Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vás nejdříve pozveme do Rumunska, kde si Romové staví své paláce.
Vydáme se také na romskou mši a nebude chybět ani naše právní poradna.
Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma
vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.
To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.
=[ Reportáž ]=
V Rumunsku si Romové staví paláce
Po pádu komunismu se v bývalých zemích východního bloku začaly stavět
stavby, kterým dřívější režim moc nepřál. Nejinak tomu bylo i v Rumunsku,
kde začaly vyrůstat především budovy bank a pravoslavných kostelů. Ale
zvláštní místo v rumunské architektuře mají také honosné domy, které si
staví někteří Romové. V Rumunsku jsou známé pod názvem cikánské paláce. A
právě o ně se už delší dobu zajímá rumunský architekt Rudolf Gräf, který na
toto téma nedávno vydal knihu doplněnou řadou fotografií. Na podrobnosti se
ho zeptala Jana Šustová.
Rudolf Gräf začal se studiem architektury v Temešváru a svá studia dokončil
v rakouském městě Graz. Jeho závěrečná práce měla titul „Cikánské paláce.
Romská architektura v Rumunsku“ a nedávno byla publikována i knižně v
německém jazyce. Rudolfa Gräfa jsem potkala během Mezinárodního festivalu
romského umění v Temešváru, kde měl přednášku o cikánských palácích, kterou
dokumentoval řadou nesmírně zajímavých fotografií exteriérů i interiérů
těchto domů. Časté pagodové střechy pokryté plechem a zdobené bohatými
plechovými ornamenty, monumentální schodiště, obrovské terasy a barevné
interiéry mě fascinovaly. Má první otázka pro Rudolfa Gräfa byla, zda jsou
cikánské paláce jen v Rumunsku nebo i v jiných zemích.
Pokud je mi známo, v této podobě existují jen na území Rumunska. Paláce lze
najít také jižně od Dunaje, ale jsou v daleko jednodušší podobě a v každém
případě nejsou tak časté.
Je možné určit, kolik jich přibližně v Rumunsku je?
To samozřejmě nemohu určit. Ale viděl jsem vesnice, kde jich bylo několik
desítek a to je v každém případě vysoký počet.
Je něco typického pro tyto budovy?
Důležité a typické je asi to, že tyto domy jsou významné pro sociální
kontext jednotlivých romských rodin, které je staví. Dům je pro rodinu
důležitý, protože díky němu může nabídnout dobré podmínky pro svatbu, a také
může sama sebe dobře prezentovat před ostatními rodinami. V těch domech se
téměř nikdy nebydlí nebo se v nich žije jen v omezené míře, protože ty domy
mají reprezentativní funkci a tudíž neslouží jako obydlí. Rodiny většinou
bydlí v nějakých menších prostorách nebo v jiném domě hned vedle. Všude v
Rumunsku je to takto, i když v různých regionech ty domy mají trochu jinou
podobu.
Ukazoval jste fotografii domu, který neměl žádné dveře. Jak k takovému
nedopatření může při stavbě dojít?
Jsou místnosti, které nemají žádná okna, jsou balkony bez dveří... To se
samozřejmě stává kvůli tomu, že hodně domů se staví bez nějakého
nakresleného plánu pouze na základně ústních pokynů. A tam je samozřejmě
velmi často důležitá improvizace, stejně jako v romské hudbě. Rozdíl je v
tom, že v případě budovy to tak zůstane stát a v případě hudby to zazní.
Mívají ti lidé stavební povolení a architekta?
Za normálních okolností bývá stavební povolení i architekt, ale často také
ne. Záleží na tom, jak silné jsou místní úřady.
Jsou nějaké typické ornamenty, kterými jsou tyto paláce zdobeny?
Ano, jsou určité formy oblouků, určité barvy, geometrické vzory, ornamenty z
plechu, které se stále znovu opakují. A to samozřejmě působí na celkový
vzhled. I když se ty ornamenty někdy liší, ten celkový vzhled je podobný a
jednotný.
