Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Hned v úvodu se dozvíte o dobrovolné službě mezi Romy, představíme vám trenéra boxu Stanislava Tišera a nebudou chybět zprávy ze života Romů.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

Lákalo by vás prožít rok v zahraničí, vyzkoušet si práci s lidmi a rozvíjet vlastní osobnost? Pak se prostřednictvím občanského sdružení Servitus můžete přihlásit jako dobrovolník do některého ze zahraničních projektů. Pro posluchače O Roma vakeren je zvláště zajímavé to, že dobrovolná služba nabízí také program Dialog Romů a Gadžů prostřednictvím dobrovolné služby. Další podrobnosti řekla Janě Šustové Zuzana Soběslavská.

„Občanské sdružení Servitus vzniklo v roce 2003 a je to ekumenická organizace, která se zabývá mezinárodním dobrovolnictvím. Založili ji představitelé křesťanských církví a židovských obcí a spolupracuje s Charitami a Diakoniemi Českobratrské církve evangelické a jinými organizacemi, které jsou napojeny na církve.“

Máte více směrů, kam posíláte dobrovolníky - jakého zaměření jsou ty dobrovolnické služby?

„Máme několik programů - pět, které jsou určitým způsobem zaměřené tématicky. Je to například Služba smíření, díky Aktion Sühnezeichen Friedensdienste, německé organizaci, která nedávno oslavila padesátileté výročí. A to je služba, která má takový politický podtext. V rámci tohoto dobrovolnického programu přijíždějí němečtí dobrovolníci sem do České republiky a zároveň do zemí, které nějakým způsobem poškodil nacismus. Je to tedy dlouhodobější služba, roční, a jedná se skutečně o práci se seniory v rámci židovských obcí, zejména o sociální projekty. Stejně tak ale můžeme vyslat české dobrovolníky do Německa a ještě do jiných zemí, ale to teprve připravujeme, ale do Německa mohou Češi jet zejména do archívů koncentračních táborů, ale to už je spíš taková vědecká práce, ale zase na bázi dobrovolnictví.“

„V rámci tohoto programu je to každý rok kolem deseti až patnácti dobrovolníků, je to náš nejsilnější program.“

„Další silný program je Evropská dobrovolná služba, což je skvělá možnost pro všechny mladé lidi do 30ti let, tam je jediná tato hranice, jinak to není nijak omezeno, vycestovat a účastnit se dobrovolné práce v sociálních, kulturních, ekologických, sportovních a dalších mnoha projektech. A je to služba, která usiluje o evropské občanství, o to, aby mladí lidé skutečně nacházeli cestu k jiným národnostem, je to skutečně interkulturní neformální vzdělávání.“

Potom máte ještě jeden dobrovolnický program zaměřený specielně na Romy, jak se tento program jmenuje a co je jeho součástí?

„Roma gadže dialog prostřednictvím dobrovolnické služby je iniciativa, která vznikla díky mezinárodní síti organizací, které se soustřeďují na dobrovolnictví a jsou zároveň napojené na církve, jsou to ekumenické organizace, stejně jako Servitus. Cílem tohoto programu je pomoci řešit romskou otázku, zejména v zemích Střední a Východní Evropy. Je to program, kterého se účastní země Střední a Východní Evropy, ale také třeba Severní Amerika. Ten program funguje jako dlouhodobá dobrovolnická služba, kdy dobrovolníci, ať neromští nebo romští, odjíždějí na rok až dva do – a teď se to právě dělí – romští dobrovolníci většinou slouží v zemích Západní Evropy nebo právě ve Spojených Státech a neromští dobrovolníci přijíždějí naopak do států Střední a Východní Evropy přímo do romských komunit. Jde o to, aby se ta dvě společenství promísila a trošku poznala a důraz je také kladen na to, aby účastníci tohoto programu, až se vrátí do svých komunit a zemí, ze kterých přijeli, tuto myšlenku šířili dál, tzn. účastnili se konferencí, politického a veřejného života, vystupovali v podstatě jako svědci toho, že spolupráce na této bázi je možná.“

V minulém příspěvku jsme začali hovořit o programu Dialog Romů a Gadžů prostřednictvím dobrovolné služby a v tomto tématu budeme ještě pokračovat. Jana Šustová se zeptala Zuzany Soběslavské z občanského sdružení Servitus, co konkrétně dobrovolníci v rámci programu Dialog Romů a Gadžů dělají.

