Historický úvod

Násilné činy páchané soukromými osobami

Reakce pravního systému

Reakce vlády

Nasilí vůči Romům ze strany policie

Smrt Martina Červeňáka

Smrt Václava Baláže

Odmítání vstupu do veřejných prostor

Diskriminace ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti

Zákon o občanství

Historické pozadí zákona

Diskriminační aspekty zákona

Podmínka pětileté beztrestnosti

Podmínka trvalého pobytu

Děti v ústavech náhradní rodinné péče

Osoby umístěné ve vazebních věznicích a ve výkonu trestu

Diskriminační uplatňování zákona

Případ Karviná

Volynští Česi

Následky ztráty občanství

Novela zákona o občanství

Pravní standarty

Doporučení

HUMAN RIGHTS WATCH je nevládní organizace, která byla založena v roce 1978. Jejím cílem je monitorovat a prosazovat mezinárodně uznána lidská práva v Africe, Severní i Jižní Americe, Asii, na Středním východě a v zemích, které podepsaly helsinské konvence.

Výkonným ředitelem organizace je Kenneth Rooth, předsedou správní rady je Robert L. Bernstain. Helsinská odbočka vznikla v roce 1978 a jejím cílem je monitorovat a propagovat domácí i mezinárodní závazky v oblasti lidských práv vyplývající z helsinských dokumentu z roku 1975. Vykonou ředitelkou je Holly Cartner, Jonathan Fanton je předsedou poradního výboru.

Adresa gopher://gopher.humanrights.org:5000 Pokud máte zájem předplatit si naše zpravodajství, zašlete vzkaz e-mailem a do textu svého vzkazů vepište "subscribe hrw-news". "Subject" ve vzkazu nevyplňujte.

Rómové přišli na území dnešní České republiky poprvé ve středověku, pravděpodobně kolem roku 1400. Od té doby museli neustále čelit různým formám diskriminace, která z původní asimilační politiky přerostla za druhé světové války až ke snaze o vyhlazení.

V 16. a 17. století odpovědní úředníci zakazovali Rómům vstup na různá královská území. Na hranicích království byly vyvěšeny tabule zobrazující Rómy oběšené na šibenicích. Těm, kteří zákaz vstupu porušili, bylo uříznuto ucho, byla jim vypalovaná potupná znamení nebo byli popraveni. V roce 1761 se Marie Terezie rozhodla, že dosavadní zákazy nahradí násilnou asimilaci a tímto způsobem chtěla "cikánský problém" vyřešit. Rómové byli prohlášení za "nové občany", nesměli nadále hovořit svým jazykem a nesměli se oblékat podle svých tradic. Romské děti byly násilné odebírány z rodin a premiszovany do neromských rodin k "převýchově".

K nejbrutálnějšímu potlačení Rómů došlo za druhé světové války, kdy Čechy a Moravu okupovala německá vojska. Do roku 1944 zahynulo v koncentračních táborech, především v táboře v Osvětimi, šest až osm tisíc českých Rómů. Během války tak bylo vyhlazeno přibližně 95 procent všech Rómů z Čech a Moravy .

Komunistická vláda, která se v Československu chopila moci v roce 1948, k Rómům přistupovala jako k sociálně zaostalé skupině, která nutně vyžadovala násilnou integraci a asimilaci s ostatním obyvatelstvem. Vláda v roce 1958 zakázala kočování zákonem a v roce 1965 se uchýlila k násilnému "rozptylu cikánského obyvatelstva". Rómy pak přiměla k tomu, aby se z osad stěhovali do nové budovaných sídlisť, které jim stát poskytl. Romština i tradice Rómů byly potlačeny a na Slovensku docházelo k případům sterilizace romských žen, jíž se měl řešit problém vysoké a "nezdravé" natality.

Od pádu komunismu v roce 1989 se situace Rómů v mnohem zlepšila, ale v mnohem i zhoršila. Na jedné straně dnes Rómové, stejně jako ostatní obyvatelé České republiky i Slovenské republiky, požívají výhod znovu získané politické i ekonomické svobody. Obě republiky uznaly Rómy za národnostní menšinu a Rómové zde začali zakládat svá politická, kulturní i vzdělávací sdružení.

Na straně druhé však Rómové v míře nesrovnatelně s ostatním obyvatelstvem utrpěli důsledky složité transformace k tržní ekonomice. Často jsou prvními, kteří musejí opustit státní podniky a posledními, které chtějí zaměstnat podniky soukromé. Nezamestatnost Rómů po roce 1989 rychle stoupá - v zemí, která nezamestanost do té doby nepamatovala.