Můžete jmenovat nějaké typické ornamenty?
To je těžké říct. Jsou to třeba květinové ornamenty, často je tam znak
Mercedesu, jónské sloupy... Je tam všechno možné, podle toho, co se zrovna
majiteli líbilo.
Někdy jste našel podobu mezi některým z těchto paláců a nějakou významnou
budovou, například divadlem nebo soudem. Můžete jmenovat konkrétní
případy?
Obecně lze říci, že existuje podobnost k nějakým důležitým státním budovám
nebo jiným městským budovám. Bývá to podoba s velkými domy, dokonce i s
divadlem, někdy s bankami a nejčastěji se starými domy.
Bývají na těch palácích také nějaké nápisy?
Ano, ale to jsou klasické případy, které jsou časté na jihovýchodě, kdy jsou
na střechách napsána jména členů rodiny. To samozřejmě nedělají jenom
Romové. V Banátu jsou například na domech napsána jména rodiny. Takže to
není žádná novinka, alespoň ne tady.
A jak je to se záchody v těchto budovách?
Pro Romy je důležité rozlišovat mezi čistým a nečistým. Obecně všechno, co
má něco do činění s dolní částí těla, je nečisté, zatímco horní části těla
jsou čisté. A samozřejmě záchod je něco nečistého, i duchovně nečistého, a
proto většinou nemá v domě žádné místo.
A kde tedy bývá?
Ve dvoře, nebo v nějaké jiné budově nebo v nějaké své zvláštní malé budově.
Jaká mívají povolání lidé, kteří staví takovéto paláce?
Ty největší a nejzajímavější domy staví Romové ze skupiny Kalderašů, což
dříve byli měditepci a částečně jsou jimi i dodnes. Je to skupina obyvatel,
která se teprve před čtyřiceti lety usadila v těchto vesnicích. Ale jsou i
jiné skupiny Romů, které staví takovéto velkostavby.
Čím se živí Kalderaši dnes, pokud už nejsou měditepci?
Obecně sami sebe označují za podnikatele, často obchodují se starými kovy,
jak všichni víme, dnes jsou staré kovy velmi drahé. Mnozí z nich mají
obchody s auty, ale věnují se i jiné činnosti podle toho, co se jim zrovna
nabídlo.
Když jsou v nějaké lokalitě cikánské paláce, bývá jich více vedle sebe nebo
jsou spíš rozptýlené?
Na vesnicích bývají vedle sebe a tvoří skupiny. Ve velkoměstech a středně
velkých městech jsou lehce rozptýlené, sice na stejném území, ale ne úplně
vedle sebe.
A v těch městech nebo obcích bývají spíš na okraji nebo také v centru?
To je různé. Když jsou majitelé paláce velmi důležití členové romské
společnosti, mívají dům často v centru nebo v jeho blízkosti. Jiné budovy
bývají na periferii. Je to stejné jako u nás – záleží na tom, co si člověk
může dovolit.
Jsou cikánské paláce po celém Rumunsku nebo jen na určitých územích?
Jsou úplně všude. Jsou téměř celoplošně rozdělené po Rumunsku.
Jak jste přišel na myšlenku zabývat se tímto tématem?
To bylo čistě ze zvědavosti. Člověk ty budovy vidí a ptá se, jak vznikly a
snaží se na to přijít.
A jak se Vám psala kniha o cikánských palácích?
Začal jsem tuto knihu psát z čistého zájmu. Při tom psaní bylo třeba
nahlédnout i do jiných odborných oblastí – do etnologie, sociologie, trochu
historie, aby člověk pochopil tyto budovy i to, kdo jsou Romové a jak
pracují.
Máte také hodně fotografií z interiérů těchto paláců. Jak Vás Romové
přijímali, když jste u nich chtěl fotografovat?
Někdy to bylo těžké, jindy jednoduché. Celkově bych řekl, že to bylo dobré.
