Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo amenca vakerela e Marketa Horvathovo. Vakeraha palo bijav, the pale biťi, savi kerel lakero Rom o Vlastimil Horváth - amari Superstar. Tiž amenca džana ko Česko Těšin, kaj dživel o Josef Harvan. Dodžanena tumen pal leskero dživipen the pal oda, hoj irinel paramisa.

Nejdříve si popovídáme s Markétou Horváthovou - manželkou SuperStar Vlastimila Horvátha. Vydáme se také do Českého Těšína za Josefem Harvanem, přiblížíme vám jeho život a dozvíte se, jak píše romské pohádky.

Vakeraha tiž pale nevi geňďi, palo charirativno projektos, savo kerel e Ida Kelarovo the Apsora, vakerela amenca tiž e Tereza Maxovo, palo romane u palo lavutara Rajkó.

Ve druhé polovině nám Vítěz literární ceny Knižního klubu za rok 2004 Martin Šmaus představí svou knihu s romskou tématikou. Dozvíte se, že dárcovskou SMSkou můžete podpořit projekty na pomoc romským i neromským dětem a tématu opuštěných dětí se věnujeme také v rozhovoru s Terezou Maxovou. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Vlastimil Horváth - druhá česká SuperStar - se oženil. Do studia jsme tentokrát pozvali paní Markétu Horváthovou, která odpovídala na otázky Richarda Samka.

"Pořád stejně, je to pěkný. Jen se mi změnilo příjmení, což je teď trochu nezvyk, ale jinak vše při starém."

"Všichni mě upozorňovali, že to sama nemůžu zvládnout, protože Vlasta díky své vytíženosti mi s tím pomáhat nemohl. Úplně sama jsem na to nebyla, pomáhali mi naši. Proběhlo to v klidu."

"Ve svatební den to bylo docela hustý. Na Konopišti jsem se těšila, že budeme mít krásný fotky se zámkem v pozadí. Tam byly takové davy jak novinářů, tak fanoušků, takže budeme mít jen pár fotek. Utekli jsme, protože se to nedalo."

"No, nevadí mi to. Pokud by fanoušci takhle za Vlastou neběhali, tak by to asi bylo špatné."

"I když se vidíme každý den, tak je to třeba jen večer, nebo kolikrát teď nebyl ani o víkendech doma. Takže více méně ho teď trávím s kamarádkami nebo sama."

Vlasta se stal českou SuperStar. Hodně byl spojovaný s Romy. Jak Vy jste cítila jeho vítězství?

"Samozřejmě to byly strašně krásné okamžiky. Já tedy popravdě řečeno jsem nechtěla, aby se do té soutěže přihlásil, protože po zkušenosti s loňskou účastnicí SuperStar Martinou Balogovou, jsem měla trošku obavy, jak ho lidi přijmou, ale dopadlo to dobře. Jsem za to strašně ráda."

Vy jste ne-Romka. Vlasta je Rom. Docházelo tam k nějakému rozporu mezi rodinami?

"Vlasty rodiče mě přijali moc hezky, tam vůbec žádný problém nebyl. Naši ze začátku - trošku tam něco bylo, ale to bylo jen chviličku. Přijali ho taky pěkně. Tady v té společnosti člověk posuzuje člověka, jak vypadá, jaké je pleti, rozhodně by to tak být nemělo."

"To ne, já zpívat neumím, když začnu, tak tam jsou záchvaty smíchu z jeho strany, zpívám, když ho chci pobavit."

"To, co mi přejí všichni: aby to vydrželo napořád. I když tomu plně věřím, že se nic nezmění. A do budoucna nějakého toho potomka konečně."

Spousta Romů by pracovala, ale nemohou najít práci. Příkladem toho je i příběh Josefa Harvana, který žije v Českém Těšíně. Více Bronislava Janečková.

