Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Příjemný páteční večer - je 20 hodin a .... minut - a právě posloucháte pravidelný pořad "O Roma vakeren" čili Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben " O Roma vakeren!!!!

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu také dnes pro vás máme připravenou celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a samozřejmě nebude chybět romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo amenca vakerela e Klara Orgovanovo, savi kerel buči pradalo Roma pro Slovensko. Tiž tumen dodžanana so nevo hin andre Grupa Dela Dap.

Nejdříve Vám představíme Kláru Orgovánovou, zplnomocněnkyni vlády Slovenské republiky pro záležitosti romské komunity. Ve studiu si popovídáme se Stanislavem Vanem a Simonou Šenkiovou ze skupiny Dela Dap.

Tiž tumenge vakeraha palo daraba the palo holocaustos the mek vakeraha palo projektos, savo sikavel savi ka mende hin diskriminacia.

Ve druhé polovině O Roma vakeren nám Věra Meisels, žíjící v Izraeli, řekne o svých vzpomínkách na období holocaustu. Také se společně vydáme na Moravu, kde odstartovali další část projektu, zjišťujícího projevy diskriminace v naší zemi. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

V našem pořadu Vás pravidelně seznamujeme s Romy, kteří v životě něčeho významného dosáhli. Dnes si budeme povídat s doktorkou Klárou Orgovánovou, která svou pracovní kariéru začala v psychiatrické léčebně v Prešově a v současnosti je zplnomocněnkyní vlády Slovenské republiky pro záležitosti romské komunity. Kolegyně Jana Šustová se doktorky Orgovánové nejprve zeptala, jak se vlastně klinická psycholožka stane vládní úřednicí.

"Já jsem roku 1989, když to vlastně všechno začalo, pracovala na psychiatrii. Byla jsem klinický psycholog. V té době, v roce 1991 , se otevřela katedra romské kultury v Nitře. Všichni jsme byli takoví revoluční. A tehdy mě oslovili nějací lidé, jako Romku, která měla vzdělání a řekli mi, že bych se do toho měla zapojit a požádali mě, abych odešla pracovat na katedru, když se zakládala. Potom jsem odešla do Bratislavy na Úřad vlády, kde jsem pracovala jako poradkyně pro místopředsedu vlády pro romskou národnostní menšinu. Posléze jsem ale odešla, protože nastala politická konstalace, která mi moc nevyhovovala. A pracovala jsem osm let v nevládním sektoru v nadaci Open Society Foundation, tedy v Sorošově nadaci na Slovensku. Mezi tím jsem založila Nadaci pro romské děti. V roce 1995 jsem založila nadaci Info Roma, jako informačně dokumentační centrum o Romech na Slovensku. A potom, po osmi letech, jsem se přihlásila na konkurz na úřad vládního zmocněnce, který jsem v konkurenci patnácti mužů vyhrála a jsem tam pátým rokem."

Jste Romka, která dosáhla vzdělání, jaká byla Vaše cesta k němu? Z jakých poměrů pocházíte? A jak se Vám to podařilo?

"Ve společnosti existuje mnoho stereotypů a jedním z nich je ten, že ti, kteří z řad Romů něčeho dosáhli, museli se vypracovat ze zlých podmínek a potom se nějakým zázrakem někam dostali. Není to pravda. Já pocházím z rodiny, která z obou stran, mého otce i mé matka, pochází z města. Byla to městská hudebnická komunita a nikdy jsme neměli větší problémy s integrací. Prostě jsem nemusela vycházet z něčeho velmi těžkého. Byla jsem v prostředí, které zákonitě dávalo předpoklad k tomu, abychom vzdělání měli. Např. sourozenci mojí babičky - jeden z nich byl právník a druhý byl učitel. Takže to bylo v naší rodině tradicí, že jsme dosahovali vzdělání. Tam já nemám žádný problém."

Zmínila jste se, že občas jezdíte do romských komunit, že Vás to nabíjí. Co to pro Vás všechno znamená, když přijedete do komunity?

"Přiznávám se, že jsem po prvé romskou osadu viděla v roce 1991 a tehdy jsem si řekla, zda je to vůbec možné? Protože pocházím z jiných poměrů a zřejmě víte o tom, že u Romů je kastovní systém velmi silný. A ani v naší rodině jsme se s určitými Romy nemohli setkávat. A nikdy jsme se s nimi nesetkávali. Když jsem přišla do romské osady, neměla jsem s tím žádný problém, jen jsem se zarazila nad tou chudobou. Velmi mi pomáhá moje profese, to že jsem psycholožkou a to že jsem v době mé praxe pracovala s širší normou, tedy s různými lidmi a myslím si, že to je život. Takže mě to nijak nezarazilo.

