Romové v České republice - cizinci ve vlastní zemi
26-02-2000
27. února 1997 Human Rights
Watch/Helsinki (dříve Helsinki Watch) obvinilo vládu České
republiky, že nebyla schopna postavit se diskriminaci Rómů ani z
pozice moci státu a státních orgánů ani v případě jednotlivých
obyvatel. Zpráva Cizinci ve své vlastní zemí, kterou v Praže tato
mezinárodní organizace vydala, upozorňuje, že se česká vláda nebyla
schopna účinné postavit rostoucímu problémů rasové motivovaného násilí
proti Rómům.
Historický úvod
Násilné činy páchané soukromými osobami
Reakce pravního systému
Reakce vlády
Nasilí vůči Romům ze strany policie
Smrt Martina Červeňáka
Smrt Václava Baláže
Odmítání vstupu do veřejných prostor
Diskriminace ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti
Zákon o občanství
Historické pozadí zákona
Diskriminační aspekty zákona
Podmínka pětileté beztrestnosti
Podmínka trvalého pobytu
Děti v ústavech náhradní rodinné péče
Osoby umístěné ve vazebních věznicích a ve výkonu trestu
Diskriminační uplatňování zákona
Případ Karviná
Volynští Česi
Následky ztráty občanství
Novela zákona o občanství
Pravní standarty
Doporučení
HUMAN RIGHTS WATCH je nevládní organizace, která byla založena v roce
1978. Jejím cílem je monitorovat a prosazovat mezinárodně uznána
lidská práva v Africe, Severní i Jižní Americe, Asii, na Středním
východě a v zemích, které podepsaly helsinské konvence.
Výkonným ředitelem organizace je Kenneth Rooth, předsedou správní rady
je Robert L. Bernstain. Helsinská odbočka vznikla v roce 1978 a jejím
cílem je monitorovat a propagovat domácí i mezinárodní závazky v
oblasti lidských práv vyplývající z helsinských dokumentu z roku
1975. Vykonou ředitelkou je Holly Cartner, Jonathan Fanton je
předsedou poradního výboru.
Adresa gopher://gopher.humanrights.org:5000
Pokud máte zájem předplatit si naše zpravodajství, zašlete vzkaz
e-mailem a
do textu svého vzkazů vepište
"subscribe hrw-news".
"Subject" ve vzkazu nevyplňujte.
Historický úvod
Rómové přišli na území dnešní České republiky poprvé ve středověku,
pravděpodobně kolem roku 1400. Od té doby museli neustále čelit různým
formám diskriminace, která z původní asimilační politiky přerostla za
druhé světové války až ke snaze o vyhlazení.
V 16. a 17. století odpovědní úředníci zakazovali Rómům vstup na různá
královská území. Na hranicích království byly vyvěšeny tabule
zobrazující Rómy oběšené na šibenicích. Těm, kteří zákaz vstupu
porušili, bylo uříznuto ucho, byla jim vypalovaná potupná znamení nebo
byli popraveni. V roce 1761 se Marie Terezie rozhodla, že dosavadní
zákazy nahradí násilnou asimilaci a tímto způsobem chtěla "cikánský
problém" vyřešit. Rómové byli prohlášení za "nové občany", nesměli
nadále hovořit svým jazykem a nesměli se oblékat podle svých
tradic. Romské děti byly násilné odebírány z rodin a premiszovany do
neromských rodin k "převýchově".
K nejbrutálnějšímu potlačení Rómů došlo za druhé světové války, kdy
Čechy a Moravu okupovala německá vojska. Do roku 1944 zahynulo v
koncentračních táborech, především v táboře v Osvětimi, šest až osm
tisíc českých Rómů. Během války tak bylo vyhlazeno přibližně 95
procent všech Rómů z Čech a Moravy .
Komunistická vláda, která se v Československu chopila moci v roce
1948, k Rómům přistupovala jako k sociálně zaostalé skupině, která
nutně vyžadovala násilnou integraci a asimilaci s ostatním
obyvatelstvem. Vláda v roce 1958 zakázala kočování zákonem a v roce
1965 se uchýlila k násilnému "rozptylu cikánského obyvatelstva".
Rómy pak přiměla k tomu, aby se z osad stěhovali do nové budovaných
sídlisť, které jim stát poskytl. Romština i tradice Rómů byly
potlačeny a na Slovensku docházelo k případům sterilizace romských
žen, jíž se měl řešit problém vysoké a "nezdravé" natality.
Od pádu komunismu v roce 1989 se situace Rómů v mnohem zlepšila, ale v
mnohem i zhoršila. Na jedné straně dnes Rómové, stejně jako ostatní
obyvatelé České republiky i Slovenské republiky, požívají výhod znovu
získané politické i ekonomické svobody. Obě republiky uznaly Rómy za
národnostní menšinu a Rómové zde začali zakládat svá politická,
kulturní i vzdělávací sdružení.
Na straně druhé však Rómové v míře nesrovnatelně s ostatním
obyvatelstvem utrpěli důsledky složité transformace k tržní ekonomice.
Často jsou prvními, kteří musejí opustit státní podniky a posledními,
které chtějí zaměstnat podniky soukromé. Nezamestatnost Rómů po roce
1989 rychle stoupá - v zemí, která nezamestanost do té doby
nepamatovala.
Ve zprávě Struggling for Ethnic Identity: Czechoslovakia's Endangered
Gypsies z roku 1992 došlo Human Rights Watch k následujícímu závěru:
Od počátku demokratických změn, které s sebou přinesl rok 1989, prudce
vzrostla diskriminace Rómů v oblasti bydlení, zaměstnanosti i v
možnosti jejich přístupu k veřejným i soukromým službám. Všeobecně
zažitá představa o tom, že Rómové zničili lepší byty přidělené státem
za komunismu, vedla k nevybíravě diskriminaci Rómů, kteří se snaží
získat byt v neromské čtvrti. Vysokou nezamestanost Rómů vyvolala i
diskriminace v najímání pracovních sil, a to v obou republikách. Tyto
praktiky nejsou že strany úřadu práce, odpovědných za postup v souladu
se zákoníkem práce zakazujícím diskriminaci, nijak postihovány.
Státní i soukromé restaurace, pohostinství a diskotéky po celém území
republiky stále častěji odmítají vstup Rómům, v některých Rómové
nejsou obslouženi.
Největší nebezpečí v postkomunistickém Československu však pro Rómy
znamená dramatický vzrůstající počet rasové motivovaných činu a násilí
proti těm, kteří nejsou etnickými Čechy. Po roce 1989 se na zdech
začaly objevovat nápisy "Cikáni do plynu!" nebo "Cizinci, táhněte".
Pravicové extremistické oragnizace, jako je například Bílá Liga a Ku
Klux Klan, začaly organizovat demontrace a vydávají tiskoviny. Fyzická
napadení, která někdy konci i smrti, se objevují stále častěji.
Tato tendence pokračuje i po rozpadu České a Slovenské federativní
republiky, k němuž došlo 1. ledna 1993. I přes snahy vlád obou
republik však počet rasové motivovaných útoku v České i Slovenské
republice neustále stoupá. Navíc byl v České republice znemožněn mnoha
Rómům - bývalým občanům federace - přístup ke státnímu občanství, i
když k České republice mají nepochybně osobní vazby. Někteří z nich
dokonce státní příslušnost ztratili.
Ve Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 1995 uvedl
Český helsinský výbor:
V roce 1995 lze v souvislosti s Rómy hovořit o prohlubující se
rasové segregaci uvnitř české společnosti. Segregace je výsledkem
rychlého zhoršování postavení Rómů na trhu práce, relativního
zhoršování jejich účasti ve vzdělávacím systému, ve zdravotnictví a
bydlení, a to s mimořádně negativními a plošnými dopady na extrémní
nezaměstnanost Rómů, na reprodukující se nedostatek byť jen základního
vzdělání, na jejich silnou sociální deprivaci a nadprůměrné zasaženi
kriminalitou i vážnějšími formami organizované trestné
činnosti.
Ačkoli se již nadále nesmějí vést statistiky o kriminalitě v
zavoslosti na etnické příslušnosti, státní úředníci, média i veřejné
mínění žije v neustále představě o vysoké kriminalitě Rómů. Zástupci
romských organizací, kteří tento problém uznávají, zároveň poukazují
na to, že vzniká v důsledku nižšího sociálního a ekonomického statusu
Rómů, a v žádném případě se proto nejedná o predisposici k páchání
trestych činu, jak se často mnozí domnívají. Navíc upozorňují na to,
že média v České republice často Rómy ukazují velmi jednostranně -
jako zloděje, žebráky nebo překupníky.
V důsledku toho všeho pak sílí všeobecně rozšířené předsudky proti
Rómům. Jak uvádí Český helsinský výbor, sedm z deseti Čechů odmítá žít
vedle romské rodiny a jeden z deseti podporuje hnutí "skinheads" nebo
jinou extremistickou skupinu . V červnu roku 1996 získali po volbách v
parlamentu ČR osmnáct křesel (z předchozích čtyř) pravicoví
republikáni, kteří otevřené proklamují svůj protiromsky program.
Romská roztříštěná politická scéna dosud nedokázala být při řešení
této problematiky nápomocna. Po prvních demokratických volbách, které
následovaly po roce 1989, se do parlamentu dostalo i několik Rómů, ale
v parlamentu zvoleném v roce 1992 byl už Róm jenom jeden. Od dubna
roku 1996 už v parlamentu České republiky není ani jeden.
Násilné činy páchané soukromými osobami
Podle dostupných údajů počet násilných trestných činu proti Rómům,
které páchají soukromé osoby, neustále roste. Podle sdělení úřadu
kriminální policie došlo od roku 1990 do roku 1993 v České republice k
121 rasové motivovaným útokům. Od roku 1993 však bylo takových útoku
zaregistrováno již 181, z nich čtyřicet dva bylo spácháno během
prvních dvou měsíců roku 1996.
Organizace zabývající se lidskými pravy i romská sdružení tvrdí, že
skutečný počet je mnohem vyšší, neboť mnohé z těchto útoku nejsou ani
zaregistrovány. Podle občanského sdružení HOST, které se zabývá
monitorováním rasové motivovaných útoku a práci policie, došlo pouze v
roce 1995 k 181 případům napadení z rasových důvodů.
Jedna Romka sdělila v Praže pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki:
Málokdy nechávám děti venku samotné, a už vůbec ne večer. Za
komunistů to bylo lepší. Alespoň jsme měli práci a nemuseli jsme se
bát, že nás kdykoli napadnou skinheadi. Bojím se i posílat děti do
školy.
Mnozí Rómové rovněž pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki sdělili,
že o takových incidentech policii neinformovali, neboz nevěřili, že by
to bylo k něčemu dobře. Někteří z nich měli s policii zkušenosti již z
dřívější doby - byli svědky nebo oběťmi násilí že strany policie, a
proto nevěřili, že by jim policie mohla pomoci.
Ondřej Giňa, ředitel romské organizace Fond naděje a porozumění a
bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti, se v rozhovoru s
pracovníkem Human Righst Watch/Helsinki k tomuto názoru přikláněl:
Mnohé případy nebyly zaregistrovány. Rómové, které někdy policie
nebo skinheadi zmlátili, si nestěžují a ani nevyhledávají lékařské
ošetření, protože se bojí.
Dezider, Giňův sedmnáctiletý synovec, byl v Plzni, kde chodí do školy,
skinheady napaden dvakrát. Pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki
vyprávěl o tom, co následovalo poté, kdy byl na podzim roku 1994
napaden podruhé:
Přišla policie a vyšetřovala. Vzali mne s sebou na
stanici. Vysvětlil jsem jim, co se stalo, ale řekli mi, že s tím
nemohou nic dělat, protože neví, jak se jmenovali ti, kteří mě
napadli. "Skinhead" může být kdokoli. Řekl jsem, že znám jméno jednoho
z těch, kteří mě bílí a oni na to, že s tím něco udělají.
Šli jsme společně za skupinou skinů a on /policista/ mi řekl, abych mu
ukázal, který z nich to byl. Ale byli to nějací jiní skini. Tak mi
řekl, až si sednu do vlaku a jedu domů. Od skinů policie nic
nechtěla. Jenom se zeptali, kam jdou. Na stanici se mnou nic
nesepsali. Nic jsem se nedozvěděl. O týden později jsem tam šel s
dědečkem a dostali jsme zápis, ale od té doby se nic nestalo. Teď už
do školy do Plzně nejezdím, protože se bojím.
Někteří Rómové uváděli, že pokud policii přivolali, buď se vůbec
nedostavila, nebo přijela příliš pozdě. Pokud se policie ukázala,
pracovala pomalu. Jen výjimečně policie zasáhla včas a rozptýlila tak
potenciálně napjatou situaci.
Pan Karel Holomek, romský aktivista z Brna a předseda romské sekce HCA,
sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki:
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud Rómové či anarchisté na jedné
straně a skinheadi na straně druhé organizují demonstrace, policie se
snaží skupiny od sebe rozdělit. A to je tak všechno. Když ale
skinheadi rázují městem a křičí "Heil Hitler!", policie nic
neudělá... Pokud skinheadi někoho nápadnou, policie řekne, že nešlo o
rasové motivovaný útok, ale o běžné napadení. Policie sdílí stejný
názor jako většina lidí - že Rómové pro společnost představují zátěž.
Petr Uhl, bývalý disident a zakládající člen hnutí HOST, pracovníkovi
Human Rights Watch/Helsinki řekl:
Policie nejenže skiny toleruje, ale dokonce je i podporuje. Ne
otevřené, protože vědí, že by to nebylo legální. Ale často se ukáže,
že se skinheady sympatizují. Abychom této situaci mohli čelit,
založili jsme HOST. Chceme dělat to, v čem stát selhává. Musíme
státní orgány upozornit na to, že místní orgány jednají v rozporu se
zákony . Někteří z vládních činitelů přiznávají, že se problémy s
policii skutečně vyskytují.
