* 13. 6. 1942 ve slovenských Brutovcích

Antonín Gondolán je hudebník, skladatel a zpěvák. Už v době studií na konzervatoři začal profesionálně hrát s předními hudebními tělesy populární hudby - s Orchestrem Gustava Broma a Orchestrem Ladislava Štaidla, později skládal pro naše přední interprety dosud známé hity.

Po zájezdu s Karlem Gottem do Las Vegas, který se uskutečnil v roce 1967, založil se sestrou a třemi bratry populární a úspěšnou skupinu Sourozenci Gondolánovi, která koncertovala po celém světě. Časem se ale sourozenci rozešli a Antonín pokračoval v kariéře profesionálního hudebníka v různých sestavách a v různých zemích. Mimo jiné žil deset let v Německu, kam se oženil. Později absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity v Nitře magisterské studium oboru sociální práce. Po návratu do České republiky se věnoval hudbě a na jaře roku 2004 vydal své první album s názvem Čekej a neplakej. Album obsahuje dvanáct písní Antonína a Františka Gondolána a při jeho nahrávání spouluúčinkoval houslista Marek Balogh, kytarista a cimbálista Marek Pilo a jako host klavírista Jiří Nedoma.

Antonín Gondolán má pět dětí. Jeho syn Filip v roce 1998 dokončil konzervatoř a působí jako jazzový zpěvák a kytarista.

Zde přinášíme rozhovor s Antonínem Gondolánem:

Kde jste se narodil a prožil své dětství?

"Narodil jsem se ještě v Československu, konkrétně na Slovensku ve vesničce Brutovce, která je blízko Spišského Podhradí. Když mi byly dva roky, což bylo v průběhu války, rodiče se odtamtud odstěhovali do Čech. Takže v jádru, někde v hloubi duše, jsem Slovák, ale srdcem jsem Čech. A ještě kdybych bral v úvahu otce, tak je v tom ještě romština, ale já už jsem trochu zdegenerovaný, takže jsem spíše Čech."

Jak a kdy jste začínal s hudbou? Pocházíte z muzikantské rodiny?

"Vyrůstal jsem v rodině hudebníků: můj otec i moji bratři byli hudebníci, ale zabývali se hudbou pouze amatérsky. Ale i to mi dalo do života mnoho. I přesto, že otec nebyl nijak hudebně vzdělán, hrál velmi dobře a kvalitně. Pocházím z mnoha dětí a mnoho lidí si myslí, že všichni jsme hudebníci. Ale není to tak. Jenom tři - čtyři jsme se "potatili" a z toho také vznikla skupina sourozenců Gondolánových."

Kolik Vás - sourozenců - bylo?

"Byli jsme velmi početná rodina, bylo nás 13 dětí."

Mluvilo se u Vás doma romsky a dodržovali jste nějaké romské tradice?

"Já jsem nebyl vychováván mezi Romy. Jako čtrnáctiletý chlapec jsem hrál v Orchestru Gustava Broma, takže moji přátelé byli ne-Romové. Vyplývalo to také z toho, že otec netoužil po romské komunitě."

Jak jste se dostal do Orchestru Gustava Broma?

"Při jedné příležitosti, kdy hostoval Orchestr Gustava Broma někde na Vrchlabsku, tak jsem se tam objevil, otec mi dal do rukou kontrabas, já jsem zahrál nějaké malinké sólíčko a opravdu jsem vzbudil pozornost. Tenkrát pan Brom přišel za otcem a co stojí za zmínku, bylo to, že pan Brom mě chtěl koupit - tak nějak lidově řečeno. Otec se zachoval velmi dobře a řekl, že dávno už svoje děti neprodává, ale pokud se pan Brom o mě postará ve všem ostatním, tak bude potěšení na jeho straně, že budu hrát v tak výborném orchestru. To se taky stalo. V patnácti letech jsem nastoupil k Orchestru Gustava Broma a tam začala moje hudební kariéra. Pak mě přihlásili na státní konzervatoř v Brně. Já jsem mezitím párkrát vystupoval v Praze s Orchestrem Gustava Broma a tady jsem se seznámil s místní hudební smetánkou včetně Karla Gotta, Rudolfa Rokla, Ferdy Havlíka, což byli všechno lidé ze Semaforu. Dostal jsem nabídku do Divadla Semafor, to bylo tehdy velice populární divadlo, takže jsem ani chvilku neváhal, protože Praha mě lákala daleko více. Pak jsem se přihlásil na konzervatoř tady v Praze a chodil jsem k profesoru Poštovi. Akorát co si v životě vyčítám: hrál jsem na kontrabas jako celkem zajímavý hudební talent jazzového charakteru, ale když jsem začal hrát s Karlem Gottem, dostal jsem do ruky basovou kytaru a dnes je mi to velice líto, protože kontrabas je přeci jen nástroj, zatímco kytara - nechci říct, že to není nástroj, ale je to přeci jen něco trochu jiného. Takže jsem řadu let nehrál na kontrabas, ale jsem rád, že jsem se na stará kolena k tomu znovu dostal a dnes hraji pouze na kontrabas."