Mám velmi ráda tyto lidi z romských osad, protože, nevím jestli to dělají úmyslně, ale dokáží odblokovat ostatní vlivy, což bychom možná měli dělat i my. Já určitě ano, ony mě potom ovlivňují a přinášejí i neurotické projevy. Oni je však dokáží odstranit a řeknou "Toto nás nezajímá, my si žijeme to svoje." A pročistí mi to hlavu, protože ten každodenní život v Bratislavě, nebo v této práci přináší mnoho zbytečností, které si uvědomujeme, ale které musíme dělat, protože žijeme v takovém systému. A oni se tomu vyhnuli.

Samozřejmě neschvaluji to, že se vyhnuli všemu a jakýmkoli vlivům. Je potřeba najít kombinaci a cestu mezi tím, aby si zachovávali duševní zdraví, protože oni ho mají poměrně dobré. A po pravdě řečeno, v době své praxe na psychiatrii jsme měli málokdy hospitalizované Romy, nechodili se léčit. Oni nemají neurozy a stavy, s kterými ostatní utíkají k lékaři. Když tam přijdu, a chodím tam často, nebo když s nimi komunikuji, je to takové vyčištění mozku."

Z Vídně k nám přijeli členové kapeli Dela Dap - zpěvačka Simona Šenkiová a manažer kapely Stani Váňa.

Pane Váňo, my o Vás víme, že pocházíte z Česka, ale už dvacet pět let žijete ve Vídni. Jak jste se vlastně dostal k romské muzice?

"Pocházím z Česka, ale žiju už přes dvacet let v Rakousku. Pracuji ve Vídni. A moje cesta k romské muzice byla trochu delší, komplikovaná. Já jsem koncem 90. let pracoval hodně s indickou muzikou. A díky tomu, že jsem v roce 1968, když byla Praha okupovaná, když tady byli Rusové, byl jsem rodiči poslaný na Slovensko. Na Slovensku žije část mé rodiny V pěti letech to byla v podstatě moje první zkušenost, slyšet a vidět romské, tenkrát se říkalo i cikánské muzikanty. Tuto zkušenost jsem v podstatě v posledních pěti letech bral do studia a myslím si, že to byl jeden z nejhezčích okamžiků, kterým jsem dokázal mojí hudební cestu podpořit."

Vy stojíte za kapelou Dela Dap. Právě dnes jste se zúčastnili konkurzu, nebo castingu, abychom to nesměšovali s ekonomickým pojmem. Vybírali jste další zpěvačku do vaší skupiny. Jak to vlastně dopadlo?

"To ještě nedopadlo nijak. Nejdřív bych rád upozornil na to, že Dela Dap je trošku otevřená platforma, kdy pracuji nejen s muzikanty, kteří s námi živě standartně zpívají, ale i s hosty. A mám v podstatě stále otevřené oči a uši pro nové vlivy. Dnes jsme měli casting, kdy jsme si poslechli dvě zpěvačky, které zpívaly pár romských písniček. Já se na to podívám ve studiu a dám vám vědět, jak to dopadlo."

Spolupracujete s předními romskými umělci, ale přeci jenom jste vyšel s muzikou, která je odlišná od té tradiční. Poslouchají Vás dnes i mladí lidé, na příklad v klubech a na diskotékách. Mě, když jsem Vás slyšela poprvé, tento styl překvapil. Slyšela jsem tam jak romský vliv, tak i pophouse. Překvapuje Vás, jak se lidé staví k vaší muzice?

