremismu, které momentálně vznikají. To všechno může být poměrně dlouhodobé. Bojím se, že mě zaskočí ta realita. Viz třeba Kolín, o kterém jsem dnes mluvil. Pak nezbývá nic jiného, než sestavit, o tom tedy přemýšlíme, zatím jsme se nedohodli, ale mým nápadem, zatím předběžným, je sestavit ad hoc tým, který se tomu bude intenzivně věnovat. To znamená, že ty věci bude řešit ad hoc. Jakmile nastanou, tak do oblasti vyjedeme. Nemůže ale dojít k zaměnění našich pravomocí s pravomocemi ministerstva vnitra, to je přeci jenom jiná kapitola. Mám zkušenost z minula. My jsme to tak řešili třeba během sametové revoluce. Měli jsme krizový štáb, který okamžitě hledal odpovědi na nastalé, tedy konfliktní situace. Jak by přesně vypadal, v tento moment nevím, ale myslím, že během týdne bych ho chtěl zkusit nějakým způsobem vyjasnit, a třeba etablovat. A Kolín, to minimum, co budu moct udělat, je, že se tam pokusím vyrazit. Pokusím se mluvit s organizátory té manifestace, nebo jak tomu říkají, a s radními a také s Romy, samozřejmě. Ideální by bylo, kdyby se podařilo nastolit systém kulatých stolů. Ty řeší situaci a jsou odpovědí na řešení velkých světových konfliktů. Kdyby se toto podařilo a kdyby to ty lidi bavilo… Je možné, že oni spolu nebudou chtít vůbec mluvit, a pokud ano, tak bych viděl šanci.“

A ty kulaté stoly… tím myslíte, že by tam seděli Romové se skinheady?

„Rozhovor je jediná šance. Tentokrát se jedná o studenty, tak by to bylo snazší. Skinheady, to nevím…“

„Dobře. Ale tentokrát se jedná o studenty. Tak kdyby tam seděli Romové, studenti, radní a my, tak by se mohlo leccos domluvit. Ale tohle je opravdu předběžné a my musíme hledat řešení.“

Ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb si ve svém úřadu ponechá tým své předchůdkyně Džamily Stehlíkové, kterou minulý týden vystřídal ve funkci. "Nastupuji do rozjetého vlaku zvaného předsednictví Evropské unie. Kdybych teď udělal nějaké zásadní změny, tak bych byl, troufnu si říct, sebevrah," řekl Kocáb. Největší změnou je angažmá moderátorky Lejly Abbásové jako tiskové mluvčí.

„Určitě obrovskou změnu, a to nejenom v profesním, ale i v soukromém životě. Nicméně, čím více mám možnost o tom přemýšlet a čím delší dobu jsem měla k rozhodování, která byla ale velmi krátká, nebylo to ani čtrnáct dní, fakticky jsem si uvědomila, že jsem téma rezortu vždycky obťapkávala v aktivním životě i v soukromém, ať už to je mým vzezřením nebo činností v neziskovkách. Takhle jsem se vlastně dostala k veškeré této problematice z úhlu pohledu, který jsem nikdy neměla, a tím je vládní činnost a řešení problémů seshora dolů. Což je neuvěřitelné, protože mě nikdy nenapadlo, že bych se k tomu mohla dostat, a upřímně řečeno, ani jsem k tomu neměla tu ambici.“

„V jednadvaceti letech jsem začala dělat tiskovou mluvčí Ligy etnických menšin. To jsem dělala zhruba rok. Skrze tuto práci jsem se seznámila s tehdy novým programem adopcí na dálku. V té době byla tato záležitost úplně v plenkách. Mně se to hrozně líbilo, a já jsem se nabídla. Pět let jsem to dělala jako koordinátorka. A skrze tyto zkušenosti, protože jsem také půl roku žila v Africe, jsem se rozhodla, že si založím nadační fond, který momentálně funguje už nějakou dobu. A rozrůstá se velmi intenzivně, za což jsem velmi ráda. Praxe je taková, že na keňskou část jsem já sama a na Medelu, což je zase něco jiného, jsme čtyři. Proto říkám, že s tím mám osobní zkušenost.“

„Medelu budou dělat děvčata. A Sante, tam to nemá za mě kdo vzít. Já tam opravdu jezdím každý půl rok na měsíc, a teď jsem to byla nucena zkrátit na deset dní. Nucena… nechci, aby to znělo plačky. Je to taková výčitka vůči tomuto úřadu, který budu zastávat, tak i vůči Africe, protože oboje zkrouhávám. Ale nedá se s tím nic dělat. A budu se snažit to táhnout po té linii, která je nejnutnější.“

