Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám nejdříve řekneme příběh Roma, který emigroval do zahraničí a vydáme
se na romský den do Galerie u Zlatého kohouta. Připravili jsme pro vás také
právní poradnu na téma zdravotnictví.
Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma
vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.
To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.
=[ Reportáž ]=
U nás nemohl uživit rodinu, raději emigroval
Ještě před devíti lety se snažil u nás Lubomír Zubák pracovat na své
kariéře. Na pracovním trhu měl co nabídnout. Umí několik jazyků a má
všeobecný přehled. Navíc se snažil prosazovat lidská práva tam, kde v praxi
nefungovala. Narodilo se mu tady dítě a on zjistil, že u nás nemůže uživit
ani vlastní rodinu, protože je Rom. Když zjistil, že se mu zhroutily všechny
představy o demokracii, rozhodl se emigrovat do zahraničí. Nyní po devíti
letech ho náhodně potkala Marie Vrábelová v Praze a požádala ho o rozhovor a
hned první otázka byla – zda se potkal ve svém novém domově s dalšími Romy.
„Potkal jsem se s Romy z Čech, kterých je tam také dost, ze Slovenska, z
Maďarska, z Rumunska, z Bulharska, z bývalé Jugoslávie, z Polska, z Ukrajiny
a dokonce s Romy z Brazílie, kteří tam pracují.“
Tím, že jste emigroval, polepšil jste si?
„Určitě, je to možnost, jak pokračovat dál ve svém životě a dostal jsem se
na jinou cestu a mezi jinou společnost, která mě přijala.“
Tady naše společnost vás nepřijala? Byl jste zklamán?
„Společnost mě nepřijala proto, že jsem byl Rom.“
Když jste se teď vrátil, zaznamenal jste nějakou změnu za těch 9 let?
„Tak především to, že už když jsem přiletěl na letiště, tak jsem ho nemohl
poznat, protože vypadá úplně jinak, než když jsem odlétal. A když jsem teď
procházel Prahou, tak jsem se také tak trochu cítil, jako že jsem v Londýně,
protože jsem viděl mnoho lidí a slyšel jsem mnoho různých jazyků, jak
turistů, tak neturistů, protože v současné době je Praha takovým
celosvětovým městem, protože zde žijí a pracují lidé z různých koutů světa,
obchodníci, atd., studující, takže to je určitě velká změna. Myslím si, že
to je dobré, že nevidíme pouze jeden stereotyp.“
Když jste tady žil, dávali vám lidé více najevo, že jste Rom? Pociťoval
jste to tady více?
„Určitě, to je bez debat, já jsem navštívil několik míst, řekl bych skoro
200 míst, kde jsem sháněl zaměstnání především v cestovním ruchu, protože
ovládám pár světových jazyků a po telefonu bylo vždy vše v pořádku, když
jsem přišel a viděli mě, že jsem Čech, ale jiný než jak by měl pravý Čech
vypadat, protože jsem Rom, tak mě nechtěli.“
Cítíte někdy své kořeny, že jsou tady v České republice?
„Tak když jsem odjížděl z Prahy, tak Prahu jsem nesmírně miloval, bylo to
místo, kam jsem patřil.“
V současné době mají Romové v naší společnosti potíže, žijí např. ve
vyloučených lokalitách, které se rozšiřují. Co by jste dělal vy, kdyby jste
zůstal a neodešel?
„Já jsem viděl, že nenajdu tu novou cestu tady. Lidé, kteří mají otevřené
oči a žijí ve společnosti, která je vytlačuje na pokraj a stávají se z nich
občané druhé, třetí nebo kolikáté kategorie, zvolí cestu odchodu do jiné
společnosti. Chceš dělat, tak pojď, ukaž co umíš a pokud to neumíš, tak
bohužel. A tak to je. Romové pracují jak v Irsku, tak v Anglii, pracují i v
Kanadě, tam jsou už 12 let, to je důkaz toho, že Romové nejsou pouze
skupinou lidí, kteří neznali nic jiného než kočování anebo jsou to
kriminálníci, jak to bylo po staletí. Ale bohužel i ve 21. století člověk,
který chce žít a přežít, musí hledat cestu. A bohužel Romové nenašli ani v
bývalém Československu ani v současné České republice svou cestu, ani uvnitř
svého domova. Kdo chce utíkat z domova? Zanechat tady bratry a sestry,
rodiče, hroby, kde jsou pochováni předci? Kdo to chce? Kdo to rád udělá? To
je velmi psychologická věc, rozhodnout se skončit se vším a odejít na druhý
konec planety a hledat nové zázemí. To je velký risk a člověk musí být
silný, aby tímto prošel.“
Vy jste se tedy vrátil do České republiky pracovně?
