Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes jsme pro vás připravili rozhovor s frontmenem kapely Gipsy.cz
Radoslaven Bangou. V reportáži Jany Šustové se vydáme také na pietní akt do
Hodonína u Kunštátu a řekneme vám o výsledcích fotografické soutěže Romipen,
kterou uspořádal Český rozhlas.
Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma
vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.
To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.
=[ Reportáž ]=
Gipsy.cz, romská identita a patálie s "bílou paní"
Kapela Gipsy.cz koncertuje po celém světě a sklízí velké úspěchy. Nabízí
spojení romské hudby s hip hopem, které frontman kapely Radoslav „Gipsy“
Banga objevil, když začal hledat sám sebe a objevovat kořeny svého romského
národa. Po koncertě na Mezinárodním festivalu romského umění v Temešváru se
ho Jana Šustová zeptala, jak se vyrovnával se svou romskou identitou.
„Vyrovnání je možná špatné slovo, já bych použil spíš slovo uvědomění.
Rozdíly samozřejmě jsou, ty genetické rozdíly nejsou zas tak velké, to vám
řekne každý genetický inženýr, že jsou jisté předpoklady, ale to neznamená,
že se to tak vyvine. Každý člověk se může vyvinout úplně jinak a geny, ani
rasa, ani náboženství, ani země, ani kultura nerozhodují o tom, jestli se
stanete dobrým nebo špatným člověkem. A já si myslím, že definovat dobrého a
špatného člověka je docela jednoduché, protože to je univerzální po celém
světě, dobrý člověk neškodí, špatný škodí.“
Gipsy uvádí, že romství sám v sobě našel především v odlišném cítění
hudby.
„Uvědomění toho, že sice v občance mám, že jsem Čech, plnohodnotný Čech,
takový jak má být, ale samozřejmě vím, že moji předkové byli Romové a že ty
genetické předpoklady umožnily např. takovou šanci být jedinečným
hudebníkem, což je geneticky dané. Mít výjimečný cit pro přírodu, to je
geneticky dané, protože ten romský gen (a to je můj názor, ne genetický),
není tak zkažen, co se týká té blízkosti k vesmíru jako takovému, ale má to
samozřejmě své nevýhody, proto pro to není v této civilizaci moc místa. A
poměrně často je to pojímáno špatným způsobem, kdy lidé svůj talent začnou
využívat úplně jinde, třeba v krádežích. A to já opět jednoduše definuji:
pokradeš = škodíš. A pro mě bylo tak důležité najít ve mně tu hudbu, tu
kulturu, to romství a to jsem našel zejména v tom cítění hudby, které mám
samozřejmě jiné než Čech a toto bylo pro mě klíčové.“
Gipsy ve svých písních často využívá vtipy, kterými často bije do svých
vlastních romských řad.
„Já tvrdím, a doteď mi to i kluci z kapely vyčítají, že humor adresovaný na
vlastní tělo a vůbec to, čemu já se vysmívám, je ta nejsilnější zbraň proti
této poněkud přehnaně vážné civilizaci. Já si myslím, že spousta věcí jsou
takové mystifikace, zveličování něčeho, co není podstatné. A to mě bohužel
mrzí na českém národě, že jejich xenofobií omezený a velmi limitovaný pohled
na problematiku romství a celkově jiných ras nebo něčeho odlišného, je velmi
omezený. Já si myslím, že legrace je jediný způsob, jak tyto lidi porazit.“
Jako nejlepší způsob boje proti předsudkům tedy Gipsy vidí právě legraci.
„Já samozřejmě nechci s těmi lidmi soupeřit, protože s demagogií nelze
soupeřit, s demagogií se lze pouze střetnout a já se s ničím nebo nikým
takovým střetnout nechci, protože vím, že nelze vyhrát a nelze dosáhnout
žádného pozitivního výsledku. Ta legrace pozitivní výsledek má, protože k
vám přijdou ti bílí lidé a berou vás, protože si spolu dáme pivko, opijeme
se a je nám to fuk. V tom matrixu toho světa se ukáže, jestli člověk je
dobrý nebo špatný, jestli dovedeme přes ty předsudky jít nebo nejít.“
Gipsy za pomoci legrace překonává předsudky i v rodině své neromské
přítelkyně.
„Např. teď mám novou přítelkyni, jsem v té jejich rodině a sleduji to. Mnoho
lidí ty předsudky bere jako nepřekonatelnou věc a já právě tu xenofobii
překonávám tou legrací a třeba tu rodinu šokovalo, že si dělám legraci sám
ze sebe a že se nebojím říct slovo cigoš nebo kofola, jak nám říkají
Ostraváci, a dělám na to vtípky a hledám vtípky na Romy, a i na Židy a na
Čechy, mám z toho jednoduše legraci, protože co mi jiného zbývá, protože mě
to legrační přijde, se takhle legračně odlišovat.“
Při koncertu na Mezinárodním festivalu romského umění v Temešváru Gipsy
zpíval píseň o své bílé paní, bylo znát, že text vychází z jeho hluboké
osobní zkušenosti.
