Jmenuji se Anna Poláková, a je mi třicet čtyři let. Není to moc, ale asi ani málo. Pokusím se napsat něco o sobě a o své rodině. Něco, co se nám přihodilo, aniž bychom to chtěli. Na tomto papíře se teď promítne necelých devět let mého života a pohledu na něj. Psal se rok 1989. V září toho roku se ni narodilo mé nejmladší dítě, Andrejka. Byl to krásný rok. Děti byly zdravé, můj manžel měl úspěchy v zaměstnání a já byla spokojená matka i manželka. Jako rodina jsme žili život stejný jako mnoho mladých rodin u nás v České republice. Jak mnozí víme, konec toho roku byl i rokem Sametové revoluce. Nikdo nevěděl, co ho čeká, ale každý věřil, že přijde něco nového a lepšího, než doba temna, kdy člověk nemohl rozhodovat sám o sobě, ale rozhodovali o něm druzí. Možná se zdá přehnané, když píši o čase před listopadem jako o době temna. Tenkrát v té době by mě to ani nenapadlo, ale s odstupem času, se zkušenostmi, které mám, si to mohu dovolit, protože s listopadem přišla i nová doba a to nám všem dalo možnost porovnávat. Tenkrát nás Romy nehonili skini po ulicích, dostávali jsme prý podpory, a měli jsme sociální výhody všeho druhu. Na druhou stranu jsme také padesát let byli nepřizpůsobiví, kradli jsme, byli jsme kriminálníky, a já nevim co ještě všechno. No prostě Cikáni.

Naše děti místo základní školy navštěvovaly zvláštní a všem to tak vyhovovalo. Jak zrůdné. Nemáme romské učitele, kteří by znali nejlépe mentalitu našich dětí a připravovali by naši další generaci na střední a vysoké školy, nemáme lékaře, soudce, úředníky, herce, policajty, zpěváky. Jako bychom v této zemi nikdy nežili. Komunisté nás hned na začátku našeho vývoje odsunuli na pokraj společnosti. A běda každému, kdo by chtěl svou nálepku nepřizpůsobivého člověka změnit. Romská inteligence! Nemyslitelné! Ještě by měli nějaké nároky! Ať jsou rádi, že je tu trpíme! To byla doba komunistů, a pro nás Romy doba nevědění o tom, co se s námi děje a jaké to bude mít následky.

Naši rodiče a prarodiče si neuvědomovali, že nám vzali padesát let vzdělání. Byli pokorní, mysleli si asi, že to tak má být, protože ve svém těžkém životě byli zvyklí na větší ponížení a zlo. Když poslouchám staré Romy vyprávět, jak žili na Slovensku, je mi těžko. Směli žít jen na pokraji vesnice a nakupovat mohli jen v určený čas. Byly vesnice, kam nesměli vůbec a když tato nařízení překročili, stálo je to i život. Byli rádi, že přežívají. Ti sťastnější se dostali v padesátých letech do Čech. Mezi ně patřila i rodina mého otce a mé matky. Děkovali Bohu za lepší život a více nežádali, protože si neuvědomovali, co se s nimi a s jejich dětmi bude dít. Vše, co se dělo s Romy v té době, bylo cílené. Komunisté nám vzali padesát let vzdělání. Tato mezera nám bude chybět mnoho let.

Vrátím se k době po listopadu. Já i manžel jsme s nadšením sledovali politickou situaci v naší republice. Slyšeli jsme slova o svobodě, mnoho slibů a předsevzetí o tom, jak se budeme všichni snažit, aby nám bylo co nejlépe. Mnoho lidí, včetně mě si nedokázalo představit, jakou cenu to bude stát, jak je těžké žít v demokratické společnosti, a že mnoho lidí vůbec neví, co to demokracie je. V polovině roku 1991 jsem začala ve společnosti pociťovat určité napětí v chování lidí. Při odpoledních procházkách jsem si všímala hákových křížů a pod nimi protiromských hesel typu "cikáni do plynu". Bylo to hrozné, protože Mareček s Helenkou už uměli číst. I děti ve školách začaly být víc agresivní než dřív. Naše děti začaly mít ve škole větší problémy s tím, že jsou Romy, a já měla každý den víc práce, abych jim vysvětlila, že do školy musí, i když tam psychicky trpí, že musí být vzdělaní, aby jim jednou bylo lépe než nám. Bylo to těžké, byly ještě malé a mnoho věcí nechápaly. Pořád to ještě proti tomu, co nás čekalo, bylo jen takové malé zlo.