"Mám. Pocházím z početné rodiny, bylo nás sedm sourozenců, takže jsme dost rozvětvení. Pocházím ze středního Slovenska. Je to krásně krásný, malebný kout. Poblíž je Králova Hola, Nízké Tatry - to hovoří samo za sebe. Teď žiji v Českém Těšíně na pomezí polských hranic. Momentálně jsem nezaměstnaný, prošel jsem různým profesemi: jako podnikání, potom jsem prodával. Udělal jsem si výuční list jako samostatný prodavač. Takže dokonce i topič. Prošel jsem toho dost. Práce se nebojím ani nestraním. Myslím, že jsem člověk, který se rychle učí."

"Je to velmi deptající, obzvlášť když máte jako samoživitel syna, který studuje."

"Ano, jsem jedenáct roků vdovec, od té doby se o syna starám sám. Má i zodpovědnost vůči němu, měl by sem mu pomoct postavit se na vlastní nohy."

"Nebyla, ještě jsme v té době ztratili střechu nad hlavou. Zůstali jsme bez finančních prostředků, bez bytu. Říkám, že jsem si sáhl úplně na dno. Přemýšlel jsem i na tom nechat syna u maminky na Slovensku, že by chodil do slovenské školy. A já bych zkusil najít zaměstnání a nějaký byt. Bylo mi ale strašně trapné nechávat syna někde, kde jsem věděl, že by studium nemusel zvládat, nevím ani, jaký by dnes byl. Ale díky bohu, že jsem ty těžké chvíle překonal, a děkuji strýcovi, neboť ten mi pomohl z toho dna se dostat, abychom se vrátili zpět do reality. Když se najde někdo, kdo Vám pomůže, tak je to senzační, neboť dostáváte se opět nahoru, začínáte zase žít."

Vy když jste zůstal s chlapcem sám, to člověk asi musí hodně změnit život?

"Je to šílené, neboť počítáte nejen celé peníze, ale i drobné, převracíte každou korunu, jestli koupíte rohlík. Člověk v takovou chvíli hledí do budoucna úplně jinýma očima, svět mu připadá hrozně šedý, lidi nezajímavý, neboť každý Vámi pohrdá, prostě jste nic. Jako byste neexistoval."

Domácnost tří chlapů by si člověk představoval jinak. Tak uklizený a uspořádaný byt jako mají Josef se synem a strýčkem není často ani tam, kde vládne ženská ruka. V rohu pokoje se tísní počítač a na něm se rodily pohádky. Proč zrovna pohádky?

"Je to pro mě vracení se do dětství. Já když jsem byl malý, maminka nám vyprávěla pohádky. Dětskou duši to dokázalo pohladit, ale i donutit přemýšlet. Když maminka dítěti čte pohádku, tak si ji dítě začíná ukládat v hlavě, začíná si ji pamatovat. Myslím, že by se pohádky měly do rodin vrátit, neboť v dnešní době se vytrácí takové to lidské, co by mělo v rodině fungovat. Myslím, že aspoň moje pohádky někoho navnadí k tomu najít si čas pro synka nebo dcerku a přečíst jim nějakou pohádku. Děcko, které vyrůstá s tím, že na něj rodič má čas, tak je úplně jiné - jinak se dívá na svět, je otevřenější, lidštější."

"Snažili jsem se, ale když jsem ovdověl, od jeho sedmi let, jsem mu pohádky jednak vyprávěl, ale též vymýšlel. Vždycky se těšil a povídal, tati, řekni mi tuhle pohádku. Byl strašně zvědavý na ten příběh."

"Člověk by někdy potřeboval vílu, která by mu pomohla. Já tak někdy hovořím o dvou lidech: strýci a panu Jindřichu Haskovi, že jsou takovými vílami, které mi pomohly v životě. Někdy je situace, že jste někde úplně jinde - všechno skončilo, a pak přeci jen někdo zasáhne a pomůže Vám. Je to strašně krásné, že v nás ten cit zůstal, že nezanikl, že se nevytratil."

Zpátky k pohádkám - kde berete náměty, kde berete příběhy a postavy?

"Vymýšlím si je. Přirozeně to jde, že si sednu za počítat a vcuku je to napsané, pak se k tomu už jen vracím a upravuji. Nedovedu si to vysvětlit, asi je to ve mně. Připadá mi, že pohádky, které píšu, že to je, jako bych se do nich sám ponořoval. Zkouším psát román, jeden díl mám ukončeny, tak se můžu pustit do dalšího a uvidíme co z to bude."

