Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Ada kurko sas o prezident Václav Klaus ko Zlín, vakerelas tiž palo Roma. So, oda tumen dodžanena andro O Roma vakeren.

Nejdříve budeme hovořit s prezidentem Václavem Klausem, který tento týden navštívil zlínský kraj. Dozvíte se, jak se daří Romům v Německu a vyzpovídáme spisovatelku Jarmilu Hanah Čermákovou, která nám představí svou další publikaci.

Džana amenca Ostravate, kaj vakerahas jekha čhajoraha savi sas andro Švedsko u amaro šuniben zaphandaha vakeribnaha palo amare tradicii.

V druhé polovině O Roma vakeren se vypravíme za šestnáctiletou Světlanou Krošťanovou, která ve Švédsku zasedala v parlamentu a rozhodovala o nositeli Světové dětské ceny. Představíme vám také Ivetu Kenety ze sdružení Athinganoi a dovíte se jaké zvyky a tradice dodržují Romové. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Iveta Durdoňová a Jaroslav Sezemský.

Prezident Václav Klaus byl tento týden na oficiální návštěvě Zlínského kraje. Náročný program zahájil v Kroměříži, ve Zlíně pak absolvoval jedinou oficiální tiskovou konferenci. Na ní se dotkl jak aktuálních politických, tak regionálních témat. Zaznamenal je Roman Verner:

Aktuálním problémem stejně jako v dalších větších městech jsou vztahy veřejnosti k Romům. Na Zlínsku sice nepřerůstají do otevřených střetů. Ale například ve Vsetíně už obyvatelé protestují proti plánovanému stěhování šedesáti nepřizpůsobivých rodin z centra do okrajové části města. Co na to Václav Klaus?

"O tom, jestli Česká republika vyřeší nebo nevyřeší tuto otázku, já musím říct, že ji vyřešit musí. A nedovedu si vůbec představit, že by ji nevyřešila a nedovedu si představit, že by mohla přetrvávat tak vysoká míra nevraživosti, která dneska v některých lokalitách existuje. Já myslím, že komunikace je nezbytná a velmi bych si přál, aby z obou stran ta komunikace byla."

Prezident také zhodnotil třináct let od rozdělení Československa jako odpověď na obavy starostů pohraničních obcí z plánovaného zpřísnění režimu na hranicích.

"Když se dělilo Československo, tak já jsem byl velmi náchylný pro nestandardní prvky a určitě jsem jim v té době ve své funkci předsedy vlády dával zelenou. Na druhé straně, já si myslím, že jistý standard by zaveden být měl, a že to je nezbytností. Prostě jsou to dva odlišné státy a myšlenka, že by se měly, když už se rozdělily, že by se měly tvářit, že to jako dva státy nejsou. Že ta hranice není, to se mi zdá, že by bylo naprosto nelogické."

Jak se daří Romům v Německu a jaké organizace tam působí řekla režisérka českého původu, která je teď doma v Berlíně, paní Zlata Findeis kolegovi Janu Mišurcovi.

"Od osmašedesátého roku žiji v Německu a přivedlo mě tam vyloženě to, že jsem chtěla svobodně žít, tak jak se mi to líbí a užívat osobní svobody."

Kolik žije v Německu Romů? Dá se to vůbec říci a třeba, jak se jim tam žije oproti České republice?

"Tak jako oficiální čísla neznám a myslím taky nejsou. Já si taky myslím, že to je tak podobná situace jako tady v Česku, že hodně Romů se oficiálně nehlásí k romské národnosti. Statisticky se říká, odhaduje na tři sta tisíc, oficiálně patnáct tisíc."

"Nedá se říct ve městě, na vesnici, že to je celé rozptýlené po celé zemi."

"Normální turista nebo normální člověk, co tou zemí projíždí, vidí tady v Česku určité problémy nebo určité nedostatky nebo nápadné zjevy, které v Německu člověk nevidí. Jediné co vidí, je někdy romanské Roma, kteří přišli do Německa a třeba tam žebrají nebo tak. Ale ti němečtí nejsou Roma, jsou Sinti. Na tom si hrozně záleží ikdyž jsou někteří taky Roma, ale ta většina jsou Sinti a hodně je integrovaných."

