Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám nejdříve řekneme příběh Roma, který emigroval do zahraničí a vydáme se na romský den do Galerie u Zlatého kohouta. Připravili jsme pro vás také právní poradnu na téma zdravotnictví.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Ještě před devíti lety se snažil u nás Lubomír Zubák pracovat na své kariéře. Na pracovním trhu měl co nabídnout. Umí několik jazyků a má všeobecný přehled. Navíc se snažil prosazovat lidská práva tam, kde v praxi nefungovala. Narodilo se mu tady dítě a on zjistil, že u nás nemůže uživit ani vlastní rodinu, protože je Rom. Když zjistil, že se mu zhroutily všechny představy o demokracii, rozhodl se emigrovat do zahraničí. Nyní po devíti letech ho náhodně potkala Marie Vrábelová v Praze a požádala ho o rozhovor a hned první otázka byla – zda se potkal ve svém novém domově s dalšími Romy.

„Potkal jsem se s Romy z Čech, kterých je tam také dost, ze Slovenska, z Maďarska, z Rumunska, z Bulharska, z bývalé Jugoslávie, z Polska, z Ukrajiny a dokonce s Romy z Brazílie, kteří tam pracují.“

„Určitě, je to možnost, jak pokračovat dál ve svém životě a dostal jsem se na jinou cestu a mezi jinou společnost, která mě přijala.“

„Tak především to, že už když jsem přiletěl na letiště, tak jsem ho nemohl poznat, protože vypadá úplně jinak, než když jsem odlétal. A když jsem teď procházel Prahou, tak jsem se také tak trochu cítil, jako že jsem v Londýně, protože jsem viděl mnoho lidí a slyšel jsem mnoho různých jazyků, jak turistů, tak neturistů, protože v současné době je Praha takovým celosvětovým městem, protože zde žijí a pracují lidé z různých koutů světa, obchodníci, atd., studující, takže to je určitě velká změna. Myslím si, že to je dobré, že nevidíme pouze jeden stereotyp.“

Když jste tady žil, dávali vám lidé více najevo, že jste Rom? Pociťoval jste to tady více?

„Určitě, to je bez debat, já jsem navštívil několik míst, řekl bych skoro 200 míst, kde jsem sháněl zaměstnání především v cestovním ruchu, protože ovládám pár světových jazyků a po telefonu bylo vždy vše v pořádku, když jsem přišel a viděli mě, že jsem Čech, ale jiný než jak by měl pravý Čech vypadat, protože jsem Rom, tak mě nechtěli.“

„Tak když jsem odjížděl z Prahy, tak Prahu jsem nesmírně miloval, bylo to místo, kam jsem patřil.“

V současné době mají Romové v naší společnosti potíže, žijí např. ve vyloučených lokalitách, které se rozšiřují. Co by jste dělal vy, kdyby jste zůstal a neodešel?

„Já jsem viděl, že nenajdu tu novou cestu tady. Lidé, kteří mají otevřené oči a žijí ve společnosti, která je vytlačuje na pokraj a stávají se z nich občané druhé, třetí nebo kolikáté kategorie, zvolí cestu odchodu do jiné společnosti. Chceš dělat, tak pojď, ukaž co umíš a pokud to neumíš, tak bohužel. A tak to je. Romové pracují jak v Irsku, tak v Anglii, pracují i v Kanadě, tam jsou už 12 let, to je důkaz toho, že Romové nejsou pouze skupinou lidí, kteří neznali nic jiného než kočování anebo jsou to kriminálníci, jak to bylo po staletí. Ale bohužel i ve 21. století člověk, který chce žít a přežít, musí hledat cestu. A bohužel Romové nenašli ani v bývalém Československu ani v současné České republice svou cestu, ani uvnitř svého domova. Kdo chce utíkat z domova? Zanechat tady bratry a sestry, rodiče, hroby, kde jsou pochováni předci? Kdo to chce? Kdo to rád udělá? To je velmi psychologická věc, rozhodnout se skončit se vším a odejít na druhý konec planety a hledat nové zázemí. To je velký risk a člověk musí být silný, aby tímto prošel.“

