Radiodokument Českého rozhlasu 3 - Vltava: S Romy do Osvětimi
04-08-2004
Autoři: Jitka Škápíková a Zdeněk Bouček
Reportážní výpověď o společné výpravě Českého rozhlasu 3 - Vltava a přátel
Muzea romské kultury v Brně po stopách vyvraždění tábora českých Romů v noci
z druhého na třetího srpna 1944 v Auschwitz - II - Birkenau
(58 min.)
Premiéra: Středa 4. srpna 2004
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
Poslech v MP3
Scénář:
Vlak, do něj prolnout autobus
S Romy do Osvětimi
Růžena Danielová:
"Vážené hosté, já vám mosím říct, proč tu pěsničku chcu zazpívat, a proč -
aby byla známá v obecenstvu ve světě: Já jsem byla zavřená dva roky a při
téch nejvěčích ranách sem skládala tuto píseň, kterú vám zazpívám; nejsu
jistá, esli ju dozpívám, esli nezačnu brečet.
zpěv romsky
Danielová (čte):
V Aušvice je dům veliký
A tam je zavřený můj manžel,
Sedí, sedí ve vězení,
Myslí a na mňa zapomíná.
Zíma:
Otčenáš - romsky
Redaktor:
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,
buď vůle jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes, a
odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v
pokušení, ale zbav nás od všeho zlého, neboť tvé je království moc i sláva
na věky věkův. Amen.
Znělka stanice ČRo 3 - Vltava
Moderátor:
Dnes ráno se Český rozhlas 3 Vltava vydal na cestu, která - pokud vím - nemá
v historii stanice obdoby. Víc ale nebudu prozrazovat a rovnou se pokusme
navázat spojení s kolegou Zdeňkem Boučkem, který by měl být v tuto chvíli v
autobuse někde za Brnem. Haló, dobré ráno, slyšíme se?
Redaktor (+ auta na silnici):
Začnu asi tím nejpodstatnějším, totiž cílem naší cesty. V noci 2. na 3.
srpna 1944 byl vyhlazen romský tábor v Osvětimi, bude to tedy kulaté výročí,
a my chceme o tom udělat dokument. Proto jsme zorganizovali takovou výpravu,
vezeme s sebou přátele Romského muzea v Brně, a vezeme s sebou taky
pamětníky a lidi, jejichž předkové zůstali v Osvětimi, byli umučeni v
plynových komorách. Jedou s námi i další novináři, takže o tom budeme mít
zprávy a články v novinách a také Marek Janáč, který s námi cestuje, o tom
bude mít relaci v Zápisníku zahraničních zpravodajů.
Moderátor:
Poslední otázka: Ohlásíte se nám ještě dnes?
Redaktor:
Zkusíme se vám ohlásit přímo z Osvětimi už z tábora, z těch míst, kam Romové
budou pokládat kytice na památku svých předků, a doufám, že to počasí bude
lepší, že to spojení bude lepší, nevím, jak u vás v Praze, ale tady prší,
prší, prší... No my předpokládáme, že se vám ozveme tak po třetí hodině.
Moderátor:
Děkuju. Tolik Zdeněk Bouček přímo z autobusu, který směřuje do Osvětimi
uctít památku vyvraždění tábora českých Romů.
jízda v autobuse
Zíma:
Chcó poslouchat cikánskou hudbu, jo ... já se tam zeptám ...
romská hudba v autobuse
klávesnice počítače
Redaktor (čte):
Českému rozhlasu Praha. Děkujeme za vaši faxovou zprávu. Očekáváme vaši
skupinu v pátek 25. června 2004. Cena studijní exkurze je 383 polských
zlotých. S pozdravem Magdalena Urbaniak, památník Auschwitz - Birkenau.
Jízda v autobuse
Romové a Romky:
(smích) Jemu je zle, daj mu trošičku ... první pomoc... dobrá slivovica je
tam...
Hlas:
Počáteční persekuční opatření proti Cikánům v Říši se uskutečňovala ve jménu
předcházení trestné činnosti. Předpis říšského ministerstva vnitra z roku
1937 nařizoval všem kriminálně-policejním službám zavádět trvalou kontrolu
nad zločinnými a asociálními elementy a brát je do preventivní vazby. Za
příklad asociálů byli uvedeni tuláci, žebráci, prostitutky, alkoholici a
rovněž Cikáni a míšenci. Především pro ně byly zřízeny původně sběrné,
později cikánské specializované tábory v Letech u Písku, kapacita šest set
osob, a v Hodoníně u Kunštátu, kapacita až osm set osob. Vězňové trpěli
hladem a epidemiemi nakažlivých chorob. Většina z nich byla převezena do
vyhlazovacího tábora v Osvětimi - Březince.
klávesnice počítače
Redaktor (čte):
Doktoru Setkiewiczovi a Wojciechu Płosovi, památník Osvětim, archiv: naše
skupina je složena z dvou desítek Romů a žurnalistů. Prohlídku budeme
zaznamenávat na profesionální magnetofony. Jeden z Romů je bývalý vězeň,
který prošel Osvětimí, Buchenwaldem a skončil v Dachau, skoro všichni
ostatní měli v Osvětimi své příbuzné. Rádi bychom si prohlédli dochované
písemné materiály. Především nám půjde o Antonína Hlaváčka, narozeného
třetího listopadu 1926, vězeňské číslo Z 1996, a o Růženu Danielovou,
narozenou 1904, o jejího manžela Martina a pět dětí. Bude nás provázet
průvodkyně hovořící slovensky.
Vedoucí zájezdu:
Můžeme jít ...
Průvodkyně:
Jsme na území bývalého koncentračného tábora, čiže Auschwitz jedna, čiže v
matierskom tábore, ktorý založili v apríli roku čtyricať. A v júni čtyricať
už privlekli tu prvých Poliakov.
