Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1-Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.
Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu
pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili Romové hovoří".
Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale
tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!
Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů
a nebude chybět ani romská hudba.
The adaďives predal tomende kerďam reporty, andalo romengero dživipen.
Phenaha tomenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.
Peršo amenca džana ko Osvětim - Březinka, kaj peske o Roma ada kurko leperde
le Romen so odoj andro koncentračno raboris esas murdarde andro dujto
mariben. Vakerela amenca Rom so predžidžiľa ada holokaustos.
V první polovině dnešního o Roma vakeren si připomeneme 60. výročí
vyvraždění Cikánského rodinného tábora v místech místech bývalého
koncentračního tábora Osvětim - Březinka.
Tiž amenca džana ko Nationalno muzeum Osvětim - Březinka, kaj šaj dochuden
nevimata, palo nipi, so odoj sas u so odoj sas murdarde. Andro O Roma
vakeren šunena tiž nevipena, andalo romengero dživipen.
Kdo se zajímá o osudy bývalých vězňů koncentračního tábora v Osvětimi, může
se s dotazy obrátit na muzeum, kde existuje informační kancelář o bývalých
vězních a také archiv.
Mek adaďives amenca džana pro festivaľis pro burkos Svojanov. Vakeraha pale
prevencia AIDS pro školi u džana amenca Lounende, kaj kerel buči predalo
Roma e Květa Skopcovo.
Vydáme se na moravský hrad Svojanov na hudební festival Gypsy Celebration,
dozvíte se o prevenci AIDS na školách a představíme vám romskou asistentku
Květu Skopcovou, která pracuje v Lounech. Tolik namátkou z programové
nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav
Sezemský.
=[ Reportáž ]=
Uplynulo 60 let od vyvraždění tzv. "cikánského tábora" v Osvětimi-Březince
Na pět set lidí si 2. srpna připomnělo smutnou historii romského tábora v
Osvětimi - Březince. K 60. výročí vyvraždění tzv. "cikánského rodinného
tábora", ke kterému došlo v noci z 2. na 3. srpna 1944, vyzvali přítomní
zejména mladou generaci, aby nezapomněla na páchané násilí. V plynové komoře
tehdy nacisté povraždili 2897 lidí - zejména starce, děti a ženy. V lágru za
druhé světové války zemřelo na 21 tisích Romů, včetně těch z bývalého
protektorátu Čechy a Morava. Jedním z vězňů tohoto tábora byl i pan Antonín
Hlaváček, který byl však těsně před zmíněným masakrem deportován do
Buchenwaldu. Jeho vyprávění zaznamenala Jana Šustová.
Pan Hlaváček byl odvezen do Osvětimi ještě jako nezletilý. Dostal se tam
sám, bez rodičů.
"Já byl v polepšovně a na základě toho, jak vyšlo v 1943, že židi a cikáni
se mají zlikvidovat, a já byl černej, tak ..."
Jeho rodiče na něj čekali v Praze a válku přežili. Jejich syn mezitím prošel
několika koncentračními tábory - od března 1943 byl vězněn v Osvětimi a pak
ho čekaly transporty do Buchenwaldu, Gross-Rosen a Dachau.
"Sem jsme přijeli kolem dvacátého, byl jsem půl roku dole a půl roku tady,
pak nás odvezli do Buchenwaldu."
Proč docházelo k transportům vězňů?
"To už bylo ke konci války, fronta se blížila, tak to stěhovali dál."
Každý vězeň měl vytetováno své táborové číslo. Avšak dětem a starým lidem je
nacisté psali pouze inkoustovým perem, protože se počítalo s tím, že brzy
zemřou. I na ruce pana Hlaváčka a je dodnes čitelné vytetované číslo.
"Já Vám to přečtu i německy neunzehnhundertsechsundsechzig - tisíc devět set
devadesát šest - a tím jste se musela hlásit."
Jak to vypadalo v takzvaném "cikánském táboře"?
