Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám představíme Janu Liptákovou z mezinárodní organizace Forum pale romňa. Vydáme na romské sochařské symposium a nebude chybět ani naše právní poradna, tentokrát na téma poplatky u zubaře a na pohotovosti.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Public Achievement je název mezinárodního projektu, který organizuje Malopolske Tovarzystwo oswiatove v Polsku v Nowym Sacze. Tento měsíc se tam sjeli romští aktivisté ze Slovenska a Česka na pětidenní trénink pro mentory. Ty od nás podpořila organizace Slovo 21. Vyškolení mentoři se ve svých zemích zapojí do aktivit zaměřených na rozvoj demokracie na nejnižší úrovni prostřednictvím veřejné práce a s cílem motivovat mladé lidi k aktivnímu občanství a osobní zodpovědnosti za řešení problémů, které pokládají ze důležité. Na školení přijela i pedagožka Jana Liptáková z Dětvi, která je zástupkyně mezinárodní organizace Fórum pale Romňa. Oslovila ji Anna Poláková.

„Workshop Public Achievement je vlastně přípravný workshop pro trenéry, kteří budou pracovat ve svých zemích se skupinami dětí a mládeže, takže jsme dostali metodiku, kterou budeme při práci doma používat. Je to práce o aktivním občanství dětí, což si myslím, že je dobré a správné. Je to vlastně potvrzení toho, co už dělám mnoho let. Mojí cílovou skupinou jsou převážně romské ženy, romští asistenti a dále romské děti. Určitě všecko, co jsem se tu naučila, využiji.“

Jak se tento projekt dá vůbec využít v praxi? Jak vůbec Romové vnímají sami sebe jako občana toho státu, kde žijí?

„Na to asi není jednoznačná odpověď, všichni lidé jsou různí, i my se někteří cítíme být občany států, někteří cizinci, a někteří jen takovými návštěvníky a hosty. Cílem tohoto projektu je, aby každý, kdo do něho vstoupil, aby udělal vše pro to, aby ze sebe vydoloval to nejlepší pro občanství, pro demokracii. Protože demokracie není jen slovo, ale je to množství skutků, už maličkých dětí. Já se cítím být občanem Slovenska, já Slovensko miluji a zbožňuji a zároveň se cítím Romkou, myslím si, že to nejde proti sobě, ale že se to dá dobře spojit, a k tomu chci vést i ty děti.“

Přesto, co si má člověk pod pojmem občanství představit, jak by to občanství a žití mělo vůbec vypadat? Jak si to má obyčejný posluchač představit, co za tím projektem je?

„Public Achievement čili veřejná práce je smysl toho projektu. A jak to představit? Jednoduše každému. Když člověk vidí, že někde něco nefinguje, a dokáže si představit, jak by to mohlo fungovat, tak by měl udělat vše pro to, co je v jeho osobních silách, aby pomohl procesu a aby to začalo fungovat. Tj. když dokáže kontaktovat ostatní lidi, když dokáže něco udělat rukama, když dokáže věci hovořit a udělat kampaň, a možná další věci, co s tím souvisí, tak by je měl udělat.“

Vy se tohoto projektu zúčastňujete již několik let, vidíte i organizace, které na něm několik let pracují, vidíte nějakou zpětnou vazbu na ty děti, jak rostou, jak se rozvíjejí v rámci tohoto projektu?

„My v rámci naší sítě romských žen pracujeme tímto systémem bez ohledu na to, že jsme věděli nebo nevěděli, že se to tak jmenuje. Takže můžu říct, že aktivní ženy mají aktivní děti, že to je přirozené, že se to nemusí vysvětlovat a že je to stejné, jako když dýcháme, je to samozřejmost. Když dítě vidí, že ta matka dělá vše pro to, aby ze sebe dostala tzv. nejlepší osobní výkon, tak ono to dítě přebírá její kroky a dělá to stejně. Uvedu příklad sama za sebe, připravovali jsme školní akademii při příležitosti významného výročí založení našeho města a chtěla jsem do toho také přidat to, jak to bylo s historií Romů od začátku vzniku města. Na začátku bylo mnoho zájemců, i dětí a rodičů, kteří o tom romství chtěli hovořit, přijít a dělat výstavu a poslední den zůstal jen můj syn, který je blonďatý a modrooký, a je poloviční Rom, a ten mi řekl, že nemá problém s tím, že je Rom, že to klidně všem poví a na té akademii vystoupí.“

Co byste chtěla vzkázat romským ženám a vůbec všem, kteří se snaží být aktivní, třeba se jim nedaří na začátku, jak dojít i k těm malým cílům, ale dojít?