Jak začala Vaše spolupráce s Karlem Gottem?

"Karel a bratři Štaidlové mě potom požádali o spolupráci. Jsme stejná věková kategorie, takže jsem se hned spřátelili, měli jsme úplně stejné zájmy, poslouchali jsme stejnou muziku, a ke spolupráci byl jen krůček. Navíc v té době jsme ještě nebyli tak slavní, takže jsme k sobě měli trošičku jiný vztah - byl takový přátelštější. Ale tím není řečeno, že bychom mezi sebou měli špatné vztahy. Akorát zájezdem do Ameriky jsme si uvědomili, že každý patříme trochu jinam. Poznání muziky v zahraničí nás tak ovlivnilo, že potom každý si potom našel nějaký svůj styl. Zdůrazňuji, že to nebylo na úkor nějakého nepřátelství, ale tak už to v životě bývá, že jednomu se líbí to a druhému ono. S Karlem Gottem jsme nejdříve hráli v Semaforu, pak jsme se odtrhli a zakládali jsme divadlo Apolo. Do toho pak přišel zájezd do Ameriky a tam to pro nás byla velká škola, kdy každý zjistil, že ta muzika se dělá trošku jinak, že jsou různé kvalitní žánry. Tím nechci říct, že bychom je neznali, ale poslouchat někoho je něco jiného než vidět a poslouchat někoho. Do Ameriky jsme odjeli v roce 1967. Nejdřív jsme byli pozváni na Expo 67 do Montrealu. Bylo tam hodně slavných lidí a byl to nesmírně zajímavý zájezd. Kanada byla stejně poučná jako Amerika."

Založili jste skupinu Bratří Gondolánů. Jak dlouho působila a kdo všechno v ní hrál?

"V Americe jsem pochopil, že zpívat písničky, které už nazpívalo tisíce zpěváků, není zrovna nejchytřejší. Když to nazpívají skvělí sólisté, dá to hodně práce se jim trošku přiblížit - nejen podáním, ale i jazykem a vším, co k tomu patří. Když jsme jednou konzultovali program a dramaturgii pořadu v Las Vegas, nabídl jsem tam jednou písničku Duj, duj. A to mělo větší ohlas než jakákoliv jiná písnička, protože byla původní, bylo to něco úplně jiného než ty ostatní. A tam mě napadlo, že s touto muzikou lze něco dělat, lze ji prodávat a dobře uplatňovat. Když jsem se vrátil z Ameriky, založil jsem skupinu Bratří Gondolánů. Dal jsem dohromady program a myslím, že se těšil dost velké popularitě, protože jsme vystupovali na stejných jevištích s Karlem Gottem, s Helenkou Vondráčkovou, s Waldemarem Matuškou a dělili jsme se o program. Z toho potom vznikla samostatná skupina Bratří Gondolánů. Udělali jsme kus práce a zavedli jsme tady trošičku jiný druh muziky."

Jaké skladby jste hráli?

"Myslím si, že dnes, kdy je hudební průmysl tak kvalitní, je velice těžké napsat vlastní písničku a udělat ji slavnou - to stojí velké úsilí. Ale jsem přesvědčen o tom, že to úsilí stojí za to a je to lepší, než přebírat hotové skladby, než přebírat skladby od vynikajících zpěváků, kteří už do toho to úsilí vložili. A že by se tady v Česku našel nějaký zpěvák, který by okouzlil tou skladbou, kterou už někdo složil, upravil a nahrál - bojím se, že to je velmi odvážné. Proto se přikláním spíš k vlastní tvorbě. Ve skupině Bratří Gondolánů jsme nikdy nehráli žádnou cizí skladbu. Možná já jsem natočil pár věcí s Karlem Vlachem nebo s Vencou Zahradníkem, ale to byly spíš výjimky. Jinak jsem byl sám činný autorsky a spolupracoval jsem s velmi dobrými textaři - s panem Jaroslavem Špronglem, Petrem Radou, Edou Krečmarem, Pavlem Vrbou atd., takže tam jsem měl otevřené dveře a z této spolupráce vznikly zajímavé skladby."