Ve zprávě Struggling for Ethnic Identity: Czechoslovakia's Endangered Gypsies z roku 1992 došlo Human Rights Watch k následujícímu závěru: Od počátku demokratických změn, které s sebou přinesl rok 1989, prudce vzrostla diskriminace Rómů v oblasti bydlení, zaměstnanosti i v možnosti jejich přístupu k veřejným i soukromým službám. Všeobecně zažitá představa o tom, že Rómové zničili lepší byty přidělené státem za komunismu, vedla k nevybíravě diskriminaci Rómů, kteří se snaží získat byt v neromské čtvrti. Vysokou nezamestanost Rómů vyvolala i diskriminace v najímání pracovních sil, a to v obou republikách. Tyto praktiky nejsou že strany úřadu práce, odpovědných za postup v souladu se zákoníkem práce zakazujícím diskriminaci, nijak postihovány. Státní i soukromé restaurace, pohostinství a diskotéky po celém území republiky stále častěji odmítají vstup Rómům, v některých Rómové nejsou obslouženi.

Největší nebezpečí v postkomunistickém Československu však pro Rómy znamená dramatický vzrůstající počet rasové motivovaných činu a násilí proti těm, kteří nejsou etnickými Čechy. Po roce 1989 se na zdech začaly objevovat nápisy "Cikáni do plynu!" nebo "Cizinci, táhněte". Pravicové extremistické oragnizace, jako je například Bílá Liga a Ku Klux Klan, začaly organizovat demontrace a vydávají tiskoviny. Fyzická napadení, která někdy konci i smrti, se objevují stále častěji.

Tato tendence pokračuje i po rozpadu České a Slovenské federativní republiky, k němuž došlo 1. ledna 1993. I přes snahy vlád obou republik však počet rasové motivovaných útoku v České i Slovenské republice neustále stoupá. Navíc byl v České republice znemožněn mnoha Rómům - bývalým občanům federace - přístup ke státnímu občanství, i když k České republice mají nepochybně osobní vazby. Někteří z nich dokonce státní příslušnost ztratili.

Ve Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 1995 uvedl Český helsinský výbor:

V roce 1995 lze v souvislosti s Rómy hovořit o prohlubující se rasové segregaci uvnitř české společnosti. Segregace je výsledkem rychlého zhoršování postavení Rómů na trhu práce, relativního zhoršování jejich účasti ve vzdělávacím systému, ve zdravotnictví a bydlení, a to s mimořádně negativními a plošnými dopady na extrémní nezaměstnanost Rómů, na reprodukující se nedostatek byť jen základního vzdělání, na jejich silnou sociální deprivaci a nadprůměrné zasaženi kriminalitou i vážnějšími formami organizované trestné činnosti.

Ačkoli se již nadále nesmějí vést statistiky o kriminalitě v zavoslosti na etnické příslušnosti, státní úředníci, média i veřejné mínění žije v neustále představě o vysoké kriminalitě Rómů. Zástupci romských organizací, kteří tento problém uznávají, zároveň poukazují na to, že vzniká v důsledku nižšího sociálního a ekonomického statusu Rómů, a v žádném případě se proto nejedná o predisposici k páchání trestych činu, jak se často mnozí domnívají. Navíc upozorňují na to, že média v České republice často Rómy ukazují velmi jednostranně - jako zloděje, žebráky nebo překupníky.

V důsledku toho všeho pak sílí všeobecně rozšířené předsudky proti Rómům. Jak uvádí Český helsinský výbor, sedm z deseti Čechů odmítá žít vedle romské rodiny a jeden z deseti podporuje hnutí "skinheads" nebo jinou extremistickou skupinu . V červnu roku 1996 získali po volbách v parlamentu ČR osmnáct křesel (z předchozích čtyř) pravicoví republikáni, kteří otevřené proklamují svůj protiromsky program.

Romská roztříštěná politická scéna dosud nedokázala být při řešení této problematiky nápomocna. Po prvních demokratických volbách, které následovaly po roce 1989, se do parlamentu dostalo i několik Rómů, ale v parlamentu zvoleném v roce 1992 byl už Róm jenom jeden. Od dubna roku 1996 už v parlamentu České republiky není ani jeden.

Podle dostupných údajů počet násilných trestných činu proti Rómům, které páchají soukromé osoby, neustále roste. Podle sdělení úřadu kriminální policie došlo od roku 1990 do roku 1993 v České republice k 121 rasové motivovaným útokům. Od roku 1993 však bylo takových útoku zaregistrováno již 181, z nich čtyřicet dva bylo spácháno během prvních dvou měsíců roku 1996.

Organizace zabývající se lidskými pravy i romská sdružení tvrdí, že skutečný počet je mnohem vyšší, neboť mnohé z těchto útoku nejsou ani zaregistrovány. Podle občanského sdružení HOST, které se zabývá monitorováním rasové motivovaných útoku a práci policie, došlo pouze v roce 1995 k 181 případům napadení z rasových důvodů.

Jedna Romka sdělila v Praže pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki: Málokdy nechávám děti venku samotné, a už vůbec ne večer. Za komunistů to bylo lepší. Alespoň jsme měli práci a nemuseli jsme se bát, že nás kdykoli napadnou skinheadi. Bojím se i posílat děti do školy.

