Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.
Dnes se dozvíte, jak si vede romská kapela Gitans, v dalším tématu se
zaměříme na zaměstnávání Romů a řekneme vám o náhradní rodinné péči.
Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale
tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben „O Roma vakeren“!
To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.
V následujících minutách vám představíme romskou kapelu Gitans, která vydala
své CD album s názvem Viva Romale.
=[ Reportáž ]=
Kapela Gitans vydala nové album s názvem Viva Romale
V následujících minutách vám představíme romskou kapelu Gitans, která vydala
své CD album s názvem Viva Romale.
Kapela Gitans z Prahy, u mikrofonu Milan Demeter alias Bingač a Josef
Šenki. Kdy a jak kapela vznikla?
„Vznikla před rokem z dlouholetého přátelství. Zezačátku jsme byli jenom ve
čtyřech, to jsme byli já, Pepíček, Šani. A Michal hrál na harmoniku.“
Josefe Šenki, věnujete se hudbě profesionálně?
„Ano, věnuji se tomu profesionálně, teď jsem začal prvním rokem na
konzervatoři a hraji dohromady 14 let.“
Kdo je váš velký vzor?
„Můj vzor byl vždycky Wolfgang Amadeus Mozart, podle mě to byl největší
génius. A jinak z houslistů Marek Balog, protože je to opravdu dobrý
muzikant, moc dobrý muzikant a zvláště v té klasice a v jazzu.“
Desku pokřtil Antonín Gondolán. Proč?
„Protože si ho jako muzikanta vážíme a máme k němu určitý respekt jako k
muzikantovi.“
Na co se mohou lidé těšit?
„My jsme nechtěli udělat jenom jeden styl, takže je na desce víc žánrů.“
Píseň Hej Romale do kapely přinesl Milan Kroka. Vzkazujete tím něco
Romům?
„Tak to je píseň, která mě napadla asi před třemi nebo čtyřmi roky. Je to o
tom, že něco sdělujeme, že zpíváme, hrajeme, že jsme parta lidí, že jsme ti
kluci, kteří hrají a zpívají lidem.“
Kapelu Gitans obohatily také bicí. Na ně hraje Milan Kurej. Proč vy jste
přijal pozvánku, angažmá do kapely?
„Oslovil mě Milan Demeter. A pro mě je muzika vším. Protože mám muziku rád,
odmalička mě to k ní táhne.“
Přinesla vaše kapela něco nového?
„Hlavně tuto muziku, já se tam najdu, takže je tam ze všeho něco. Takže
přinesla to cédéčko. Já jsem rád, že to mám.“
Můžete prozradit, čím se živíte?
„Já pracuji jako dělník, brousím, vrtám. Dělám správu budov, tam je trošku
stavebnictví a úklidové práce.“
Co by jste popřáli tomu cédéčku? Nebo co by jste si přáli?
„Já bych si přál, aby se to cédéčko zařadilo mezi takové, které lidem dělají
radost. Když si ho pustí, tak si tam najdou svoje.“
Já bych chtěl, aby se líbilo lidem. Aby si řekli: jo, je to tahle kapela,
která nám hraje tam a tam a rádi na ní chodíme.
„Už tu mám Michala Marcina a Alexandra Gadžora.“
Nahráli jste cédéčko, co to pro vás znamená?
„Znamená to dost, protože to je moje první cédéčko. Začal jsem někdy v
padesátém devátém, v šedesátém roce. A to tehdy nikdo nepočítal s nějakým
cédéčkem. Když se to natáčelo, tak to muselo to být na úrovni. A my jsme
byli z vesnice, tak to se netočilo nic takového.“
V té vaší muzice se dost prolíná etnický nádech, je to dobře nebo ne?
„Já myslím, že ano, protože je to vlastně o nás, o Romech.“
Vadí vám to, jako starším matadorům, muzikantům, kteří jste toho nahráli
už dost?