Zíma:
A teď pan Hlaváček říká, že tady je to Auschwitz, ale tam dál to Birkenau,
tam půjdeme, že?
Vedoucí zájezdu:
Tam ještě půjdeme potom s tou kyticí, jo.
Zíma:
Ano. Ano. Čili tam bude ten pietní akt.
Vedoucí zájezdu:
Teď musíme do archivu, protože ten nám zavřou.
Zíma:
Aha.
Novinářka:
Vám tady nikdo nezahynul?
Zíma:
Tady právě mojí manželce teta. Růžena Danielová. Ale ne ona, ale zůstal tu
její manžel a pět dětí. Ona se vrátila po válce.
Novinářka:
A jak to přežila?
Zíma:
No pokud se týkalo jejího zdravotního stavu, tak ten byl velice špatný,
protože ona třeba, když se rozhodla, že přijde k nám na besedu, tak vydržela
deset minut, za chvilku si na to vzpomněla, tak jako že pryč ... takže ta
řeč s ní byla ne v jednom kuse, a někdy trpěla dost, když nám o tom měla
povykládat, a my jsme zase byli na to zvědaví, ale ona už na to těžko
reagovala. Zemřela, já už nevím, jak je to dlouho teďka ...
Zímová:
V té době jako dítě mě to nezajímalo, Já jsem viděla, jak ta teta trpí, jak
pláče, jak je nervní z toho všeho. Ale já jsem to začala vnímat a chápat, až
jsem byla starší.
Zíma:
Já bych jenom dodal, že ona byla zamlada, ale i když se vrátila potom a když
se dala trochu do pořádku, ona byla velice krásná Cikánka, Tak já jsem se
domýšlel, že, různě o tom, protože ty mladé ženy, Cikánky, byly vybírány, a
hráli teda ty naši muzikanti na ty hudební nástroje, na housle a tak, takže
oni tak zabávali prakticky ty esesáky, takže dostávali víc jídla, takže
takovým způsobem nějak přežila, no.
Škápíková:
A vy jste tu už někdy byl?
Zíma:
Já jsem tady poprvní. Ale manželka říká, že na ni to dělá takový jakýsi
uzavřený klaustrofobní dojem. Nevím, co bych vám tady víc řekl, protože jsem
zvědavý, co bych tady viděl, popřípadě jestli tady neobjevíme ty jména ...
Průvodkyně:
Tábor založený pre Poliakov zostal obkolesený dvojitou sieťou ostnatého
drotu, ktorý tu vidíte, cez ten drot prechádzal prúd vysokého napätia.
Dotknutie smrť. Každých osemdiasať metrov boli tie strážné veže, jak v
každom vezení, na nich esesáci s gulometami strážili tento tábor. No v noci
tábor bol osvetlený, na stlpoch ostnatého drotu oslnivé žiarovky, na
strážných vežiach svetlomety, ktorými sa dal osvietiť celý tábor. Prakticky
z Auschwitz vezeň neutekol. Cez bránu "Arbeit macht frei". Chodili do práce
a z práce. Práca oslobodzuje. Cynický nápis, všeci ťažko pracovali a ťažko
bolo ísť na slobodu...Takže vidíte tiež barák s komínami. Novo prijatí vezni
boli presvedčení, že to je krematorium, a to bola kuchyňa táborová. V nej sa
varila pre vezňov strava. V ščite toho baráku stála hudba táborová. Takže
tady sa tadial .. pochodovať.
Hlaváček:
Když šel do práce, stály děvčata v bílom, zpátky stály v černom a hrála
hudba zas. No proč stály v černom? Kolik jich pobili, no. Vyšlo jich třeba
tři sta. A mohlo se jich vrátit stopadesát, To ty forajbajtři, ty pohůnkové
museli utlouct všecko. Tak takhle asi nějak, A jídlo? Brambory a řepa pro
krávy co ... A brambory ve šlupce ...
Průvodkyně:
Varili nielen grumble, varili aj takú polievku ...
Ličartovský:
Potrebovali toľko komínov?
Průvodkyně (s úsměvem):
Z toho ... Pravdepodobne potrebovali toľko komínov, ale vidíte, že to vyzerá
ako krematorium.
Ličartovský:
Ani tú řepu neměli dost ...
Průvodkyně:
A krematorium malo celkom nevinný vzhľad.
Redaktor:
Tak, půjdeme se podívat do archivu.
Přesun do archivu, stoupání po schodech
Průvodkyně
Vsetko v archivu vedieť ... na poschodie, poďte na poschodie.. vezmite si
stoličku ...
Płosa (Představuje polsky archiv):
Obecně chci říci, že nemáme všechny dokumenty o českých Romech. Stav těch
dochovaných knih je fatální, velmi špatný, protože byly ukryté v zemi a po
více než dvaceti letech byly znovu vykopány a vyzvednuty. Spousta stránek
není čitelných. Můžeme ještě vzít v úvahu, že informace o českých Romech
jsou například také v takzvaných aktech úmrtí, tam jsou dokumenty o tom, kdy
daný vězeň nebo vězeňkyně zemřeli. Pokud jde o příčinu úmrtí, nejčastěji se
německy uvádí název nemoci. Samozřejmě to nemusí mít nic společného se
skutečnou příčinou. Spolehlivými dokumenty mohou být také telegramy o
útěcích vězňů. Tady je například údaj o tom, že 27. května 1943 zběhli tři
čeští Romové - Antonín Daniel, Viktor Daniel a Ludvík Daniel.
Růžena Danielová:
zpěv romsky
Danielová (čte):
Od Ruska větr fúká,
můj manžel ňa už opúščá,
opúščá, opúščá mňa těžko,
že nemohl říct ani sbohem.
Płosa:
Pan Anton Hlaváček...