Mnozí Rómové rovněž pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki sdělili, že o takových incidentech policii neinformovali, neboz nevěřili, že by to bylo k něčemu dobře. Někteří z nich měli s policii zkušenosti již z dřívější doby - byli svědky nebo oběťmi násilí že strany policie, a proto nevěřili, že by jim policie mohla pomoci.

Ondřej Giňa, ředitel romské organizace Fond naděje a porozumění a bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti, se v rozhovoru s pracovníkem Human Righst Watch/Helsinki k tomuto názoru přikláněl: Mnohé případy nebyly zaregistrovány. Rómové, které někdy policie nebo skinheadi zmlátili, si nestěžují a ani nevyhledávají lékařské ošetření, protože se bojí.

Dezider, Giňův sedmnáctiletý synovec, byl v Plzni, kde chodí do školy, skinheady napaden dvakrát. Pracovníkovi Human Righst Watch/Helsinki vyprávěl o tom, co následovalo poté, kdy byl na podzim roku 1994 napaden podruhé:

Přišla policie a vyšetřovala. Vzali mne s sebou na stanici. Vysvětlil jsem jim, co se stalo, ale řekli mi, že s tím nemohou nic dělat, protože neví, jak se jmenovali ti, kteří mě napadli. "Skinhead" může být kdokoli. Řekl jsem, že znám jméno jednoho z těch, kteří mě bílí a oni na to, že s tím něco udělají.

Šli jsme společně za skupinou skinů a on /policista/ mi řekl, abych mu ukázal, který z nich to byl. Ale byli to nějací jiní skini. Tak mi řekl, až si sednu do vlaku a jedu domů. Od skinů policie nic nechtěla. Jenom se zeptali, kam jdou. Na stanici se mnou nic nesepsali. Nic jsem se nedozvěděl. O týden později jsem tam šel s dědečkem a dostali jsme zápis, ale od té doby se nic nestalo. Teď už do školy do Plzně nejezdím, protože se bojím.

Někteří Rómové uváděli, že pokud policii přivolali, buď se vůbec nedostavila, nebo přijela příliš pozdě. Pokud se policie ukázala, pracovala pomalu. Jen výjimečně policie zasáhla včas a rozptýlila tak potenciálně napjatou situaci.

Pan Karel Holomek, romský aktivista z Brna a předseda romské sekce HCA, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud Rómové či anarchisté na jedné straně a skinheadi na straně druhé organizují demonstrace, policie se snaží skupiny od sebe rozdělit. A to je tak všechno. Když ale skinheadi rázují městem a křičí "Heil Hitler!", policie nic neudělá... Pokud skinheadi někoho nápadnou, policie řekne, že nešlo o rasové motivovaný útok, ale o běžné napadení. Policie sdílí stejný názor jako většina lidí - že Rómové pro společnost představují zátěž.

Petr Uhl, bývalý disident a zakládající člen hnutí HOST, pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki řekl: Policie nejenže skiny toleruje, ale dokonce je i podporuje. Ne otevřené, protože vědí, že by to nebylo legální. Ale často se ukáže, že se skinheady sympatizují. Abychom této situaci mohli čelit, založili jsme HOST. Chceme dělat to, v čem stát selhává. Musíme státní orgány upozornit na to, že místní orgány jednají v rozporu se zákony . Někteří z vládních činitelů přiznávají, že se problémy s policii skutečně vyskytují.

Hana Frištenská, bývalá vedoucí sekretariátu Rady pro národnosti, upozorňuje na pozitivní změny v práci policie, ale rovněž pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělila: Netvrdíme, že práce policie je v naprostém pořádku. Policie se musí vypořádat s břemenem minulosti. Mnozí policisté sloužili již za bývalého režimu, kdy pracovali s nejrůznějšími "problematickými skupinami" (?), jako například s lidmi, kteří odmítali pracovat.

Vnitřní zpráva ministerstva vnitra z roku 1995 pokládá rasismus že strany policejních složek za závažný problém. Pracovník Human Rights Watch/Helsinki se dozvěděl od několika lidí, kteří zprávu četli, že podle údajů v ní uvedených sympatizuje se skinheady zhruba 60% policistů.

Petr Zelasko, který na pražském oddělení kriminální policie sleduje činnost extremistických skupin, sdělil, že zprávu ministerstva vnitra zná, ale její nálezy vyvracel. Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Mezi policií žádný rasismus není. Jde pouze o jejich /tj. policistů/ osobní zkušenost. Mnozí z nich měli s Rómy špatně zkušenosti. Někteří z nich, kteří pracují s Rómy dennodenně, by mohli dokonce říct, že co Róm, to zloděj. Jedná se o individuální záležitost.

