(* 1981)

Prvním pravoslavným knězem romského původu se v České republice stal David Dudáš ze Starého Plzence. Teologii studoval na semináři v rumunském městě Neamt [ňamc] v letech 1997-2002. Ve věku 21 let jej na kněze 19. ledna 2003 vysvětil arcibiskup Pravoslavné církve Kryštof v plzeňském kostele sv. Anny. Pravoslavní kněží se smějí ženit ale jen před vysvěcením, a tak se David Dudáš krátce před vysvěcením na kněze oženil s Rozálií. Jeho působištěm se staly Rokycany, kde Pravoslavná církev získala od Římskokatolické církve neužívaný a poničený kostel Nejsvětější Trojice. Rokycanský chrám, ve kterém David Dudáš slouží, dostal od řecké Pravoslavné církve křtitelnici a ruští Romové mu darovali bohoslužebné nádoby.

Za mladým knězem se s mikrofonem vypravila Jana Šustová:

Jaká byla Vaše cesta k víře a ke kněžství?

"Já jsem takový ten den D, kdy by nastalo osvícení Bohem, kdy bych mohl říci: "Tak nyní jsem uvěřil," tak to v mém životě nenastalo. Odmalička jsem pociťoval silný vztah k Bohu a vyrůstal jsem v katolické církvi, i když mě k tomu rodiče nevedli. Už jako malý kluk jsem chodil do chrámu a na katolický katechismus a odmalička jsem chtěl být knězem. Později ve 13 - 14 letech jsem objevil pravoslaví. Já jsem byl takový šťoural, hodně jsem šťoural do historie a zjistil jsem, že církev se rozdělila. Mě přitahovala ta jakoby starší a tajemnější polovina rozdělené církve. Začal jsem se zajímat o východní Pravoslavnou církev a studovat její učení. A učení církve a vůbec historie mě přesvědčily o tom, že Pravoslavná církev je tou původní církví a že církev západní se od ní odtrhla a šla směrem, kterým neměla jít. Tak jsem přerušil styky a příslušnost, kterou jsem pociťoval ke katolicismu, a hlásil jsem se k pravoslaví a trochu bylo paradoxem, že jsem vůbec netušil, že u nás Pravoslavná církev existuje. Ale cítil jsem se být pravoslavným křesťanem, protože jsem to vyhledával v knihách. A vzpomínám si, jak ze mě paní knihovnice byla nešťastná, protože oni to ve Starém Plzenci v knihovnách neměli nebo měli jen velice málo informací, takže ona mi musela přes tehdy okresní knihovny shánět různé knihy a informace. Asi jí to bylo trošku nepříjemné, ale teď, když mě potkává, tak se na mě usmívá.

Takže já jsem se cítil být pravoslavným a šířil jsem pravoslaví bez toho, aniž bych u nás poznal Pravoslavnou církev. A když k tomu došlo, tak už jsem byl pevně přesvědčený, že bych chtěl být pravoslavným knězem. Když jsem potom v 15 letech navštívil olomoucko-brněnského vladyku Kryštofa, dnes arcibiskupa pražského českých zemí, tak on mě v tom velice podporoval a už tehdy byla ta myšlenka, protože církev si to přála dlouhou dobu, aby se věnovala všem lidem u nás. A církev si přála, abych se - pokud bych byl duchovním - věnoval Romům, kromě jiného - ale hlavně Romům.

Když jsem potom ukončil základní školu, začali jsme mít dobré styky s rumunskou církví. A tak jsem byl vyslán do metropolitního semináře Neamt, do nejlepšího semináře v Rumunsku, a získal jsem státní stipendium, které schválil patriarcha rumunský. Potom to pro mě bylo těžké, protože církev byla ve finanční krizi a i pro mne bylo cestovné složité a namáhavé. Věděl jsem už tehdy o Rokycanech, a tak jsem navštívil pana Giňu, který tehdy doma nebyl. A bylo to Boží vedení, že mi Open society fund pět let sponzoroval cestovné, takže jsem i s jejich pomocí studoval 5 let seminář. Samozřejmě že to bylo velice složité, protože jsem přijel do neznámé země bez toho, abych znal jazyk, prostředí i mentalitu těchto lidí. I tamní pravoslaví je trošku jiné, orientální, než na jaké jsem byl zvyklý u nás, a bylo zapotřebí hodně víry a hodně lásky, abych všechno přestál. Po třech měsících jsem začal zvládat jak základní gramatiku tak i výslovnost rumunštiny. V posledním trimestru prvního ročníku už jsem pravidelně chodil na přednášky a začal normálně studovat. Takže to všechno pociťuji jako Boží dar. Rumunská církev mi dala opravdu mnoho a hlavně se zasloužila o jakýsi můj duchovní růst.

