Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Sar sako patrašťovin, te adaďives, šaj šunen romani emisia predalo Roma - pre Čechiko rozhlasis jek. Akana jek ora, pale šunena amaro vakeriben O Roma vakeren!

Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět také romská hudba.

Kamen te šunen nevimata, andal le romengero dživipen? Te ha, ta ačen amenca! Kerďžam predal tumende reporty - sa čačutnes, bio chochavibena! Šunena te romane giľa - šukar šuniben.

Peršo tumenge pheneha so te keren, te tumege kamen te len romano čhavoro andalo ustavos.

Sdružení pěstounských rodin v Brně se snaží o to, aby si romské rodiny do své péče braly opuštěné romské děti. Tomu se věnujeme hned v úvodu vysílání...

Andro amaro studio avela te pobešen u te povakeren doktorka Alena Uváčikovo. Vakeraha laha palo čhavore so nadživen ke peskere fameľii. Paľiž tumenge phenaha nevimata, andal le romengero dživipen.

Ve studiu nás navštíví doktorka Alena Uváčiková z Ligy lidských práv, se kterou si budeme povídat o dětech v dětských domovech a možnosti svěření těchto dětí do pěstounské péče. Chybět nebudou samozřejmě ani aktuality ze života Romů.

Tiž amenca džana ko Ústí nad Labem, kaj sas le Romenca o skauty. Vakraha tiž pal oda sar pes dživel le Romenge Chomutovoste a vakereha tiž perše Romeha so bašavel andre grupa Diabolske husle.

Ve druhé polovině O Roma vakeren se společně vydáme do ústecké Matiční ulice, kde skauti připravili romským dětem prázdninový program a představíme vám studentku Naďu Tancošovou a Jána Berkyho Mrenicu z Diabolských huslí. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Společný pobyt svých členů a vybraných romských rodin se rozhodlo uspořádat Sdružení pěstounských rodin v Brně. Jak uvádí jeho předseda Miroslav Opatřil, cílem je rozšířit myšlenku osvojitelství i v romské komunitě a získat tam lidi ochotné si brát do péče opuštěné romské děti. S Miroslavem Opatřilem hovořila kolegyně Zuzana Kopuletá.

"Samozřejmě pěstounské rodiny i osvojitelské si berou tyto děti, tak jako si berou děti jiných etnik do rodiny. Nicméně v určitém období, v období dospívání, dochází přece jen k určitým komplikacím, hlavně k tomu, čemu se obecně říká "volání krve". Nastávají mnohokrát dost složité situace, které se ve většině případů vyřeší, nicméně, bylo by velmi dobré řešení, kdyby právě romské rodiny braly do náhradní rodinné péče, či do pěstounské nebo do osvojení "svoje děti", děti romského etnika. Myslím si, že by to bylo přirozenější. Rozhodli jsem se, v rámci tohoto našeho pobytu v Selském dvoře, že vyzkoušíme vzít romské rodiny celé. Tito lidé se stanou nositeli této myšlenky, poněvadž do romské komunity, která má svoje pravidla, jde těžko proniknout a přesvědčit, protože samozřejmě tito lidé mají k bílým nedůvěru."

Sdružení ví o nějakých romských rodinách, které by si osvojily cizí romské dítě?

"V Brně, pokud vím, jsou takové rodiny tři. A vzhledem k tomu, že provozujeme také centrum volno-časových aktivit pro znevýhodněné děti a dochází k nám kolem padesáti dětí právě romského původu do různých kroužků, máme navázaný kontakt právě s dospělými a společně se snažíme v rámci této spolupráce dále tu činnost rozvíjet."

Vaše sdružení nabízí pomoc rodinám, které se rozhodly osvojit si dítě nebo už je osvojily a naráží to na určité problémy. Máte pocit, že třeba ty problémy, které řeší romští osvojitelé, jsou trochu jiné než ti ostatní?

"Ty problémy jsou naprosto stejné. Naopak. Oni daleko lépe vnímají, řekněme, svoji mentalitu. Takže tady, řekl bych, jsou podmínky pro výchovu dětí v romských rodinách, kde vychovávají romské děti, určitě přirozenější."