"To byl tak zvaný izolační tábor. Když se tam přišlo, dali nám číslo na
ruku, ostříhali nás dohola, měli kýbl a štětku a celé tělo i hlavu přejeli.
Dětem a starým lidem dělali číslo inkoustovou tužkou, protože věděli, že
stejně brzy umřou. A záchod - na konci bloku, tam v rohu, byl sud a přes něj
prkno, něco jako měli Rusáci. Když jste se tam chtěl dostat, musel jste
odhrnovat mrtvoly. Vždycky za tři dni to nakládali a odváželi."
Nezřídka se stávalo, že nějaký spoluvězeň zemřel v noci v baráku.
"To ho hodili z pryčny dolu a nechali ho tam do rána, skladovali to v konci
baráku, a pak to vyváželi."
Dokonalé technické vybavení v Březince usmrcovalo pomocí plynu cyklon B v
komorách upravených jako umývárny se sprchami.
"Ty transporty chodily převážně kolem desáté hodiny večer, když byla tma.
Odtud jsme to všechno slyšeli. Ven jsme nesměli, ale to bylo všechno slyšet,
jak to vyháněli z vagónů, všecko ven. Věci, co měli, na hromadu, každý
vyfasoval ručník a mýdlo a šli se koupat - ale místo vody šel plyn."
V krematoriích pracovala takzvaná zvláštní komanda - Sonderkommando, která
měla za úkol spalovat mrtvé. Jejich členy byli vězňové, kteří dostávali
větší příděly jídla a byli odděleni od ostatních vězňů. Přibližně každé tři
měsíce byli příslušníci zvláštních komand zplynováni a nahrazeni jinými
vězni.
"Ten tam byl tři měsíce, pak je spálili a nastoupili další, pak spálili i
je, a zase přišli další, asi aby to nevyšlo najevo. A my jsme si zprvu
mysleli, že tam pečou chleba. Až potom po 14 dnech jsme se dozvěděli, že tam
pálí lidi. Pak už nestačili dvě krematorky, tak tam někde vzadu byla
vybagrovaná jáma. Všechno tam házeli - sudy, gumy - pece už to všechno
nestačily brát, to byl strašný nápor v tom třiačtyřicátém. To byl největší
nápor Slováků, Židů, Maďarů."
V Osvětimi a jejím okolí bylo v letech 1940 až 1945 zřízeno 36 nacistických
koncentračních a vyhlazovacích táborů. K hlavním patřil kmenový tábor
Osvětim I, dále vyhlazovací tábor Osvětim II - Březinka a Osvětim III. Pan
Antonín Hlaváček byl vězněn v kmenovém táboře Osvětim I a v
Osvětimi-Březince.
"To byl Osvětim. Byly to polské vojenské kasárna, Němci to zabrali a udělali
z toho koncentrák. Tam dole byl likvidační tábor."
V Osvětimi-Březince Romové bydleli v dřevobarácích, ze kterých se dodnes
dochovaly pouze ruiny kamen a komínů.
"To bylo všechno dřevěné, ty baráky támhle jsou zděné, proto to vydrželo."
Kousek dál od bývalého "cikánského tábora" jsou zděné baráky.
"Tam byly různé národnosti - Židi, Poláci, Francouzi, ten stát byl prostě
rozdělený."
Jednou z mála šancí, jak uniknout téměř jisté smrti v Osvětimi, byl
transport do jiného koncentračního tábora.
"Já jsem prodělal dva transporty smrti. Až v posledním tažení před Dachau mě
chytil silný tyfus, tak mě kamarádi odtáhli. Když jsem pil po sobě vlastní
moč, to nebudete věřit, kamarád přiběhl, že tady jsou Američani. Stáhli nás
do polních nemocnic. Dostal jsem takovou táfličku čokolády a kávovou lžíci
čaje."
Po osvobození bylo potřeba dát se dohromady a začít žít normálním
životem.
