Jaká dějinná ironie: prvními vyslanci, kteří v praxi prověřují naši připravenost vstoupit do Evropské unie i upřímnost úmyslu tohoto elitního klubu nás přijmout, se stávají opovrhovaní Rómové. Pokud by důsledkem jejich nynějšího kočování do Velké Británie mělo být obnovení víz, vrhlo by to zlý stín na celé rozšiřování unie.

Chce se věřit, že Britové nakonec nenapodobí Kanaďany a úvahy o vízové povinnosti jsou míněny jen jako opravdu poslední a spíše hypotetická možnost. Následky by byly ještě řádově horší než u vzdálené americké země. Kdyby Británie znovu zavedla vízový styk, znamenalo by to diplomaticky značně nepřívětivý krok, republika by byla z kandidáta na členství v unii deklasována na stát druhé kategorie a byl by zpochybněn sám základ integrace.

Nejsmutnější je, že vlastně nejde o zásadní problém. Pár stovek či snad tisíc obyvatel, kteří se rozhodnou vyměnit svou vlast za jinou, není v podmínkách svobody a demokracie ničím, co by mělo někomu nahánět strach. Zvláště když má Velká Británie jedno z nejpřísnějších imigračních zákonodárství na světě, a tak vypořádat se s neoprávněnými žádostmi o azyl pro ní nebude tak složité. Všechna ta poplašenost pramení prostě z faktu, že jde o Romy, což dává aféře pikantní příchuť rasismu.

Strašení vízy je naprosto neadekvátní. Něco jiného by bylo, kdyby hrozil hromadný romský exodus. Tím bychom se ze země, jež se snaží ve spolupráci s Evropou předcházet rizikům nekontrolovaného přistěhovalectví, naopak stali státem produkujícím potíže.

Je v našem zájmu přesvědčit nejen Británii, že tomu tak není a nebude. Zavedení víz by vážně ohrozilo budoucí začlenění do unie. Do prostoru, v němž je úplná volnost pohybu, sotva bude vpuštěn stát, jemuž ostatní nedůvěřují natolik, že vůči němu zavádějí restrikce.

Vztyčený ukazovák mířící z britských ostrovů do české kotliny můžeme vcelku oprávněné brát jako nespravedlivé jednání z pozice síly. Avšak marná sláva, jsme v roli prosebníka. Romové, jimž britští úředníci už dali najevo, že s nimi budou jednat tvrdě, brzy poznají, že Evropa, to nejsou jen krásné ideály o svobodě. Měli bychom se učit dívat se na realitu jejich očima.

Martin Schmarz, komentar vyjadruje stanovisko listu

Migrace je přirozený jev. Když však o opuštění země uvažuje celá důležitá a nepostradatelná skupina obyvatel, jde o cosi jiného. Alibistická úvaha, že jiný stát to neumožní, je falešná. Exportem našich svízelů do světa oddalujeme nejen řešení, ale i seriózní diskusi. Instituce státní, polostátní, dotované, ucházející se o veřejné zakázky nebo potřebující státní licenci lze přimět, aby zaměstnaly stanovený počet příslušníků menšin. Romové, o než se u nás jedná, tak nastoupí do bank, nemocnic, vězeňské ostrahy i jinam, zejména pak do úřadů. Odkud se takoví pracovníci vezmou, není jádro problémů, neboť až budou první organizace pro nesplnění této povinnosti uzavřeny, ostatní si je už nějak najdou.

Nejobvyklejší námitka je, že kvóty diskriminují většinu. Inu, konkurence na pracovním trhu se zvýší a v jednotlivých případech k diskriminaci dojde. Romové budou mít při získávání některých zaměstnání tutéž výhodu, jakou mají nyní třeba basketbalisté nad dva metry. To je samo sebou odpudivé, ale cožpak nynější nepsané, avšak o to více dodržované kvóty, jejichž rozměr je zpravidla nula, nejsou ještě odpudivější?