A je tu čas, kdy si do O Roma vakeren zveme hosty. Dnes si budeme povídat s doktorkou Alenou Uváčikovou z Ligy lidských práv. Dobrý večer.

Paní doktorko, jak už jsme říkali v úvodu dnešního O Roma vakeren, brněnské Sdružení pěstounských rodin usiluje o to, aby si romské rodiny braly opuštěné romské děti. V čem by to bylo dobré? Jaký je váš názor?

"Já tuto iniciativu brněnského sdružení velice vítám, protože je to iniciativa, musím říci, velice ojedinělá. Dlouho tu tento názor chyběl, protože všeobecně sociální pracovníci dlouhá léta naopak razí tendenci, že Romům se děti mají brát, protože jim v ústavu dáme lepší výchovu, lepší finanční a materiální možnosti a tak dále. Takže toto je skutečně velice dobrá iniciativa a myslím si, že samotné věci velmi prospěje. Ono totiž i při té nejlepší vůli, pokud je pěstounská rodina na úrovni, to znamená, že se nejedná o rodinu, která tzv. páchá dobro z nějakých svých vlastních nevyjasněných problémů, ať už jsou to například konflikty z dětství nebo si řeší nějaké náboženské problémy, anebo se nejedná o rodinu, která to dělá jen pro peníze, počítáme-li tedy s tím, že je to dobrá pěstounská rodina, i ta, když si vezme romské dítě nebo dítě jiného etnika, narazí na problémy, stejně tak jako dítě, a to na problémy s vlastní identitou. Toto se vyjeví dříve nebo později například při vstupu do základní školy, kdy samotná rodina, ale i to dítě nemusí zvládnout ten fakt, že je osvojené, nebo že žije v pěstounské rodině. Je samozřejmě citlivé hlavně na to, že vypadá jinak, než jeho rodiče. Děti ve škole ho na to upozorní a samozřejmě se k němu začnou chovat s despektem nebo chovat zkrátka jinak. A to i společnost okolo."

Paní doktorko, zvyšuje se počet dětí, které jsou odloženy do dětských domovů?

"Musím říct, že ten počet dětí roste rok od roku. Pár měsíců po revoluci jsme se radovali, že se nám dětské domovy vyprazdňují, ale to už není dávno pravda. Přibyly dětské domovy soukromé, domovy, které provozuje Charita, různé jiné církve, různá sdružení a neustále se děti odebírají. Já bych neřekla, že jsou děti odkládány. Ta skladba v dětských domovech je následovní. Podle naší zprávy, s kterou jsem byli v OSN na podzim minulého roku, je 86 % dětí v dětských domovech kvůli sociálním problémům, tzn. kvůli chudobě, pak následuje asi 15 % dětí, které mají nějaké tělesné a mentální handicapy a jen asi 4 % udávají, že jsou děti týrané anebo hrubě sociálně a citově zanedbávané. Takže vidíte. Tak, jak pokračuje, řekla bych, naše "skvělá ekonomická reforma", přibývá sociálních problémů, víc a víc rodin se dostává do chudoby a s tím jde vlastně ruku v ruce odebírání dětí do dětského domova."

Paní doktorko, pokud by se romská rodina rozhodla vzít si romské dítě do pěstounské péče, co musí splňovat?