Redaktor:
Jaké máte číslo?
Hlaváček:
1996.
Płosa:
To se zgadza.. A teraz.... Byl jste potom deportovaný do Buchenvaldu?
Hlaváček:
Jo, jo, tady je číslo ...
Płosa:
Tady je ten seznam deportovaných do Buchenwaldu ... /listuje/ ... datum je
3. srpen ...
Redaktor:
Třetího srpna jste byl deportovaný ...
Hlaváček:
.. Já už si to nepamatuju....
Płosa:
... To je listina z té doby ... platný údaj ... Pan Antonín Hlaváček,
narozený 11. 3. 1926.
Hlaváček:
A fotku tady nemají moji?
Płosa:
Prosím?
Hlaváček:
Fotku. Podobiznu.
Płosa:
Ne.
Hlaváček:
Vím, že si sem psali asi čtyři a poslali jim to. - Já vím, voni přece to
měli - Romové měli černý vingle, zelený byli vrahové, jo, Židi měli
normální hvězdy, modrý - to byli sexuálové, to byli, jak bych to řekl, no
...teplí bratři... to bylo těma .. tím to bylo všecko označený.
Płosa:
Byl tu fotografovaný?
Redaktor:
Jestli vás fotografovali - pamatujete se?
Hlaváček:
No to já nemůžu ...
Redaktor:
On pan doktor říká, že těch fotografií není moc, a že by mu pomohlo ...
Płosa:
Nevím, kolik jich je a já se nepamatuju, že by se s tím číslem pana Hlaváčka
něco dochovalo.
Hlaváček:
No, část se zachovala, mohlo by to být společný třeba?
Redaktor:
On říká, že neví, že by .. že neví, že by se to vaše číslo dochovalo na
fotografii...
Płosa:
Ale to není konečné, až skončíme, podívám se...
Redaktor:
Jakmile skončíme tady, tak se podíváme, jo...
Płosa (polsky představuje táborové knihy):
To je vlastně celkový přehled. Mluvím o knihách romského osazenstva. Byly
dvě hlavní, Hauptbuchy, v jedné byli zaneseni muži, v druhé ženy. Jiné údaje
bylo třeba najít ručně v registračních kartách. Jsou tu dva druhy kartoték,
jedna je abecední od A do Z, obsahuje jména. Z každého dokumentu, který
máme, se dovíme, že určité jméno se nachází v takovém a takovém spisu. Anebo
je vedeno pod číslem, protože jsou i dokumenty, které jsou pouze čísla. Ale
co se netýká Romů, to se týká hlavně Židů, oni pracovali v dolech, o nich se
uváděla pouze čísla ...
Hlaváček:
Růžička Robert ...
Janáč:
A to jsou materiály z té zednické školy?
Hlaváček:
Ano, zednická škola.
Janáč:
A kde jste vy?
Hlaváček:
Tady, poslední. Tady.
Janáč:
Číslo dvacet osm.
Hlaváček:
Neunzehn ... My jsme se museli hlásit asi takhle. Německy. Neunzehn sechs
und neunzig. Ne prostě česky, to neexistovalo, to jste dostal kopanec, nebo
násadou ...
Škápíková:
Vy máte pořád to číslo?
Hlaváček:
Mám .... Tady máte značku Zigeuner, 1996.
Škápíková:
Čím to udělali?
Hlaváček:
Tetujou ... takovou jehlou. A to byl fofr. Dětem a starejm to psali
inkoustovou tužkou ... to bylo prostě tím, že umřou brzo ...
Škápíková:
A bolelo to, když vás tetovali?
Hlaváček:
To nebolí ...
Ličartovský:
Moj brat je rodený 1925. On bol za okupace zavřený v Německu. Ale on už
zemřel. Kam bych měl napsat? Do Bratislavy myslím, že?
Průvodkyně:
Myslím, že áno. Alebo možte do Červeného kříže. Tam budú mať dokumenty,
lebo z Nemecka tu určite budú mať medzinárodné.
Ličartovský:
No pravda.
Růžena Danielová:
Zpěv romsky
Danielová (čte):
Ó, ty černý ptáčku,
zanes můj dopis
mojéj ženě,
že su vězněný v Aušvice
kroky
Průvodkyně:
Tak český pavilon má názov Vezni z českých zemí v Osvetimi. Dnešní Česká
republika na tragická období svých dějin nezapomíná. Je třeba si připomínat
nezměrná utrpení v minulosti a hledat v něm poučení pro dnešek. Osvětim se
už nikdy nesmí opakovat.
Možem eště na chvilku vám prečítať báseň Jaroslava Seiferta Mrtvým?
Hrob mezi hroby. Kdo jej pozná?
Čas setřel mrtvým podobu.
Svá svědectví tak zlá a hrozná
Vzali jste sebou do hrobu.
Jen tma a někdy větru ševel
Usednou k hrobu z pokraje
Jen hrstka trávy, hořký plevel
Tu rozkvétají do máje.
kroky
Romka 1:
Ale on tu nebyl. On tady bol brat akorát s ňú.
Romka 2:
Aj brat tu bol. Jej brat a ona tu bola.
Romka 1:
Áno, on tu bol ...
Škápíková (čte):
Svatba Magdaleny Danielové pouze týden před deportací do Auschwitzu. Datum
její smrti 28. decembra ... prosinec 1943
Zíma:
Tady to je z tý svatby. Jedna z těch dcer takhle drží ty ruce, za ní je tam
ona, ta Růžena.
Škápíková:
Já jsem se vás ptala, než jsme sem přicházeli, s jakými pocity sem
vstupujete, tak se vás zeptám teď, právě na místě, kde jste našel vlastně,
co jste hledal.