"Abych řekl pravdu, ani ne, protože to je část konceptu. Já se v životě držím jednoho jednoduchého pravidla "Když dva dělají to samé, tak je jeden přebytečný." To znamená, že se snažím věci specielně s Dela Dap míchat tak, aby se to lidem líbilo. Těší mě, když vidím v klubu lidi, kteří s tradiční romskou muzikou neměli nikdy nic společného, tancují na věci, které by si pravděpodobně v obývacím pokoji nikdy nepustili. A na druhou stranu mě těší, když slyším tradiční..... nevím jak to je v Česku, ale v Rakousku smím používat pro muzikální kontext roma, gipsy, nebo cigovina. To je konkrétní hudební označení určitého směru - něco jako ochranná známky. Myslím, že naší největší šancí je dát této známce určitou úroveň a hrdost. Amám dojem, že se nám to i daří. Trochu jsem odbočil ... Na druhé straně mě moc těší, když vidím tradiční romské, cikánské muzikanty, kteří říkají "Ha, ale takhle my jsme to ještě nikdy nedělali." Což je v podstatě ta nejtěžší rovnováha."

Ve studiu je s námi i zpěvačka Simona Šenkiová. Ta zatím úplně mlčí, ještě neřekla ani slovo, což je u ženy s podivem. Jak Vy jste se dostala do skupiny Dela Dap? Také na casting?

"Já jsem se do skupiny Dela Dap dostala úplně náhodně, protože jsem zpívala v Jugoslávské vinárně tady v Praze, s Vojtou Lavičkou. A do vinárny přišel manažer Stani Váňa s druhým manažerem Danielem Hantik. Já si myslím, že by to měl říci raději Stani, protože ... "

"Z mého pohledu to byla klasická hollywoodská akce, která byla absolutně nenaplánovaná. Měli jsme tady v Praze dokumentární natáčení s lidmi, kteří spolupracují s Dela Dap nebo kteří nás v Praze podporují. A byli jsme večer pozvaní do tohoto klubu, kde nám řekli "Tam se musíte podívat, tam hrají Roma, to bude zajímavé." Tak jsme tam šli a viděli jsme zpívat Simonu. Byl tam Vojta Lavička, kterého jsem tenkrát ještě neznal. Viděl jsem, jak se tam protancovává mezi těmi stoly...."

"Ano, tam nebyli skoro žádní lidé, ale to Simoně nevadilo. Tak jsem si říkal, s ní to vyzkoušíme ve studiu. Ve studiu to fungovalo prima. Simona má z mého pohledu nezaměnitelný hlas. A už zůstala. Teď jezdí vlakem mezi Vídní a Prahou, na koncerty a do studia. Já si myslím, že se to vyplatilo. Unesli jsme Simonu z Prahy do Vídně."

Stani, jak se spolupracuje s muzikanty, kteří pocházejí z odlišného prostředí a z různých zemí?

"Jako hobby politik, bych řekl, že je to veliký úkol. A když to na konci klapne dobře, když ta produkce je v pořádku, když ten koncert funguje dobře, tak ta práce je dobrá. Není to vždycky jednoduché, ale myslím si, že to není ani tak komplikované. Dělat kompromisy mezi produkcí, zpěváky a muzikanty je stejně důležité, jako dělat kompromisy mezi lidmi. Myslím si, že když lidé chtějí dohromady něčeho dosáhnout, že to dokážou. Na jedné straně jsem veliký přítel parlamentární demokracie, na druhé straně to ve skupině nemá skoro co hledat. My máme velice striktní a jasné rozdělení rolí, kde každý muzikant, zpěvák, nebo i já jako producent ví, co je jeho práce. A já si myslím, že to je základ kteréhokoliv úspěchu. Každý ví, co má dělat a každý také ví, že dohromady to můžeme někam dotáhnout."

Mě to nedá, já přeci jenom trošičku ještě odbočím k Simoně. Máte rodinu. Máte dvě děti. Jak to všechno zvládáte?

"Protože už zpívám strašně dlouho, tak jsem si to uměla nějak zařídit..."

"Jasně. Mám rodinu, která mi strašně moc pomáhá. Mám hodného manžela, který mi děti hlídá, co se týče domácnosti uvaří, vypere, postará se o děti. To všechno on mi udělá, protože ví, že zpívání mě strašně baví. Že se zpívání táhne už nějaké ty léta. Takže já s tím nemám žádné problémy. Občas mě ty cesty trošičku štvou, protože jedu dlouho vlakem. Je to pět hodin, ale potom, když už jsem ve Vídni, tak jsem taková klidná a cítím se tam dobře."

"Život Dela Dap na vystoupeních začal koncem roku 2004. My jsme v roce 2005 jeli od Španělska až do Ruska. Myslím, že jsme v loňském roce vynechali jen Francii, jinak tam byly všechny země z Evropy. Letos jsme k tomu přidali Turecko. Naplánované je dlouhodobě Japonsko, ale to je pro sedm lidí plus technika trošičku komplikované. Myslím, si, že to odpovídá na tu druhou část té otázky. Lidí zajímá co děláme a my máme hodně míst, kde můžeme zpívat, kde to lidi baví."

