Publicita hlouposti
Pro mnoho spoluobčanů to byla jednoduchá a přehledná situace. Každoroční
pietní akt v místech, kde stával koncentrační tábor v Letech u Písku,
narušilo několik členů Národní strany, policie je vykázala a všichni, kdo
koukají na televizní zprávy, to mohli vidět, a všichni kdo čtou noviny, si o
tom mohli přečíst.
Rád bych se pozastavil nad tím, co vlastně vidím, a co se dočítám.
V rámci politické korektnosti, zjišťuji nejnověji, že se neříká hezky pěkně natvrdo "koncentrační tábor", ale počeštěno a málem skoro "ekologicky" - "sběrný tábor".
Asi to "sběrný" zní lépe, či úhledněji a novinářům se asi lépe o tomhle táboře píše jako o nějakém téměř rekreačním zařízení. Tuším, že to bude tím, že zrovna jim tam nikdo nezemřel a také s přihlédnutím k faktu, že na téma rozdílů mezi Osvětimí a táborem v Letech u Písku si před časem zamudroval i prezident Klaus a přišel na to, že tu rozdíl je. V tom se s hlavou státu lišíme. Já mám za to, že v tomhle případě na velikosti nezáleží, a že i v malém koncentráku lidé umírají stejnou smrtí, jako v tom velkém...
Nyní ale nejde o velikost koncentráku. Jde spíše o to, jak vlastně by měla média v tom, čemu říkáme demokracie, přistupovat k akcím - řekněme - extrémistických seskupení, abych rovnou někoho neurazil.
Shromáždění v Letech u Písku, kde se každoročně pár desítek lidí schází, aby si jednak připomněli památku tam zesnulých Romů, za další, aby veřejnosti a zase další vládě rovněž připomněli, že na místě bývalého koncentráku by asi neměl stát prasečinec, patří především vzpomínce na oběti fašismu. V tomto smyslu je doopravdy trapné, že se do téhož shromáždění provokativně vnucují členové sdružení, které má ideologicky skutečně nedaleko k někdejší ideologii německé vládnoucí partaje. Jen pod tlakem veřejného mínění se ta současná domácí squadra nazývá zkratkovitě jen "Národní strana", a nikoli třeba "Národní sociálně demokratická strana pracujících", což už by asi trklo i průměrně historicky vzdělaného policejního vyšetřovatele...
A když už se členové téhle partaje vnutí na podobné pietní shromáždění, pak je skutečně to nejmenší, co se dozvědí, vskutku diplomatické prohlášení ministra zahraničí knížete Schwarzenberga o tom, že vždycky se ve společnosti vyskytuje "konstantní procento pitomců". Policie, jak bylo vidět na záběrech televizních štábů, tam v podobě ne příliš výřečného příslušníka, sdělila provokatérům, že narušují předem ohlášenou akci, načež to celé nějak vyšumělo.
Měli jsme kdysi, a také se tomu i tehdy říkalo "demokracie", i když ne tou dobou v této zemi, takové pravidlo. Mluvím o redakci Rádia Svobodná Evropa. Šlo o to, zda je nutné (potřebné, nezbytné, taktické, zodpovědné, atd. Nehodící se škrtněte...) informovat na rozhlasových vlnách o tom, co třeba někde rádoby provokativního pronesl - uvedu abstraktní příklad - šéf doopravdy nacionalisticky natroubí, leč dobově relativně úspěšné partaje. Tehdejší úvaha v redakci šla zhruba tím směrem, že ten člověk stejně jen touží po nějaké rychlé a lacině získané publicitě, přesně podle hesla, že i negativní reklama je prostě reklama, a tak se na to jeho prohlášení můžeme - v rámci stejné "svobody slova" jakou k hlásání svých bludů zneužívá on - klidně vykašlat. Tu reklamu jsme mu prostě neposkytli, jeho natroublé názory nešířili dál a o akcích jejich partaje se (pokud to šlo) nezmiňovali. Uznávám, že to může nyní znít nějak "nedemokraticky", ale na druhou stranu, ona ta demokracie je něco tak zranitelného, že jestli je v řádu věcí její samozničení (i třeba přehnaným dodržováním svobody slova a politické korektnosti), tak se to prostě stane...
Naznačuji tady a takto zkratkovitě někdejší taktiku jednoho ze sdělovacích prostředků proto, že naopak nyní kolem sebe neustále zaznamenávám jakousi lačnou vstřícnost médií po co možná nejpitomějších výrocích lidí všeho druhu, které pak prostě jen plní úlohu provokativního titulku na první straně. O samotný obsah sdělení už nejde - jde jen o to, aby si rozespalý čtenář ty noviny koupil, dočetl se něco ze života (například) neonácků a pak ten papír zahodil. Leč zlé sémě, podle mého, již takto zaseto...
A ještě jedna záhada mi trochu vrtá hlavou: podle čeho se řídí množství policistů, přítomných na akcích extrémistů. Je to podle poměrného zastoupení příslušníků bezpečnostních a zpravodajských složek v táborech všech zúčastněných skupin? Nebo je to podle odhadované nebezpečnosti akce? Nebo je to podle oka? Nebo podle momentální politické nálady? Z jednotlivých policejních akcí se nějaká pravidelnost či nějaký zásadní postoj vyčíst nedá...
|
|
Rád bych se pozastavil nad tím, co vlastně vidím, a co se dočítám.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články