Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu také dnes pro vás máme připravenou celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a samozřejmě nebude chybět romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo tumenge phenaha so e vlada kamel te keren, kaj ka mende o Roma te nadživen andro gheti.

Úvodem se vydáme do Olomouce, kde se ministryně Džamila Stehlíková setkala se starosty obcí a zástupci kraje. Mimo jiné je informovala o vzniku Agentury k předcházení sociálnímu vyloučení v romských lokalitách. Poté vám představíme kapelu Terno Hangos z Hradce Králové.

Vakeraha tiž palo tumare čačipena. Dodžanena tumen palo Rom, savo kerel buči andre špitala u džana amenca andro amaro muzeum Brnate - odoj vakarehas palo romano uraviben.

Do druhé poloviny O Roma vakeren jsme zařadili právní poradnu, představíme vám sanitáře Emila Ličartovského a vydáme se také do Muzea romské kultury v Brně. Tentokrát se dozvíte o romském odívání.

Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Jaroslav Sezemský a Richard Samko.

Ministryně Džamila Stehlíková se ve čtvrtek v Olomouci setkala s představiteli kraje a starosty obcí, které se v Olomouckém kraji ujaly romských rodin vystěhovaných koncem minulého roku ze Vsetína. I když se vyskytly problémy a přesun rodin nebyl koordinován, vypořádal se Olomoucký kraj s touto situací po všech stránkách příkladně, uvedla ministryně v rozhovoru s Alenou Vykydalovou:

Ministryně bez portfeje Džamila Stehlíková (Foto: ČTK)

"Olomoucký kraj zvládl ten svůj úkol na jedničku a ukázal celé republice, že pokud se k lidem chováme lidsky, tak se výsledky vždy dostaví."

Bylo více takových případů, kdy rodiny musely hledat náhradní ubytování úplně někde jinde?

"Těch případů bylo pochopitelně více, ale většinou tomu předcházela sociální práce, to znamená, že to vždy probíhalo se souhlasem rodin, vždy měly možnost si vybrat nebo ten návrh odmítnou. Pokud to tak proběhlo, bylo každé rodině jasné, že je to jejich volba, a radnice se snažila ty dopady ošetřit. Rodina, často s více dětmi, nabývala ubytování často mimo velkou obec, protože velké město nemá ve svém fondu velké byty. A pokud máte velkou romskou rodinu, musíte něco udělat s tou lokalitou, ať už z hlediska hygieny nebo musí nemovitost ustoupit nové výstavbě, takže tam vzniká otázka, co s těmi rodinami s velkým počtem dětí. A přichází pochopitelně v úvahu nemovitost vesnického typu. Ale pokud to tak probíhalo, například v Prostějově, vždycky byla nemovitost vytipována v obci, kde měla rodina příbuzné, a dokonce často řekli, že by rádi do té a té vesnice šli, že tam mají strýčka a děti budou chodit do stejné školy. Protože ta vzdálenost, infrastruktura byla taková, že ta rodina přesunem netrpěla. Také měli několik let nebo měsíců přípravy na přestěhování, mohli uspořádat rodinné vztahy. Docházelo k tomu, že byla ošetřena i místa na hřbitově, protože rodiny jsou silně vázané na místo, kde jsou pohřbeni jejich rodiče. Takže vše probíhalo tak, aby nebyly narušeny rodinné vazby. Co se týče stěhování ze Vsetína, to proběhlo v nočních hodinách. Lidé byli zmatení, starostovi vyprávěli o tom, že se ráno sousedé domnívali, že ta rodina vnikla do nemovitosti, na které byla ještě cedule realitní kanceláře Na prodej, násilím. Zavolali na ně dokonce policii. Pak se teprve od starosty dozvěděli, že ti lidé tam bydlí podle smlouvy. Nikdo je předem neupozornil. Ty rodiny nevěděly, o co se jedná, kde jsou, musely to dodatečně zjišťovat. To všechno mohlo být ušetřeno, kdyby se prováděla regulérní, systematická, cílená sociální práce a kdyby to stěhování dejme tomu i do těch vesnických lokalit, nic proti tomu, proběhlo v nějaké blízkosti Vsetína tak, aby děti mohly docházet do škol, aby lidé mohli docházet do práce, respektive na úřad práce, aby byly v dosahu sociální služby. V těch vesničkách rodiny zůstaly bez sociálních služeb, děti bez možnosti navštěvovat zvláštní školu. Z tohoto hlediska obcím a starostům vzniklo tolik problémů, se kterými si z počátku neuměli poradit, že nevěděli, jestli to vůbec zvládnou. Musím ale říct, že pomoc kraje byla vydatná. Náměstkyně hejtmana, paní Chalánková, nebo krajská romská koordinátorka, paní Kettnerová, osobně komunikovaly se všemi dotčenými obcemi, se starosty i rodinami a myslím si, že ty nejhorší důsledky tohoto stěhování už jsou vyřešeny."