"Je to o mladé romské dívce, která se šíleně zamiluje do bílého chlapce. Zasáhnou rodiče, je to i tragické i veselé. Tak jako život píše."

"Naštěstí ne. Já jsem se zamiloval a klapalo to. Měl jsem šťastné manželství. Když se s někým teď seznámím, tak v té ženě hledám tu ženu, kterou jsem měl, s kterou jsem si rozuměl. Bylo to senzační, byla to opravdu pohádku. Je to něco, co ani neumím po tolika letech tak popsat, jak bych si přál. Je to veliká ztráta."

"V dětství přišla jako osmiletá o maminku, o tatínka. Ocitla s v dětském domově. Z vyprávění, co mi vyprávěla, tak i jako chlap jsem si někdy poplakal. Vyprávěla třeba, že byla v dětském domově bita. Často jsem jezdili k mamince na Slovensko a on se poprvé dostávala do rodiny. Ona velice milovala maminku a tatínka, ona nechápala, že ona to nezažila - pěkné slovo, pohlazení. Vůbec se nestyděla, že je mezi Romy, bylo to pro ni všechno velmi nové, ona si toho ale uměla strašně vážit. Bylo to super."

"Zatím si to neříkám. Záleží na člověku, jakým směrem se vydá. Když vezmu bílého, nejsou to samí dokonalí lidi - nejsou samí právníci, lékaři - řada jich žije v chudobě, možná ještě hůř než Rom. Připadá mi velmi trapné, když se řekne: však co chceš, ty jsi Rom. Já to nechápu. Narodil jsem se jako kdokoli jiný. Lidé by k sobě měli nalézt cestu, aby se uměli chápat, tolerovat."

"Romština je strašný problém. Pravou romštinu, i když jsem Rom, neumím. Když slyším vyprávět o lásce cigánů, tak jim vůbec nerozumím některé slovo, rozumím tak jedno slovo z deseti. A to je strašně smutné. Nikdy jsme neměli tu možnost, aby se Rom rozvíjel romsky. Pravá romština je pro mě bohužel tabu. Když jsem byl třeba u sestry, slyšel jsem slovo "mašina", myslel jsem, že je to vlak, a oni to jsou "zápalky". Člověk se i mezi Romy dostane do kuriózní situace, že vlastně ani neví, o čem je řeč."

"Dělá mi velikou radost. Je mu devatenáct roků, nepije, nekouří, nefláká se, nemám s ním žádném problémy. Vystudoval, závěrečné zkoušky udělal s vyznamenáním, zvládl si udělat ještě řidičský průkaz. Má chuť studovat, je to radost velká. Teď je ve čtvrtém ročníku, příští rok by měl maturovat a plánuje, že by zkusil vysokou školu. Budu strašně rád, neboť je to vlastně i má snaha, aby docílil toho, čeho jsem nedocílil já. Doufám, že tedy aspoň syn bude mít víc štěstí. Má na to, neboť studuje. Že najde práci a bude žít jako každý jiný."

Ministerstvo práce a sociálních věcí pořádá 27. září v Národním domě v Praze na Smíchově mezinárodní seminář, který nese název: Možnosti využití Evropského sociálního fondu pro zlepšení situace romských komunit v ČR. Cílem konference je zvýšit zájem subjektů o předkládání projektů a zvýšit efektivitu pomoci směřující do romských komunit.

19. září zemřel ve Vídni Simon Wiesenthal. Lovci nacistů a bojovníku proti antisemitismu nebylo lhostejné ani bezpráví Romů, do jejichž povědomí se nejvýrazněji zapsal patrně svým angažmá ve věci odstranění velkovýkrmny prasat z místa romského koncentráku v Letech u Písku. Simon Wiesenthal byl pohřben v Izraeli.

Bydlení romské komunity je ve Zlínském kraji je nejproblémovější ve Vsetíně. Romové ve Vsetíně bydlí v takzvaném pavlačovém domě. Většina z nich dluží na nájemném, proto je radnice hodlá vystěhovat za město. Někteří odborníci ale s tímto řešením nesouhlasí, protože se obávají vzniku ghetta. Na okraj obce by se mělo přestěhovat 60 rodin. Navrhli proto, aby si Romové dluhy na nájemném odpracovali v rámci města.