"Musím říct, že romské rodiny o této možnosti téměř vůbec nevědí. Je to z několika důvodů. Jednak romské rodiny patří k těm nejchudším. Dále je tu problém, že vlastně romské populaci se programově berou děti již od padesátých let do dětských domovů. Myslím si tedy, že málokterou romskou rodinu vůbec napadla možnost vzít si dítě buď do adopce nebo do pěstounské péče. Musím říct, že ve své praxi jsem se s romskou rodinou, která si brala dítě do adopce, již setkala. Velice toužili vzít si bílé dítě do adopce, ale to souviselo s tím, že měli souseda, který byl velmi závistivý. Byla to velmi dobře situovaná romská rodina a chtěli se předvést, že nemají jen žiguli, ale že budou mít i to bílé dítě. Takže, osvěta tu zatím neexistuje. Sociální pracovnice toto nenabízejí a myslím si, že je to chyba. Řekla bych, že rodina, které hrozí z jakéhokoliv důvodu odebrání dítěte do ústavní péče, by se měla sejít s ostatními. Obyčejně jsou romské rodiny rozvětvené a bylo by dobře, kdyby se prostě sešly a promyslely si, kdo by se mohl o ty děti postarat. Doporučila bych, aby partnerská dvojice zašla na sociální odbor, na každém jsou teď romští asistenti. Bude to asi pro romské rodiny přijatelnější, když budou mluvit s vlastním člověkem, který s nimi nebude jednat tzv. úředně, vysvětlí jim, co všechno by měli splňovat, nemusí se toho bát. Základ je tedy ten, aby to byla buď rodina, partneři, kteří s tím oba dva souhlasí, může to být i samotná žena, samotný muž, měli by být beztrestní, měli by mít dobrou pověst, měli by mít vlastní bydlení. Co se týče finančního zabezpečení, mohou být sami na sociálních dávkách. Není tedy potřeba, aby byli nějak velmi výrazně solventní. Samozřejmě musí mít dobrý vztah k dítěti, musí vědět jaká práva, jaké povinnosti s sebou nese pěstounská péče, to vše by jim vysvětlili. Pak musí vědět, že nemohou dítě odložit, kdykoliv by se jim zachtělo."

Nedávno se tu konal seminář o pěstounské péči, který vedli odborníci z Anglie. Lze se třeba v Anglii nějak poučit?

"Já myslím, že se tam lze poučit. U nás se často pěstounská péče dělá jako adopce. To znamená, že rodiče citově přilnou k dětem tak, jako by jim děti patřily, jako by byly adoptivní, ovšem za vydatné finanční pomoci státu. Tady pak nastává rozpor, protože v pěstounské péči musí nadále sehrávat úlohu i ta primární rodina. Ovšem v našich podmínkách se tomu pěstouni brání, brání návštěvám, stykům atd. Pěstounskou péči je možné ze zákona kdykoliv zrušit, například na podnět primární rodiny, na podnět soudu, ale i na podnět samotných pěstounů."

"Mělo by se to kontrolovat, mělo, ale tak jako všechno i tato věc selhává často na lidském činiteli. Sociální pracovnice toho mají samozřejmě hodně, a když půjdou na kontrolu jednou za čtvrt roku do nějaké pěstounské péče, kam se ještě ohlásí dopředu, nemusí nic zjistit. Ten anglický model, myslím si, je víc vstřícný jednak vůči dětem, ale i vůči primární rodině. Každý z nás se může dostat do nesnází, vinou nemoci, nevím, třeba nějaké živelné katastrofy, může nastat samozřejmě ale i chvíle, kdy musíme jít do výkonu trestu, i tam se člověk může dostat jednoduše, a pak se řeší, co s dětmi. A tady přichází možnost využít pěstounskou péči, pokud nemáte žádné příbuzné. V Anglii se počítá s tím, že pěstounská péče nemusí být navždy jako u nás, ale že může být na měsíc, na dva, na půl roku. Dítě má nadále kontakt se svou maminkou anebo s tatínkem a dokonce se to dělá v Anglii tak, že se s primární rodinou, která se dostala do problémů, pracuje. To znamená, pokud dejme tomu vyhořeli, snaží se jim najít bydlení, aby se jim děti mohly vrátit. U nás se tyto věci řeší v podstatě tak, že se děti vezmou do dětského domova. Když jsou tam tři měsíce na předběžné opatření, tak už to soud musí řešit soudním rozhodnutím. Mohu vám říci, že dostat dítě z dětského domova je nadlidský úkol. Není tajemstvím, samozřejmě, že tu soudy dlouho trvají. Myslím si, že kdybychom přenesli do České republiky tento anglický model, bylo by to velice dobře."

Paní doktorko, my vám k tomuto bohulibému snažení budeme samozřejmě držet palce, protože nic u nás není příliš jednoduché, takže prosadit tuto věc, bude asi chviličku trvat. Tolik doktorka Alena Uváčiková z Ligy lidských práv v O Roma vakeren. Děkuji mnohokrát a zase někdy na slyšenou.

