Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Příjemný páteční večer - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu posloucháte pravidelný pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Přípravy na vánoční svátky jsou v plném proudu a tak jsme pro Vás připravili samozřejmě vánoční témata, ale zpracovaná poněkud jinak, než jak jste zvyklí. Ani dnes nebudou chybět aktuality a romská hudba.

Adaďives vakeraha pale Karačoňa. Vakeraha pal oda so tavas u so keras. Leperaha tiž amare tradicii, save ľikerenas amare famiľii. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Adaďives amenca džana ke jekh romaňi fameľija u vakeraha palo oda, sar amare romňija taven u so taven. Tiž vakeraha pal oda so keren tosara amare murša.

Jak slaví Vánoce Romové dnes a jaké tradice se nám podařilo udržet? To nám přiblíží návštěva jedné romské rodiny. Nahlédneme například do kuchyně paní Stanislavy Ličartovské a řekneme vám, co má na starosti pan Jan Ličartovský. Tato rodina žije v Praze už padesát let. Zvyky a tradice okoření svým povídáním také ředitel sdružení Dženo Ivan Veselý, který se narodil a žil na Slovensku a do Čech přijel až v době svých studií. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Richard Samko.

"V České republice žije mnoho národností, většina z nich se ale jen stěží veřejnosti otevře. Ríšo, moc by mě zajímalo, jak všichni slaví Vánoce, jestli dodržují své tradice a jak se připravují na tento krásný den a večer. Také by nebylo od věci ochutnat něco ze štědrovečerní tabule."

"Tak to by nás někdo musel pozvat, tak jako to pro naše posluchače udělali Stanislava a Jan Ličartovský z Prahy. Ti se rozhodli nás provést celým dnem. Jak tedy začíná 24. prosinec? Na to se ptala Anna Poláková."

"Normálně jako u každého. Trošku živější, protože přijdou děti a vnoučata. Každá se pak ptá, co mají dát na stůl apod., tak jim radím."

"Většinou já. Já to musím připravit i dát na stůl. Holky mi někdy pomáhají, když přijdou dřív. Protože oni si štědrovečerní večeři dělají doma a pak přijdou ke mně."

"Připravuji bramborový salát a řízek, rybu a naše tradiční jídla. Dělám holubky, teď bude i goja, veškeré maso, co mám, musím dát na stůl, pak dělám zelím s houbami, pak dělám fazole na měkko a na kyselo. A nevím, jestli budu letos dělat bobajky."

"Namočíte si sušené houby, ze žampionu to nejde, není to tak dobré. Nakrájíte cibulku. Kyselé zelí - nesmíte krájet, musí být dlouhé. Dáte to na cibulku, houbičky musíte vymýt a vypařit a dát do zelí. Zelí musí být sladkokyselé, nesmíte tam přidávat žádný masox."

"Já už nepeču, už nemám malé děti, jen vnoučata. Pečou mi moje děti a vždy mi přinesou."

"Dříve nebylo cukroví, to je pravda. Když jsem byla malá, tak moje maminka pekla šinga. Dnes to už jen málokdo dodržuje. Já to dělám jen někdy, když mám náladu. Podle toho, jestli to stihnu, protože je s tím dost velká práce. Ale pořád lepší než cukroví."

"Je to takový závin. Ale ne s jablky, ale s tvarohem nebo s mákem. Máme to radši než cukroví. Když napeču šinga, tak je do hodiny pryč."

"Do kuchyně můžou ženské, chlapi tam nesmějí, protože nesmějí vidět, jak ženská vaří, protože je znervózňuje. Chlapi jsou v pokoji a ženské jsou v kuchyni."

"Neexistuje. Ani se nesmí opovážit říct, že mám hlad. U nás se celý den nejí. Jíme, až když je Štědrý večer."

"Ano, když má opravdu hlad, ale to mi nesmí říct. Vezme si třeba kyselé rybičky a suchou housku. Víc nesmí."

Ríšo, tak přes den by si mohl jenom rybičky, jak řekla Stáňa. A já bych si dala ty šinga, pekly se i s mákem a nebo tvarohem, ale já nejradši s kakaem.

