Úskalí zákona proti diskriminaci
Václav Klaus vetoval návrh antidiskriminačního zákona. Prý je zbytečný,
protože jeho idea má v našem právním řádu dostatečnou oporu. Navíc je
kontraproduktivní, neboť důkazní břemeno má napříště spočinout na
podezřelém, nikoli podezírajícím. - Prezidentovi je vytýkáno, že nám ztěžuje
cestu do integrující se Evropy.
On tak občas vskutku činí (slovem a gestem). Z toho ale neplyne, že tak činí
pokaždé. Pojem diskriminace je problematický sám o sobě, tedy bez ohledu na
to, že si to o něm myslí Václav Klaus.
Problematická je ostatně i sama evropská integrace. Neříkám "špatná", říkám
"problematická". Evropské standardy určily země, které tvořily původní
Evropské společenství. Tedy země severozápadní Evropy a my říkáme, že jsou
vyspělé. V některých oblastech života si vedou tak, že jim můžeme závidět.
Jinde to ale tak jisté není. Jistá potíž je v tom, že se tady v Česku úplně
neshodneme na tom, co je v té vyspělejší Evropě záviděníhodné a co ne.
Domnívám se, že např. projekt její ekonomické integrace patří k těm slibným.
Také fungování některých jejích institucí nám může být vzorem. Je tam větší
vymahatelnost práva a odolnost vůči korupci. Snad i kvalitnější právní a
občanské vědomí. Ne všude a ne vždycky, ale vcelku snad ano. Zatím.
Je tu však ještě jiné hledisko, z něhož se ta jinak vyspělá západní Evropa
jeví jako společenství orientované na konzum, komfort, které má jen malý
zájem o svou bezpečnost a žádný zájem o vlastní reprodukci. Proto vymírá.
Tedy - říkám to nerad - jako společenství do jisté míry úpadkové. - Tím
netvrdím, že my, postkomunistické země, jsme na tom líp. Ale západní Evropa
funguje jako jakási avantgarda EU, její "tahoun". Nemůže se stát, že nás
bude táhnout i méně perspektivním směrem?
Např. důsledkem velkorysé imigrační politiky 60. a 70. let jsou tam početné
menšiny, které se ani ve 3. generaci neintegrovaly. Jsou s tím potíže, které
se budou spíše zvětšovat než zmenšovat. Projekt multikulturního soužití se
tam neosvědčil tak, jak byl původně zamýšlen. Bude-li nás k němu EU nutit,
máme si to nechat líbit? Ona tak zatím nečiní, vymáhá však na nás
antidiskriminační legislativu.
Původní záměr je jistě chvályhodný. Je veden snahou o spravedlnost. Je-li
někdo ve svých právech zkracován jen proto, že je jiné barvy pleti resp.
rasy, jiné víry, nebo pro nemoc, pro svůj věk, pohlaví, světonázor, sexuální
orientaci, není to spravedlivé. Kromě nespravedlivé diskriminace však
existuje i ta důvodná. Barvoslepý se snad smíří s tím, že nemůže být
strojvůdcem. Snad se i rodiče dítěte, které přišlo do styku s infekcí, smíří
s tím, že nemohlo se školou na hory, i když neonemocnělo. - Co když nějaká
feministicky smýšlející skupina obviní z diskriminace toho, kdo veřejně
brojí proti potratům? Co když církevní instituce odmítne zaměstnat zjevného
ateistu? Co když se bude organizace homosexuálních občanů domáhat toho, aby
se aktivisté z jejích řad podíleli na sexuální výchově dětí a mládeže a
rodiče budou proti tomu? Co když zaměstnavatel odmítne uchazeče jiné barvy
pleti, protože nebude mít kvalifikační předpoklady, ale ten to bude vydávat
za rasovou diskriminaci?
Kdo bude v těchto sporech rozhodovat? - Inu, justice, není-liž pravda? Ta se
dnes u nás stává rozhodčím i v politických sporech, třebaže ty by měly být
řešeny jinde a neputovat do soudní síně. Lze očekávat, že spory o
diskriminaci jí přidělají práci, což při systémových těžkostech našeho
soudnictví není příjemná vyhlídka. Také lze očekávat, že se tyto spory
stanou potravou pro média, která mají blíže k těm bulvárním než k těm
seriózním. Jaký to bude mít dopad na veřejné mínění? - Ty otázky, které jsem
si kladl v předchozím odstavci, jsem si nevymyslel. V zemích, jimž říkáme
vyspělé, k takovým konfliktům dochází. Díky tamější setrvačnosti občanského
i právního vědomí se tím veřejné mínění zatím nenechá vyvést z míry. Ale
neplatí to všude. Itálie čelí faktu, že kriminalita migrantů z řad
rumunských Romů a z Albánie je statisticky pravděpodobnější než u domácí
populace, a neví si s tím rady. Chování části muslimské menšiny rozkolísává
veřejnost tolerantního a politicky korektního Nizozemí, která si také neví
rady.
Zkrátka: diskriminovat či nediskriminovat je stále obtížnějším problémem a
já rozumím prezidentovu vetu. Co si s tím problémem počne naše politická a
mediální reprezentace, naše intelektuální elita, justice, veřejnost, to
nevím. Ale mám starost.
Tento příspěvek byl převzat z pořadu Názory a argumenty, který vysílá Český
rozhlas 6.
|