Není jednoduché přijít tam přímo. Člověk se musí párkrát vrátit, ale když se
vytvoří důvěra, tak to jde. Samozřejmě do určité míry.
A je známé v rumunské neromské společnosti, že Romové mají také
paláce?
Ano, samozřejmě. Je to především hodně viditelné. Všude je vidět, že takové
budovy existují a všichni to vědí.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Páter František Lízna sloužil v Praze romskou mši
V kostele svatého Václava v Praze na Smíchově zorganizoval spisovatel
Vladimír Oláh romskou mši. Té se zúčastnil i Páter František Lízna, který se
věnuje pastoraci Romů v olomoucké diecézi. Jak řekl Marii Vrábelové - on sám
přijal před lety romskou národnost.
„Oni mají přinášet do té společnosti to, co je jejich velikým darem, a to je
právě to, co oni si obhájili po ta staletí, kdy se neasimilovali, ale
přinášeli do té společnosti něco takového překvapivého. Svým způsobem nikdy
nelpěli na majetku, procházeli krajinou, aniž by vyvážili to velké napětí,
protože se i živili krádežemi a v podstatě to byli lidé, kteří svým zpěvem
nebo jiným způsobem žití mohli vést lidi k zamyšlení, že se dá žít také
jinak, než žijeme my. Třeba my si postavíme hrady, na bránu si napíšeme
Pozor zlý pes a svým způsoben se dostáváme do ghetta vlastního vlastnictví,
ale vidíme, že také můžeme žít jiným způsobem, jako oni žijí. Mně se na nich
také moc líbí, že ačkoliv byli sami pořád pronásledovaní, tak sami
nevyvolávali žádné války, agresivita není pro ně typickým obranným
prostředkem, spíše si nedovedou poradit se žitím, třeba se vytvoří nějaké
napětí, které ale není způsobeno agresí z jejich strany.“
V Praze moc takových lidí není, kolik vás je?
„Já jsem z malé vesničky u Olomouce a pracoval jsem jako kaplan ve věznici
na Mírově. Pro mě bylo úžasným darem také to, já jsem byl čtyřikrát ve
vězení, že tam byli se mnou Romové. Já jsem si je oblíbil proto, že
speciálně v době totality oni vymysleli, protože já jsem byl politický
vězeň, že když já budu na cele s Romy, tak nemůžu ovlivňovat svým myšlením
tzv. gádže proti tomu společenskému systému – komunismu, že tam nic nemůžu
pokazit a já jsem zjistil, že oni mě můžou velice obohatit svým etnikem,
protože oni vůbec nepřijímali tu těžkou dobu toho věznění jako nějaký
přetěžký kříž a byli ke mně velice laskaví a cítili ke mně jakousi úctu.
Gadžové mi nadávali, nebo ti vězni mi nadávali sprostými výrazy, což nikdy
nedělali Romové, já si myslím, že mají v sobě něco cenného, co mě k nim
velice přiblížilo.“
Proč tedy Romov0 společnosti vadí, v čem vidíte ten problém, proč je lidé
nepřijímají?
„Já myslím, že je to ještě takový pozůstatek, co jsme si přinesli z toho
komunistického režimu, kde každá odlišnost byla brána za podezřelou a
všichni se museli stát jakýmsi nemyslícím stádem, každá výjimka byla
považována za nebezpečnou pro tu společnost. A my pořád žijeme v tom ghettu,
ale my se z toho musíme dostat, protože Evropa se sjednocuje, už tím, že
máme sjednocenou Evropu, tak sem budou přicházet jiné národy a my se na ně
nemáme dívat nepřátelsky, ale máme vnímat, že jsou to lidé jako my a máme se
učit to dobré od nich, třeba od muslimů, že mají úctu k rodině, nebo že se
pravidelně modlí k Alláhovi. Mně vadí, když lidé nejsou tak vnímaví, kdy
křesťané odporují tomu, když se tady staví mešity: Mešity mohou právě jenom
pomoci těm samotným muslimům, aby nezneužívali své náboženství ve smyslu
terorismu atd. Tak i Romové nám mohou ukázat mnoho dobrého, mně se líbí také
třeba to, že oni byli téměř vyhubeni v koncentrácích a vůbec o tom nemluví,
místo aby s toho těžili nějaké výhody a satisfakci. Oni jsou takovým
způsobem přírodní lidé, mě to fascinuje, oni jsou zvyklí na utrpení a tím
pádem oni z toho nedělají takovou velkou tragédii jako my, kteří jsme
změkčilí tím civilizačním způsobem žití.“
Proč si myslíte, že Romové nechodí do kostela?
