Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo tumen o dodžanena dareso polo Rom so kerel kaskaderis. Paľis tumenge phenaha palo fotografos, so kerel genďi palo amare anglune Roma.

Představíme vám automobilového kaskadéra Emila Flaxe a amerického fotografa Chada Wyatta, který je autorem unikátního projektu Roma rising - Romské obrození.

Džana amenca Chomutovoste, kaj o Roma oka kurko kerenas temutno romano džives the andre Mlada Boleslav u phenaha tumenge palo romano bašaviben the palo giľa.

V druhé polovině O Roma vakeren se dozvíte, jak si chomutovští Romové připomněli Mezinárodní den Romů a vydáme se do Mladé Boleslavi za občanským sdružením Jekhetani luma - společný svět. Muzikolog Tomáš Šenkyřík nám také přiblíží, jak se vyvíjela romská hudba. Tak - teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

V našem pořadu vám představujeme různé romské osobnosti, některé z nich vykonávají neobvyklá povolání. Příkladem může být i jeden z nejlepších automobilových kaskadérů Emil Flax z Prahy, který pochází z artistické rodiny. Jak Janu Mišurcovi prozradil, jeho povolání se nejvíce uplatňuje ve filmu.

"No tak, já se věnuju kaskadérství od roku 1972, ty začátky byly těžký, protože neměli jsme o tom žádný přehled, neměli jsme ani míru toho nájezdového můstku, nevěděli jsme ani částečně úpravu toho vozu..., no bylo to těžký, že jo. Neměli jsme auta, nebylo to tady tak, jako to bývává teď, jako že si koupíte na jízdu po dvou kolech auto třeba za tři tisíce, že jo, a když ho rozbijete, tak si můžete koupit další. Tenkrát to bylo drahý, že jo, ty vozy stály deset patnáct tisíc."

Člověk vidí v televizi, jak se třeba auta obracejí, lítají ve vzduchu, co všechno dokáže vlastně takové auto?

"Záleží jaký potřebuje televize moment nebo jaký se točí film, no a jinak záleží taky, co dokáže ten člověk, aby odhadnul, na co má on a na co má to auto. K tomuhle obracení, k těm převracečkám, tomu se říká tzv. "crash", tak tomu říkali Francouzi. To je několik kotrmelců, že jo, s tím vozem, základ toho každého kaskadéra, co chtěli teda lidi vidět, že jo, je jízda po těch dvou kolech. To jako musí ovládat velice dobře a bezpečně. Nedá se to naučit všechno hned, vypilovat nebo tak, musí člověk na tom makat. Na sobě, na autě a na všem. Musí mít všechno v pořádku a tak, jak má být."

Jak jste zabezpečen proti úrazu. A vůbec, nemáte strach při takovém sportu?

"Tak samozřejmě každý kaskadér se musí bát. Moje osoba jezdí v autě na volno, protože jestliže jedete jízdou po dvou kolech, tak to nepotřebujete být přikurtovaný, a jestliže děláte "crasho", tak to je teda dobré, když je člověk přikurtovaný. Ale já se ani tam nekurtuju, já to mám udělané na pravou ruku železo, kde se teda křečovitě držím a přibližně za ta léta už vím, kam si srovnat nohy, kam si srovnat hlavu a použít svoji sílu. Nesmíte se v tom autě, když už děláte ty kotrmelce nebo něco pustit, jinak to by byl konec. Auťáků za tu dobu, co jezdím, se rozbilo dost. Ale když jedete vozem po dvou kolech, tak tam ho tolik nerozbijete, tam se jenom tak můžete převrátit, urazit kliku nebo zrcátko. Ale co se týče jako těch kotrmelců anebo i z té stráně anebo nějaký ten převrat, takový rozumný náraz někam i tím předkem, tak ty vozy se rozbíjejí, že jo, každé to točení v televizi tam zařve nějaký ten auťák."