„Mám tady pracovní schůzku s režisérem Jaroslavem Gelarem a jeho týmem, tak to bylo účelem mého příjezdu opět zpátky po devíti letech do země, kde jsem se narodil.“

„Člověk může žít všude, když bude šťastný, když najde společnost, která mu dá možnost být respektován jako člověk. Romský problém není absolutně jen českým problémem, tady je problém v celé Evropě, ale největší je ve východní Evropě, v bývalých komunistických státech. Já bych jim chtěl popřát, aby neztratili smysl pro humanismus.“

„Ano, my jsme ani doma moc nemluvili romsky, česky doma mluvíme, ale moje holka se učí romsky od dětí a chce mluvit romsky.“

„Jazyk je přeci matkou, to je máma každého člověka, nebo každého národa.“

„Nemůžu být nic jiného, než to, co jsem, já jsem Rom a zůstanu navždy až do smrti Rom.“

Emigrovat do zahraničí není lehké rozhodnutí. Přesto však z naší země za posledních deset let odešlo na několik tisíc Romů. Jako důvody uváděli například to, že se bojí verbálních útoků a že před nimi nedokážou ochránit sebe a své děti. Co znamená takové rozhodnutí emigrovat do zahraničí se zeptala Marie Vrábelová sociologa Fedora Gála.

„Pro někoho to řešení je, a to bez ohledu na to, jestli to je Rom nebo gadžo, a pro někoho to řešení není. Pro romské lidi je cestování po světě něco jiného než pro nás ostatní lidi, my jsme zvyklí spíše sedavému způsobu života na jednom místě a máme strach z pohybu. Někteří Romové odcházeli do emigrace proto, aby zažili něco nového, někteří protože se tady cítili diskriminováni a někteří protože doufali v lepší životní standard, chtěli mít více peněz, více blahobytu.“

Ale já znám Romy, kteří říkají, že v jiné zemi si najdou zaměstnání a že v zahraničí nejsou diskriminováni jako u nás a zlepší se jim i životní standard.

„Fakt je, že v zemích, kde jsou migrace běžné, kde žijí lidé různých kultur a náboženství, barev pleti, neexistuje něco, jako je diskriminace kvůli původu, kultuře, barvě pleti, neexistuje. Takových zemí ale není moc a myslím si, že nejvíce takových zemí je v západní Evropě a Severní Americe. Ale s tím zaměstnáním, to už bych byl opatrnější. Zaměstnání je hodnota sama o sobě, hledat si zaměstnání je problém všude v civilizovaném světě.“

Přesto ti Romové tady nepracovali, říkalo se, že nechtějí pracovat, děti nechtěli posílat do škol a tam pracují a děti posílají do škol. Jak je taková změna možná?

„Já Zubákovi děti znám také, samozřejmě že jejich děti jsou plně integrováni, umí skvěle anglicky tak, jak by se v Čechách nikdy v životě nenaučily, jak ani Češi neumí. To je jasné, že ve škole necítí diskriminaci, protože nejsou jediní, co mají jinou barvu pleti, podobně děti na Novém Zélandu, a podobně tisíce a tisíce dětí v Kanadě, Francii, ve Velké Británii. Nicméně to jsou země s tradiční demokracií, to jsou země, kde je migrace běžná již několik desetiletí a přesto to jsou země, kde etnické a náboženské konflikty jsou a kde se zaměstnání nehledá lehce, když člověk nechce pracovat.“