Doktor Zelasko popsal změny v úsilí bojovat proti problémů rostoucího počtu rasové motivovaných útoku, k nímž v policii došlo v posledních letech. V lednu 1996 pracovalo v rámci kriminální policie zvláštní oddělení zaměřené na práci s extremistickými skupinami. Odborníci z různých složek policie, zástupci židovské obce, soudci a státní zástupci byli přizváni, aby se zúčastnili výcviku pracovníků této nové složky. Do současné doby však nebyli přizváni žádní Rómové. Přestože místní policie přislíbila zapojit do policejních složek více Rómů, k listopadu 1996 nebyl údajně zaměstnán ani jeden.

Změny v policii však v každém případě něco pozitivního přinesly: romští aktivisté tvrdí, že v posledním roce je patrná snaha policie být k jejich potřebám přece jenom citlivější. Přesto však počet útoku neustále vzrůstá, a dokonce i policie přiznává, že tento trend bude zřejmě pokračovat i nadále. Dosud však policie neprojevila vážnou snahu Rómy před fyzickými útoky ochránit.

V druhé polovině roku 1995, poté, kdy byl brutálně zavražděn Tibor Berki (viz dále), vláda svůj postoj k rasové motivovaným útokům změnila. Zaujala jednoznačný postoj a trvala na tom, aby byly rasové motivované útoky trestaný přísněji; vyzvala státní zástupce, aby žádali nejpřísnější možné tresty u těch případů, kdy se u trestného činu prokáže rasová motivace . Romské organizace i organizace zabývající se lidskými pravy od té doby zaznamenaly v práci soudu výrazně zlepšení.

I přes tyto pozitivní změny však soudy často nejsou schopny zákon v praxi aplikovat rovnoprávné. Příliš často dochází k tomu, že očividně rasové motivované činy jsou soudy posuzovány jako běžné přepadení bez rasového motivů nebo jako rvačka mezi jednotlivci. V některých případech prokázali soudci otevřené sympatie se skinheady a jinými extremisty, kteří se dopustili rasové motivovaného násilí.

Jana Chalupová, vedoucí odboru styku s veřejnosti kanceláře prezidenta Václava Havla sdělila pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Nevěřím, že by změny trestního zákona něco přinesly. Není jich využíváno nebo jich soudy využívají jen výjimečně. Jsem si jistá, že tím se problém nevyřeší. Soudci, státní zástupci i policie nás informuje, že skinheadi pocházejí z "dobrých rodin" a že se jednalo pouze o dětské hry. Když ale jde o romského chlapce, který něco ukradne, pak se o dítě z "dobré rodiny" nejedná.

Zřejmě nejilustrativnějším příkladem zde může být případ Tibora Berkiho, jehož zavraždění bylo podnětem k výše uvedeným změnám v trestním zákonů. V květnu 1995 byl tento třiačtyřicetiletý Róm zavražděn ve svém domě v jihomoravské Brečlaví. Do domku vpochodovali čtyři mladíci a zmlátili Tibora Berkiho baseballovými pálkami. Útočníci Berkiho osobně neznali a byli před tím spatření v hostinci, kde se domlouvali na tom, že "pudou na Cikána".

Vláda veřejné útok odsoudila a státní zástupce požadoval nejvyšší možný trest za rasové motivovaný útok. I přesto soud dne 12. prosince rozhodl, že rasový motiv nelze v tomto případě prokázat, neboz pachatele během samotného napadení žádná hanlivá rasistická hesla nevykřikovali.

Zdeněk Podrázský, který skupinu útočníků vedl, byl odsouzen k dvanácti letům odnětí svobody za vraždu, zatímco spolupachatel Martin Komár byl odsouzen k osmnácti měsícům. Dva další, kteří se útoku zúčastnili, byli odsouzení k podmíněnému odnětí svobody na dva roky. Předsedající soudce Jan Engelman odmítl rasovou motiavci útoku slovy: "Nebylo však prokázáno, že by Podrázský baseballovou pálkou v úmyslu zabít Berkiho jako Cikána....Jednal podvědomě, protože Berki držel v ruce sekeru. Navíc po celou dobu útoku mlčel, nevykřikoval žádná hanlivá slova, z nichž by byl zřejmý rasisticky motiv."

Romští aktivisté i aktivisté v oblasti lidských práv byli rozhodnutím soudu pobouření a vyslovili obavy, že takový rozsudek je nebezpečným precedentem pro podobně případy. Ondřej Gina pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Soud vyřkl, že se nejednalo o rasové motivovanou vraždu. Pokud soud není schopen dokázat rasovou motivaci v tak brutálním případě, pak v běžných případech, kdy je někdo na ulici napaden skinem, může být útočník přinejlepším odsouzen za napadení.

I předseda vlády Václav Klaus vyjádřil nad rozsudkem podiv a státní zástupce se proti rozsudku odvolal. Dne 23. května 1996 zrušil odvolací soud v Olomouci předchozí rozsudek a rozhodl, že se skutečně jednalo o rasové motivovaný útok. Tresť uloženy Podrázskému byl zvýšen o jeden rok.