Zíma:
(vzdech) Promiňte, promiňte. Já jsem tak nějak tušil, že bych tu mohl něco
/objevit. Takže proto mne to trošičku dojalo, o nich jsme měli řadu věcí,
/ale tu fotku v této podobě jsme objevili až tady. A tady ten její manžel,
/ten je zase u toho vysokého s těma fouskama, nebo knír, něco tam má.
Janáč:
Martin Daniel - to je její muž?
Zíma:
Ano, ten tu zůstal i s dětma. Ona se vrátila po osvobození ...
Škápíková:
Tady píšou, že zemřel jako první z celé rodiny. 19.8.1943.
Zíma:
Oni chtěli ještě přeběhnout, ale to se jim už jako nepovedlo. Ale spousta
... to byl zase můj bratranec, mnohem starší, a sestřenice, který rodiče
nechali na Moravě, a povedlo se jim ještě přes Moravu přeplavat. Takže ti se
zachránili. Ale oni už to nestihli, tato rodina. Jsem z toho moc dojatý,
promiňte mi to.
Zímová:
... Já ju mám teď před očima ... Já se pamatuju jenom, že byla strašně nervní,
když slyšela němčinu, tak ona se zlobila, nadávala jako. Pak si našla
přítele tady, odstěhovali se, ale nedalo se říct, že by zapomněla úplně.
Jako děcka ona si nás brala na prázdniny k sobě. A ona měla v obýváku takový
oltářek udělaný, tam měla svojeho manžela a děti a kytičky. To byly její
vzpomínky.
orchestrální verze písně
Redaktor:
... To je další známá vaše?
Lagrin:
Ta žije. Ondrášová ...
Bouček:
Ondrášová. Ta žije?
Lagrin:
Ta žije. V Prostějově. A její bratr byl taky, ten žije v Olomouci. Lojza
Ondráš. Znám ho ...
Redaktor:
Ježíš, tak ti měli štěstí ...
Lagrin:
Lety... Hejduk ... Kde je Hejduk? To byla největší bestie.
Bouček:
To byl českej policajt?
Lagrin:
Českej, a nedávno zemřel tam, kde se točil Král Šumavy. Na Šumavě. Dožil se
asi 85 roků, a nic proti nebylo zasahováno z té strany, nikdo ho netrestal.
... A ten měl na svědomí nejvíc mrtvých.
Romka:
... po kúskoch ho mali krájať.
Lagrin:
... nikdo ho netrestal, to byl taky válečném zločinec. Že zabil Cikány, tak ho
nechali bejt. Kdyby šlo o někoho jinýho, tak ho ponesou .. povedou k
zodpovědnosti...
stoupání po schodech
Zímová:
Ani nevím, jestli tam mám chodit...
Romka 1:
Tak tam radši nechoďte, paní Zímová ... eště aby tam neomdlela náhodou ...
Ličartovský:
Tady aspoň mají fotky, ale z nás nebude ani fotka ... .......
Rom:
Jak? Že doma nemáte fotky?
Ličartovský:
Já mám ...A co? To akorát stará se podívá na to ...
Rom:
No teď je modernější doba. Máte kazety, vnúčata sa možú podívať, všechno
možný...
Ličartovský:
To jo, kazety mám, však tam tančím, všechno možný, to je pravda.
Rom:
No prosím. Říkat, že nezbyde nic. Zbyde památka.
kroky ve štěrku
Průvodkyně:
Krematorium ...
Lagrin:
Blízko.
Průvodkyně:
Velmi blízko. Aj 70.000 mrtvol spálili v tom krematoriu, čiže priečilo to
jedno druhému, ten smrad, keď ľudia v okolí cítili 16 kilometrov Auschwitz,
čiže od Osvietimi, a tu v okolí ľudia .. Brzest, Jawiszowice, to je 16
kilometrov. Rozorávajú sa dnes tí mladí chlapci, ktorí mali vtedy 16 rokov,
hovoria, že sme to cítili, že sme to vedeli, tu v okolie, ludia o tom
vedeli, lenže fakticky čo mohli pomocť ... Takže to bolo peklo.
v krematoriu
Romka 1:
Ježíšmarja ...
Ličartovský:
Co to bolo ... poprava nebo co?
Romka 1:
To byly pece, kam házeli lidí.
Ličartovský:
Do těch pecí házeli lidi? Ajajajajaj ...
Zímová:
Teď si představte, živá těla, když házeli do toho ohně, co to bylo pro ty
lidi? Vysvobození? Nebo co vlastně?
Průvodkyně:
Tato miestnosť, to bola plynová komora ... Polhodinky, a bolo tichúčko. To
už sa vedelo, že sú mrtví. A mrtvoly sa potom spalovaly v troch kremačných
peciach. Dve sú zrekonstruované, tretia nezrekonštruovaná, nenašly sa všetky
originálne čiasti. A v Brezince, v Brezince boli oveľa väčšia krematoria,
tam sa vmestilo v jednej plynovej komore 1.500 až 2.000 ľudí, bolo päť
kremačných pecí, v Brezince sa spalovalo denne niekedy 5 až 8 tisíc mrtvol
... koks, odtisk išel do pece ... vysoká teplota, 1000 stupňov,
Absolon:
Celý svet predsa vedel, že koncentračné tábory existujú -
Průvodkyně:
- nejaké koncentračné tábory, ale neveděli, čo je. A keď posielali do sveta
už šifre, už anglické rádio hlásilo v 41 roku, čo sa tu všetko deje, západ
mlčal.
Absolón:
Že im mohli dovoliť, aby si toto vobec mohli dovoliť ... vite ...
Romka 1:
Zaplaťpámbů, že už jsme na jiném místě, že jsme se dostali na jinej svět.
Chudáci, oni trpěli za nás za všechny ...
Účastnice:
Za nás za všechny ...
Romka 2:
Julo, tu sme!