Advokátka Klára Veselá-Samková se nestane ústavní soudkyní. Návrh prezidenta Václava Klause podpořilo jen 29 ze 77 hlasujících senátorů. Zákonodárci vyčítali advokátce drobné prohřešky z minulosti, které podle nich dokazují profesní i osobní nevyzrálost. Vedle Veselé-Samkové neuspěli ani Václav Pavlíček a Vladimír Balaš, v tajné volbě prošla jen senátorka Dagmar Lastovecká.

Projevy rasové diskriminace v Německu nadále existují a znepokojivé jsou tím více, že jsou státními orgány přehlíženy. Oznámil to ve své zprávě německý Ústav pro lidská práva. Německá vláda například nepřevedla do národní legislativy doporučenou evropskou direktivu o rovnosti zacházení s lidmi bez ohledu na rasu a původ, ačkoliv se to mělo stát do 19. července.

Advokátka romské rodiny Červeňákových Klára Veselá-Samková se ohradila proti výrokům ústeckého primátora Petra Gandaloviče, jemuž se nelíbilo, že nespolupracuje s městem při vymáhání dluhu na nájemném. Pohledávku 130 tisíc korun chtělo město získat z peněz, které rodině přiznal štrasburský soud. Magistrát se tedy rozhodl, že o pomoc požádá vládu. Podle Veselé-Samkové vyčíslení dluhu nikdy Červeňákovi ani ona sama nedostali.

Mimosoudní řízení se začínají uplatňovat i na Slovensku. Hodně se očekává od zákona o mediační a probační službě. Mediace je dobrovolný, nezávazný a soukromý proces řešení sporu, ve kterém neutrální osoba pomáhá účastníkům dosáhnout urovnání. Ministerstvo spravedlnosti by mělo, podle zplnomocněnkyně vlády pro problémy romské menšiny Kláry Orgovánové, připravit asistenty mediační a probační služby i z řad Romů.

Po celý školní rok tolik očekávané prázdniny tráví studenti většinou poznáváním nových míst. Několik skautů z celé České republiky se letos rozhodlo strávit v rámci vzdělávacího kurzu čtyři dny v ústecké Matiční ulici. Víkendový večer s nimi strávila také Ivana Solničková.

Skauty společně s dětmi jsem zastihla při učení textu jedné z romských písniček. Rušit jsem se je ale neodvážila. Proto jsem se nejprve o celém programu povídala s koordinátorkou programu Barborou Tichavovou.

"Cílem toho kurzu je to, aby si budoucí vůdci skautských oddílů vyzkoušeli pedagogickou praxi v trochu neobvyklých podmínkách a naučili se pracovat v týmu."

"Tak tady v Matiční ulici jsme po druhé, předtím jsme jezdili do uprchlických táborů dělat podobné věci a je tu 18 skautů, kteří jsou tu jako účastníci, jako frekventanti toho kurzu."

"Oni si v podstatě připravili pásmo volnočasových aktivit, které je složené ze 4 hlavních oblastí. Tou jednou je sport a pohybové hry, pak výtvarno, rukodělné aktivity, tanec a zpěv."

Kde jsou po 4 dny skauti ubytováni a kde si vaří? To už je otázka pro Báru Marešovou z komunitního centra společnosti Člověk v tísni, která již několik let pracuje s dětmi z této lokality.

"Skauti jsou ubytováni v komunitním centru, vaří si též v komunitním centru, jelikož tu máme takovou malou kuchyňku, která za normálního provozu patří dětem. Vybudovali jsem ji letos z finančních prostředků Nadace rozvoje občanské společnosti ze sbírky Pomozte dětem. "

Během našeho povídání skauti dozpívali, a tak si Martin a Mája našli chviličku čas na krátký rozhovor.

"Matiční ulice mě překvapila tím, že to tady funguje poměrně v pohodě."

Měla jste možnost slyšet něco o Matiční ulici a dát si to do souvislosti s tím, co tady teď zažíváte?

"Samozřejmě, že jsem slyšela o Matiční ulici v televizi nebo ve zprávách. Mně to tu nepřijde tak hrozné, jak to všude popisovali. Já se tu cítím docela dobře."

"Dnes jsme připravovali dopoledne i odpoledne program, některé rukodělné práce a líbilo se, to nás těší."