„Většinou romští dobrovolníci v zahraničí se mohou účastnit služby v rámci volnočasových center, ty oblasti jsou nejrůznější – ekologie, ekonomika, kultura, muzea, Muzeum romské kultury v Brně mělo slovenskou dobrovolnici Romku Beátu Šoltákovou. A pak také neromští dobrovolníci, romští mohou také, ale neromští zejména, můžou dělat individuální službu, tedy je tam ten dobrovolník sám a pracují často v poradenských centrech právě pro Romy, pro romské komunity.“

A jak je to s tou další částí, když jsou to naopak neromští dobrovolníci vyslaní do romských komunit, podařilo se vám vyslat někoho od nás?

„Od nás nebyl nikdo vyslán v rámci této iniciativy, my naopak hostíme spíš dobrovolníky a to jsou zejména němečtí dobrovolníci, kteří dělají v klubech volnočasových aktivit pro děti, kam docházejí i romské děti.“

Kolik za tu dobu existence Servitu od roku 2003 přijelo takovýchto dobrovolníků, kteří pracují mezi Romy a kde zhruba pracují, v jakých organizacích?

„Bylo jich dohromady 5 a pracují, jak už jsem řekla, nejčastěji v oblasti volnočasových aktivit klubů, což Roma gadže iniciativa velmi vítá, protože to je kontakt s malými dětmi a tam skutečně dochází k tomu prorůstání kultur úplně od začátku. Takové kluby máme jednak v Českém Brodě, je to občanské sdružení Leccos, pak je také v Salesiánském středisku dětí a mládeže v Ostravě, tam jsme měli loni dobrovolníka také z Německa a spolupracovali jsme s Muzeem romské kultury v Brně.“

A kdyby se někdo z našich posluchačů chtěl přihlásit na dobrovolnickou službu, ať už mezi Romy nebo v nějakých církevních organizacích, co by měl udělat a od kdy do kdy taková služba probíhá, v jakých měsících a kde by se mohl přihlásit?

„Nejjednodušší je kontaktovat přímo Servitus, tedy mě, na e-mailové adrese info@servitus.cz. Ten zájemce by to měl stihnout do konce ledna, protože to je uzávěrka přihlášek a ta služba je deseti až dvanáctiměsíční. U Roma gadže projektu je to individuální, je to jeden až dva roky, podle situace v té organizaci, v tom projektu, kterého by se rád zájemce účastnil.“

Když to někdo nestihne do konce letošního ledna, což už je docela brzy, budete tento projekt opakovat zase příští rok?

„Každý rok se opakuje, 1. září je nástup do projektů v rámci dobrovolné služby.“

Jak je ten člověk finančně zajištěný? Musí si ten rok, kdy někde pobývá, platit úplně sám, nebo má nějaké základní kapesné? Má zajištěné ubytování, stravu a tak podobně?

„Je to různé, právě podle těch programů, které nabízíme. Většinou platí, že strava, ubytování a dokonce jazykový kurz, který je nutné absolvovat v průběhu té dobrovolné služby, učit se jazyk země, do které přijíždíte, to je hrazeno. Dokonce dobrovolník dostává kapesné, ale důležité je vědět, že si za ten rok nevydělá žádné peníze a na to musí přistoupit.“

Máte i nějakou internetovou stránku, kdyby si někdo chtěl vyhledat podrobnější informace?

V následujících minutách se společně vydáme do Box klubu, který sídlí na pražském Žižkově. Ten vede Stanislav Tišer, kterého pozval k mikrofonu Marek Polák.