„Tak třeba Věra Bílá říká, že je katolička, ale jednou přišla do kostela a
necítila se tam dobře, nikdo si k ní nesedl, a když někomu chtěla podat
ruku, tak se ostatní otočili a nepodali jí ruku. Takže já se vůbec nedivím,
že Romové nechodí do kostela, protože my sami selháváme v tom, že bychom je
objali. Mají třeba jinou barvu pleti, pro někoho už je to problém
takového člověka vůbec přijímat, já myslím, že je to těžký hřích, ze kterého
se moc nezpovídáme. Zpovídáme se z blbostí, že spíme při modlitbě nebo že se
modlíme roztržitě, ale že máme nelásku k celé skupině lidí, to nám nedělá
žádné problémy. To je obrovská chyba.“
V kostele hrála skupina Olgy Fečové. Jaký je to pro vás pocit?
„Takový slavnostní, slavnostní a zavazující.“
Kolikátá to byla vaše mše?
„Už asi třetí.“
Vladimír Oláh založil před 17ti lety Matici romskou, snaží se, aby věřící
Romové do kostela chodili.
„Já jsem věřící. Znají Evangelium, častěji by měli chodit do kostela, měli
by peníze, které dávají do hudby, dát do kostela, já bych pak zorganizoval
mši a pozval na ní všechny pražské Romy.“
Mají obavu chodit?
„Mají špatné pocity z těch kontaktů, které nejsou příznivé pro ty Romy,
bohužel majoritní společnosti k nim nemá dobrý vztah a oni to cítí.“
Vy jste byla také na mši, chodíte pravidelně?
„Moc se mi líbila, bylo to prostě nádherné.“
Co se vám z toho proslovu asi nejvíce líbilo?
„O tom, jaký je tady rasismu, jak se k nám lidé chovají, tak prostě to byla
skutečná pravda. Pro nás by měla takováto mše být důležitá a měla by být
častěji.“
Povzbudila vás do života?
„Určitě, jsem nadšená.“
„Já jsem také věřící a můžu říct, že děkuji Bohu, že takový krůček udělali
Romové, že přišli do kostela, ale je mi i smutno z toho.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Studenti získali informace o životě a možnostech mladých Romů v EU
V následujících minutách se společně vydáme na Trutnovsko do Malých buků,
kam se o víkendu sjeli studenti, aby získali informace o životě a možnostech
mladých Romů v Evropské unii. Projekt pořádá už dva roky sdružení
Athinganoi, které se dlouhodobě zaměřuje na studenty středních a vysokých
škol. Marek Polák pozval k mikrofonu koordinátoru Emilii Žigovou.
„Je to projekt, který vymyslela a zorganizovala už před dvěma roky španělská
organizace Gitan a vzali do toho pět zemí – Českou republiku, Bulharsko,
Rumunsko, Slovenskou republiku a Španělsko. Je to cyklus seminářů, ve všech
zemích stejných, ten seminář se koná čtyřikrát, každý ten seminář má jiné
téma, ale je to na téma Evropské unie.“
My jsme v Trutnově, kde jste organizovali tuto akci, o čem to tady letos
je?
„Je to poslední, čtvrtý seminář a téma je Možnosti mladých v Evropské unii.