Netradiční program připravilo pro brněnské romské děti na víkend občanské sdružení IQ Roma servis. Na dvě desítky z nich se budou učit žonglovat pod vedením zkušených lektorů ze souboru pouličního divadla a žonglování Ignis inferno. Všechno, co se děti o víkendu naučí v prostorách základní školy v Křenové ulici, předvedou zájemcům v neděli odpoledne v parku před Muzeem romské kultury.

Občanské sdružení Kulturní tradice vydalo CD Tancující basa, které obsahuje stejnojmennou romskou pohádku o celkové stopáži 49 minut. Nahrávku v češtině, ovšem ovlivněné komunikačním stylem Romů, provází množství hudebních vstupů. Podle informací ze sdružení Kulturní tradice bude pohádka odvysílána ve vánočním čase na vlnách Českého rozhlasu a CD by mělo být k sehnání v prodejnách hudebních nosičů.

Prestižní Literární cenu Knižního klubu za rok 2004 získala poprvé kniha s romskou tematikou, která nese název: Děvčátko, rozdělej ohníček. Strhující příběh romského chlapce Janu Mišurcovi přiblížil sám autor Martin Šmaus.

"Knížka je o životním příběhu Adrejka Dumky. To je romský klouček, který se narodil na východě Slovenska a osud ho zavál do různých prostředí v tehdejším Československu, prochází různými situacemi, prožívá příjemné i nepříjemné věci - lásky, zklamání, rozchody. Smysl té knížky bylo podat jakýsi obraz cesty životní, na životním příběhu tohoto kluka."

"K tomuto prostředí jsem se dostal logicky tím, že Romové jsou ve své povaze, ve své tisícileté historii stále na cestě. Spíš než já jsem si vybral prostředí a téma, si prostředí vybralo mě, přišlo to opravdu samo. Pak jsem to chytil a začal rozvíjet tak, aby jsem to prostředí podal co nejvěrohodněji a aby všechna prostředí, která jsem v knize popsal byla co nejpřesnější."

Čerpal jste z konkrétních příběhů, nebo jste navštívil nějakou romskou rodinu?

"Do svých třinácti roku, od dětství, jsem bydlel v Rokycanech v sousedství ohromné komunity. S děckama jsem chodil do školy, běžně jsme se potkávali na ulicích. To byl jeden dost dlouhý a rozsáhlý zdroj informací, další zkušenosti jsem měl z Plzně, kde jsme pak bydleli několik roků, i z pražského Žižkova. Devět roků jsem byl na škole v Praze, teď bydlíme čtrnáct roků v Odrách a v jednom ze šesti bytů v našem domě jsou Romové. Veškeré texty, které jsem tam použil, jsem čerpal buď z písniček nebo ze slovníku. Písničky popisují mluvenou řeč, nebyly moc přesné, občas se tam objevilo množství chyb. Takže velice děkuji paní Hübschmannové za sestavení tohoto slovníku. Musím říct, že bez toho by asi text ve výsledku vypadal asi naprosto jinak. Možná bych ani nebyl romani schopen použít."

Už 6. rok v České republice působí občanské sdružení Miret, které pořádá letní tábory pro romské a neromské děti z dětských domovů a ze sociálně slabších rodin. Kromě toho Miret podporuje mladé kreativní romské umělce a představuje kulturu, tradice a současnost odlišných etnik. Jednou z možností, jak lze na činnost tohoto sdružení přispět, je poslání dárcovské sms. Jana Šustová se na podrobnosti zeptala koordinátora občanského sdružení Miret Karla Fišera.

"Naše dárcovská sms se posílá ve tvaru "dms apsora" na číslo 87777. A taková sms Vás bude stát 30 korun. Z těch 30 korun přijde 27 korun na konto občanského sdružení Miret. Občanské sdružení Miret potom tyto peníze využije na podporu svých projektů, zejména na projekty věnované dětem a mládeži, na tradiční svojanovské letní dětské tábory, letos poprvé se koná i teenagerovský, a na spoustu dalších akcí."