„Musím říct, že mé rozhodování bylo hodně podpořeno osobou pana ministra Kocába, a hlavně rezortem lidských práv a menšin, protože si nedokážu představit, že bych vstoupila do politiky na jakékoli úrovni do jakéhokoli jiného rezortu. Protože tohle je oblast, která se mě týká, aniž bych vůbec chtěla, už jenom tím způsobem, jak vypadám. A tím, co jsem v životě zažila, co jsem dělala. Tím myslím i profesní součást mého života, kterou je moderace, to je samozřejmě druhá strana mince. Dlouho jsem zvažovala, a opravdu je to přínos nejen pro mě, pro osobu Lejlu Abbasovou, ale také přínos pro mé neziskové organizace. Když to ještě otočím… když jsem tu měla třídenní jednání s těmi radami, výbory, a bylo to pro mě něco úplně nového, tak jsem si najednou uvědomila, že ti lidé nesou úplně stejnou myšlenku, aniž jsem to vůbec tušila, že všichni táhneme za jeden provaz. Lidská práva tady byla dlouho opomíjena a přesto jsme za ně bojovali slovy pana ministra Kocába při sametové revoluci. A najednou téměř po dvaceti letech se teprve zřídí ministerstvo, což je neuvěřitelný fakt. A já jsem velmi poctěna, že mohu být jeho součástí.“

Ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb hledá nového ředitele vládní agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách. Dosavadního ředitele Marka Podlahu minulý týden odvolala Kocábova předchůdkyně Džamila Stehlíková těsně před svým odchodem z funkce. Důvody Podlahova odvolání Kocáb neuvedl.

Studenti v Kolíně připravují na únor protiromsky zaměřenou demonstraci. Popudem k ní se stal incident, při němž dva Romové napadli a zbili sedmnáctiletého chlapce. Jak napsaly Hospodářské noviny, demonstrace má být protestem proti tomu, že stát prý chrání víc Romy, než „bílé“. Kolínští radní i policisté se obávají, že by shromáždění mohlo přerůst v násilí.

Po sobotní akci krajně pravicové Dělnické strany na sídlišti Janov policie obvinila devětadvacetiletého muže z Litvínova z výtržnictví. Mužem je podle informací ČTK Rom, který na členy a příznivce Dělnické strany při jejich pochodu janovským sídlištěm vulgárně pokřikoval a urážel je. U extremistů policisté protiprávní jednání nezaznamenali. Obviněnému muži hrozí až dvouletý trest.

V pražském Kulturním domě Vltavská se 14. února koná Celorepublikový romský ples. Pro zpestření akce je připraven i bohatý kulturní program, ve kterém vystoupí Martina Balogová, Karaoke show, brazilské tanečnice, či exhibice boxu v podání Ondřeje Pály. K tanci a poslechu hrají Gypsi Billy z Nymburka. Začátek plesu je plánován na půl osmou hodinu večer.

V následujících minutách vám představíme projekt, organizace Z§vůle práva nazvaný – Ma den pes! - Kontaktní centrum pro romské oběti závažného kriminálního jednáni a diskriminace. Telefonická linka, na niž bude obětem diskriminace poskytnuta právní porada a ve vybraných případech i komplexní právní pomoc, bude v provozu v pracovní dny v době mezi 9. a 17. hodinou. Více Řekla Anně Polákové Kateřina Hrubá.

„Jedná se o projekt kontaktního centra pro romské oběti diskriminace a závažného protiprávního jednání, pro který získalo naše sdružení podporu od Ministerstva vnitra České republiky, prozatím na dobu jednoho roku. Od 2. února, tedy od pondělí, se budou moci první klienti dovolat na naši telefonickou linku.“

Jak konkrétně bude tato pomoc vypadat, když se člověk dostane do nějakých nesnází, co pro to má udělat? A co může od vás očekávat?