Otázkou ostatně není, zda pozitivní diskriminace ano, či ne, nýbrž pro koho. Pozitivní diskriminaci už máme - týká se tělesné postižených: kdokoliv zaměstnává více než dvacet lidí, musí pro ně vyčlenit určený počet míst. Že se invalidé přesto do zaměstnání dostávají jen nesnadno, ukazuje, že náš právní řád je spíše soupisem ušlechtilých záměru než katalogem vymahatelných práv a závazků. Z morálního hlediska nutno uvážit i to, že zatímco část zdravotně postižených si svůj stav způsobila sama, Romem se člověk většinou stává bez vlastního přičinění.

Nevýhodou pozitivní diskriminace je, že dělící kritéria, která si přejeme odstranit, musí být nejprve zvýrazněna. Aby vše mohlo být řádně zúřadováno, potřebujeme exaktnější definici rasy či etnika, než je obvyklé zjištění, že "jde o skupinu spojenou společným omylem o svém původu". Paradoxně tak na počátku boje proti rasismu bude stát rasové zákonodárství. Některé léky jsou prostě odporné. Můžeme se rozhodnout, že porušení občanského principu je únosnou cenou za potlačení nepsaného apartheidu, kdy se příslušníci menšin v určitých sociálních rolích a prostředích neobjevují. Pak bude třeba zvažovat aplikační nesnáze.

Můžeme se také rozhodnout, že půjdeme jinou cestou. To se však neděje, žádné argumenty předkládány nejsou. Neartikulované výkřiky typu "Tady není Amerika!" k nim určitě nepatří - to bychom pro přítomnost Indiána museli zavrhnout i Prodanou nevěstu. Kromě tabáku a tranzistorů jsme v Evropě přejali stovky věcí, a stovky věcí naopak přejaty nebyly.

Xenofobie, rasismus a jiné iracionální averze jsou univerzálním zdrojem těkavé a snadno zneužitelné nenávisti, o níž nelze vědět, kam se nakonec obrátí. Navíc etnická pestrost, kterou jsme v naší zemí beztak značně podkopali, je od Sumeru přes helénský svět, Řím až třeba po Británii základem veškeré civilizace. Diskuse by se proto neměla zaměřovat na to, co snad chceme udělat pro Romy a další menšiny, nýbrž k tomu, co se dá udělat pro celou společnost. A není důvod ji odkládat.

Jiri J. Steiger, autor je konzultantem public relations

MLADA FRONTA DNES, 23. 10. 1997

Myš v bludišti se po čase naučí, kde na ní číhá elektrický úder, a bolestnému místu se vyhne. Nikoli vláda. Ta začíná jednat, když dostane políček. Do té doby problém, o němž mluví všichni, všemožně snižuje, rozpatlává, odsunuje, tančí okolo něj, přehlíží jej. Kromě ministrů samých však každý ví, že rána přijde.V tomto případě tedy hrozba britských víz.

Vláda potřebovala krachy bank a pád koruny, aby si uvědomila, že není něco v pořádku v hospodářství. A potřebovala mezinárodní ostudu, aby ji došlo, že vztah mezi Romy a zbytkem obyvatel je oboustranně velmi špatný. Nic na tom nemění pedantské uplatnění liberální poučky, že přece před zákonem do obecných ekonomických možnosti jsme si všichni rovni.

Problém soužití ras v této zemí prostě je a z hlediska budoucnosti státu patří k největším. Jestliže občané houfně opouštějí zemí, svědčí to o tom, že se jim v ní nežije dobře. Můžeme stokrát říkat, že je to jejich chyba. Anglicky imigrační úředník, a nejen on, kterýkoli nezávislý pozorovatel vidí něco jiného: ta středoevropská země, která se chce hrdě počítat mezi elitu, má doma znepokojující nepořádek.

Nyní tedy vyvíjí kabinet horečnou aktivitu, aby zabránil nejhoršímu. Shání se po trámech, jimiž by vyztužil budovu postavenou na pohyblivých píscích. Nelze si než přát, aby záplatování přineslo úspěch. Jádro věci však leží jinde.

Tato a všechny budoucí vlády bez ohledu na svá přání a libůstky musí dlouhodobě řešit romskou otázku. To se neobejde bez nemilosrdného pojmenování faktu: převážná část Romů nevidí svou budoucnost v tom, že se sžije s většinovým obyvatelstvem, a převážná část Čechů jim za žádnou cenu nechce tolerovat odlišný způsob života.