Hana Frištenská, bývalá vedoucí sekretariátu Rady pro národnosti,
upozorňuje na pozitivní změny v práci policie, ale rovněž pracovníkovi
Human Rights Watch/Helsinki sdělila:
Netvrdíme, že práce policie je v naprostém pořádku. Policie se musí
vypořádat s břemenem minulosti. Mnozí policisté sloužili již za
bývalého režimu, kdy pracovali s nejrůznějšími "problematickými
skupinami" (?), jako například s lidmi, kteří odmítali pracovat.
Vnitřní zpráva ministerstva vnitra z roku 1995 pokládá rasismus že
strany policejních složek za závažný problém. Pracovník Human Rights
Watch/Helsinki se dozvěděl od několika lidí, kteří zprávu četli, že
podle údajů v ní uvedených sympatizuje se skinheady zhruba 60%
policistů.
Petr Zelasko, který na pražském oddělení kriminální policie sleduje
činnost extremistických skupin, sdělil, že zprávu ministerstva vnitra
zná, ale její nálezy vyvracel. Pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki sdělil:
Mezi policií žádný rasismus není. Jde pouze o jejich /tj. policistů/
osobní zkušenost. Mnozí z nich měli s Rómy špatně zkušenosti.
Někteří z nich, kteří pracují s Rómy dennodenně, by mohli dokonce
říct, že co Róm, to zloděj. Jedná se o individuální záležitost.
Doktor Zelasko popsal změny v úsilí bojovat proti problémů rostoucího
počtu rasové motivovaných útoku, k nímž v policii došlo v posledních
letech. V lednu 1996 pracovalo v rámci kriminální policie zvláštní
oddělení zaměřené na práci s extremistickými skupinami. Odborníci z
různých složek policie, zástupci židovské obce, soudci a státní
zástupci byli přizváni, aby se zúčastnili výcviku pracovníků této nové
složky. Do současné doby však nebyli přizváni žádní Rómové. Přestože
místní policie přislíbila zapojit do policejních složek více Rómů, k
listopadu 1996 nebyl údajně zaměstnán ani jeden.
Změny v policii však v každém případě něco pozitivního přinesly:
romští aktivisté tvrdí, že v posledním roce je patrná snaha policie
být k jejich potřebám přece jenom citlivější. Přesto však počet útoku
neustále vzrůstá, a dokonce i policie přiznává, že tento trend bude
zřejmě pokračovat i nadále. Dosud však policie neprojevila vážnou
snahu Rómy před fyzickými útoky ochránit.
Reakce právního systému
V druhé polovině roku 1995, poté, kdy byl brutálně zavražděn Tibor
Berki (viz dále), vláda svůj postoj k rasové motivovaným útokům
změnila. Zaujala jednoznačný postoj a trvala na tom, aby byly rasové
motivované útoky trestaný přísněji; vyzvala státní zástupce, aby
žádali nejpřísnější možné tresty u těch případů, kdy se u trestného
činu prokáže rasová motivace . Romské organizace i organizace
zabývající se lidskými pravy od té doby zaznamenaly v práci soudu
výrazně zlepšení.
I přes tyto pozitivní změny však soudy často nejsou schopny zákon v
praxi aplikovat rovnoprávné. Příliš často dochází k tomu, že očividně
rasové motivované činy jsou soudy posuzovány jako běžné přepadení bez
rasového motivů nebo jako rvačka mezi jednotlivci. V některých
případech prokázali soudci otevřené sympatie se skinheady a jinými
extremisty, kteří se dopustili rasové motivovaného násilí.
Jana Chalupová, vedoucí odboru styku s veřejnosti kanceláře prezidenta
Václava Havla sdělila pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki:
Nevěřím, že by změny trestního zákona něco přinesly. Není jich
využíváno nebo jich soudy využívají jen výjimečně. Jsem si jistá, že
tím se problém nevyřeší. Soudci, státní zástupci i policie nás
informuje, že skinheadi pocházejí z "dobrých rodin" a že se jednalo
pouze o dětské hry. Když ale jde o romského chlapce, který něco
ukradne, pak se o dítě z "dobré rodiny" nejedná.
Zřejmě nejilustrativnějším příkladem zde může být případ Tibora
Berkiho, jehož zavraždění bylo podnětem k výše uvedeným změnám v
trestním zákonů. V květnu 1995 byl tento třiačtyřicetiletý Róm
zavražděn ve svém domě v jihomoravské Brečlaví. Do domku vpochodovali
čtyři mladíci a zmlátili Tibora Berkiho baseballovými
pálkami. Útočníci Berkiho osobně neznali a byli před tím spatření v
hostinci, kde se domlouvali na tom, že "pudou na Cikána".
Vláda veřejné útok odsoudila a státní zástupce požadoval nejvyšší
možný trest za rasové motivovaný útok. I přesto soud dne 12. prosince
rozhodl, že rasový motiv nelze v tomto případě prokázat, neboz
pachatele během samotného napadení žádná hanlivá rasistická hesla
nevykřikovali.
Zdeněk Podrázský, který skupinu útočníků vedl, byl odsouzen k dvanácti
letům odnětí svobody za vraždu, zatímco spolupachatel Martin Komár byl
odsouzen k osmnácti měsícům. Dva další, kteří se útoku zúčastnili,
byli odsouzení k podmíněnému odnětí svobody na dva roky. Předsedající
soudce Jan Engelman odmítl rasovou motiavci útoku slovy:
"Nebylo však prokázáno, že by Podrázský baseballovou pálkou v úmyslu
zabít Berkiho jako Cikána....Jednal podvědomě, protože Berki držel v
ruce sekeru. Navíc po celou dobu útoku mlčel, nevykřikoval žádná
hanlivá slova, z nichž by byl zřejmý rasisticky motiv."
Romští aktivisté i aktivisté v oblasti lidských práv byli rozhodnutím
soudu pobouření a vyslovili obavy, že takový rozsudek je nebezpečným
precedentem pro podobně případy. Ondřej Gina pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki sdělil:
Soud vyřkl, že se nejednalo o rasové motivovanou vraždu. Pokud soud
není schopen dokázat rasovou motivaci v tak brutálním případě, pak v
běžných případech, kdy je někdo na ulici napaden skinem, může být
útočník přinejlepším odsouzen za napadení.
I předseda vlády Václav Klaus vyjádřil nad rozsudkem podiv a státní
zástupce se proti rozsudku odvolal. Dne 23. května 1996 zrušil
odvolací soud v Olomouci předchozí rozsudek a rozhodl, že se skutečně
jednalo o rasové motivovaný útok. Tresť uloženy Podrázskému byl zvýšen
o jeden rok.
I přes pozitivní vývoj bylo Human Rights Watch/Helsinki informováno o
mnoha jiných případech, kdy soudy selhaly a rasové motivované útoky
nestíhaly a neodsuzovaly k nejvyšším možným trestům. K zřejmě
nejkřiklavějšímu případů došlo v prosinci roku 1994 v Písku. Rok před
tím se do Písku sjela z okolí početná skupina skinheadů, kteří se
chtěli zúčastnit fotbalového utkání. 24. září pak na ostrůvku v řece
Otavě narazili na skupinu čtyř romských chlapců, napadli je klacky a
kameny a neumožnili jim, aby vylezli z vody. Jeden z chlapců,
sedmnáctiletý Tibor Danihel, se utopil.
Dva že skinheadů byli následně odsouzení za "ublížení na zdraví s
následkem smrti", a to aniž by byla vůbec zmíněná rasová motivace
jejich činu, a byli podmíněně odsouzení k jednomu roku odnětí svobody.
Policie si vyžádala rozbor krve romských chlapců. Z jistila, že
chlapci před tím čichali lepidlo, a tvrdila, že jejich následný stav
přispěl k tomu, že se Tibor Danihel utopil. Krev útočníků však k
rozboru poslána nebyla.
Během procesu prokázal soudce otevřené sympatie ke skinheadům.
Ladislav Zamboj, sociální pracovník, který se soudního přelíčení v
Písku zúčastnil, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki:
Soudce jasné ukázal, že je na straně skinů. Místnost, v níž k
přelíčení došlo, byla plná skinheadů. Novináři ani aktivisté v oblasti
lidských práv se dovnitř nedostali, protože tam bylo plno. Soudce byl
k výtržnostem že strany skinheadů - kteří byli neurvalí a hrubé
nadávali svědkům - očividně shovívavý. Řekl jenom :"No tak, chlapci,
uklidněte se nebo vám mám dát pokutu?"
Václav Trojan se přelíčení zúčastnil jako zástupce Českého helsinského
občanského shromáždění (HCA) a místní pobočky nevládní organizace
Amnesty Interntional. Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil:
Soudní síň byla plná skinheadů. Ani jsem se nedostal dovnitř. Policie
mi sdělila, že už dovnitř nesmím. Řekl jsem jim, že přelíčení
monitorují pro HCA, a poté jsem se do síně proplížil. Po vynesení
rozsudku se matka zabitého chlapce rozplakala a soudci
řekla:"Zacházíte s mým chlapcem, jako by byl zvíře." Soudce přikázal
policii, aby matku vyvedla že soudní síně a obvinil ji z pohrdání
soudem .
Podle Václava Trojana se v posledních dnech soudního přelíčení na
romských domech v okolí objevily sprejem nastříkané německé nápisy
"Zigani Raus" (tj. "Pryč s Cikány"). Pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki dále sdělil:
Viděl jsem to a šel jsem to oznámit na policii. Řekl jsem, že jim jdu
oznámit trestný čin. Po dlouhém dohadování se mne zeptali, co vlastně
chci. Aby nápisy umyli? Jsou ale povinni takový případ vyšetřit.
Vůbec to nechápali a o mém oznámení neučinili žádný písemný
záznam.
Stejně jako v případě Berkiho se i v tomto případě státní zástupce
odvolal a požadoval přísnější trest. K novému přelíčení mělo dojít v
červnu 1996, avšak v ještě nyní, lednu 1997, zůstává soudní řízení
nadále otevřené.
Další problém, na který Rómové narážejí u soudu, pramení z jejich
nedostatečného právního vědomí. Všeobecně nižší úroveň vzdělání a v
některých případech i negramotnost je vydává na pospas zneužívání
státní moci. Navíc je, často z finančních důvodů, mezi právníky jen
málo takových, kteří by byli ochotni se jejich případů ujmout. Někteří
právníci sdělili Human Rights Watch/Helsinki, že práce pro Rómy je
poznamenává: zastupovat romského klienta jim může přinést
nepříjemnosti s policii a soudy či odradit další klientelu.
Reakce vlády
Vražda Tibora Berkiho konečně vyvolala i reakci vlády. Premiér Václav
Klaus útok odsoudil a svolal schůzku členů vládního kabinetu, aby
spolu prohovořili problém rasového násilí. Jejich rozhodnutí vedlo k
novelizaci některých bodů trestního zákona a k pokynů státním
zástupcům, aby požadovali nejpřísnější možné tresty za rasové
motivované útoky. V rámci kriminální policie začala fungovat nová
složka zaměřena na extremistické skupiny v České republice.
V komentáři uveřejněném v Mladé Frontě pod názvem "Jak řešit problém
rasismu" řekl Jiří Novák, v té době ministr spravedlnosti :
"Role státu při řešení tohoto problému je důležitá a nenahraditelná.
žijeme v demokratickém státě a instituce takového státu by měly
občanům zaručit rovnost ochrany před těmi, kteří instituce
zpochybňují, a zároveň zasáhnout proti všem, kteří tento princip
nerespektují. ... Vláda této republiky bezpochyby udělá vše, co je v
jejich silách, pro to, aby slovo rasismus zmizelo z každodenního
slovníku."
Romští aktivisté i aktivisté v oblasti lidských práv rozhodnutí vlády
vítali, ale zároveň si stěžovali, že její iniciativa přišla příliš
pozdě a nesla do hloubky. Ondřej Gina k tomu pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki sdělil:
Šlo o reakci na nejbrutálnější rasisticky čin, ke kterému v České
republice došlo. Klaus před tím ostatní případy ignoroval a ozval se
až po tomto případů.V důsledku toho byla přijata některá legislativní
opatření, ale šlo jen o snahu zlepšit práci policie, soudu a státních
zástupců. Stát neprojevil snahu zabývat se tímto problémem obecně, ale
zaměřil se jen na práci institucí. Vždycky se něco stane, až když
někdo zemře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje
pozornost. Je to obrovská tragédie, protože naše děti ztrácejí možnost
chodit do škol. Policie i společnost celkové zůstává pasivní.
Ve výroční zprávě o stavu lidských práv v ČR, kterou každoročně
vypracovává Český helsinský výbor, se v roce 1995 uvádí:
České republice se dosud nepodařilo zajistit ochranu Rómů před
násilnými akty rasismu a diskriminace, které mají v posledních letech
zřetelně vzestupnou tendenci a jejichž výsledkem jsou úmrtí a vážná
trvalá zranění. Závazek ochrany menšiny před rasovým násilím není
naplňován ani represivními složkami, ani prevenci, ať již bezpečnostní
nebo výchovnou. Stát má tendenci reagovat až na akty násilného
rasismu, a to zpravidla verbálními vyhlášeními a justičně, nikoliv
aktivní politikou prevence.