"Tak točili jsme s panem Kopeckým Milošem ve filmu "Jak napálit advokáta", pak jsme točili ve filmu "Upír z Feratu". Většinou jsme točili..., my jsme většinou jezdili do Sovětského svazu, za doby komunistů, takže zkrátka tam se točilo hodně takové to vystoupení víceméně na těch plochodrážných stadionech, taky pro lidi. Pár klipů pro televizi, no a jinak taky ty válečné filmy no, tak takhle."

To byla slova kaskadéra Emila Flaxe. Patří mezi romské osobnosti, které nejsou tolik v popředí a v centru mediální pozornosti. Těch je ostatně celá řada, jak Marii Vrábelové potvrdil sociolog Fedor Gál.

"Každý, kdo se dokáže postarat o sebe a o rodinu a je slušný k ostatním, je osobnost. Pro mě je osobnost například, já nevím, Vlasta Demeterová, která dokáže vést svůj obchůdek v Lounech a je nezávislá a svobodná a je to osobnost."

"No, tak já si třeba strašně vážím Rudolfa Dzurky, který je skvělý výtvarník, skvělý řezbář, skvělý sochař, skvělý malíř. Nikdy nezapomenu na knížky Eleny Lackové, je skvělá spisovatelka. Teď vyšla na Slovensku nádherná knížka pana Didiho a já jsem se až ze záložky té knížky dověděl, že ten člověk má dvě vysoké školy a je signatářem Charty 77. A když jsem se ptal dál, tak jsem se dověděl, že ta knížka téměř nevyšla. Jenom proto, že je Rom. Tak tohleto mě dokáže naštvat. A tohleto není o osobnostech mezi Romy, ale o hlupácích mezi námi."

Mezi Romy je vysoká nezaměstnanost. Když budou jejich děti vzdělané, tím pádem budou mít i větší šanci na zaměstnání. Jak na to pohlížíte? Mění se romské děti, romská mládež?

"Měníme se všichni, poněvadž se mění podmínky, ve kterých žijeme a je stará známá pravda, že pomůže-li něco, jakékoli marginalizované menšině, tak je to vzdělání a práce."

V následujícím příspěvku Vám představíme amerického fotografa Chada Wyatta, který je autorem unikátního projektu Roma rising - Romské obrození. Při něm fotografoval významné romské osobnosti v České republice. Jeho fotografie je možné vidět na internetových stránkách www.romarising.com a na podzim tohoto roku vyjdou i knižně. Projekt Romské obrození ale není prvním fotografickým počinem, který v České republice Chad Wyatt udělal. K mikrofonu ho pozvala Jana Šustová.

Chad Wyatt a jeho manželka (Foto: Jana Šustová)

Přijel jsem se svojí manželkou a s její matkou, protože jsme chtěli vyhledat jejich příbuzné, o kterých jsme během čtyřiceti let za železnou oponou nic neslyšeli. Je to velmi pohnutá historie: my jsme tu rodinu našli, jsou vzdělaní, mluví anglicky. A byl to velmi emočně nabitý moment, když v jejich malém pokoji v Mnichovicích sedělo okolo stolu pět žen, dvě z nich jsem znal z dřívějška ale tři jsem nikdy předtím neviděl. A všech pět jich vypadalo stejně. Byl to velmi dojemný okamžik.

Kdy jste v České republice začal fotografovat a co byl Váš první projekt?

