Margita Lakatošová je věřící Romkou. Narodila se v roce 1971. Víra jí provází jí provází životem již dlouho a ovlivnila i volbu jejího povolání. Navštěvuje Křesťanský sbor. Již několik let pracuje v Praze 3 jako sociální kurátorka v oddělení sociální prevence a sociálně právní ochrany. Pochází z rodiny olašských Romů.

Vystudovala Gymnázium ve Vrchlabí a Střední školu sociálně-právní v Praze.

Čím se vlastně Margita Lakatošová při své práci nejvíce zabývá?

Nejčastějšími problémy, s kterými za ní Romové přicházejí, jsou spory s majiteli domů. Zajišťuje jim právní pomoc, vysvětluje jim odborné výrazy v soudních rozhodnutích. Sama o tom říká: (Literární noviny, 2. 6. 2003, autor David Klimeš) "Často jim musím vysvětlovat, co znamená ve smlouvách doba určitá a neurčitá. V romštině se tyto věci totiž chápou jinak. (...) Většina lidí si o Romech myslí, že jsou hloupí, a tak se všemožně snaží využívat jejich neznalosti."

Margita Lakatošová také zprostředkovává granty a stipendia na studium pro Romy, které poskytuje stát. Přitom však naráží na problémy s nepružností a byrokracií, kterými je celý systém postižen.

A co si Margita Lakatošová myslí o dnešním soužití bílých s Romy?

"Mladá generace vychovává své děti, aby nemluvily romsky s tím cílem, aby neměly ve škole problémy. Přízvuk však stejně zůstane a nemají tak bohatou slovní zásobu. Takže pak neumí dobře ani česky ani romsky a až vyrostou, budou mít velký problém s identitou."

Margita Lakatošová je autorkou zajímavé studie s názvem Některé zvyklosti olašských Romů (Romano džaniben 1993, č. 3, s. 2-13), kde zprostředkovává informace o životě a zvycích komunity, z níž pochází.

Takto Margita Lakatošová odpovídá na otázku, jak se její rodiče a prarodiče vyrovnali se zákazem kočování:

"Dědeček s babičkou z otcovy i z matčiny strany byli z rodu koňských handlířů, pocházeli ze Slovenska. V období slovenského státu se museli skrývat. Pomohli jim gádžové - Slováci a snad i Maďaři. Po válce se přestěhovali do východních Čech. Zpočátku bydleli v Kunčicích u Vrchlabí a stavěli si domek. Tatínek se nedaleko Vrchlabí, v Hostinném, stýkal s českými Romy, kteří přežili válku a vrátili se z koncentráku. Ostatní příbuzní se už před zákazem kočování postupně a spontánně usazovali."

Chtěla byste si kočování, byť ve zmodernizované formě, vyzkoušet na vlastní kůži?

"Ano, chtěla."

Kdy a proč jste se rozhodla pro povolání sociálně-právní kurátorky?

"Na gymnáziu. Chtěla jsem dělat nějakou práci s lidmi. Hlásila jsem se na studium psychologie, ale nebyla jsem přijata. Přihlásila jsem se tedy na střední školu sociálně - právní. Na obou školách mě spolužáci i učitelé přijali dobře. Problémy jsem neměla."

Prameny:

Jdeme dlouhou cestou, Erika Manuš, Arbor Vitae, Praha 1998 (str. 193) a články uvedené v textu.