„Mám tady pracovní schůzku s režisérem Jaroslavem Gelarem a jeho týmem, tak
to bylo účelem mého příjezdu opět zpátky po devíti letech do země, kde jsem
se narodil.“
Uvažujete třeba, že byste se sem jednou třeba vrátil?
„Člověk může žít všude, když bude šťastný, když najde společnost, která mu
dá možnost být respektován jako člověk. Romský problém není absolutně jen
českým problémem, tady je problém v celé Evropě, ale největší je ve východní
Evropě, v bývalých komunistických státech. Já bych jim chtěl popřát, aby
neztratili smysl pro humanismus.“
Mluvíte doma česky?
„Ano, my jsme ani doma moc nemluvili romsky, česky doma mluvíme, ale moje
holka se učí romsky od dětí a chce mluvit romsky.“
Proč umět romsky?
„Jazyk je přeci matkou, to je máma každého člověka, nebo každého národa.“
Kdyby se vás někdo zeptal, jestli jste Čech nebo Rom, kdo jste?
„Nemůžu být nic jiného, než to, co jsem, já jsem Rom a zůstanu navždy až do
smrti Rom.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Emigrovat do zahraničí není lehké rozhodnutí
Emigrovat do zahraničí není lehké rozhodnutí. Přesto však z naší země za
posledních deset let odešlo na několik tisíc Romů. Jako důvody uváděli
například to, že se bojí verbálních útoků a že před nimi nedokážou ochránit
sebe a své děti. Co znamená takové rozhodnutí emigrovat do zahraničí se
zeptala Marie Vrábelová sociologa Fedora Gála.
„Pro někoho to řešení je, a to bez ohledu na to, jestli to je Rom nebo
gadžo, a pro někoho to řešení není. Pro romské lidi je cestování po světě
něco jiného než pro nás ostatní lidi, my jsme zvyklí spíše sedavému způsobu
života na jednom místě a máme strach z pohybu. Někteří Romové odcházeli do
emigrace proto, aby zažili něco nového, někteří protože se tady cítili
diskriminováni a někteří protože doufali v lepší životní standard, chtěli
mít více peněz, více blahobytu.“
Ale já znám Romy, kteří říkají, že v jiné zemi si najdou zaměstnání a že
v zahraničí nejsou diskriminováni jako u nás a zlepší se jim i životní
standard.
„Fakt je, že v zemích, kde jsou migrace běžné, kde žijí lidé různých kultur
a náboženství, barev pleti, neexistuje něco, jako je diskriminace kvůli
původu, kultuře, barvě pleti, neexistuje. Takových zemí ale není moc a
myslím si, že nejvíce takových zemí je v západní Evropě a Severní Americe.
Ale s tím zaměstnáním, to už bych byl opatrnější. Zaměstnání je hodnota sama
o sobě, hledat si zaměstnání je problém všude v civilizovaném světě.“
Přesto ti Romové tady nepracovali, říkalo se, že nechtějí pracovat, děti
nechtěli posílat do škol a tam pracují a děti posílají do škol. Jak je
taková změna možná?
„Já Zubákovi děti znám také, samozřejmě že jejich děti jsou plně
integrováni, umí skvěle anglicky tak, jak by se v Čechách nikdy v životě
nenaučily, jak ani Češi neumí. To je jasné, že ve škole necítí diskriminaci,
protože nejsou jediní, co mají jinou barvu pleti, podobně děti na Novém
Zélandu, a podobně tisíce a tisíce dětí v Kanadě, Francii, ve Velké
Británii. Nicméně to jsou země s tradiční demokracií, to jsou země, kde je
migrace běžná již několik desetiletí a přesto to jsou země, kde etnické a
náboženské konflikty jsou a kde se zaměstnání nehledá lehce, když člověk
nechce pracovat.“
Co to obnáší emigrovat, opustit svoji vlast, kde mám své kořeny?