„Já už jsem byl odmalička takový rvavý, rychlý, pohyblivý, náhoda byla, že jsem se seznámil s klukem, který mě pozval, abych se s ním šel podívat na box a tím to všechno začalo.“

„Boxoval jsem nejvyšší státní ligu Československou, byl jsem juniorský mistr republiky, pak jsem byl pětkrát mistrem České republiky a mistrem Československa, v roce 1984 jsem byl na olympiádě v Los Angeles, kde jsem odboxoval pár zápasů jako reprezentant. Boxoval jsem ve váze 51, 54 a 57, celých těch 20 let, co jsem boxoval, jsem byl na špici, porážel jsme všechny soupeře u nás i venku.“

„V Itálii, ve Francii, ve všech socialistických zemích – Německo, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie, všude možně jsem byl.“

„Tréninky ani ne, spíše technika, např. Němci z Východního Německa byli takoví bijci, hodně útočili dopředu, zase Italové nebo Rumuni byli takoví techničtější. Ono také záleží na váze, jestli to je vyšší váha nebo nižší váha. Nižší váha je rychlá a technická, vyšší váhy jsou pomalejší, ale zase mají tvrdé údery, takže na tom spíš záleží“

Jak dlouho už jste trenérem Box klubu na Žižkově? Jak to celé začalo?

„Začalo to tak, že jsem v devadesátých letech učil na školách, děvčata, ale jen samé naše lidi, Romy, a pak se začali přidávat bílí, ze začátku to bylo sto procent Romů, ale postupně tak po dvou letech Romové odpadali a začali převažovat gadžové. Já jsem začínal vlastně s tím, že jsem chtěl tak trošku ukázat těm našim romským dětem, že není jen to flákání, ale že se i sport dá vyučovat, třeba ve škole, že se to hodí k dobrému chování, vystupování, říká se, že se sportovci chovají dobře, že mají smysl pro fair play, tak jsem to zamýšlel. Tady nebyl žádný kroužek, nebo něco takového, takže to byla taková moje první myšlenka a s tím jsem to i zakládal. Založil jsem toto sdružení pro mimoškolní aktivity a sport.“

„Ano, určitě, funguje to už spoustu let, nejdříve jsem byl v Libni, teď jsem tady na Žižkově už deset let, kdyby to nefungovalo, tak se tu neudržím tak dlouhou dobu, spousta lidi sem chodí.“

„Samozřejmě, máme tři lidi v nejvyšší celostátní lize, boxují za České Budějovice a Děčín, takže odsud ti kluci odchází ve skvělé formě. Mám stříbrného mistra republiky, bronzového mistra republiky, letos jsem měl kluky taky na mistrovství republiky, umístil se jen jeden, na třetím místě, ale i to je úspěch, si myslím. Takže úspěch máme, máme dobré borce.“

Chodí sem trénovat Romové i ne-Romové, jaká mezi nimi panuje atmosféra?

„Vynikající, tady se vůbec nerozlišuje, kdo je Rom a kdo ne, nebo jestli je třeba z Maďarska nebo Venezuely, chodí sem Arab, Slovák, Polák, Ukrajinec, Bělorus, takže lidé různých národností a z různých etnik a vůbec se tu neprojevuje, jestli je bílý, černý nebo nějaký jiný.“

„Ano, proč ne, já jsem trénoval i skinheady, kteří předtím byli skinheady a dneska už nejsou, právě díky tomu, že nás tady poznají a přehodnotí ty svoje životní postoje a začnou být úplně jinými lidmi.“

Litvínovská radnice se podle starosty Milana Šťovíčka intenzivně zabývá situací na sídlišti Janov, kde mají starousedlíci problémy s nepřizpůsobivými občany. Starosta Litvínova tak reagoval na tvrzení místopředsedy extremistické Dělnické strany Petra Kotába, který město obvinil z liknavosti. Tvrzení Dělnické strany se nezakládá na pravdě, město vyvíjí značnou snahu o zlepšení situace na sídlišti – řekl Šťovíček.

Záměr Dělnické strany znovu provokovat na sídlišti Janov se nelíbí místním Romům. Předseda Romského křesťanského sdružení Radek Grundza považuje Dělnickou stranu za nekompetentní a chce jí zabránit proniknout na sídliště. Reagoval tak na prohlášení jejího místopředsedy Petra Kotába, že 24. ledna vyšlou do Janova takzvané monitorovací hlídky.