Potom přišlo období, kdy jste se všichni rozprchli do světa. Kdy to nastalo a kam osud zavál Vás?

"Jak jsme jezdili po koncertech a po světě, byla to doba, kdy nám bylo 20 - 25 let. Byli jsme mladí a pěkní lidé. Láska je mocná čarodějka, nevybírá si a není podmínka, aby se člověk ženil jenom v Česku, to se může stát na zájezdě v Bulharsku nebo v Americe. A to se přesně stalo některým mým bratrům: jeden třeba žije už 35 let ve Švýcarsku, má tam rodinu a děti, Věra žila 20 let v Austrálii, má tam rodinu a dům, František žil v Německu a v Austrálii, já jsem žil v Německu... Tak mě samotného napadá, jestli třeba v tom není něco z toho, co se o nás vypráví - že máme v krvi cestovní horečku. Ale musím se přiznat, že všude jsem byl jenom na zájezdě - byť desetiletém. Ale doma jsem se cítil tady v Praze a Prahu bych za nic na světě nevyměnil."

Kdy jste se vrátil zpátky do Čech?

"Byl jsem zrovna v Austrálii když propukla sametová revoluce, sledovali jsme to tam v televizi. Pak jsem se dozvěděl, že bude zvolen prezidentem Václav Havel, se kterým jsem léta spolupracoval v divadle Na Zábradlí. Po letech jsem ale byl zklamán vývojem zde v Česku a to je jeden z důvodů, proč jsem vstoupil do politiky. Je spousta věcí, které bych chtěl změnit a jako hudebník je změnit nemůžu. Ale proto, že jsem projezdil kus světa a přišel s mnoha lidmi do styku, vím, co je trápí a znám jejich bolest, protože se mi svěřovali se svými starostmi -a to nejen Romové, ale i ne-Romové, i mladí lidé mají problémy např. s prací, s bydlením... Vystudoval jsem vysokou školu, obor sociální práce, takže o problémech lidí mám jistý přehled a ten bych chtěl uplatnit."

Kde přesně jste studoval?

Studoval jsem na Filozofické fakultě Univerzity v Nitře, obor sociální práce. Byli tam skvělí profesoři. Pro mě to bylo nové poznání - najednou jsem kolem sebe neměl jen samé hudebníky, ale lidi z úplně jiného odvětví.

Zmínil jste se, že jste vstoupil do politiky. Můžete nám o tom něco prozradit?

"Kandidoval jsem v roce 1996 za Hnutí nezávislých do parlamentních voleb. Kupodivu jsem získal docela dost hlasů, ale bohužel jsme neprošli. Teď jsem od Hnutí nezávislých dostal nabídku na kandidaturu do senátních voleb a vzhledem k oboru, který jsem vystudoval, si myslím, že bych našel pár řešení, které by naší zemi pomohly, a chtěl bych být prostředníkem mezi majoritou a minoritou, protože, pokud vím, momentálně ve státní správě nepracuje žádný člověk romského původu. Chtěl bych pomoci úplně normálním lidem, kteří mají chuť žít a pracovat."

Co si myslíte, že je největším problémem romské minority u nás a co byste chtěl řešit, kdybyste měl v politice nějaký vliv?

"Těch problémů je řada - ty už existují od nějakého 16. století. Moc se toho neudělalo. Aby se z toho lidé dostali, musejí za prvé chtít změnit svůj život. Za druhé je důležité vzdělání - když je člověk vzdělán, je víc informován, má větší přehled a lze s ním diskutovat. Potom je důležité prostředí, ve kterém vyrůstá. A o to všechno dohromady by se stát měl starat. Podle mě je to ostuda, že nám lidé utíkají do Ameriky, do Anglie a nakonec se vrací zpátky, protože kdyby měli rozum, tak to nebudou dělat a věděli by, že potřebují znát jazyk atd. To nemluví dobře o České republice. A mě to hrozně mrzí, protože jsem velký vlastenec. Když se vrátím do roku 1967, kdy jsme přijeli do Montrealu a řekli, že jsme Češi, tak to bylo dobré - hned nás pozvali na panáka, měli jsme všechno, co jsme chtěli, a byla tam vidět i určitá úcta. Ale když nám lidé emigrují do ciziny a píše se o tom, není to pro nás dobrá vizitka."