„To byla bohužel taková nešťastná chvilka v mém životě a byly takové podobné
chvilky, kdy jsem musel vysvětlovat rodičům mé bílé dívky (to je tak trapné
říkat bílé), co jako bude dál. Mám ještě lepší skladbu, ta se jmenuje
barvoslepý svět, kde říkáme, že kdybyste byla bílá, tak jste zřejmě mrtvá,
pro mě jste růžoví a já jsem snědý a to mi říká má inteligence, ne můj
předsudek a otázka, jaké budete mít děti, mi přijde ubohá. Správná otázka
je, jaký jsi člověk, jak si povedeš, postaráš se o ní, budeš na ní hodný? To
mají být otázky, které mají pokládat otec a matka, a ne jaké jsi barvy
pleti, jaké budete mít děti a kolik máš v kapse? Není přece důležité říct:
miluješ ji, miluje ona tebe, jste spolu spokojení? A to je bohužel dnešní
svět.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Do fotosoutěže Romipen přišla řada velmi kvalitních fotografií
V následujících minutách vám řekneme o fotografické soutěži Romipen, kterou
vyhlásil Český rozhlas na konci minulého roku u příležitosti desátého výročí
existence romských internetových stránek www.romove.cz, patnáctého výročí
od založení romské redakce Českého rozhlasu a na závěr roku 2007, který
Evropská komise vyhlásila Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny.
Více řekla Marku Polákovi spoluorganizátorka Jana Šustová z Českého
rozhlasu Online.
„Cílem bylo oslovit lidi, kteří fotografují Romy, jakékoliv situace ze
života Romů a pokud možno oslovit lidi, aby nám poslali do soutěže takové
fotografie, které představují Romy z jiného úhlu pohledu, než je to v
novinách, fotografie které třeba představují nějaké pozitivní vlastnosti
Romů, jejich kulturu, jejich tradice.“
31. května 2008 byla uzávěrka, porota vybrala vítězné práce?
„Já bych nejprve řekla, že do té soutěže bylo zasláno 264 fotografií, což
sice není až tak veliké číslo, já jsem původně čekala víc, ale druhou stranu
mě hodně překvapilo, že ty fotografie byly většinou velmi kvalitní, často
profesionální a pro porotu bylo hodně těžké vítězné práce vybrat. Jinak
ještě, než přejdu k těm vítězným, tak soutěže se zúčastnilo 42 autorů, kteří
pocházeli z deseti zemí světa a ty fotografie, které přišly, tak ty
pocházely z 15ti zemí světa. A to bylo zajímavé poznat, jak žijí Romové v
jiných zemích - v Bulharsku, Rumunsku, v Litvě, přišly i fotografie z
Thajska, některé byly pořízené v Indii u prapředků Romů.“
Fotografie z Thajska, takže to vypadá, jako že i tam žijí Romové?
„Vypadá to, že ano. A co se týká vítězných fotografií, tak na prvním místě
se umístila fotografie, která byla pořízena v Litvě, má název Portrét u okna
a zobrazuje tatínka s dětmi, kteří čekají u okna a čekají na maminku, která
se po dlouhé době vrací z nemocnice. Ta fotografie je opravdu moc pěkná, má
moc zajímavé světlo, ta se velmi líbila porotcům. Druhá fotografie pochází z
Rumunska, jejím autorem je Nikola Mihov a představuje festival s koňmi,
říkají tomu koňské velikonoce. Ten festival probíhá každý rok v největších
romských čtvrtích Sofie, jedná se o tradiční závody koní s vozy, které mají
připomenout význam koní v bulharské historii. Na třetím místě se umístil
český fotograf Petr Axman, který je autorem řady zajímavých fotografií ze
života Romů v České i Slovenské republice. Měl opravdu nádherné fotografie a
bylo těžké vybrat z jeho fotografií tu, která by měla uspět v té soutěži a
nakonec porota vybrala fotografii s názvem Bijav, česky svatba a tato krásná
živá fotografie byla pořízena v romské osadě Dolina na Slovensku.“
Jaké ocenění získají?