„Já jsem také emigrant, jsem Slovák a žiji v Čechách. Přišel jsem ze
Slovenska do Čech, protože jsem se tam přestal dobře cítit, jsem tady doma,
ale domov je to, kde má člověk pracovnu, postel, svůj byt, práci, to mám
tady. A přesto, první jazyk, který jsem se v životě naučil, byla
slovenština, první země, kterou jsem nasával, první kultura byla slovenská a
toho už mě nikdo nikdy nezbaví. Znám lidi, kteří jsou v emigraci téměř celý
život, třeba padesát let, ale pořád mají něco v srdíčku, co je táhne někam,
oni to neumí ani popsat, vědí, že jsou tady doma, ale někde jinde srdcem,
původem, návyky, hodnotami, kulturou, je to tíživý pocit. Já vím, že
existuje malé procento lidí, kteří jsou tzv. světoobčané, je jim jedno, kde
žijí, všude se cítí dobře a všude se cítí jako lidé mezi lidmi, ale nicméně
aby takovým člověk byl, tak se tak zaprvé musí narodit, a zadruhé musí mít
schopnost komunikovat, kdekoliv se octne na světě, a pro mnoho lidí je to
prostě nepřekonatelná překážka, aby uměli tak anglicky, tak francouzsky, tak
arabsky, aby si mohli se svými sousedy, v zaměstnání, na ulici říkat to, co
mají na srdci a to, co chtějí říct.“
Myslíte si, že je těžké sbalit si věci a bez vzdělání a bez peněz
emigrovat?
„Pro mě by to těžké bylo, pro mnohé Romy to ani těžké není, protože
odcházejí bez vzdělání, bez peněz a jen tak se sbalí s dětmi a jdou. Ale já
vím, že byly časy, kdy lidé prostě vystartovali a padali, aby si zachránili
holé životy, aby si zachránili vlastní existence, aby zachránili své děti a
to byla 30., 40. léta tady a stejné věci se dějí ještě dnes v mnoha zemích
na světě, kde si lidé před náboženským, etnickým a národnostním násilím
zachraňují holé životy. I v Čechách je takových spousta - z Čečenska, z
Ukrajiny, z Afriky.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Vyšívaný svět Markéty Šestákové
V Muzeu romské kultury v Brně můžete do konce října navštívit výstavu s
názvem život jako vyšitý, která představuje precizně vyšívané obrazy romské
autorky Markéty Šestákové. Její díla představují tradiční zvyky a způsob
života Romů v minulosti. Výstavu tvoří soubor více než čtyřicet originálních
výšivek, které autorka zhotovuje podle vlastních kreslených
předloh. Umělkyni pozvala k mikrofonu Jana Šustová.
Kdy jste začala tvořit, vyšívat obrázky?
„Já jsem vždycky tíhla k tomu, že jsem strašně ráda malovala. Jednou mi
dcera přinesla bavlnky a já jsem pořád nevěděla, co s nimi dělat, a pak jsem
si říkala, že když neumím malovat, nenaučila jsem se pořádně techniku
malování, olejomalbu nebo tak, ale vždycky jsem ráda šila, tak jsem si
řekla, že bych tu romskou tématiku mohla třeba vyšít těmi bavlnkami. A tím
to začalo.“
Kdy to asi bylo? V kterých letech?
„Asi v roce 1993 jsem začala, přišla jsem o práci, neměla jsem co dělat,
nudila jsem se doma, tak jsem pomaličku začala. Takovouto sbírku jsem si za
ty roky udělala.“
A teď máte asi kolik vyšitých obrázků?
„Tady jich je asi 50, doma jich mám ještě asi 60, a teď jsem jich přivezla
na prodej deset a něco jsem rozprodala kamarádům, přátelům, kdo chtěl koupit
a líbilo se mu to, tak tomu jsem prodala.“
Jaké motivy se nejvíce objevují?