Ono zřejmě těch případů nebude ubývat. Bude k takovým situacím i nadále docházet. Máte nějakou koncepci, jak by se dala celá situace řešit tak, aby byla spokojenost na obou stranách?

"Naše koncepce spočívá právě v tom, že ta situace se musí řešit od města k městu, od obce k obci. Agentura, která vzniká v těchto měsících, dokáže pomocí svých profesionálů ušít obci projekt na míru, zapojit neziskové organizace, školy, soukromé subjekty, studenty, a to takovým způsobem, aby projekt, který by se pak realizoval, přinesl prospěch celé té obci, nejen obyvatelům vyloučených lokalit, nebo lokalit, kde bydlí lidé se sociálními problémy. Myslím si, že v tom je ten smysl, protože nikdy nevymyslíme univerzální recept, ale v každé obci můžeme najít recept, který odpovídá jejich podmínkách, jejich bytovému fondu, systému vzdělávání, pracovním příležitostem. I systém vzdělávání se musí orientovat na to, jakým způsobem budeme ty lidi zaměstnávat. V tom je smysl té agentury, v každé lokalitě se to má řešit individuálně."

Tento týden měli diváci v pořadu Dobré ráno s Českou televizí možnost vidět rozhovor se členy brněnské skupiny Gulo čar, kteří upozorňují na život v ghettech. Sami proti tomu bojují - svědčí o tom turné Likviduj Tour anebo práce některých členů kapely v organizacích jako Romodrom a Člověk v tísni v roli streetworkerů. A právě i romská hudba je nástrojem, který postupně ovlivňuje soužití v naší společnosti. Od dávné minulosti patří k životu Romů, a tak to cítí i Martin Duna z kapely Terno Hangos z Hradce Králové, kam se vydal Jan Berousek.

"V překladu to znamená mladý hlas nebo mladý akord. Jsme mladá generace a snažíme se hrát muziku pro všechny typy lidí."

"To všechno má na svědomí Marek Čisár. O texty se starám já a švagr Ondřej Duna."

"Živé bicí nemáme, máme automatického bubeníka. Z živých nástrojů máme kytaru, troje klávesy a dva zpěvy."

"Podařilo se nám natočit demosnímek, jedenáct písní. Bylo to hlavně pro náš poslech, ale samozřejmě lidé tady v Hradci jsou všímaví a dostalo se to mezi ně."

"Tak určitě na festivalech, minulý rok to byly Hořice a Jaroměř, kde jsme získali první místo, což byl pro nás obrovský výkon a úspěch, to nás i trošku popostrčilo dopředu. Často jsme spolupracovali s lidmi, jako je Rudolf Svoboda, který se stará o naše aktivity, co se týče Romů. Podnikáme akce, jako jsou taneční zábavy, dětské diskotéky a tak podobně. To není ale všechno, po čem toužíme. Byli bychom rádi, kdyby se naše muzika dostala mezi lidi, kde by ji mohli ocenit. Aby nás také slyšel někdo, kdo té muzice rozumí, dělá ji celý život."