„My jsme sice měli v plánu nějaké ceny, ale pak, když jsme je šli kupovat,
tak jsme kontaktovali výherce a zeptali se jich, jestli se jim ty ceny hodí
a dohodli jsme se s nimi na jiných věcech, které se jim hodí. Výherce
prvního místa získal fotoaparát – digitální zrcadlovku v hodnotě 25 tisíc
korun, člověk, který se umístil na druhém místě, získal notebook v hodnotě
13 tisíc korun a Petr Axmann si vybral poukázky na nákup fotografického
materiálu v hodnotě 7 tisíc korun. Ještě k té statistice soutěže, ona nebyla
nijak limitována časově, co se týká doby pořízení fotografií, místem vzniku
fotografie, mohlo to být opravdu z jakéhokoliv roku, z jakékoliv země světa
a např. co se týká nejstarší fotografie, tak přišly z let 1964 až 1967, byly
vytvořeny v Litomyšli, jejich autorkou je Jaroslava Hánělová a byly to
krásné černobílé fotografie většinou na téma děti, ale také tam byl krásný
portrét staré ženy. Tak ty mě velice překvapily.“
Kde můžeme zmíněné fotografie vidět?
„Zatím jsou všechny fotografie dostupné na internetových stránkách
www.romove.cz
a jsou jednak s v češtině a v angličtině. Ve spolupráci s
Muzeem romské kultury v Brně, které bylo i partnerem naší soutěže, chystáme
výstavu v budově muzea, která by měla být od poloviny února do konce května
příštího roku.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Pietní akt v Hodoníně u Kunštátu připomněl 65. výročí od největšího
transportu Romů do Osvětimi
Na 21. srpna letos připadlo nejen smutné 40. výročí vpádu vojsk Varšavské
smlouvy do Československa, ale také 65. výročí největšího transportu Romů z
bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu do
Osvětimi. K uctění památky Romů, kteří byli v Hodoníně u Kunštátu vězněni
anebo zde dokonce zahynuli, se v neděli uskutečnilo pietní shromáždění.
Zúčastnila se ho i naše kolegyně Jana Šustová.
Pietní shromáždění začalo bohoslužbou v kapličce na návsi v Hodoníně u
Kunštátu, kterou sloužil husitský farář Martin Kopecký. Poté se účastníci
přesunuli k památníku romským obětem na Žalově, kde za války bylo hromadné
pohřebiště. Zde se svými projevy vystoupily různé osobnosti, mimo jiné i
předseda Společenství Romů na Moravě Karel Holomek.
„Řada Romů z mladší generace, nebo těch, kteří už nejsou pamětníky událostí,
ani neví, jak jejich dědové trpěli a umírali. A proto si tito Romové myslí,
že není důležité ani potřebné uctívat památku na tyto oběti a považují to za
marné a zbytečné, přitom současné projevy rasismu a nacionalismu odsuzují a
neonacisté jsou pro ně největší hmatatelnou hrozbou. Neuvědomují si, že
souvislosti smrti jejich dědů s dneškem jsou jasné a zřetelné. Popírání
romského holocaustu je vlastně oslavou rasismu.“
Poslední zastávkou účastníků pietního shromáždění byl hřbitov v Černovicích,
který je rovněž místem posledního odpočinku romských obětí holocaustu.
Tábor v Hodoníně nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských
podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných romských mužů,
žen a zvláště dětí. Od srpna 1942 do 1. 12. 1943, kdy byl tábor v Hodoníně u
Kunštátu zrušen, zde bylo vězněno celkem 1396 osob, z nichž 207 zahynulo,
nejčastěji na zápal plic, na tuberkulózu nebo na břišní tyfus. Téměř
polovina zde vězněných Romů byla v létě roku 1943 transportována do
koncentračního tábora Osvětim. Celkem byly vypraveny tři transporty a my si
letos připomínáme 65. výročí od toho nejpočetnějšího transportu, který byl v
pořadí druhý, proběhl 21. srpna 1943 a bylo v něm přes 700 osob. Jak takový
transport vypadal, nám přiblíží historik Muzea romské kultury Michal
Schuster.
„Většinou to tedy probíhalo tak, že byli dopraveni v nějakých nákladních
autech na nějaké shromaždiště, na nějaké nádraží, zde byli naskládáni do
tzv. dobytčáků, tedy nákladních vagónů, a pak nastávala velice strastiplná
dlouhá cesta až do toho osvětimského tábora. Musíme si představit, že byl
srpen, bylo horko, oni se opravdu v těch vagónech tísnili ve velikém
množství, nedostávali žádné jídlo, žádné pití, samozřejmě i to sociální
zařízení tam bylo velice nuzné, byl to nějaký kýbl v rohu toho vagónu, takže
si dokážete představit, jaké ty podmínky byly. A často se právě stávalo, že
ani ten samotný transport část těch vězňů nepřežila, byli to většinou děti a
staří lidé.“
Lidé, kteří přežili věznění v Hodoníně u Kunštátu, na pietní akty nejezdí –
a to nejen proto, že je pro ně těžké vracet se na místa utrpení. Další
důvody jejich neúčasti uvádí ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.
