Poněkud nový přístup k tématu projevil režisér Petr Václav při natáčení snímku Marian v roce 1996. Film se zabývá romskou kriminalitou, kterou chápe vesměs jako důsledek komunistického přístupu k Romům. Přestože snímek zobrazuje individuální příběh romského chlapce Mariana, který byl někdy v sedmdesátých letech „odvlečen“ sociálními pracovnicemi do dětského domova, z vyznění filmu je zřejmé, že Václav vypráví o celé jedné generaci Romů, ale i jiných společenských vyděděnců, kteří byli separováni od rodiny za účelem převýchovy. Marian, který vyrůstá ve sterilním prostředí ústavů – z dětského domova se po pokusu o vraždu stěhuje do pasťáku a odtud do vězení -, již neumí žít na svobodě.

Příběh je poměrně složitý a autorovo „znesnadňování“ orientace v něm jej činí ještě komplikovanějším. Hlavní hrdina putuje z ústavu do ústavu, z ústavu do vězení, z vězení na svobodu, ze svobody do vězení a tak dále. Kdyby jeho příběh neskončil smrtí, která je jako němý přízrak přítomna po celou dobu filmu, jistě by podobně pokračoval dál. Divák se však v oněch přesunech snadno ztratí. Prostředí dětského domova se významněji neodlišuje od pozdějšího pasťáku a ne každý si všimne proměny barokního zámečku, kde sídlil dětský domov, ve strohou a přísnou budovu pasťáku. Orientaci komplikuje také systém retrospektiv, podstatná část příběhu – od Marianova dětství až po jeho proměnu ve zhruba sedmnáctiletého chlapce – je vlastně retrospektivou, nebo lépe vzpomínkou Mariana pobývajícího ve vězení. Jeho fyzická proměna je také určující pro celý ráz filmu. Snímek se tak v podstatě dělí na dvě části.

První část vypráví o Marianově životě v dětském domově až po jeho pokus o vraždu vychovatelky Tošovské. Druhá část jej sleduje jako již téměř dospělého, introvertního chlapce, který zažívá první lásku k vychovatelce Evě, spřátelí se s vychovatelem Davidem, na svobodě zažívá vztah s Romkou Tinou a posléze je opět ve vězení. Mezi oběma částmi filmu je pak jakási pomyslná dělící čára, která určitým způsobem může narušit divákovu emocionální angažovanost v Marianově příběhu. V první části je to totiž ještě malý roztomilý romský chlapec, který pociťuje silnou potřebu chybějící mateřské lásky. V části druhé již jde o muže, který nese plnou zodpovědnost za své činy. Sympatie, které publikum cítí k Marianovi jako dítěti, se mohou v druhé části filmu změnit či rozplynout.

Režisér většinou používá dokumentárního přístupu k látce, který podporuje obsazením romských neherců. Tento postup vyniká především při zobrazování vztahů mezi chovanci, jejich přirozené vzezření – navíc podpořené černobílým materiálem filmu – a především autentický jazyk zvyšují dokumentární vyznění filmu. Jedním z možných přínosů, ale i omezení bylo vlastní zasahování herců do natáčení. Někteří z nich se odmítali podílet na scéně, tak jak byla navržena ve scénáři, a určité pasáže se musely předělávat.

Dojem autenticity může vzbuzovat i vědomí, že příběh byl inspirován skutečnými zážitky psychologa Jana Šikla, jenž se významně podílel na scénáři a který byl předobrazem postavy vychovatele Davida, s nímž se Marian sblíží. Největším kladem filmu je snaha nevyjadřovat žádné hodnocení, situaci co nejvěrněji popsat, ale její analýzu nechat na divákovi. Zřejmě z důvodu určitého osobního zaujetí spolu-scenáristy se pak možná právě druhá polovina snímku zdá být méně dokumentární a více se blížící žánrově podobným filmům.

Marian (Petr Václav, ČR/FR, 1996). Scénář: Petr Václav, Jan Šikl. Kamera: Štěpán Kučera. Střih: Alois Fišárek. Hudba: Jiří Václav. Výprava: Martin Kurel. Výtvarník / kostýmy: Ester Krumbachová, Ondřej Nekvasil. Dramaturgie: Ester Krumbachová, Hana Jemelíková. Produkce: Jaroslav Staněk, Martin Kopřiva, Radomír Hubáček. Výroba: Czech international film, Tosara film, Artcam, ad. Hrají: Štefan Ferko (mladší Marian), Milan Cifra (starší Marian), Radek Holub (David), Jaroslava Vysloužilová (Tošovská), ad. Délka: 109 min. Premiéra: 14. 11. 1996.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
07.11.1997	Pariz	Zprávy ze života Romů
	Filmy s romskou tematikou	Filmy