Hana Frištenská z Úřadu vlády ČR pro národnosti zdůrazňuje kroky,
které vláda učinila po vraždě Tibora Berkiho. Stále se však domnívá,
že by česká vláda mohla v boji proti rasismu postupovat razantněji. V
rozhovoru s pracovníkem Human Rights Watch/Helsinki uvedla:
Vláda musí začít uvažovat o rasismu jinak. Ne tedy o obětech rasismu,
ale o rasismu jako fenoménu. Dosud neučinila dostatečná opatření, aby
rasismu předcházela. V této společnosti však ani veřejnost, ani stát
nezastává názor, že rasismus je dobrá věc.
Karel Holomek, poslanec prvního postkomunistického parlamentu ČR a
přední romský aktivista, se domnívá, že problém je spíše na úrovni
místních úředníků. Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil:
Musím objektivně přiznat, že vláda jako taková rasistická není.
Pokouší se dělat, co je v jejich silách. Její práce však není
bezchybná a naráží na mnohé překážky ve společnosti. Například
předložila parlamentu návrhy zákonů, týkající se přísnějších trestu za
rasové motivované násilí, než tomu je u běžných fyzických
útoku. Výroky soudu však těmto změnám často neodpovídají .
Všeobecně lze konstatovat, že Human Rights Watch/Helsinki se že své
zkušenosti s tímto názorem shoduje. K mnohým případům zneužití Rómů
dochází na místní úrovni: na policejních stanicích, v soudních síních
a na úřadech. V každém případě je však vláda ČR povinna dodržet své
závazky v souladu s mezinárodním právem a " všemi dostupnými
prostředky bez prodlení usilovat o politiku eliminace rasové
disriminace v jakékoli podobě..." Ministerstvo vnitra je navíc
zodpovědně za zákrok každého policisty a ministerstvo spravedlnosti za
každého soudce. Neschopnost razantního přístupu v boji proti
diskriminaci na všech úrovních se rovná tichému souhlasu s rasistickým
chováním.
Násilí vuči Romům ze strany policie
Přestože se od pádu komunismu mnohé zlepšilo, představuje násilí že
strany policie i nadále, zvláště pro Rómy, velký problém. Mnozí Rómové
uvádějí, že že strany policie dochází ke svévolnému jednání a někdy k
neopodstatněnému násilí pouze proto, že Rómové nejsou "bílí Češi". V
každoroční zprávě o stavu lidských práv v ČR uvedlo ministerstvo
zahraničí USA:
I v roce 1995 má /policie/ v široké veřejnosti neblahou reputaci, k
čemuž zčásti dochází i v důsledku dědictví z období komunismu.
Existují záznamy o pochybeních že strany policie a příběhy o fyzických
útocích a zneužívání pravomoci, často namířených proti cizincům a
Rómům.
Human Rights Watch/Helsinki se setkalo v posledních letech s dvěma
případy, kdy došlo k úmrtí Róma v důsledku zneužití pravomoci že
strany policie. Žádný z příslušných policistů však nebyl pohnán k
odpovědnosti.
Smrt Martina Červeňáka
Dne 8. červne 1994 pracoval Martin Červeňák spolu s třemi bratry před
svým domkem ve vesnici Jenikovice nedaleko města Horšovsky Týn. Podle
výpovědi členů Červeňákovy rodiny se před jejich domkem okolo desáté
hodiny dopoledne objevili tři policisté a řekli, že si potřebují
Martina Červeňáka odvést na policejní stanici, ačkoli neuvedli žádný
důvod. Později se dozvěděli, že byl podezřelý z krádeže rádia.
Policie rodině sdělila, že se Martin brzy vrátí. V půl čtvrté
odpoledne jim však volala přítelkyně rodiny a uvedla, že viděla, jak
Martina z policejní stanice v Horšovském Týně odváží
ambulance. Ladislav Červeňák, Martinův bratr, dále uvedl:
Volali jsme na policejní stanici a odkázali nás na Dr. Lukáše
Rezka v Horšovském Týně. ... Doktor uvedl, že Martin spadl na kámen a
způsobil si tak otevřenou ránu na hlavě. Znovu jsme volali na policii
a policista nám sdělil, že Martin upadl na topení .
Rodina se proto vydala do nemocnice a tam zjistili, že Martin byl
převezen na jednotku intenzívní péče a pravděpodobně úraz nepřežije.
Brzy poté zemřel na následky střelné rány do hlavy.
Oficiální záznam policie, vystavený 30. září 1994, uvádí, že Martin
Červeňák napadl tři policisty - Horáka, Marka a Bártu - kteří
dokončovali policejní vyšetřování na stanici. V následně rvačce, uvádí
dále zpráva, došlo k náhodnému výstřelu z pistole jednoho policisty a
výstřel zasáhl Červeňáka do hlavy. Zpráva uzavírá, že "neexistuje
podezření, že by se jednalo o trestný čin" že strany policie.
Martinův otec Mátej proti závěru policejní zprávy protestoval.
Policie mu doporučila, aby se obrátil na místního právníka Vlastimila
Kaplana s žádosti, aby mu se stížnosti pomohl. Podle pana Červeňáka je
tento právník zadobře s místní policii. Rodině sice účtoval poplatky
za konzultaci, ale s případem jim nepomohl. Pracovník Human Rights
Watch/Helsinki viděl dopis, který pan Mátej Červeňák adresoval policii
a v němž protestuje proti závěru, ke kterému při vyšetřování došla.
Zároveň vyžaduje podrobnější informace o smrti svého syna. V odpovědi
Václava Královce, člena zastupitelství v Plzni, se píše:
V zápisu o vyšetřování jsem nenašel nic nepatřičného. Jediné, co Vám
nyní zbývá, je upustit od své bezdůvodně iniciativy. Zároveň Vás musím
informovat, že pokud vznesete další podobnou žádost, nás úřad na ní
již neodpoví a ani nepotvrdíme její příjem. Policisté Horák, Marek a
Bárta nadále pracují jako policisté v nedalekých Domažlicích.
Smrt Václava Baláže
Dne 22. listopadu 1991 opouštěl Róm Václav Baláž spolu se třemi
přáteli hostinec v Brečlaví, kde bydlel. Skupina mužů byla očividně
podnapilá a zastoupila cestu projíždějícímu autu, které řídil kapitán
Petr Beránek, policista , který nebyl v daně chvíli ve službě. Celý
incident následně skončil rvačkou. Baranek vystřelil z pistole, zabil
Baláže a dva další může zranil.
Kotrolní orgány ministerstva vnitra zahájily vyšetřování a rozhodly,
že Baránek byl nejprve napaden a že zbraně vystřelil omylem poté, co
se muži pokuseli mu ji vytrhnout. Oficiální zpráva pak uvádí, že
Baránek se "zachoval v souladu se zákonem, který upravuje chování
policie."
Romští aktivisté však i nadále tvrdí, že šlo o vraždu. Svědčí
incidentu potvrdili romským aktivistům, že Baranek může napadl jako
první, vystřelil na ne a zabil osmnáctiletého Baláže. Četné námitky
vznešené na adresu ministerstva vnitra a na státní zastupitelství
požadující obvinění Baránka však zůstala bez odezvy.
Karel Holomek, který byl poslancem československého parlamentu v době,
kdy k incidentu došlo, sdělil pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki:
Vznesl jsem v parlamentu inetrpelaci týkající se policisty
Baranka, který vystřelil do skupiny opilých Rómů. Dotkli se jeho auta,
na což Baránek zareagoval tím, že z auta vystoupil a do skupiny
vytrelil. Policistů sice od policie vyhodili, ale tím to také
skončilo.
Human Rights Watch/Helsinki zjistilo, že Petr Baránek v současnosti
pracuje jako policejní kapitán v Brečlaví.
Tyto a další incidenty zneužití pravomoci policie vedly postupně k
tomu, že Rómové mají v policii obecně pramálo důvěry. Ondřej Gina k
tomuto v rozhovoru s pracovníkem Human Rights Watch uvedl:
Pokud se instituce, jakými je policie, soudy a vyšetřovatele
nemohou dopátrat pravdy, když je v případů zaangažován někdo z jejich
řad, jak mohou lidí ochránit od individuí, jakými jsou třeba
skinheadi?
Odmítání vstupu do veřejných prostor
Po celé České republice se vyskytují případy, kdy je Rómům odmítán
vstup do hostinců, na diskotéky, do restauraci, na koupaliště a do
jiných veřejných prostor, až jsou již v soukromém vlastnictví nebo ve
vlastnictví státu.
Zpráva vydaná Českým helsinským výborem za rok 1995 uvádí:
Byly evidovány případy otevřené nenásilné diskriminace menšin,
zejména Rómů, a to ve službách, obchodech, restauracích apod., kde
pracovníci odmítli obsluhovat nebo vpustit Rómy do zařízení. Tyto
akty diskriminace, v některých případech zcela veřejné deklarované
(vývěsky typu "Cikány neobsluhujeme"), zůstávají nepostižený,
protože není k disposici přímý legislativní nástroj k jejich postihu a tzv.
nepřímé se nevyužívají.
Občanské sdružení HOST, které sídlí v Praze, prověřuje případy, kdy je
Rómům odmítán přístup do veřejných prostor tím, že je záměrně posílají
do podniků, o nichž se ví, že Rómy neobsluhují. Paní Holomkova, která
tento projekt realizuje v Brně, sdělila pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki, že z dvaceti restauraci v Brně, kde byl tento pokus
proveden, jich šest odmítlo Rómy obsloužit.
Její otec Karel Holomek pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki
sdělil:
Zrovna tento týden jsem se s tím setkal. Dva z mých zaměstnanců,
kteří jsou oba Rómové, šli do restaurace, ale zaměstnanci je nepustili
dovnitř. Rovnou jim řekli:"Tady vás neobsloužíme."
Human Rights Watch/Helsinki se rovněž dozvědělo o rokycanské
restauraci Na železné, v níž odmítají Rómy obsluhovat. Pracovník Human
Rights Watch/Helsinki se pak sám stal svědkem situace, kdy číšníci
odmítli obsloužit ženu, již mylně pokládali za Romku.
V prosinci 1995 bylo v na základě oznámení Ondřeje Gini Rokycanech
zahájeno trestní stíhání majitele restaurace Na železné. Obvodní
oddělení rokycanské policie velmi rychle případ prošetřilo a
skutečnost, že majitel I. B. restaurace odmítal, aby do jeho
restaurace Rómové chodili a byli obslouženi, kvalifikovalo jako
přestupek. Stejně tak tento čin hodnotil i okreseni soud v Rokycanech,
který následně řízení zastavil, neboť zákonná lhůta k projednání
přestupku - jeden měsíc - byla již překročena. Státní zástupce z
Rokycan však v červnu 1995 vznesl obvinění proti majiteli restaurace,
a jeho chování naopak považoval za trestný čin, a nikoli
přestupek.
Při hlavním líčení dne 27. 8. 1996 soud shledal majitele restaurace
nevinným, neboť předložené důkazy (včetně záznamu na videokazetě, na
němž byli zachycení pracovníci restaurace odmítající Rómům vstup)
nepokládal za dostatečně průkazné. Státní zástupce se proti rozsudku
ihned odvolal - ke krajskému soudu v Plžní a plzeňskému státnímu
zastupitelství. Na konci ledna 1997 nebyl ještě o průběhu odvolacího
řízení plzeňským soudem nijak informován.
V březnu 1996 vypukl v jihomoravské Brečlavi spor, který se týkal
kandidáta na poslanecký post Rudolfa Baránka. Tento muž si na svůj
hotel umístil vývěsku :"Z důvodů opakovaných krádeží je vstup osobám
romského původu zakázán." Po protestech veřejnosti vývěsku odstranil a
na seznamu kandidátů strany LSNS byl Baránek posunut na poslední
místo. Ladislav Body, v té době jediný Róm v parlamentu ČR, poté podal
na Baranka žalobu za podněcování rasismu. V červnu 1996 se případ
stále ještě vyšetřoval.
Diskriminace ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti
Ač se na tuto otázku naše zpráva příliš nezaměřila,
nelze opomenout, že Rómové dennodenně čelí distriminaci ve sféře
bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti. Situaci výstižně shrnul Václav
Trojan z HCA, když řekl:
Rómové tvoří ve společnosti marginální skupinu a nejsou schopni se
bránit. Situaci pak zneužívají jak soukromé osoby, tak místní
úředníci. Pro romské děti existují například nové vzdělávací
programy, jakým je Head Start a mimoškolní aktivity. Většina romských
děti však i nadále navštěvuje zvláštní školy, které byly původně
zřízeny pro děti mentálně zaostalé.
Mnozí Rómové sdělili Human Rights Watch/Helsinki, že jejich děti
navštěvují zvláštní školy, přestože by na základní školu stačily. Ve
zprávě, kterou o Rómech v Československu vydalo Human Rights
Watch/Helsinki v roce 1992, se uvádí:
"Zvláštní školy poskytují nižší vzdělání a výrazně menší možnost
výběru dalšího studia nebo práce."
Na základních školách často romské děti sedí až v poslední lavici a
jsou zesměšňovány ostatními dětmi a někdy i vyučujícími.
V květnu 1996 vydalo sdružení HOST osmdesátistránkovou zprávu o
nerovnoprávnosti ve školském systému. Zpráva se zaměřila na sedm
bodů. Mezi jinými šlo o de facto segregaci romských děti ve zvláštních
školách, kde je s nimi nakládáno jako s mentálně postiženými dětmi, o
násilí namířeném proti romským dětem, o nedostatečné adekvátní reakci
vyučujících na projevy rasismu ve škole, o nedostatek finanční podpory
na vzelavani Rómů, o nedostatek možnosti dalšího vzdělávání Rómů i o
nedostatek romských vyučujících a neochotu vlády zaujmout k dané
situaci postoj.