Znělka Vltavy
Moderátorka:
Dnes ráno se Český rozhlas 3 vydal do Osvětimi. Haló, slyšíme se, pane
Boučku?
Redaktor (live z Osvětimi):
Ano, dorazili jsme do Osvětimi, a potom pojedeme do Březinky, kde jsou ty
baráky, kde bydleli, je tam památka na české Romy, a je tam jejich pomníček
blízko krematoria, blízko nájezdové rampy, kde oni vystupovali. Tak tam se
dostaneme se do kontaktu skutečně s prostředím, kde žili.
Znělka Vltavy
Průvodkyně:
.. to je všetko možné ...
Zíma:
Teď půjdeme k autobusu?
Průvodce:
Teď půjdeme k autobusu.
Zíma:
A necháte nás zavézt až tam?
Průvodkyně:
Ano.
Jízda autobusem
Průvodkyně:
A teraz ideme doprava, ako vidíte, Březinka, tu je už ojedinelá sieť
ostnatého drotu. Tu nemali na dvojitú sieť, to bol obrovský prostor, 185
hektarů, 17 kilometrů tak dokola. Strážné veže ... A po tejto strane, ako
ideme, to boli predovšetkým baráky, drevené baráky. Oni postavili až 300
barákov. Na 200 000 ľudí bola Brzezinka plánovaná. Samozrejme, že kulminačný
punkt bolo viac ako 100 000, ale bola by prekročila to číslo, lebo Březinka
sa rozširovala v tamtom smere, kde je tá dedinka, tam bol úsek maďarský, tzv
Mexiko ... Ako vidíte, no všimnite si, väčšina barákov je rozobraná,
zničená, spálená, jedine podorys barákov a komíny, komíny. Lebo vidíte, v
baráku boli dva komíny, to bol taký tiah komínový, cirkulácia toho teplého
vzduchu mala ohrievať barák, ale ako vidíte, ojedinele dosky. Všade fúkal
vietor. To boli koňské stájne na 52 koní. Barák niekedy až na 1 000 ľudí. Na
400, ale tam bolo viac a viac ...
Tak prosím vás, my sme na úseku cikánskom ... čiže to boli po úsekoch
budované ..
Kroky v trávě a v rumišti
chronometr
nacistický pochod
příjezd vlaku
Citátor:
Ráno nás všechny vyhnali a vedli příští táborovou silnicí, místo níž tam
zatím byly jen kaluže bezedného bláta, na jednotlivé obytné bloky. Když jsme
takto procházeli cikánským lágrem, hrůzou nám vstávaly vlasy na hlavě. Kolem
nás se rozprostřelo jedno široké pole mrtvých. Tu leží jeden s useknutou
hlavou nebo s rozbitým obličejem, tu zase druhý visí v ostnatých drátech. Z
bloků, ke kterým se přibližujeme, cosi vytahují. "Budou to asi prasata nebo
maso," myslím si, "je tu moc lidí a musí být pro ně zásoba potravin."
Přijdeme blíž a vidím, že to nejsou prasata, ale vyzáblé mrtvoly. Tahají je
za ruce a za nohy nebo vynášejí v dekách a venku je bez ladu a skladu házejí
na hromadu. A po cestě kolem leží další a další zemřelí, zabití, zohavení.
Kousek dál mandelní vůz, žebřiňák. Je plný mrtvol. Vězňové jsou do něj
zapřažení místo koní a vlečou náklad ke krematorce. Z jejího komínu šlehá
třicetimetrový plamen a vychází smrdutý dým.
Edvard Daniel
Ličartovský:
Prosím vás, paní, kolik je tady pochovaných Romáků?
Průvodkyně:
Ťažko povedať, koľko je tu pochovaných. Tu nikoho nechovali, všetkých
plynovali a spalovali. A poporozhadzovali v okolí. Do reky Wisly z jednej
strany, z druhej strany do soli, takže všade, kde chodíme, sú mrtvoly, takže
sme na hřbitově, že, aj tých Romov, sme na úseku, kde ich vraždili ...
Ličartovský:
Prosím vás, že se ptám, jak ukazují v televizi ty mrtvoly, jak bagrama jich
házeli do tý jamy, kde to je ?
Průvodkyně:
Prosím vás, to bolo tady ďaleko v lesíku, to boli také rebríky, kde ich ..
proste hĺbky spalovacie, aj hranice eště do toho, mrtvoly, drevo, mrtvoly,
benzin, nafta, za nohy, za ruky, do jamy, a spalovalo sa na volnom
priestranstve. Ale to je až tam dialeko v lese, tam už nepojdeme ...
Lagrin:
Tady byly záchody -
Redaktor:
Záchody, latriny.
Lagrin:
Latríny. Betonový dekle ...
Průvodkyně:
No koľko ľudí sa mohlo vmestniť v takom baráku? Nejakých 210 chlapcov, tri
krát sedemdiesať, 210. No a keď bol průjem, kde ostatní ...
Lagrin:
Nohavice měli furt ...
Průvodkyně:
No to bol šok ...
Jednú sem šla tam hore chvílenku po apelplacu, kde vyvážali vojáci nejaké
ty okružky, odřezky, z téj řepy špičky. Tak sem šla do teho záchodu, tam na
to ... zkrátka na ty hovna. Tak se m to tým děťom sbírala. Měla jsem blúzu
na sobě tak sem si to za ňu nacpala, ty kořínky těm děťom, aj posrané. Při
tom mne chytl voják, tam mě namazal, kolik se mu chtělo, dokopal, až hrůza
mě polámal. Ani sem se dom nemohla dostat. Dětičky říkaly: Maminko, co se ti
stalo? - Ale nic, děti milé, tady máte. Ze vzpomínek Růženy Danielové.
