Adopce romských dětí
Nedávno vydaná kniha Terezy Boučkové Rok Kohouta otevřela v Česku velice
emotivní diskusi: je v silách bílých rodičů zvládnout výchovu adoptovaných
romských dětí? Následující minuty přinášejí rozhovory s těmi, kteří si
myslí, že to možné je. Důležité je ale podle nich, aby rodiče dítě přijali i
s jeho romstvím a tuto identitu v něm podporovali.
Muzikoložka Petra Gelbart má sama doma dvě adoptované romské děti. Oproti
„gádžovským“ rodičům má ale jednu velkou výhodu: sama je Romka, její předci
jsou moravští Romové a Petra žije s rodinou v multikulturním New Yorku. Na
situaci českých rodin s adoptovanými romskými dětmi se tedy může dívat s
odstupem a poukázat na věci, kterých si zblízka, v každodenním životě v
Česku ani nevšimneme. Na toto téma říká:
„To je trošku kámen úrazu, oni si vezmou to dítě s tím, že jim to
nevadí, takzvaně, a to si myslím, že je docela nebezpečný postoj. Protože to
dítě to vycítí, že oni prostě to dítě mají rádi, přestože je Rom, a ne s
tím, že je teda Rom a se vším všudy.“
Spolu se svojí kamarádkou Martinou Vančákovou proto založily projekt Naše
romské dítě. V něm se rodiče, kteří se rozhodli poskytnout zázemí romským
dětem z ústavů, mohou radit o výchově, vzdělávat o romské kultuře nebo si
vyměňovat zkušenosti. Program je připraven i pro děti.
„Ten projekt vznikl jakoby původně zdola, poptávkou z rodin, které mají
romské děti, protože se ukázalo, že když jsme sháněli nějaké informace o
těchto specifických rodinách nebo o psychologii romských dětí v náhradních
neromských rodinách, tak jsme zjistili, že tady vlastně moc těch informací
není.“
Říká další z autorek projektu, Martina Vančáková, která má doma rovněž dvě
adoptované romské děti. Projekt Naše romské dítě běží tři roky a dnes spadá
pod Středisko náhradní
rodinné péče. V databázi má kolem osmdesáti rodin z celé republiky. Jednou z
nich je Daniela Dolejšová z Prahy a její dcera Leonka:
„Nám tento projekt asi nejvíce pomohl v tom, že když jsem si přivedla
Leonku, tak bohužel Leonka odmítala romství jako takové. A akce od Romského
dítěte nám v tomhle pomohly a Leonka už dneska hrdě hlásí, že je Romka,
takže nám to pomohlo trošičku v té počáteční fázi toho dítěte a jsem za to
moc ráda.“
Jasná, upřímně přiznaná identita je základem pro každou vyrovnanou osobnost
i její rodinu. O to důležitější je ve společnosti, která často bývá poměrně
xenofobní.
Foto: Jana Šustová
| 
Nedávno vydaná kniha Terezy Boučkové Rok Kohouta otevřela v Česku velice
emotivní diskusi: je v silách bílých rodičů zvládnout výchovu adoptovaných
romských dětí? Následující minuty přinášejí rozhovory s těmi, kteří si
myslí, že to možné je. Důležité je ale podle nich, aby rodiče dítě přijali i
s jeho romstvím a tuto identitu v něm podporovali.
„To je trošku kámen úrazu, oni si vezmou to dítě s tím, že jim to
nevadí, takzvaně, a to si myslím, že je docela nebezpečný postoj. Protože to
dítě to vycítí, že oni prostě to dítě mají rádi, přestože je Rom, a ne s
tím, že je teda Rom a se vším všudy.“
Říká další z autorek projektu, Martina Vančáková, která má doma rovněž dvě
adoptované romské děti. Projekt Naše romské dítě běží tři roky a dnes spadá
pod Středisko náhradní
rodinné péče. V databázi má kolem osmdesáti rodin z celé republiky. Jednou z
nich je Daniela Dolejšová z Prahy a její dcera Leonka:
„Nám tento projekt asi nejvíce pomohl v tom, že když jsem si přivedla
Leonku, tak bohužel Leonka odmítala romství jako takové. A akce od Romského
dítěte nám v tomhle pomohly a Leonka už dneska hrdě hlásí, že je Romka,
takže nám to pomohlo trošičku v té počáteční fázi toho dítěte a jsem za to
moc ráda.“
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články