"Přivezla mě sanita z Prahy do Ratibořských hor, vážil jsem 35 kg, pak jsem
byl půl roku v sanatoriu a pak jsem musel být zaměstnaný jako každý druhý. V
Nové Bystřici jsem byl první u rabovací gardy jako policajt...mstít se
Němcům, jenže to mi nepovolili. To co oni dělali s námi, to bych dělal já s
nimi. Ale všichni Němci nebyli stejní. Říšský Němec - dobrý Němec, nejhorší
byli ti skopčáci, co se dali k Němcům - Vlasova armáda, Slováků a Poláků i
Čechů tam bylo hodně, z každého státu byli u Němců, když ne, tak na každou
hlavu bylo deset konfidentů. Jak přišel do hospody, něco slyšel, tak šel."
A jakou profesi si pan Hlaváček po válce vybral?
"Líbila se mi pokrývačská práce, tak jsem dělal pokrývače."
Po skončení války utrpení některých lidí neskončilo. Ve zlu páchaném
nacisty pokračovali komunisté. Pan Hlaváček byl jednou z jejich obětí.
"Za komunistického režimu jsem byl taky zavřený u estébáků. To co dělali
oni, to všechno odkoukali od Němců: tužky mezi prsty, aby se přiznali,
natolik ostrý guláš, aby byla žízeň. Hlad se dá přežít, ale žízeň - to
nevydržíte, to neexistuje. A člověk se přizná ke všemu. A co dělali Němci?
Dva dny Vám nedali jíst a třetí den Vám dali herinka, nic jiného. Kdo to
snědl, tak šel..."
Bývalého vězně koncentračního tábora Osvětim - Březinka Antonína Hlaváčka
pozvala k mikrofonu Jana Šustová.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Horké téma ]=
Státní muzeum Osvětim-Březinka poskytuje informace o bývalých vězních
Kdo se zajímá o osudy bývalých vězňů koncentračního tábora v Osvětimi, může
se s dotazy obrátit na Státní muzeum Osvětim-Březinka, kde existuje
informační kancelář o bývalých vězních a také archiv. V něm jsou původní
táborové dokumenty anebo jejich kopie, záznamy vzpomínek vězňů, fotografie,
dokumentární filmy a další materiály. Avšak vzhledem k tomu, že u Romů se
vyskytuje hodně shodných příjmení, jako třeba Daniel, Kraus či Richter, je
nutné při pátrání po konkrétním bývalém vězni uvést co nejpodrobnější údaje.
Víc už nám v materiálu Jany Šustové prozradí doktor Wojciech Płosa z
osvětimského muzea.
"Abychom mohli něco v našich dokumentech najít, tak potřebujeme co nejvíc
osobních údajů vězně: jeho jméno a příjmení, datum narození, místo narození
pokud je známé a aspoň přibližné datum deportace. Anebo číslo vězně. Na
všechny dotazy odpovíme. Je možné sem přijet také osobně, naše kancelář je
otevřena ve všední dny od pondělí do pátku, takže vás srdečně zveme,
kdybyste cokoliv potřebovali. Rovněž odpovídáme na korespondenci. Ale
dokumentů tady nemáme mnoho. Odhaduje se, že tady zůstalo 3 - 5 % ze všech
původních dokumentů. Zbytek byl buď zničen nacisty před evakuací tábora,
nebo byl odvezen do Německa anebo ho zabrali Rusové. I to se stalo, takže
velká část materiálů je teď v Rusku. V Německu je instituce, kterou
provozuje Mezinárodní červený kříž, jmenuje se Internationale Suchdienst a
sídlí v Bad Arolsen. Tam se lze také obracet s různými dotazy. Ale problém
je v tom, že u nich se hodně dlouho čeká na odpověď, protože oni se hlavně
zaměřují na badatelskou činnost. Do jejich sbírek je hodně těžké se dostat.