"Poprvé? Při práci. Kolegové, kteří určité funkce v produkci nebo v týmu zastávali. A dozvěděla jsem se to teda, až jsme se skamarádili. Já se musím přiznat. Já nedělám rozdíly mezi Čechem, Němcem, černým, zeleným. Takže na mě zapůsobili zrovna tak. Někteří pozitivně jako každý jiný pozitivní člověk. A někteří, kterých jsem neměla ráda z jakéhokoliv důvodu - negativně. A bráním se tomu rozlišovat podle národnosti nebo podle nějakých vnějších znaků."

"Je tzv. "Zentralverband Sinti und Roma". Tak to je takový ten centrální úřad a má také dokumentační středisko. Ti sedí v Heidelbergu. A jinak po celém Německu, každá zem, že my jsme spolková republika i některá města mají odbočky tady tohoto sdružení a to sdružení je státně dotované a prostě zastávají se zájmu Romů."

Mezi významné spisovatelky, které spolupracují s Romy, patří Jarmila Hanah Čermáková. Kromě veršů se její další tvorbou můžete potěšit i v divadle. Více už spisovatelka řekla Anně Polákové.

Naši posluchači se mohou těšit na vaši novou sbírku poezie "Něžné žně". Co všechno nabízí?

"Sbírka je laděná především, řekla bych, mateřsky. Čili je zajímavá pro všechny ženy. Ale protože mám zvláštní vztah k dětem romské národnosti, tak zde najdete i nejméně tři motivy, které se spolu se mnou vrací do toho mého, romskými dětmi provázaného, dětství."

"Bylo to v Trmalově vile na Praze 10. Přišlo dost diváků, což nás potěšilo a potěšila nás i jejich velice vstřícná reakce na poezii, což je dneska vzácné."

Když lidé slyší poezii s romskou tematikou. Jak to na ně působí? Pokud ten člověk nezná ten život těch lidí?

"Právě se domnívám, že tím, že jsem se vysloveně dala touto cestou, tak vytvářím jakýsi most mezi českou národností a českými Romy, který začínají naši posluchači chápat. Což mě nesmírně těší, a taky prezentuju i čistě romskou poezii romských autorů. A to taky udělá dost práce k našemu vzájemnému pochopení. Tato poezie v literární kavárně Obratník, lépe řečeno, bude na pultech v máji. A pak pan nakladatel, čili pan Polák, je člověk, který je vzácný tím, že se ujímá mladých, starších i ještě starších talentů, kteří neměli možnost třeba za totality se písemně vůbec vyjádřit, protože byli příliš duchovně zaměření. A možná bych i pozvala publikum, pokud bude hezky prvního máje. Je velmi pravděpodobné, že se zase všichni z té školy pana Romana Poláka a z Obratníku sejdeme na Petříně, poblíž pomníku Karla Hynka Máchy u fontány, kde v trávě prezentujeme své verše ústně anebo je rozvěšujeme na stromy."

Vy se tomuto věnujete už delší dobu, máte za sebou řadu úspěšných projektů, např. "Jablka mládí"....

"Inscenace "Jablka mládí" vznikla na původním základě romských pohádek. Ta už běží snad ve třetí generaci dětí a dneska bych řekla, že je to zajímá. Ovšem každého jiným způsobem. Že se navzájem objevují."

"Jablka mládí" se hrály i v Polsku. Jaká byla odezva? Hrály se pět let...

"Hrály se v divadle v Opole, což je nedaleko našich hranic. Polské dětské publikum velmi vstřícně přijalo tuhle pohádku."

Na prknech našich divadel se objeví už další hra "O zlatém Sidorovi", divadlo bude hostovat i příští týden v Praze.

"Já bych chtěla upozornit na Činoherní studio divadla v Ústí nad Labem a teď to bude pohádka "O somnakunos Sidoris", která zřejmě by měla být tady hostem v divadle Komedie, 5. května."

Evropský parlament schválil rezoluci odsuzující diskriminaci Romů. Text vyzývá instituce Evropské unie a členské i kandidátské státy EU, aby přijaly příslušná opatření, která povedou k lepšímu postavení Romů ve společnosti. Od Česka zvlášť žádá zrušení vepřína v místech bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku.

Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje schválilo dotaci 50 tisíc korun na platy dvou sociálních pracovníků, kteří budou Romům v Kostelci nad Orlicí pomáhat hledat ubytování. Několik desítek Romů, které kostelecká radnice vystěhovala v neděli z městské ubytovny, teď žije většinou u příbuzných.

Bohumín na Karvinsku chce do začátku července vystěhovat z hotelového domu všech více než 280 nájemníků. Dům hodlá přebudovat na byty první kategorie a kolej pro studenty ostravských vysokých škol. Starosta města Petr Vícha se obává, že by tak v Bohumíně mohl vzniknout podobný problém, jako nyní v Kostelci nad Orlicí.

Nové komunitní centrum, zaměřené především na práci s romskou mládeží, začalo působit v Ostromečské ulici v Praze 3. Středisko by mělo být otevřeno každý všední den v odpoledních hodinách a vedle trávení volného času nabídne dětem také možnost doučování. Centrum, které zřizuje občanské sdružení R-mosty, plánuje také zavést program zaměřený na uplatnění Romů na trhu práce.

Už popáté se letos šestnáctiletá Světlana Krošťánová vypravila do Švédska. Zasedala s dalšími čtrnácti dětmi v parlamentu, který rozhoduje o nositeli Světové dětské ceny. Udělili ji ženám z africké Keni, jež se starají o děti nemocné AIDS a o sirotky. O světové ceně a o Švédsku si se Světlanou povídala Gabriela Všolková.

Světlana Krošťánová (Foto: Photo: WCPRC / Tora Martens)

Prokřehlá ale plná dojmů. Ze Švédska se vrátila i se svou průvodkyní a tlumočnicí Hanou Ševčíkovou. Letos byli na dětskou cenu nominováni Nelson Mandela se svou ženou, Anna Maria, žena z Bolívie, která se stará o děti z ulice a maminky z Keni, které nabídly svůj domov sirotkům.

"Proč ty maminky? Protože oni jsou též chudí. U nich je asi dvacet maminek a též nemají peníze, žádná nadace jim nepomáhá k tomu, aby měly jídlo. Ony se snaží samy, i když ony samy mají svoje vlastní děti, tak ty děcka berou a dávají jim nový domov, lásku a starají se o ně, jak kdyby byly jejich vlastní."

Hanka doplňuje, že další cenu si odnesl Nelson Mandela. O jeho zvolení rozhodovalo asi dva a půl milionu školáků zapojených do projektu přátel světové ceny.

"Jakákoli škola z celého světa, se může zapojit do toho hlasování. Dostane k dispozici materiály stejné, jako dostávají ti členové té dětské poroty. To znamená, časopis - krásně udělaný, s fotografiemi, s příběhy každého z těch nominovaných. Ale tam je hodně zapojených škol z Afriky, tady do tohohle projektu. Z Evropy jen malinko. Třeba z České republiky možná deset. Ale z jižní, třeba v jižní Africe volí možná tisíc těch škol nebo dva tisíce. A pro ně to je opravdu idol, někdo koho milují a obdivují."

Světlaně i Hance je líto, že o projekt nemá zájem více českých škol. Několik jich třeba společně obešly, ale narazily třeba na to, že nikdo z kantorů neuměl anglicky, takže by si s materiály neporadil. Ostatně, s angličtinou bojuje i Světlana. Ale s lidmi z dětského parlamentu se vždycky nějak domluví.

"Zajímavé bylo, že tam jsou lidi z Pákistánu a z Indie a Světlana s nimi mluvila jako některé slova romské a je to strašně podobné s tím jejich jazykem. A pak taky ta Veronika z Izraele, že jo?"

"To je slečna, její rodina emigrovala z Ázerbajdžánu a ona mluví rusky, takže se Světlanou se vlastně takhle dorozumívaly."

V porotě zasedají děti s různými handicapy. Uganďan, jehož unesli vojáci a zabili mu sourozence.

"Tan-Ga, z Vietnamu. Ta tam vlastně byla poškozená geneticky. Tím jak Američani používali ty organické bojové látky za války s Vietnamem."