„Všem ženám, a romským obzvlášť bych chtěla vzkázat to, že jste jedinečné, jste moudré a jste nenahraditelné, myslete na to, protože to je určitá zodpovědnost.“

Mezinárodní konference o Romech na Slovensku se zúčastnila Markéta Nejedlá z Městské části Praha 7, které se kolegyně Marie Vrábelová zeptala, jaký význam měla.

Romská osada Pätoracké v Rudňanech na Slovensku (Foto: Jana Šustová)

„Já si myslím, že takováto spolupráce mezi Polskou republikou, Českou republikou a Slovenskem v rámci integrace romských komunit a následného sociálního řešení sociálně vyloučených romských občanů je jednoznačně na místě.“

Řekněte mi, která republika byla nejdále v programu integrace Romů do společnosti?

„Statisticky bychom mohli možná vykazovat, že opravdu Česká republika má již dlouholetou tradici v uskutečňování významných projektů, které nejsou jenom podporovány nestátními neziskovými organizacemi, ale i obcemi, tzn. státní správou a samosprávou. Česká republika má dokonalejší koncepční řešení, koncepci integrace romských komunit.“

„Určitě, protože už v minulém roce, v říjnu 2007, vlastně organizace, která pořádala tuto konferenci, tzn. Fundacja Integracji Społecznej Prom z Wroclawi, byla v říjnu u nás a nějakým způsobem se snažili získat poznatky podpory a činnosti v rámci integrace v České republice.“

Je asi rozdíl, kolik Romů žije v České republice, na Slovensku a v Polsku, kde je ta největší početná skupina?

„Určitě na Slovensku. Na Slovensku hlavně do dnešní doby existují, na východě hlavně, romské osady, klasické romské osady, u nás existují vyloučené romské skupiny, nicméně ani náhodou nejsou srovnatelné se situací, která je na Slovensku u určitých osadách.“

„Romská osada na Slovensku je naprosto lokálně vyloučená od obce, tzn. není tam městská doprava, do dneška má primitivní ubytování pro dvě až tři rodiny, kde žije 30 i více lidí. Nedá se to srovnat.“

„Určitě, je strašně potřebná spolupráce evropských států. V rámci této konference byly prezentovány projekty, zkušenosti, domluvili jsme se na určité spolupráci. U nás je to o tom, myslím Prahu 7, že spousta Romů přichází právě ze Slovenska. Je tedy možné, abychom v rámci těch koncepcí pro naši městskou část Prahu 7 využili jejich nejnovější poznatky, pozitivní modely, pozitivní projekty, které bychom mohli potom aplikovat tím, že bychom ještě mohli vstoupit do této spolupráce, i když všechny projekty jsou otázkou financí. Že bychom mohli udělat mezinárodní tábor pro romské děti.“

„Oficiálním partnerem této konference byla městská část Praha 7 za Českou republiku, za Slovensko Bratislava a za Polsko Wroclaw.“

„Byla to již druhá konference kontinuálně navazující na setkání v říjnu 2007, právě v rámci této spolupráce si myslím, že bychom mohli uskutečnit projekty, na které finančně nestačí Česká republika, nebo případně městská část Praha 7, nebo Bratislava a Wroclaw.“

Přemýšleli jste také o tom, že by se té konference o spolupráci mohl účastnit někdo jiný?

„Určitě, protože organizátor z Polska v letošním roce zhodnotil situaci, jaká byla, a do budoucna se chystá do Maďarska.“

V následujících minutách vám představíme Erika Gábora z Prahy, který má rád basketbal a hudbu, konkrétně rap. Hraje ve skupině Dakoňz a je přesvědčený, že svou hudbou ovlivní své posluchače.