A přitom oni mají rozsáhlé archivní sbírky, protože mají právě všechno to,
co nacisté před koncem války odvezli do Německa. A tam to je v kompletní
podobě. Také tam jsou fotografie. Ale v případě romských vězňů neexistuje
mnoho fotografií - ty by se daly skoro na prstech rukou spočítat. Nejvíc
fotografií je tzv. vězňů politických ale ne-Židů. Nežidovští vězňové byli
fotografováni do poloviny roku 1943. Potom Himmler vydal rozkaz
Lagerkomandantu Hößovi, aby se přestalo s fotografováním, protože všechny
chemické materiály, které jsou spojeny s vyvoláváním fotografií atd., jsou
potřeba na frontě na vojenské účely a ne tady. A pak už fotografovalo jen
Gestapo na důležité policejní účely."
Dalším zdrojem informací o vězních je Pamětní kniha, která obsahuje okolo
21.000 jmen Romů, kteří byli vězněni a registrováni v koncentračním táboře
Osvětim. Jsou v ní uvedena také čísla vězňů, jejich státní příslušnost,
datum a místo narození, vyznání, rodinný stav, povolání a datum příchodu do
tábora. Publikace má dva díly, z nichž jeden se týká mužů a druhý žen.
K dispozici je ve třech jazycích: v polštině, angličtině a němčině.
"Je možné hledat v knihách táborové registrace, protože jedno německé
vydavatelství udělalo opis dokumentů, takže vše, co se z nich dalo vyčíst,
je přepsáno na psacím stroji. Ale není to vytištěné. Opis je možné zakoupit,
i když to není úplně nové vydání - je z roku 1955."
A jak je to s informacemi o Romech z Českých zemí?
"Dokumenty, ve kterých by byly informace o českých Romech, tady nemáme.
Nejlepším dokumentem jsou tzv. hlavní táborové knihy romského tábora, ale k
nim bychom museli znát buď jména anebo čísla vězňů, abychom mohli říct, že
se jedná o české Romy. Stav zachovalosti těchto knih je hodně zlý, protože
byly ukryty v zemi. Vykopány byly po více než 20 letech a některé strany
jsou už nečitelné. Jinak informace o českých Romech jsou také v úmrtních
aktech. To jsou takové dokumenty, ve kterých máme informace o tom, kdy který
vězeň nebo vězeňkyně zemřeli. Jako příčina úmrtí je tam nejčastěji uveden
německý název nemoci, ale to nemusí mít nic společného s opravdovou příčinou
smrti. Dalšími zajímavými materiály jsou telegramy o útěcích vězňů.
Například je tu informace, že 27. května 1943 utekli tři čeští Romové:
Antonín, Viktor a Ludvík Danielovi. Takové telegramy o útěcích se posílaly
do okolních stanic Gestapa. Ale je to jen informace o tom, že došlo k útěku,
ale už se tu nic neříká o jeho výsledku."
Kolik celkově v Osvětimi zahynulo lidí, se už přesně nedá určit. Řada
obětí například neměla registrační číslo, protože přijel transport a lidé
z něj byli zavražděni, aniž by se o nich nevědělo nebo se to někde
zaznamenalo. Rovněž dokumentů se mnoho nedochovalo a podle toho, co je
v archivu muzea, se počet vězňů dá jen přibližně odhadovat.
"Těch, kterým bylo vytetováno číslo, bylo v obecné sérii ne víc než 200.000
mužů a asi 120 až 130.000 žen. Registrovaných Židů bylo okolo 40.000, ale ti
byli buď v hlavní sérii nebo měli svou zvláštní sérii. Ještě byly jiné
kategorie jako třeba sovětští váleční zajatci, nebo takzvaní
Erziehungshäflinge, kteří byli uvězněni na převýchovu třeba za nějakou
krádež či hospodářskou sabotáž. Byli uvězněni dočasně třeba na tři nebo šest
měsíců a bylo jich asi 2 až 3.000. Takže celkově to bylo asi 400.000 lidí,
kteří byli v Osvětimi vězněni - samozřejmě tady nebyli všichni najednou, ale
je to počet vězňů za celou dobu existence tábora."