Znamená to, že se tady na tom školení dozvěděli, jaké mají možnosti stáží,
studia a další možnosti, které jim nabízí Evropská unie.“
Semináře jsou většinou pro Romy, nebo i pro ne-Romy?
„Ten projekt se jmenuje Roma, seminář je určený převážně pro mladé Romy,
takže účastníci jsou jenom Romové.“
Co účastnící získají po takovém semináři?
„Účastníci prošli už čtvrtým seminářem a získají úplný přehled o strategii a
možnostech Evropské unie. A nejenom informace, ale i možnosti, co mohou
získat z Evropské unie, např. stáže, stipendia, grantová schémata, prostě
různá témata. Tento projekt trvá dva roky s tím, že byla dvakrát studijní
cesta, jednou byla do Štrasburku a po tomto čtvrtém setkání nás čeká
studijní cesta do Bruselu.“
Když jste mluvila o té studijní cestě, co tam ti studenti budou dělat?
„Je to studijní cesta, kde se za každou zemi setkávají koordinátor a čtyři
účastníci seminářů, první den budu společně připravovat dokument a ostatní
tři dny budeme mít pochůzky, kdy si mohou prohlédnout Evropský parlament a
setkají se s těmi lidmi, kteří přímo pracují v tom Evropském parlamentu
Evropské unie. Mohou se setkat i se zástupci neziskových organizací a toto
už má na starost hlavní koordinátor pan Angel Perez ze Španělska.“
Podle jakých kritérií vybíráte studenty na stáže?
„Ta stáž, ta studijní cesta je za odměnu, takže hlavním kritériem je to, že
účastníci prošli těmi semináři. Hlavním kritériem je mimo jiné i aktivita na
semináři a jazyková vybavenost. Já jsem se na začátku září vrátila z
pracovního setkání ve Španělsku a letos se studijní cestou do Bruselu tento
projekt uzavírá po dvou letech, ale organizace Gitans ze Španělska má v
úmyslu navázat na dobrou praxi a pokusit se o další pokračování, znovu se
pokusit vytvořit nový projekt, aby se ověřilo to, že tyto informace je
zapotřebí předávat mladým Romům.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Tématem českého předsednictví v Evropské unii by v příštím půlroce měly být
i problémy Romů. Novinářům to řekla ministryně pro lidská práva Džamila
Stehlíková. Podle ní je třeba na celoevropské úrovni o tématu mluvit. Nejen
kvůli výměně zkušeností, ale hlavně proto, aby na zlepšování situace romské
menšiny šly peníze i po roce 2013. Romové jsou největší evropskou menšinou,
v unii jich žije asi 12 miliónů.
Většina romských rodin, které Vsetín vystěhoval na Jesenicko a prostějovsko
a poskytl jim bezúročné půjčky na nákup rodinných domů, nesplácí své
závazky. Teď jim hrozí, že přijdou o střechu nad hlavou. Rodiny mají podle
smlouvy splácet měsíčně částku od 1500 do 2330 korun. Až na jednu z nich,
která svou půjčku vzorně splácí, jsou ale všechny ostatní v několikaměsíčním
prodlení.
Část Romů a dalších lidí, kteří mají problém najít si práci a udržet si ji,
by v Brně mohly zaměstnávat speciální podniky. Takzvané sociální firmy chce
ve městě zřídit vládní agentura pro boj proti ghettům. Založení a správu
podniků by měly mít na starosti neziskové organizace. Uvažuje se asi o pěti
firmách, vhodné obory podnikání by jim měla doporučit studie, která se právě
zpracovává.