Ivan Veselý se narodil a žil na Slovensku a my jsme ho pozvali do studia, aby se s námi podělil o své zkušenosti i zážitky, které se vážou k těmto svátkům.

Ivane, slyšeli jsme, jak se připravuje jídlo v rodině Ličartovských. Jak je to u Vás. Pocházíte ze Slovenska. Narodil jste se na Slovensku, posléze jste přijel do České republiky, žijete tady, ale na Slovensko pořád jezdíte, takže se dá říct, že jsou u Vás tradice živé. Jak je to u Vás po ránu?

"V úvodu bych chtěl okomentovat to, co říkala paní Ličartovská. Předvedla nám krásnou transformaci regionálních zvyků z východního Slovenska do českého prostředí. Mluvila na jedné straně o rybě, salátu a řízku, na druhé straně mluvila o jídle, které je tradiční a pochází pravděpodobně ze Šariše. Je to skvělé, protože zde máme možnost konfrontovat ovlivnění vánočního stolu v Čechách regionálními odlišeními. Ale bere se, že je to české. A to je názorný příklad, jak jedna kultura může ovlivňovat druhou."

Ale přeci jen, jak je to u Vás? Kdo připravuje jídlo, v jakém postavení je matka, v jakém dcery?

"U nás všechno připravuje maminka s tím, že moje sestra jí pomáhá. Mám už starší maminku a sama by to nezvládla. Tabuli vánoční připravuje máma. Jsou tam tradiční jídla. Děláme šinga, kapustnicu s klobásou, čočku nebo fazole. Pak je na tabuli spousta studené kuchyně. Co se týče cukroví. U nás se vždy peklo. Je to u nás tradice, neboť od první republiky jsme měli v rodině pekaře. Pekli se i vánoční dorty. Zajímavé je, že to je cukroví z počátku 19. století, ale z Vídně, protože je to stejné jako dorty ve Vídni."

Teď jste mi připomněl něco, co jsem si jako malá nedovedla vysvětlit. Na stole bylo u nás spousta sladkého včetně dortu a já nevěděla, jak se tam dostali, tak jste mi teď vysvětlil, odkud to je.

"Je to vliv Rakušáků nebo Němců, kteří na Šariši vždycky byli. Bylo to multikulturní prostředí. Žili tam Židi, Maďaři, Romové, Němci, Poláci a Rusíni. Zvyky se navzájem ovlivňovaly. My jsme ty naše vzali asi od slovenských Němců, protože v našem dialektu je spousta staroněmeckých slov pro označení určitých věcí."

"Samozřejmě. Paní Ličartovská, to je vidět, je to paní pěkně od rány. Do kuchyně jsme nemohli, je pravda, že to byla ryze ženská záležitost. Já mám jen jednu sestru a my jsme vždy, když máma nestíhala pomáhali - naškrábat brambory a podobně. Jsme totiž čtyři bratři a jedna sestra, ta je nejmladší, takže jsme mámě v kuchyni pomáhali."

"Já na šindy. Já jsem totiž na sladké. To mi zůstalo do dnes. Mám rád tvarohové i makové. Chutná mi i kapustnice, jsem spíš na venkovská jídla."

Vzpomínám si, že jako dívka jsem od rána vše připravovala s matkou. V té kuchyni nic moc, spíš se mě týkal úklid, mé dcery jsou na tom dnes podobně, ale co dělal otec? Tak jak je to u Ličartovských.

"Buď koukám na televizi a čekám, až přijdou vnoučata. Vyndám stromeček z balkónu a zdobíme stromeček. Když je stromeček hotový, tak nevím, co bych dělal, tak jdu za chlapy a jdeme na pivo. Jíst se nesmí, tak aspoň se najíme aspoň pivíčkem. Pak přijdu z hospody domů, manželka už má polovinu připravenou. Pak jdeme na hřbitov. Zapálíme svíčku, dáme naše tradiční - kousek jídla dáme na hrobku. Zpátky doma manželka připraví jídlo, já připravím pití. Dáme stoly dohromady, protože jsme velká rodina. Dáme pivo a tvrdý alkohol a čekáme, až přijdou děti."