„Baví mě na tom to, že v podstatě rapem můžu vyjádřit své emoce, své pocity, svoji situaci, svůj názor na svět, když mě něco naštve a mám špatnou náladu, není mi nějak dobře, tak si sednu k počítači, pustím si hudbu a začnu skládat. To je asi to, co mě na tom baví.“

„Ano, svoji skupinu mám, jmenujeme se Dakoňz, kapela je složena ze tří členů, já alias Refugee, pak Pája Bíňa alias LPP a Péťa Matějíček alias Mister Matrix a jmenujeme se Dakoňz.“

Když si člověk poslechne Gipsy.cz, nebo Kontrafakt, tak oni v té hudbě vyjadřují svůj názor na společnost. Jak vidíte dnešní společnost?

„Dnešní společnost vidím hodně špatně, je založená na rasismu, na násilí, a v podstatě na všem špatném, chtěl bych to vyjádřit ve svém rapu a chtěl bych to změnit a myslím si, že možná by se to mohlo i povést. Myslím si, že naše hudba může inspirovat všechny lidi k tomu, aby byli lepší, aby nebyli zasedlí.“

„Mám s nimi dobré vztahy, protože jsem vyrůstal s lidmi, kteří jsou české národnosti a opravdu mi nevadí, nepatřím mezi rasisty, v podstatě je mám rád a neřeším to. Ten, kdo má dobré srdce a má to v hlavě uspořádané, tak je stejný člověk, může být černý, bílý, je mi to fakt jedno.“

Řada mladých lidí si už uvědomuje, jak předsudky ovlivňují život v naší společnosti. To dokazují i slova dalšího člena kapely Dakoňz Petra Maťějíčka, kterého se ptal Marek Polák.

„Myslím, že mají velké předsudky. Když jde po ulici Rom, tak hned si myslí, že jde něco krást, hned se na něj dívají skrz prsty.“

„Něco by se mělo změnit právě i u Romů, ty vztahy by se měli nějak zlepšit, ta společnost by se měla snažit, v televizi je pořád, že Romové kradou, ale už se neříká, co udělali dobře, jenom to záporné.“

„Jak říkal kolega Refugee, tak bychom chtěli trochu pozměnit ty vztahy mezi Romy a ne-Romy. Sice se obávám, že moc lepší to nebude, ale alespoň o nějaké to procento, kdo nás uslyší, aby se nad tím zamyslel.“

Rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře zůstane 14-ti letý mentálně postižený chlapec v ústavu. Podle policie loni v Ovčárech na Kutnohorsku způsobil smrt svého čtyřletého příbuzného. Matka původně žádala chlapcův návrat do rodiny, protože je na ní hodně citově závislý. Hoch má těžký mentální defekt, není vzdělatelný, ale je vychovatelný a to by jeho matka podle rozsudku nezvládla. Ta se vzdala práva na odvolání.

Italská vláda premiéra Silvia Berlusconiho vidí v nelegálním přistěhovalectví hlavní příčinu pouliční zločinnosti, a proto parlament schválil vládní návrh zákonných opatření proti těmto imigrantům. Soudy je mohou nově poslat až na čtyři roky do vězení a majitelům, kteří jim umožní pobyt ve svých obydlích, hrozí tři roky vězení. Většina Italů vládní iniciativu podporuje.

O víkendu ožije Rožnov pod Radhoštěm romskou hudbou. Už 14tým rokem festival představí soubory hudební, taneční a pěvecké z Maďarska, Slovenska a České republiky. Na Romské písni 2008 uvidí návštěvníci také tradiční romská řemesla, literaturu a ochutnávky z romské kuchyně.

Českým čtenářům se poprvé dostává do ruky dílo romského spisovatele Matéo Maximoffa, který se narodil v roce 1917 v Barceloně v rodině kočovných Romů a později ho osud zavál do Francie. Redakce sborníku Romano džaniben nedávno v češtině vydala jeho román Sudba Ursitorů, o kterém více řekla Janě Šustové romistka Helena Sadílková.