Obě strany se budou muset v příštích letech hluboce změnit, impuls však musí vyjít od těch silnějších. První krok na této krizové cestě měl být učiněn už před sedmi, osmi lety. Pokud však bude učiněn konečně dnes, zaplať pánbůh za to.

Martin Komarek, komentar vyjadruje stanovisko listu

MLADA FRONTA DNES, 29. 10. 1997

Náznaky, že britské úřady zvažují pro české občany vízovou povinnost, vyvolaly v některých médiích a v některých politicích kuriózní reakce. Prý se České republice děje příkoří. Jsme údajně obětmi zvůle velkých a mocných států, které se nenamáhají porozumět naší složité situaci nebo používají dvojího metru.

Tyto argumenty bohužel připomínají marný boj některých slovenských novinářů a politiků za pravdivý obraz Slovenska. Možná bychom se ale právě z lekce, které se Slovensku od Západu dostalo, měli poučit. Problém totiž netkví v možná zdánlivě arogantním chování velkých státu vůči bezmocné zemičce ve středu Evropy. Netkví ani ve vychytralosti Romů, kteří - jak se nám snaží namluvit někteří komentátoři - cestu za lepším životem maskují údajnou politickou perzekucí. A netkví dokonce ani v zavádějícím zpravodajství TV Nova. Tkví především v postojích většiny našeho obyvatelstva k romské menšině. To je třeba mít při analýze mezinárodních problémů, které nám úprk Romů způsobil (a ještě způsobí), na zřeteli. Mnozí prchající Rómové se jistě snažili využít poměrně liberálních imigračních zákonů Kanady a nyní se snaží využít faktu, že Británie po přijetí dublinské konvence EU o imigraci nemůže žadatele o azyl rychle vracet do první bezpečné země, z níž přišli. Mnozí z prchajících Romů nejspíš nebyli vystaveni přímému násilí či perzekuci. Je dokonce možné, že si kanadské - a možná i britské - úřady zavedením viz trochu usnadňují práci na náš úkor. To vše je ale spíš podružné. Byť Rómové utíkají za lepším životem, neměli bychom zapomínat, že utíkají z naší země a že tak mnozí nečiní jen ze zištných pohnutek.

Dobrou pověst nám nekazí vychytralí ekonomičtí migranti či neporozumění západních států. Kazíme si ji především sami: tím, že jsme romské menšině nedokázali vytvořit alespoň tak tolerantní prostředí, aby se tu mohla cítit doma. Kořeny mezinárodní ostudy, kterou sklízíme, tkvějí především v rozšířeném rasismu v naší zemi a v laxnosti naší justice při potírání rasově motivovaných útoků. V neposlední řadě pak i v pomalosti opatření, která by se situaci romské menšiny koncepčně zabývala.

Problém nevyřešíme tak, že se budeme Západu snažit dokázat, že nás nechápe. Možnost zavedení britských víz přichází až poté, co víza zavedla Kanada. A tomu předcházela četná varování, pokud jde o náš přístup k Romům - nedávný posudek EU, námitky Rady Evropy či varování Helsinské komise Kongresu USA na adresu našeho zákona o občanství. Někteří politikové na tato výstražná znamení reagovali slovy, že nechápajícímu Západu musíme situaci u nás lépe vysvětlovat. Tento boj za pravdivý obraz Čech je předem odsouzen k nezdaru. Kdyby Britové zavedli víza, mohlo by to v důsledcích znamenat vyškrtnutí naší země z první vlny rozšiřování EU. Unie, která se potýká s vlastními problémy v přístupu k menšinám, jen stěží bude s otevřenou náručí přijímat stát, který nedokáže dát pocit domova relativně malé romské populaci.

Je v našem nejbytostnějším zájmu neobírat se podružnostmi a jít ke kořenům romského exodu. To znamená se nejprve zbavit alibismu, začít u sebe a hledat řešení, která by v romských spoluobčanech postupně vytvořila pocit, že jsou zde doma. Je jasné, že nalézání takových řešení je složité a bude vyžadovat čas. A že taková řešení neuspějí bez spolupráce romské menšiny samé.