V O Roma vakeren jsme si povídali s doktorem Wojciechem Płosou - archivářem
Státního muzea Osvětim-Březinka.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Pokud chce Česko provádět statistická šetření v romské komunitě, musejí s
nimi Romové souhlasit a vědět o nich. Tvrdí to předseda romského sdružení
Dženo Ivan Veselý. Česká republika by jinak podle něj mohla porušit úmluvu o
právech národnostních menšin. O výzkumu v romských komunitách rozhodla loni
v říjnu vláda. Sběr dat i analýzy by měly přispět k získání přesnějších
informací o životě romské menšiny a zajistit jí cílenější pomoc.
Vystěhování několika romských rodin ze zemědělské usedlosti Karolín v
Lipovce u Rychnova nad Kněžnou bylo odloženo na neurčito. Celkem by statek
mělo opustit na pět desítek obyvatel. Majitel objektu Jan Kolowrat totiž
uspěl u soudu, který potvrdil, že nájemní smlouvy uzavřené s rodinami jeho
otcem jsou neplatné. Soud odložil vystěhování obyvatel statku kvůli
nezajištěnému náhradnímu bydlení.
Brno hostí od počátku týdne Letní školu gender studií pro romské
vysokoškolačky. Problém gender zkoumá vztahy mužů a žen. Studentky z Česka a
Slovenska v semináři na brněnské přehradě rozšíří své vědomosti o
reprodukčních právech, násilí na ženách, obchodu se ženami, rovných
příležitostech v rodině, či ženských hnutích ve světě. Účastnice letní školy
se podívají i do Muzea romské kultury a shlédnou dokumentární i celovečerní
filmy.
Ode dneška do 15. srpna bude v Hamru na jezeře na Českolipsku čtvrtý letní
pobytový tábor pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Rekreační
středisko Zátiší hostí 5O dětí, pro které je připravena nejen táborová hra
či celodenní výlet, ale i beseda o drogách, nebo historii Romů. Tábor
vyvrcholí v sobotu 14tého srpna, kdy se uskuteční Den otevřených dveří s
vyhlášením vítězů jednotlivých soutěží, vystoupeními a táborovým ohněm.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Hradem Svojanov opět zněl zpěv a kvalitní romská hudba
Moravský hrad Svojanov a Ida Kelarová - to jsou dva pojmy, které už čtyři roky
patří neodmyslitelně k sobě. A kde je Ida Kelarová, tam samozřejmě nemůže
chybět ani zpěv a kvalitní romská muzika. A tak je jasné, o čem bude řeč. O
4. ročníku hudebního festivalu Gypsy Celebration, který Ida Kelarová na
Svojanově pořádá. Více Zdeněk Hejkrlík.
- O Roma - Gypsy Celebration - Hejkrlík....RZ 595 460....3:04
začíná: Svojanov..........
končí: ....to bude stát za to.
Svojanov to není jen pouhý festival. Součástí je i desetidenní dětský tábor
určený pro romské i neromské děti z dětských domovů, které se zde věnovaly
nejrůznějším aktivitám od muziky, přes tanec a divadlo až třeba po
žonglování. Své umění pak také předvedly při zahájení závěrečného koncertu
festivalu a bylo skutečně nač koukat. V úvodu koncertu vystoupil zhruba
50členný sbor Apsora, sbor, který právě Ida Kilarová vytvořila v rámci své
školy zpěvu.
Tenhle sbor je zvláštní. I když se věnuje romské hudbě, Romové v něm tvoří
spíš menšinu. A tak mi to nedalo a zeptal jsem se jedné ze zpěvaček, co ji
do Apsory táhne.
"Já jsem nejdřív potkala Idu Kelarovou v Praze na jejím koncertě a věděla
jsem, že pracuje s lidmi v mezinárodní škole hlasu. Zaujal mě sbor a věděla
jsem, že to je Idy práce, že pracuje s lidmi, kteří mají pocit, že neumějí
zpívat, a to jsem byla zrovna já, a tak mě to vzalo, že jsem si řekla, že to
zkusím."