„Samozřejmě romské, kočovní Romové, jak kdysi žili, to se mi strašně líbí,
taková ta svoboda, jak to říct: svoboda, Romové, příroda, to se mi líbí. My
to máme uvnitř, v nitru, tu přírodu, tu svobodu, takovou tu volnost, nemáme
rádi, když nám někdo poroučí, když jsme pod tlakem, právě proto jsem já
chtěla tu svobodu vyšít v těch obrázkách – tanec, oheň, vozy, příroda, takto
jsem to chtěla vyjádřit.“
Zažila jste někdy sama ještě takovýto život?
„Rok, když jsem byla na Slovensku, to mi bylo asi 17, to jsem bydlela v
takové malé vesničce a tam se žilo hodně svobodně.“
Kde žijete teď?
„Teď žiji v Českých Budějovicích, přijela jsem sem jen na tu vernisáž.“
Je to vaše první výstava takto ucelená?
„První výstava, ale obrázky už jsou tu dlouho, ale vernisáž mám první.“
Jaký to je pocit, když tu máte úplně samostatnou výstavu?
„Abych řekla pravdu, tak se úplně třesu, mám z toho radost, že se to lidem
líbí, že se na to dívají. Mám z toho radost, peníze nejdou všechno, hlavně
ať se to lidem líbí.“
Kolik času týdně nebo denně trávíte vyšíváním?
„To byste se divila kolik, hodně, opravdu hodně. Když začnu šít nějaký
obrázek, tak nad tím sedím denně, od rána, pak uvařím, a pak jedu dál. Jeden
mám hotový třeba za 14 dní, dávám si na tom záležet, takže to třeba vypářu a
začínám znova. Teď jsem si řekla, že si dám tak dva měsíce oddych, protože
já když začnu, tak opravdu nevím, kdy přestat. Jako malíři. Když vás něco
baví, a mě to baví hrozně moc, já se při tom skvěle odreaguji a je mi při
tom strašně dobře.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Za co se u lékaře platí
Od prvního ledna tohoto roku se zavedly povinné poplatky u lékaře. Kdy
platíme u praktického lékaře a co to je klinické vyšetření, za které platíme
třicet korun, to byla otázka Marie Vrábelové pro právníka Miroslava Dvořáka
z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva.
„Tak je potřeba rozdělit to klinické vyšetření od jiných typů vyšetření,
jako třeba laboratorní nebo diagnostické. To klinické vyšetření, kdybychom
to měli vysvětlit na nějakém banálním příběhu, tak je tehdy, pokud přijdeme
za lékařem do ordinace a stěžujeme si na nějaký náš neduh, cítíme se
nemocní, pobolívá nás třeba podbřišek. Pravděpodobně v takové situaci
nastoupí to, že lékař se nás optá, jaké ještě další efekty má tato naše
bolest, zda-li máme třeba teplotu, zda-li máme tendenci na zvracení atd.
Zhodnotí situaci, zjistí tedy zda-li jsme nebo nejsme nemocní, pokud jsme
nemocní, tak navrhne určitý diagnostický postup a samozřejmě ten potom vede
v drtivé většině případů k vydání určitých medikamentů a tudíž se dá říci,
že jsme byli vyšetřeni tzv. klinicky v tomto případě. Rozhodně ale klinickým
vyšetřením nebude třeba to, když přijdeme k lékaři a necháme si píchnout
nějakou injekci, to většinou lékař zpoplatní podle sazebníku, někdy nám to
udělá sestřička zcela zdarma. Zrovna tak nebude klinickým vyšetřením v
případě, že přijdeme k lékaři na odběr krve nebo na zjištění třeba
sedimentace v moči atd.“
Takže když půjdu k praktickému lékaři, tak za co všechno zaplatím, v
jakém momentu platím?
„Když půjdete k praktickému lékaři, tak máme na mysli to ambulantní
vyšetření, tzn. u praktického lékaře, kde jsme registrovaní jakožto
pojištěnci, tak zaplatíme právě těch 30 korun tomuto praktickému lékaři za
to, když provede to klinické vyšetření. Čili ještě jednou shrnu, když tam
přijdeme, budeme si na něco stěžovat, to něco, na co si stěžujeme bude
nemocí, lékař nám správně řekne, o jakou nemoc se jedná a napíše nám léky.