Cesta k nápravě často začíná ve znakové, symbolické rovině. Důležitými symbolickými gesty, na která by jistě reagovali pozitivně Romové i západní země, by bylo např. rychle přijetí vládní koncepce pro řešení problémů romské populace, úprava kritizovaného zákona o občanství, viditelný dialog politiků s romskými lídry či tlak politické sféry na rozhodnější postoj orgánů činných v trestním řízení k rasově motivovaným útokům.

Skutečnou změnu může přinést jen postupná změna postojů většinové populace k menšinám. Je-li pro mnohé občany příliš těžká, měli by si aspoň uvědomit, že nemohou zároveň chtít, aby se naše země stala členem prestižního klubu demokratických a prosperujících evropských zemí. Jedno vylučuje druhé. Problémy, které útěk Romů z naší země působí, jsou prvním výrazným varováním v tomto směru.

Jiri Pehe, pravnik a politolog. 1985-88 reditel vychodoevropskych studii, Freedom House, New York, 1988-97 reditel analytickeho oddeleni Radia Svobodna Evropa. Nyni reditel odboru zahranicni politiky prezidenta CR

LIDOVE NOVINY, 29. 10. 1997

Klaus: Nejde jen o skupinku ve Francii, jde o statisice Romu doma

Opustit vládní kanceláře a hovořit s Rómy doporučil ministrům premiér Václav Klaus.

Zatímco vláda a prezident Rómy vyzvali, aby neodcházeli, soukromý dopravce na své náklady poslal pro ty, kteří jsou nyní ve Francii, autobus. Proč to neučinila vláda za státní peníze? Vláda velmi zvažovala své kroky a jak už jsem naznačil na středeční tiskové konferenci - v momentu, kdy vláda začne organizovat takové přejezdy, je to málem považováno za precedent a za pobídku k tomu, aby to někdo další také zkusil. Vláda pozorně zvažovala, jak to udělat, a já myslím, že tato cesta je vhodnější

Romský problém nemá řešení v horizontu týdne. Situace ve Francii a Velké Británii okamžitě řešení vyžadovala. Proč vláda reagovala tak pozdě? Existuje dlouhodobý romský problém v ČR nebo - jinak řečeno - český problém v souvislosti s naší romskou komunitou. Druhým problémem je jistá psychóza a pokus o emigraci skupiny Rómů zrovna do Anglie. My můžeme a musíme řešit to první. Při řešení druhého problémů nepodceňujme to, že každý z našich romských občanů je primárně občan ČR. Mastejne právo na pas jako vy a já. Má stejně právo na to, aby sedl do svého automobilů a odjel přes hranice. Co snad je jediná chyba, je malý kontakt některých členů státní správy i vlády s romskou komunitou. Já jsem požádal všechny, aby vystoupili že svých kanceláří a mluvili s Rómy. Myslím si, že je to strašně důležité.

Proč tedy někdo že státní správy nejel do Calais a nemluvil s Rómy o jejich problémech a nepřemluvil je k návratu? Teď už zase mluvíme o té skupince, která je někde u Lamanšského průlivu - mne spíš jde o ty statisíce, kteří jsou tady u nás.

LIDOVE NOVINY, 31. 10. 1997

Slib, který dala neofašistická strana Miroslava Sládka svým voličům, se s úspěchem plní. Českou republiku začíná systematicky opouštět celá jedna skupina obyvatel. Zatím odchází hlavně romská elita, republikánští voliči však mohou doufat, že brzy odejdou všichni Romové. Sen o bílých Čechách se tak možná v dohledné době stane realitou. A aby toho nebylo málo, to vše se děje za tichého souhlasu nejen tuzemské demokratické politické reprezentace, ale i českých intelektuálů. Po sedmi letech demokracie začíná být definitivně jasno: české Romy už v jejich vlastní zemí nedrží vůbec nic.