„Mně to nevadí, protože muzika je každá hezká, když se to dobře dělá.“
Kdo všechno se podílel na tom cédéčku? Měli jste tam nějaké hosty?
„Ano, měli jsme hosty, zejména v písničce Miro Jilo, jsme si pozvali
zpěvačku Editu Šamkovou, kamaráda Davida Čokoládu a na perkusy Radka
Siváka.“
Vaše domovská scéna je Popocafepetl, kolikrát týdně tady hrajete?
„Hrajeme tady každou neděli. Už tady hrajeme rok.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Pracovní zkušenosti člověka ze sociálně vyloučené lokality
Žít ve vyloučené lokalitě a sehnat zaměstnání je opravdu veliké štěstí.
Takové měl i Zdeněk Ridaj, jehož manželka prošla rekvalifikací, ale štěstí
neměla. Oba se těšili, že se jejich životní situace zlepší. Velké zklamání
přišlo před Vánoci den před skončením tříměsíční zkušební doby. Jak řekl
Marii Vrábelové - bez varování se po jednom telefonátu stal opět
nezaměstnaným a jejich situace se tím zhoršila a zkomplikovala.
„Sháněl jsem si práci, přišel ke mně nějaký Baláž a ptal se, jestli nechci
nějaké zaměstnání. Já jsem mu řekl, že ano a on řekl, abych nastoupil zítra
ráno v šest hodin.“
Nastoupil jsem, žádné připomínky tam nebyly, nic mi neřekl, že dostanu
smlouvu, že tam budu dělat, ale musím se ukázat, jaký jsem.
„Jak probíhala ta doba, kdy jste tam byl? Řekl vám někdo nějakou připomínku,
že byste pracoval špatně? Nebo naopak?“
Nikdo mi nic neříkal, žádný vedoucí, všechno bylo ok.
„A byl nějaký vedoucí nebo mistr, který vás chválil, přímo?“
Chválil mě tam jeden vedoucí, pak mistr.
A co vám řekli?
„Že jsme dobrej, že umím dělat práci, že jsem šikovnej. Že ještě neviděli
takového šikovného kluka, jako jsem byl já. I když mi je 46 let, ale uměl
jsem makat. I doteď makám dobře.“
A.S.A. vám potom dala dokonce i nějakou nabídku. Jaká to byla?
„Dávali mi nabídku, že si můžu vzít hypotéku, a když ne, tak kdybych
podepsal, že by mě dali bydlet do Prahy, že by mi dali střechu nad hlavou.“
Potom vás propustili, jak to bylo?
„No, byl jsem v práci na noční. Přijdu z noční a slyším telefon. Tak jsem
zvedl telefon a pan Nešleha mi říkal, že se mnou ukončil pracovní poměr. Že
už nemám co chodit do práce. Volal jsem mistrovi, říkám z jakého důvodu mě
vyhazují a on mi řekl, že jsem tam prý něco kradl, nějaký hliník. A to
pravda nebyla.“
Vy jste byl propuštěn den před ukončením tříměsíční zkušební doby?
„Ano, byl jsem.“
Když vás přijímali, upozornili vás na ty tři měsíce?
„Ne, vůbec. Vůbec mě neupozorňovali. Na nic. Řekli že jsem dobrej, že tam
budu. Na stálo. A najednou to takhle padlo, já nevím, z jakého důvodu. Buď
mě tam nechtěli někteří lidé, nebo já nevím.“
Když jste ukončil práci, přihlásil jste se na sociální odbor, nebo co jste
dělal?
„Když mě pustili z práce, šel jsem na pracovní úřad nahlásit se. A oni mi
řekli, že mi podporu nedají, že mám jít na sociálku, jestli mi tam něco
dají. Tak jsem na sociálku šel s manželkou a ona říkala sociální, že mě musí
dát do komise, jestli mi něco schválí, nebo neschválí. Teď ještě nic nevím,
čekám odpověď, ale ještě nic.“
To znamená, že vám dají minimum v hmotné nouzi? Nebo co vám k tomu řekli?