„Já jsem také emigrant, jsem Slovák a žiji v Čechách. Přišel jsem ze Slovenska do Čech, protože jsem se tam přestal dobře cítit, jsem tady doma, ale domov je to, kde má člověk pracovnu, postel, svůj byt, práci, to mám tady. A přesto, první jazyk, který jsem se v životě naučil, byla slovenština, první země, kterou jsem nasával, první kultura byla slovenská a toho už mě nikdo nikdy nezbaví. Znám lidi, kteří jsou v emigraci téměř celý život, třeba padesát let, ale pořád mají něco v srdíčku, co je táhne někam, oni to neumí ani popsat, vědí, že jsou tady doma, ale někde jinde srdcem, původem, návyky, hodnotami, kulturou, je to tíživý pocit. Já vím, že existuje malé procento lidí, kteří jsou tzv. světoobčané, je jim jedno, kde žijí, všude se cítí dobře a všude se cítí jako lidé mezi lidmi, ale nicméně aby takovým člověk byl, tak se tak zaprvé musí narodit, a zadruhé musí mít schopnost komunikovat, kdekoliv se octne na světě, a pro mnoho lidí je to prostě nepřekonatelná překážka, aby uměli tak anglicky, tak francouzsky, tak arabsky, aby si mohli se svými sousedy, v zaměstnání, na ulici říkat to, co mají na srdci a to, co chtějí říct.“

Myslíte si, že je těžké sbalit si věci a bez vzdělání a bez peněz emigrovat?

„Pro mě by to těžké bylo, pro mnohé Romy to ani těžké není, protože odcházejí bez vzdělání, bez peněz a jen tak se sbalí s dětmi a jdou. Ale já vím, že byly časy, kdy lidé prostě vystartovali a padali, aby si zachránili holé životy, aby si zachránili vlastní existence, aby zachránili své děti a to byla 30., 40. léta tady a stejné věci se dějí ještě dnes v mnoha zemích na světě, kde si lidé před náboženským, etnickým a národnostním násilím zachraňují holé životy. I v Čechách je takových spousta - z Čečenska, z Ukrajiny, z Afriky.“

V Muzeu romské kultury v Brně můžete do konce října navštívit výstavu s názvem život jako vyšitý, která představuje precizně vyšívané obrazy romské autorky Markéty Šestákové. Její díla představují tradiční zvyky a způsob života Romů v minulosti. Výstavu tvoří soubor více než čtyřicet originálních výšivek, které autorka zhotovuje podle vlastních kreslených předloh. Umělkyni pozvala k mikrofonu Jana Šustová.

„Já jsem vždycky tíhla k tomu, že jsem strašně ráda malovala. Jednou mi dcera přinesla bavlnky a já jsem pořád nevěděla, co s nimi dělat, a pak jsem si říkala, že když neumím malovat, nenaučila jsem se pořádně techniku malování, olejomalbu nebo tak, ale vždycky jsem ráda šila, tak jsem si řekla, že bych tu romskou tématiku mohla třeba vyšít těmi bavlnkami. A tím to začalo.“

„Asi v roce 1993 jsem začala, přišla jsem o práci, neměla jsem co dělat, nudila jsem se doma, tak jsem pomaličku začala. Takovouto sbírku jsem si za ty roky udělala.“

Hudební doprovod při vernisáži výšivek Markéty Šestákové (Foto: Jana Šustová)

„Tady jich je asi 50, doma jich mám ještě asi 60, a teď jsem jich přivezla na prodej deset a něco jsem rozprodala kamarádům, přátelům, kdo chtěl koupit a líbilo se mu to, tak tomu jsem prodala.“

„Samozřejmě romské, kočovní Romové, jak kdysi žili, to se mi strašně líbí, taková ta svoboda, jak to říct: svoboda, Romové, příroda, to se mi líbí. My to máme uvnitř, v nitru, tu přírodu, tu svobodu, takovou tu volnost, nemáme rádi, když nám někdo poroučí, když jsme pod tlakem, právě proto jsem já chtěla tu svobodu vyšít v těch obrázkách – tanec, oheň, vozy, příroda, takto jsem to chtěla vyjádřit.“

„Rok, když jsem byla na Slovensku, to mi bylo asi 17, to jsem bydlela v takové malé vesničce a tam se žilo hodně svobodně.“