Nedostatečné vzdělání je bezpochyby důvodem omezených možnosti získat
úspěšně zaměstnání. Ale i vzdělání Rómové se setkávají s problémy na
trhu pracovních sil. Příklad, který pracovníkovi Human Rights
Watch/Helsinki vyprávěl Z.M. z Ústí nad Labem, mnoho Rómů zakusilo na
vlastní kůži:
Zajímal jsem se o práci na stavbě. Manažer mi řekl, abych se u
nich stavil. Když jsem ale přišel, viděl, že jsem Cikán, a řekl mi, že
jsou všechna místa už obsažena.
V Ústí nad Labem zřídil pracovní úřad zvláštní rekvalifikační kursy
pro Rómy. K disriminaci Rómů na trhu pracovních sil však dochází i zde
ve stejně míře jako v jiných českých městech.
Svoboda pohybu je garantovaná Listinou základních práv a svobod.
Rómové však soustavně narážejí po celé České republice na problémy s
hledáním ubytování a přihlašováním se k pobytu. Ve zpave vydané Human
Rights Watch/Helsinki se uvádí: "Rómové mají často problémy s hledáním
ubytování, protože Neromove nechtějí, aby 'celé své okolí
zdevastovali.'"
Zákon o občanství
K 1. lednu 1993 zanikla Česká a Slovenská federativní republika.
Bývalá federace se pokojně rozpadla na dvě republiky - Českou a
Slovenskou. Oba nové vzniklé státy přijaly nové zákony o státním
občanství, které určují, kdo získá a kdo nezíská státní občanství.
Slovensko se rozhodlo, že každý občan bývalého Československá může na
vlastní přání nabýt v době opce občanství Slovenské republiky nehledě
na místo pobytu před rozpadem federace. Federální doklady jednoduše
vyměnili za doklady slovenské.
České republika ale k nabytí státního občanství stanovila přísnější
požadavky. Podle zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR
(zákon c. 40/1993 Sb.), který byl parlamentem schválen 29. prosince
1992, se všichni bývalí občané federace s republikovým občanstvím ČR
stali automaticky státními občany ČR. Bývalí občané federace s
republikovým občanstvím SR museli o státní občanství ČR žádat, a to
zprvu na základě opce, později na základě naturalizace, a k podání
žádosti museli splnit řadu přísných podmínek.
Zákonem tak byly ustanovený nové občanské instituty, které před tím
neexistovaly. V době federace nemělo republikové občanství žádný
prakticky význam: daně se odváděly podle místa trvalého pobytu, podle
místa trvalého pobytu občané federace volili do republikových části
parlamentu, takže republiková státní příslušnost nevykazovala známky,
které s sebou běžné institut občanství nese. Mnozí o své republikové
příslušnosti ani nevěděli a stěhovali se z jedné republiky do druhé,
aniž svou republikovou příslušnost měnili.
Když ale nový český zákon o občanství vsoupil v platnost, ukázalo se,
že rozdíl mezi slovenským a českým státním občanstvím se bude týkat
zejména jedné části populace. Zhruba 95 procent Rómů se totiž do České
republiky přistěhovalo po skončení druhé světové války že Slovenská.
Jen málokdo z nich si svou republikovou příslušnost změnil a v
důsledku zákona 40/1993 Sb. byli považováni za slovenské občany,
přestože v ČR žili od padesátých let. Jejich děti, narozené po
31. 12. 1953, jsou rovněž považovány za občany SR, i když se na území
ČR narodily, žily zde celý život a ke Slovensku nemají žádné vazby.
Protože však byli považováni za Slováky, museli splnit celou řadu
přísných podmínek a projít složitým řízením, aby nakonec obdrželi
státní občanství republiky, v níž strávili většinou svého
života. Mnozí Rómové nebyli schopni všechny podmínky splnit, zejména
pak podmínku pětileté bezúhonnosti nebo podmínku nepřetržitého
pětiletého trvalého pobytu (po dobu opce dvouletého). Rovněž došlo k
případům, kdy byli svévolně odmítání pracovníky úřadu pověřených
vyřizováním žádosti i přes to, že zákonné podmínky k žádosti
splňovali.
Přední české i mezinárodní organizace, jakými je například Úřad vysoké
komisařky OSN pro uprchlíky (UNHCR), Rada Evropy a Komise o
bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) prohlásily, že se zákon
neshoduje s mezinárodními právními principy. Ve zprávě, kterou o
zákonů o občanství vypracovalo UNHCR, se praví:
... bývalí občané federace, kteří měli trvalý pobyt v České
republice, neměli být od 1. ledna 1993 považováni za občany Slovenské
republiky. Osoby, kterých se tato zpráva týká, nebydlely v SR a s
Českou republikou mají přímé a úzké vazby. To, že osoby, které na
Slovensku nebyly hlášeny k trvalému pobytu a se Slovenském nemají
žádné vazby, zatímco k ČR je mají, byly označeny za slovenské občany,
naznačuje, že se zákon neshoduje s obecně uznávanými principy
mezinárodního práva.
Na schůzce OBSE v roce 1994, která byla věnována Rómům, svůj postoj
vyjádřil i Max van der Stoel, vysoký komisař pro národnostní menšiny
při OBSE:
V žádném případě by nové zákony o občanství neměly mít takovou podobu
a aplikaci, ve které dochází k diskriminaci žadatelů o občanství, nebo
dokonce k odmítnutí pravděpodobně desítek tisíců žadatelů, kteří na
území republiky pobývají buď celý život, nebo jeho značnou
část, a z nichž většinu tvoří Rómové. V důsledku toho se pak z těchto
občanů stávají "cizinci" ve své vlastní zemí. Takový přístup by
podkopal to, co já považují za dlouhodobý zájem státu. Dovolil bych si
důrazně apelovat, aby zjevně negativní důsledky takového zákona byly
vzaty v úvahu a aby došlo k příslušným změnám.
Řada českých nevládních organizací zpracovala podrobně zprávy o
disriminacnim dopadu zákona na romskou komunitu. Nadace Tolerance,
která o zákonů vydala šest zpráv sestavených na základě rozhovoru se
stovkami Rómů, uvádí:
Zákon se zaměřil na to, aby možnost nabytí občanství ČR Rómy byla
omezena, a obsahuje řadu podmínek, které příslušníci této etnické
skupiny mohou splnit jen velmi obtížné.
V době, kdy pracovník Human Rights Watch/Helsinki působil v České
republice, hovořil s řadou lidí, kteří buď dopady zákona monitorovali
nebo jimi byli osobně postižení. Ač je těžké dokázat takové tvrzení s
jistotou, lze z naší zprávy usoudit, že existuje dostatek důkazů o
tom, že byl zákon vypracován se zvláštním záměrem znemožnit Rómům
přístup k českému státnímu občanství. V každém případě není pochyb o
tom, že ve svém důsledku zákon postihl v ČR Rómy v míře nesrovnatelně
s ostatní populaci.
Přes to všechno česká vláda i nadále zákon obhajuje. I když prezident
V. Havel disKkriminační aplikaci zákona kritizoval, trvá i on na tom,
že z právního hlediska je zákon v pořádku. V dopise adresovaném OBSE
uvedl ředitel odboru zahraniční politiky prezidentské kanceláře:
Prezident Havel věří, že je český zákon o občanství srovnatelný s
obdobnými zákony v zahraničí. Podmínky obsažené v zákoně jsou závažné
pro všechny obyvatelé bývalého Československe a nediskriminují žádnou
národnost nebo etnickou skupinu.
V případě nové vzniklých státu podporuje Human Rights Watch tzv.
"zero option", tj. garancí státního občanství všem, kdo byli na území
hlášení k trvalému pobytu v době, kdy nový stát vznikl, a kteří byli
občany předchozího státu. Jakýkoli jiný postup může vést k tomu, že
občanství bude odmítnuto osobám, jež mají k danému území přímou a
úzkou vazbu, v tomto případě k České republice. Osoby, které zde
nenabyly občanství, migrovaly v době, kdy bylo Československo
jednotným státem, že Slovenská do České republiky. Domníváme se, že
většina z těchto lidí nemohla předvídat následně politické změny a v
České republice pobývali v domnění, že jejich další pobyt nebude
otázkou státního občanství ovlivněn. Tito obyvatelé musejí být
posuzování podle jiných měřítek než noví imigranti, tj. lidé bez přímé
vazby k České republice, kteří o státní občanství žádají po rozpadu
československé federace.
Náš zájem o nárok na občanství je dvojnásobný: za prvé občanství dává
právo na základní lidská práva, jako je hlasovací právo nebo právo na
pobyt. Upřít tedy občanství těm, kteří je zasluhují, by proto
odporovalo právu volit, které je garantováno čl. 25 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech a článku 7 dokumentu OBSE z
Kodaně z roku 1990. Za druhé pak vlastnictvni majetku a možnost s ním
volně disponovat i další sociální a ekonomická práva závisejí na
občanství.
Zákony o občanství, které znemožňují jeho nabytí osobami, jež je
zasluhují, by následně vedly k vytvoření kategorie lidí, již by se
stali oběťmi systematické diskriminace zakázané čl. 27 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech.
Není pochyb o tom, že v důsledku zákona o občanství zůstalo množství
lidí dlouhodobě pobývajících na území ČR nebo zde žijících celý život
bez českého občanství - a většinou se jedna o Rómy. Podle ministerstva
vnitra byla žádost o občanství k 31. prosinci 1995 zamítnuta pouze
dvěma stům československých občanů. Závěry, ke kterým však došly
české nevládní organizace, naznačují, že je ve skutečnosti počet
zamítnutých žadatelů mnohem vyšší. V jedné zprávě se například
zástupci Nadace Tolerance dotazovali 255 Rómů z osmi měst, jejichž
žádost o občanství byla zamítnuta. Zjistili, že 52 procent oněch
žadatelů se v ČR narodilo a 26% zde žije déle než dvacet let. Odhady
se různí, ale nevládní organizace tvrdí, že kolem 10 000 až 25 000
lidí, kteří mají přímou a úzkou vazbu ČR, nezískalo české občanství.
Někteří z těchto lidí ztratili státní příslušnost de iure, jiní byli
vyhoštění na Slovensko. Ti, kteří v Čechách zůstali, nemají hlasovací
právo ani se nemohou zúčastnit privatizace a jen obtížné získávají
státní sociální podporu.
Historické pozadí zákona
V létě 1992 začaly debaty o regulaci "cikánské otázky". Z části šlo o
odpověď na rostoucí kriminalitu v Československu a většinou z ní byli
obviňování Rómové. Navíc pak místní úřady vyjádřily obavy z toho, že
dojde k přílivu Rómů z chudšího a méně rozvinutého Slovenska do Čech,
zvláště poté, kdy bylo jasné, že dojde k rozdělení Československa.
Nejvíce stížnosti přišlo z průmyslových měst na severu Čech, kde žije
vysoké množství Rómů a kde rostla nezamestanost. Již v letech 1991 a
1992 zde došlo k řadě násilných incidentu mezi Rómy a místními
obyvateli.
Přibližně v téže době sestavila vláda vnitřní dokument známý jako
Katastrofický scénář, který se zabýval mnoha aspekty očekávaného
rozpadu. Úryvky, které se tisku podařilo získat, se jasně týkaly
"romské otázky" a obsahovaly následující text:
...vydávání pracovních povolení pro cizince by mohlo být využito k
odchodu nepotřebných osob z podniků a k odstěhování občanů romské
národnosti na Slovensko...
Ministr vnitra Jan Ruml následně v televizi popřel, že by se dokument
zmiňoval o vyhoštění Rómů, ale později byl v Mladé frone Dnes citován
jeho výrok:"Otázka vystěhování Rómů je v diskutovaném materiálu
zmíněná pouze v okrajové poznámce mimo vlastní text."
V říjnu 1992 schválilo severočeské město Jirkov jako reakci na údajný
příliv Rómů že Slovenska místní vyhlášku. Vyhláška, která, jak místní
zastupitelstvo přiznalo, byla zaměřena na Rómy, podle jejich slov
reagovala na oblasti ohrožené migraci, a umožnila městu, aby násilné
vystěhovávalo Rómy z bytu, které byly považovány za přeplněné nebo
hygienicky nevyhovující. Místní radnice musela návštěvy do Jirkova
schválit, pokud zde návštěvníci nebyli hlášení k pobytu. Návštěvy
mohly do Jirkova jezdit dvakrát do roka na jeden týden a policie byla
oprávněná vstoupit do bytu, u nichž bylo podezření, že se v nich
návštěvy zdržují. Hostitel mohl být za nepovolenou návštěvu pokutován
až do výše 5000Kč.
Vrchní státní zástupce prohlásil, že vyhláška porušuje Listinu
základních práv a svobod, ale proti jirkovskému zastupitelstvu nijak
nezasáhl. Brzy poté přejalo pět severočeských měst různé body
jirkovské vyhlášky. V důsledku toho došlo podle romských aktivistů k
tomu, že asi dvacet rodin bylo vyhozeno z bytu. Někteří z nich dostali
od města jízdenky na Slovensko.
V listopadu zaslali starostové severočeských měst Louny, Teplíce,
Chomutov, Litoměřice, Most, Ústí nad Labem a Děčín požadavky
ministerstvu vnitra, které se týkaly Rómů a přílivu migrantů. Mimo
jiné navrhovali, aby bylo české státní občanství uděleno pouze
žadatelům s čistým trestním rejstříkem a těm, jejichž žádost potvrdí
zastupitelství v místě bydliště.
O měsíc později předložil vrchní státní zástupce Jiří Setina návrh
zákona o mimořádných prostředcích, který by měl být využíván v
oblastech "ohrožených migraci". Podle tototo návrhu potřebovali
lidé v
jistých okersech , kteří neměli povolení k trvalému bydlišti v místě,
kde přebývali, k dalšímu setrvání souhlas místního zastupitelstva.