Začal jsem hned. Můj přítel Arnošt Lustig mi poradil, abych v Praze udělal stejnou věc jako ve Washingtonu - tedy abych fotografoval výtvarníky, muzikanty, spisovatele... Řekl: "Vezmi si foťák, bude se Ti to líbit." Šel jsem na FAMU a 36 hodin jsem tam fotografoval studenty a profesory. To bylo v roce 1993, tedy už čtyři roky po Sametové revoluci, ale stále bylo možné cítit sílu této revoluce. Byla to doba velkých možností a bylo velmi vzrušující být tady. A já jsem si v duchu řekl: "Jé, to by nebylo špatné fotografovat české umělce po revoluci. Možná udělají něco důležitého a já bych pak měl projekt, který ukáže, co to je za lidi." Byl to úžasný malý projekt, který jsem udělal sám. Asi o čtyři roky později jsem se porozhlédnul a zjistil jsem, že nikdo takový projekt nedělá, že jsem jediný. Tak jsem to začal brát vážně a vyhledával jsem umělce ze všech možných oborů - muzikanty, spisovatele, architekty, sochaře, tanečníky, prostě všechny. Zahrnul jsem tři generace: lidi, kteří byli činní před revolucí, potom takové, kteří přemosťovali ta dvě období, kteří začali před revolucí a přešli do nové doby, a potom mladé lidi. Někteří byli v té době ještě naprosto neznámí, byli velmi mladí. Jedna z nich, která nebyla tak neznámá - Áňa Geislerová - byla tehdy ještě hodně mladá, bylo jí 18 let. A v té skupině umělců je ještě hodně dalších lidí, kteří v té době nebyli známí a dnes jsou.

Pak jste publikoval knihu těchto fotografií českých umělců. Vyšla pod názvem "101 umělců v České republice"...

Jsem rád, že osm let po začátku tohoto projektu vznikla kniha, která byla v roce 2001 nazvána nejlepší tematickou fotografickou knihou na pražském knižním veletrhu.

Jste autorem projektu Roma rising - Romské obrození, v jehož rámci jste fotografoval české Romy, kteří v životě něčeho významného dosáhli. Obvykle se však setkáváme s jinými fotografiemi soudobých Romů - běžné jsou třeba fotografie chatrčí v romských osadách, vybydlených bytů, špinavých dětí, v lepším případě je možné vidět fotografie romských hudebníků, tanečníků či Romů v tradičních krojích. Naopak na Vašich fotografiích je možné vidět Romy v policejních uniformách, v lékařských pláštích, v soudcovských talárech, jsou tam i romští učitelé, umělci, podnikatelé, vědci - prostě Romové v naprosto civilních profesích. Jak Vás napadlo udělat tento projekt?

Viděl jsem ty stereotypní portréty, které jste zrovna popsala: děti bez bot, špinavá podlaha, vyhořelý nábytek, bláznivé opilecké tance a říkal jsem si: "Co by k tomu mohlo být kontrastem?" Tak jsem si usmyslel, že vezmu profesionální techniku, vybavení studia a budu fotit přímo v místech, kde Romové žijí. Ty fotky nebudou vypadat, jako kdyby byly profesionálně udělané - a profesionální fotografové to poznají, ale pro normální lidi to bude vypadat jednoduše. To byl můj cíl, aby fotky byly jednoduché, přímé, aby ukázaly úctu k tomu fotografovanému člověku a aby tam nebyly moc velké emoce, což jinými slovy znamená: "Když se chceš na toho člověka podívat, tak o něm budeš muset přemýšlet!" Ze stejného důvodu jsem ty fotografie udělal černobílé a ne barevné. Když se podíváš na černobílou fotografii, která je silná, tak vyžaduje, abys o ní přemýšlel.

Kde jste získal kontakt na těch 100 romských osobností, které jste fotografoval?