I přes pozitivní vývoj bylo Human Rights Watch/Helsinki informováno o mnoha jiných případech, kdy soudy selhaly a rasové motivované útoky nestíhaly a neodsuzovaly k nejvyšším možným trestům. K zřejmě nejkřiklavějšímu případů došlo v prosinci roku 1994 v Písku. Rok před tím se do Písku sjela z okolí početná skupina skinheadů, kteří se chtěli zúčastnit fotbalového utkání. 24. září pak na ostrůvku v řece Otavě narazili na skupinu čtyř romských chlapců, napadli je klacky a kameny a neumožnili jim, aby vylezli z vody. Jeden z chlapců, sedmnáctiletý Tibor Danihel, se utopil.

Dva že skinheadů byli následně odsouzení za "ublížení na zdraví s následkem smrti", a to aniž by byla vůbec zmíněná rasová motivace jejich činu, a byli podmíněně odsouzení k jednomu roku odnětí svobody. Policie si vyžádala rozbor krve romských chlapců. Z jistila, že chlapci před tím čichali lepidlo, a tvrdila, že jejich následný stav přispěl k tomu, že se Tibor Danihel utopil. Krev útočníků však k rozboru poslána nebyla.

Během procesu prokázal soudce otevřené sympatie ke skinheadům.

Ladislav Zamboj, sociální pracovník, který se soudního přelíčení v Písku zúčastnil, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Soudce jasné ukázal, že je na straně skinů. Místnost, v níž k přelíčení došlo, byla plná skinheadů. Novináři ani aktivisté v oblasti lidských práv se dovnitř nedostali, protože tam bylo plno. Soudce byl k výtržnostem že strany skinheadů - kteří byli neurvalí a hrubé nadávali svědkům - očividně shovívavý. Řekl jenom :"No tak, chlapci, uklidněte se nebo vám mám dát pokutu?"

Václav Trojan se přelíčení zúčastnil jako zástupce Českého helsinského občanského shromáždění (HCA) a místní pobočky nevládní organizace Amnesty Interntional. Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Soudní síň byla plná skinheadů. Ani jsem se nedostal dovnitř. Policie mi sdělila, že už dovnitř nesmím. Řekl jsem jim, že přelíčení monitorují pro HCA, a poté jsem se do síně proplížil. Po vynesení rozsudku se matka zabitého chlapce rozplakala a soudci řekla:"Zacházíte s mým chlapcem, jako by byl zvíře." Soudce přikázal policii, aby matku vyvedla že soudní síně a obvinil ji z pohrdání soudem .

Podle Václava Trojana se v posledních dnech soudního přelíčení na romských domech v okolí objevily sprejem nastříkané německé nápisy "Zigani Raus" (tj. "Pryč s Cikány"). Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki dále sdělil: Viděl jsem to a šel jsem to oznámit na policii. Řekl jsem, že jim jdu oznámit trestný čin. Po dlouhém dohadování se mne zeptali, co vlastně chci. Aby nápisy umyli? Jsou ale povinni takový případ vyšetřit. Vůbec to nechápali a o mém oznámení neučinili žádný písemný záznam.

Stejně jako v případě Berkiho se i v tomto případě státní zástupce odvolal a požadoval přísnější trest. K novému přelíčení mělo dojít v červnu 1996, avšak v ještě nyní, lednu 1997, zůstává soudní řízení nadále otevřené.

Další problém, na který Rómové narážejí u soudu, pramení z jejich nedostatečného právního vědomí. Všeobecně nižší úroveň vzdělání a v některých případech i negramotnost je vydává na pospas zneužívání státní moci. Navíc je, často z finančních důvodů, mezi právníky jen málo takových, kteří by byli ochotni se jejich případů ujmout. Někteří právníci sdělili Human Rights Watch/Helsinki, že práce pro Rómy je poznamenává: zastupovat romského klienta jim může přinést nepříjemnosti s policii a soudy či odradit další klientelu.

Vražda Tibora Berkiho konečně vyvolala i reakci vlády. Premiér Václav Klaus útok odsoudil a svolal schůzku členů vládního kabinetu, aby spolu prohovořili problém rasového násilí. Jejich rozhodnutí vedlo k novelizaci některých bodů trestního zákona a k pokynů státním zástupcům, aby požadovali nejpřísnější možné tresty za rasové motivované útoky. V rámci kriminální policie začala fungovat nová složka zaměřena na extremistické skupiny v České republice.

V komentáři uveřejněném v Mladé Frontě pod názvem "Jak řešit problém rasismu" řekl Jiří Novák, v té době ministr spravedlnosti : "Role státu při řešení tohoto problému je důležitá a nenahraditelná. žijeme v demokratickém státě a instituce takového státu by měly občanům zaručit rovnost ochrany před těmi, kteří instituce zpochybňují, a zároveň zasáhnout proti všem, kteří tento princip nerespektují. ... Vláda této republiky bezpochyby udělá vše, co je v jejich silách, pro to, aby slovo rasismus zmizelo z každodenního slovníku."