Život Roma v dnešním Česku je spojen s jednou zvláštní občanskou povinností: neustále prokazovat, že přes podezřelou barvu kůže je překvapivě docela spořádaný občan. Jen pokud na tento společenský požadavek přistoupí, alespoň částečně se vyděluje z černé masy občanů druhé kategorie, vůči nimž je v české společnosti uplatňován zvláštní režim. Šťáva se z něj "cikán, ale slušnej". Když bude mít velké štěstí, možná ho pustí do restaurace nebo na koupaliště, kam jinak bývá v mnoha případech Romům vstup zakázán. Minimální naději má ale při setkání s holohlavou úderkou skinheads. Pokud jejich "argumentaci" přežije, může hádat, co všechno budou policie, žalobci a soudci požadovat za důkaz, že byl napaden kvůli barvě své pleti. A pokud k soudu nakonec dojde, musí počítat s tím, že mu soudce jménem republiky sdělí, že nebyl obětí rasové motivovaného útoku, protože Romové a Češi jsou přece stejné rasy. Konečně když si k tomu všemu ještě vzpomene, že míru piety vůči jeho předkům, vyvražděným za války, symbolizuje prasečák na místě bývalého koncentračního tábora, mnoho důvodů k loajalitě vůči zemí, kde žije, opravdu nemá.

Současná "britská vlna" romské emigrace ukazuje, že to nebyla profesionálně odbytá reportáž TV NOVA o sladkém životě Romů v Kanadě, komu je třeba přičítat vinu za hromadný úprk celé jedné menšiny. Pokud po Kanadě zavede víza i Velká Británie, budou to čeští Romové zkoušet jinde. Příznačné je přitom jedno: "průkopníky" v nových zemích jsou vždy příslušníci toho, co sociologové nazývají elitou -- lidé vzdělání a podnikatelé, oni "slušní cikáni". Romská reprezentace tak vlastně plní to, co od ní místní majorita dlouhá léta žádá: ukazuje svým soukmenovcům cestu.

První, kdo byl měl závažnost těchto událostí pochopit, jsou čeští politici. Právě na nich totiž leží největší odpovědnost za obrušování tradičních protiromskych averzi místního obyvatelstva. Bohužel se u nás ani zdaleka nestalo normou, aby politici okamžitě a jednoznačně reagovali na každý projev rasismu a xenofobie, jak je tomu zvykem v civilizovaném světě, kde není výjimkou, že hlavy státu a vlády kráčejí v čele početných protirasistických demonstrací. V Česku se na to jde jinak. Premiér se sice po první vlně romských uprchlíků do Kanady sešel s několika romskými vůdci, hlavní výsledek schůzky -- zřízení "romského minisekretariátu" - kabinet ale nakonec vyřešil ustavením další mezirezortní komise, do jejíhož čela postavil ministra Bratinku.

Důvěra, kterou si premiér svým srpnovým příslibem u romských aktivistů získal, definitivně zmizela po jeho prohlášení, že zavedení kanadských víz zavinil "chaos na straně romské komunity". Ještě dál šel bohužel minulý týden Miloš Zeman. Hrozící znovuzavedení britských víz je podle předsedy sněmovny "především ostudou pro Romy". Ano, Miloši Zemanovi by bylo možné odpovědět parafrází jeho vlastních slov: politik, který podporuje rasistickou náladu, stává se sám objektivně rasistou, důležitější je však něco jiného. Od emigrace Romy neodrazuje ani prezident, mlčí církve, umělci, spisovatele. A to není informace o Romech, ale o stavu české společnosti.

Jindrich Sidlo

RESPEKT c. 44 - 27. rijna - 2. listopadu 1997

Romský exodus do zaslíbených krajů má už svůj vrchol zřejmě za sebou, vášně pomalu vyhasínají a zda se, že pominulo hlavní riziko mezinárodních zádrhelů na naší cestě do Evropské unie. Zůstala však nevyřčená otázka, bez jejíhož zodpovězení se jen stěží obejdeme: Jsou čeští gadžove a Romové skutečně tak odlišní, že spolu nemohou žít?

Ptáte-li se Čechů, co jim na Romech nejvíc vadí, objeví se vždy stejně výtky: hlučnost, porušování zákonů - zejména těch, které hovoří o ochraně majetku, a zneužívání sociální sítě. Ponechme teď hlučnost stranou - ostatně, pokud jde o ukřivděný ryk, tak si v něm občas s Romy příliš nezádáme. Ale nelze přehlédnout, že přezíravý vztah k vlastnickým právům druhých je nezanedbatelné části romské populace skutečně vlastní. Drobné krádeže, kapsářství či polní pych a lup rozhodně nepatří k činnostem, které by se v romské komunitě těšily jednoznačnému odsudku. Jsme však na tom my, příslušníci většinové populace, nějak výrazně lépe? Což se nedopouštíme běžné různého daňového chytračení na úkor státu či drobného přikrádání na úkor svých zaměstnavatelů? Copak obcházení předpisů a každodenního podvádění všech možných státních i veřejných institucí nepatří k široce tolerované praxi české společnosti již dlouhé desítky let? Není porušování zákonů a neúcta k cizímu vlastnictví zcela běžným úkazem dnešního obchodního styku a naprosto typickým projevem poměrů panujících na našem kapitálovém trhu?