Lagrin:
Zůstali mi tady bratři, sestry, děda, bába, strejdové z máminej i tátovej
strany. No to je všechno, co můžu říct. Vyrůstal jsem ve vzpomínkách otce,
jak to tady bylo, ty hrůzy zná celej svět, to nemusím opakovat. A je smutný,
že jsme nedostali ani korunu, a tři čtvrtě rodiny mně tady bylo vyvražděný,
a žádný odškodnění.
Janáč:
Co vám vyprávěl táta?
Lagrin:
Co mně říkal? No bylo to hrozný. Zahynuly mu tady rodiče, děti, manželka.
Byli transportovaný z Let sem, půlka byla vyvražděná v Letech, zamřeli,
zbytek poslali do Auschwitzu, návrat nežádoucí. Česká policie. Tak znělo v
papírech. Co vám mám říkat.
Škápíková:
Mě by zajímalo, co on o tom vyprávěl, jak on to líčil.
Lagrin:
Nejstrašnější místo na zeměkouli, co bylo, co lidi mohli vymyslet, Osvětim,
možná nic horšího na světě nebylo, tak mi to táta říkal. Táta byl v
Birkenau, v těch dřevobarákách. Zima, mrzlo, v noci byly otevřený ty
luftníky, a přes blok vedl nějakej komín, tam se topilo, tak aby to
nezmrzlo, spávali po čtyřech aji s mrtvýma dohromady, a ráno třeba, když byl
apel, tak vstávali, půlka postele byly mrtvoly. Na každým kroku smrť.
Zabíjení, vraždění. Psy pouštěli esesáci z rozmaru na vězně, trhali je, na
děti, děti topili v žumpě záchodové, nebo vzali dítě od matky a ustřelili mu
hlavu. Takový věci se tady děly.
Hlaváček:
Tak tohle byl romský tábor jenom, tady dozadu. Tohleto celý. Tam v těch
korytech, jak jsou, tam ne. Tam už byly jiný národnosti zase. Já byl na tý
šestadvacítce tady vedle. A ještě bych vám chtěl vysvětlit tady ten postup,
jak to tady vypadalo vlastně vevnitř. Tady byly hlavní kamna, tady v těch
místech, probíhal komín až do těch druhejch tam. Ten šel tadyhle v půlce. Už
je to zbouraný. To bylo takhle vysoký. A tím to vytápěli.
Škápíková:
A čím se topilo?
Hlaváček
To topili voni. Tady byl ten štubinis a kápo, ten měl na starosti každej
svůj blok. To řídili voni sami. Tady byla ulička, a tady byly palandy, ty
pryčny. Jedna, dvě ...
Janáč:
Kolik se vás tam vešlo?
Hlaváček:
No kolik ... Nahnali, ať jich bylo kolik bylo. No to byl takzvanej izolační
tábor tam dole, tam všecko, co přišlo, tak dělali čísla na rukách. Dohola
ostříhat. Kýbl, měl kýbl, štětku, a celý to tělo i hlavu přejel. No a dál.
Záchod. Na konci toho bloku, tam v tom rohu, jo, to byl sud, prkno přes to -
jako Rusáci měli něco podobnýho. A když jste se tam chtěl dostat, tak ty
mrtvoly jste musel vodsunout dál, abyste se tam dostal. To dycky za tři dny
to nakládali a vyváželi. No a ty transporty, ty převážně chodily kolem
desáté hodiny večer, když byla tma. Tam je rampa přece, jo, vod těch kolejí.
Vodtaď jsme to všechno slyšeli. Ven jsme nesměli, ale bylo to slyšet všecko.
Jak to vyháněli z vagónů, psi, všecko ven, na hromadu ty věci, co měli,
vyfasoval každej ručník a mýdlo, a šel se koupat. No a místo vody šel plyn.
Jenže celá ta akce - pálil, ten tam byl tři měsíce, ta spalovací četa, a
nastoupila druhá. Ty spálili ty zas, a zas další, aby to nevyšlo najevo, a
stejně to vyšlo. My jsme prvně mysleli, že tam pečou chleba. Až po těch čtrnácti dnech jsme
se dověděli, že tam pálí lidi. Pak už nestačili ty dvě krematorky, to bylo v
tom třiačtyřicátým. To byl největší nápor Slováků, Židů, Maďarů, to byl
největší nápor.
Janáč:
Šířila se nějaká panika?
Hlaváček:
Ale ne, jak se mohlo tady... Přišli, postříleli to všechno, a hotovo. To
každej si říká, kdo tam nebyl: já bych ... já bych ... jo ...
Lagrin:
Museli chodit v dřevákách. V dřevákách, v těch botech, co padaly.
Redaktor:
V pantoflech.
Lagrin:
Jo. A los, los, furt řvali. Tady se stály apelplacy, táta říkal, a hnali je
do baráku,nahý, pod ledovou vodu, sprchy, a z druhé strany ven. A než se to
všechno vykoupalo, tak ty první venku, ty byli zamrzlí. Že jim praskala
kůže. Toho mrazu, od zimy, to padali jak rampouchy, Děcka, ty starý lidi ,
ty byli první mrtví. Čaja Stojka, to je rakouská spisovatelka romská, ona
tady byla, ta řekla: tady je nasáklá zem krví. .. Z té naší krve roste
tráva. Měla pravdu.
Vzali mně poslední dvě děti a zavedli je na ten revír, Krankenbau německy,
taková marodka to byla. Tak sem chodila kolem teho bloku pořád, a podlezla
sem drát - tam to bylo všecko ohrazděné, a včil Michálek došel ke mně.
"Maminko, nechoď sem, zabijú ťa." A "maminko, já bych pil vody. Já by sem si
tak zajedl, aspoň to, cos dávala prasatom. Já bych už šel dom, já už su
velice nemocný..." Enom kostra, enom ten krček, jak jabko na stupce. Dybych
to nebyla viděla, přeca by mně to tak nebylo těžké. A vjec sem ich neviděla
žádného. Nikoho.