PhDr. Jana Horváthová a MUDr. Vladimír Horváth

Měl jsem velké štěstí, že jsem potkal bývalou poslankyni Moniku Horákovou. Ona mě poslala do Brna a dala mi seznam lidí, které bych mohl fotografovat. Byl na něm také Karel Holomek, jeho dcera doktorka Jana Horváthová a její manžel Vladimír Horváth. Začal jsem tedy na velmi vysoké úrovni a to mě utvrdilo v tom, že můj nápad byl správný. Fotografoval jsem tyto lidi, kteří měli hodně informací, a prosil jsem je, aby mi dali další návrhy. Je důležité zdůraznit, že přímo romská komunita mě informovala o tom, koho mám fotografovat. Nehledal jsem informace v tisku a tak podobně. Dělal jsem velký výzkum. Když mi někdo řekl: "Měl bys fotografovat toho a toho", tak jsem vždy zjišťoval, kdo ta osoba je. Pomohli mi lidé, kteří sice nemuseli jeden s druhým souhlasit politicky, ale souhlasili s tímto projektem. Je bezvadné, že mě akceptovali - jsem Američan a tedy jsem někdo zvenku, ale také jsem napůl černoch. Někdo z Gondolánovic rodiny se na mě podíval a zeptal se: "Kdo jste?" Odpověděl jsem: "Poloviční černoch." A on na to: "Jste černý jako my!" A tak to bylo skoro všude. Byl jsem hrozně rychle akceptován. Někteří lidé mě zkoumali a ptali se: "Co jsou vaše opravdové důvody k fotografování?" A tak jsme o tom diskutovali. Třeba Milan Kotlár, který má velmi známou hospodu v Českém Krumlově, si mě oťukával čtyři hodiny, než souhlasil s tím, že ho budu fotografovat. Ale hodně málo lidí odmítlo. Měl jsem dojem, že Romové ten projekt přijali jako svůj vlastní, a chci zdůraznit, že to je pravda - není to můj projekt, je to jejich projekt. Jak určitě víte, já chci, aby média používala ty fotografie, aby se tak povzbudila diskuse. Například Romano hangos publikuje v každém čísle jednu fotku, k tomu si zavolají toho člověka, udělají s ním rozhovor a to je skvělé.

Četla jsem, že chcete s Vaším projektem Romské obrození pokračovat i na Slovensku...

Na Slovensku jsou lidé, kteří jsou moji blízcí přátelé a moc chtějí, abych tam přijel. Je to velmi drahý projekt, ale to nechci tolik zdůrazňovat. Ale možná důvodem k tomu, proč bych to byl schopen dělat já a ne český fotograf, je, že náklady jsou hrozně veliké. Doufám, že slovenská vláda bude považovat za smysluplné, aby ten projekt pokračoval i na Slovensku, ale v současné době je to pouze sen. Je však dobré říct, že organizace Dobrý soused se velmi zajímá o zavedení této myšlenky nejen na Slovensku, ale v celé střední Evropě. Už jsme mluvili i o tom, jak by bylo úžasné, kdyby tuto myšlenku převzali romští fotografové. Ale je to hodně komplikované. Náklady jsou vysoké: já používám opravdu profesionální techniku k vytvoření jednoduchých fotografií. Ony vypadají velmi jednoduše, ale když zkusíte udělat jednu takovou, objevíte hodně problémů. Není to tak snadné.

Chystáte se publikovat knihu fotografií z projektu Romské obrození a také budete pořádat výstavu. Kdy k tomu dojde?

Jsem rád, že budu moci prezentovat tento projekt v Praze na výstavě na podzim roku 2005 a kniha bude hotova také k této výstavě. Měl bych ale říct, že světová premiéra tohoto projektu už proběhla v Muzeu romské kultury v Brně v červnu roku 2004. To bylo mé přání. Jednak proto, že mi velmi pomohla Jana Horváthová, ale také proto, že Muzeum romské kultury je dobrým místem, kde tento projekt věnovat Romům. Ta letošní výstava z Prahy poputuje do Ústí nad Labem. Ale tento projekt už teď putuje mezinárodně - dva roky už je součástí takové skupinové show s názvem "Jsme, jací jsme", kterou organizuje skupina Rotor z Grazu. Myslím, že teď je právě ve Slovinsku v Lublinu. Stejná americká verze této výstavy je ve Spojených státech, kde byla poprvé představena v srpnu 2004 ve státě Iowa [ajova]. Nejspíš pojede také do Austinu v Texasu, kde jsem v kontaktu s doktorem Ianem Hancockem [Ijenem Hancockem]. Bude vystavena i na českém velvyslanectví ve Washingtonu. Čeští partneři pošlou tu výstavu po Evropě a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky zašle některé fotografie vyslanectvím. Takže Romské obrození uvidí hodně lidí.