Ale za ty léky, respektive za ty položky na tom receptu nebudeme platit
lékaři, tomu lékaři zaplatíme jen těch 30 korun za to klinické vyšetření,
ale za ty léky, respektive za výdej těch léků budeme pak platit v lékárně. A
platí se 30 korun za každý lék na tom receptu, bez ohledu na počet balení.
Čili máme-li na receptu dva typy léků, první lék 2 kusy, druhý lék 3 kusy,
tak platíme 60 korun, neplatíme 2 + 3 krát 30, čili 150 korun, ale jenom
těch 30 korun za každý ten typ toho léku bez ohledu na to, jestli ho máme ve
třech baleních nebo jenom v balení jednom.“
Plus potom ještě doplatky na léky.
„Nepochybně, pokud ten doplatek tam je, jako že u většiny léčiv ten doplatek
existuje.“
V jakém případě tedy u praktického lékaře neplatím těch 30 korun, aby to
bylo srozumitelné?
„Tak 30 korun neplatím ve chvíli, kdy si přijdu s lékařem popovídat, to je
první případ. Druhý případ je, když se nejedná o klinické vyšetření, jak už
jsme říkali, ale jde pouze o rutinní např. potvrzení zdravotního stavu
stylu, jak jsme si už říkali, rozbor krevního obrazu, vyšetření moči atd.,
nebo právě ta injekce. A samozřejmě nezapomínejme ještě na jednu věc, která
asi není příliš častá, ale nebudeme rozhodně platit u lékaře a to u žádného
lékaře za to, když budeme požadovat vyšetření nad rámec našeho zdravotního
pojištění, tzn. pokud ta léčba nebude indikována, ale budeme chtít, aby nám
byla provedena určitá diagnostika. Dám příklad, nemáme objektivně problémy,
nebo lékař rozhodne, že není nutná indikace k tomu, abychom byli vyšetřeni
na koloskopii, přesto z důvodu, že máme v rodině určitou anamnézu, kde byly
problémy právě tohoto střevního charakteru, tak se chceme preventivně nechat
vyšetřit, tak v tomto případě ten 30ti korunový poplatek nebudeme platit,
ale budeme samozřejmě platit celou cenu toho vyšetření. Takže v případě, kdy
chceme na naši vlastní žádost, aby bylo vykonáno určité zdravotní vyšetření,
tak v tomto případě neplatíme žádný poplatek, ale platíme rovnou celé
vyšetření.“
Jak je to třeba při nástupu do zaměstnání? Když si v zaměstnání vyžádají
zdravotní posudek, kdo ho tedy platí?
„To neplatíme my samozřejmě, to platí zaměstnavatel. Obecně při preventivní
periodické prohlídce vedené v rámci zdravotní preventivní péče, neplatíme
30ti korunový poplatek. Zrovna tak neplatíme 30 korun, když přijdeme za
naším praktickým lékařem a potřebujeme potvrzení o našem zdravotním stavu,
např. pro přihlášku na vysokou školu, tedy pro účely studia, nebo v případě,
že chceme potvrzení o zdravotním stavu pro vydání řidičského průkazu, tak
tam zrovna těch 30 korun naplatíme, ale platíme jinou částku, která zase je
nám dobře známá podle sazebníku toho příslušného praktického lékaře. Takže
vždy se zeptáme, když přijdeme v těchto záležitostech k lékaři, kolik
zaplatíme, ale vždycky mějme na paměti, že to bude zpravidla více než 30
korun a zároveň mějme na paměti, že těch 30 korun od nás ten lékař chtít
nemůže.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Nevidomá sochařka Božena Přikrylová
V Muzeu romské kultury v Brně proběhlo poslední týden v červnu pětidenní
romské Sochařské sympózium, během něhož tvořilo svá díla před zraky
návštěvníků pět umělců ze Slovenska a z České republiky. Sympózium bylo
doprovodnou akcí k výstavě Romská socha, kterou můžete navštívit až do konce
ledna 2009. Sympózia se aktivně zúčastnila i nevidomá romská sochařka Božena
Přikrylová, kterou k mikrofonu pozvala Jana Šustová.