Sdružení pro probaci a mediaci v justici realizuje v Jihočeském kraji
projekt Posílení rodiny. Je zaměřen na pomoc romským rodinám, kterým hrozí
odebrání dítěte do ústavní péče. Projekt je podpořen grantem z Islandu,
Lichtenštejnska a Norska prostřednictvím Nadace rozvoje občanské
společnosti. Jeho záměrem je sanace vyloučených rodin hlásících se k romské
menšině v Jihočeském kraji formou poradenství, preventivní péče a dalších
služeb.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Právní poradna ]=
Jak postupovat při podepisování nájemní smlouvy
Jak postupovat při podepisování nájemní smlouvy a na co si dát
především pozor? To byla otázka Marie Vrábelové pro právníka Miroslava
Dvořáka z poradny pro občanství, občanská a lidská práva.
Pane Dvořáku, jak to je s nájemní smlouvou, když sháním byt?
„Když sháním byt a máme na mysli nájemní byt, tak bych si měl dát především
veliký pozor na to, co v té nájemní smlouvě podepisuji a jaké konkrétní
znaky by měla smlouva obsahovat, aby to mohla být nájemní smlouva k bytu.
První z těch nejdůležitějších záležitostí je forma smlouvy, od 1. ledna 1995
český právní řád nezná jinou než písemnou formu u nájemní smlouvy. Pokud
bychom se dožadovali platnosti plnění z jinak uzavřené nájemní smlouvy, tak
bychom museli vzít na vědomí, že takto uzavřená smlouva je absolutně
neplatná, čili nedává nám žádný nárok. Druhá věc, nad kterou bychom se měli
zamyslet a hlavně si ji zkontrolovat, je v té konkrétní nájemní smlouvě mít
určenou jasnou specifikaci toho bytu, tzn. konkrétní adresu, na které se byt
nachází, eventuelně číslo podlaží, ve kterém se byt nachází, možná také
číslo bytu, přesné označení obytných místností a příslušenství, tzn. zdali
má ten byt k dispozici sklep atd. Druhou záležitostí, která by měla být
zcela jasná, aby nezavdávala nejrůznější desinterpretace, je, aby nájemní
smlouva obsahovala zcela jednoznačný rozsah užívání pro nás jako pro stranu
nájemní a aby z té smlouvy také jednoznačně vyplýval zřetel k tomu, že jsme
oprávněni byt jako takový k bydlení užívat. Další věcí, kterou bychom si
měli zkontrolovat, je to, jaká je doba nájmu v té nájemní smlouvě sjednaná.
Víme, že můžeme mít obecně, když to úplně zjednodušíme, nájem na dobu
určitou jeden rok, dva roky, deset let, nebo také nájem na dobu neurčitou.
Obecně tedy platí, že pokud v té nájemní smlouvě není doba sjednání nájmu
uvedena, má se za to, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou.“
I když to tam není výrazně napsané?
„I když to tam není výrazně napsané. Přesto, že občanský zákoník se v
posledních letech převažuje z hlediska tedy tzv. ochrany nájemníků spíš na
ochranu pronajímatelů, tak toto ustanovení o tom, když v nájemní smlouvě
chybí explicitně sjednaná doba nájmu, má se tedy za to, že ta doba je
sjednaná na dobu neurčitou, stále zůstává.“
Co může nájemce nebo majitel po mě požadovat? Může mít nějaké výhrady,
jako např. kolik lidí tam může bydlet?
„Počet osob jsme samozřejmě povinni nahlásit, obecně když bydlíte v nájmu,
tak záleží, pokud tam bydlíte třeba s manželkou, tak automaticky dochází k
tzv. společnému nájmu bytu, tzn. že tam ta nájemní strana má vlastně dva
subjekty – manžela a manželku a potom děti a kohokoliv dalšího přijmete do
tzv. společné domácnosti, a kdo má tedy zájem v tom bytu bydlet trvale, tak
musíte do 15ti dnů od té změny to nahlásit. V případě, že to nenahlásíte,
tak riskujete to, že vlastně vám ten nájem bude vypovězen, dokonce vypovězen
bez přivolení soudu. Ale ještě abychom se vrátili k té nájemní smlouvě,
jednou věcí, na kterou bych zvlášť upozornil, kterou já povařuji za
nejdůležitější, je sjednání výše nájmu, ať už v konkrétní cifře, nebo
alespoň obrazně, aby bylo zřejmé, jak se ta výše nájmu bude vypočítávat, aby
to bylo zkrátka přesně specifikované, protože nezapomínejme, že přesná
nájemní smlouva chrání zejména nás nájemníky, tu slabší stranu, než
pronajímatele, protože my potřebujeme bydlet.“
Měl by tam být nájem samostatný plus poplatky, nebo se to dá zahrnout vše
do jedné sumy?