„Nic mi neříkala. Řekla, že nám zavolá.“
Co všechno musíte splácet?
„Nájem, elektřinu, popelnice. Nezaplatím popelnice, automaticky jsem venku
na ulici, takže to jsou ty tři podmínky. Jinak nevím, jak to uděláme.“
Vy jste odmítal pracovat brigádně, ale chtěl jste pracovní smlouvu?
„Chtěli mě vzít na brigádu, já jsem jim říkal, že jsem na pracovním úřadě,
na sociálce, že se hlásit musím. A on mi řekl, že kdybych se šel hlásit, tak
jsem automaticky venku. Ale chtěl jsem tam jít nastálo, a nastálo mě
nevzali, jenom na brigádu.“
Pan Ridaj dostal od firmy A.S.A. pracovní smlouvu až po dvou měsících práce,
takže zprvu nevěděl, že je v tříměsíční zkušební lhůtě. Obrátili jsme se
proto na tiskovou mluvčí společnosti A.S.A. Gabrielu Pánkovou.
V čem byla vaše nespokojenost?
„I s pracovním výkonem pana Ridaje, takže bohužel jsme museli ukončit
pracovní poměr ve zkušební době.“
Řekl mu někdo nějaké výtky během té zkušební doby?
„Během zkušební doby byl několikrát upozorňován svým vedoucím, že nevykonává
svou práci dobře.“
A sdělili jste mu při odchodu, proč ho propouštíte?
„Ano, bylo mu sděleno, že nejsme spokojeni jak my, tak že není spokojen
zákazník, pro kterého pracoval.“
Stává se to často, že v té tříměsíční lhůtě lidi propouštíte, nebo je to
ojedinělý případ?
„Bohužel se to stává, stejně jako v jiných firmách.“
Pan Ridaj dostal smlouvu po dvou měsících, víte o tom?
„Bohužel o tom nemám žádné informace.“
Ale na věci by to asi nic neměnilo, že?
„Tady je standardní smlouva, která je s tříměsíční zkušební lhůtou, ta platí
standardně pro všechny.“
A neměli by ji tedy dostávat zaměstnanci hned při nástupu?
„Já o tom nemám bohužel žádné informace, jak to bylo v případu pana Ridaje,
takže se nemohu vyjádřit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Co dělat v případě další nezaměstnanosti
Do této doby pan Ridaj další zaměstnání nenašel, proto se musel obrátit na
příslušný sociální odbor. Je to možnost, kterou potvrdil i David Beňák –
vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 14.
„Pokud jde o ten nárok, tak to je používaný temín, ale není to správný
termín. On má právo si požádat. Tento člověk, pokud takhle s ním rozváží
pracovní poměr, půjde opět na úřad práce, potom ho zřejmě zaevidují, ale bez
nároku na hmotné zabezpečení neboli podporu v nezaměstnanosti. Přijde k nám
s rozhodnutím. A u nás si může požádat o příspěvek na živobytí, případně
doplatek na bydlení. To, jaké jsou podmínky, je teď trochu složité
vysvětlovat, ale musí se splnit ještě několik dalších podmínek A když je
splní a ten příjem nebude přesahovat tu částku životního minima společně
posuzovaných osob, pak mu může být přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi.“
Klientovi se právě tímto snížily příjmy na domácnost a přišly jim nějaké
doplatky. Rodina na to nemá. Je možné požádat o nějakou dávku u vás, aby se
nezadlužili třeba na nájmu nebo elektříně?