Sama ale Romkou není, proč tedy ten zájem o romskou muziku?
"Romskou muziku mám moc ráda, i když nerozumím romsky. Je to pro mne
obrovský živel, hladí mě to po srdci, cítím tam bolest, lásku a tu jejich
minulost, kořeny. To všechno v té muzice cítím."
Podobně mluvili i diváci. I tady byla ne - Romů celá řada:
"Protože se od nich máme hodně co učit, v životě. Myslím, že Romové se umí
starat o svoje rodiny lépe než bílí."
"Nádhera, emoce, srdce, krása, láska, soudržnost, rodina, vztahy, prostě
paráda."
"Já si myslím, že ač ne-Rom mám hudbu v sobě. Můj děda založil první big
band v Olomouci, takže muzika v rodině je. Samozřejmě jsme gadžové, ale co
se týče romské scény, tak to sleduji dlouhodobě. Prostě člověk o tom
nepřemýšlí."
Nadšení a spokojenost diváků, co chtít víc. Jak byla spokojena sama
organizátorka Ida Kelarová?
"Já si myslím, že to bylo skvělé. Romové si povídají o tomto festivalu,
rozšířili jsme se na takový rozměr, že už ten hrad Svojanov začíná být malý.
Já z toho mám strach, protože se mi tady strašně líbí - atmosféra, všechno
odpovídá mým představám. Ale třeba včera jsme tady měli už tisíc lidí, a
před čtyřmi lety jsme jich tu měli čtyřicet. Já jsem strašně hrdá na naše
Romy, protože jsem si říkala: čtyři roky, to tak vyčerpáme ty možnosti,
které u nás jsou, a vlastně to není vůbec pravda. Pronikla jsem do takové
hloubky, co tady vůbec existuje, a to jsou neskutečné kvality, tady jsou
umělci, o kterých gádžové, ani možná Romové nevědí."
Příští rok bude jubilejní, a tak mě zajímalo, zda pořadatelé chystají nějaké
překvapení?
"To chystáme každý rok (smích)."
Více se mi od Idy Kelarové vyzvědět nepodařilo, a tak nezbývá, než se na
Svojanov vypravit za rok znovu. Určitě to bude stát zato.
Festivalem Gypsy Celebration nás provedl kolega Zdeněk Hejkrlík.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Česká společnost AIDS pomoc se snaží šířit osvětu mezi mladými lidmi
Česká společnost AIDS pomoc u nás už působí pět let. Známý je například
pražský Dům světla, ve kterém našlo domov 17 pacientů s virem HIV. V tomto
zařízení se také provádějí zdarma a anonymně testy na HIV. Česká společnost
AIDS pomoc se snaží šířit osvětu mezi mladými lidmi. Jak zjistil Jan
Mišurec, do škol a do dětských domovů jezdí přednášet také Vladimír Kováč,
který se v drogové závislosti sám nakazil.
"Já jsem se nakazil krví injekční cestou, protože mám zkušenosti s drogami -
od experimentování s marihuanou v mládí až jsem skončil na heroinu."
Bylo těžké se dostat ze závislosti na drogách?
"Je hrozně důležité, když někdo chce přestat brát drogy, aby si řekl jednu
základní věc - já se mám rád a chci skončit kvůli sobě. Pokud toxikoman bude
říkat: já chci přestat kvůli mámě, kvůli tátovi, tak můj názor je takový, že
ten člověk si vybudovává určitý druh alibismu, že: ano tys mě mami naštvala,
já si mám důvod vzít drogu. Mě pomohli fajn lidi, co jsem měl kolem sebe.
Úplně jsem překombinoval svůj dosavadní život, když mi řekli, že jsem HIV
pozitivní. To byl pro mne šok, nikomu bych nepřál ty pocity, tu bezmocnost,
to co se v člověku odvíjelo - nevíte, kdy umřete, nevíte, co se bude dít.