"Já si myslím, že jsou hodně rádi. Už od rána se dožadovali naší pozornosti, dožadovali se toho, abychom si s nimi hráli."

Zeptáme se i druhé strany, takže Zdenku, co říkáš ty přítomnosti skautů tady u vás v Matiční ulici. Jak jste je přijali a co jste zatím dělali?

Jarmila Kuchárová pracuje v obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Působí v Chomutově a Jirkově jako terénní sociální pracovnice. Jak řekla Marii Vrábelové situace Romů v této oblasti je složitá....

"Je tam velká nezaměstnanost, drogy, prostituce. Máme tam slovenské občany bez občanství, takže prostě s tím jsou velké problémy."

Kolik vás je sociálních terénních pracovníků? Stíháte svoji práci?

"Vesměs ano, protože ti lidé jsou opravdu v beznaději. Měli jsem jednu rodinu, která tu vlastně pobývala celých pět let bez jakékoli finanční podpory s tím, že tu také byla maminka se třemi dětmi ze Slovenska, a tak jsem pro ni udělali alespoň minimum. Vyřídili jsem pro ni dávky ve formě potravinek. Dvě děti nebyly vůbec očkované, pětiletý a rok a půl starý chlapec, takže jsme zařídili, aby měli postupně alespoň to povinné dětské očkování, s čímž byly také velké problémy."

Co myslíte, že je důvodem, že se drogy hodně rozšířily právě mezi Romy?

"Já bych řekla, že to je situací, tím, že je to pro Romy už ta poslední cesta. S beznadějí se setkáváme nejenom u mladých lidí, ale dokonce jsou na drogách rodiče a dokonce i babičky."

"Abych vám řekla popravdě, je to velice těžká práce, velice těžká práce s těmi lidmi. Pokud to jsou lidé, kteří jsou na drogách déle, šance už tam žádná není. Opravdu ne."

"Nevzdávat to, nevzdávat to. Zažili jsme toho hodně, dostali jsme od života tolik facek, ale vždycky jsme dokázali stát, dokázali stát i naši dědové, babičky, rodiče. Zkrátka nevzdávat to, mít větší trpělivost, i když je to těžká situace, těžká doba a ještě třeba i bude, ale dělat to pro naše potomky, prostě.

Počet vzdělaných Romů, kteří se mj. aktivně angažují v romské komunitě v naší společnosti stále stoupá a my vás s nimi v našem vysílání průběžně seznamujeme. Tentokrát jsme si k mikrofonu pozvali studentku Mezinárodní vysoké školy podnikatelství a práva v Praze Naďu Tancošovou.

"Už od dětství jsem měla sen, že v dospělosti budu právník. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala na střední školu a na vysokou školu, Mezinárodní vysokou školu podnikatelství a práva a mám tu možnost studovat svůj vysněný obor."

Byla cesta ke vzdělání složitá? Setkala jste se s nějakými problémy například s tím, že jste Romka?

"Určitě, měla jsem menší problém na základní škole. Bylo to způsobené tím, že jsem přešla na jinou základní školu, kde mě vůbec kolektiv nepřijal. Myslela jsem si zpočátku, že to je tím, že jsem nová, ale postupem času jsem zjistila na vlastní kůži, dávali mi to spolužáci dostatečně najevo, že to není kvůli tomu, že jsem nová, ale že to je právě z toho důvodu, že mám jinou barvu kůže."

Říká se, že Romům chybí vzdělání, a proto jsou neúspěšní. Jak tyto názory vnímáte vy osobně?

"Mé velké štěstí je to, že maminka je učitelka. Momentálně dostudovala pedagogickou fakultu, úspěšně. Takže u nás již od malička hrálo vzdělání velkou roli. Myslím si, že hlavní roli hrají rodiče, pokud nejsou rodiče schopni dostatečně pomoci svému dítěti se vzděláním, tak na řadu přichází škola, která by měla svým individuálním přístupem k dětem ze sociokulturně znevýhodněného prostředí pomoct všemi prostředky, které se nabízejí."

Kromě toho, že studujete, se aktivně podílíte také v romských organizacích, proč?