"Zpíváme o rodině, utrpení a o lásce, takových těch lidských starostech. Umíme zpívat česky i slovensky, hodně lidí má rádo takový ten slovenský styl muziky. Snažíme se být takovým univerzálním typem, protože na zábavách se schází hodně různých lidí. Někdo třeba přijde a řekne: careckaZahraj mi tuhle skladbu, písničkucarecka. Byla by to pro nás ostuda, kdybychom tu píseň neuměli zazpívat nebo zahrát."

"Určitě je to radost. Já osobně jsem s muzikou prakticky vyrůstal od jedenácti let. Absolvoval jsem i školu, Yamahu tady v Hradci Králové."

Kapela Terno Hangos je pro vás spíše koníčkem. Normálně asi pracujete.

"Já samozřejmě pracuji, kluci jsou taky zaměstnaní. Ale ta hudba je pro nás hodně důležité hobby, snažíme se to tady v Hradci trochu povzbudit. Pamatuji si, že v devadesátých letech byl Hradec, co se týče muzikanství, vždycky na prvním místě. Posledních osm - deset let je to tak, že není kapela nebo nejsou lidé takoví, kteří by se toho ujali a pozvedli ten Hradec z hudebního hlediska na trochu vyšší úmysl. Snažíme se, aby se lidé na těch zábavách bavili, hlavně ale, aby to bylo i k poslechu. Pokud by se nám to povedlo, chtěl bych, aby naše CD obsahovalo všechno, aby si z toho lidé něco vzali. Hlavně aby to oslovilo jejich srdce. Myslím, že naše muzika se dotýká právě srdcí a u toho bychom měli zůstat."

"Naše skladby vycházejí hlavně ze starších žánrů, třeba z dvacet, třicet let starých písní. My se je snažíme předělat do dnešního stylu tak, aby se líbily i mladým lidem. Ale jsou i další písně, které už jsou novodobé, a u těch není třeba nic předělávat, upravujeme hlavně zpěv, občas nějaký akord. To se dá udělat, ale píseň je jednou napsaná autorem a zůstává, jak je. Doteď nemáme příliš času pracovat na skládání vlastních písní. Máme hrozné problémy se zkušebnou, lidé v Hradci mají pochybnosti, nechtějí svěřit pronájem Romům."

Jak je známo, u Romů se často stává, že se dá dohromady parta kluků a holek, udělají nějaký projekt, natočí třeba desku, pak se ale rozpadnou. Co vy?

"Je to přesně tak, jak říkáte. U nás v kapele není nikdo učený, školený, takže třeba večer mě napadne v nějakém snu něco, ráno zjistím, že se to dá zahrát a vznikne z toho nějaký akord, o kterém jsem v životě neslyšel. Takže jsem se něco naučil i přes noc. Pak se sejdeme na zkouškách, tam to na ně vybafnu a jeden od druhého to pochytá, tím se doplňujeme. Noty neumíme ani jeden, všechno je podle sluchu a citu."

"Teď na tom budu pracovat. Kamarád, který absolvoval konzervatoř, slíbil, že na tom budeme pracovat, protože já mám obrovský zájem se to naučit. Může se stát, že se někdy v budoucnu setkám s nějakým muzikantem, který mi položí noty na stůl a řekne, že takhle nějak by to mělo být, což by pro mě bylo dost špatné. Muzikanti dneska vycházejí hlavně z not, ale pořád ještě existují lidé, obzvlášť Romové, kterým noty nic neříkají, ale mají sluch, je to v nich. Vnímáme muziku přímo srdcem, žijeme s tím celý život. Jestli se mi písnička líbí, nějak s ní pracuji, dokud z ní něco neudělám."