"Pamatuju si, že když jsem byl malý, tak u táty první co bylo, když vstal, umyl se, oblékl se a šel za Prahu někde, kde byla sláma. Tenkrát to u nás u Cigánů bylo něco jiného, než v dnešní době. Tenkrát se nejedlo na stole, ale na zemi. Přišel, na zem dal prostěradlo, na to pak trochu té slámy a na to dávala máma jídlo. Když jsme se sešli, tak jsme sedli, táta zavinšoval. Pak se na zemi jedlo. Někdo šel na půlnoční. Pak přišli otcovi bráchové s rodinami. To už se sedělo za stolem. Jídlo, co bylo na zemi, se dalo na stůl. Sláma se smotala a dala se do jiné místnosti, vyhazovala se až druhý den."

Máte syna, dvě dcery. V jakém postavení jsou ve Vaší rodině Vaši zeťové? Dodržují Vaše tradice, nebo si donesli tradice ze svých rodin?

"Spíš se drží naší tradice. Kdybych šel k nim, tak by se to drželo podle jejich tradice. Ale většinou přijdou k nám."

"Ne, sedí a čekají, až to bude. Někdy jsou překvapeni, poněvadž jsou také ze Slovenska, ale odjinud. Ale už se drží naší tradice, protože žijou s holkami delší dobu."

Připravujete jako hlava rodiny nějaké speciální pohoštění pro mužskou část?

Zmiňoval jste se o tom, jak vypadaly tradiční Vánoce u rodiny. Co následovalo potom, když jste si pak všichni sedli a začali jste se bavit?

"Většinou táta vyprávěl cigánské pohádky. Všichni poslouchali mého tátu a to se někdy protáhlo až do rána. Sedělo se, jedlo, pilo a poslouchalo. Tyto tradice jsme drželi, dokud žil můj táta."

"Pan Ličartovský tady hovořil o jednom zvyku, který se považuje za romský. To je návštěva k hrobu příbuzných, zapálení svíčky a přinesení jídla. Já čtu teď něco z keltské mytologie a tento zvyk je tam popsaný u starých Keltů. Ten zvyk ukazuje na určitou starou spiritualitu. Keltové tu již nejsou a tento zvyk přežívá u Romů. Je to více než zajímavé. Tento zvyk Romové ve větší nebo menší míře dodržují. U nás je to také tak. Dopoledne je návštěva na hřbitově, jak to popisuje pan Ličartovský. Má to svoje opodstatnění a vánoce jsou svátkem hlavně spirituálním. Vím, že někteří Romové na mši do kostela nechodí, někdy tam ani některé nepustí, co si budeme povídat. Je to jejich příspěvek k tomuto svátku naděje a lásky. Je to takový výraz romské spirituality."

Jak si na Vánoce pamatujete Vy, co musel dělat Váš otec? Co se dá říct, že by patřilo mužské části?

"U nás se stále topí. Máma má svá kamna a trvá na tom, že si bude vařit na kamnech. Takže chystání dřeva, udržování ohně. Chlap toho moc nenadělá. Alespoň u nás jsou vánoce velice ženské. Žena připravuje všechno tak, jak má být. Žena dělá vánoce, žena dělá rodinu. Chlap je takový, když to přeženu, módní doplněk."

"Je pravda, že zvyk hraní a vinšování. I to mělo své opodstatnění. Ne ve všech rodinách měli co na stůl. To je pravda, před válkou i po válce byla situace hroznější než je teď. Lidi bojovali o kus žvance. Muzikanti v den pokoje chodili od domu k domu, hráli a vinšovali a sedláci jim dávali jídlo. Když se pak vraceli, tak jídlo rozdávali rodinám. To byl hlavní důvod, proč chodili hrát. Je zajímavé, že posledních patnáct dvacet let to neměli zapotřebí. Znova se tato tradice objevuje. Jsou to většinou Romové z chudších vesnic na Spiši, kteří chodí po zámožnějších - chodí za vinšují a řeknou, že nemají, co dát dětem. Když jsem to před dvěmi lety viděl, když to viděla moje žena, tak z toho byla hotová. Chodí po vesnicích, zahrají, zavinšují a řeknou, že nemají, co dát dětem."