Kapitola sama pro sebe je zneužívání sociální politiky státu. Naším romským spoluobčanům se podařilo během několika dní provětrat díry v sociálním systému řady evropských i světových velmocí. Nečiníme však my Neromové totéž doma už pěknou řádku let? Kolik z našich úspěšných podnikatelů pobírá přídavky na děti a jiné sociální dávky, a zneužívají tak sociální síť určenou pro úplně jiné vrstvy obyvatelstva? Kolik prosperujících firem předstírá neúspěch a natahuje s plačtivým pokřikem dlaň směrem k státnímu rozpočtu? Kolik nátlakových lobby okrádá své spoluobčany o stále větší sousto krajíce? Nevydírají snad pravidelně - stávkami a jejich hrozbou - celou společnost již několik let například naše železniční odbory? A nestojí snad dokonce i v popředí českého vládního kabinetu vicepremiér, který pod pohrůžkou svého odchodu ždímá že státního rozpočtu stále větší odvody pro své stranické pašalíky?

Ano, podstatná část Romů nevidí nic špatného, pokud se obohatí na úkor svých neromských spoluobčanů. Podstatná část Čechů zase nevidí nic zlého na okrádání celé společnosti. Je v tom tak dramatický rozdíl? Naší Romové nejsou bytostmi spadlými z nebe. Jako všichni lidé mají i oni spoustu chyb a nectností. Jejich největší možná je, že jsou nám ve svém chování tak zoufale podobní.

David Smoljak, autor je televizní dramaturg a scénárista

MLADÁ FRONTA DNES 4. listopadu 1997

Nedavný hromadný odchod několika desítek či spíše stovek našich romských spoluobčanů do zahraničí vyhrotil dlouhotrvající problém koexistence Rómů s širší komunitou České republiky a způsobil nám nepříjemné potíže nejen vnitropolitické, ale tentokrát i zahraničněpolitické.

Teď se už nechci detailně vracet k věcné stránce tohoto problému, neboť k němu toho bylo u nás v poslední době řečeno již dost (i v mém srpnovém článku na toto téma), i když dobře vím, že žádné zásadní přesvědčivě kroky učiněny zatím nebyly.

Trápí mne dnes něco jiného. Vláda vedle poněkud pasivního, málo adresného a málo inovativniho a inspirativního materiálu, předloženého ministrem Bratinkou - vydala dne 29. října Prohlášení vlády k současné situaci v romské komunitě, které jsem na základě podnětu jednotlivých ministrů sestavil v průběhu tohoto středečního zasedání vlády.

Chtěli jsme touto cestou oslovit jak naši zemi, tak zahraničí, Romy i Neromy, chtěli jsme přibrzdit falešné naděje některých Rómů, spojované s možností získat politický azyl a vyřešit si své ekonomické problémy, chtěli jsme požádat všechny občany České republiky o jejich vlastní příspěvek ke zlepšení životních pocitů našich romských spoluobčanů, chtěli jsme i uklidnit Velkou Británii, aby neudělala nějaké příliš silné gesto.

Vláda vydala srozumitelné prohlášení, přečetl jsem ho do všech kamer a mikrofonů, předali jsme - mnou podepsaný - text desítkám novinářů na vládní tiskové konferenci. A nestalo se nic. Celé prohlášení uvedl pouze deník Telegraf, v žádném jiném sdělovacím prostředku to nebylo prezentováno jako prohlášení vlády, maximálně z něho byla uvedena jedna dílčí věta, aniž by bylo zřejmě, že patří do určitého, vyváženého celku. Přiznám se, že jsem si toho v návalu jiné práce z počátku ani pořádně nevšiml. Dva dny po vydání tohoto vládního prohlášení jsem se shodou okolností - setkal s jednou z delegací romských celostátních organizací. Přišli za mnou s konkrétními návrhy a ukázalo se, že tito, do problémů velmi zaangažování lidé, o žádném prohlášení vlády nevěděli. A když si ho přečetli, přislíbili, že ho hned dají k uveřejnění do všech romských periodik s jistotou, že bude dobře přijato.