Občanské sdružení Miret je spojeno se jménem zpěvačky Idy Kelarové. Zúčastní ona se také nějakých akcí, které toto sdružení pořádá?

"Úplně všech, protože je ředitelkou občanského sdružení Miret, to znamená, že je uměleckou šéfkou, jak té kreativní náplně, té umělecké náplně, táborů, tak také samotného festivalu na Svojanově."

Když mluvíte o umělecké a kreativní náplni, co to konkrétně znamená?

"Znamená to, že děti a od letošního roku i teenageři v rámci těchto deseti dnů na letních táborech mají možnost kromě toho, že si vyzkoušejí zpívat s Idou, tak kromě toho, dnes například tancovali s Romathanem. Hráli divadlo, kreslí, malují, tančí, všechno možné."

Pro řadu rodičů může být problém tábor finančně zaplatit. Jak je to u Vás? Mají třeba děti z dětských domovů nebo děti ze sociálně slabých rodin šanci se na tábor dostat?

"Určitě mají tu šanci. Hlavně proto tábory děláme, aby se měly šanci dostat ven z dětských domovů, aby měly možnost zažít ty skvělé prázdniny. A všechny tyto peníze, které mi střádáme, ať už pomocí dárcovské sms, ať už s pomocí benefičních koncertů. Tak ty všechny věnujeme právě na to, abychom dětem tyto tábory mohly zaplatit. Tyto děti mají tábory zdarma."

Nadace Terezy Maxové už druhým rokem připravuje opuštěné děti na život pomocí projektu Život rozkvétá v tvých rukou. Děti se učí hravou formou podnikat. Jak tento nápad vznikl se zeptala Marie Vrábelová patronky nadace Terezy Maxové.

"Dalo by se říci nadace si projekty děla někdy sama na koleni. Snažíme si vymýšlet, protože navštěvujeme spoustu dětských domovů. Snažili jsme se vymyslet něco, co by dalo něco hlavně dětem, že by to nebyla jen materiální záplata, ale že by to opravdu něco dalo těm dětem, že by se o něco pokusili, o něco se snažili. Protože máme projekt "Nejmilejší koncert", kde děti mohou uplatnit svůj talent, co se týče zpívání, potom je projekt "Sportovní olympiáda". Myslím, že byla jen takovou návazností, to nám tam chybělo, aby mělo každé dítě šanci se do projektu zapojit. Nadace to vymyslela. Zapojili se děti z dětských domovů, zapojili se sponzoři a zapojit se mohla i široká veřejnost, což je úžasné."

Kdybyste porovnala letošní rok s loňským, je tam náznak nějakého posunu?

"Určitě. Děti už mají určitou praxi, jsou šikovnější. Dalo by se říct, že o tom ví víc lidí, takže myslím, že spíš oni mají šanci poznat se dětmi z jiných dětských domovů. Oni se navzájem motivují, je tam nějaká soutěživost, takže si myslím, že je tam posun obrovský."

Děti vidí výsledek na svých jarmarcích, kde se prodávají jejich výrobky. Které výrobky to byly? Byl o ně zájem a mohly si tím vydělat?

"Nejdříve probíhalo školení základů obchodování, potom výrobky vytvářely a potom zlatý bonbónek bylo to prodávání. Oni sami si připravili stánek, sami navrhovali cenu, aby se naučili jakémusi základu podnikání. Těch nápadů tam bylo obrovská spousta. Ti menší vyráběli jednodušší věci - šitíčka, malovali květináčky, starší byli šikovnější s keramikou, byli tam i přímo umělecká díla - pískovcové sochy, dřevěné sochy, řezbář. Bylo tam spousta batikovaných triček, pletených čepiček, přáníček, napekli koláče, napekli preclíky, vyráběl se domácí med. Věcí byla opravdu obrovská spousta."

Peníze, které vydělali prodejem výrobků, zbylo jim z toho něco, nebo to šlo dětským domovům?

"Dětské domovy si to mohly nechat, ale samozřejmě bylo vidět, že ten, kdo se na té práci podílel, dostane nějakou odměnu, což by tak mělo být."