Světlana reprezentuje rasovou diskriminaci. Jako šestiletou ji zařadili do zvláštní školy a jen díky úsilí sdružení Vzájemné soužití se dostala na běžnou základní školu. Výhrady ke své barvě pleti vnímá dodnes.

"Když třeba chce jít někdo do práce, tak se stalo mým rodičům, mému tatovi se stalo, že třebas chtěli pracovat, řekl že ne, že nemá volno. A šel hned třebas jako normální a vzali ho hned. A už se to stalo hodněkrát. A nebo třebas i to, když je fotbal, tak to třebas Romi, oni si už jako mezi sebou říkají, že třebas nechodí ven, dneska je fotbal a to, budou skini a tak. Mého bráchu a sestru též napadli. Třebas na diskotéku, když chceme jít nebo tak, tak řeknou ne, je uzavřená společnost nebo chtějí po nás klubové karty."

Kromě zasedání v parlamentu děti ve Švédsku navštěvují školy a mluví o svých osudech s místními školáky.

"Tam se mi to líbilo, protože tam nás hezky přivítali. Už dopředu o nás věděli, co tam každý děláme a to. Jako že jsou trošku jiní ti lidi tam než třebas tady. I když vás neznají a vidí vás poprvé, tak se chovají tak, jako vás znali celý život."

Příští rok pojede do Švédska naposledy. To jí už bude sedmnáct. Kdo ji v porotě nahradí, neví. Světová dětská cena se uděluje každý rok šestnáctého dubna, v den výročí smrti pákistánského chlapce, dětského otroka v továrně na koberce. Vzbouřil se, utekl o problému dětské práce mluvil na mnoha místech po celém světě. Po návratu do země ho čekala smrt. Od té doby znevýhodněné děti udílejí světovou dětskou cenu pro práva dětí.

Ve sdružení Athinganoi pracuje absolventka Filozofické fakulty Univezity Karlovy Iveta Kenety. Zprostředkuje informace pro další organizace, určené zejména romským ženám. Jak řekla Marii Vrábelové, pochází ze smíšené romsko-české rodiny a její dosavadní životní pouť zdaleka nebyla jednoduchá.

"Když jsem byla na základní škole, tak jsem nějaké negativní reakce zaznamenala. Třeba na letním táboře, jednou jsem byla asi jako sedmiletá. Tak tam byly takové hodně nepříjemné starší holky a ty mně docela dávaly hodně zabrat a byla jsem z toho hodně smutná a ptala jsem se potom mámy, proč mi říkají cikánko. A ona mi tehdy nic neřekla, protože moji rodiče byli rozvedení, takže jsem o tom nic nevěděla. To jsem se dozvěděla až později."

"Ve škole jsem se učila na základní škole velmi dobře. Já jsem vždycky měla pocit, že ve škole se musím učit a hrozně mě to bavilo. Ale na střední škole už to bylo jiné. To byla puberta a to jsem měla velké problémy."

Nakonec jste odmaturovala a začala jste studovat dál. Co jste vystudovala?

Zleva: Americký velvyslanec Colin Powell, Iveta Kenety a Gabriela Hrabaňová (Foto: Jiří Suttner)

"Já jsem vlastně po střední škole, jsem začala studovat jazyky. Bylo to v roce devadesát, když se všechno, svět se otvíral a že se musím naučit německy, anglicky. A opravdu jsem tomu věnovala veškerý volný čas, a potom jsem chtěla, teda mým snem bylo studovat angličtinu. To jsem se bohužel nedostala, takže jsem až po dost dlouhých letech se konečně dostala na filozofickou fakultu, na obor slavistika se specializací bulharistika. Protože asi rok jsem strávila v Bulharsku. Tento obor jsem vlastně dokončila před dvěma měsíci."

"V tomto oboru je uplatnění dost těžké, ale protože bulharsky nemluví tolik lidí jako třeba například anglicky, ale dost často mám uplatnění v takové dosti smutné oblasti, a to je, že pomáhám nebo tlumočím pro prostitutky, které pocházejí z Bulharska."

Děláte také hodně pro romské ženy. Je to tím, že sama máte právě původ v romských kořenech?