Romští aktivisté i aktivisté v oblasti lidských práv rozhodnutí vlády vítali, ale zároveň si stěžovali, že její iniciativa přišla příliš pozdě a nesla do hloubky. Ondřej Gina k tomu pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Šlo o reakci na nejbrutálnější rasisticky čin, ke kterému v České republice došlo. Klaus před tím ostatní případy ignoroval a ozval se až po tomto případů.V důsledku toho byla přijata některá legislativní opatření, ale šlo jen o snahu zlepšit práci policie, soudu a státních zástupců. Stát neprojevil snahu zabývat se tímto problémem obecně, ale zaměřil se jen na práci institucí. Vždycky se něco stane, až když někdo zemře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje pozornost. Je to obrovská tragédie, protože naše děti ztrácejí možnost chodit do škol. Policie i společnost celkové zůstává pasivní.

Ve výroční zprávě o stavu lidských práv v ČR, kterou každoročně vypracovává Český helsinský výbor, se v roce 1995 uvádí: České republice se dosud nepodařilo zajistit ochranu Rómů před násilnými akty rasismu a diskriminace, které mají v posledních letech zřetelně vzestupnou tendenci a jejichž výsledkem jsou úmrtí a vážná trvalá zranění. Závazek ochrany menšiny před rasovým násilím není naplňován ani represivními složkami, ani prevenci, ať již bezpečnostní nebo výchovnou. Stát má tendenci reagovat až na akty násilného rasismu, a to zpravidla verbálními vyhlášeními a justičně, nikoliv aktivní politikou prevence.

Hana Frištenská z Úřadu vlády ČR pro národnosti zdůrazňuje kroky, které vláda učinila po vraždě Tibora Berkiho. Stále se však domnívá, že by česká vláda mohla v boji proti rasismu postupovat razantněji. V rozhovoru s pracovníkem Human Rights Watch/Helsinki uvedla: Vláda musí začít uvažovat o rasismu jinak. Ne tedy o obětech rasismu, ale o rasismu jako fenoménu. Dosud neučinila dostatečná opatření, aby rasismu předcházela. V této společnosti však ani veřejnost, ani stát nezastává názor, že rasismus je dobrá věc.

Karel Holomek, poslanec prvního postkomunistického parlamentu ČR a přední romský aktivista, se domnívá, že problém je spíše na úrovni místních úředníků. Pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Musím objektivně přiznat, že vláda jako taková rasistická není. Pokouší se dělat, co je v jejich silách. Její práce však není bezchybná a naráží na mnohé překážky ve společnosti. Například předložila parlamentu návrhy zákonů, týkající se přísnějších trestu za rasové motivované násilí, než tomu je u běžných fyzických útoku. Výroky soudu však těmto změnám často neodpovídají .

Všeobecně lze konstatovat, že Human Rights Watch/Helsinki se že své zkušenosti s tímto názorem shoduje. K mnohým případům zneužití Rómů dochází na místní úrovni: na policejních stanicích, v soudních síních a na úřadech. V každém případě je však vláda ČR povinna dodržet své závazky v souladu s mezinárodním právem a " všemi dostupnými prostředky bez prodlení usilovat o politiku eliminace rasové disriminace v jakékoli podobě..." Ministerstvo vnitra je navíc zodpovědně za zákrok každého policisty a ministerstvo spravedlnosti za každého soudce. Neschopnost razantního přístupu v boji proti diskriminaci na všech úrovních se rovná tichému souhlasu s rasistickým chováním.

Přestože se od pádu komunismu mnohé zlepšilo, představuje násilí že strany policie i nadále, zvláště pro Rómy, velký problém. Mnozí Rómové uvádějí, že že strany policie dochází ke svévolnému jednání a někdy k neopodstatněnému násilí pouze proto, že Rómové nejsou "bílí Češi". V každoroční zprávě o stavu lidských práv v ČR uvedlo ministerstvo zahraničí USA:

I v roce 1995 má /policie/ v široké veřejnosti neblahou reputaci, k čemuž zčásti dochází i v důsledku dědictví z období komunismu. Existují záznamy o pochybeních že strany policie a příběhy o fyzických útocích a zneužívání pravomoci, často namířených proti cizincům a Rómům.

Human Rights Watch/Helsinki se setkalo v posledních letech s dvěma případy, kdy došlo k úmrtí Róma v důsledku zneužití pravomoci že strany policie. Žádný z příslušných policistů však nebyl pohnán k odpovědnosti.