Program humanitární a sociální pomoci pro oběti romského holocaustu bude muset v srpnu zastavit činnost pro nedostatek prostředků, pokud se nenajdou noví sponzoři. Program zajišťuje potraviny a otop pro tisíce starých a chudých Romů, kteří holocaust přežili a dosud žijí. Podle Mezinárodní organizace pro migraci je to 145 tisíc lidí, kteří ve východoevropských zemích propadají sociálním sítem a potřebují humanitární pomoc.

V ústecké části Předlice, v níž se v úterý a ve středu večer strhly rvačky mezi romskými rodinami, je už podle policie klid. Někteří Romové ale tvrdí, že pokud se neodstěhuje rodina, která je podle nich příčinou nepokojů, tento klid dlouho nevydrží. Tato rodina prý prodává drogy a je agresivní ke svému okolí.

Příběhy skutečné i smyšlené zaslaly děti do literární a výtvarné soutěže s názvem Jak vidím Romy. Loni na podzim ji vyhlásilo občanské sdružení Romea a zúčastnili se jí žáci 6Oti základních, středních a zvláštních škol z různých míst republiky. Z více než 200 příspěvků ocenili devět literárních a osm výtvarných děl.

Policejní specialisté v romských komunitách na východním Slovensku kromě odhalování trestné činnosti a dohlížení na veřejný pořádek, také spolupracují s nevládními organizacemi na zlepšení života Romů. Od začátku roku působí v Košickém kraji 10 specialistů, kteří se pravidelně s Romy setkávají a hledají vhodné kandidáty pro spolupráci s krajskou komisí na eliminování rasově motivované trestné činnosti.

Rada Romů města Chomutova připravila program věnovaný Mezinárodnímu dni Romů, který jsme si připomněli v pátek 8. dubna. V prostorách v kulturního domu KASS je k vidění putovní výstava o romské historii, kterou zahájil romista Zbyněk Andrš. Návštěvníci se tak seznamují s romskou historií v obrazech. Při výstavě se představil i dětský romský sbor z komunitního centra Sluníčko pod vedením občanského sdružení MANIA. Všechno začalo zasazením smuteční vrby v chomutovském zooparku. Zúčastnila se i Anna Poláková, která k mikrofonu pozvala předsedu sdružení Kristiána Drapáka.

Zasazení smuteční vrby (Foto: Anna Poláková)

"Ta vrba měla znamenat to, že kolikrát se člověku někdy posteskne a nemá už komu co říct, že? A půjdete ke stromu a můžete se vypovídat. Asi to je hlavně ten důležitý prvek, proč právě smuteční vrba v zooparku."

Uspořádali jste mnoho akcí na Mezinárodní den Romů. Co je vůbec smyslem toho programu?

"Hlavní prvek a důležitost je sjednocení nás, Romů. V myšlení, v uvažování a v tom musí posílit, že máme nějaký svátek. A spousta Romů o tom ani nevědí, že v nějakém roce 1971 nějaká rada prostě z 22 zemí se sešla a ustanovila vlajku, hymnu a nějaký svátek. A my bychom rádi, aby ti naši Roma to věděli, aby si uvědomili, že mají svůj svátek, že máme nějaké hodnoty, že patříme do té společnosti. A nehledě k našim zastupitelům v našem městě, aby věděli, že jsme taky občané tohoto města, a že chceme nějakým způsobem participovat na tom, aby se integrovala naše komunita do této společnosti."

"Já si myslím, že mládí je budoucnost a hlavně pro Romy. Protože pokud oni uvidí to, co se dnes děje, budou pokračovat v našich šlépějích. Myslím si, že je velmi důležité, že naši předkové nám dávali budoucnost, nám ukazovali cestu. A pokud my to nedokážeme ukazovat našim dětem a mladým lidem, jakou cestou vést, protože, myslím, že cesta omylů je cesta skutečně důležitá si uvědomit, že člověk se někdy splete. A aby to nedělali ti mladí, aby si našli tu cestu, která je přímá. Která není klikatá, jakou máme třebas my."