Růžena Danielová
Píseň v orchestrální úpravě
Zima:
A vy s tema růžičkama se postavte potom takhle. My půjdeme tak, jako můžete
pokračovat tam, a s těma růžičkama se zařaďte tady, takže tentokrát jako
oficielně to pokládáte, jo...
Píseň v orchestrální úpravě
Zíma (hovoří romsky):
Praskot celofánu
Zíma:
Tak jak jsem už romsky řekl, jo, že už nechceme nikdy, aby se něco
podobného vrátilo, a vyzýváme celý svět, všechny lidi, aby to nikdy
nedopustili. Aby se taková katastrofa, která byla spáchaná na Romech, ale i
na ostatních, opakovala! Takže pokloníme se památce všech těch, aby nám dali
sílu k tomu, abychom dokázali tomu čelit a nedopustili podobné zvěrstva.
nacistický pochod
Noc z druhého na třetí srpen roku 1944. V romském táboře zůstali už jen
práce neschopní, staří, ženy, děti.
Když se první naložený vůz od vchodu tábora stočil ke krematoriu, vypukla v
celém táboře nepopsatelná panika. Vše křičelo, plakalo, ženy si rvaly vlasy,
děti ječely, bylo to hrozné. Cikáni rázem pochopili, že se blíží jejich
konec. Za pekelného hlomozu je tlačili a házeli na auta. Jeden vůz za druhým
odjížděl z tábora. Po evakuaci obytných bloků vtrhli vrazi do nemocnice. Zde
se nemocní, plačíce a křičíce, choulili do všech možných koutů. Smečku SS
vedlo několik esesáckých šarží, v popředí velitel mužského tábora
Schwarzhuber jakož i pověstný vrah Klehr. Kořalka zvýšila jejich zuřivost
tak, že pokládali pokusy Cikánů za osobní urážku. Zmocnila se jich jakási
posedlost, nic lidského už neměly postavy kmitající se molem nás. To už
nebyli lidé, ďáblové řádili mezi námi.
Židovský lékař Dr Rudolf Weisskopf - Vítek:
orchestrální verze písně
Vězeňkyně Jenny Spritzerová, která pracovala v politickém oddělení Osvětim
I, zaslechla, jak zoufale se Cikáni bránili při vyhlazování tábora. K smrti
utloukli kápa ze zvláštního komanda. Ostatně sám velitel tábora Rudolf Höss
ve svým pamětech píše, že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jako
likvidace Cikánů.
Vlasta Kalivodová
Hlaváček:
To co dělali s náma, to bych dělal s nima.
Škápíková:
Měl jste vztek nebo jste rezignoval?
Hlaváček:
Ale jak jsem mohl mít vztek. Jako dítě, jakej jsem mohl mít vztek?
Škápíková:
Mně jde o to, jestli chce člověk revoltovat, nebo o tom aspoň nepřemýšlí.
Hlaváček:
Ale to se nedá. Každej uhýbal se tý smrti jak moh. To se nedá jinak dělat.
Škápíková:
Čili dělá všechno pro to, aby přežil?
Hlaváček:
No ne - dělat všechno, to nemusel dělat všechno. Někdo má štěstí, někdo
smůlu.
Janáč:
Večer, když jste usínali, měli jste vůbec čas nebo myšlenky na to si povídat?
Hlaváček:
Ale to se nedalo, když vedle vás umírají lidi, jak můžete si povídat vo
něčom? No to se nedá, to byla hrůza, no to ...
Škápíková:
Takže nejsilnější pocit toho osmnáctiletýho kluka, kterej u vás přetrval,
byla ta hrůza?
Hlaváček:
U mě už ne, já jsem tak votrnul tady, že mrtvej může vedle mě, tak budu spát
vedle něj. To mě nevadí vůbec.Otupělost. Heleďte, to by musel každej prožít
na svý vlastní kůži.Takhle se to nedá popsat celý protože vo tom by se dalo
básnit dejme tomu tejden, čtrnáct dní, to si člověk vzpomene na to, za
chvíli na to. A připomínat si ty strašný hrůzy, co byly, děti, když to
nemělo co jíst a umíralo to. No.
Růžena Danielová:
(zpěv romsky)
Danielová:
Až já jednú půjdu dom,
blokařa zabiju,
blokařa zabiju
a štubinistu upeču.
Hlaváček:
Já za komunistickýho režimu jsem byl u estébáků zavřenej taky. To, co
dělali voni, to odkoukali od Němců. Tužky mezi prsty, aby se přiznal.
Průvodkyně:
To bylo v tom Auschwitz taky.
Hlaváček:
No, guláš natolik vostrej ... žízeň. Hlad se dá přežít, ale žízeň ne. Tu
nevydržíte. Tu ne. A přizná se ke všemu každej. A co dělali Němci? Dva dny
vám nedali jíst, a třetí den vám dali herynka. A nic k pití. Kdo to snědl,
trpěl.
Škápíková:
Paní říkala, že to bylo čekání na smrt. Čekal jste na smrt, nebo jste čekal
na to, abyste přežil?
Hlaváček:
No já jsem prodělal dva transporty smrti ... až v posledním tažení před
Dachau mě chytil silnej tyfus, tak mě kamarádi odtáhli, a když jsem pil po
sobě vlastní moč, to nebudete věřit. No. A kamarád přiběhl, povídá: jsou
tady Američani. Tak nás stáhli do těch svejch polních nemocnic, takovouhle
štáfličku čokolády, a lžíci kávovou čaje.
Ličartovský:
Američani nebo -
Hlaváček:
No naše západní armáda.
Škápíková:
A toužil jste žít, nebo jste si říkal, už aby to skončilo?