Republiková rada Strany zelených schválila jako svého kandidáta do obměněné vlády hudebníka Michaela Kocába. Ten by měl v kabinetu nahradit ministryni pro lidská práva Džamilu Stehlíkovou. Kocáb – jeden z aktérů sametové revoluce a někdejší federální poslanec – se do české politiky pokoušel vrátit už loni na podzim, kdy neúspěšně kandidoval do Senátu v prvním pražském obvodu.

V pražské kavárně Jericho začala výstava fotografií dětí z ústecké sociálně vyloučené lokality Nový svět s názvem Miripen. Expozice představí 17 fotografií pořízených dětmi v rámci projektu Fokus Nový svět. Ty tvoří polovinu z kompletní série, která byla prezentována v prosinci minulého roku v Ústí nad Labem. Výstava potrvá do poloviny února.

Sdružení R-Mosty, sídlící v budově základní školy na Havlíčkově náměstí v Praze, pořádá pravidelně různé vzdělávací a rekvalifikační kurzy pro děti i dospělé. Mimo to poskytuje svým klientům také sociální poradenství. Více řekla Marku Polákovi sociální pracovnice Pavlína Radlová.

O. s. R-Mosty sídlí v budově Základní školy na žižkovském Havlíčkově nám. (Foto: Jana Šustová)

„Poskytujeme tady sociální poradenství, zároveň i právní poradenství, v některých výjimečných případech poskytujeme právníka i k soudnímu jednání.“

„My samozřejmě máme těch aktivit několik, ale konkrétně tady pro mou práci jsou to cíle pomoct znevýhodněným lidem nebo lidem v situaci, která je velmi obtížná, tak jim tu situaci ulehčit, pomoct jim najít cíl nebo alespoň nějaké východisko z té jejich situace.“

„Jedná se především o Romy, ale není výjimkou, že k nám chodí i česká populace, především ženy samoživitelky, máme tady i ukrajinské a vietnamské spoluobčany.“

„Ty problémy jsou opravdu stejné, většinou se jedná o bydlení, z velké části o exekuce, hledání zaměstnání, což je teď veliký problém, čili jim pomáháme nacházet zaměstnání. V poslední době bych řekla, že ubývá problémů s úřady. Ty problémy jsou opravdu skoro stejné.“

„Problémy na úrovni komunikace, že si navzájem nerozumí a je potřeba tam některé věci osvětlit, vysvětlit.“

„Ano, tato místnost, která je rozdělena na dvě části, slouží jak k sociálnímu poradenství, tak zároveň jako zkušebna pro mládež, která dochází do našeho nízkoprahového klubu, o který se R-Mosty také starají.“

Zpět tedy k tomu sociálnímu tématu, kolika lidem už se vám podařilo pomoct? Podařilo se vůbec pomoct?

„Určitě, těch lidí k nám chodí hodně, je to zhruba kolem tisíce lidí ročně.“

„Jednu z těch publikací – Sociálního rádce - jsme vydali přímo my, R-Mosty, ostatní publikace nejsou přímo od nás, jsou od jiných neziskových organizací, které se také snaží pomoct lidem v nouzi a my je samozřejmě shromažďujeme, aby ti lidé měli možnost si je odsud vzít, můžou si je odnést, poučit se, poradit se, podívat se. V podstatě jsme jediná, alespoň o které víme, organizace, která poskytuje zdarma právníka k soudnímu jednání, což jsme zatím využili dvakrát, vždy to bylo ohledně bydlení, ti lidé dostali výpověď z bytu a nám se podařilo pro ty lidi získat ten byt nazpět.“

„Získat právníka není až zas tak těžké, spíše je horší získat peníze na toho právníka, to bohužel tak jednoduché není. Všichni lidé, kteří pracují v neziskových organizacích vědí, co jsou to projekty, projekt musí projít určitou komisí, musí být schválen a ty dotace až potom přijdou k vám.“

V únoru přijde do českých kin film Cinka Panna, který vypráví o životě legendární romské primášky a její nelehké cestě k tomu, aby se jako žena prosadila v ryze mužské profesi. Cinka Panna žila v 18. století a pohybovala se na hranici dvou světů: v romské komunitě, ve které vyrostla, a ve šlechtických palácích, kde hrála. Avšak film Cinka Panna není dokumentem mapujícím její život. Jak řekl Janě Šustové autor scénáře Ľubomír Slivka, měl možnost poznat Romy v mnoha zemích světa a příběh Cinky Panny zasadil do kontextu romských pravidel a zvyků, kterými se Romové řídí, ať žijí kdekoliv.

