Tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu
Pronásledování Romů v protektorátu se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou
etap. Do jara roku 1942 vycházela protiromská opatření z prvorepublikové
praxe (diskriminační přístup). Od léta roku 1942 se uskutečnila na území
protektorátu otevřeně rasová politika nacistů. Intenzitu, způsob
pronásledování protektorátních Romů i jeho důsledek je proto možné označit
slovem holocaust.
V roce 1942 se u nás tzv. cikánská otázka blížila ke svému "konečnému
řešení". Vyvrcholením bylo v červenci 1942 přijetí výnosu o potírání tzv.
cikánského zlořádu (v Německu platil již od prosince 1938). Ten se stal
výchozím dokumentem pro vydělení "cikánů" na základě rasy. V jeho rámci byl
proveden soupisu všech "cikánů a cikánských míšenců" na území Protektorátu
Čechy a Morava. Dosavadní kárné pracovní tábory (od ledna 1942 sběrné
tábory), v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu - určené pro práce se
štítící nikoliv jen romské dospělé zdravé muže - přestaly fungovat. Na
jejich místech byly již v první den soupisu (2. 8. 1942) otevřeny tábory
"cikánské" pro celé romské rodiny včetně žen a dětí. Vzorem pro zřízení
těchto táborů byla již existující podobná zařízení (např. v rakouském
Lackenbachu). Umístěny sem měly být celé romské rodiny, jejichž některý člen
splňoval podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Na návrh
jednotlivých četnických stanic byli vybraní Romové i se svými rodinami
zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku
a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu.
Na místě tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu byl od 10. 8.
1940 kárný pracovní tábor a od 1. 1. 1942 tzv. sběrný tábor. Podobně jako v
Letech byli počátkem srpna 1942 do tábora nahnáni jednotlivci i celé romské
rodiny. Ubytovací kapacita tábora byla 200, v létě až 300 osob, ta v době
existence kárného pracovního a sběrného tábora nikdy nebyla překročena. Zato
již brzy po otevření tábora "cikánského" byla mnohonásobně překročena.
Velitelem tábora byl administrativní oficiál Štefan Blahynka. Strážní
mužstvo čítalo zhruba 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci.
Všichni vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8-10
hodin denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbě nové
silnice z Plzně do Moravské Ostravy a na silničním úseku Štěpánov nad
Svratkou - Hodonín - Rozseč nad Kunštátem. Stravu dostávali vězňové třikrát
denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Katastrofální ubytovací,
stravovací a hygienické podmínky vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů.
Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942-43 propuknutí epidemie břišního i
skvrnitého tyfu, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí
byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v nedalekých Černovicích (asi 73 osob) a
poté na provizorním hřbitově nedaleko tábora v masových hrobech (121 osob).
Táborem prošlo celkem 1 396 osob, z nichž bylo propuštěno 262 osob, uprchlo
47 osob a zahynulo 207 osob (nejčastěji na zápal a tuberkulózu plic a na
břišní tyfus).
Tábor nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o
život podstatná část všech koncentrovaných mužů, žen a zvláště dětí. Brzká
smrt pak čekala většinu těch, kteří byli hromadnými transporty deportováni
do Osvětimi (německy Auschwitz). Z prvního transportu (7.12. 1942), jehož
cílem se stal koncentrační tábor v Auschwitz I, zemřeli v krátké době téměř
všichni transportovaní. Z dalších dvou transportů (21. 8. 1943 a 27. 1.
1944) směřujících do tzv. cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau,
(Osvětim II-Březinka) přežili pouze ti, kteří byli odtud přeloženi na práci
do jiných koncentračních táborů. Tábor v Hodoníně u Kunštátu byl zrušen k 1.
12. 1943.
Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního
romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 000 Romů, kteří byli násilně
deportováni do vyhlazovacího tábora v Auschwitz II-Birkenau, se po
osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a
Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid
druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na
území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné
intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů.
Po osvobození byl v hodonínském táboře zřízen lazaret pro nemocné
rudoarmějce, krátce nato fungoval areál jako sběrné středisko pro německé
obyvatele, kteří nemohli být pro svůj fyzický stav ihned zařazeni do odsunu
Němců. Po roce 1948 zde byl na přechodnou dobu zřízen tábor nucené práce,
kde měli být "převychováváni" nepřátelé komunismu.
V roce 1946 byl na místě masových hrobů u tábora vztyčen prostý dřevěný kříž
s trnovou korunou, který byl později doplněn kamenem s nápisem "Žalov obětí
nacismu". Ten vytesal jeden z vězňů tábora nucené práce.
Již v roce 1997 Muzeum romské kultury spolu s obecním úřadem v Hodoníně
iniciovalo a následně také realizovalo vybudování památníku - na místě
masových hrobů v lese asi 150 metrů od bývalého tábora. Jedná se o železný
kříž s romskými symboly (torzem chomoutu a kola kočovného vozu) od romského
autora Eduarda Oláha. O úpravu památníku a jeho nejbližšího okolí se již od
svého vzniku stará Muzeum romské kultury, které tu každoročně v srpnu - v
neděli nejbližší datu 21. 8., dni hromadného transportu Romů do Osvětimi
(21. 8. 1943) - pořádá pietní shromáždění k uctění památky obětí tábora.
Areál bývalého tábora - dnes rekreační zařízení - je v současnosti v rukou
soukromého majitele, resp. majitelky. Památník leží na katastrálním území
obce Louka.
Areál tábora je dosud půdorysně zachován v téměř nezměněné podobě, z
původních budov se zachovala pouze jediná - přízemní dřevěná stavba, v níž
soukromá majitelka nyní provozuje hospůdku Krmelec.
Roku 1998 byla Muzeem romské kultury odhalena pamětní deska nad dosud
neoznačenými hroby vězňů tohoto tábora (celkem asi 73 pohřbených vězňů,
převážně dětí) na hřbitově v nedalekých Černovicích. Autorkou pamětní desky
je nevidomá romská výtvarnice Božena Přikrylová.
Tzv. cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu byly
neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území. Na první
pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či
koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a
hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného
počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech
zahynuli za krutých podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v
těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v
Dachau. Ačkoliv jsou letský a hodonínský "cikánský tábor" někdy mylně
nazývány tábory pracovními, ve skutečnosti jejich hlavním smyslem bylo
shromáždit "biologické - rasové cikány" před jejich cestou ke konečnému
řešení. Také proto byly v průběhu existence z obou "cikánských táborů"
propuštěny pouze ty osoby, u nichž viditelně nebyly nalezeny "rasové znaky
cikánů". Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský "cikánský" tábor od
desítek jiných míst, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce,
kde také umírali lidé a kde se dnes provozuje nějaká výrobní činnost.
Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta a místa
jejich utrpení jsou uchovávaná s veškerou důstojností. Jsou neustále
připomínaná jako varování, aby se historie již nikdy neopakovala. V případě
letského a hodonínského tábora tomu tak dosud není, tábor hodonínský, je
navíc stranou zájmu nejen veřejnosti, ale i médií. Přitom, kdo jiný než
Česká republika by se měl zajímat o místa, kudy kráčela česká historie?
|