Dne 8. červne 1994 pracoval Martin Červeňák spolu s třemi bratry před svým domkem ve vesnici Jenikovice nedaleko města Horšovsky Týn. Podle výpovědi členů Červeňákovy rodiny se před jejich domkem okolo desáté hodiny dopoledne objevili tři policisté a řekli, že si potřebují Martina Červeňáka odvést na policejní stanici, ačkoli neuvedli žádný důvod. Později se dozvěděli, že byl podezřelý z krádeže rádia.

Policie rodině sdělila, že se Martin brzy vrátí. V půl čtvrté odpoledne jim však volala přítelkyně rodiny a uvedla, že viděla, jak Martina z policejní stanice v Horšovském Týně odváží ambulance. Ladislav Červeňák, Martinův bratr, dále uvedl:

Volali jsme na policejní stanici a odkázali nás na Dr. Lukáše Rezka v Horšovském Týně. ... Doktor uvedl, že Martin spadl na kámen a způsobil si tak otevřenou ránu na hlavě. Znovu jsme volali na policii a policista nám sdělil, že Martin upadl na topení .

Rodina se proto vydala do nemocnice a tam zjistili, že Martin byl převezen na jednotku intenzívní péče a pravděpodobně úraz nepřežije. Brzy poté zemřel na následky střelné rány do hlavy.

Oficiální záznam policie, vystavený 30. září 1994, uvádí, že Martin Červeňák napadl tři policisty - Horáka, Marka a Bártu - kteří dokončovali policejní vyšetřování na stanici. V následně rvačce, uvádí dále zpráva, došlo k náhodnému výstřelu z pistole jednoho policisty a výstřel zasáhl Červeňáka do hlavy. Zpráva uzavírá, že "neexistuje podezření, že by se jednalo o trestný čin" že strany policie.

Martinův otec Mátej proti závěru policejní zprávy protestoval. Policie mu doporučila, aby se obrátil na místního právníka Vlastimila Kaplana s žádosti, aby mu se stížnosti pomohl. Podle pana Červeňáka je tento právník zadobře s místní policii. Rodině sice účtoval poplatky za konzultaci, ale s případem jim nepomohl. Pracovník Human Rights Watch/Helsinki viděl dopis, který pan Mátej Červeňák adresoval policii a v němž protestuje proti závěru, ke kterému při vyšetřování došla. Zároveň vyžaduje podrobnější informace o smrti svého syna. V odpovědi Václava Královce, člena zastupitelství v Plzni, se píše:

V zápisu o vyšetřování jsem nenašel nic nepatřičného. Jediné, co Vám nyní zbývá, je upustit od své bezdůvodně iniciativy. Zároveň Vás musím informovat, že pokud vznesete další podobnou žádost, nás úřad na ní již neodpoví a ani nepotvrdíme její příjem. Policisté Horák, Marek a Bárta nadále pracují jako policisté v nedalekých Domažlicích.

Dne 22. listopadu 1991 opouštěl Róm Václav Baláž spolu se třemi přáteli hostinec v Brečlaví, kde bydlel. Skupina mužů byla očividně podnapilá a zastoupila cestu projíždějícímu autu, které řídil kapitán Petr Beránek, policista , který nebyl v daně chvíli ve službě. Celý incident následně skončil rvačkou. Baranek vystřelil z pistole, zabil Baláže a dva další může zranil.

Kotrolní orgány ministerstva vnitra zahájily vyšetřování a rozhodly, že Baránek byl nejprve napaden a že zbraně vystřelil omylem poté, co se muži pokuseli mu ji vytrhnout. Oficiální zpráva pak uvádí, že Baránek se "zachoval v souladu se zákonem, který upravuje chování policie."

Romští aktivisté však i nadále tvrdí, že šlo o vraždu. Svědčí incidentu potvrdili romským aktivistům, že Baranek může napadl jako první, vystřelil na ne a zabil osmnáctiletého Baláže. Četné námitky vznešené na adresu ministerstva vnitra a na státní zastupitelství požadující obvinění Baránka však zůstala bez odezvy.

Karel Holomek, který byl poslancem československého parlamentu v době, kdy k incidentu došlo, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Vznesl jsem v parlamentu inetrpelaci týkající se policisty Baranka, který vystřelil do skupiny opilých Rómů. Dotkli se jeho auta, na což Baránek zareagoval tím, že z auta vystoupil a do skupiny vytrelil. Policistů sice od policie vyhodili, ale tím to také skončilo.

Human Rights Watch/Helsinki zjistilo, že Petr Baránek v současnosti pracuje jako policejní kapitán v Brečlaví.

Tyto a další incidenty zneužití pravomoci policie vedly postupně k tomu, že Rómové mají v policii obecně pramálo důvěry. Ondřej Gina k tomuto v rozhovoru s pracovníkem Human Rights Watch uvedl: Pokud se instituce, jakými je policie, soudy a vyšetřovatele nemohou dopátrat pravdy, když je v případů zaangažován někdo z jejich řad, jak mohou lidí ochránit od individuí, jakými jsou třeba skinheadi?