V dnešním vánočním O Roma vakeren jsme na návštěvě u Stanislavy a Jana Ličartovských. Společně s Ivanem Veselým nás tato rodina provází atmosférou a zvyky štědrého dne u Romů. Nahlédli jsme do romské kuchyně, dozvěděli jsme se, co dělají muži, ale nevíme, co znamenají Vánoce pro naše děti. Dáme tedy slovo čtyřleté Viktorii Ličartovské, kterou jsem pozvala k mikrofonu.

Máme tu vnučku Ličartovských Viktorii. Viktorko, co děláš na Vánoce, co připravuješ?

A co dětská část v rodině Ivana Veselého? Ivane, žijete v Praze. Máte rodinu, máte dceru. Jak připravujete Vánoce s dcerou?

"To řeknu aktuální zprávu. Teď v neděli jsme šli koupit stromek a už jsme ho nastrojili. Danuška si vybrala stromek. A s mámou si ho nastrojila. Ona se na to hrozně těší, hrozně to prožívá. Ale my jsme to všichni prožívali jako děti, což je skvělé. Když člověk vidí to dětské těšení a dětské štěstí, tak to je skvělé."

Ivane, říkal jste, že máte dalších pět sourozenců. Jak jste se těšili na Vánoce tenkrát vy?

"My jsme se těšili moc. Třeba měsíc před tím jsme louskali ořechy, mleli jsme mák, aby bylo z čeho péct. Vázali jsme cukroví na stromeček. Hádali jsme, co dostaneme za dárek pod stromeček."

"Většinou praktické dárky. Něco do školy, něco na sebe, občas nějaká hračka, ale to opravdu jen občas. Já jsem dostával věci do školy a knížky, protože jsem od dětství rád četl, a v životě první knížku, kterou jsem dostal, ta byla od strejdy Bohouše z Mikulova, a byly to Staré pověsti české. Tu knížku mám dodnes v knihovně. Dostal jsem tedy v osmi letech svoji první knížku."

Před námi je Štědrý večer a štědrovečerní večeře. Co je na stole a jak začíná Štědrovečení večeře nám prozradí Stanislava a Jan Ličartovský, u kterých jsme na návštěvě.

Pan Ličartovský: "Já jdu za dveře, čekám, aby byl každý u stolu, zaklepu a vstoupím do místnosti. Pak řeknu naše cigánské blahopřání. Čekám, až všichni sedí, pokřižuji se a děti začnou jíst. Jíme všichni dohromady, ale nejdřív si přiťukneme panáčkem. Každý se napije, pak začneme jíst. Všichni musí sedět, nikdo nesmí být sám v místnosti."

Paní Ličartovská: "Je tam toho strašně moc. Máme spojené dva stoly a ty musí být celé zaplněné, takže toho je tam od každého trošku. Pokud začneme jíst, tak nikdo už nesmí vstávat od stolu. Manžel zaklepe, řekne svoje vinšování, připijeme si, pak manžel řekne: teď se děti moje najezte, děti začnou jíst. Ještě jedna věc: nesmí sníst všechno z talíře, něco na talíři musí zůstat."

"Začíná se bramborovým salátem a řízkem. Zbytek, kdo co si bere, na co má chuť."

"Veškeré maso, co máte Když koupím husu, dám na stůl celou upečenou husu. Dám tam ryby, goja, zelí, fazole. Nevím, jestli letos budu dělat bobajky, protože nevím, jestli to časově stihnu. Budu to dělat sama, protože dcery už u sebe nemám. Tak budu vše vařit sama. Je toho ale hrozně moc. Nějaké zákusky, zelenina, salámy, šunka. Všeho moc. Musíte oba stoly zaplnit."

Pan Ličartovský: "Vnoučata i dospělý. Já mám tři děti a každé má tři děti, jen syn má dvě, takže 8 vnoučat, plus osm dospělých. Je nás požehnaně."

"Blahopřání k vánocům. Abychom se měli dobře, šťastné a veselé a poděkování Bohu."

"Většinou to dělá syn. Jde od stolu ke stromečku a začnou se rozdávat dárky. Ta nejmenší z rodiny, Vikinka, nám nosí dárky, které si připravili pod stromeček."