„Je to úplně první román, který Matéo Maximoff napsal. On za celý svůj život napsal několik knížek, z toho devět románů, a vlastně všechny ty romány určitým způsobem mapují historii jeho rodu. Matéo Maximoff po mamince je Manuš a po tatínkovi je Kalderaš. Vyrůstal v tom kalderašském rodu a historie kalderašského rodu byla součástí jeho života, takže všechny ty romány se týkají tohoto rodu a v postatě všechny nějakým způsoben zpracovávají mluvenou tradici, kterou od doma ještě zažíval.“

Román Sudba Ursitorů se všemu tomu vymyká a nehovoří o historii rodu Matéa Maximoffa.

„Je to spíš takový mytický příběh, nebo takový převyprávěný příběh, který se vyprávěl u něj v rodině. Sám Matéo Maximoff říkal, že ho slyšel od babičky svého tatínka. Ten příběh se odehrává v takovém nečasovém prostoru, odehrává se to v Rumunsku, jde o takovou jakoby lidovou pověru, která se tradovala i v jeho rodě. A je taková, že se zjevují andělé osudu, kteří se jmenují Ursitorové, a ti předpovědí tomu nově narozenému dítěti jeho život, jeho osud.“

A stejně je tomu i v románu, kde andělé předpovědí osud hlavního hrdiny.

Romistka Helena Sadílková představuje knihu Sudba Ursitorů (Foto: Jana Šustová)

„Hlavní hrdina toho románu se jmenuje Arniko, a když se narodí, tak třetí noc přijdou Ursitorové a z důvodů, které jsou komplikované a jsou vysvětleny v tom románu, ten jeho život zaklejí to polena, které hoří v tom stanu, a řeknou, že ten Arniko bude žít, dokud to poleno neshoří. Jeho babička hned to poleno vezme, vyhodí ho z toho stanu, venku je zrovna sníh, takže to poleno přestane hořet a v tom polenu je od této chvíle zakletý život toho hlavního hrdiny. To poleno nejdřív stráží jeho matka a potom tedy další žena, jeho manželka.“

Samozřejmě od začátku románu je jasné, že jednou i to poleno, do kterého je zaklet Arnikův život, shoří.

„Arniko vlastně neví, že je nesmrtelný, dokud to poleno neshoří, je hrozně udatný, nebojácný, usmiřuje romské rody, které jsou v podstatě nesmiřitelné, on se snaží o to usmíření. Nějakou dobu žije u rumunského šlechtice na zámku, potom se dostane zpátky mezi Romy. Je to tedy příběh tohoto kluka. Nakonec to dopadne, jak všichni asi tuší od začátku, špatně. To poleno opravdu shoří, takže ten román je o tom, jak se ta sudba naplní.“

Román Sudba Ursitorů je úplně prvním románem, který romský spisovatel Matéo Maximoff napsal. K jeho vzniku se váže velmi zajímavá historka.

Romistka Helena Sadílková a Alfred Ullrich, autor ilustrací ke knize Sudba Ursitorů (Foto: Jana Šustová)

„Matéo Maximoff byl vlastně jeden z mála z jeho rodu, kdo byl gramotný. Sám se naučil číst, tatínek mu ukazoval písmenka a podle toho se naučil i psát.“

V dospělosti kolem roku 1934 se Mafimoff odstěhoval k příbuzným své již zemřelé matky do jižní Francie. Právě tam se po jedné události ocitl ve vězení.

