Multimediální projekt Z 2001 - Inkoust pod mou kůží představil sedm příběhů Romů, kteří byli za druhé světové války oběťmi holocaustu. Podnětem pro vznik tohoto projektu byla tehdejší situace a postavení Romů v Kosovu i na celém světě a jeho cílem bylo upozornit na nebezpečí rasismu, který i v dnešní době nese stejně trpké ovoce jako za druhé světové války.

Inscenace Z 2001 se skládala ze tří propojených částí, které se navzájem doplňovaly: z výstavy historických dokumentů, divadla a koncertu. Před příchodem do divadelního sálu divák procházel chodbou, kde byly vystaveny panely s nacistickými dokumenty, pojednávajícími o romských obětech holocaustu. Z těchto byť strohých dokumentů se dají vyčíst individuální dramata a hluboké lidské příběhy. Právě na základě těchto dokumentů tvůrci inscenace Z 2001 Inkoust pod mou kůží rekonstruovali sedm lidských příběhů, které představili divákům v divadelní a hudební inscenaci. Těchto sedm příběhů je jen nepatrným zlomkem z nekonečného množství "jednotlivých případů", k nimž během holocaustu došlo.

Jeden z příběhů vyprávěl o lásce mezi "Cikánkou" Christine Lehmann a "árijcem" Karlem Hesselem, kterým nacisté v roce 1940 dáli najevo, že jejich láska nebude trpěna. Milovali se však spolu dál a přivedli na svět dvě děti. Jejich lásku přervalo až násilné oddělení - Christina a oba synové byli odvlečeni do Osvětimi, kde zahynuli, Karl byl poslán na východní frontu.

Lidské životy a zdraví však neničily pouze zbraně, plynové komory, nemoci a hlad, ale také nezměrné psychické strádání, jak o tom svědčí příběh Auguste Laubinder, jejíž manžel a děti byli uvězněni. Nešťastná matka napsala mnoho dopisů, v nichž prosila o svobodu svých synů a manžela. V mučivém smutku a dlouhém čekání na odpověď přišla o rozum. Jako chvilková útěcha ztrápené a rozjitřené duše přišel přelud, v němž se její manžel a synové vrátili domů. Šťastné shledání oslavili hostinou a zpěvem. Žel, byl to jen přelud. Nakonec zbyla zase jen hořká realita, samota, bezmoc a duševní trýzeň. Dopisy se vrátily bez odpovědi.

Hrdinou dalšího příběhu je Johann Wilhelm Trollmann - Rukelie, který se 9. 6. 1933 stal německým mistrem v boxu ve střední váze. O osm dní později, kdy rodina Trollmann slavila jeho narozeniny, byl "cikán" titulu zbaven.

Smutný je také příběh hudebně nadané Margarete Herzstein, narozené 5. 10. 1923 v Berlíně. Dívka snila o tom, že se stane velkou zpěvačkou a chtěla jít na pěvecký konkurs. Neměla žádné krásné oblečení, a tak si od kamarádky půjčila modré šaty a v roce 1942 šla do Friedrichstadtpalastu. Chtěla předzpívávat... Její "kamarádka" potom truchlila pro ztracené šaty.

Julius L., hudebník, prosil za propuštění svého bratra Reinholda. O dva roky později byl bratr skutečně propuštěn, protože se dobrovolně přihlásil k odstraňování "nevybuchlých min". Podle nařízení se Reinhold hlásil od prosince 1940 do března 1943 každého 14. a 28. v měsíci přesně a "vždy čistě oblečen" u kriminální policie. 27. 3. 1943 byl převezen do cikánského tábora v Osvětimi-Birkenau. Julius zůstal zase sám...

Projekt Z 2001 si klade za cíl napomoci ke zvýšení tolerance a porozumění mezi všemi lidmi ve společnosti. O tom, že porozumění je možné, i když lidé mluví různými jazyky, svědčí i to, že ačkoliv lze během představení slyšel pouze němčinu a romštinu, porozumí mu i ten, kdo žádný z těchto jazyků neovládá.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
	Představení Kosovo mon amour	Divadlo
	Romské divadlo	Divadlo
	Rozhovor s hercem divadla Pralipe	Divadlo