"Když mi bylo jedenáct, začal mě otec učit na kytaru, věnoval jsem se jí asi tři roky, potom jsem se dostal ke klávesám. Teď už hraji jenom na klávesy a zpívám, ale nedělá mi problémy hrát na kytaru nebo na basové nástroje."

"Na tanečních romských zábavách nebo na festivalech máme ohromnou podporu, vesměs jsou to mladí lidé, kamarádi, známí. Je to dobře, byl jsem v mnoha městech, viděl jsem i takové věci, že na kapelu bez opory byl ohromný tlak, ani nemohli zahrát. Dopadlo to i tak, že se sebrali a jeli domů, vůbec nevystupovali, i to jsem zažil. Pro nás jako kapelu je hodně důležité, když s námi někdo je, rodina, manželky, děcka. Ono to dodává i na sebedůvěře."

V Přerově by mohla vzniknout střední romská škola. Ve městě, kde je tato komunita velmi početná, ji chce založit doktor Emil Ščuka. Detašované pracoviště sociálně právní školy by chtěl otevřít už letos v září. Škola by v Přerově fungovala jako čtyřletá denní nebo pětiletá dálková a měla by v prvním roce přijmout asi 40 studentů.

Radní z Frýdku-Místku shánějí peníze na platy sociálních pracovníků, kteří pomáhají lidem v nejproblémovějších částech města. Pro tři odborníky potřebuje město získat přes půl miliónu korun. Požádalo už proto o dotaci Radu vlády České republiky pro záležitosti romské komunity. Magistrát se terénními pracovníky snaží působit také na mladé Romy, kteří mají často zakořeněnou představu, že budou po vzoru svých rodičů pobírat sociální dávky.

Službu policejní asistence v Brně vykonávají v současnosti dvě romské policejní asistentky pod vedením koordinátorky. V rámci této služby je rovněž poskytováno odborné právní poradenství pro klienty. Asistentky se také účastní akreditovaného "Vzdělávacího programu Drom pro terénní sociální pracovníky". Policejní asistenční služba v Brně se zaměřuje především na trestnou činnost dětí a mládeže.

V Národní knihovně v pražském Klementinu můžete navštívit výstavu plakátů zaměřených proti rasismu nazvanou Snášenliví - Nesnášenliví. Autory vystavených prací jsou studenti Fakulty užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a studenti z Německa. Jejich plakáty zapůjčil Goethův institut v Praze. Výstava potrvá do 15. března.

Pravidelně bude v našem magazínu odpovídat právník na vaše dotazy. Dnešní příběh se týká manželství. Obrátila se na nás posluchačka, která se provdala za cizince. Její manžel pochází z Rumunska. Vzájemné soužití nebylo jednoduché. Paní Martina Parascinetová se chce nechat rozvést a jak řekla Janu Mišurcovi, neví zdali bude rozvodové řízení jednoduché, protože její partner nyní žije v zahraničí.

"Seznámili jsme se na Šumavě, kde jsem pracovala, dělala jsem tam vedoucí penzionu. Za tři měsíce jsem byla jeho zákonitou manželkou. Náš společný život byl de facto dost krátký na to, že jsme svoji už pět let. Po roce, kdy jsem ho občas vídala, ho zatkli a zavřeli."

"Kromě toho, že jsem skoro od svatby zaplatila úplně všechno, tak to byl jeden velký průšvih. Můj manžel přijel jen, když ode mě něco potřeboval, všechno ostatní bylo na mně. Musela jsem si řešit svoje problémy, skoro to vypadalo, že nejsem vůbec vdaná."

"Mně tvrdil, že peníze nemá, a to je těžké, cizincům se do toho člověk nemíchá. Asi nic legálního to nebylo, když ho na základě obvinění za rok vzali do vazby a potom odsoudili na tři roky."

Váš manžel v současné době není v České republice, nežije s vámi. Kde žije a proč tu vlastně není?

"Protože na základě rozsudku dostal na dobu neurčitou zákaz pobytu, takže byl po skončení trestu okamžitě deportován domů do Rumunska. Nyní žije v Rakousku."