„Pokud jde o nájem nebo jiné podobné výdaje, které jsou nezbytně nutně
spjaty s provozem domácnosti, tak si mohou požádat o mimořádnou okamžitou
pomoc. Těch je několik druhů. Jeden z těch druhů je tzv. jednorázový výdaj
domácnosti. O tuto dávku mohou požádat, ale zda ji dostanou či nikoli, to je
na správním uvážení daného orgánu. A v zásadě, pokud bychom měli vzít přímo
například nájem, tak tato dávka se může použít na to, aby úřad žadateli
pomohl s placením nájemného do té doby, než mu bude například přiznán
příspěvek na bydlení nebo doplatek na bydlení.“
Případ pana Ridaje není ojedinělý, a proto se tomuto tématu budeme věnovat
i v dalších našich pořadech. Požádáme o názor Ministerstvo práce a
sociálních věcí a také právníka, který se zabývá pracovním právem.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Sdružení obrany spotřebitelů bojuje proti diskriminaci zákazníků
Sdružení obrany spotřebitelů ČR vydalo etický kodex pro podnikatele, aby
nedocházelo k jakékoli diskriminaci zákazníků. Té se mohou obchodníci
dopouštět i nevědomky. Jakou diskriminaci ze strany podnikajících osob SOS
zaznamenává a jak může být v boji proti tomuto nevhodnému chování nápomocen
právě zmíněný kodex, na to se Jan Mišurec zeptal právničky Evy Petlachové.
„Jde vlastně o kodex nediskriminujícího podnikatele, který by měl zaručit
spotřebitelům konkrétního podnikatele, který přistoupí k tomuto kodexu, že
nebudou při poskytování zboží a služeb diskriminováni. Například, že tomu
konkrétnímu spotřebiteli nebudou účtovány jiné ceny než jinému spotřebiteli
za poskytnutí stejné služby. Nebude mu z diskriminačního důvodu odmítnuta
služba nebo nějaký výrobek.“
O jakou diskriminaci se v praxi jedná? Mohla byste uvést nějaký příklad.
„Může jít o diskriminaci například z důvodu pohlaví nebo z důvodu věku, kdy
třeba podnikatel odmítá vyřídit reklamaci spotřebiteli, protože už je příliš
starý, kdy nějaká reklamace nemá smysl, z důvodu rasy, pro příslušenství k
určitému etniku atd.“
Jaké instrukce nebo jaké podmínky obsahuje tento kodex?
„Tento kodex obsahuje vlastně základní pravidla nebo také etické principy,
jak by se měl podnikatel chovat ke svým spotřebitelům, aby nejednal
diskriminačně. To znamená, jednak jsou to obecné klauzule nediskriminačního
jednání, ale také konkrétní skutkové případy, kterým by se měl vyhnout,
pokud chce být signatářem tohoto kodexu.“
Jak mohou kodex podnikatelé získat, případně jak zjistí spotřebitel, že
ten konkrétní obchod nebo služba nediskriminuje?
„Podnikatel se může přihlásit k tomuto kodexu na webových stránkách
www.spotrebitel.info/diskriminace, a to za podmínky, že úspěšně složí online
test nebo test na semináři, který se týká reklamačního řízení a diskriminace
a v případě, že tento test úspěšně složí, může se přihlásit k tomuto
kodexu.“
Je zájem o tuto službu mezi podnikateli?
„Zatím je tato služba nově zavedená, máme již několik podnikatelů, kteří by
měli zájem přihlásit se k tomuto kodexu.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
V Plzni lidé vystoupili proti neonacistům
Minulou sobotu se sešli v Plzni lidé, aby podpořili svůj názor proti
neonacistům, kteří ohlásili svůj pochod centrem Plzně. Ohlášenou akci, proti
níž se zvedla vlna odporu, nakonec zakázal plzeňský primátor Pavel Rödl.
Pravicoví extremisté proto změnili plány a shromáždili se na pražském
Palackého náměstí. Přesto se odpůrci neonacismu v Plzni sešli. Na místě byla
i Marie Vrábelová, aby se zeptala:
Proč jste sem přišli? Přišli jste podpořit myšlenku?