Nemám iluze o významu a dopadu jednoho takového prohlášení vůči tomuto dlouhodobému, velmi obtížnému problému. To zdůrazňuji, aby si snad někdo nemyslel, že takové iluze mám. Přesto jsem měl a mám pocit určitě marnosti. Pocit marnosti nad ztrátou komunikace a jisté informační provázanosti celé naší země.

Nejedná se o věc výjimečnou. Pronesu jako předseda vlády ekonomický projev při zahájení letošního ročníku brněnského veletrhu a když se večer vrátím domů, rodina, sledující zprávy České televize, neví, že jsem byl dnes v Brně (protože jsem jim to ráno nestihl říci). Bral bych od veřejnoprávní televize polemiku a kritiku, neberu mlčení. Jsem žádán - doma i v cizině pronést výrazný projev o NATO. Vybral jsem si k tomu jako vhodné prostředí velitelské shromáždění Armády ČR (4. listopadu) a z následných reakcí nevím, zda bylo z něj plynoucí základní poselství ve sdělovacích prostředcích zřetelně či srozumitelně formulováno. Nikdo, s výjimkou deníku Slovo, tento projev neotiskl.

Sešel jsem se nedávno s řadou přátel a oni mi říkali, že to chce ofenzivní politiku, výpad směrem kupředu a já jsem se usmíval a ptal jsem se jich, kde, kdy a jakou formou to demonstrovat? Nezdálo se jim to, mají představu, že něco takového problémem není. Dlouho jsem je přesvědčoval, že je to větším problémem než sám obsah tohoto výpadu.

Ještě jednu poznámku tentokrát na ůplně jinou stranu - si odpustit nemohu. Britská rada pro uprchlíky v odpovědi na interpelaci jednoho hraběte v horní komoře parlamentu sdělila, že existují důkazy o tom, že Romové jsou v ČR a SR vystaveni diskriminaci (nevím, jak to vědí?), a současně kritizovala rozhodnutí britské vlády snížit z 28 na 5 dní lhůtu pro předložení důkazů o diskriminaci s argumentem, že tato krátká lhůta fakticky znemožňuje předložit lékařské důkazy, což se zejména dotkne obětí mučení (!). To už je snad trochu moc, to už je na výtku mířící úplně jiným směrem.

Václav Klaus , autor je politik, ekonom. Do r. 1970 v Ekonomickém ústavu ČSAV, 1970-88 bankovní úředník, 1988-89 Prognostický ústav. Zakládající člen OF, poslanec FS a ministr financí (1990-92). Předseda ODS. Předseda vlády ČR.

LIDOVÉ NOVINY 8. listopadu 1997

Návštěva ministra Pavla Bratinky (ODA) v Británii dopadla dobře, labouristé velkomyslně potvrdili, že pokud proud českých Rómů ustane, vízovou povinnost pro ČR neobnoví.

Ministr, který na místě ke svému překvapení zjistil, že mezi žadateli o azyl jsou i slovenští občané s trvalým pobytem v ČR, snad jen neměl vyhlašovat, že tito lidé "svým zahraničním vystoupením ztrácejí, ruší trvalý pobyt, a kdyby se vrátili zpátky, najednou nemají nároky, které tady (v ČR) předtím měli". Není to pravda, ministr by se neměl řídit představou o poddanství Rómů, kteří si nevážili vymoženosti trvalého pobytu v ČR, a měl by znát zákony, jež se bezprostředně týkají jeho činnosti. Trvalý pobyt zanikne jen tehdy, pokud ten, jemuž byl v ČR povolen, se zdržuje v cizině déle než 180 dní, aniž to předem oznámí českým státním orgánům. Většina Rómů v Británii, Kanadě a jinde jsou českými občany. Těch několik, kteří mají v ČR pouze trvalý pobyt, má vlastně argument navíc - český stát je odmítl po rozpadu federace uznat za své občany, i když na jeho území trvale jako čs. občané žili.