Návštěvy byly omezený a ti, kteří nařízení porušili, mohli být
pokutováni do výše 1000Kč za jeden den nepovoleného pobytu. Policie
zároveň mohla kontrolovat, kdo se v bytech nachází, kromě doby mezi
půlnoci a 6:00 ráno. Zduvodnovaci zpráva doplňující návrh zákona se
zmiňovala o početných skupinách Rómů v jistých oblastech severních
Čech.
Romské organizace, organizace zabývající se lidskými pravy i poslanci
parlamentu návrh odsoudili a tvrdili, že porušuje Listinu základních
práv a svobod. Požadovali, aby vrchní státní zástupce odstoupil. V
lednu prohlásil ministr spravedlonosti Jiří Novák, že návrh odporuje
ústavě, ale Setinu odmítl odvolat. Zatímco se o tom živé debatovalo,
v českém parlamentu se tiše debatovalo o zákonů o
občanství. 29. prosince 1992 byl tento zákon schválen 155
hlasy proti třinácti.
Zákon byl nepochybně připraven v atmosféře strachu z přílivu romských
imigrantů že Slovenská do Čech. Někteří vládní činitele to přiznali a
zároveň kritizovali důsledky zákona, které disproporcionálně ovlivnily
situaci v romské komunitě, i když zásadně popírají, že by byl zákon
navržen se zvláštním záměrem disriminovat Rómy.
Mnozí romští aktivisté a aktivisté organizací zabývajících se lidskými
pravy jsou však přesvědčení, že zákon byl navržen tak, aby především
znemožnil Rómům nabýt občanství a aby bylo možné vyhostit "nežádoucí"
osoby z České republiky. Human Rights Watch/Helsinki soudí, že v tomto
případě existuje dostatek důkazů, které naší hypotézu potvrzují.
Česká republika však mohla přijmout takový zákon, který by zabránil
nové vlně migrace že Slovenska a zároveň by přiznal státní občanství
osobám, které jsou bývalými občany Československa a v České republice
měly trvalý pobyt. Tento návrh byl předložen na společných jednáních
se Slovenském v roce 1992 , ale Česká republika od něj upustila poté,
kdy slovenská strana trvala na smlouvě o dvojím občanství.
Diskriminční aspekty zákona
Zákon s sebou přinesl podmínky, jejichž splnění pro Rómy představuje
nesmírně potíže. Aby slovenský občan dostal pas - jediný možný doklad
totožnosti - musí nejprve že Slovenska vyžádat osvědčení o slovenském
státním občanství. Propuštění z tohoto často fiktivního státního
svazku stalo původně 3000 slovenských korun. Žadatel o udělení
státního občanství ČR měl původně za vystaveni listiny o udělení
státního občanství hradit správní poplatek ve výši 5000 Kč.
Proces žádosti o občanství je zmatečný i pro vzdělané žadatele. Pro
mnohé Rómy, kteří jsou obecně méně vzdělání a v některých případech i
negramotní, je tento postup často zcela nepochopitelný. Řada Rómů
nemohla pochopit, proč musejí žádat o vyvázání že státního svazku
jedné země a následně žádat o občanství v České republice, aby tak mohli
nadále žít v zemí, kde strávili většinu nebo dokonce celý svůj život.
Pro mnohé byla sama podstata institutu občanství nepochopitelná. Eva
Bajgerova, sociální pracovnice v Ústí nad Labem, Human Rights
Watch/Helsinki sdělila:
Mnoho lidí mne prosilo, abych jim s vyřízením občanství pomohla.
Největším problémem bylo, že řada z nich měla za posledních pět let
záznam v rejstříku trestu. Vůbec nemohli pochopit, proč by tu měli
žádat o občanství, když se zde narodili.
Marta Miklusakova, která hovořila s desítkami Rómů, aby tak získala
podklady pro svou diplomovou práci, a spolupracuje s řadou
mezinárodních organizací, pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki
sdělila:
Nikdo z nich zákon nikdy neviděl a nechápou základní
terminologii. Mnozí z nich jsou negramotní. To, co my považujeme za
samozřejmě, je pro ne nepochopitelné. V jednání s institucemi jsou
bezbranní.
Navíc vláda zcela selhala v poskytnovani nezbytných informací, které
by vysvětlily, jak je nutné s žádosti o občanství postupovat. Až na
výjimky vláda nespolupracovala s romskými organizacemi, které mají s
místními romskými komunitami úzké vazby. Namísto toho se informační
kampaně ujaly nevládní organizace, které vypracovaly informační letáky
a do místních tiskovin dávaly oznámení. Některé z nich, jako například
Nadace Tolerance nebo Český helsinky výbor, Human Rights
Watch/Helsinki sdělily, že spolupráce s českými úřady byla velmi
složitá a neprůchodná.
Na špatnou spolupráci s úřady si ve své zprávě o českém a slovenském
zákonů o občanství stěžoval i Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky:
UNHCR se dále setkalo s vážnými překážkami, když se snažilo získat
kontakt na žadatele a podrobnější informace. Některé úřady však UNHCR
tyto informace poskytly. I přes připomínky nadále existují výrazně
překážky. Ve spolupráci s úřady by mohly být tyto problémy
vyřešeny.
Mnozí Rómové rovněž nedisponovali takovými finančními prostředky, aby
si správní poplatky vázané k vyřízení žádosti o občanství mohli
dovolit. Nadace Tolerance například vyčerpala 10000 amerických dolarů
během dvou měsíců a pomohla pouze 212 žadatelům z Prahy a Ústí nad
Labem, aby občanství získali. Dalších 15000 dolarů utratili za
poplatky žadatelů v Teplících.
Ladislav Zamboj, který byl v jejich projektu
zapojen, uvedl:
Mnoho žadatelů narazilo na finanční problémy s hrazením
poplatků. Mnozí z nich neměli peníze ani na to, aby si obstarali
potřebné osobní doklady. Není to jejich chyba, občanství by měli
získat bez potíží. Neměli by nic platit.
Ale i žadatele, kteří měli finanční prostředky na poplatky a uhradili
je, na problémy naráželi i nadále. Podle zákona tito "slovenští
občané" museli k nabytí českého občanství splnit celou řadu přísných
podmínek.
Podmínka pětileté bezúhonnosti
Paragraf 7 Zákona 40/1993 Sb. známý jako "cikánská podmínka" stanoví
požadavek pětileté trestní bezúhonnosti, resp. žadatel nesměl být v
posledních pěti letech od podání žádosti odsouzen za úmyslný trestný
čin.
Odmítnout žádost o občanství na základě toho, že byl žadatel v
předchozí době odsouzen, tak ukládá nový trest ex post facto. Ukládání
trestu vyššího než trest stanoveny zákonem v době spáchání trestného
činu tak porušuje článek 15 mezinárodního paktu o občanských a
politických právech.
Navíc požadavek pětileté bezúhonnosti nezohledňuje závažnost trestného
činu a porušuje tím mezinárodně uznávaný princip proporcionality. Na
základě tohoto požadavků tak byli žadatele odmítnutí jak za drobné
krádeže v obchodech, tak za vraždu.
Podmínka, kterou zde zákon stanovil, je závazná ještě z dalšího
důvodů. Ministerstvo vnitra totiž udalo, že nejčastější trestnou
činnosti Rómů tvoří drobné krádeže a loupeže. V srpnu 1995 uvedla
Nadace Tolerance ve své zprávě, že že 114 žadatelů odmítnutých pro
nesplnění podmínky pětileté nezuhonnosti jich bylo 74 odsouzeno za
krádež nebo drobnou trestnou činnost.
Další skutečnosti je, že se Rómové v českém právním systému u soudu
objeví častěji než Češi. Z části je to způsobeno jejich nižším
ekonomickým statusem. Ale i rasisticky přístup při aplikaci zákonů
vede k tomu, že Róm bude uvězněn, obviněn a odsouzen s větší
pravděpodobností než Čech. Jana Chalupová, ředitelka odboru styku s
veřejnosti kanceláře prezidenta Václava Havla, řekla pracovníkovi
Human Rights Watch/Helsinki, že asi třetina amnestii udělených
prezidentem byly uděleny Rómům, zvláště v případech žen s
dětmi. Uvedla:
Souvisí to s tím, že Rómové jsou více kriminalizováni. Ve vězení jsou
častěji. Když český a romský chlapec spáchá stejný trestný čin, můžete
se vsadit, že romský chlapec skončí ve vězení a český chlapec dostane
podmínečný odklad trestu.
K otázce proporcionality uvedla zpráva Rady Evropy:
.... je otázkou, zda došlo k naplnění požadavků proporcionality jako
prvků konceptu fungujícího právního řadu. Podmínka se vztahuje na
jakýkoli trestný čin včetně drobných trestných činů a praktická
aplikace takové podmínky může být považována za extrémně přísnou
zejména v případě osob, které na území České republiky pobývají
dlouhou dobu nebo se zde narodily....
Podle názoru expertů není podmínka čistého trestního rejstříku
proporcionální a může být považována za podmínku diskriminující již
beztak marginální skupinu populace.
Podmínka trvalého pobytu
V souladu se zákonem 40/1993Sb. musejí slovenští občané k žádosti o
české občanství doložit potvrzení o nepřetržitém trvalém pobytu po
dobu pěti let (původní podmínka dvou let platila pouze po dobu opce,
tj. do konce června 1994) na území ČR. Zpráva vydaná Human Rights
Watch/Helsinki o postavení Rómů v Československu v srpnu 1992
upozornila na některé problémy:
Bytová situace Rómů v České republice byla v posledních letech pro
Rómy velmi těžká, zvláště v severních Čechách a na seevrni Moravě. V
podmínkách všeobecného nedostatku bytu, kdy lidé lidé obvykle na
přidělení bytu čekají dva roky až deset let , žijí Rómové někdy v
extrémně nehygienických podmínkách. Někdy v bytě o dvou místnostech a
bez hygienického zařízení bydlí až patnáct nebo dvacet osob. Situace
se ještě zhoršila po restitucích a privatizaci a Rómům, kteří obvykle
žádnými nemovitostmi nedisponovali a v současnosti přestavují
nejchudší sociální vrstvu obyvatel, mnoho možnosti nezbývá.
V důsledku toho není řada Rómů schopna předložit potvrzení o trvalém
pobytu. Nadace Tolerance ve své zprávě z roku 1994 prověřila případy
1000 obyvatel celkem z pěti českých měst. Závěrem uvádí:
Mnoho romských rodin žije v přeplněných bytech, například 18-20 osob
ve třech místnostech. Jejich žádosti o větší nebo další být město
nikdy nevyhovělo. Zároveň ale místní policie odmítala zaregistrovat k
trvalému pobytu více než tři nebo čtyři členy rodiny (což je
neporovnatelně méně než běžný počet členů romské rodiny) na jedné
adrese, protože zde nebyl požadovaný počet metrů čtverečních na
osobu. V důsledku toho dnes nemůže mnoho Rómů prokázat svůj
nepřetržitý trvalý pobyt a v návaznosti na to ani žádat o české
státní občanství.
V září 1994 se v odůvodnění rozsudku c. 207/1994 Ústavní soud vyjádřil
k požadavků nepřetržitého trvalého pobytu a upozornil tak na rozdíl
mezi evidenčním a fyzickým trvalým pobytem:
...trvalý pobyt znamená faktický pobyt, a tedy trvalý pobyt nikoli
ve smyslu evidenčním. ...Trvalým pobytem je takto třeba rozumět pobyt
v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má
rodinu, rodiče, být nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem
zdržovat se zde trvale.
I přes to však romské organizace a organizace zabývající se lidskými
pravy uvádějí, že ministerstvo vnitra i nadále vyžaduje doklad
potvrzující trvalý pobyt. UNHCR uvádí:
Za těchto podmínek není řada Rómů schopna splnit podmínku trvalého
pobytu, již zákon vyžaduje, a to i přesto, že v České republice žili a
jejich děti se na jejím území narodily.
Děti v ústavech náhradní rodinné péče
Důsledky zákona o občanství velkou měrou dolehly i na děti umístěné v
ústavech náhradní rodinné péče. Značně množství těchto děti jsou děti
romské, jejichž rodiče či prarodiče přišli že Slovenska. Mnohé z
těchto děti se staly po rozpadu federace občany SR a dosud občanství
ČR nemají vyřízené, ačkoli se v ČR narodily a žili na jejím území po
celý život.
Pracovníci Poradny pro občanství při ČHV rozeslali v létě roku 1996
dotazníky do všech zařízení náhradní rodinné péče, které jsou zřízeny
Ministerstvem školství ČR (zhruba 250 dětských domovů, zvláštních škol
internátních, výchovných a diagnostických ústavu). K lednu 1997 se na
Poradnu obrátili pracovníci z téměř šedesáti ústavu, v nichž dosud
identifikovali více než 350 děti se slovenským státním občanstvím. Za
předpokladu, že se tato čísla odpovídala průměru, by se v těchto
českých ústavech mohlo nacházet až 1400 děti slovenské státní
příslušnosti.
Zákon o občanství praví, že žadatele mladší patnácti let mohou být
zahrnutí do žádosti rodiče, resp. zákonného zástupce. Pokud je dítě
zahrnuto do žádosti jednoho rodiče, musí navíc se změnou občanství
dítěte souhlasit i druhý rodič uvedeny v rodném listě. V případě děti
umístěných v ústavech náhradní rodinné péče představuje úředně ověřený
písemný souhlas obou rodičů obrovský problém. Pracovníci těchto
zařízení často neví, kde se rodiče dětí nacházejí. I v případě, že
rodiče najdou, je velmi často těžké přesvědčit je ke spolupráci.