„No, já přišel z toho důvodu, že tady nemají co dělat, co sem lezou?“
Už vás někdo napadl?
„Oni jo, a je to nepříjemné.“
Jste tady sám Rom, nebo je tady více Romů?
„Málo.“
Myslíte si, že se bojí?
„Bojí.“
„Já jsem proti jakémukoliv radikalismu, levicovému nebo pravicovému. Ale
nevadí mi, sednu si s kýmkoliv, může mít jakoukoliv barvu pleti, sednu si s
ním, budu se s ním normálně bavit, pokud je normální.“
„Přišel jsem, abych viděl tady to, toto všechno.“
Co všechno? Víte vůbec proč?
„Vím.“
Kolik vám je let?
„15. Jsem spíš zvědavý.“
A co očekáváte? Jste odhodlaný se prát? A za co? Za jakou myšlenku?
„Za mojí vlast. Sám za sebe, aby tady nebyli plešatý.“
„Nelíbí se mi, že tady jsou rasisti. Já jsem Rom.“
Počítal jste s tím, že tady bude víc Romů?
„Ano, počítal jsem s tím, že jich tu bude víc, že se neleknou.“
Co byste chtěl vzkázat Romům?
„Já bych jim chtěl vzkázat, aby se nebáli, a nebáli se stát při svém, že
tady máme nějaká práva žít a ukázat to, že se nebojíme.“
Proč jste přišli podpořit shromáždění?
„Protože nechceme, aby tady neonacisti chodili svobodně.“
Máte pocit, že naše společnost to toleruje?
„Toleruje to docela hodně lidí. A už nás nebaví bát se chodit po vlastním
městě.“
A setkali vy jste se někdy s rasismem nebo s něčím takovým?
„Tak my máme vlastní zkušenosti dost špatné. Jako pokrytectví a takhle. Oni
vůbec nevědí, o čem mluví. Není to už ani o neonacismu, jako spíš o tom, že
to jsou vandalové a opilí lidé, ale je to větší nebezpečí, než si hromada
lidí myslí.“
Vadí vám, že sem přišli neonacisté?
„Mě spíš vadí, že nepřišli. Protože si myslím, že by bylo pozitivnější,
kdyby přišli. Aby lidé věděli, co to je za pakáž.“
Myslíte si, že je tady dost lidí, aby ukázalo, že se neonacistů nebojí?
„No, je tady dost lidí, to mě těší. Ale mohlo by jich být mnohem víc. Aby se
lidi nebáli, když v televizi říkají, že nemají chodit do ulic, myslím si, že
to je občanská povinnost. Tady se pořád mluví o občanské společnosti, tak
toto je právě ono.“
Vy jste Rom, přišel jste podpořit myšlenku proti neonacismu?
„Ano. Zažil jsem si to sám a vím, jaké to je.Taky jsem sem přišel, abych
řekl svůj názor. Aby odešli pryč, nemají tady co dělat.“
Máte malé dítě s sebou, nebojíte se přijít?
„Ne, my jsme tady celá rodina, se všemi pěti dětmi. My jste tady proto,
abychom podpořili naše spoluobčany Židy. Já jsem ráda za každého člověka,
který přišel, protože to jen vypovídá o tom, že lidé nechtějí smýšlet jako
rasisti, že jsou tady lidé, kteří touží po svobodě a po opravdické
demokracii.“
Můžu se vás na něco zeptat? Proč jste tady?
„Přišli jsme sem podpořit toto shromáždění.“
Z jakého důvodu?
„Proti nacistům, protože omezují práva lidí.“
Čekali jste třeba nějaký útok?
„To jsme čekali a ještě pořád očekáváme, a pořád nic.“
Proč jste sem přišla?
„Podívat se, byla jsem nakoupit.“
Víte, co se tady děje?