Podařilo se Vám zachovat nějaké tradiční zvyky, které jste měl jako dítě?

"Dnes už ne. Tradice je úplně jiná, než jak to bylo za mých rodičů. Za mě je to už také jinak."

"První den málokdy, ale druhý den se scházíme. Necháme se jeden k druhému pozvat. Já jdu například ke švagrovi, pak jdeme k druhému švagrové. Tak to jde tři dny."

Máte dvě dcery, Stáňo. Učíte je jako matka i tradičním způsobům. Podařilo se Vám přenést něco z tradice do jejich rodin?

"Ano, podařilo. Učím je naší tradice a oni to dodržují. Já to chodím kontrolovat a oni vědí, že když řeknu, že toto musí koupit, tak že to na stole pak musí být. Jenže já mám trochu víc, protože přijdou moje děti, tak je nás trochu víc. Oni jedí jen s rodinou a dětmi. Věřím ale, že moje dcery a můj syn to dodržují."

Pan Ličartovský: "Jdeme k dcerám nebo k synovi. Ti nám musí ukázat pohoštění, úctu k rodičům - paťiv, jak se říká cigánsky. Když k nim přijdou, tak nás ctí, oplácejí nám tak tu naši dobrotu."

"Aby byli zdraví v první řadě, aby měli v příštím roce štěstí a aby měli na stole tolik jídla, kolik jsem měl já."

"Když žila ještě bába a děda, tak jsme se vždycky sešli u báby: všichni strejdové a nejstarší vnuci a vnučky. Tam to pěkně začalo. Děda byl katolík, tak se začínalo Otčenášem. Pak se chodilo od nejstaršího strejdy k nejmladšímu."

"Ano, když ještě žili. Teď je to jinak. Rodiny se rozrostly. Děti už mají svoje děti, takže se druhý den sejdou strejdové a starší vnuci. U nás to začíná tak, že kolem sedmé se u nás večeří. Teď se sejdeme bráchové a sestra u mámy. Tam povečeříme, popřejeme, dáme dárky. Potom jdeme k jednomu bratrovi, pak k druhému."

A jak je to v úzké rodině? Vinšujete? U nás je třeba takový zvyk, že hlava rodiny vezme chléb, do toho zapálí svíčku, přijde do místnosti, tak jako třeba u rodiny Ličartovských. Teprve pak si sedneme a začneme jíst.

"Vždycky když se vstoupí do domu, tak se zavinšuje. Všichni si přejí a vinšují štěstí, zdraví a boží požehnání. Když se jde do jiného domu, tak se zase zavinšuje paní domu štěstí, zdraví, bohatství."

"Dřív byly veselejší. Lidi měli méně starostí, tak byli spontánnější. Teď, jak mají starosti sehnat dárky, co na stůl, tak se z toho vytrácí radost a spiritualita, to těšení se, to štěstí, duchovní dotek tohoto momentu. Je to dobou a uvědomění si lidí, že Vánoce nejsou jen o plném stolu, ale o naději, o lásce, o odpuštění. To patnáct dvacet let fungovalo. Lidi se prosili v ten den o odpuštění."

"Je to v tom směru lepší, že tam staří určitou tradici úzkostlivě dodržovali. Lpěli na tom, aby v tom jejich děti pokračovaly a oni v tom pokračují. Na rozdíl od situace ve městě, například v Praze, kde je vlivů velmi mnoho a lidé se neorientují, neví, kam patří. Pak z toho mají zmatek. Jedna z mých životních jistot je, že o Vánocích se v sedm hodin u mé mámy večeří. Je mnoho dalších jistot, které člověk v životě má. A lidi tyto jistoty nebo hodnoty ztrácejí, nebo jim nevěnují dostatečnou pozornost, nepokládají to za důležité. Lidi na vesnici jsou více konzervativní než ve městě.

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 -Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetu na adrese www.romove.cz.

Příští vysílání bude silvestrovské. Dozvíte se například co dělají Emil Zajac, jak oslaví Silvestra Milan Demeter z kapely Bengas, pustíme vám premiérově novou píseň od Justiny Mastné z rokycanské skupiny Just Nevo, ale víte co, nechte se překvapit!

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Richard Samko.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.