"Já jsem členem občanského sdružení Anthinganoi, což je sdružení studentů středních a vysokých škol, ale také absolventů. Dále jsem členkou romské ženské skupiny Manuše. Myslím si, že je důležité, aby vzdělaní Romové, kteří mají tu možnost se vzdělávat a mají k tomu podmínky, by se měli všichni aktivně podílet na rozvoji romské kultury a informovat majoritní společnost o nás."

"Kromě toho, že studuji, i pracuji. Pracuji na základní škole jako romská asistentka. Mám skvělý pocit z toho, když mi například malé holčičky říkají, že, až vyrostou, chtěly by pracovat také na základní škole a chtěly by dělat také romskou asistentku. Je hodně dětí a samozřejmě i rodičů, kteří se nesetkali s romskou asistentkou a jsou velice překvapení, když vidí tu možnost, že i jejich děti mají šanci dělat něco takového, jako je romská asistentka.

Na letošním mezinárodním festivalu Khamoro 2003, který v květnu hostila česká metropole, vystoupila i skupina Diabolské husle ze Slovenska. Jana Šustová si pozvala k mikrofonu vůdčí osobnost skupiny Jána Berky Mrenicu, který hraje na housle už od svých pěti let.

Diabolské husle na festivalu Khamoro 2003 (Foto: Jana Šustová)

"Doma na Slovensku máme v podstatě dost koncertů, spolupracujeme s mnohými zpěváky, většinou operními, například s Jánem Babjakem, začínající operní hvězdou, bratrem Martina Babjaka, barytonisty. Spolupracujeme s popovými zpěváky, na našem předposledním albu zpívala Lucka Bílá. Chystáme další album, teoreticky bude mezinárodní, bude tam mnoho hostů, chystáme spolupráci s jedním brazilským perkusistou, rakouským kytaristou Harri Stojkou, je to vlastně v pravém slova smyslu - world na desce, neboť celá filosofie toho alba by měla znít: Cesta Romů z Indie do všech koutů světa. Takže by se tam mělo objevit něco z Balkánu, něco z naší evropské oblasti, samozřejmě něco ze západních kultur. Samozřejmě ještě to, co mě velmi láká je irská hudba, takže i něco z toho tam bude."

Když spolupracujete s jinými umělci nebo s jinými tělesy, hrajete stále romskou hudbu anebo hrajete i nějakou jinou?

"Já si myslím, že s romskou hudbou se dnes nemůžete uživit jako profesionální muzikant. A také konzument, který chodí na koncerty, pokud by měl poslouchat 90 minut jen romskou hudbu, bylo by to pro něj nicneříkající a bylo by toho na něj strašně moc. Je to velký prostor a pro diváka je to možná trochu méně atraktivní, pokud se mu předkládá romská muzika v tak velkém rozsahu. My se snažíme na našich koncertech dávat od každého kousek. Je známé, že romské kapely byly velmi přizpůsobivé a musely se i v dřívějších dobách přizpůsobit konzumentům všech žánrů. A již mnozí skladatelé se inspirovali romskou hudbou, a právě takové si vybíráme - například Brahmsovy Uherské tance, Lisztovu Uherskou rapsodii, muzikálové věci, to dnes letí. Takže musíme i takové věci dělat. Samozřejmě využíváme folklor, ať již český anebo slovenský či mezinárodní. Hrajeme i operetu, například Kalmana nebo Lehára - ti byli absolutně ovlivněni romskou hudbou. Množství árií vychází z romských nápěvů, z romských písniček, jde vlastně o interpretaci romské muziky. Takže si myslím, že profesionalismus každého muzikanta je v tom, že musí být všestranný, nesmí být zaškatulkovaný. A pokud je zaškatulkovaný, tak to musí být totální specializace, ať už to jsou jazzové kapely atd..."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete i v úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií a nebo v pondělí a v pátek na okruhu Českého rozhlasu 6 - v 19:15.

Příště vám nabídneme informace ze života Romů, do studia pozveme zajímavého hosta, navštívíme kutnohorské komunitní centrum Maják a objasníme, proč brněnští Romové kritizují projekt romského komunitního bydlení.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vekeren! Romale irinen - ada šuniben predal tumende!

Mějte se moc pěkně a klidný víkend ....

Romale but Bacht te sasťipen... Ačhen Devleha!