Komu to říct. Cítíte se úplně jako když jde dobytek na porážku, ale když vy
byste šel s tím dobytkem na porážku, tak víte, že ten dobytek to má za
chvíli za sebou, ale vy nevíte, co bude, co se bude dít, nevíte, na koho se
obrátit. Já když jsem zjistil, že jsem pozitivní, tak jsem najednou začal
nacházet takový lidi, který ode mne nechtěli peníze, drogy, sex. Říkal jsem
si, co chtějí vlastně? A ty lidi mě začali mít rádi, chtěli mi pomoct a
ukázali mi, že s HIV se dá žít a že si člověk může vychutnávat každou minutu
toho svého bytí, protože HIV virus je nevyzpytatelný."
Nemocný jste tři roky, jak se konkrétně během těch tří let změnil váš
život?
"Když se podívám nazpátek do minulosti, tak na to někdy i s úsměvem koukám,
protože jsem chtěl hodně pomoct. Vím, jaké drogy jsou svinstvo, ale ty mladý
lidi by si měli uvědomit taky jednu základní věc, že nikdy nebudou ovládat
drogu, droga je jednou dostane. A já už jsem v posledních chvílích nevěděl,
co je výplod mé fantazie a co je realita. Když jsem přestal brát drogy, tak
mi nejdřív nabídli jako takovou brigádu, jestli bych nechtěl jezdit na
besedy. Tak jsem to přijal. Víte, ten kontakt s mladými lidmi, když jim
vyprávíte, jak se mají chránit, pak jim vyprávíte ten svůj příběh, tak si z
toho třeba něco berou. A já mám po celý republice hodně přátel mezi těmi
mladými lidmi. Píšou mi maily. Když přijedou do Prahy, tak s nimi jdu na
kávu, na pivo - vůbec se nestraním, ale mám také i negativní zkušenosti."
Jak reagovala rodina na nemoc?
"Maminku jsem neviděl skoro dva roky a já ji vidět ani moc nemusím, protože
mi nemáme vztahy moc dobré, protože maminka, když mě někde vidí, tak říká,
že své rodině dělám ostudu. Já to tak neberu, protože si myslím, že toto
poslání, pomáhat mladým lidem, mě naplňuje a dává mi novou sílu do života."
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
V Lounech působí pouze jedna romská terénní pracovnice
Severočeské Louny se potýkají s velkou nezaměstnaností. Tento problém se
dotýká zejména Romů. Přestože je jejich komunita velmi početná, v Lounech je
pouze jediná romská terénní pracovnice - Květa Skopcová. Kolegyně Marie
Vrábelová se zeptala, co se za rok její činnosti podařilo.
"Snažila jsem se pomoci řešit bytovou problematiku, která tu nastala v
období, kdy se rušil hotel Graf, snažila jsem se pomoci některým občanům,
nechávala jsem je ubytovávat v panelových bytech v Chomutově přes realitní
kancelář."
Když jsme u hotelu Graf. Pronikla zpráva, že Romové, kteří tam byli
ubytovaní platili nájem. Jaký byl důvod, že museli odejít? Víte to?
"Majitel neuhradil částku za elektřinu, tím pádem před vánoci museli všichni
občané opustit hotel Graf."
Máte informace o tom, jak žijí Romové, kteří odešli do Chomutova?
"Realitní firma s těmito rodinami je spokojená, protože to udělala velice
dobrým způsobem, a to tak, že nedala všechny rodiny do jednoho baráku, ale
rozstrkala je různě po vchodech."
Vy se snažíte umístit různě i maminky s dětmi do azylového domu...
"To bylo na základě toho, že v období předvánočním, kdy Graf vystěhovával
občany, tak za mnou chodily, žádaly mě o radu, o pomoc. Obvolávala jsem asi
třicet čtyřicet těchto institucí a byla jsem ráda, že jsem některým občanům,
kteří to potřebovali, a dostali se do takové kritické situace před vánočními
svátky, sehnala azylové bydlení porůznu - v Litoměřicích, v Chomutově."