„Společný mají vztah k hodnotám, k nějaké přirozené autoritě, k nějakému Baro šerovi, který je jejich vůdcem, společný majetek a obyčejové právo, rodový soud kris, způsob prodávání dětí do manželství anebo naopak obhospodařování společného majetku. To bylo téma, které jsem toužil zpracovat do hraného filmu a ta Cinka Panna jako historická postava, jako žena, která chtěla prorazit a nakonec uspěla v ryze mužské profesi, mi vyhovovala pro transformování všech těchto znalostí do příběhu hraného filmu. A co mi ještě vyhovovalo, to byl ten fakt, že o Cince Panně se málo vědělo a ví, a čím více jsem pronikal do archívů v Budapešti, povídal si s lidmi v Košicích a v Bratislavě, s historiky, tím víc jsem si byl jistý, že tady je prostor ne si vymýšlet, ale vytvořit fiktivní příběh.“

Takové údaje, jako že byla prodána do manželství, nebo že jí muž potom zemřel a za jakých okolností zemřel, to jste odněkud věděl, to je zaznamenáno, nebo je to fikce?

„Je to fikce, ale je to fikce na základech běžné praxe, prodej do manželství a takové to dohadování manželství ve věku, kdy děti ani nejsou dospělé, to jsem zažil v Turecku a na Balkáně, sám jsem se zúčastnil několika svateb. A pak nám dramaticky vyhovoval ten fakt, ta možnost toho, že oni velmi milují děti, děti a rodina jsou pro ně vším, široká rodina, teď nemyslíme nějakou úzkou rodinu, a ženu, která neporodí dítě mohou po roce vrátit zpět. Toto je historická skutečnost, kterou jsem já vztáhnul k této postavě. Cinka Panna ve skutečnosti měla až pět dětí, i když historické prameny se rozcházejí. Ale určitě měla tři děti, s kterými chodila hrát. Její manžel nezemřel, jen v našem romantickém příběhu jsme to trochu zdramatizovali, nechali jsme ho zemřít, aby ta vražda, která se ve filmu stala, byla důvodem k tomu, aby se karavana pohnula dál.“

„Řeknu vám upřímně, že jsme měli trošku strach, jaké budou reakce mezi Romy, a z jejich strany se neozval jediný hlas, který by nějakým způsobem ten film neprávem kritizoval. Ale děkují nám romská sdružení, jsou rádi, že vznikl film, který je romantizující a trošku je idealizuje, ale ukazuje jejich vzor. My jsme ten film netočili jako obhajobu Romů, my jsme ten film točili jako všeobecně platný lidský příběh. Přijetí ze strany diváků bylo výborné, ale ozvali se i kritiky, ale beru to tak, že každý kritik má svůj vyhraněný názor na film, a nevidím důvod, proč by ho neměl říct. Ať ho poví, někdy i negativní kritika, která film setře, vytváří polemiku a důvod pro to, aby se diváci na ten film šli podívat.“

Kdyby se hovořilo o nějakém žebříčku pořadí nejsledovanějších filmů teď na Slovensku, kde jste se umístili?

„Ten žebříček je neoficiální, vychází jen z výsledků Unie filmových distributorů, ale v těch prvních čtyřech týdnech od premiéry od 23. října 2008, kdy jsme ten film uvedli na Slovensku, tak jsme byli třetí v návštěvnosti, předhonil nás Madagaskar a James Bond. A v posledním čtvrtroku jsme dvanáctý nejsledovanější film na Slovensku, což nás upřímně těší, protože do toho počtu se počítají všechny komerční filmy, které v současné době běží v kinech.“

„5. února 2009 uvádíme Cinku Pannu ve všech dobrých kinech. Bude v počtu čtrnácti kopií, oproti Slovensku, kde jsme měli osm kopií, a já všechny české diváky zvu do kina a věřím, že se jim film bude líbit.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 16. ledna je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jan Mišurec a Jaroslav Sezemský.