Předzvěstí zlé doby pro Romy nebyly jen hákové kříže, ale i pozvolna a zcela svobodně se tvořící skupiny skinů, kteří začali napadat Romy. Mezi napadené patřily nejvíce ženy s dětmi. Jsem matka tří dětí, takže ve mně přirozeně převládl strach. Strach o to, co je mi nejdražší. O děti a o manžela. Měli jsme s manželem hezky zařízený byt. Tolik krásných věcí! Manžel sbíral obrazy staré Prahy, já jsem měla sbírku broušeného skla a květin, mnoho knih, děti zase svůj krásně zařízený dětský pokoj plný hraček a knížek. Kolik nás to stálo práce a teď přišla doba, kdy jsem to, co bylo okolo mě, ani nevnímala. Byla jsem více zamyšlená, už jsem se tolik nesmála a moc jsem se bála o budoucnost svých dětí. Pro člověka, který to nezažil, je to asi nepochopitelné, ale bála jsem se chodit i nakupovat nebo vodit děti na kroužky. Kdyby nás skini napadli, asi bych svoje děti těžko ubránila. Z krásné naděje na lepší život se stal strach o vlastní rodinu. Tento strach byl opodstatněný.

Na konci roku napadli mého syna, kterému tenkrát bylo šest let. Zbili ho a sebrali mu zimní bundu. Šli jsme ten den s Marečkem na vyšetření a na policii. Vše jsme nahlásili, ale viníky nikdy nenašli. Bydlíme na Palmovce kousek od metra a pro skiny nebyl problém utéct tam a rozprchnout se. Můj strach a beznaděj se zvětšovaly. Bylo mi dvacet šest let, manželovi o rok víc. Andrejka byla ještě drobeček, který nevěděl, co se děje. Helenka s Marečkem tento strach a napětí pociťovali také. Ty starší chodily do experimentální jazykové školy, kde měli velmi dobrý prospěch. Mareček chodil také do školy karate a věnoval se výtvarnictví. To mu zůstalo dodnes. Helenka se věnovala už od čtyř let sportovní gymnastice, kde byla také úspěšná.

Na první pohled rodina, která se má dobře, ale co jsme v tu dobu cítili, to si neumí nikdo představit. Toho roku mnoho Romů emigrovalo do Německa. Měli stejné zkušenosti jako moje rodina a emigrace pro ně bylo jediné řešení. Nikdo z nich neovládal cizí jazyk a neměl zkušenosti se životem v cizině. Strach o život je donutil opustit zemi, kde se narodili a kde žili. Tato doba mi dala hodně práce s přemýšlením. Kdybychom se rozhodli odjet, co by nás čekalo? Co škola a práce? Mnoho otázek a odpovědi žádné. Jak by nás přijali? Jen tak, prázdné ruce a děti. I teď po těch letech se modlím a prosím Boha, aby byl při každém, kdo se dostane do takovéto těžké situace.