"Ano, samozřejmě. Já se hodně zaměřuji na romské ženy, protože si myslím, že jejich situace je opravdu velmi těžká, často. Protože žít v tradiční romské rodině je na jednu stranu pro ženu důstojná pozice, kdy je její role velmi důležitá. Na druhou stranu má na ramenou velké břímě a musí se o svoji rodinu postarat a často nemá vůbec čas sama na sebe, na své vlastní vzdělávání, na svůj rozvoj. A myslím si, že jsou velmi jako šikovné a přirozeně chytré a bylo by velmi dobré, aby se tyto jejich schopnosti mohly co nejvíce rozvíjet."

"Moje maminka je velmi překvapená touto mojí aktivitou. Já pocházím ze severní Moravy, kde ta situace je také dosti negativní vůči Romům a ona vlastně v této lokalitě žije a každodenně se setkává s touto negativní náladou, takže to, že se vlastně věnuji této práci, tak ji zpočátku dost překvapilo. Dnes už si myslí, že to je práce záslužná a užitečná a potřebná."

V rubrice Historie, tradice, zvyky dnes zahájíme seriál o romských řemeslech. Pro Romy byla odedávna typická řemesla spjatá s územním pohybem. Při pověstném romském kočování se totiž často nejednalo o pouhé bezcílné toulání, protože řada Romů se věnovala takzvanému řemeslnému kočovnictví. Jana Šustová si k mikrofonu pozvala ředitelku Muzea romské kultury v Brně doktorku Janu Horváthovou, která nám dnes více prozradí o kovozpracujících řemeslech.

"Asi nejtypičtější romská řemesla souvisejí se zpracováním kovu, tak samozřejmě kovářství. A to kovářství bylo právě typické pro kočovníky, a to bylo trošku jiné než to, kterému se pak věnovali Romové, kteří se pak začali usazovat. Ti usazující se Romové samozřejmě přijímali nástroje od majority, takže tam už to nebylo tak typické, jako u těch kočovných, kde měli svůj typický kovářský měch, kovadlinu s bodcem na zabodnutí přímo do země, čili i podle toho je jasné, že kovali v sedě, nikoli ve stoje tak, jak bylo obvyklé jinde, ale kovali buď tedy v sedě nebo v čupu nebo v sedě na Turka. A to si patrně donesli ještě z Indie, protože v Indii dodnes některé ty dómské kasty takto tímto způsobem kovají. Potom to byla hlavně výroba měděných nádob, čili kotlářství, také lidově nazývané. To se prakticky už neudrželo ve střední Evropě, ale na Balkáně se tím Romové ještě živí. Dneska už se také neví, že Romové vyráběli zvonce, a to dokonce ne jen ty vyklepávané za Theodor Valerio: Romský kovář. Rytina.

studena, pro dobytek, ale dělali i lité zvonce. Nebyly tak velké jako pro kostely, ale menší zvonečky, lité, přičemž ta technologie je vlastně stejná, je náročná a z toho prostoru bývalé Československé federace už víme pouze o jednom jediném zvonkaři, který už zvonce vyrábí, na Slovensku, ale to řemeslo u nás jednoznačně zaniká. Potom to byla i výroba nožů, ta se na Balkáně ještě udržela. Na tom Balkáně je zajímavé, že ta kovozpracující řemesla ti Romové dokáží transformovat tak, jak je nyní potřeba, protože jinak ta tradiční rukodělná výroba samozřejmě zaniká, ale třeba konkrétně v Bulharsku víme, že ty skupiny, které se dříve věnovaly cínování kotlů a vůbec výrobě z cínu, tak toho už dneska není potřeba tolik, tak vyrábějí různé plechové nádoby, velké konve na mléko, vodu. Potom také dělají plechové sporáky, no prostě byli schopni se tomu trhu přizpůsobit."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a chybět samozřejmě nebude ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Durdoňová a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Irinďa Amenge e Aneta Vaštagovo kaj te mukas giľi lakere romeske - vičinel pes Petr Vaštag u mek the predalo Ivan Hlad u amen bičavas giľi the predalo Ondis Cina. Romale irinen - ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně, klidný víkend.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.