„Teď žiji v Českých Budějovicích, přijela jsem sem jen na tu vernisáž.“

„První výstava, ale obrázky už jsou tu dlouho, ale vernisáž mám první.“

„Abych řekla pravdu, tak se úplně třesu, mám z toho radost, že se to lidem líbí, že se na to dívají. Mám z toho radost, peníze nejdou všechno, hlavně ať se to lidem líbí.“

„To byste se divila kolik, hodně, opravdu hodně. Když začnu šít nějaký obrázek, tak nad tím sedím denně, od rána, pak uvařím, a pak jedu dál. Jeden mám hotový třeba za 14 dní, dávám si na tom záležet, takže to třeba vypářu a začínám znova. Teď jsem si řekla, že si dám tak dva měsíce oddych, protože já když začnu, tak opravdu nevím, kdy přestat. Jako malíři. Když vás něco baví, a mě to baví hrozně moc, já se při tom skvěle odreaguji a je mi při tom strašně dobře.“

Od prvního ledna tohoto roku se zavedly povinné poplatky u lékaře. Kdy platíme u praktického lékaře a co to je klinické vyšetření, za které platíme třicet korun, to byla otázka Marie Vrábelové pro právníka Miroslava Dvořáka z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

„Tak je potřeba rozdělit to klinické vyšetření od jiných typů vyšetření, jako třeba laboratorní nebo diagnostické. To klinické vyšetření, kdybychom to měli vysvětlit na nějakém banálním příběhu, tak je tehdy, pokud přijdeme za lékařem do ordinace a stěžujeme si na nějaký náš neduh, cítíme se nemocní, pobolívá nás třeba podbřišek. Pravděpodobně v takové situaci nastoupí to, že lékař se nás optá, jaké ještě další efekty má tato naše bolest, zda-li máme třeba teplotu, zda-li máme tendenci na zvracení atd. Zhodnotí situaci, zjistí tedy zda-li jsme nebo nejsme nemocní, pokud jsme nemocní, tak navrhne určitý diagnostický postup a samozřejmě ten potom vede v drtivé většině případů k vydání určitých medikamentů a tudíž se dá říci, že jsme byli vyšetřeni tzv. klinicky v tomto případě. Rozhodně ale klinickým vyšetřením nebude třeba to, když přijdeme k lékaři a necháme si píchnout nějakou injekci, to většinou lékař zpoplatní podle sazebníku, někdy nám to udělá sestřička zcela zdarma. Zrovna tak nebude klinickým vyšetřením v případě, že přijdeme k lékaři na odběr krve nebo na zjištění třeba sedimentace v moči atd.“

Takže když půjdu k praktickému lékaři, tak za co všechno zaplatím, v jakém momentu platím?

„Když půjdete k praktickému lékaři, tak máme na mysli to ambulantní vyšetření, tzn. u praktického lékaře, kde jsme registrovaní jakožto pojištěnci, tak zaplatíme právě těch 30 korun tomuto praktickému lékaři za to, když provede to klinické vyšetření. Čili ještě jednou shrnu, když tam přijdeme, budeme si na něco stěžovat, to něco, na co si stěžujeme bude nemocí, lékař nám správně řekne, o jakou nemoc se jedná a napíše nám léky. Ale za ty léky, respektive za ty položky na tom receptu nebudeme platit lékaři, tomu lékaři zaplatíme jen těch 30 korun za to klinické vyšetření, ale za ty léky, respektive za výdej těch léků budeme pak platit v lékárně. A platí se 30 korun za každý lék na tom receptu, bez ohledu na počet balení. Čili máme-li na receptu dva typy léků, první lék 2 kusy, druhý lék 3 kusy, tak platíme 60 korun, neplatíme 2 + 3 krát 30, čili 150 korun, ale jenom těch 30 korun za každý ten typ toho léku bez ohledu na to, jestli ho máme ve třech baleních nebo jenom v balení jednom.“

„Nepochybně, pokud ten doplatek tam je, jako že u většiny léčiv ten doplatek existuje.“

V jakém případě tedy u praktického lékaře neplatím těch 30 korun, aby to bylo srozumitelné?