Dítě může v žádosti o občanství ČR zastupovat i tzv. kolizní
opatrovník, kterého ustanoví soud. Ale i zde se pracovníci ústavu
setkávají s řadou problémů, způsobených soudními průtahy. K tomu, aby
dítě, umístěné do ústavu náhradní rodinné péče, mohlo vůbec být
identifikováno jako slovenský občan, je třeba spolupráce s
Ministerstvem práce a sociálních věci ČR prostřednictvím Oddělení péče
o dítě, jež navrhuje přemístění dítěte z disfunkční rodiny do
ústavu. OPD předává s dítětem i kompletní dokumentaci, avšak občanství
dítěte v mnoha případech určuje chybné a bez podkladů. V samotném
procesu vyřízení žádosti o občanství i předchozího obstarání potřebné
dokumentace se totiž angažují další tři ministerstva: MSMT, jako
zřizovatel těchto ústavu, MS, které prostřednictvím soudu ustanovuje
opatrovníka a MV ČR, které vyřizuje žádosti o občanství. Ke vzájemné
efektivní spolupráci zúčastněných ministerstev ohledně děti umístěných
do těchto ústavu v podstatě nikdy nedošlo.
Závazný problém představuje i skutečnost, že pracovníci těchto ústavu
nejsou dostatečně informováni o procesu vyřizování žádosti o
občanství, o podmínkách stanovených zákonem 40/1993 Sb., jeho novel
ani novely zákona o pobytu cizinců ve znění zákona 150/1996
Sb. Přestože MV ČR věnovalo problematice žadatelů z ústavu náhradní
rodinné péče zvláštní pozornost v metodickém pokynů vydaném v květnu
1996, MSMT tyto informace svým zařízením nikdy netlumočilo. Pracovnice
Poradny ČHV pro občanství, která se problematikou slovenkych děti v
českých ústavech zabývá, sdělila Human Rights Watch/Helsinki, že
pracovníci ústavu nebyli MSMT nikdy řádně o problematice občanství
informováni, a MSMT dokonce nikdy nevydalo žádné pokyny či návody,
jimiž by objasnili proceduru nabývání státního občanství v případech
těchto děti.
Okresní matriky jen zřídkakdy poskytnou pracovníkům těchto zařízení
vyčerpávající a správné informace. Navíc děti umístěné do ústavu
náhradní rodinné péče musejí hradit stejně správní poplatky jako
ostatní žadatele. Na základě rozhovoru pracovníků Poradny pro
občanství s pracovníky MV ČR bylo dohodnuto, že dětem v těchto
ústavech bude MV ČR prominut správní poplatek 500Kč za vystaveni
listiny o udělení státního občanství ČR za předpokladu, že k žádosti o
občanství připojí i stručnou žádost o prominutí poplatků. Okresní
matriky však pracovníky zařízení o této možnosti neinformují (tím méně
pak MSMT), a naopak se na Poradnu pro občanství ČHV obracejí až ve
chvíli, kdy je listina vystavena, s žádosti o úhradu poplatků.
Pokud tyto děti nenabudou státní občanství ČR, hrozí nebezpečí, že
ústav opustí, aniž svůj další pobyt na území ČR legalizují. V tomto
případě by se staly nelegálními cizinci ve vlastní zemí. Následně by
nemohly být přihlášeny k trvalému pobytu, nevznikl by jim nárok na
dávky státní sociální podpory ani pojištění, nemohly by se ucházet o
zaměstnání a nemohly by být evdovany ani na úřadech práce. Zároveň by
jim hrozilo, že v souladu se zákonem o pobytu cizinců na území ČR by
kdykoli mohly být administrativně vyhoštěný.
Osoby umístěné ve vazebních věznicích a ve výkonu trestu
Ve stejném postavení se ocitly i osoby umistne ve vazebních věznicích
a ve výkonu trestu. Podle údajů vězeňské ročenky se k 31. prosinci
1995 nacházelo ve věznicích ČR 2315 lidí se slovenským občanstvím a
1914 lidí s dosud neurčeným občanstvím (tj. buď čeští nebo slovenští
občané). K listopadu 1996 evidovala Poradna ČHV pro občanství téměř
1400 vězňů v ČR, kteří žádají o občanství ČR.
Lidé propuštění z výkonu trestu však dosud často opouštějí věznici
aniž by svůj pobyt v ČR legalizovali. Následně nemohou legálně
pracovat, být evidováni na úřadech práce, nemají nárok na dávky státní
státní sociální podpory. Existuje řada případů, kdy se tyto osoby - v
existenční nouzi - následně uchylují k trestné činnosti a opět se
vracejí do výkonu trestu.
Diskriminační uplatňování zákona
Kromě v podstatě diskriminačních aspektů zákona zaznamenaly organizace
zabývající se lidskými pravy případy, kdy pověření místní úředníci
svévolně zamítli přijímat žádosti Rómů, kteří veškeré zákonem
stanovené podmínky splnili. Ministerstvo vnitra vydalo instrukcí c.
1/1993, již matrikářky o postupu při vyřizování žádosti informovalo.
Ale romské organizace i organizace zabývající se lidskými právy stejně
jako Rómové, jejichž žádost byla odmítnuta, informovali Human Rights
Watch o tom, že místní úředníci jim často dávali mylné informace, ať
již omylem nebo úmyslně. Částečně k tomu došlo i proto, že
ministerstvo vnitra nikdy dostatečně jasné neinformovalo pověřené
úředníky o tom, jak s žádostmi postupovat. V jiných případech je
úředníci odmítali z jediného prostého důvodů - šlo o Rómy. V květnu
1996, krátce po novele zákona 40/1993 Sb. ve znění zákona 139/1996Sb.,
vydalo MV ČR nový metodicky pokyn všem pracovnicím okresních matrik,
ovšem podle informací mnoha žadatelů i pracovníků Poradny ČHV pro
občanství dochází i nadále že strany pracovníků odboru vnitřních věci
k podávání chybných informací.
Prezident Havel uznal diskriminační provádění zákona v praxi. V dopisu
adresovanému OBSE uvedl vedoucí odboru zahraniční politiky kanceláře
prezidenta republiky :
Prezident si je vědom jistých problémů s aplikaci zákona o občanství
na úrovni exekutivy. V mnoha ohledech vyvinul snahu o to, aby byl
zákon v praxi řádně prováděn a aby se tak předešlo jakékoli
nespravedlnosti. Opakovaně zdůraznil nutnost, aby kompetentní orgány
na všech úrovních poskytovaly žadatelům správné informace a jednaly s
žadateli s náležitou pozornosti.
Marta Miklusáková se s tímto názorem ztotožňuje a pracovníkovi Human
Rights Watch/Helsinki sdělila:
Setkala jsem se s tolika Rómy, kteří všechny podmínky splňovali, ale
jejichž žádosti nebyly matrikářkami přijaty - uváděly prostě, že
nesplňují všechny zákonem stanovené požadavky. Největší problémy byly
s podmínkou pětileté bezúhonnosti, protože matrikářky nechápaly, že
zákon nevyžaduje, aby žadatel nebyl v posledních pěti letech ve výkonu
trestu, ale aby v posledních pěti letech nebyl odsouzen!
Podle zákona se požadavek pětileté bezúhonnosti vztahuje k datu, kdy
byl člověk pravomocně odsouzen. Přesto byli někteří žadatele odmítání,
protože v posledních pěti letech ukončili výkon trestu.Nadace
Tolerance zaznamenala i případy, kdy žádost byla matrikářkou
odmítnuta, protože byl žadatel v posledních pěti letech ve vazbě, ale
odsouzen nebyl.
Matrikářky zároveň neupozorňovaly žadatele, že přestože v posledních
pěti letech byli odsouzení, mohou žádat o občanství později, tedy v
době, kdy od odsouzení uplyne pět let. UNHCR ve své zprávě rovněž
uvedlo, že pracovníci odboru vnitřních věci při okresních úřadech
"mylně odmítali žádosti o občanství z důvodů podmínky pětileté
beztrestnosti": Například osoby, které byly ve vazbě, ale nebyly
odsouzeny, byly těmito pracovníky informovany, že nesplňují podmínku
pětileté beztrestnosti. V jiných případech nebyl brán v potaz fakt, že
se na výkon trestu vztáhla amnestie. žadatele odsouzení před více než
pěti lety byli odmítání s tím, že podmínku nesplňují.
Human Rights Watch/Helsinki se rovněž dozvědělo o případů M.S. , Romky
z okresu Karlovy Vary. Matrikářka, která paní M.S. pomáhala s
vyřízením občanství opcí, ji mylně informovala o tom, že její dvě
děti, Simona a Zdeněk, budou do žádosti o občanství zahrnuty
automaticky. Později proto paní M.S. na okresní matrice požadovala,
aby ji bylo vystaveno potvrzení o tom, že děti mají občanství ČR. Toho
se ovšem nedočkala, neboť její nezletilé děti, které se v ČR narodily,
zůstaly nadále občany SR.
Nutno podotknout, že některé matrikářky tak činily v dobře víře.
Obecně nižší úroveň vzdělání mezi Rómy i případy zcela negramotných
žadatelů a jejich nízké právní vědomí pak k problémů jenom přispěly.
Případ Karviná
V srpnu 1994 se tisk začal zabývat případem matrikářky z Karviné, kde
žije mnoho Rómů. Matrikářka byla obviněna za to, že brala úplatky
výměnou za vyřízení žádosti o občanství. Místní orgány zahájily
vyšetřování a zkontrolovaly osobní doklady, v nichž bylo české státní
občanství vyznačeno na základě žádosti vyřizovaných zmíněnou
matrikářkou, paní Čechovou. Podle nadace Tolerance bylo do května 1995
zkontrolováno 10 500 občanských průkazu. V 360 případech bylo
potvrzení českého státního občanství prohlášeno za neplatné a následně
zrušeno. Paní Čechova byla soudně stíhána a karvinský okresní úřad s
ní rozvázal pracovní poměr.
Přestože některá z oněch 360 potvrzení mohla být nabytá nelegálně,
otázkou je rušení jednou nabytého občanství, aniž takový postup
schválil soud. Orgány pouze prověřily složky občanů, jejichž žádosti
vyřizovala paní Čechova, a v případě, že ve složce jakýkoli doklad
chyběl nebo nebyl vporadku, občanství zrušily. Podle aktivistů v
oblasti lidských práv i podle některých vládních činitelů, kteří jsou
s případem seznámení, došlo k případům, kdy místní orgány zrušily
občanství žadatelů, kteří je nabyli zcela legálně.
Mnozí z těchto lidí již však obdrželi listinu o propuštění že
státního svazku SR, a stali se tak de facto lidmi bez jakékoli státní
příslušnosti. Ve zprávě, kterou o zákonů 40/1993 vypracovali experti
Rady Evropy, je práce zmíněných orgánů v Karviné považována za postup,
který "se očividně neshoduje s evropskými právními standardy."
Volyňští Češi
Již před rozpadem federace vyvstala otázka týkající se českých krajanů
žijících mimo Českou republiku. Pozornost se upjala zvláště k
volyňským Čechům na Ukrajině.
28. června 1995 přijal parlament novelu zákona o občanství, na základě
které mohlo ministerstvo vnitra prominout podmínku nepřetržitého
pětiletého trvalého pobytu v ČR těm žadatelům, kteří byli do České
republiky přesídlení na základě pozvání vlády ČR před 31. prosincem
1994. Novela se tak týkala především několik stovek volyňských Čechů,
kteří byli před tímto datem přesídlení do ČR. Na základě této novely
následně asi 200-300 volyňských Čechů získalo občanství České
republiky.
Pracovníci organizací zabývajících se lidskými pravy upozorňují na
pokrytectví tohoto kroku: novela umožnila, aby občanství nabyli Češi
donedávna žijící v zahraničí, zatímco se odmítli zabývat problémem
žadatelů žijících v této zemí po desítky let, ne-li po celý život.
Následky ztráty občanství
Přesný počet lidí, kteří občanství ČR nezískali, přestože k České
republice mají přímé a úzké vazby, nelze určit s jistotou. Romští
aktivisté a aktivisté v oblasti liskych práv se domnívají, že se jedna
o 10000-25000 lidí. Bezpochyby jde ve velké většině o Rómy. České
orgány odmítly poskytnout spolehlivou a úplnou dokumentaci, z níž by
byl počet těchto lidí zřejmý.
Nejočividnějším důsledkem ztráty občanství je ztráta volebního práva,
základního práva každé demokracie. Navíc tito lidé ztratili možnost i
nadále participovat na privatizaci nebo zastávat veřejné funkce.
Zákon o pobytu cizinců na území Československa (zákon c. 123/1992 Sb.)
stanoví tři možnosti, jak legalizovat pobyt cizince v ČR. Povolení ke
krátkodobému pobytu (do 180 dní), k dlouhodobému pobytu (do jednoho
roku) a povolení k trvalému pobytu. K tomu, aby žádost o povolení k
trvalému pobytu byla cizineckou policii (CPPS) přijata, musí žadatel
doložit, že je občanem cizího státu, musí předložit čestné prohlášení
ubytovatele, potvrzení o finančních prostředcích, potvrzení o
zaměstnání a lékařské potvrzení o tom, že netrpí chorobou, jejíž
šíření je trestné podle zákona. Mnohé z těchto podmínek Rómové splňují
jen s velkými obtížemi.
V srpnu roku 1994 vydalo ředitelství cizinecké policie a pasové služby
instrukcí týkající se žádosti o trvalý pobyt v ČR bývalých občanů
federace. V instrukcí je jasné stanoveno, že těmto žadatelům mají být
výše uvedené podmínky promíjeny, žádost je zbavena správního poplatků
a je k ní nutné doložit pouze cestovní pas SR, potvrzení o trvalém
pobytu v ČR ke dní rozpadu federace, tři fotografie a vyplněnou
žádost. Podle informací poskytnutých Poradnou Českého helsinského
výboru pro občanství však řada oddělení CPPS instrukcí buď záměrně či
nevědomě neaplikuje a nadále od těchto žadatelů vyžadují výpisy z
rejstříku trestu, potvrzení o finančních prostředcích atd. Při sbírání
podkladů pro další zprávu hovořili pracovníci Nadace Tolerance s
devadesáti devíti lidmi, jejichž žádost o občanství byla matrikářkami
odmítnuta. Ani jeden z nich neměl povolení k trvalému pobytu.