Pokud se vám to Japonsko povede, tak vás hrozně rádi pozveme zase sem do studia O Roma Vakeren, protože mě by reakce japonského publika na romskou muziku strašně zajímala.

Jaké máte plány do budoucna a vůbec na co se můžeme těšit? Kdy vás uslyšíme u nás, na našich podiích?

"Čas utíká. My jsme skončili produkci druhého alba Dela Dap na začátku roku 2006. V okamžiku, kdy to bylo skončené, už jsme pracovali na nových písničkách, songách. Já mám produkci třetího alba už zhruba před očima. Koncentruji se velice na živou produkci, na to, jak to funguje na jevišti. Protože tam je ještě hromada věcí, které si myslím, že mohou lépe fungovat. Je to pro mě veliký cíl, mít optimální velkou show, kterou dokážeme dělat nejenom v klubech, ale přál bych si hrát i v halách. A myslím si, že potenciál na to máme. Jedno oko na živé koncerty, jedno oko na studiovou produkci."

Za čas, který si pro nás udělali, děkuji Simoně Šenkiové a Stani Váňovi. Děkuji vám a mějte se pěkně. Přeji vám hodně štěstí. Na shledanou.

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva přijal odvolání ostravských Romů, kteří si ve Štrasburku stěžovali na diskriminaci dětí v základních školách.Případ se týká 18 mladých Romů, kteří byli v letech 1996 až 1999 umístěni do zvláštních škol. Jejich právní zástupci žádají přezkoumání tohoto rozhodnutí s poukazem na to, že příslušné testy nebyly věrohodné a že rodiče dětí nebyli dostatečně informováni o důsledcích svého souhlasu s tímto krokem.

Osudy Romů ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války popuisuje výstava Romský holocaust, kterou bude od pondělí 24. Července hostit brněnské sídlo Kanceláře ombudsmana. Osm desítek velkoplošných panelů vzniklo péčí německé romské organizace, do České republiky výstavu přeneslo Společenství Romů na Moravě a Muzeum Romské kulrury.

Část peněz, které může Česko získat v letech 2007 až 2013 z Evropského sociálního fondu, by mohla být vyčleněna jen na integraci Romů. Na situaci v lokalitách, kde žije velké množství Romů, se teď zaměřuje zvláštní výzkum. Podle dosavadních výsledků zhruba v 360ti místech v republice už existují, či by mohla vzniknout romská chudinská gheta. Autoři analyzují zjištěné údaje a připravují doporučení ke zlepšení stavu.

Drogy doprovází celá řada mýtů. Některým pověrám lidé také až nezdravě věří. Jaká je ale pravda o návykových látkách? Ve třetím dílu našeho seriálu zašla Anna Poláková pro odpověď opět za terénním pracovníkem Josefem Wünschem.

"Mýtů a předsudků, stejně jako u každého kontroverzního tématu, tady existuje hromada. Setkáváme se s nimi zejména u lidí, kteří o tématu vědí poměrně málo. Jedním z nejčastějších je, že bychom měli dětem tvrdit, že drogy nejsou společensky únosné a že brát drogy není normální. Podívejte se okolo sebe, na první pohled uvidíte reklamu na drogy. Zeptejte se dětí, zda už nějakou drogu měli a zjistíte, že první zkušenosti s drogou mají v šesté, sedmé třídě. Takže drogy jsou ve společnosti naprosto normální."

"Může se to stát úplně každému, nikdo nemá patent na nějaký recept na život bez drog. Drogy nejsou výsadou narušených jedinců, nejsou výsadou jen spodních pater společnosti. Znám hromadu inteligentních citlivých lidi s našlápnutou kariérou, a zahučeli do toho stejně."

"Řada rodičů má představu, že se jejich miláček dostane k droze někde na ulici, kde stojí před školou pán v černém klobouku v černém dlouhém plášti a rozdává z pytlíku bonbóny napuštěné drogou. Tak to opravdu není. K dealerovi se člověk dostává až když bere pravidelně. Na první experimenty si člověk drogu obstará výhradně od lidí, které dobře zná, ke kterým má důvěru. Čili pokud to není přímo v rodině, žel i takové případy známe, tak jsou to nejbližší kamarádi, spolužáci a různé partičky."