Vy se zabýváte sochařstvím, s jakým materiálem konkrétně pracujete?
„Já pracuji s keramickou hlínou šamotovou.“
V kolika letech jste začala s touto prací?
„Já jsem se s tou hlínou setkala ve 12ti letech na základní škole ve
výtvarné výchově a dá se říct, že mě to tak zaujalo, že od té doby s tou
hlínou pracuji, takže přes 15 let určitě.“
Vy jste nevidomá, jakým stylem nebo jakým způsobem se vám pracuje s tou
hlínou?
„Tak ta hlína jako taková není vůbec náročný materiál, vidící výtvarník si k
tomu vezme různé nástroje, špachtle a kde co a normálně s tím tak pracuje,
očima si to hlídá, kdežto nevidomý člověk musí všechno dělat rukama,
prstama. Jsou různé techniky, jedna se nazývá technika hmatového modelování
pomocí hadů. Nebo spíše takto jsme ji nazvali my, protože nás je více
nevidomých výtvarníků, kteří modelují. Scházíme se, modelujeme, je to u pana
Axmanna, tam je teď vyloženě škola pro hmatové modelování pro nevidomé. Z
těch hadů se udělá nějaký základní tvar, polotovar a potom už se s tím dál
nějak pracuje. Jde, myslím, spíš o nějakou fantazii, jakýkoli vtisk do té
hlíny, když ji člověk nějak zmáčkne, v rukách ji propracovává, ty prsty musí
nahradit nástroje těch vidících.“
Vy teď vystavujete v Muzeu romské kultury, na jaká témata tvoříte svá
díla? Objevují se u vás také nějaká romská témata?
„Právě že romská témata se u mě nějak nevyskytují, ač jsem jednou z nich a
vím jak Romové žijí. Ale už nevím přesně, jak žili, takový ten jejich styl
života, kdy třeba kočovali, přemísťovali se, nebo byli více v té přírodě,
tak to neznám až tak dobře, jelikož jsem mladá generace. Mám to už jenom v
krvi, takovou tu svobodu a takový ten temperament, optimismus. To si myslím,
že je takový základní charakter toho člověka, to jsou takové základní rysy
Romů jako takových a teď je otázka, jak to toho člověka inspiruje, jak ho to
vede v tom jeho osobním životě, ať už potom dělá cokoliv, jakoukoliv
kariéru. Já tím, že nevidím, jsem od narození nevidomá, tak je to spíš to
vedení tady v této oblasti, že jdu touto cestou jako nevidomý člověk ne
vyloženě v tom stylu jako Rom. Takže spíše ty moje sochy nebo ty moje práce
jsou o tom, jak svět vnímám kolem sebe, jak lidé na mě působí, s čím se
dennodenně potkávám, s jakými lidmi, co to člověku dává, když někoho potká,
co těm ostatním lidem chce říct a co tím ostatním chce vyjádřit. Většinou
jsou to figury nebo rodina nebo pár, nikde ten člověk nechybí.“
Vy jste měla možnost si projít tu výstavu Romská socha, která byla
zahájena během Brněnské muzejní noci. Měla jste možnost si ty sochy trochu
ohmatat, jaký dojem na vás tato výstava udělala?
„Abych se přiznala, tak mě to docela dojalo a nadchlo, a tak si říkám, že se
možná i do nějaké té romské tématiky pustím, ale bude to nejspíš něco
takového, znám ze své rodiny, z domova, z takového toho života s rodiči a
tak. Na té výstavě se odráží takový ten romský styl života, jsou tam
většinou samí řemeslníci, jak se živili, jak potřebovali svou rodinu uživit,
co dělat, aby měli jídlo, a tak jsou tam především samí kováři, různí
řemeslníci. Nevím, já bych byla spíš pro jiného, oni se hodně projevují
třeba v hudbě, takže přemýšlím, že vytvořím nějakého houslistu nebo tak.“
Vy teď bydlíte v Brně, jste rodačka z Brna nebo odkud pocházíte?