„Záleží přesně na té naší dispozici, buď se můžeme dohodnou tak, že budeme
mít čistý nájem 8 tisíc korun a poplatky za služby budou paušálně ve výši 2
tisíce korun s tím, že pak dostaneme za určitý časový úsek vyúčtování a buď
dostaneme vratku za ty služby nebo budeme mít nějaký doplatek. Nebo si to
můžeme standardizovat, že budeme platit podle nějaké indexace, podle počtu
osob, podle spotřeby, je-li třeba vodoměr v bytě, je to jednodušší, není-li,
tak tam už se to samozřejmě zase počítá podle počtu osob v bytě atd. Zkrátka
je důležité, abychom se na nějakém koeficientu, v případě, že to budeme
počítat podle nějakého vzorečku, dohodli a pokud ne, tak zvolili ten paušál
s tím, že v nějakém tom kratším úseku budeme dostávat aktuální stav toho,
zda-li podčerpáváme nebo přečerpáváme tu zálohu, kterou platíme za ty
služby. Službami myslíme platby za teplo, za vodu, za výtah, za úklid domu
atd.“
Takže můžu chtít např. vyúčtování po čtvrt roce nebo jednou za rok?
„Zase to záleží na dohodě, nikde to není přesně stanoveno, že by to muselo
být každý měsíc, nebo jednou za čtvrt roku, nebo jednou půl roku. V každém
případě by to mělo být nejméně za jeden kalendářní rok.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Umělecký řezbář a karikaturista Ivan Berky-Dušík
Proti rasismu se dá bojovat různými způsoby – třeba humornými karikaturami
neonacistů či xenofobních politiků. Právě touto zbraní na Slovensku bojuje
Ivan Berky-Dušík, který kreslí karikatury pro noviny Romano nevo ľil.
Narodil se v roce 1970 ve Zvolenské Slatině, kde dodnes žije v místní romské
osadě. Vyučil se strojním mechanikem pro zemědělskou techniku a nyní se
kromě kreslení věnuje také uměleckému řezbářství. Jana Šustová ho zastihla
na sympóziu romských sochařů, které se konalo koncem června v Muzeu romské
kultury v Brně.
Tady se rodí ze dřeva socha muže, co to bude, až bude hotová?
„Tato socha znázorňuje mého otce, který byl známý primáš v regionu
Podpolania Ján Berky-Dušík. Je to lipové dřevo a snažím se ztvárnit důvěrně
jeho podobu v tom dřevě, v rukách bude držet housle, protože byl houslový
mistr.“
Tak to jste nám vlastně prozradil svůj původ. Vy se zabýváte sochařstvím,
ale váš tatínek byl primáš, zabýval jste se jako dítě hudbou a jak jste se
dostal k sochařství?
„Já jsem se hudbě nevěnoval, sice jsem jí vnímal jsem, protože otec hrával v
různých souborech, chodili za ním lidé a dokonce ho i angažovali ve filmu,
ale já jsem víc inklinoval ke
kreslení. Kreslil jsem portréty, krajinky, ale jen uhlem nebo
tužkou. Pak později na základní škole jsem vyhrával různé soutěže místních
kol mezi školami a pak to tak šlo dál. A k řezbářství jako ke koníčku jsem
se dostal až ve 21 letech. Když jsem začal pracovat, tak jsem dělal
traktoristu, a tam v tom družstvu pracoval jeden starší pán a ten mě vlastně
seznámil s tímto koníčkem. Zkusil jsem udělat první sošku, šlo to a v
podstatě to trvá až do dnes.“
Jaká témata se vyskytují na vašich sochách?