„To nevím, já o to nemám zájem.“
Teď tady stojíme na náměstí, jste mladý člověk, jak vnímáte atmosféru ve
společnosti?
„Osobně si myslím, že většinová společnost a týká se to i lidí u nás na
fakultě, v současné době neonacismu nevěří. V současné době si uvědomuje,
jaké nebezpečí neonacismus představuje. Na druhou stranu neonacisté sami
mění svou podobu a snaží se jít na to od lesa, snaží se působit jako
seriózní strana a to je nebezpečné.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Romské děti v náhradní rodinné péči se potřebují vyrovnat se svou identitou
Středisko Náhradní rodinné péče pořádá dvakrát ročně celodenní setkání
rodin, které mají v náhradní rodinné péči romské děti. Podrobnosti o tomto
projektu Naše romské dítě řekla Janě Šustové sociální asistentka Střediska
náhradní rodinné péče Jana Frantíková, která je maminkou deseti dětí, z
nichž pět je přijatých a jsou mezi nimi i tři romské děti.
„Ten projekt je financovaný z veřejné sbírky Pomozte dětem a to znamená, že
celý rok se nějakým způsobem staráme, provázíme, kontaktujeme, povídáme si,
navštěvujeme rodiče, kteří mají ve své péči romské děti. Jednou za půl roku
máme společné setkání v Praze. Rádi bychom ještě tuto působnost přenesli do
dalších měst, do Ostravy, do Brna. Kdyby se to povedlo, aby měli rodiče
romských dětí takovou možnost setkávání se, vzájemného sdílení a možná
určitým způsobem možná i vyučování.“
Na projektu Naše romské dítě je důležité, že je více zaměřen na děti, než
na rodiče.
„Důležité je, že se tady sejdou romské děti, které vyrůstají v náhradních
rodinách. Jsou to děti, které mají společnou minulost, určitým způsobem
společný handicap, jak bych to tak řekla, také třeba jsou nějakým stejným
směrem, mají možnost si o věcech povídat.“
Velice podstatné je, že během celého dne pracují s dětmi asistenti, kteří
sami pocházejí z řad Romů. To má dětem pomoci při hledání vlastní identity.
„Hledání identity romských přijatých dětí je skutečně náročná věc a každé
dítě se potřebuje vyrovnat nejen s tím, že bylo odmítnuté - to je prostě ta
základní věc: komu patřím, kdo jsem, kam jdu? A teď ještě navíc s tím, že
jsem romské dítě, to znamená, že nevypadám stejně jako moji rodiče a že
společnost se ke mně chová jinak než třeba k dalším sourozencům, kteří v té
rodině také vyrůstají. Takže toto není až tak úplně snadné a my se snažíme
těm romských dětem umožnit, aby se seznámily s Romy, kteří něčeho dosáhli,
něco umí, normálně se zařadili do společnosti, jsou to prima lidi, jsou
srovnaní se svojí identitou, jsou rádi, že jsou Romové, a jsou schopni tyto
děti přijmout, podpořit a nějakým způsobem nasměrovat.“
Společná setkání mají i užitek pro náhradní rodiče romských dětí.
„Je to možná i možnost pro ty rodiče, kteří taky konečně (možná poprvé v
životě) vidí některé Romy, kteří něčeho v životě dosáhli, kteří se umějí
dobře starat, kteří se umějí dobře zařadit do života. Ne všechny náhradní
rodiny jsou smířené samy o sobě s romstvím svých dětí. Některé mají takovou
tendenci to Romče přelakovat na bílo, popřít to, že je to romské dítě,
tvářit se, že to je bílé dítě, které je jenom opálené, nebo snědé, nebo z
Itálie, nebo ze Španělska, ale vlastně upřou mu to romství a to je velká
chyba, protože ti rodiče potom říkají: Naše dítě vůbec romství neřeší. Řeší,
ale ne s nimi! A samozřejmě, že třeba dítě v osmi nebo devíti letech je
potřeba do toho třeba i trochu postrčit: jsi romské dítě, musíš se prostě
smířit s tím, že jsi Rom! Ano, jsi Rom! A ono: Ne, já nejsem! Ale je to
právě proto, že až tomu dítěti bude třeba 14 nebo 15, a bude hledat, kdo je,
tak aby vědělo: jo, máma to ví, máma si mě vzala jako romské dítě, táta s
tím počítá, můžu s nimi o tom mluvit, jsem Rom a můžu s nimi o tom mluvit.