„Zapletl se do takové mezirodové šarvátky, tam bojovali nějak o ženy a ty šarvátky, jak popisuje byly, poměrně časté, ale tato skončila nebývale tragicky, zemřeli při tom tři lidé. Takže se do toho vložila francouzská policie, která to normálně ignorovala, kočovníci byli normálně mimo tu společnost, a většinu z těch lidí zatkla. Zatkla i Mafimoffa, který byl náhodou u toho, protože hlídal věci někoho z těch svých příbuzných. Všichni byli ve vazbě a do té vazby za ním náhodou začal chodit Jacques Isorni jako advokát, který se později proslavil jako obhájce fašistického režimu maršála Pétaina, ale tehdy to byl ještě mladý advokát, která dostal na starost tohoto mladého Roma. Šel tam a Matéo Maximoff ho strašně zaujal. Jednak to byl Rom, který uměl číst a psát, což bylo tehdy nevídané, a jednak svojí povahou, jak mu tu událost popisoval. A Isorni byl zřejmě takový svícený člověk, takže se neptal jen na to, jak se ta šarvátka odehrála, ale ptal se i na to, jak ten život kočovných Romů probíhá, jakými zákony se řídí. Maximoff mu to všechno vyprávěl, jeho to všechno hrozně zaujalo, a požádal Mafimoffa, ať mu sepíše nějaké poznámky pro tu jeho obhajobu.“

„On sám na to vzpomíná, že pak přemýšlel, co v tom vězení bude dělat ještě další měsíc, tak si koupil další sešit a během toho měsíce napsal tento svůj první román.“

Svůj první román dopravil Maximoff do Paříže obhájci Isorniovi, který zajistil jeho vydání v prestižním francouzském nakladatelství Flammarion, ale do toho přišla 2. světová válka, takže román vyšel až v roce 1946. Romistky Heleny Sadílkové jsem se ještě zeptala, zda v České republice nějaké knihy Matéo Maximoffa už vyšly.

„Ne, toto je první překlad. Jinak ty knížky Matéo Maximoffa jsou překládány poměrně často do světových jazyků, takže konkrétně tato Sudba Ursitorů je přeložena do angličtiny, do němčiny, a jiných jazyků a i ty ostatní romány, minimálně další dva jsou často překládány.“

„Většinou psal francouzsky, takže většinu těch románů napsal francouzsky, ale jsou i básně a povídky, které psal romsky. Zároveň se Matéo Maximoff věnoval překladům do romštiny, takže přeložil Nový Zákon do romštiny, tedy do toho kalderašského dialektu romštiny a ten bývá dost oceňovaný, že ta kvalita toho jazyka moc dobrá. A ta ostatní díla psal tedy rovnou francouzsky. Jeho motivace, a to je sdílená motivace více romských umělců, nejen literátů, ale i výtvarníků, byla nějak nabourávat ty stereotypy o Romech, které tady pořád o Romech kolují, a to tím způsobem, že prezentují sami sebe v těch dílech, takže i částečně z toho vyplývala i volba toho jazyka. Takže ty romány jsou spíše psané pro neromské publikum, než pro to romské.“

Od prvního ledna tohoto roku se zavedly povinné poplatky u lékaře. Kdy platíme u zubního lékaře a co je preventivní prohlídka? To byla otázka Marie Vrábelové pro právníka Miroslava Dvořáka z poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

Když půjdu k zubnímu lékaři na preventivné prohlídku a bude mi přes to opravovat zub, jak se to hodnotí?

„Tak co se týká preventivních prohlídek u stomatologů, nebo u zubařů, tak tam je to trošičku složitější. U zubařů je totiž bezplatná preventivní péče až ta druhá prohlídka v tom kalendářním roce. Abychom dobře pochopili, jak funguje preventivní stomatologická péče, tak si uveďme příklad. V případě, že jsem byl u svého zubního lékaře v únoru na lékařském vyšetření, na pravidelné prohlídce, tak jsem zaplatil 30 korun v souladu se zákonem, protože u zubaře se považuje za preventivní prohlídku nebo péči až druhá návštěva v kalendářním roce, teprve tehdy já těch 30 korun nemusím platit, je to taková zvláštnost. Ale zároveň bychom měli říct, že když mluvíme o té preventivní péči u zubaře, tak toto se netýká dětí a těhotných žen. Děti totiž mají v průběhu jednoho kalendářního roku nárok na dvě lékařské prohlídky, které jsou bezplatné a rovněž tak těhotné ženy mají v průběhu těhotenství nárok rovněž na dvě lékařská vyšetření. Co se týká těch dalších plateb v případě návštěvy lékaře, tak pakliže přijdeme k zubnímu lékaři a je to třeba ta druhá prohlídka, tzn. ta prohlídka, za kterou se neplatí těch 30 korun a máme třeba nějaký zubní kaz nebo zubní kámen, tak pokud v případě, že máme zubní kaz a lékař nám udělá zubní výplň, tak samozřejmě podle kvality výplně platíme určitou částku jakožto doplatek. A v případě, že tam těch problémů je více a nedají se zvládnou za ten jeden ordinační den, což u zubařů, kteří jsou extrémně vytížení a mají na nás většinou jen tu půlhodinu, tak to většinou bývá i druhý den, když se třeba dělá rentgen, nebo nějaké další vyšetření, tak neplatíme.“