Když jsem potom ukončil seminář, tak bylo jasné, že potom přijdu do Rokycan, protože už v polovině a na konci třetího ročníku a začátkem 4. ročníku církev měla obrovský zájem už připravit podmínky pro moji působnost. Bůh nám ukázal Rokycany a my jsme toto ukázání vzali za své. Přišli jsme do Rokycan a opravdu jsme cítili Boží přítomnost v tom našem úsilí. A to, co se potom dělo dále, to všechno považuji za Boží vedení, protože mohu říci, že všechno, co jsem si odmalička přál, mi Pán Bůh splnil do úplně posledního písmenka, do posledního přáníčka.

Když jsem skončil seminář, tak byla velká otázka, protože pravoslavný kněz se před vysvěcením musí oženit. A tak jsem se modlil: "Bože, dej mi mátušku!" (manželka pravoslavného duchovního se u nás nazývá mátuška), a hned jak jsem skončil seminář, tak Bůh mi dal mátušku a já jsem se s ní za dva měsíce oženil. Máme se moc rádi a jsme šťastni. Pak jsem měl přání: "Bože, chtěl bych mít děťátko." A to děťátko se zatím nosí v bříšku. A já děkuji Bohu za každou chvilku, za každý moment ve svém životě, že mě vede po té cestě, po které jsem chtěl jít. A samozřejmě ten největší Boží dar, který mi dal - kněžství, tajinu kněžství - to je nedocenitelnost a je to důkaz toho, že Bůh je a že je v našich srdcích."

Jak dlouho v Rokycanech působí Pravoslavná cíkev?

"Pravoslavná církev je zde 2 roky. Já jsem zde duchovním krátce, ale tu farnost jsem zakládal já ještě při svém studiu a vždy jsem to řídil tak, že jsem přijel z Rumunska nebo přes SMS-ky. Zakládali jsme to s tím přáním, aby ta pravoslavná církevní obec v Rokycanech působila hlavně na romské obyvatele, kteří se k ní budou hlásit, nebo se sociálně starat a kulturně rozvíjet i Romy, kteří se k pravoslaví nehlásí. Od té doby se udělal veliký kus práce, především mám na mysli, že víra a odhodlání věřících lidí, kteří se přihlásili k církvi otců, se projevily hlavně v chrámu Nejsvětější Trojice. Ten chrám, který jsme přebírali od římských katolíků, byl ve smutném stavu a lidé, kteří projevovali své odhodlání, tak přicházeli po práci, po nocích do chrámu pracovat, opravovat ten chrám s tím, aby to bylo už co nejdříve hotovo a aby už konečně měli místo, kde se budou modlit. Dnes už je interiér za vodou, čeká nás "dovýmalba", čeká nás odvodnění a potom shánění dalších finančních prostředků - takové žebrání na fasádu, včetně úpravy areálu.

Jen pro představu: samotný chrám má rozpočet 6 milionů korun a ta roční dotace od Ministerstva kultury je průměru 150 až 200 tisíc. Rozpočet na celý areál, to znamená úprava parku, který mimochodem v roce 1996 Okresní úřad v Rokycanech vyhlásil za významný krajinný prvek, včetně parku je celý rozpočet 21 milionů korun. Takže si dokážete jistě představit, že jestliže roční dotace i s tím, co dá město, co dáme my (co vyžebráme, složíme se), tak jestli bude v průměru tvořit tak 200 až 300 tisíc, tak pokud to bude takto dál, tak ten chrám budeme opravovat několik desítek let. Tou samou cestou, jako přišel ten chrám, tedy Božím zázrakem, tak tou samou cestou čekáme lidi, kteří se přihlásí a kteří budou chtít pomoci opravit náš chrám. Za toho, kdo se podílí na opravách chrámu, mají pravoslavní zvláštní významné modlitby, neboť se modlíme v našich modlitbách "za zakladatele tohoto svatého chrámu a za ty, kteří mu dobře činí". A to je pro pravoslavné veliká a hluboká modlitba.

Kdo se kromě Vás, kněze, podílí na řízení farnosti?