„Oni jsou to samozřejmě všechno lidé nad 80 let věku a cesta z Hodonína na
Žalov je tak špatná, konkrétně když je trochu vlhko, tak se vlastně
účastníci aktu brodí bahnem, je to cesta nerovným lesním terénem, takže ti
pamětníci účast odmítají a říkají, že bychom je tam museli vynést, což pro
nás možné není, takže ti se nezúčastňují. Je to problém a je vidět veliká
potřeba toho, aby došlo k opravě těch komunikací, protože jinak ani tu pietu
tam není možné vykonávat.“
Na místě bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u
Kunštátu dnes stojí rekreační zařízení, který vlastní soukromá majitelka.
Půdorys tábora je však zachován v téměř nezměněné podobě, dokonce se
zachovala jedna z původních dřevěných budov. V současné době probíhají
jednání o tom, aby tento areál byl využit způsobem, který by důstojně
připomínal utrpení Romů za 2. světové války. Ale jak to dopadne, není ještě
vůbec jasné. Jak to většinou bývá, problémem jsou hlavně finance. Ale
alespoň k malým úpravám těchto míst s tragickou historií snad dojde.
Pokračuje ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.
„Já jsem členkou pracovní skupiny k romskému holocaustu a vím, jak je to
nesmírně složité. Celý rok se snažíme argumentovat, vysvětlovat, jaká je
situace a paní ministryně Stehlíková bude do vlády předkládat návrh v
několika variantách. Ta nejvíce minimální varianta je, že by došlo alespoň k
úpravě komunikací jak v Letech, tak v Hodoníně, ale stejně nejdříve až v
příštím roce, tak uvidíme.“
Foto: Jana Šustová
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
V ústecké Matiční ulici opět pomáhali dobrovolníci
V ústecké Matiční ulici už podeváté pomáhali dobrovolníci ze tří kontinentů.
Dobrovolnický projekt připravil INEX – SDA ve spolupráci s neziskovou
organizací Člověk v tísni, která zde provozuje nízkoprahový klub Nový svět a
kontaktní místo terénní sociální práce. Více řekl Marku Polákovi vedoucí
projektu Marek Škorvaga ze Sdružení dobrovolných aktivit.
„Účastnilo se toho deset dobrovolníků a dva koordinátoři z Čech. Ti
dobrovolníci byli z Evropy, měli jsme dvě Belgičanky, Španěly, dvě slečny z
Itálie, kluka ze Srbska a potom jsme měli dobrovolnice mimoevropské, z
Japonska, z Kanady a z Izraele.“
O co se vlastně jednalo, jaký to byl projekt, jaké dobrovolnické práce?
Jedná se o to, že v Matiční ulici v Ústí působí od roku 2006 organizace
Člověk v tísni s nízkoprahovým klubem a snaží se vytvářet programy pro děti
ze znevýhodněných podmínek. Součástí toho je, že se každé léto koná
dobrovolnický projekt s dobrovolníky ze zahraničí a vytvářejí programy pro
děti, aby během léta měly nějaký program.“
Ti dobrovolníci jsou většinou studenti?
„Jedná se většinou o mladé lidi. Letos jsme tam měli hodně mladé lidi ve
věku 18 až 22 let, takže to byli všichni studenti, ale není to nutně
podmínkou.“
Dobrovolníci připravují volnočasové aktivity, o jaké aktivity se jedná,
můžete to upřesnit?
„Jednak se jednalo o to, že se částečně měla opravovat budova toho domu,
protože je dost poničený, a byly aktivity jednak pro děti. Záleželo na tom,
co dobrovolníci umí, takže se s nimi kreslilo, připravovalo se divadelní
představení, ale to všechno bylo limitované tím, že ty děti jsou přeci jen
rychlejší, míň koncentrované, takže nakonec z toho bylo závěrečné
vystoupení, kde právě zazpívaly a představily to divadelní představení.“
Kromě toho se absolvuje přednáška na téma Historie a současnost Romů.
„To organizoval Člověk v tísni, nebo tedy pracovníci Člověka v tísni a
jednalo se o to, aby ti dobrovolníci, kteří přijeli, byli seznámeni s tou
problematikou, protože se dá předpokládat, že např. dobrovolnice z Japonska
nemá asi žádné zkušenosti s Romy, nebo s problematikou z Ústí nad Labem.“
Mají ti dobrovolníci, ať už jsou z Evropy nebo ne, nějaké informace o
Romech?
