60. výročí vyvraždění "cikánského tábora" v Osvětimi-Březince
Před 60 lety se stala největší hromadná vražda československých občanů za
2. světové války. V noci z 2. na 3. srpna 1944 zahynulo v plynových
komorách koncentračního tábora Osvětim-Březinka skoro tři tisíce Romů.
Rozhlasovou vzpomínku na tragickou událost připravila Lenka Jansová.
Jedním z mála lidí, kteří přežili, byl tehdy čtrnáctiletý Antonín Hlaváček.
Unikl jen proto, že ho pár hodin před masakrem odvezli na práci do jiného
koncentračního tábora, kde byl až do konce války. Technické vybavení v
Březince usmrcovalo pomocí plynu cyklon B v komorách upravených jako
umývárny se sprchami. Pan Antonín Hlaváček na hrozné chvíle vzpomíná
takto:
"Transporty přijížděly převážně kolem desáté hodiny večer, když byla
tma. Všechno jsme to slyšeli, i když ven jsme nesměli. Vyháněli lidi z
vagónů, věci, které měli, museli dát na hromadu a každý vyfasoval ručník a
mýdlo. Šel se koupat, a místo vody šel plyn. My jsme původně mysleli, že
tam pečou chleba. Až po čtrnácti dnech jsme se dozvěděli, že tam pálí
lidi. Pak už nestačila krematoria, vzadu byla vybagrovaná jáma, naházeli
tam všechno možné, sudy, gumy... Bylo to ve třiačtyřicátém roce, to byl
největší nápor Slováků, Maďarů, Židů..."
Pan Antonín Lagrin z Brna měl v Osvětimi okolo 50 příbuzných. Letos u
příležitosti výročí tragédie navštívil místo jejich utrpení. A jak to
prožíval?
"Jsem moc rád, že jsem se tam mohl letos dostavit, je to moje morální
povinnost vůči našim mrtvým a všem. Měl bych tam jezdit každý rok na
Dušičky. Našel jsem tam tabuli, kde bylo asi 50 členů z mé rodiny. To mě
překvapilo, ani nevím, že by nás tam tolik bylo. Vím, že táta, bratři...
ale jde zase o další příbuzné - strýcové, bratranci a tak dále. Bylo nás
tam hodně. Nevím ani přesně, kolik nás tam zahynulo."
Antonín Lagrin tvrdí, že většinou nebylo týdne, aby jeho příbuzní o
Osvětimi nemluvili. Podle Antonína Lagrina na to nejhorší nemohli
zapomenout.
"Spávali po čtyřech, kolikrát i dohromady s mrtvými. Ráno pak když
vstávali, tak půlka postele byly mrtvoly. Ráno se probudili a nevěděli,
jestli budou v noci nebo odpoledne žít. Na každém kroku smrt, vraždy,
zabíjení, z rozmaru pouštěli esesáci na vězně psy, i na děti. Děti topili
v záchodové žumpě nebo vzali od matky dítě a ustřelili mu hlavu. Takové
věci se tady děly."
Takzvaný cikánský tábor vznikl v Osvětimi roku 1943. V jeho evidenci bylo
skoro jedenadvacet tisíc osob. Jedinou nadějí na přežití byl transport do
jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v
souvislosti s postupující frontou. Práceschopní Romové byli deportováni do
koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s
dětmi ale zůstali jako práce neschopní v Osvětimi a právě v noci z 2. na
3. srpna 1944 byli včetně mnoha set vězňů z českých zemí nahnáni do
plynových komor a zavražděni. Celkový počet romských obětí 2. světové
války se pohybuje v rozmezí od čtvrt do půl milionu osob.
| 
Jedním z mála lidí, kteří přežili, byl tehdy čtrnáctiletý Antonín Hlaváček.
Unikl jen proto, že ho pár hodin před masakrem odvezli na práci do jiného
koncentračního tábora, kde byl až do konce války. Technické vybavení v
Březince usmrcovalo pomocí plynu cyklon B v komorách upravených jako
umývárny se sprchami. Pan Antonín Hlaváček na hrozné chvíle vzpomíná
takto:
Antonín Lagrin tvrdí, že většinou nebylo týdne, aby jeho příbuzní o
Osvětimi nemluvili. Podle Antonína Lagrina na to nejhorší nemohli
zapomenout.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články