Setkáváme se i s názorem, že pokud se dítě k drogám dostane, sám za to nemůže.

"Každý jedinec má svou suverenitu, svou svobodu, svou odpovědnost a rozhoduje se on sám, jestli si vezme, nebo nevezme. To, že ten můj, opakuji miláček, bere kvůli tomu, že je ve špatné společnosti...... Samozřejmě je pravda, že může být ve špatné společnosti, ale rozhodnutí je výhradně na něm."

"Jsou lidé s větší či menší potencí k nějaké závislosti. Nicméně těch důvodů proč člověk drogu zkusí, začne brát, nebo i bere dlouhodobě, těch důvodů je mnoho. Může to být zvědavost, může to být snaha pomoci od nějakého trápení, prakticky cokoliv. Ale vždycky všechny tyto důvody spojuje to vlastní rozhodnutí."

Často slýcháváme jisté názory na marihuanu. Říká se, že tato droga je přestupní stanicí k tvrdým drogám...

"Tento názor je poslední dobou velmi často publikován v médiích. Žel neexistuje zatím jediný seriózní výzkum, který by tuto tezi potvrdil. Čili já to považuji za další z omylů."

Pokud se rodič dozví, že dítě bere drogy a tento problém se začne v rodině řešit, tak prvotní pocity rodičů jsou pocity selhání. Jak k tomu mají přistupovat? Jak se s tímto vypořádat?

"Ten pocit selhání má každý z rodičů. Není ale pravda, že by příčinou toho, že dítě bere drogy, bylo pokaždé jejich selhání. Je to čistě jejich pocit. A pokud se budou více věnovat svému image před sousedy, před příbuznými a nebudou se věnovat pragmatickému řešení konkrétního problému, zas je to jen cesta do záhuby. K tomu, aby se problémy prohloubily."

Rodiče tyto vyhrocené situace chtějí řešit tím, že chtějí své děti dát vyléčit.

"Nemůžeme dát druhého léčit bez míry vlastní motivace u toho kterého postiženého jedince. Není možné ho z venčí vyléčit. Všichni lékaři, pedagogové, rodiče se mohou na hlavu postavit a pokud nebude chtít ten jedinec, nebude mít dostatečnou míru vlastní motivace, jak říkám, není šance."

Existuje nějaké centrum, kam si mohli dojít rodiče pro radu, nebo nějaká psychoterapie, nějaké skupiny, kde by se o tom mohli poradit?

"Osobně bych volil konzultaci s nějakým odborníkem. Jsou tady střediska, které se zabývají léčbou i prevencí drogových závislostí, zaměřují se také na rodinné příslušníky. Doporučuji tady v Praze Sananim, Drop in, na Moravě Podané ruce."

V následujícím příspěvku otevřeme téma holocaustu. Marie Vrábelová k mikrofofonu pozvala Věru Maisels, která jaké malé dítě prožila kus života v Terezíně a hned po válce odešla do Izraele, kde žije dodnes.

"Smysl života je, když píšu báseň, když o tom vyprávím, nebo když mám nějaké asociace ohledně holokaustu - to je totiž v mých žilách, nebo číst všechno, co je publikované. Třeba Primo Levi, to je jako modlitba."

Když jste potom byla v Izraeli, tak se zřejmě moc o holokaustu nemluvilo...

"To byla jedna velká chyba v celém Izraeli. Říkalo se: "Teď je nový stát. My máme být hrdí. My nemáme cítit ..." Ti, kdo byli v koncentrácích, se na mě někdy dívali jako na ovce, které šli na smrt, protože nebojovali. Byli jsme nucení mlčet a všechno introvertně držet. Nechtěli věřit, nechtěli poslouchat a to se změnilo s třetí generací."

Teď se mnou o tom hovoříte, ale před tím, jste o tom ani hovořit nechtěla.

"Ne že nechtěla, nemohla. Já jsem žila s mým manželem dvacet let a on se narodil v Jeruzalémě. A já nechci, aby druhá generace trpěla syndromem holokaustu. Na to jsem skutečně myslela, ale samozřejmě, že se to nepodařilo. Můj manžel nechtěl ani věřit. Říkal mi Holokaustka, jako je alkoholistka, tak je holokaustka. Takže on individuálně neměl porozumění pro člověka, co prožil. Nejlepší páry se podařili ty, kde oba dva zůstali sami z holokaustu, a tak žijí velmi hezky. Tam se nemusí hovořit vůbec, co se cítí, uctívá se."