Bez povolení k trvalému pobytu jim však zanikají nároky na dávky
státní sociální podpory včetně podpory v nezamestanosti, stejně jako
zdravotní pojištění. Navíc pokud kdokoli ze "společně posuzovaných
osob" svůj pobyt v ČR nelegalizoval, může o dávky přijít celá
rodina. Lidé, kteří nenabyli české státní občanství, mohou být na
základě administrativního rozhodnutí cizinecké policie kdykoli
vyhoštění.
Ale i v případě, že získají povolení k trvalému pobytu, bývají i
nadále disriminovani, neboz státní občanství ČR nemají. Human Rights
Watch/Helsinki se dozvědělo o několika případech, kdy občané SR s
povolením k trvalému pobytu v ČR byli vysrtnuti že seznamu žadatelů o
zaměstnání na úřadech práce, protože neměli občanství, ač takovou
podmínku žádný zákon nestanoví.
Česká vláda opakovene uvedla, že kromě několika individuálních výjimek
nikdo v důsledku zákona o obacanstvi neztratil státní příslušnost jako
takovou. Ve vyjádření ke zprávě UNHCR o zákonech o státním občanství
ČR a SR ministerstvo vnitra uvedlo:
V důsledku vzniku ČR jako nového subjektů v mezinárodním právu bylo
nutné definovat novým zákonem státní občanství. Nový zákon tak určil,
že každý bývalý občan ČR před rozpadem federace se automaticky stává i
občanem nové vzniklé ČR. K podobně zákonné úpravě se uchýlila i
Slovenská republika, takže se každý bývalý občan federace následně
stal státním příslušníkem jednoho ze dvou nové vzniklých státu. Tato
legislativní úprava proto nemohla vést ke vzniku ztráty státní
příslušnosti.
I přesto však vládní i nevládní organizace zaznamenaly, že k případům
ztráty státní příslušnosti nepochybně došlo. Podle UNHCR "došlo ve
velké míře ke ztrátě státní příslušnosti de facto, neboz jistě skupiny
osob nebyly fyzicky nebo právně schopny splnit požadavky k tomu, aby
mohly české nebo slovenské občanství uplatnit."
Ke ztrátě státní příslušnosti de iure mohlo nejsnáze dojít v období
mezi vyvázáním že státního svazku SR a nabytím státního občanství ČR.
Vládní i nevládní organizace se setkaly s případy, kdy lidé byli
vyvázání že státního svazku SR a z nejrůznějších důvodů následně
nenabyli státní občanství ČR, takže se stali lidmi bez státní
příslušnosti.
Mezivládní dohody mezi ČR a SR týkající se koordinace postupu v
případech vyvažování že státního svazku značně přispěly k minimalizaci
tohoto problémů, ale případy, k nímž v tomto přechodném období došlo,
se stále ještě vyskytují. Při rozhovorech s devadesáti devíti Rómy,
kteří nezískali občanství ČR, zjistila Nadace Tolerance, že pouhých
šest z nich mělo slovenský cestovní doklad. Ostatní neměli žádné
slovenské osobní doklady, a jsou proto lidmi bez státní příslušnosti
de facto. Osm z oněch devadesáti devíti lidí je bez státní
příslušnosti de iure, neboz u sebe měli listiny o propuštění že
státního svazku SR, ale české občanství ještě neobdrželi.
Vyhoštění a zákaz pobytu
V souladu s právním řádem ČR může být cizinec vyhoštěn že země buď na
základě soudního nebo administrativního rozhodnutí. Na základě těchto
právních úprav byli dosud z ČR vyhoštění do Slovenské republiky i
bývalí českoslovenští občané, kteří nemají se SR nemají ani žádné
přímé vazby. Došlo i k případům, kdy byly rozděleny rodiny.
Podle § 57 českého trestního zákona může policie vyhostit jakéhokoli
cizince, který není občanem ČR nebo v ČR nezískal status uprchlíka.
Na základě tohoto paragrafu pak samotný trest vyhoštění může být
uložen buď jako trest samotný nebo jako doplněk trestu odnětí svobody
nebo jinému trestu za předpokladu, "vyžaduje-li to bezpečnost lidí
nebo majetku, anebo jiný obecný zájem" V souladu s 14 téhož zákona
může být jakémukoli cizinci zakázán pobyt na uzenmi ČR nejméně na
jeden rok, jestliže:
- byl cizinec "pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen",
- "vykonává neoprávněně výdělečnou činnost",
-"je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku,
ochranu zdraví nebo práv a svobod druhých" .
Navíc pak v souladu s 16 zákona 123/1992 Sb. může být vyhoštěn každý
cizinec, který na území ČR pobývá neoprávněně.
Většina cizinců, kteří byli z ČR deportováni od rozpadu
federace, muselo ČR opustit na základě zákazu pobytu ( 14 z. 123/1992
Sb.). Podle údajů, které od cizinecké policie a pohraniční stráže ČR
získala Nadace Tolerance, byl v období mezi 1. lednem 1993 a
30. červnem 1996 policii zakázán pobyt 40724 cizincům nacházejícím se
toho času v České republice. Z tohoto počtu pak bylo 1039 občanů
Slovenské republiky. Podle údajů Ministerstva spravedlnosti ČR bylo v
temze období vyhoštěno na základě soudního rozhodnutí 2 220 jedinců, z
nichž bylo 663 občanů SR.
Bezpochyby mnozí z vyhoštěných či deportovaných byli cizinci,
kteří k ČR neměli žádné dloutrvajici vazby. Máme však všechny důvody
se domnívat, že mnozí z vyhoštěných Slováků byli Rómové, kteří z
nejrůznějších důvodů nenabyli české občanství, přestože k České
republice mají přímé a úzké vazby. Nejenže těmto lidem bylo odmintuto
občanství země, v níž žili po většinu života nebo po celý život, ale
byli vyhoštění do státu, k němuž nemají žádný vztah. V některých
případech došlo k odloučení rodiny.
Jedním z nich je i Edmond Billi, devatenáctiletý Róm, který se
narodil v Košících a do Čech se s matkou přestěhoval, když mu byly
čtyři roky. Jeho matka a sestra žijí v České republice a jsou jejími
občany, ale Edmond ani jeho bratr české občanství nenabyl. Podle
Ladislava Zamboje, který je o celém případů dobře informován, byl
chlapec přistižen při drobné krádeží v obchodním domů Kmart v
Praze. Za následn0 krádeže posouzené jako trestný čin byl Edmond
odsouzen k zákazu pobytu v ČR a k odnětí svobody na jeden rok. Billi
nastoupil výkon trestu v lednu 1995 a 13. ledna 1996 byl z ČR
deportován na Slovensko.
Aktivista v oblasti lidkych práv, který s Billim hovořil nedlouho před
jeho vyhoštěním, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki:
Billy se domníval, že ho deportují na adresu otce (na Slovensko),
ale přitom věděl, že jeho otec dům prodal. Nevěděl ani, kde se v
současnosti otec nachází. Uvedl, že na Slovensku nemá žádnou
rodinu. Na Slovensku se narodil a znovu se tam vrátil na rok, když mu
bylo šestnáct let. Řekl mi, že tam ale nikoho nezná.
Pracovník Human Rights Watch/Helsinki se s podobným případem setkal v
Třmících nedaleko Ústí nad Labem. Pan a paní Demetorovi přišli do Čech
v ropce 1975 a v roce 1993 získali občanství ČR. Mají čtyři děti ve
věku mezi patnácti a dvaceti čtyřmi roky, z nichž tři bez problémů
dostali české státní občanství. Jejich jedenadvacetilety syn Josef
však o občanství nepožádal hned na začátku roku 1993, byl odsouzen a
následně občanství nemohl získat. Výkon trestu nastoupil 3. června
1995 ve Stráží pod Ralskem. Jeho vyhoštění je určeno na červenec 1996.
Pan Démétér pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil:
Na Slovensku nemáme rodinu. Náš domov je tady. Našemu chlapci byly tři
měsíce, když jsme se sem přestěhovali. Nevíme, kde bude bydlet.
Další příklady uvádí Nadace Tolerance, která se problematice
vyhoštění bývalých občanů federace z ČR systematicky věnuje a v
listopadu 1996 uveřejnila zprávu, jež se tohoto tématu přímo dotýká.
Ve zprávě jsou mimo jiné uvedeny i tyto případy:
- Milan Gorol trvale pobýval v ČR třiatřicet let. Poté byl odsouzen za
krádež, vloupání a poškození cizí věci. Byl odsouzen k vyhoštění.
- Ludovit Bihari v ČR trvale pobýval šest let před rozpadem
federace.
Jeho manželka i tři děti jsou občany ČR, ale Ludovit byl odsouzen k
vyhoštění z ČR za drobnou krádež.
- Jan Čičko, který trvale v ČR pobýval dvacet sedm let, byl
odsouzen k vyhoštění za sexuální zneužití mladistvého. Manželka Čička
i jejich dvě děti jsou občany ČR.
Nadace Tolerance provedla analýzu trestných činu, za jejichž
spáchání byli tito lidé k vyhoštění odsouzení. Přestože 57 trestního
zákoníku praví, že k vyhoštění může být cizinec odsouzen, "vyžaduje-li
to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem", ukázalo se,
že většina z odsouzených byla vyhoštěna na základě drobné trestné
činnosti. Z výše uvedených 663 odsouzených Slováků jich v období mezi
1. 1. 1993 a 30. 6. 1996 jich 302 bylo vyhoštěno za
krádež. Jedenačtyřicet Slováků bylo vyhoštěno za vloupání a sedmnáct
pro falšování dokumentu.
Osoby deportované na Slovensko do 17.6.1996 čelí horší
ekonomické situaci než v České republice. Početná romská komunita na
Slovensku žije v chudších podmínkách a je izolovaná. Mnozí žijí v
přeplněných domcích v osadách na jihu země. Pracovník mezinárodní
Helsinské federace v Bratislavě, který podrobně sleduje práva Rómů na
Slovensku, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki:
Když pošlete tyto Rómy na Slovensko, musíte si uvědomit, že
jej opustili už dávno a že k němu už nemají žádný vztah. Nemají tu
příbuzné, kteří by se o ne postarali a pomohli jim. Jsou zde mnohem
chudší. Ti, které sem deportují, to tu mají opravdu těžké.
Slovenské dávky sociální podpory jsou stejně jako v Čechách
redistribuovány prostřednictvím místních úřadu, což nutné předpokládá,
že je zde žadatel hlášen k trvalému pobytu. Stejně jako v Čechách i na
Slovensku narážejí Rómové na problémy, když se k trvalému pobytu
chtějí přihlásit.
Milan Kropuch, starosta jihoslovenkych Javormic, sdělil
pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki, že od rozpadu federace do
jeho městečka přišlo mnoho Rómů, ale jen málokterému se zde podařilo
získat trvalý pobyt:
V posledních dvou letech sem z Čech přišlo asi sto Rómů a chtěli se tu
přihlásit k trvalému pobytu. Ale my na to máme své zákony. Kde je mohu
přihlásit? Kde asi, když v některých bytech jich žije až třicet?
Musíme je naučit, aby se o sebe sami uměli postarat.
Jsou různí. Někteří jsou čeští Cikáni. Tady se narodili, ale vyrostli
tam a mají tam děti. Občanství tam ale nedostali kvůli pětileté
beztrestnosti. Jiní jsou zase slovenští Cikáni.
Musejí si požádat /o přihlášení k trvalému pobytu/ písemně. Pak se
radnice musí rozhodnout, kde by ho mohla přihlásit. Pak se
rozhodne. Myslím, že z těch sta byli přihlášení dva.
Novely zákona o občanství
Od chvíle, kdy zákon 40/1993 Sb. vstoupil v platnost, byl novelizován
celkem třikrát. První novelizace z 12. října 1993 umožnila, aby děti
nabývali státní občanství ČR i adopci, a umožnila starším občanům
žádat o státní občanství formou volby za zmírněných podmínek (období
opce však skončilo k 30. červnu 1994). Návrh na zrušení podmínky
pětileté bezúhonnosti parlamentem neprošel.
Druhá novelizace byla parlamentem schválena 28. června 1995.
Umožnila,aby ministerstvo vnitra prominulo podmínku nepřetržitého
trvalého pobytu žadatelům, kteří byli do České republiky přesídlení na
základě pozvání vlády ke dní 31. prosince 1994 Záměrem novely bylo
zabezpečit možnost udělení občanství ČR několika stovkám volyňských
Čechů (viz výše).
Poslední novela, schválena dne 26. dubna 1996, umožňuje ministerstvu
vnitra prominout podmínku pětileté bezúhonnosti. Podle údajů MV ČR
byla od doby, kdy novela vstoupila v platnost, podmínka pětileté
bezúhonnosti k říjnu roku 1996 prominuta 204 žadatelům. Ač lze tuto
novelu považovat za konečně vykročení správným směrem, neeliminuje ani
v tomto případě všechny distriminacni aspekty zákona.
Otázkou zůstává i to, zda ministerstvo vnitra využije své pravomoci k
tomu, aby zjednodušilo proceduru těm, kteří mají prokazatelně úzkou a
přímou vazbu k ČR. Mnozí romští aktivisté i aktivisté angažující se v
oblasti lidských práv soudí, že novela byla schválena proto, aby
utišila UNHCR a Radu Evropy poté, kdy obě organizace vydaly své
kritické zprávy.