Mé rozhodování bohužel netrvalo dlouho. Rozhodl to začátek dalšího roku. Situace se dále zhoršovala. Problémy s napadáním Romů nikdo neřešil. Jako by u nás tyto problémy neexistovaly. Skupiny skinů se dál rozrůstaly. Policie útoky přehlížela a napadených přibývalo. Mnoho lidí s tichým souhlasem tyto útoky schvalovalo. Vždyť šlo "jenom o cikány". Nikdo je tu nechce, ať táhnou!!! Jednou večer jsme seděli s manželem u televize. Děti spaly. Ani nevím, na co jsme se tenkrát dívali, nebo o čem jsme se bavili. Pamatuji si jen, že zazvonil zvonek a já jsem šla otevřít. Nebyla to návštěva, ale pár lidí, které jsem vůbec neznala. Vše, co se seběhlo, bylo moc rychlé. Začali nám nadávat a napadat nás. V našem vlastním bytě. Moc jsem se bála, aby se neprobudily děti a aby se jim něco nestalo. V té době jsme neměli telefon, takže jsme nemohli zavolat pomoc. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak jsme bezbranní a jak málo stačí k neštěstí, které ten den mohlo postihnout moji rodinu. Jediné, na co můj manžel myslel v těch chvílích, bylo to, jak dostat ty hajzly z bytu. V jednom momentě je nějak vytlačil ze dveří a zakřičel, ať se zamknu. Já s dětmi v bytě a můj manžel s nimi za dveřmi. Nic horšího jsem v životě nezažila. Asi po dvaceti minutách se manžel vrátil. Zachránilo ho to, že u nás v domě je bar, kam stačil utéct.

Nevím, co by s námi bylo, kdyby tam ten bar nebyl. Po té, co se vrátil, jsme zavolali policii. Když jsem se v tom strachu dívala z okna, všimla jsem si, že jeden z těch, co nás napadli měl auto, kterým ujel. Napsala jsem si poznávací značku, ale nic nám to nepomohlo. Policie asi neměla zájem tento případ vyřešit, a tak jsme si asi po týdnu stěžovali na ministerstvu vnitra na špatný postup policie. Byli jsme i za doktorem Ščukou, aby nám pomohl. Ten nám přidělil pro dohlížení na tento případ pana Ondřeje Giňu, který je romským aktivistou. Nechci se o tomto případě více rozepisovat, je mi to velice nepříjemné i po těch letech.

Situace se začala více vyhrocovat a podobné případy bohužel končily i hůře. My jsme měli vlastně štěstí na rozdíl od Tibora Danihela z Písku a od pani Biháriové z Vrchlabí, která byla matkou čtyř dětí. Náš případ se nikdy nevyřešil, tak jako mnoho dalších...

Byli jsme mladí a život jsme měli před sebou. Zodpovědnost za naše tři děti a osud naší rodiny byly nejpřednější. Už jsme se neptali, co bude. Nevěděli jsme to. Věděli jsme jenom, že musíme pryč. Špatné zkušenosti a strach z dalšího násilí nás přesvědčily, že musíme opustit naší republiku. Na jaře jsme emigrovali do Německa, kde jsme žádali o azyl. Němci nás přijali. První měsíc jsme bydleli v lágru, kde s námi bydlelo mnoho lidí, kteří měli stejné zkušenosti jako my. Mnohdy ještě horší. Kolik lidí, tolik osudů. Každý z nich si přál jenom klid a nezažívat už to zlo.

Po měsíci jsme se z lágru odstěhovali do menšího města poblíž Würzburku. Lidé tam byli moc hodní. Dostali jsme povolení k práci a děti chodily do školy. Němčina nám nedělala problémy. Čekali jsme na povolení k pobytu. Rozhodoval o tom soud. Po roce čekání nám od německého soudu přišlo rozhodnutí. Abschiebung. Na toto slovo nikdy nezapomenu. Každý, kdo byl v situaci jako my, se toho bál. Znamenalo to "Opustit". Soud rozhodl negativně a odůvodnil to tím, že naše země je na začátku demokracie, a že v každé postkomunistické zemi jsou problémy, které se časem vyřeší. Věděli jsme, že musíme opustit Německo, ale také jsme předem věděli, že se do Čech nevrátíme.