Naše rada starších, což je řídící orgán farnosti, který má 9 členů. Každá pravoslavná farnost je vedena radou starších a u nás je to výjimečné tím, že jsou všichni Romové. Duchovní je Rom a vedení farnosti jsou Romové a když se přijdete v neděli podívat do chrámu, tak jsou tam Romové a modlí se tam. Jsou tam Češi, Romové, Ukrajinci, Bulhaři a opravdu pociťujeme, že už není ani Řek ani Žid, ale že jsme jedno v Kristu."

Kolik lidí přichází na vaše mše a v jakých jazycích a pro lidi jakých národností je sloužíte?

"Konkrétně v Rokycanech máme průměr tak 25 až 30 lidí. A musím říct, že je to pro nás obrovská posila, protože jsme teprve v začátcích a zdůrazňuji, že pravoslaví zde nikdy nebylo. To národnostní složení je pestré. Přichází všichni, jak pravoslavní tak dokonce i nepravoslavní. A někteří dokonce, protože my začínáme v 10 hodin, pár jedinců když skončí katolická mše tak přichází k nám. Romové, Češi, Ukrajinci, Rumuni, Srbové... Samozřejmě že to nejsou žádné hromadné návštěvy, ale každý z těchto národů je v našem chrámu zastoupen. A já mám někdy potíž při zpovědi, že jsem tak zabrán do modlitby, až nevím, jakým jazykem na toho člověka mám mluvit."

Kolik je pravoslavných věřících v Rokycanech?

"Podle statistiky - i když tu Pravoslavná církev nikdy neexistovala a působí zde poslední dva roky, se v roce 1991 přihlásilo k pravoslaví 36 obyvatel Rokycan, v roce 2002 39 lidí. To je pro nás obrovský úspěch, protože i když tady nebyla církev a duchovní, tak jsme našli věřící a zaznamenali jsme za 10 let nárůst. A to jsou obyvatelé, kteří mají státní českou příslušnost, ale ty naše církevní matriky evidují kolem 200 věřících a to národnostní složení je pestré: Češi, Romové, Rumuni, Ukrajinci, Bulhaři, Srbové."

Jak došlo k tomu, že jste tady založili Vaši církevní obec?

"My jsme za posledních 10 let, protože církev se stále rozrůstá, zaznamenali nárůst pravoslavných církevních obcí po celé republice a v Rokycanech jsme měli zájem vytvořit misijní centrum a z něj působit hlavně na Romy a protože církev měla kandidáta na kněžství Roma - v mé osobě, tak církev už toto dlouho plánovala a ten církevní pastorační projekt už byl dlouhodobý. A v Rokycanech jsme našli ty vhodné podmínky, neboť nám sesterská církev Římskokatolická nabídla chrám Nejsvětější Trojice a pro pravoslavné je nejdůležitější chrám. Když jsem šel do terénní práce, tak jsem chodil mezi rodiny, jak mezi pravoslavné, kteří již byli pravoslavnými, tak mezi Romy a nacházel jsem u některých Romů doma ikony. A oni říkali, že si ty ikony přiváželi z východního Slovenska či jejich otcové či matky si přiváželi ikony a že oni v dětství slyšeli o Pravoslavné církvi, tak to brali jako návrat k víře otců a matek."

xAutor fotografií: Jana Šustová
Kostel nejsvětější Trojice	Interiér kostela
Park kolem kostela
	Křtitelnici kostelu darovala řecká Pravoslavná církev

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
23.04.2011	Jak slaví Velikonoce Romové v Rokycanech a na východním Slovensku	O Roma Vakeren
07.01.2007	Co se událo v roce 2006 v pravoslavné farnosti v Rokycanech?	O Roma Vakeren
29.12.2006	Život pravoslavné farnosti v Rokycanech	O Roma Vakeren
22.12.2006	Vánoce u Romů pravoslavného vyznání	O Roma Vakeren
12.11.2006	Český rozhlas odvysílal pravoslavnou bohoslužbu celebrovanou romským knězem	Zprávy ze života Romů
03.06.2005	O mnohých romských osobnostech se nemluví, přesto si ale zaslouží pozornost	O Roma Vakeren
16.07.2004	Většina Romů se hlásí k pravoslavné církvi, tvrdí její kněz David Dudáš	O Roma Vakeren
17.06.2003	Pravoslavný kostel v Rokycanech zrekonstruovaný Romy byl vysvěcen	Fotoaktuality
11.04.2003	Pravoslavní křesťané uctili v Letech u Písku památku zesnulých	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)