"Doufám, že nakoupili další materiály na příští rok, aby víc vydělaly. To by bylo podnikavý človíček. Myslím, že s utrácením peněz nebude problém, děti mají stejná přání jako mají dneska normální děti. Pocházím ze severních Čech, přeci jen jsem do školy chodila v Ústí nad Labem. Potkala jsem domov ze Střekova, to bylo místo, kde jsem bydlela. Ten dětský domov je dokonce ve stejné ulici, co jsem dřív pobývala. Jich jsem se ptala, na co ty peníze chtějí použít. Oni i pětikorunu z prodeje každého výrobku dávali na zoologickou zahradu, na pomoc zvířatům, což mi přišlo jako vynikající nápad."

Minulý pátek proběhl v rámci festivalu Pražský podzim koncert s názvem Cikánské tance a melodie, na kterém vystoupil romský hudební a taneční soubor Rajkó z Budapešti. Tento soubor vznikl v roce 1952 s cílem dostat romskou hudbu z hospod na nejvýznamnější světové koncertní scény, což se velmi brzy podařilo. Za 50 let své existence soubor Rajkó prezentoval romskou hudební kulturu ve více než stovce zemí. Jana Šustová k mikrofonu pozvala prezidentku tohoto souboru doktorku Beatrix Berendy.

Soubor Rajkó má velmi dlouhou historii - vznikl už v roce 1952. Odkud do něj přišli první muzikanti?

Na začátku v roce 1952 působili romští muzikanti jenom v hospodách a nevystupovali na koncertních pódiích nebo v divadlech. A byl to Gyula Farkas [Ďula Fárkoš] - první romský učitel, kdo založil orchestr a on vyhledával děti v nejvzdálenějších koutech státu, v různých vesničkách v Maďarsku ale také v jiných zemích - na Slovensku, v Rumunsku, na Ukrajině. Vyhledával nejtalentovanější dětské muzikanty a ty přivedl do orchestru.

Na začátku v něm bylo jen 30 nebo 40 muzikantů, ale Gyula Farkas stále chtěl pracovat s větším orchestrem, takže někdy v té skupině bylo 60 nebo 70 dětí. A ty postupně rostly, takže pak už tam nebyly jen děti, ale stali se z nich dospělí profesionální hudebníci.

Dr. Beatrix Berendy (Foto: Jana Šustová)

Na začátku nebyli muzikanti placení, v souboru Rajkó pouze studovali. Teď máme 32 profesionálních hudebníků, kteří jsou placení a jsou zaměstnanci orchestru. A když potřebujeme více muzikantů, můžeme přibrat muzikanty z naší školy, nebo můžeme zavolat ty, kteří kdysi v souboru Rajkó a v jeho škole studovali, a požádat je, aby hráli s námi. Tímto způsobem nás může být kolem stovky, když chceme.

Na programu koncertu v Praze jsou díla klasické hudby - například skladby od Liszta, Kodályho, Bartóka, Brahmse, ale hrajete také romskou hudbu?

Ano, budeme ji hrát na koncertě. Neuslyšíte tam pouze klasickou hudbu, ale také hudbu od skladatele George Enescu, která není zrovna úplně klasická. Hrajeme také Tafle Musik, tedy hudbu k hostině, když je potřeba. Například když máme maďarský týden na vyslanectví třeba v Indonésii nebo kdekoliv jinde na světě, hrajeme Tafle Musik pro vyslance. Naši muzikanti hrají také v restauracích, hrají jazz, pop, takže jsou to muzikanti se širokým zaměřením.

Hrajete také nějaké vlastní skladby, které napsali členové souboru Rajkó?

Až doposud jeho členové nikdy nepsali hudbu, ale psali ji učitelé a vedoucí orchestru. Například skladby od Gyula Farkase budeme hrát i v Praze, a hrajeme je velmi často.

Už jsme tady dlouho nebyli. Naposled jsme tady hráli asi před patnácti lety.

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetu na adrese www.romove.cz.

Příště se dozvíte aktuality ze života Romů a nebude chybět romská muzika.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně a klidný víkend.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.