Před námi byl další rok cestování a žádání o azyl. Žádali jsme ve Švýcarsku, v Itálii, v Holadsku, projeli jsme Rakousko, Belgii a vše bylo marné. Nikde nevěděli o problémech našich Romů. Všude jsme měli "negativ". Jak jsem se později dozvěděla, bylo to i tím, že naši politici podepsali mezinárodní smlouvy o dodržování lidských práv a o emigraci. Samozřejmě, že nebyl problém podepsat smlouvu o tom, že se zlepší situace Romů v České republice. Obrázek si o tom může udělat každý sám. Do této doby třicet jedna zavražděných Romů. Mezi nimi i děti. Žádná země nás nepřijala a tak jsme se po dvou letech museli vrátit. Kolik jsme toho prožili, kolik lidí jsme za ty dva roky poznali a kolik zkušeností jsme získali! To nám už nikdo nevezme. Ale nebyla to procházka růžovým sadem.

Spali jsme v lágrech, někdy i oplocených, a většinou jsme nevěděli, co s námi bude. Návrat byl moc těžký. Neměli jsme nic, jenom pár kufrů a hrozný strach ze života tady. Měli jsme jediné veliké štěstí, a to, že nám zůstal náš byt. Sice nám ho celý vykradli, ale byl. Našli jsme si s manželem práci, děti šly do školy, časem jsme si byt znovu zařídili a tak jsme žili v naší republice. Romové byli a jsou napadáni dál a my jsme se toho strachu, kvůli kterému jsme odjeli nikdy nezbavili.

Ale naučili jsme se s tím žít. Strach nám vzal smysl pro plánování do budoucna. Naučila jsem se vážit si času, který trávím se svou rodinou, a neplánuji, protože nevím, co bude zítra. Zní to divně, ale je to tak.

Jednou napadli dceru, když jí bylo asi dvanáct let. Šla mi koupit v neděli kafe. Měla sebou mého dvouletého synovce. Tenkrát moc brečela a já jsem strachy ani nedýchala. Pořád jenom křičela, proč jsme se museli vrátit, že tu nechce žít. Zachránilo je to, že vedoucí obchodu byla statečná a děti přehodila přes pult a schovala je do skladu. Z obchodu mi telefonovala dcera: "Maminko přijď pro mě, já už tě asi nikdy neuvidím!" Než jsme stačili doběhnout do obchodu, skini už tam nebyli. Vedoucí obchodu měla škodu na zboží, ale byla ráda, že se dětem nic nestalo. Malý Pepíček se sestře dva měsíce každou noc probouzel ze spaní a křičel, že se bojí skinů. Má dcera na to nikdy nezapomene.

Nikdo si neumí představit, jaká nenávist v ní byla k této republice a k lidem v ní. Dalo mi moc práce, abych jí vysvětlila, že nejsou všichni stejní, že zde žijí i dobří lidé a o této situaci již vědí, a že nám pomůžou proti tomu zlu bojovat. Pomalu se mi to daří, ale i tak nevím, jestli ji dokážu ochránit od toho zla. Budu proti tomu bojovat co nejvíc a celý život. Nechci, aby moje děti žily na okraji společnosti, ale nevím, jestli to dokážeme. Změnit myšlení tolika lidí nebude lehké.

V tomto psaní trochu odbočuji, ale cítím, že je potřeba, aby čtenář pochopil hloubku tohoto problému, a aby se dokázal vcítit do situace, ve které Romové musí žít jenom proto, že jsou rozdílní barvou pleti a nebo mentalitou, která je jim dána jejich původem. Italy a jejich temperament taky nikdo nikdy nezměnil. Psal se rok 1996. Mnoho našich přátel opustilo naši republiku. Mezi ně patřila i rodina Honzy Demetera. Vlastnili svůj bar s diskotékou, měli tři krásné malé děti. Měl také romskou kapelu, s kterou vystupoval i v zahraničí. Jeho žena zpívala a vypadala jak herečka z Holywoodu. Krásná mladá rodina. Monice bylo dvacet šest a Honzovi dvacet sedm. Měli stejné důvody jako má rodina v roce 1992. Dlouho jsme je přemlouvali, aby neodjížděli, ale nic jsme nezmohli. Spíš oni nás přemlouvali, abychom zde nezůstávali, že nás z Austrálie nevrátí, ať odjedeme s nimi. Po pravdě, už jsme nevěřili a báli jsme se riskovat. Naše odpověď zněla "přijedeme za rok". Mysleli jsme to vážně a také jsme se na tu cestu celý rok připravovali. Když jsme se vrátili z Německa, platila jsem dětem kurzy angličtiny, takže se jí už učily čtyři roky. Já s manželem jsme se angličtinu učili celý rok, abychom měli alespoň základy.