„Byla tam třeba slečna, která pracuje v uprchlickém táboře v Belgii ,
pracovala i s romskými emigranty, nicméně většina z nich samozřejmě neměla
moc představy o té problematice.“
Teď už tu představu mají po té dobrovolnické práci s nimi?
„Já doufám, že už jí mají. Snažili jsme se jim ukázat tu problematiku z
různých pohledů, jednak na příkladech těch dětí, jednak jsme se jim snažili
vysvětlit historii toho problému, jak vzniknul, snažili jsme se jim ukázat
ta ghetta, která jsou v Ústí nad Labem.“
Jaká byla jejich reakce?
„Ze začátku byli překvapení, ale nakonec poznali, že ta práce s dětmi má
smysl, že ty děti to hodně prožívají, že tam přijedou dobrovolníci z ciziny,
že se o ně někdo zajímá, nakonec to bylo velmi intenzivní a něco si z toho
určitě odnesly jak ty děti ze znevýhodněných komunit, tak ti dobrovolníci ze
zahraničí, spoustu pozitivního.“
Jak se k vám může dobrovolník přihlásit?
„Akce byla organizovaná ve spolupráci s Člověkem v tísni, který tam působí,
a neziskové organizace INEX, sdružení dobrovolných aktivit, která organizuje
v podstatě dobrovolnické akce, jednak vysílá dobrovolníky do zahraničí a
jednak právě zprostředkovává i to, že i čeští dobrovolníci se mohou účastnit
většinou dvoutýdenních akcí. Stačí se jen podívat na stránky www.inexsda.cz
a tam jsou podmínky, může se přihlásit prakticky kdokoliv, kdo je starší
18ti let, musí absolvovat školení v rámci tohoto programu a musí umět
anglicky, to je asi všechno.“
Vy tedy spolupracujete s Člověkem v tísni?
„Tato spolupráce s Člověkem v tísni byla jen konkrétně na tomto jednom
projektu, INEX zajišťoval ty dobrovolníky, a Člověk v tísni zajišťoval pak
ten program a to místo, kde se to konalo. Jinak INEX pořádá kolem 100
dobrovolnických projektů v České republice po celý rok, většina se tedy koná
v létě.“
Jejich cílem je co?
„Tak cíle jsou různé, je několik typů těch projektů, jedná se jednak o
ekologické projekty, např. kultivace krajiny, pak se jedná právě o práci s
dětmi ze znevýhodněných podmínek, a nemusí to být jen děti, ale třeba i
mentálně, tělesně postižení, dále se jedná např. o rekonstrukce historických
památek. Co je jejich cílem, tak to vychází z toho, jakým témat se týkají,
jednak představit dobrovolníkům tu problematiku, umožnit setkání
dobrovolníků z celého světa, na druhou stranu pak podpořit projekty, které
by se komerčně nebyly schopné uživit nebo realizovat.“
Dobrovolníci se setkávají z celého světa, mají oni zájem pracovat na
něčem samostatně?
„Určitě, já jsem se třeba sám účastnil před několika lety více
dobrovolnických projektů v zahraničí a je to určitě zkušenost, kterou můžete
pak využít normálně po návratu do Čech.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Právní poradna ]=
Je možné za pobyt v nemocnici platit složenkou?
Jak je to s placením za pobyt v nemocnici složenkou a je-li možné někde
ušetřit, nebo naopak, kdy se platba může navýšit, se
zeptala Marie Vrábelová Miroslava Dvořáka z Poradny pro
občanství, občanská a lidská práva.
„Můžeme ty peníze složit i formou třeba té složenky, ale zase někdy může
být problémem lhůta splatnosti, tak prosím, aby si to každý kontroloval,
protože pokud to nesplatíme v termínu, tak máme naprostou jistotu, že budeme
platit časem podstatně víc.“
Takže když já nezaplatím v termínu, tak budu mít penále za ty účtenky?
„Tak penále snad ne, ale může se ta pohledávka dostat do rukou exekutora a
kdybychom brali jen minimální odměnu exekutora v takovémto případě, tak vám
to naskáče na nějakých 7000 až 8000 korun těch předpokládaných výdajů a aby
to šlo k exekutorovi, tak většinou je tam nařízeno nějaké soudní jednání, v
tom soudním jednání je nějaký advokát, který bude zastupovat tu stranu,
které dlužíte, ten si naúčtuje náklady řízení., čili může se vám stát, že z
částky třeba 150ti korun budete platit 25 tisíc.“
Je možné, když to bude větší částka, platit po částech?