Vláda navíc nezajistila, aby se žadatele dříve odmítnutí pro nesplnění
požadavků pětileté beztrestnosti, nyní dozvěděli o možnosti prominutí
této podmínky. Pokud se tato informace dostatečně mezi Rómy nerozšíří,
lze jen těžko očekávat, že budou dříve odmítnuté žádosti znovu
podávány. Navíc často dochází k případům, kdy pracovnice odboru
vnitřních věci okresních úřadu, pověřené registraci žádosti a jejich
předáním na MV ČR, neinformují žadatele o možnostech, za jakých může o
občanství žádat a dokonce ani o možnosti prominutí podmínky pětileté
bezúhonnosti.
8. ledna 1997 se pracovnice Poradny ČHV pro občanství dostavila s
žadatelem M.C., trvale hlášeném na Žižkově, na obvodní úřad pro Prahu
Matrikářka pověřena vyřizováním žádosti, paní Urbanová, žadateli
sdělila, že o občanství nemůže žádat, protože byl v roce 1993 odsouzen
a nesplňuje tak podmínku pětileté bezúhonnosti. Možnost žádat o
prominutí posléze váhavě připustila až na intervenci že strany ČHV.
Právní standardy
Mezinárodní standardy
Následující kapitola se týká České republiky a jejich mezinárodním
závazků v souladu se smlouvami, které ratifikovala, a politický
závažných dokumentu přijatých prostřednictvím OBSE.
Mezinárodní právo nedovoluje diskriminaci z důvodů etnické nebo
národnostní příslušnosti:
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu
zákona bez jakékoli diksriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci
a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z
jakýchkoli důvodů. např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka,
náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo
sociálního původu, majetku a rodu.
Smluvní státy odsuzují rasovou diskriminaci a zavazují se, že budou
provádět bez prodlení a všemi vhodnými způsoby politiku směřující k
odstranění rasové diskriminace ve všech jejich formách a k rozvoji
porozumění mezi všemi řasami. K tomuto cíli:
a) každý smluvní stát se zavazuje, že nebude provádět rasovou
disriminaci proti osobám, skupinám osob nebo institucím a že zajistí,
aby všechny veřejné orgány a instituce, celostátní i místní, jednaly v
souladu s tímto závazkem,
b) každý smluvní stát se zavazuje, že nebude povzbuzovat, hájit nebo
podporovat rasovou diskriminaci ...
Každý smluvní stát podnikne účinná opatření k přezkoumání celostátní i
místní vládní politiky a k novelizaci nebo zrušení všech zákonů a
předpisů, které mají za následek vznik nebo zachování rasové
disriminace, všude, kde existuje...
Článek 14 Evropské konvence o ochraně lidksych práv a základních
svobod rovněž uvádí:
Požívání práv a svobod zaručených touto konvenci je zaručeno bez
rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání,
politického či jiného smýšlení, národního či sociálního původu,
příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného
postavení. k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného
postavení.
V souladu s usenenim setkání expertů na národnostní menšiny OBSE se
zúčastněné státy zavazují, že: ...přijmou nezbytná opatření k prevenci
diskriminace osob zejména v oblasti zaměstnání, bydlení a vzdělávání z
důvodů příslušnosti nebo nepříslušnosti k národnostní menšině. V této
souvislosti zajistí, pokud se tak ještě nestalo, účinnou pomoc k
odstranění případů diksriminace lidí na základě jejich příslušnosti
nebo nepříslušnosti k národnostní menšině a umožní individuálním
obětem diskriminace administrativní a soudní nápravu. k národnostní
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
České republika je rovněž vázána mezinárodním právem k ochraně všech
obyvatel proti násilí včetně zvláštní povinnosti ochránit minority
před násilím z důvodů rasové či etnické příslušnosti:
Účastnické státy se zavazují zakázat a redukovat případy rasové
diskriminace ve všech formách a každému, bez ohledu na příslušnost k
rase, na barvu pleti nebo národnost, garantuje rovnost před zákonem,
zejména ...
b) Právo na bezpečnost a ochranu že strany státu proti násilí nebo
tělesné ujme, až je již způsobena státními orgány nebo jednotlivcem,
skupinou nebo institucí...
Smluvní státy se zavazují použít příslušná a přiměřená opatření k
ochraně jednotlivců nebo skupin, které mohou být ohroženy či
ohrožovány diskriminaci, nepřátelstvím nebo násilím v důsledku své
rasové, etnické, kulturní, jazykové či náboženské identity, a k
ochraně jejich majetku.
Dojde-li k porušení základních práv, je stát povinen zjednat nápravu:
Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou
ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána
ústavou nebo zákonem.
Smluvní státy zajistí prostřednictvím příslušných vnitrostátních soudu
a jiných státních orgánů všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci
účinnou ochranu před všemi činy rasové diskriminace, které v rozporu s
touto úmluvou porušují jejich lidská práva a základní svobody, jakož i
právo žádat u těchto soudu spravedlivou a přiměřenou náhradu za
jakoukoli škodu, kterou v důsledku takové disriminace utrpěly.
Chování (postup) policistů je určen mezinárodními standardy:
Policejní složky a jiné orgány pověřené výkonem zákona budou vždy
věrny povinnosti stanovené zákonem a budou tak sloužit společnosti a
chránit všechny osoby před nezákonnými aktivitami v souladu s vysokou
odpovědnosti vyžadovanou od jejich profese.
Při výkonu služby budou policejní orgány respektovat a chránit lidskou
důstojnost, hájit a podporovat lidská práva všech osob.
Mezinárodní standardy rovněž stanoví, že:
žádné policejní orgány nemohou použít, podněcovat či tolerovat
jakýkoli způsob mučení nebo jiného krutého zacházení, nelidského či
potupného zacházení či trestu.
Vláda je zodpovědným garantem skutečnosti, že se policistům dostalo
odpovídajícího výcviku a že jsou dostatečně vybavení k tomu, aby mohli
plnit své závazky. Vláda je především povinna stanovit, které
prostředky může policie použít, aby se úřad nedopustil trestného činu
a podmínky, za jakých může policie různé prostředky použít. Ve snaze
zabránit, aby policie použila síly mající za následek smrt, dokument
stanoví:
Vlády a policejní orgány by měly vyvinout řadu prostředků a vybavit
tak policii co nejlépe různými druhý zbraní a munice, která umožní
rozličné využití ozbrojených sil a zbraní. Mezi ne mají patřit i
zbraně, jimiž nelze přivodit smrt a v příhodné situaci budou použity k
zneškodnění.
... Policisté by rovněž měli být vyzbrojeni k sebeobraně,
tj. měli by disponovat štíty, helmami, neprůstřelnými vestami a
neprůstřelnými dopravními prostředky, aby se tak zabránilo nutnosti
použít zbraň jakéhokoli druhu.
Vláda by dále měla zaručit, aby se každý výcvik policistů věnoval i
otázce lidských a občanských práv:
Výcvik policejních složek se bude zvlášť věnovat i otázce policejní
etiky a lidských práv, především při vyšetřování, alternativám použití
ozbrojených sil a zbraní včetně pokojného řešení konfliktu, pochopení
chování davu, metodám přesvědčování, vyjednávání a mediace a dále
technickým prostředkům, jimiž lze předejít použití ozbrojených sil a
zbraní. Orgány nadřízené policii mají v souvislosti s konkrétními
incidenty přehodnotit náplň výcviku.
V případě, kdy dojde k podezření, že zneužití pravomoci policisty, je
povinnosti zodpovědných úřadu zahájit vyšetřování a následně vyvodit
odpovídající disciplinární opatření:
Každý orgán nadřízený policii ... bude sám přísně dbát disciplinárních
povinnosti ... a zásahy policie budou přístupny veřejné kontrole.
Mezinárodní právo zakazuje, aby stát kohokoli diskriminoval na základě
etnické příslušnosti nebo národnosti a požaduje, aby státy přijaly
pozitivní opatření, jež zamezí diskriminaci z těchto důvodů:
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu
zákona bez jakékoli diksriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci
a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z
jakýchkoli důvodů. např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka,
náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo
sociálního původu, majetku a rodu.
Účastnické státy přijmou, je-li to zapotřebí, zvláštní opatření za
účelem zajistit příslušníkům národnostních menšin rovnost s ostatními
občany v požívání a uplatňování lidských práv a základních svobod.
Česká republika souhlasila s přijetím dalších opatření, která by
propagovala vzájemné porozumění a toleranci:
Každý účastnický stát bude propagovat atmosféru vzájemného respektu,
porozumění, spolupráce a solidarity lidí žijících na jeho území bez
rozdílu etnického či národního původu nebo nabozenskehov vyznání a
bude vybízet k řešení konfliktu cestou dialogu založeného na principu
vlády práva.
Účastnické státy přijmou v souladu s ústavním řádem účinné prostředky
na úrovni státu, regionu a obcí a budou jimi propagovat porozumění a
toleranci především v oblasti vzdělávání, kultury a informací...
Mezinárodní právo umožňuje státům uchýlit se na určitě období k
mimořádným prostředkům ("pozitivní disriminace") a umožnit tak
příslušníkům všech etnických skupin stejně užívání lidských práv a
základních svobod:
Za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněna
výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo
etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu,
jež je nezbytná k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon
lidských práv a základních svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k
zachování rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou
v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata.
Právní standardy České republiky
Česká republika výše uvedené smlouvy a závazky přijala a začlenila je
do svého právního systému. V listině základních práv a svobod ČR se
praví:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného
smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní
nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Osobní svoboda je zaručena.
Obydlí je nedotknutelné.
S ohledem na národnostní menšiny se v České listině základních práv a
svobod praví:
Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být
nikomu na újmu.
(1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje
všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny
rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v
jejich mateřském jazyků a sdružovat se v národnostních
sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon.
(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za
podmínek stanovených zákonem zaručuje též:
a) právo na vzdělání v jejich jazyků,
b) právo užívat jejich jazyka v úředník styku,
c) právo účasti na řešení věci týkajících se národnostních a
etnických menšin
Neposledně pak Listina základních práv a svobod rozšířila základní
práva na všechny osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost.
V článku 42(3) zákona se praví:
Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý
člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez
ohledu na státní občanství.
Doporučení
Human Rights Watch/Helsinki vybízí vládu České
republiky, aby zůstala věrná svým povinnostem v souladu s mezinárodním
právem, prosazovala dodržování lidských práv, a zvláště aby:
- zajistila bezpečnost všech osob před násilím a tělesnou ujmou, až
již je způsobena státními orgány, jakýmkoli jedincem či skupinou;
- zahájila policejní vyšetřování každého případů násilí proti Rómům,
až již jde o jedince nebo celou komunitu, a trestala co nejpřísněji v
rámci možnosti zákona ty případy, v nichž se prokáže vina;
- vyšetřila tvrzení (obvinění), že v jistých oblastech státní orgány
nezasáhly a neochránily Rómy před útoky nebo adekvátně nebyly schopny
vyšetřit případy násilných útoku proti Rómům, a aby použila všechny
příslušné prostředky proti takovému postupu, včetně zahájení trestního
stíhání;
- zajistila účinná administrativní a soudní opatření v případech Rómů,
kteří jsou oběťmi diskriminace včetně znepokojováni a zastrašování že
strany státních orgánů;
- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v přístupu ke vzdělání;
- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v bytové politice;
- zajistila Rómům rovnoprávnost na trhu pracovních sil a zahájila
vyšetřování obvinění z disriminace při žádostech o zaměstnání;
- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v přístupu k veřejným
službám či ubytování, a to včetně soukromých i nesoukromých
restauraci, diskoték a baru;
- realizovala znovu období tak zvané volby, resp. zajistila občanství
všem žadatelům, kteří byli občany bývalého Československa, až již měli
na území ČR před rozpadem federace ke dní 31. 12. 1992 přechodné nebo
trvale bydliště;
vzájemnému porozumění mezi Čechy, Rómy a cizinci, kteří pobývají na
území ČR.
Poděkování
Tato zpráva se zakládá na informacích, které získal při pracovní
návštěvě České republiky a Slovenské republiky ve dnech 19. února -
11. března 1996 Fred Abrahams, konsultant Human Rights
Watch/Helsinki. Některé rozhovory se uskutečnily za spolupráce s
European Róma Rights Center, budapešťskou organizací zabývající se
pravy Rómů. Zprávu vypracoval Fred Abrahams, redakční úpravy provedla
Holly Cartner, výkonná ředitelka Human Rights Watch/Helsinki. Anne
Kuper, externí pracovnice Human Rights Watch/Helsinki, byla zodpovědná
za produkci. Tato zpráva by nikdy nevznikla, nebýt výborné práce
českých nevládních organizací, které se pravy Rómů zabývají. Zvláště
bychom zde chtěli poděkovat Nadací Tolerance, Českému helsinkemu
shromáždění, organizací HOST a Českému Helsinskému výboru. Výraznou
pomoc poskytla i řada jednotlivců, jmenovitě: Eva Bajgerová, Pavla
Boučková, Ondřej Giňa, Věra Havlová, Karel Holomek, Marta Miklusáková,
Václav Novotný, Erika Schlager, Míša Sikorová, Alena Slámová, Andrea
Soukupová, Nidhi Trehan, Ráchel Tritt, Václav Trojan a Ina Zoon.
Další výtisky této zprávy můžete získat v oddělení publikaci -
Publication Department, Human Rights Watch, 485 Fifth Avenue, New
York, NY 10017-6104. Cena jednoho výtisků činí 6 amerických dolarů (v
rámci USA), 7,50 dolarů (do zahraničí).
|