Rok uběhl jako voda. Pak další půl rok a my jsme měli všechno vyřízené. Pak nastal zlom. O problémech s rasismem se začalo více mluvit. Toho léta emigrovalo mnoho lidí do Kanady a o tomto problému se začalo mluvit v západních zemích i za mořem. Už to nebyl problém, který se dlouho přehlížel, už byl viditelný a musel se začít řešit. Každý den se o tom psalo v novinách a všichni lidé se s tím konečně setkali. Mnoho lidí si uvědomilo, že tu s nimi žijí i Romové a že jako občané tohoto státu nemohou přehlížet násilí. Po událostech ve francouzském Cale jsme se rozhodli, že odjezd odložíme.

Byla v tom i naděje, že se tento problém začne řešit. A začal. I na naší politické scéně. Vzniklo mnoho organizací, které se nám Romům snaží pomáhat. Ještě před rokem jsme nevěděli, co s námi bude. Dnes sedím před počítačem a popisuji část ze svého života a uvědomuji si, čím jsme prošli. Pracuji v Českém rozhlase jako produkční a režisér pořadu "O Roma vakeren"-"Romové hovoří", společně s Jarkou Balážovou. S touto prací jsem neměla žádné zkušenosti. Neuměla jsem ani psát na psacím stroji, natož pracovat s počítačem. Vše jsem se naučila za půl roku - tak dlouho tam pracuji.

Tato práce mi moc pomohla. Poznala jsem a stále poznávám mnoho hodných lidí. To, že jsem Romka, je pro ně, jako když pro vás je někdo třeba Dán. Mnozí se mi přiznali, že z nás Romů měli strach a že se za tyto předsudky stydí. Bylo a je to tím, že se neznáme. Bude to chtít trpělivost na obou stranách, ale mám pocit, že doba poznávání už přišla. Ale i tak se musí v první řadě zamezit napadání a vraždění, aby Romové nemuseli přemýšlet nad tím, jak pryč, ale aby se naučili přemýšlet do předu a aby rodiče mohli plánovat vzdělání a růst svých dětí. Je po volbách a tak jako na začátku naší Sametové revoluce, tak i teď s manželem sledujeme politickou situaci v naší zemi. Nevím, jaké složení bude mít parlament, ale vím, že republikáni a s nimi i p. Sládek už nebudou Romy v parlamentu urážet a ponižovat je. Tuto skutečnost vnímám jako krok, kterým dali lidé této země najevo snahu a odvahu se s námi Romy sblížit.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
04.08.2009	Jak se na svou situaci dívají Romové?	Zprávy ze života Romů
02.07.2009	Budeme mít opět do Kanady víza?	Zprávy ze života Romů
14.06.2009	Kanadská média o emigraci českých Romů do země javorového listu	Zprávy ze života Romů
08.06.2009	Utíkáme před českým rasismem, říkají čeští Romové v Kanadě	Zprávy ze života Romů
07.06.2009	Anna Poláková: Má rodina čelila útokům	Zprávy ze života Romů
05.06.2009	Deníky o odchodu romské redaktorky Českého rozhlasu Anny Polákové do Kanady	Zprávy ze života Romů
03.06.2009	Vedoucí redaktorka romského vysílání Českého rozhlasu požádala v Kanadě o azyl	Zprávy ze života Romů
01.11.2002	Výrostci napadli romského studenta	O Roma Vakeren
28.10.2002	Útok na sedmnáctiletého romského mladíka	Fotoaktuality