„Určitě, ale obávám se, že tato možnost splátkového kalendáře nemusí být
vždy, dokonce ani tím exekutorem. Exekutor, pokud budete v pracovněprávním
poměru a budete mít solidní mzdu, tak nebude mít sebemenší důvod, aby se s
vámi domluvil na splátkovém kalendáři, protože pro něj bude mnohem
jednodušší uplatnit srážky na mzdu, nebo vám obstavit bankovní účet.“
Jak je to v případě chronických pacientů, kteří nespadají do tzv.
dispenzární péče?
„Tzn. dlouhodobé ústavní péče. Aby se tito pacienti zbavili té povinnosti
platit ten 30ti korunový poplatek za návštěvu toho svého ambulantního
lékaře, tak bych jim doporučoval, aby se při návštěvě ambulantního lékaře
domluvili na vystavení tzv. opakované receptury. Ta možnost tady existuje, v
podstatě se jedná o to, že je vystaven recept, který má dobu platnosti
zhruba 6 měsíců, ale může být nejvýše až do jednoho roku a znamená to
následující – v případě, že jsem chronik, a mám třeba atopický ekzém a musím
neustále chodit za svým dermatologem, aby mi pokaždé napsal, jakmile mi
dojde mastička, tentýž lék, tak se s ním dohodnu, a on mi vystaví tzv.
opakovaný recept a já pak ušetřím těch 30 korun za návštěvu lékaře.
Neušetřím však těch 30 korun za vydání toho léku. To je poplatek, který budu
vždy v té lékárně platit.“
Ale v případě, že si jdu k praktickému lékaři jen pro recept na léky, tak
také neplatím.
„V případě, že jdete jenom pro léky, tak u drtivé většiny by tomu mělo
samozřejmě předcházet vyšetření, čili tam už je to riziko, že bychom
platili. Ale u některých typů léků a diagnóz platí to, že bychom platit
nemuseli, ale v každém případě já si myslím, že by bylo zbytečné, pakliže ta
důvěra existuje mezi pacientem a lékařem a ta nemoc je dlouhodobá, někdy
několikaletá, chronická, pacient velice dobře zná svojí nemoc, ví, jak s ní
zacházet, tak je zbytečné za tím lékařem chodit, pakliže nedojde k nějakému
razantnímu zhoršení toho onemocnění a svůj lék si tak může sám vyzvedávat v
lékárně.“
Jak je to v případě, že je mi nasazen lék, za který já zaplatím, zaplatím
za návštěvu a zjistí se, že ten lék mi vůbec nepomáhá a musí se nahradit
jiným lékem. Platím znovu?
„Určitě, vždycky.“
A kdo nemusí vůbec platit u nás?
„Tak zákon to stanoví poměrně jednoznačně, jedná se o všechny pojištěnce,
kteří jdou na tzv. preventivní prohlídku, další kategorií jsou právě ti
pacienti v rámci dispenzární péče, tzn. pacienti, kterým je poskytována
dlouhodobá zdravotní péče, dále se to osvobození od placení poplatků týká
pacientů, kteří musí projít hemodialýzou. Zároveň neplatíme žádné poplatky
za to, když je nám provedeno nějaké laboratorní nebo diagnostické vyšetření,
které si vyžádá náš praktický lékař, zrovna tak neplatíme, když jsme
vyšetřeni lékařem transfuzní služby při odběru krve, zdali můžeme být dárci.
Dále, co se ještě týká těch typů pojištěnců, kteří jsou osvobozeni poměrně
nově, tak to jsou právě ti novorozenci, jimž je poskytována ústavní péče v
souvislosti s porodem, zároveň neplatí děti, které jsou umístěné v dětských
domovech, v diagnostických ústavech atd., dále lidé, kterým bylo nařízeno
soudní ochranné léčení, lidé, kterým bylo soudem nařízeno infekční ochranné
léčení, tzn. lidé, kteří mají např. tuberkulózu, a pojištěnci, kteří se
prokáží rozhodnutím o hmotné nouzi, to potvrzení nesmí být starší 30 dnů.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 28. srpna je u konce. Ale
naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 -
Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše
vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a
Jaroslav Sezemský.
|
|
„Vyrovnání je možná špatné slovo, já bych použil spíš slovo uvědomění.