„Naše pomoc bude mít několik stupňů. Každý klient, který se k nám dovolá, dostane základní právní poradu, zorientování se v té situaci. Na lince se budou střídat dva zaměstnanci se základními právními znalostmi, takže mu budou moci pomoct zorientovat se, jestli se skutečně jedná o diskriminaci, či nikoli. Jestli se jedná o situaci, která k nám do tohoto projektu spadá. Tito zaměstnanci linky mu také poskytnou základní poradu, jak postupovat. K diskriminaci může samozřejmě docházet v oblasti zaměstnání, ať už jde o uchazeče o zaměstnání, nebo o zaměstnance, se kterým zaměstnavatel jedná nějakým diskriminačním způsobem. Může se jednat o odmítnutí lékařské péče, o diskriminační jednání v oblasti školství, rasově motivovanou šikanu ve škole nebo o zařazení romského dítěte do systému speciálního školství. Velmi nás budou zajímat také případy jednání ze strany státních orgánů, takže například šikanózní nebo diskriminační jednání ze strany policie. Nebo naopak odmítnutí pomoci ze strany policie nebo městské policie, například nepřijetí trestního oznámení nebo liknavý postup v případě rasově motivovaných útoků na Romy. Další situace, které mě napadají, je odmítnutí vstupu do nějakého restauračního zařízení nebo poskytnutí služeb. Takže na této lince dostane klient základní poradu v tom, jaké ty základní kroky by měl využít, jestli stížnost, nebo nějaký další postup. V případě jeho zájmu mu bude zaslán i nějaký základní vzor, který by mohl využít. Další nadstavba, která bude ve vybraných případech poskytována, je komplexní právní řešení toho případu, včetně zastoupení, které by poskytoval advokát, který s námi bude na tomto projektu úzce spolupracovat. Bude se jednat o případy, které jsou systémové, vykazují velkou míru nebezpečnosti, například z toho, co jsem zmiňovala, setkáváme se s případy protiprávního zařazování romských dětí do speciálních škol, nebo segregační diskriminační postupy obcí jako pronajímatelů bytů, kdy dochází k prostorové a sociální segregaci Romů v bydlení. Nevylučuji předem, že v jakékoli z těch oblastí, které jsem vyjmenovala, lékařská péče, zaměstnání nebo i oblast trestních řízení, se vyskytne případ, ve kterém klient využil všechny základní právní mechanismy, nedomohl se pomoci. V tomto případě advokát, který s námi spolupracuje, se s ním kontaktuje, dojde k převzetí jeho zastoupení, k získání potřebných podkladů. Naší ambicí dosáhnout rozhodnutí, která ukáží, že určité systematické postupy v oblasti veřejné správy nebo společenského života jsou protiprávní.“

Vaše sdružení se tomuto tématu věnuje již delší dobu. Jaké máte poznatky? Myslíte si, že o to bude zájem?

„Doufám, že o to ze strany klientů bude zájem, protože naše poznatky z terénu, ve kterém se teď hodně pohybujeme, jsou naprosto alarmující. Já osobně jsem hlavně znepokojena tím, jaká je úroveň toho nerovného zacházení, diskriminačního jednání ze strany orgánů veřejné správy. Opravdu já, a myslím si, že jsem hodně skeptická v této oblasti, jsem překvapená, do jaké míry si úředníci státní správy, nebo i samosprávy dovolí jednat vůči Romům. Takže já to vnímám tak, že samozřejmě Romové jako obětí diskriminačního a dalšího protiprávního jednání jsou hlavní cílovou skupinou našeho projektu, ale cílíme to také na státní správu, na kterou chceme tlačit, aby skutečně pracovala s našimi poznatky, které vzejdou z linky, z jejího provozu, aby je využívala.“

Vy sama jste profesí právnička. Chodíte mezi lidi do terénu. Myslíte si, že Romové mají právní uvědomění? Vědí, že jsou jejich práva porušována?

„Moje zkušenosti mi ukazují, že ano. Rozhodně bych nesouhlasila s tím, jak se někdy používají pojmy, jako právní negramotnost a tak dále. Setkávám se s tím, že jsou zorientováni v té situaci, aniž by měli to formální právní vzdělání, tak cítí, že některé postupy nejsou v pořádku, ale velmi často se nebrání, protože například ze strany státní správy i terénních sociálních pracovníků státní správy, úředníků, když jdou žádat o dávky nebo se zeptat, dostávají nepravdivé informace, nebo jsou odrazováni od toho, aby něco právně řešili. Byť by tedy sami cítili, že mohou postupovat, tak opakovaně dostávají informaci, že ne, takže ztrácejí důvěru v to, že by právní prostředky mohly nějakým způsobem pomoci. Budu velmi spokojena, pokud i nám se v rámci toho projektu podaří v mnoha případech ukázat těm konkrétním klientům, že to není pravda, že to právo, když se na to tlačí a půjde se po tom systematicky, že jim dokáže pomoct.“