„Tak 30 korun neplatím ve chvíli, kdy si přijdu s lékařem popovídat, to je první případ. Druhý případ je, když se nejedná o klinické vyšetření, jak už jsme říkali, ale jde pouze o rutinní např. potvrzení zdravotního stavu stylu, jak jsme si už říkali, rozbor krevního obrazu, vyšetření moči atd., nebo právě ta injekce. A samozřejmě nezapomínejme ještě na jednu věc, která asi není příliš častá, ale nebudeme rozhodně platit u lékaře a to u žádného lékaře za to, když budeme požadovat vyšetření nad rámec našeho zdravotního pojištění, tzn. pokud ta léčba nebude indikována, ale budeme chtít, aby nám byla provedena určitá diagnostika. Dám příklad, nemáme objektivně problémy, nebo lékař rozhodne, že není nutná indikace k tomu, abychom byli vyšetřeni na koloskopii, přesto z důvodu, že máme v rodině určitou anamnézu, kde byly problémy právě tohoto střevního charakteru, tak se chceme preventivně nechat vyšetřit, tak v tomto případě ten 30ti korunový poplatek nebudeme platit, ale budeme samozřejmě platit celou cenu toho vyšetření. Takže v případě, kdy chceme na naši vlastní žádost, aby bylo vykonáno určité zdravotní vyšetření, tak v tomto případě neplatíme žádný poplatek, ale platíme rovnou celé vyšetření.“

Jak je to třeba při nástupu do zaměstnání? Když si v zaměstnání vyžádají zdravotní posudek, kdo ho tedy platí?

„To neplatíme my samozřejmě, to platí zaměstnavatel. Obecně při preventivní periodické prohlídce vedené v rámci zdravotní preventivní péče, neplatíme 30ti korunový poplatek. Zrovna tak neplatíme 30 korun, když přijdeme za naším praktickým lékařem a potřebujeme potvrzení o našem zdravotním stavu, např. pro přihlášku na vysokou školu, tedy pro účely studia, nebo v případě, že chceme potvrzení o zdravotním stavu pro vydání řidičského průkazu, tak tam zrovna těch 30 korun naplatíme, ale platíme jinou částku, která zase je nám dobře známá podle sazebníku toho příslušného praktického lékaře. Takže vždy se zeptáme, když přijdeme v těchto záležitostech k lékaři, kolik zaplatíme, ale vždycky mějme na paměti, že to bude zpravidla více než 30 korun a zároveň mějme na paměti, že těch 30 korun od nás ten lékař chtít nemůže.“

V Muzeu romské kultury v Brně proběhlo poslední týden v červnu pětidenní romské Sochařské sympózium, během něhož tvořilo svá díla před zraky návštěvníků pět umělců ze Slovenska a z České republiky. Sympózium bylo doprovodnou akcí k výstavě Romská socha, kterou můžete navštívit až do konce ledna 2009. Sympózia se aktivně zúčastnila i nevidomá romská sochařka Božena Přikrylová, kterou k mikrofonu pozvala Jana Šustová.

„Já jsem se s tou hlínou setkala ve 12ti letech na základní škole ve výtvarné výchově a dá se říct, že mě to tak zaujalo, že od té doby s tou hlínou pracuji, takže přes 15 let určitě.“

Vy jste nevidomá, jakým stylem nebo jakým způsobem se vám pracuje s tou hlínou?

Božena Přikrylová a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová (Foto: Jana Šustová)

„Tak ta hlína jako taková není vůbec náročný materiál, vidící výtvarník si k tomu vezme různé nástroje, špachtle a kde co a normálně s tím tak pracuje, očima si to hlídá, kdežto nevidomý člověk musí všechno dělat rukama, prstama. Jsou různé techniky, jedna se nazývá technika hmatového modelování pomocí hadů. Nebo spíše takto jsme ji nazvali my, protože nás je více nevidomých výtvarníků, kteří modelují. Scházíme se, modelujeme, je to u pana Axmanna, tam je teď vyloženě škola pro hmatové modelování pro nevidomé. Z těch hadů se udělá nějaký základní tvar, polotovar a potom už se s tím dál nějak pracuje. Jde, myslím, spíš o nějakou fantazii, jakýkoli vtisk do té hlíny, když ji člověk nějak zmáčkne, v rukách ji propracovává, ty prsty musí nahradit nástroje těch vidících.“

Vy teď vystavujete v Muzeu romské kultury, na jaká témata tvoříte svá díla? Objevují se u vás také nějaká romská témata?