Rozdíly samozřejmě jsou, ty genetické rozdíly nejsou zas tak velké, to vám
řekne každý genetický inženýr, že jsou jisté předpoklady, ale to neznamená,
že se to tak vyvine. Každý člověk se může vyvinout úplně jinak a geny, ani
rasa, ani náboženství, ani země, ani kultura nerozhodují o tom, jestli se
stanete dobrým nebo špatným člověkem. A já si myslím, že definovat dobrého a
špatného člověka je docela jednoduché, protože to je univerzální po celém
světě, dobrý člověk neškodí, špatný škodí.“
„Uvědomění toho, že sice v občance mám, že jsem Čech, plnohodnotný Čech,
takový jak má být, ale samozřejmě vím, že moji předkové byli Romové a že ty
genetické předpoklady umožnily např. takovou šanci být jedinečným
hudebníkem, což je geneticky dané. Mít výjimečný cit pro přírodu, to je
geneticky dané, protože ten romský gen (a to je můj názor, ne genetický),
není tak zkažen, co se týká té blízkosti k vesmíru jako takovému, ale má to
samozřejmě své nevýhody, proto pro to není v této civilizaci moc místa. A
poměrně často je to pojímáno špatným způsobem, kdy lidé svůj talent začnou
využívat úplně jinde, třeba v krádežích. A to já opět jednoduše definuji:
pokradeš = škodíš. A pro mě bylo tak důležité najít ve mně tu hudbu, tu
kulturu, to romství a to jsem našel zejména v tom cítění hudby, které mám
samozřejmě jiné než Čech a toto bylo pro mě klíčové.“
„Já tvrdím, a doteď mi to i kluci z kapely vyčítají, že humor adresovaný na
vlastní tělo a vůbec to, čemu já se vysmívám, je ta nejsilnější zbraň proti
této poněkud přehnaně vážné civilizaci. Já si myslím, že spousta věcí jsou
takové mystifikace, zveličování něčeho, co není podstatné. A to mě bohužel
mrzí na českém národě, že jejich xenofobií omezený a velmi limitovaný pohled
na problematiku romství a celkově jiných ras nebo něčeho odlišného, je velmi
omezený. Já si myslím, že legrace je jediný způsob, jak tyto lidi porazit.“
„Já samozřejmě nechci s těmi lidmi soupeřit, protože s demagogií nelze
soupeřit, s demagogií se lze pouze střetnout a já se s ničím nebo nikým
takovým střetnout nechci, protože vím, že nelze vyhrát a nelze dosáhnout
žádného pozitivního výsledku. Ta legrace pozitivní výsledek má, protože k
vám přijdou ti bílí lidé a berou vás, protože si spolu dáme pivko, opijeme
se a je nám to fuk. V tom matrixu toho světa se ukáže, jestli člověk je
dobrý nebo špatný, jestli dovedeme přes ty předsudky jít nebo nejít.“
„Např. teď mám novou přítelkyni, jsem v té jejich rodině a sleduji to. Mnoho
lidí ty předsudky bere jako nepřekonatelnou věc a já právě tu xenofobii
překonávám tou legrací a třeba tu rodinu šokovalo, že si dělám legraci sám
ze sebe a že se nebojím říct slovo cigoš nebo kofola, jak nám říkají
Ostraváci, a dělám na to vtípky a hledám vtípky na Romy, a i na Židy a na
Čechy, mám z toho jednoduše legraci, protože co mi jiného zbývá, protože mě
to legrační přijde, se takhle legračně odlišovat.“
Poslech:
Související články
„Cílem bylo oslovit lidi, kteří fotografují Romy, jakékoliv situace ze
života Romů a pokud možno oslovit lidi, aby nám poslali do soutěže takové
fotografie, které představují Romy z jiného úhlu pohledu, než je to v
novinách, fotografie které třeba představují nějaké pozitivní vlastnosti
Romů, jejich kulturu, jejich tradice.“
„Já bych nejprve řekla, že do té soutěže bylo zasláno 264 fotografií, což
sice není až tak veliké číslo, já jsem původně čekala víc, ale druhou stranu
mě hodně překvapilo, že ty fotografie byly většinou velmi kvalitní, často
profesionální a pro porotu bylo hodně těžké vítězné práce vybrat. Jinak
ještě, než přejdu k těm vítězným, tak soutěže se zúčastnilo 42 autorů, kteří
pocházeli z deseti zemí světa a ty fotografie, které přišly, tak ty
pocházely z 15ti zemí světa. A to bylo zajímavé poznat, jak žijí Romové v
jiných zemích - v Bulharsku, Rumunsku, v Litvě, přišly i fotografie z
Thajska, některé byly pořízené v Indii u prapředků Romů.“
„Vypadá to, že ano. A co se týká vítězných fotografií, tak na prvním místě
se umístila fotografie, která byla pořízena v Litvě, má název Portrét u okna
a zobrazuje tatínka s dětmi, kteří čekají u okna a čekají na maminku, která