Neurazím je, nezraním je, oni mě na této cestě doprovodí.“
Na semináři jsem pozorovala, že rodiče se snaží své děti pochopit, a
porozumět etniku, ze kterého děti pocházejí.
„S rodiči, kteří chodí na tyto semináře, máme dobré zkušenosti, protože to
jsou právě ti rodiče, kteří chtějí nějakým způsobem uchopit romství svých
dětí. I když třeba ne všichni správně, ale přece nad tím problémem
přemýšlejí a chtějí si o tom povídat s jinými rodiči. Pak ale mám zkušenost
jako sociální asistentka Střediska náhradní rodinné péče s tím, že rodiče
přivedou romské dítě a řeknou „za všechno můžou geny, kdyby nebylo romské,
bylo by jiné“. Ale to vlastně vůbec není pravda, romství je jakoby nálepkou
všech problémů. Ale místo toho, aby se řešili problémy jednotlivých dětí,
skutečné problémy, tak se to vlastně nálepkuje, jako problém, že je dítě
romské. A pravda to tak není, protože samozřejmě ty děti mají spoustu svých
dalších věcí soukromých, jsou to děti, které vyrůstaly různou dobu v ústavu
a deprivace je jedna z výrazných věcí v jejich životě.“
Foto: Jana Šustová
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 25. ledna je u konce. Ale
naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého
rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií.
Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav Sezemský a
Richard Samko.
Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro
O Roma vakeren. Romale irinen ada šuniben predal tumende. Romale but bacht
te sasťipen. Ačhen Devleha.
| 
Kapela Gitans z Prahy, u mikrofonu Milan Demeter alias Bingač a Josef
Šenki. Kdy a jak kapela vznikla?
Poslech:
Související články
„Pokud jde o ten nárok, tak to je používaný temín, ale není to správný
termín. On má právo si požádat. Tento člověk, pokud takhle s ním rozváží
pracovní poměr, půjde opět na úřad práce, potom ho zřejmě zaevidují, ale bez
nároku na hmotné zabezpečení neboli podporu v nezaměstnanosti. Přijde k nám
s rozhodnutím. A u nás si může požádat o příspěvek na živobytí, případně
doplatek na bydlení. To, jaké jsou podmínky, je teď trochu složité
vysvětlovat, ale musí se splnit ještě několik dalších podmínek A když je
splní a ten příjem nebude přesahovat tu částku životního minima společně
posuzovaných osob, pak mu může být přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi.“
„Jde vlastně o kodex nediskriminujícího podnikatele, který by měl zaručit
spotřebitelům konkrétního podnikatele, který přistoupí k tomuto kodexu, že
nebudou při poskytování zboží a služeb diskriminováni. Například, že tomu
konkrétnímu spotřebiteli nebudou účtovány jiné ceny než jinému spotřebiteli
za poskytnutí stejné služby. Nebude mu z diskriminačního důvodu odmítnuta
služba nebo nějaký výrobek.“
Proč jste sem přišli? Přišli jste podpořit myšlenku?