„Velký vliv na mě má lokalita, kde bydlím, v regionu Podpolania. Takže na má
díla má velký vliv folklór, dělám sochy na místní folklorní motivy blízké k
Detve, k Podpolaniu, jako jsou krojovaní tanečníci, hráči na fujaru,
píšťaly, muzikanti, hráči na cimbál, housle atd., i Jánošíka jsem dělal a
podobně. Takovéto sošky vytvářím. Figurální dřevořezbu dělám jen ojediněle,
měl jsem takovou zakázku pro obecní úřad ve Zvolenské Slatině udělat Milana
Rastislava Štefánika, dělal jsem státní erb Slovenské republiky, také státní
znak a různé jiné věci. Mně nedělá problém vyrobit cokoliv, pokud to
nepřekročí určité rozměry, se kterými já už potom nemůžu pracovat, pokud je
to do jednoho metru, tak udělám cokoliv.“
Objevují se na vašich sochách také romská témata?
„Zřídkakdy, to musím přiznat po pravdě. Nepatřím k lidem, kteří by to dělali
z dlouhé chvíle, protože ekonomická situace mě nutí to dělat nejen pro
zábavu a protože mě to baví, z určitého nadšení a entusiasmu, ale proto, že
se s tím, v uvozovkách, živím. Já se musím vždy přizpůsobit danému tématu,
zakázce a klientům. Stane se, že dostanu zakázku i s romskou tématikou, ale
to se stává jen velmi zřídka.“
Když se teď kouknu kolem sebe, tak támhle vidím kufříček s různými
dlátky.
„Toto je sada řezbářských nástrojů – dlátek, kterou jsem dostal jako dar, já
sám bych si jí nemohl koupit, protože stojí deset tisíc korun. Dostal jsem
jí jako dar od jednoho dobrého kamaráda, je z Kanady, z Toronta, je to
značka Mastercraft, která je považována za kvalitní.“
Mně připadá fascinující, jak se z kusu dřeva neopracovaného začne rodit
nějaká podoba. Jaký je to pro vás pocit?
„Je to úžasný pocit, protože se stáváte, v uvozovkách, tvůrcem něčeho, co ve
vás vytváří pocit, že jste vytvořili věc, která přežije několik generací,
zůstane tady po vás, vy tu už dávno nebudete, možná vaši avnuci to uvidí a
řeknou, že to udělal můj pradědeček. A to je na tom fascinující, že vždy je
dobré se zabývat nějakými pozitivními věcmi, což já považuji za velmi
důležité, že tvořím nějaké skutečné hodnoty, které přetrvají.“
Jsou ve sbírkách Muzea romské kultury v Brně zastoupena nějaká vaše díla?
A pokud ano, tak jaká?
„Měl jsem tu možnost zúčastnit se konkurzu – výběrového řízení na dílo na
téma holocaust. K tomuto tématu mám obzvlášť velkou úctu a dá se říct, že
jsem k tomu přistoupil velmi zodpovědně. Podařilo se mi poslat několik
návrhů a komise, která rozhodovala o tom, kdo se tohoto úkolu zhostí,
pověřila mě, za což jí velmi děkuji a byla to pro mě i taková satisfakce
dokázat sobě samému, zda vůbec dokážu něco takového udělat - zrealizovat
myšlenku, tezi, nejenom hodit jí na dřevo, ale vytvořit v podstatě
nadživotní dílo v nadživotní velikosti. Je to takový pietní akt – klečící
muž, v náručí mu umírá syn v koncentračním táboře. Je to, myslím si, velmi
krásná práce a já jsem byl skutečně poctěný, že jsem jí mohl dělat.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 10. října je u konce. Ale
naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 -
Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše
vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a
Jan Mišurec.
|