Situace Romů v Mladé Boleslavi. To je otázka, kterou se zabýval kolega Pavel Petr a povídal si s Martinu Brzobohatou, předsedkyní poradního sboru primátora pro záležitosti etnických menšin.

Jak je to vlastně s Romy přímo v Mladé Boleslavi? Existuje nějaký oficiální údaj, který by hovořil o počtu romských obyvatel ve městě?

"Oficiální údaj pochází vlastně pouze z posledního sčítání lidu. Ale protože mladí Romové v Mladé Boleslavi, tak jako v celé České republice nevyužili možnosti se ke své národnosti přihlásit, tak vlastně tento údaj neodpovídá skutečnosti. My máme svoje vlastní údaje, které hovoří o několika stech Romů v Mladé Boleslavi a pokud k tomu přičteme ještě Romy, které přišli v poslední době ze Slovenska, ať už za prací anebo za příbuznými...tak to bude něco přes tisícovku."

V posledních letech se řada Romů stěhovala do okolních obcí. Kdo jim tuto službu zajistil a co se dělo s domy, které Romové opustili v Mladé Boleslavi?

"Tady vlastně spojili síly jednak někteří vysoce postavení úředníci města včetně bývalého pana starosty. Tu celou akci podpořilo zastupitelstvo tím, že odsouhlasilo některá klíčová rozhodnutí a v podstatě i veřejnost tiše souhlasila, takže to vystěhování mohlo proběhnout. V praxi to vypadalo stručně tak, že dům byl prodán s nájemníky soukromníkovi, který vlastně lidi odstěhoval lidi do okolních obcí. Potom dům opravil a v několika případech byl dům vrácen zpět městu."

Nicméně, pravdou je, že se romští obyvatelé pomalu ale jistě do města automobilů vracejí. Je tomu tak?

"To je pravda a je několik důvodů, proč se tomu tak děje. Jednak mnoho těch lidí tady třeba třicet let žilo a spousta těch lidí se tady narodilo, vyrostlo tady. Takže mají citovou vazbu. Považují Mladou Boleslav prostě za svoje město. Potom jsou to praktické důvody. Hodně lidí sem jezdí na úřady, na nákupy, k lékaři nebo třeba sem vozí děti do školy. Nebo mám konkrétní příklad, kdy maminka, která byla vystěhovaná do jedné asi dvacet kilometrů vzdálené obce. Protože je zodpovědná a chce, aby její syn navštěvoval školu a chodí do zvláštní školy v Mladé Boleslavi, tak s ním denně dojíždí autobusem. To znamená, že ráno s ním přijede a potom vlastně, než se syn vrací odpoledne ze školy, tak maminka je na ulici. Pokud se jí neujmou někteří příbuzní."

Jak vlastně Romové ve městě žijí? Terčem kritiky jsou totiž především malé byty v Havlíčkově ulici?

"No, já si myslím,, že tak jako všude, tak i zde existují nebo žijí zde Romové, kteří problémy s okolím nemají. A potom Romové, kteří nějaké problémy mají. Ale co se týče Havlíčkovy ulice, těch popisných čísel 885 a 887, tak tam vidím spíš problém v tom, že sem byli sestěhováni nejen Romové, kteří ještě v Mladé Boleslavi zbyli, ale i další sociálně slabí obyvatelé, nejsou to prostě Romové. Takže zde vznikla taková koncentrace lidí, kteří jsou třeba na dávkách sociálních, bydlí jich hodně v jednom bytě a vlastně tím vznikají některé problémy."

Na jaké úrovni je vůbec spolupráce vašeho sdružení s mladoboleslavským magistrátem a co třeba společně chystáte?