Tady v Lounech je ale taky azylový dům.
"Pouze pro muže. Taky mě zaráží, proč to není pro ženy s dětmi. Nechci nějak
odsuzovat muže, protože každý se můžeme dostat do takové nějaké situace, ale
myslím si, že by se tu v Lounech měl takový azylový dům pro ženy s dětmi
zřídit, nebyl by na škodu."
Je tady organizace, která se Romům věnuje?
"Z předchozího období nevím, že by se tu něco dělo. Je mi to líto, ale o
ničem nevím. Kultura v Lounech není pro Romy opravdu žádná."
Jak se k Vám chovají kolegové v práci?
"Já jsem tady velice spokojená. Moje nadřízená nebo tady kolegyně..., to
jsem ani neočekávala, že se ke mně budou tak mile chovat, že budou tak
vstřícní."
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Ve vesničce Pohořany u Olomouce se lidé těšili na romský letní tábor
Letní tábory jsou příjemným zpestřením prázdnin pro většinu dětí. Najdou
nové přátele a zažijí spoustu dobrodružství. Jeden takový tábor, který
pořádá Společenství Romů na Moravě, letos probíhá už podvanácté, a to v
malebné vesničce Pohořany u Olomouce. Většina dětí tam jezdí pravidelně
každým rokem, ti nejvytrvalejší už v roli instruktorů. Místní lidé na
táborníky nedají dopustit a tak letos přivítali s otevřenou náručí 90 dětí,
které se střídají ve třech turnusech. Teď už ale pojďme společně s Radkou
Kvasničkovou zjistit, co všechno se na romském táboře děje.
Vedoucí Jiřina Somsyová svolává malé táborníky. Na tábor do Pohořan jezdí s
dětmi pravidelně, a jak říká, místními obyvateli jsou vítaní.
"Velmi nás těší, že Pohořanští, usedlíci, nás velmi dobře přijímají a děti
pohořanské jsou každý den zapojené s námi v akci, takže my se nenudíme."
Děti čeká na táboře spousta aktivit. Chodí na pravidelné procházky, soutěží
ve zpěvu a tanci a samozřejmě sportují. Nejraději mají ale fotbal. A tato
vášeň spojuje táborníky i s jejich pohořanskými vrstevníky.
"Fotbal je tady nejoblíbenější. Naši kluci z tábora hrají proti Pohořanům,
jsou to každodenní akce."
Kdo většinou vyhrává?
"V poslední době Olomouc - táborníci, ale někdy vyhrávají i Pohořané, víc
ale ta Olomouc."
Já věřím, že je to docela těžké zvládnout hlasově veškeré to fandění.
"Já už úplně ztrácím hlas, chraptím, takže používám píšťalku."
Anetka jezdí na tábor pravidelně stejně jako spousta dalších dětí.
"Máme tady svou partu. Jezdíváme hrát fotbal, volejbal, na bazén."
Co máš nejraději - sport nebo hudbu?
"Hudbu."
A Lukáši, jak se Ti tady na táboře líbí, jsi tady poprvé?
"Už tak po osmé."
Co je tady nejlepší?
"Fotbal a různé hry."
Robine, ty jsi tu na táboře poprvé? Jaké to je?
"Ano, je to tu skvělé."
Co se Ti tu líbilo nejvíc?
"Asi diskotéka."
Petře, proč sem jezdíš?
"Protože mě to tu baví?
Jak prozradila Jiřina Somsyová, chlapce na táboře nebaví jenom sport, ale
také hudba.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět
za týden v pátek ve 20.05 na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V
úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání O Roma vakeren
čili Romové hovoří najdete také na internetu na adrese www.romove.cz.
Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a nebude chybět ani romská
muzika.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a
Jaroslav Sezemský.
Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O
Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende.
Mějte se moc pěkně a klidný víkend.
Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.
|