(* 1952)

Řádová sestra Atanázia, civilním jménem Mgr. Mária Holubová, se věnuje pastorační činnosti mezi Romy v Bardějově na Slovensku, kde založila i dětský pěvecký soubor Devleskere čhave (Boží děti). Narodila se v roce 1952 a vystudovala střední zdravotnickou školu v Prešově. V roce 1972, tedy v době, kdy byli duchovní pronásledováni a řády zakázány, vstoupila do Řádu sv. Bazila Velikého, který patří pod Řeckokatolickou církev. Zpočátku v něm byla tajně. Sestry Baziliánky tehdy pracovaly v Bardějově v ústavu pro mentálně postižené chlapce, kde sestra Atanázia spolu se svou spolužačkou ze zdravotnické školy mohla uplatnit své vzdělání. Vedoucí zařízení však nevěděl, kdo tyto ženy jsou, protože v ústavu pracovaly i civilní sestry. Šestnáct let tam žily "v civilu", řeholní oděv nosily pouze tajně. Večer v soukromí se vždy převlékly do řeholního obleku a ráno zase do civilu. Avšak důležitější než šaty byl vnitřní pocit. Poprvé se sestra Atanázia mohla objevit na veřejnosti v řeholním oděvu v roce 1988, kdy už se schylovalo k pádu komunistického režimu.

Sestra Atanázia je Romka a svůj řeholní život zasvětila pomoci Romům. Ještě v dobách totality, kdy žila v Bardějově, začala Romy vyučovat náboženství. I když se nejdřív neodvážila vstoupit do romských osad, oslovila ji jednou jedna maminka, která sice nevěděla, že je sestra, ale věděla, že chodí do kostela. Ptala se, zda by Atanázia nemohla požádat kněze, aby její dcery připravil na přijímání. Kněz řekl: "Vždyť jste sestra, tak je můžete připravovat vy." A přes tuto rodinu se dostala mezi Romy. Začala se s nimi scházet a dospívající i dospělé připravovat na přijímání - to vše tajně. Když se pak odstěhovala do Trenčína, psali jí dopisy, že se má vrátit a že se další lidé chtějí připravovat k přijímání. A tak dvakrát týdně chodila do rodin. Později požádala, aby se mohli setkávat v bardějovském kulturním domě na Poštárce a bylo jí vyhověno. Jelikož už se psal rok 1990 a Romové chtěli mít svůj vlastní kostel, zažádalo se a bylo povoleno, aby se kulturní dům přestavěl na kostel.

I v dnešní době toho sestra Atanázia s Romy hodně podniká - společně jezdí na letní tábory, na výlety, založili pěvecký soubor, se kterým jezdí na zájezdy, na romské festivaly. Zpívali také v Římě během obřadu blahořečení Ceferina, prvního blahoslaveného Roma. Na tuto práci není sestra Atanázia sama - spolupracuje se salesiány a po umělecké stránce vede pěvecký soubor mladá učitelka hudby.

Od roku 1992 sestra Atanázia působí také v obci Jarovnice, která byla velmi postižena povodněmi. Dva roky tam učila na romské základní škole katechismus a zavolala tam bratry salesiány, s kterými spolupracovala v Bardějově. Romové si v Jarovnici sami dokázali postavit vlastní kostel, jen vysloveně odbornou práci dělali specialisté. Peníze na něj byly většinou ze zahraničí a ze sbírek mezi Romy. Samozřejmě se našli i lidé, kterým se to moc nelíbilo - jak časopisu Amaro gendalos sdělila sestra Atanázia: "Také se ozvala kritika, proč se nestaví raději domky, jenže my máme takovou filosofii: Když se člověk dokáže vzbudit po duchovní stránce, dokáže se potom postavit i po té materiální. Máme třeba zkušenosti z komunistické éry, kdy se postavily bytovky, a pak si ne-Romové stěžovali, že je Romové ničí. Důležité je totiž najít smysl života, nějaký cíl. Ta práce, co děláme my, duchovní, se může zdát třeba zdlouhavá... Když někam přijdeme a řekneme, jak chceme pracovat, tak řeknou: Tak dlouho? Jenže my víme, že nejde prostě jen tak přijít, překopat rychle člověka a zase zmizet."

Použitá literatura:
Kučerová, Lenka: "Romové mají velmi vyvinutý přirozený vztah k Bohu," říká řádová sestra Atanázia. S. 6-7. Amaro gendalos č. 12, prosinec 2001.
Mann, Arne B.: 1. vyd. Romský dějepis. Praha, Fortuna 2001.