"Vidím to dobře. Myslím si, že se blýská na lepší časy, protože na konci minulého roku zde vznikl Poradní sbor primátora města pro etnické menšiny, v rámci kterého se vlastně dají řešit věci, které dřív prostě řešit nešly nebo jako nemohly být komunikovány na nějaké oficiální úrovni. Takže poradní sbor dává primátorovi návrhy a pan primátor je může nebo nemusí přijmout. A jeden z těchto návrhů, které pan primátor nedávno přijal, tak byl návrh na zrealizování setkání zástupců úspěšných neziskových organizací, romských a proromských, které vlastně dokázaly v jiných městech spojit svoje síly s možnostmi města a to je vlastně i směr, kterým bychom kráčeli tady v Mladé Boleslavi. My máme v naší neziskové organizaci, ale i v dalších neziskovkách máme jako celkem dobrý potenciál a pokud se to spojí s tím, co může nabídnout město, tak se dají zrealizovat výborné projekty."

Romové jsou odedávna proslulí jako vynikající muzikanti a jejich hudba se těší nemalé oblibě. Jana Šustová si o tradicích romské hudby povídala s muzikologem Tomášem Šenkyříkem, který pracuje v Muzeu romské kultury v Brně.

Čím je romská hudba výjimečná, čím se odlišuje od hudby jiných národů nebo jiných etnických skupin?

"Romové v historii, a to je všeobecně známo, byli vždy výborní muzikanti a hudebníci. A samozřejmě ta jejich virtuozita a vůbec originalita té romské hudby se samozřejmě do té samotné hudby promítá a taky o Romech je známé, že kočovali a vlastně postupovali postupně od té Indie, tak samozřejmě do té hudby vstřebávali vlivy jiných kultur. Takže to je jedna taková věc, že v té hudbě se promítají různé vlivy těch majoritních skupin. U nás například nebo lépe řečeno na Slovensku a to je logické, tak pronikly zvláště vlivy maďarské lidové hudby a proto pro romskou hudbu je typické obsazení cimbálové muziky. A vůbec melodika právě maďarské lidové písničky. Na tom Slovensku samozřejmě nebyly pouze tyto vlivy, ale byly to i vlivy například třeba ukrajinské lidové hudby. Ale to bylo zase více na východě u Romů, kteří žili právě poblíž Ukrajiny. A jak na začátku jsem říkal. Romové jsou výjimeční muzikanti natolik, že dost často v historii se stalo, že když vstřebali právě ty prvky té majoritní společnosti té hudby, tak zpětně potom tu hudbu ovlivnili. A vznikla zajímavá romská tradiční hudba, kterou dělíme na základní dvě skupiny. Jsou to phurikane giľa, což jsou právě ty staré tradiční písničky, a neve giľa, což je nová tvorba, která vzniká, můžeme říct v podstatě od dvacátých, třicátých let, kdy hudba - právě romská vstřebává prvky tanga a tady tyto principy taneční hudby a vrcholí to v dnešní době, kdy do romské hudby pronikají prvky angloamerické kultury, jazzu, funky a tady tyto vlivy. A v tom je ta výjimečnost. Že ta hudba romská má stále ty své kořeny, ale zároveň vstřebává ty vlivy a vznikají i velmi zajímavé nové útvary."

Když se vrátíme k té první skupině romské hudby, k té tradičnější: můžete jmenovat nějaké nejvýznamnější romské umělce z této skupiny?

"Tak například legendárního primáše Eugena Horvátha, který je právě typickým představitelem těch tradičních písní purikane gila. Který se svou cimbálovou muzikou právě interpretoval tu starou tradiční vrstvu toho romského folklóru. A pokračuje v ní dodnes. A samozřejmě zde slyšíme, právě v té jejich cimbálové muzice ovlivnění tou maďarskou lidovou hudbou. Ta hudba je velmi bohatě zdobená a je harmonicky velmi barevná, členitá a je tam samozřejmě kladen důraz na virtuozitu těch primášů, těch houslových kreací."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a chybět samozřejmě nebude ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Romale ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně, klidný víkend.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.