„Ten projekt je financovaný z veřejné sbírky Pomozte dětem a to znamená, že
celý rok se nějakým způsobem staráme, provázíme, kontaktujeme, povídáme si,
navštěvujeme rodiče, kteří mají ve své péči romské děti. Jednou za půl roku
máme společné setkání v Praze. Rádi bychom ještě tuto působnost přenesli do
dalších měst, do Ostravy, do Brna. Kdyby se to povedlo, aby měli rodiče
romských dětí takovou možnost setkávání se, vzájemného sdílení a možná
určitým způsobem možná i vyučování.“
„Důležité je, že se tady sejdou romské děti, které vyrůstají v náhradních
rodinách. Jsou to děti, které mají společnou minulost, určitým způsobem
společný handicap, jak bych to tak řekla, také třeba jsou nějakým stejným
směrem, mají možnost si o věcech povídat.“
„Hledání identity romských přijatých dětí je skutečně náročná věc a každé
dítě se potřebuje vyrovnat nejen s tím, že bylo odmítnuté - to je prostě ta
základní věc: komu patřím, kdo jsem, kam jdu? A teď ještě navíc s tím, že
jsem romské dítě, to znamená, že nevypadám stejně jako moji rodiče a že
společnost se ke mně chová jinak než třeba k dalším sourozencům, kteří v té
rodině také vyrůstají. Takže toto není až tak úplně snadné a my se snažíme
těm romských dětem umožnit, aby se seznámily s Romy, kteří něčeho dosáhli,
něco umí, normálně se zařadili do společnosti, jsou to prima lidi, jsou
srovnaní se svojí identitou, jsou rádi, že jsou Romové, a jsou schopni tyto
děti přijmout, podpořit a nějakým způsobem nasměrovat.“
„Je to možná i možnost pro ty rodiče, kteří taky konečně (možná poprvé v
životě) vidí některé Romy, kteří něčeho v životě dosáhli, kteří se umějí
dobře starat, kteří se umějí dobře zařadit do života. Ne všechny náhradní
rodiny jsou smířené samy o sobě s romstvím svých dětí. Některé mají takovou
tendenci to Romče přelakovat na bílo, popřít to, že je to romské dítě,
tvářit se, že to je bílé dítě, které je jenom opálené, nebo snědé, nebo z
Itálie, nebo ze Španělska, ale vlastně upřou mu to romství a to je velká
chyba, protože ti rodiče potom říkají: Naše dítě vůbec romství neřeší. Řeší,
ale ne s nimi! A samozřejmě, že třeba dítě v osmi nebo devíti letech je
potřeba do toho třeba i trochu postrčit: jsi romské dítě, musíš se prostě
smířit s tím, že jsi Rom! Ano, jsi Rom! A ono: Ne, já nejsem! Ale je to
právě proto, že až tomu dítěti bude třeba 14 nebo 15, a bude hledat, kdo je,
tak aby vědělo: jo, máma to ví, máma si mě vzala jako romské dítě, táta s
tím počítá, můžu s nimi o tom mluvit, jsem Rom a můžu s nimi o tom mluvit.
Neurazím je, nezraním je, oni mě na této cestě doprovodí.“
„S rodiči, kteří chodí na tyto semináře, máme dobré zkušenosti, protože to
jsou právě ti rodiče, kteří chtějí nějakým způsobem uchopit romství svých
dětí. I když třeba ne všichni správně, ale přece nad tím problémem
přemýšlejí a chtějí si o tom povídat s jinými rodiči. Pak ale mám zkušenost
jako sociální asistentka Střediska náhradní rodinné péče s tím, že rodiče
přivedou romské dítě a řeknou „za všechno můžou geny, kdyby nebylo romské,
bylo by jiné“. Ale to vlastně vůbec není pravda, romství je jakoby nálepkou
všech problémů. Ale místo toho, aby se řešili problémy jednotlivých dětí,
skutečné problémy, tak se to vlastně nálepkuje, jako problém, že je dítě
romské. A pravda to tak není, protože samozřejmě ty děti mají spoustu svých
dalších věcí soukromých, jsou to děti, které vyrůstaly různou dobu v ústavu
a deprivace je jedna z výrazných věcí v jejich životě.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články