Litvínov nemá snadné řešení
Džamila Stehlíková mohla dnes v Litvínově přiznat, jak se věci mají. Místo
toho slíbila vedení města , že hodlá navrhnout vládě v podstatě nesystémový
krok: totiž ten, aby bylo tamní sídliště Janov zařazeno mezi tzv. "vyloučené
lokality". To neznamená nic jiného, než že bude toto litvínovské sídliště,
kde se 17. listopadu konal protiromský pochod neonacistů, jehož účastníkům
začali místní houfně fandit- zařazen do pilotního programu státní Agentury
pro sociální začleňování.
Ta vznikla v dubnu s tím, že bude usilovat o přeměnu romských ghett na běžné
čtvrti. Na to má získat peníze hlavně z evropských fondů, ze kterých by se
financovaly projekty na vzdělávání, zaměstnávání, bydlení a zdraví tamních
obyvatel.
Jenže litvínovský Janov není žádné rómské ghetto. Je to docela běžné
panelákové sídliště, jakých je na okraji českých měst a obcí mnoho. A v
mnoha z nich žijí také romské rodiny. Janov je výjimečný snad jen tím, že
Rómů tam v poslední době v souvislosti s přílivem jejich příbuzných ze
Slovenska přibývá. Tím připomíná tamní situace, jak to charakterizuje
reportér místního Mosteckého deníku Martin Vokurka, vzdáleně to, co se dělo
před časem na pařížských předměstích, kde místní začali mít pocit, že je
arabští přistěhovalci vytlačují.
Na druhém konci republiky, v České Třebové, jsme se včera s Šárkou
Mikuleckou z Orlického deníku vypravili do jiné "ohrožené lokality". Totiž
na sídliště Borek, kde žije v bývalých důstojnických panelácích po sovětské
armádě asi 1 300 lidí. Zhruba třetina jsou Romové. Jeden bytový dům opravilo
město ve druhé polovině 90. let pro sociálně potřebné občany. Ovšem s tím,
že jej zároveň dalo do správy křesťanskému občanskému sdružení Naděje, jehož
terénní pracovníci tam už 12 let po 24 hodin denně působí. Mezitím mají
kromě obyvatel 53 malometrážních bytů na starosti ještě další dům, který
město postavilo po povodních a bydlí v něm lidé, ohrožení sociálním
vyloučením.
Fakt, že tady byli pracovníci občanského sdružení Naděje jako první,
považuje vedoucí pobočky Viktor Pešek za velkou výhodu: Podle jeho slov
mohli nastavit pravidla a lidé, kteří přicházeli, tak věděli, čemu se musejí
podřídit. Když už se ale v některé komunitě ustálí způsob soužití, mají to
terénní pracovníci nepoměrně těžší: ti, o které by se měli starat, je berou,
jako že se jim vměšují do života. Na východě Čech si to vyzkoušeli i v
praxi: po úspěších v České Třebové zavedlo stejný systém terénních
sociálních pracovníků v roli správců i sousední Vysoké mýto. Jenže tam se
výsledky nedostavily hlavně proto, že terénní pracovníci už přišli do
existujících struktur.
V Litvínově se to podle Viktora Peška tudíž nevyřeší za měsíc, ani když tam
stát napumpuje sebevíc peněz. Terénní sociální pracovníci budou muset
nejdřív navázat s obyvateli styky a získat si jejich důvěru. Nejlépe přes
práci s dětmi. Teprve potom lidé odkryjí karty svého života. Trvá to roky.
Že na sídlišti Borek není výbušná situace a nedochází tu k rasově
motivovaným trestným činům, přičítá Viktor Pešek trpělivé dennodenní práci
ve prospěch obou komunit. "My tu nejsme proto, abychom chránili Rómy, ale
abychom pomáhali obrušovat hrany a zmirňovali averzi", říká Viktor Pešek.
Je přesvědčen, že se to daří. Ale bez starostí není: "Sedím tu v klidu, ale
na soudku se střelným prachem", říká. "Sedím klidně, protože nevidím
otevřený oheň. Ale to, co vidím v televizi, čtu na internetu, je už
doutnající jiskřička i pro tohle sídliště, protože se může najít jeden opilý
člověk v hospodě, který po někom s jinou barvou pleti s komentářem hodí
židli, a už to bouchne. Stačí k tomu strašně málo." , obává se Viktor Pešek.
Zařazovat sídliště, kde už to bouchlo, mezi "vyloučené lokality", tedy
rozhodně nic neřeší. Do dialogu se musí zapojit celá společnost. Jinak
hrozí, že nám "řešení" nadiktují náckové.
|
|