„Ano, záchranná služba první pomoci je vlastně zpoplatněna tou nejvyšší regulační částkou, tzn. 90 korun a to bez ohledu na to, jestli ti zdravotníci, kteří za námi přijedou, provedou nějaké klinické vyšetření, nebo nám právě píchnou jen banální injekci. 90 korun si musíme připravit zrovna tak, jako když navštívíme pohotovost. Co je pohotovost, kdybychom to řekli v tom lidském jazyce, tak pohotovost je většinou ústavní zařízení, kde nám bude poskytnuta základní nezbytná péče ve dnech pracovních od 17 hodin do 7 hodin ráno, není-li stanoveno jinak. Připusťme, že existuje zákonná možnost, aby jednotlivá ústavní zařízení si tu ordinační dobu denní prodloužili, nikoliv jenom do těch 5 hodin jak je standardní, ale třeba na 6 hodin, takže v tomto případě by to bylo od 18 hodin večer do 7 hodin ráno. Současně samozřejmě pohotovostní službou rozumíme 24 hodinový provoz v sobotu a v neděli.“

Jak je to v případě, že já zavolám sanitku, a třeba pan doktor, který se sanitkou přijede, řekne, že to není nutné odvézt ani na pohotovost, ani do nemocnice, co v tomto případě?

„Tak v tomto případě samozřejmě zaplatíme 90 korun a tím to pro nás skončilo. Můžeme se pochopitelně poté vydat na naše vlastní náklady na nejbližší pohotovost a tam se pokusit ty naše zdravotní problémy prokonzultovat s jiným lékařem, ale samozřejmě u toho jiného lékaře budeme v čase té pohotovosti platit zrovna tak 90 korun. Takže by se nám to prodražilo.“

„Tak o tom se část mluví, k tomu by měli promluvit povolanější, rozhodně ne já, kteří by uměli nějakým způsobem vykvantifikovat, jakým způsobem se toho zneužívá. I by se mělo vykvantifikovat, jakým způsobem se zneužívala předtím ta zdravotní péče. My sice slýcháme něco o tom, že každý rok se vracelo za 4 miliardy léků, že lidé tu zdravotní péči nadužívali, na druhou stranu pořád slýcháme takové nesmysly, jako že zdravotní péče tady byla zadarmo. Já jsem si udělal takový banální výpočet, abychom se bavili opravdu o reálných číslech, ne jen o mýtech, tak podle Českého statistického úřadu byla průměrná mzda v České republice za první čtvrtletí tohoto roku 22 531 korun, když vezmu odvody na zdravotní pojištění, tady je potřeba si uvědomit, že jedna z mála věcí, ke které je člověk s trvalým pobytem na území České republiky zákonem nucen, je právě odvádět částky na své zdravotní pojištění. Takže shrnuto, podtrženo, pro naše posluchače, abychom si uvědomili reálnou cenu zdravotní péče v České republice, při průměrné mzdě v prvním čtvrtletí v tomto roce, která činila 22 531 korun zaměstnanec odvede na zdravotním pojištění spolu samozřejmě s odvodem svého zaměstnavatele za celý kalendářní rok, tj. 12 měsíců, 36 504 korun, jinými slovy zdravotní péče v České republice rozhodně není a nikdy nebyla zadarmo.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 25. července je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen . Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.