Hlaváček:
No jo /úsměv/, kdo by si nepřál žít v tom věku mladom.
Škápíková:
I přes ty hrůzy?
Hlaváček:
No kdybych byl starej, jako ty, co už před cestou nemohli chodit, tak ty
šli sami do těch pecí. Pěšky už. Jako kdyby je pochovali na hřbitově. Ti tam
šli dobrovolně.
Pučálka:
Co křesťani? Modlili se?
Hlaváček:
No tak modlili, tak to .. to víte, každej kdo věřil v to, tak před tím
spaním se pomodlil. Věřil, že třeba ten, co je nahoře, mu pomůže, nebo
zachrání ho. Já jsem římskokatolík, ale v boha nevěřím. To co se dělo .. A
co se dělo v Jugoslávii teď - kdyby byl bůh nějakej, připustil by k tomu? No
tak prosím.
Zíma:
Pane Hlaváček, všechna čest, že eště dneska máte tolik humoru.
Hlaváček:
No jo .. mám bejt smutnej? To pro ty, co tam vostali, pro ty bejt smutnej ..
a co my. A ty mladý, aby to nezažili už ...
Lagrin:
A vidíte, potomci utlačovanýho národa aj v Rusku, to je úplnej paradox, v
Rusku, jejich vnuci hajlujou, jdou po Praze, po různých městech, veřejně
hajlujou, potlačenej národ, kterej byl pod Hitlerem, Rusi stoprocentně. Co
to je za svět, co to je za svět?
Pučálka:
To už lepší nebude, to je celosvětové ...
Redaktor:
Trošku bláznivej, ano
Lagrin:
Jejich rodiče a prarodiče trpěli za Hitlera, a jejich vnuci dneska jdou a
hlásej se veřejně k fašismu. A skandujou Heil Hitler a Do plynu ..Chcou
dělat pořádky, bílá rasa ... však svět je barevnej, jak v přírodě mezi
zvířatama, jak mezi rostlinama, tak je to i mezi lidima, to musí tak bejt,
nemůže bejt jedna rasa bílá, to by to vypadalo jak někde támhle v Grónsku
nebo na severním pólu. Nebo na Měsíci, všechno v jednej barvě, ne ?
Redaktor:
Jé, já budu muset upozornit svou kolegyni, aby nás hnala do autobusu,
abychom odjeli, že už je pět minut přes tři čtvrtě .. Takže prosím -
Zíma:
Nastupovat! Odjezd!
Redaktor čte:
Z pokynů pro účastníky: Dopravu hradí Český rozhlas. Závěr prohlídky je mezi
18 a 19 hodinou. Návrat do Brna k Muzeu romské kultury kolem 23 hodiny
večerní. Lékařský doprovod zajišťuje doktor Antonín Pučálka, přítel rodiny
Zímovy.
interiér jedoucího autobusu
Pučálka:
No můžu říct, že se na takový zájezdy vždycky těším, protože se něco dozvím,
zajedu někam kde jsem ještě nebyl, kam jsem se dlouho chystal. A to proto,
že si myslím, že každej slušnej člověk se má podívat na hroby svých předků a
přátel, a to vpodstatě jsou naši přátelé, tady Romové, který tady zahynuli,
a zahynuli tady místo nás. Protože kdyby ta válka neskončila a Hitler ju
vyhrál, tak jsme tady skončili my s něma o pár let později.
interiér jedoucího autobusu
Jak jsme jeli se zájezdem v roce 1966 z Auschwicu do Birkenau, mně začalo
hučat v hlavě, já sem vyskočila z teho autobusu ven, já sem se tam chtěla
zabít. Na tem místě, kde padly moje děti. Tam sem sa chcela zabit. A nešlo
to ... Já už nechcu o Osvěnčíně ani slyšet!
Růžena Danielová
Jízda autobusu se přetne
V letech 1942-43 bylo z původní romské populace v českých zemích
deportováno do koncentračních táborů více než 5 500 Romů. V protektorátních
táborech zemřelo přes 500 vězňů a v osvětimském cikánském táboře a dalších
koncentrácích asi 4500 vězňů. Přežilo asi 500 osob.
Poslední sloka písně o Auschwitzu
Hlasatelka:
Vyslechli jsme rozhlasový dokument Jitky Škápíkové a Zdeňka Boučka S Romy do
Osvětimi.Reportážní výpověď o společné výpravě přátel Muzea romské kultury v
Brně a Českého rozhlasu 3 - Vltava byla natočen v roce šedesátého výročí
vyhlazení romského tábora v koncentračním táboře Auschwitz - Birkenau. V
pořadu vystupovali Antonín Hlaváček, Hynek Zíma, Angela Zímová, Antonín
Lagrin, Josef Ličartovský, /Julius Absolon/ a další účastníci zájezdu, a
také Wojciech Płosa z osvětimského archivu a průvodkyně Viera Orlová. Dále
účinkovali Markéta Jahodová, Tomáš Gsöllhofer, Marek Janáč, Zdeněk Bouček a
Jitka Škápíková, kteří se také podíleli na realizaci. Technická spolupráce
Tomáš Gsöllhofer a Ivana Staněčková. Pořad byl připraven ve spolupráci s
Muzeem romské kultury v Brně.
Použitá literatura:
Dušan Holý - Ctibor Nečas: Žalující píseň, Ústav lidové kultury, Strážnice
1993
Ctibor Nečas: Osudy československých Cikánů za německé okupace a nadvlády
(in Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku, r. 7, číslo
23, Praha 1992
Ctibor Nečas: Z Brna do Auschwitz-Birkenau. Muzeum romské kultury, Brno
2000
Vlasta Kalivodová: Konečná stanice Auschwitz - Birkenau, PF UP, Olomouc 2000
| 
Poslech:
Související články
Vybíráme z rubriky "Historie"
Nejčtenější články