„Právě že romská témata se u mě nějak nevyskytují, ač jsem jednou z nich a vím jak Romové žijí. Ale už nevím přesně, jak žili, takový ten jejich styl života, kdy třeba kočovali, přemísťovali se, nebo byli více v té přírodě, tak to neznám až tak dobře, jelikož jsem mladá generace. Mám to už jenom v krvi, takovou tu svobodu a takový ten temperament, optimismus. To si myslím, že je takový základní charakter toho člověka, to jsou takové základní rysy Romů jako takových a teď je otázka, jak to toho člověka inspiruje, jak ho to vede v tom jeho osobním životě, ať už potom dělá cokoliv, jakoukoliv kariéru. Já tím, že nevidím, jsem od narození nevidomá, tak je to spíš to vedení tady v této oblasti, že jdu touto cestou jako nevidomý člověk ne vyloženě v tom stylu jako Rom. Takže spíše ty moje sochy nebo ty moje práce jsou o tom, jak svět vnímám kolem sebe, jak lidé na mě působí, s čím se dennodenně potkávám, s jakými lidmi, co to člověku dává, když někoho potká, co těm ostatním lidem chce říct a co tím ostatním chce vyjádřit. Většinou jsou to figury nebo rodina nebo pár, nikde ten člověk nechybí.“

Vy jste měla možnost si projít tu výstavu Romská socha, která byla zahájena během Brněnské muzejní noci. Měla jste možnost si ty sochy trochu ohmatat, jaký dojem na vás tato výstava udělala?

„Abych se přiznala, tak mě to docela dojalo a nadchlo, a tak si říkám, že se možná i do nějaké té romské tématiky pustím, ale bude to nejspíš něco takového, znám ze své rodiny, z domova, z takového toho života s rodiči a tak. Na té výstavě se odráží takový ten romský styl života, jsou tam většinou samí řemeslníci, jak se živili, jak potřebovali svou rodinu uživit, co dělat, aby měli jídlo, a tak jsou tam především samí kováři, různí řemeslníci. Nevím, já bych byla spíš pro jiného, oni se hodně projevují třeba v hudbě, takže přemýšlím, že vytvořím nějakého houslistu nebo tak.“

„Já pocházím ze Slovenska, nevím, jestli naši přesně, ale asi ano, protože jsme tam bydleli a pak jsme se přestěhovali, když mi byly dva roky. Já mám osm sourozenců a ti už jsou všichni Brňáci. Už jsme všichni z Brna, ale nebydleli jsme přímo ve městě, ale ve Šlapanicích, to býval ještě kdysi venkov. Já tedy ve městě teď už bydlím, protože jsem chodila do školy a pak jsem si sehnala i bydlení ve městě, ale až budu starší, tak se stejně chci vrátit k tomu svému původnímu stylu, chci být někde na okraji, někde v klidu, v přírodě, někde u lesa.“

„To byla střední škola pro nevidomé, chtěla jsem dělat hudbu, jednak proto, že nevidomí mají výborný sluch a já jsem chtěla dělat ladiče. Ale nějak se mi to nepodařilo, protože jsem měla i docela strach z velkoměsta, z Prahy, takže k tomu nedošlo, ale místo toho mě zaujala ta keramická hlína, takže jsem se pustila trochu jiným směrem, ale také je to tvůrčí činnost a ta práce je svobodnější.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 11. července je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Durdoňová a Jaroslav Sezemský.