"V jedné básni jsem psala, že tehdy jsem se nemohla dotknout té kliky. A jdeme tam do toho kinderheimu, co tam bylo L410. Tam je napsaná nemocnice, žádný znak L410. Ta klika už je taková moderní. Nahoře jsme našli, kde byla ta skutečná klika. Potom, když jsme viděli u mapy, že to byla skutečně ten můj kinderheim, tak jsem měla velmi dobrý pocit, že jsem to našla."

"Samozřejmě. 27. ledna jsem byla v Budapešti. Podmínka vlády, že ten holokaust memorial bude Židům a Romům, to už si vláda tak žádala. A já si toho velmi cením, že to je tak. Protože oni skutečně trpěli. Stejně by se mělo vzpomínat na homosexuály, jako na Romy a na Židy. Největší nenávist byla proti Židům, to je fakt. Ale Romové trpěli také. Nejvíce v Čechách, jen 10% přežilo."

Společenství Romů na Moravě odstartovalo další část projektu, který zjišťuje projevy diskriminace v naší zemi. Sociální pracovníci se v tomto směru zaměřují na chování zaměstnavatelů, úředníků či pracovníků restauračních a podobných zařízení především v moravských městech. Z první fáze projektu, která proběhla během uplynulého půl roku, jsou už první výsledky výzkumu, upřesnil Gabriele Grmolcové koordinátor Michal Kročil.

"Ty projevy diskriminace jsou dost často zastřenější nebo skrytější, už nemají jednoznačně transparentní podobu, ale zvláště při přijímání do zaměstnání nebo při obsluhování v restauracích už mají třeba konkrétně ti zaměstnavatelé vychytaný takový systém, aby nebylo úplně zjevné, že se jedná o diskriminaci. Na druhé straně jsou jasné případy, zvlášť třeba na Ostravsku jsou zcela jednoznačné, jedná se především o nevpuštění do restaurací."

Pracovníci Společenství Romů na Moravě se setkávají i se zjevnými případy diskriminace na úřadech.

"Teď jsme měli jeden takový zcela jasný případ, že Úřad práce vypsal řízení pro dvě profese, jedna nekvalifikovaná, druhá kvalifikovaná. A z padesáti lidí jedinou ženu nepřijali do tohoto programu a shodou okolností to byla Romka. Takže třeba takovéhle případy se vyskytují. Ale na štěstí jsme zatím nemuseli řešit žádné vyloženě závažné případy typu fyzické napadení."

"Těch způsobů je několik. My jsme jednak udělali informační kampaň mezi potenciálními klienty. Prostřednictvím terénních sociálních pracovníků jsme dali vědět, že se něco takového zahajuje. Rozdali jsme letáčky, probíhalo to i ústní formou. Potom jsme oslovili řadu institucí, do jejichž kompetence toto téma spadá. Takže Česká obchodní inspekce, policie, úřady, Úřady práce a nevládní organizace lidsko- právního zaměření. A je už na šikovnosti a kreativitě terénního pracovníka, jak ty informace získá. Takže něco dostane od teréňáků, něco získá od úředníků, něco získá ze sdělovacích prostředků."

Kromě toho probíhá i konkrétní prověřování, zda na vybraných místech dochází k diskriminaci. Upřesňuje koordinátor projektu Michal Kročil.

"Chodí dva lidé srovnatelného věku, stejného pohlaví a pokud možno podobného vzdělání nebo praxe a zkouší se, jak se zaměstnavatel chová k Romovi a jak se chová k ostatním."

V současnosti se rozbíhá druhá fáze tohoto projektu. Na jeho konci by mělo Společenství Romů na Moravě přijít s konkrétními výsledky.

"Měli bychom také o výstupech toho projektu informovat samosprávu. Měli bychom výstupy zveřejňovat ve sdělovacích prostředcích a konečným výstupem by měla být analýza, nebo zamyšlení se nad tím, jaká je situace teď a co se s tím dá do budoucna dělat. Tedy s tím fenoménem diskriminace."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří"s datem 21. července už téměř patří minulosti.Ale těšit se nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Najdete nás samozřejmě také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně!

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.