se po dlouhé době vrací z nemocnice. Ta fotografie je opravdu moc pěkná, má
moc zajímavé světlo, ta se velmi líbila porotcům. Druhá fotografie pochází z
Rumunska, jejím autorem je Nikola Mihov a představuje festival s koňmi,
říkají tomu koňské velikonoce. Ten festival probíhá každý rok v největších
romských čtvrtích Sofie, jedná se o tradiční závody koní s vozy, které mají
připomenout význam koní v bulharské historii. Na třetím místě se umístil
český fotograf Petr Axman, který je autorem řady zajímavých fotografií ze
života Romů v České i Slovenské republice. Měl opravdu nádherné fotografie a
bylo těžké vybrat z jeho fotografií tu, která by měla uspět v té soutěži a
nakonec porota vybrala fotografii s názvem Bijav, česky svatba a tato krásná
živá fotografie byla pořízena v romské osadě Dolina na Slovensku.“
„My jsme sice měli v plánu nějaké ceny, ale pak, když jsme je šli kupovat,
tak jsme kontaktovali výherce a zeptali se jich, jestli se jim ty ceny hodí
a dohodli jsme se s nimi na jiných věcech, které se jim hodí. Výherce
prvního místa získal fotoaparát – digitální zrcadlovku v hodnotě 25 tisíc
korun, člověk, který se umístil na druhém místě, získal notebook v hodnotě
13 tisíc korun a Petr Axmann si vybral poukázky na nákup fotografického
materiálu v hodnotě 7 tisíc korun. Ještě k té statistice soutěže, ona nebyla
nijak limitována časově, co se týká doby pořízení fotografií, místem vzniku
fotografie, mohlo to být opravdu z jakéhokoliv roku, z jakékoliv země světa
a např. co se týká nejstarší fotografie, tak přišly z let 1964 až 1967, byly
vytvořeny v Litomyšli, jejich autorkou je Jaroslava Hánělová a byly to
krásné černobílé fotografie většinou na téma děti, ale také tam byl krásný
portrét staré ženy. Tak ty mě velice překvapily.“
Pietní shromáždění začalo bohoslužbou v kapličce na návsi v Hodoníně u
Kunštátu, kterou sloužil husitský farář Martin Kopecký. Poté se účastníci
přesunuli k památníku romským obětem na Žalově, kde za války bylo hromadné
pohřebiště. Zde se svými projevy vystoupily různé osobnosti, mimo jiné i
předseda Společenství Romů na Moravě Karel Holomek.
Poslední zastávkou účastníků pietního shromáždění byl hřbitov v Černovicích,
který je rovněž místem posledního odpočinku romských obětí holocaustu.
„Většinou to tedy probíhalo tak, že byli dopraveni v nějakých nákladních
autech na nějaké shromaždiště, na nějaké nádraží, zde byli naskládáni do
tzv. dobytčáků, tedy nákladních vagónů, a pak nastávala velice strastiplná
dlouhá cesta až do toho osvětimského tábora. Musíme si představit, že byl
srpen, bylo horko, oni se opravdu v těch vagónech tísnili ve velikém
množství, nedostávali žádné jídlo, žádné pití, samozřejmě i to sociální
zařízení tam bylo velice nuzné, byl to nějaký kýbl v rohu toho vagónu, takže
si dokážete představit, jaké ty podmínky byly. A často se právě stávalo, že
ani ten samotný transport část těch vězňů nepřežila, byli to většinou děti a
staří lidé.“
„Oni jsou to samozřejmě všechno lidé nad 80 let věku a cesta z Hodonína na
Žalov je tak špatná, konkrétně když je trochu vlhko, tak se vlastně
účastníci aktu brodí bahnem, je to cesta nerovným lesním terénem, takže ti
pamětníci účast odmítají a říkají, že bychom je tam museli vynést, což pro
nás možné není, takže ti se nezúčastňují. Je to problém a je vidět veliká
potřeba toho, aby došlo k opravě těch komunikací, protože jinak ani tu pietu
tam není možné vykonávat.“
„Já jsem členkou pracovní skupiny k romskému holocaustu a vím, jak je to
nesmírně složité. Celý rok se snažíme argumentovat, vysvětlovat, jaká je
situace a paní ministryně Stehlíková bude do vlády předkládat návrh v
několika variantách. Ta nejvíce minimální varianta je, že by došlo alespoň k
úpravě komunikací jak v Letech, tak v Hodoníně, ale stejně nejdříve až v
příštím roce, tak uvidíme.“
„Můžeme ty peníze složit i formou třeba té složenky, ale zase někdy může
být problémem lhůta splatnosti, tak prosím, aby si to každý kontroloval,
protože pokud to nesplatíme v termínu, tak máme naprostou jistotu, že budeme
platit časem podstatně víc.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články