"Jezdila jsem za ním přes léto loňského roku. Myslela jsem, že vyřešíme naše problémy, to, že se manžel změnil. Teď jsem ho delší dobu neviděla. Nemám důvod za ním jezdit, ten člověk mě absolutně zradil."

Já vím, že jedna z vašich posledních návštěv dopadla docela tragicky...

"Nepohodli jsme se. Začalo to tím, že jsme se domluvili, že si vezmeme ve Vídni byt, na který jsem potom zaplatila kauci. Jela jsem si domů pro věci a pro psa, na cestě zpátky jsem se ale dozvěděla, že pes v tom baráku vůbec být nemůže. Pak také mého manžela vůbec nezajímalo, z čeho budeme žít. Když jsme se o tom naposledy dohadovali, můj muž na mě vystřelil."

A jaká je pro naši posluchačku rada? Podle advokátky Kláry Veselé - Samkové záleží především na tom, zdali paní Martina přiměje svého muže k dohodě v rámci rozvodu.

"Pokud jsem se seznámila s případem, tak je samozřejmě otázkou, co vedlo k uzavření manželství ze strany posluchačky. Nemohu vyloučit, že to byla prostě láska. Já bych spíš z právního hlediska viděla v této věci jednu věc a to, že jestliže tady bylo uzavřeno manželství, tak české soudy porušily mezinárodní právo, jestliže uložily trest vyhoštění. To se domnívám, že je neakceptovatelné, je na to i řada precedentních rozsudků. Jestliže se dnes jedná o manželství nefunkční, tak je otázka, jestli tato situace nebyla i částečně zapříčiněna tímto nezcela korektním rozhodnutím o vyhoštění manžela. Dnes se toto manželství dá rozvést, bude to obtížné, ale rozhodně ne neřešitelné. Máme tady zákon o mezinárodním právu soukromém, který tyto situace řeší. Každý advokát, kterého navštíví, jí poradí, u kterého soudu má podat žádost o rozvod."

Jak dlouho by rozvodové řízení mohlo trvat? A kam by se mohly vyšplhat náklady?

"Je to spíš otázka času než peněz. Pokud by manžel vykazoval nějakou součinnost, byl ochoten přistoupit na rozvod dohodou, tak se domnívám, že by mohlo být manželství šťastně rozvedeno během třech čtyřech měsíců. Soudní poplatek je stále stejný, tedy tisíc korun. V tomto případě myslím, že pomoc advokáta by mohla stát něco mezi deseti a patnácti tisíci korunami. Pokud by se ta záležitost neřešila dohodou, ale opravdu formou procesního návrhu vůči odpůrci, tedy rozváděnému manželovi, potom se domnívám, že rok není žádná míra a ta právní pomoc může přijít i na třicet až padesát tisíc korun."

Pokud má manžel zákaz pobytu v České republice, není to problémem k tomu, aby soud zdárně proběhl?

"To záleží na tom, kde měli manželé poslední společné bydliště. Předpokládám, že to bylo v České republice, takže soud by měl být místně příslušný zde. Jestliže se jedná o rozvod dohodou, kde je třeba jen notářsky nebo úředně ověřený podpis, tak by neměl být zákaz pobytu na území České republiky zásadním problémem."

V následujících minutách vám představíme Emila Ličartovského, který už několik let pracuje v pražském gerontologickém centru. Jak řekl Marku Polákovi, práce je to náročná, ale vidí v ní smysl.

Až do konce dubna je v Muzeu romské kultury v Brně k vidění výstava s názvem Co to máš na sobě?, která představuje tradiční i současné odívání různých romských skupin, textilní interiérové doplňky a rukodělné výrobky. Na podrobnosti o romském odívání se Jana Šustová zeptala ředitelky muzea doktorky Jany Horváthové.

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" s datem 9. února je u konce. Ale naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav Sezemský a Richard Samko.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Romale irinen ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.