Pro velký zájem veřejnosti byla až do 22. března prodloužena výstava Romská socha, která probíhá v Muzeu romské kultury v Brně. Mezi množstvím zajímavých děl určitě návštěvníkům neuniknou velmi štíhlé ladné sošky, jejichž autorem je Ondrej Gadžor z Košic. Tento muž vytváří díla všech velikostí - od miniatur až po sochy v nadživotní velikosti. O jeho tvorbu se zajímala Jana Šustová.

„S různým materiálem. Kámen, rohovina, mušle, dřevo. Co mi přijde po ruku a co se dá opracovat.“

„To bylo na vojně. Chlapcům jsem tam dělal takové soudky na metry (pozn. red. z metrů vojáci každý den odstříhávali kus a měřili tak, kolik dní jim ještě zbývá do konce vojny). Po čase jsem se vrátil domů a tvořil jsem si sám pro sebe. To mi bylo dvacet čtyři let, když jsem se vrátil z vojny. Takže tvořit jsem začal na vojně.“

Viděl jste třeba u někoho, jak se tvoří se dřevem, s kamenem, nebo s jinými materiály? Nebo jste tvorbu objevoval úplně sám?

Ondrej Gadžor na sympoziu romských sochařů v Muzeu romské kultury (Foto: Jana Šustová)

„Ne. To jsem viděl právě na vojně. Byla tam truhlářská dílna a v ní vytvářeli takové tváře, ženy. Tam jsem to viděl. A proto jsem si řekl, že až se vrátím domů, začnu si i já vyrábět takové věci pro sebe. A až do teď to dělám, už to trvá dvacet pět let.“

„První dílka byly akty, ženy, postavy. Můžu říct, že první byl Jánošík, ale jen taková busta. Od té doby jsem si vymyslel i jiné, dělám takové tenké sošky – např. africký bojovník, japonský bojovník, kapitán a podobné. Po čase jsem se v Košicích setkal s akademickým sochařem Vojtechem Löfflerem, který již zemřel. U něho jsem tvořil, pracoval a pomáhal. Do jeho dílny jsem chodil téměř deset let. Takže jsem i vyráběl, také jsem viděl, čím, jakým materiálem, s jakými nástroji se pracuje. To on mi všechno obstaral. Doteď se tomu věnuji, dá se říct, že z toho žiju. Prodávám svá díla v obchodech, třeba v obchodech v Košicích, v Bratislavě, i v Praze mám, někde v centru, už si nepamatuju, v jaké ulici. Takže žiju i z toho. Při tom pracuju, dělám sádrokartón. Dá se vyžít.“

„Pokládám dlažby, sádrokarton, také dělám bytová jádra. A podobně. Zedničím. Dělám,co se dá.“

„No, doteď ne, nevyskytovala se. Nějaké soše jsem dal náušnice. A také si každou sochu nějak pojmenuji, takže třeba jedna se jmenuje cikán. Ale nevyrábím romské věci. No, zatím jsem nic takového nedělal.

Už je v Muzeu romské kultury nějaká vaše socha nebo nějaké vaše sochy?

„Je. Víc jak třicet. Některé si i koupily, některé jsem jim zapůjčil.“

„Oni jezdívají na Slovensko a někdo jim dal na mě kontakt. Jezdili za Romy, i na Slovensku, sháněli věci s romskou tematikou, takže jim někdo řekl o mně. Tak se zastavili i u mě. A spolupracujeme už takhle čtyři roky.“

Jak reaguje na vaši tvorbu vaše okolí, vaše rodina, potom i třeba přátelé?

„Je to příjemné, každý z toho má radost. Podporují mě, protože se jim to líbí. A některým, i švagrové i bratrovy jsem věnoval k narozeninám a nějakým podobným příležitostem své sochy. Líbí se jim to a mají radost.“

„Ano. V Bratislavě mi výstavu otvíral sám prezident Schuster. To bylo v Pezinku v roce 1999. Potom jsem měl samostatnou výstavu v Košicích. Takže ano, v Košicích jsem známý.“

„No, (smích) jaké můžu mít plány? Jen tvořit a dát ze sebe to, co ve mně ještě je. Tvořit a tvořit. Mám z toho radost. Pracuju.“