Ministr Bratinka byl při jednání s Brity ve výhodné pozici, nejel se doprošovat, ani věci lakovat na ruzovo. On to byl, kdo navrhl vládě přijmout kritickou zprávu o stavu romské komunity v ČR, která o diskriminaci Rómů v ČR nepokrytě hovoří, i úkoly pro téměř všechna ministerstva a další orgány státní správy.

Plnění těchto úkolů může přitom skutečně znamenat počátek obratu k postupně integraci Rómů. Vláda si - bohužel až pod hrozbou britských viz a po neobvyklé rázně intervenci prezidenta republiky - totiž uvědomila, že podmínkou integrace není prostě přizpůsobení se Rómů, ale vytvoření nového vztahů neromské většiny k romské komunitě, založeného na respektu a toleranci vůči ní a individuálním přístupu vůči každému jejímu příslušníkovi na základě rovnosti před zákonem. Perspektiva ne sice na generace, jak tvrdí Bratinka, ale na léta určitě.

Vláda konečně přijala první opatření, která snad povedou k tomu, co Rómové v ČR postrádají a co někteří - spíše jejich elita - hledají a nacházejí v Kanadě a v dalších zemích. Je to pativ, český řečeno úcta, vzájemná úcta člověka k člověku. "Vláda považuje romskou komunitu za přirozenou součást české společnosti a uvědomuje si a plně respektuje romskou kulturu a její přínos pro celou zemí." Neobvyklá slova. Jsou-li pravdivá, je to dobrý začátek. Slyšeli je naší Rómové?

Situace přitom byla a zůstává vážná, kdyby vízovou povinnost zavedly další státy EU, vyvolalo by to možná u části obyvatelstva protiromske nálady, ale většině by to přineslo deziluzi že Západu, který nás opět hodil přes palubu, stejně jako v roce 1938, 1948 a 1968. Myšlenka integrace ČR do EU by byla značně zpochybněna.

Británie si chrání své břehy, ale izolace ČR není v jejím zájmu. Platí to i směrem z ČR na Východ, k Rusku a k Ukrajině. V této souvislosti bylo jen dobře, že se vláda nedávno snad jako jeden muž postavila proti návrhu ministra vnitra Jana Rumla zavést víza pro některé státy vzniklé rozpadem SSSR - jde především o Rusko a Ukrajinu. Rumlův poukaz na jednotnou vízovou politiku EU byl ostatně nepravdivý, ta se uplatňuje jen v zemích EU, které uzavřely schengenskou dohodu.

Jeho zdůvodňování vízové povinnosti bojem proti ruskojazyčným mafiím bylo populistické - mafií budou víza k smíchu, v jejím zatlačování by to bylo zcela neúčinné opatření. Zpřísnění vízové politiky směrem k východu je podle Rumla stále aktuální, možná že se o ne bude pokoušet jeho nástupce. Vláda by měla stát na svém: zavedení českých viz pro Rusý a Ukrajince by vyvolalo reciproční opatření a zhoršilo obchodní a politické vztahy. Obávám se, že mezinárodní postavení ČR by to poškodilo obdobně jako zavedení britských viz pro Čechy.

Petr Uhl

PRAVO 8. listopadu 1997

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
04.10.2014	První Romka českého původu nastupuje k britské policii. Její zbraní bude notýsek a tužka	O Roma Vakeren
17.12.2013	Inkluzivní vzdělávání prý přináší romským školákům v Británii úspěchy	Zprávy ze života Romů
19.04.2013	Jak britská média informují o Romech	O Roma Vakeren
16.02.2013	Někteří Romové ve Velké Británii dodnes kočují	O Roma Vakeren
29.09.2012	Odebírání romských dětí ve Velké Británii nebylo bezdůvodné	O Roma Vakeren
08.09.2012	Jak vypadá situace kolem údajného bezdůvodného odebírání dětí?	O Roma Vakeren
04.09.2012	Romové v Británii se stále obávají údajného odebírání dětí	Zprávy ze života Romů
04.09.2012	Strach o děti vyhnal některé romské rodiny ve Velké Británii do ulic	Zprávy ze života Romů
01.09.2012	Někteří Romové začali opouštět Velkou Británii na základě reportáže televize JOJ	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)