„Já pocházím ze Slovenska, nevím, jestli naši přesně, ale asi ano, protože
jsme tam bydleli a pak jsme se přestěhovali, když mi byly dva roky. Já mám
osm sourozenců a ti už jsou všichni Brňáci. Už jsme všichni z Brna, ale
nebydleli jsme přímo ve městě, ale ve Šlapanicích, to býval ještě kdysi
venkov. Já tedy ve městě teď už bydlím, protože jsem chodila do školy a pak
jsem si sehnala i bydlení ve městě, ale až budu starší, tak se stejně chci
vrátit k tomu svému původnímu stylu, chci být někde na okraji, někde v
klidu, v přírodě, někde u lesa.“
Co jste pak vystudovala za školu?
„To byla střední škola pro nevidomé, chtěla jsem dělat hudbu, jednak proto,
že nevidomí mají výborný sluch a já jsem chtěla dělat ladiče. Ale nějak se
mi to nepodařilo, protože jsem měla i docela strach z velkoměsta, z Prahy,
takže k tomu nedošlo, ale místo toho mě zaujala ta keramická hlína, takže
jsem se pustila trochu jiným směrem, ale také je to tvůrčí činnost a ta
práce je svobodnější.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 11. července je u konce. Ale
naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 -
Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše
vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Durdoňová a
Jaroslav Sezemský.
|
|
Poslech:
Související články
Kdy jste začala tvořit, vyšívat obrázky?
„Tady jich je asi 50, doma jich mám ještě asi 60, a teď jsem jich přivezla
na prodej deset a něco jsem rozprodala kamarádům, přátelům, kdo chtěl koupit
a líbilo se mu to, tak tomu jsem prodala.“
„Rok, když jsem byla na Slovensku, to mi bylo asi 17, to jsem bydlela v
takové malé vesničce a tam se žilo hodně svobodně.“
„Tak je potřeba rozdělit to klinické vyšetření od jiných typů vyšetření,
jako třeba laboratorní nebo diagnostické. To klinické vyšetření, kdybychom
to měli vysvětlit na nějakém banálním příběhu, tak je tehdy, pokud přijdeme
za lékařem do ordinace a stěžujeme si na nějaký náš neduh, cítíme se
nemocní, pobolívá nás třeba podbřišek. Pravděpodobně v takové situaci
nastoupí to, že lékař se nás optá, jaké ještě další efekty má tato naše
bolest, zda-li máme třeba teplotu, zda-li máme tendenci na zvracení atd.
Zhodnotí situaci, zjistí tedy zda-li jsme nebo nejsme nemocní, pokud jsme
nemocní, tak navrhne určitý diagnostický postup a samozřejmě ten potom vede
v drtivé většině případů k vydání určitých medikamentů a tudíž se dá říci,
že jsme byli vyšetřeni tzv. klinicky v tomto případě. Rozhodně ale klinickým
vyšetřením nebude třeba to, když přijdeme k lékaři a necháme si píchnout
nějakou injekci, to většinou lékař zpoplatní podle sazebníku, někdy nám to
udělá sestřička zcela zdarma. Zrovna tak nebude klinickým vyšetřením v
případě, že přijdeme k lékaři na odběr krve nebo na zjištění třeba
sedimentace v moči atd.“
Vy se zabýváte sochařstvím, s jakým materiálem konkrétně pracujete?
„Tak ta hlína jako taková není vůbec náročný materiál, vidící výtvarník si k
tomu vezme různé nástroje, špachtle a kde co a normálně s tím tak pracuje,
očima si to hlídá, kdežto nevidomý člověk musí všechno dělat rukama,
prstama. Jsou různé techniky, jedna se nazývá technika hmatového modelování
pomocí hadů. Nebo spíše takto jsme ji nazvali my, protože nás je více
nevidomých výtvarníků, kteří modelují. Scházíme se, modelujeme, je to u pana
Axmanna, tam je teď vyloženě škola pro hmatové modelování pro nevidomé. Z
těch hadů se udělá nějaký základní tvar, polotovar a potom už se s tím dál
nějak pracuje. Jde, myslím, spíš o nějakou fantazii, jakýkoli vtisk do té
hlíny, když ji člověk nějak zmáčkne, v rukách ji propracovává, ty prsty musí
nahradit nástroje těch vidících.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články