Po celé České republice se vyskytují případy, kdy je Rómům odmítán vstup do hostinců, na diskotéky, do restauraci, na koupaliště a do jiných veřejných prostor, až jsou již v soukromém vlastnictví nebo ve vlastnictví státu.

Zpráva vydaná Českým helsinským výborem za rok 1995 uvádí:
Byly evidovány případy otevřené nenásilné diskriminace menšin, zejména Rómů, a to ve službách, obchodech, restauracích apod., kde pracovníci odmítli obsluhovat nebo vpustit Rómy do zařízení. Tyto akty diskriminace, v některých případech zcela veřejné deklarované (vývěsky typu "Cikány neobsluhujeme"), zůstávají nepostižený, protože není k disposici přímý legislativní nástroj k jejich postihu a tzv. nepřímé se nevyužívají.

Občanské sdružení HOST, které sídlí v Praze, prověřuje případy, kdy je Rómům odmítán přístup do veřejných prostor tím, že je záměrně posílají do podniků, o nichž se ví, že Rómy neobsluhují. Paní Holomkova, která tento projekt realizuje v Brně, sdělila pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki, že z dvaceti restauraci v Brně, kde byl tento pokus proveden, jich šest odmítlo Rómy obsloužit.

Její otec Karel Holomek pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Zrovna tento týden jsem se s tím setkal. Dva z mých zaměstnanců, kteří jsou oba Rómové, šli do restaurace, ale zaměstnanci je nepustili dovnitř. Rovnou jim řekli:"Tady vás neobsloužíme."

Human Rights Watch/Helsinki se rovněž dozvědělo o rokycanské restauraci Na železné, v níž odmítají Rómy obsluhovat. Pracovník Human Rights Watch/Helsinki se pak sám stal svědkem situace, kdy číšníci odmítli obsloužit ženu, již mylně pokládali za Romku.

V prosinci 1995 bylo v na základě oznámení Ondřeje Gini Rokycanech zahájeno trestní stíhání majitele restaurace Na železné. Obvodní oddělení rokycanské policie velmi rychle případ prošetřilo a skutečnost, že majitel I. B. restaurace odmítal, aby do jeho restaurace Rómové chodili a byli obslouženi, kvalifikovalo jako přestupek. Stejně tak tento čin hodnotil i okreseni soud v Rokycanech, který následně řízení zastavil, neboť zákonná lhůta k projednání přestupku - jeden měsíc - byla již překročena. Státní zástupce z Rokycan však v červnu 1995 vznesl obvinění proti majiteli restaurace, a jeho chování naopak považoval za trestný čin, a nikoli přestupek.

Při hlavním líčení dne 27. 8. 1996 soud shledal majitele restaurace nevinným, neboť předložené důkazy (včetně záznamu na videokazetě, na němž byli zachycení pracovníci restaurace odmítající Rómům vstup) nepokládal za dostatečně průkazné. Státní zástupce se proti rozsudku ihned odvolal - ke krajskému soudu v Plžní a plzeňskému státnímu zastupitelství. Na konci ledna 1997 nebyl ještě o průběhu odvolacího řízení plzeňským soudem nijak informován.

V březnu 1996 vypukl v jihomoravské Brečlavi spor, který se týkal kandidáta na poslanecký post Rudolfa Baránka. Tento muž si na svůj hotel umístil vývěsku :"Z důvodů opakovaných krádeží je vstup osobám romského původu zakázán." Po protestech veřejnosti vývěsku odstranil a na seznamu kandidátů strany LSNS byl Baránek posunut na poslední místo. Ladislav Body, v té době jediný Róm v parlamentu ČR, poté podal na Baranka žalobu za podněcování rasismu. V červnu 1996 se případ stále ještě vyšetřoval.

Ač se na tuto otázku naše zpráva příliš nezaměřila, nelze opomenout, že Rómové dennodenně čelí distriminaci ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti. Situaci výstižně shrnul Václav Trojan z HCA, když řekl: Rómové tvoří ve společnosti marginální skupinu a nejsou schopni se bránit. Situaci pak zneužívají jak soukromé osoby, tak místní úředníci. Pro romské děti existují například nové vzdělávací programy, jakým je Head Start a mimoškolní aktivity. Většina romských děti však i nadále navštěvuje zvláštní školy, které byly původně zřízeny pro děti mentálně zaostalé.

Mnozí Rómové sdělili Human Rights Watch/Helsinki, že jejich děti navštěvují zvláštní školy, přestože by na základní školu stačily. Ve zprávě, kterou o Rómech v Československu vydalo Human Rights Watch/Helsinki v roce 1992, se uvádí: "Zvláštní školy poskytují nižší vzdělání a výrazně menší možnost výběru dalšího studia nebo práce."

Na základních školách často romské děti sedí až v poslední lavici a jsou zesměšňovány ostatními dětmi a někdy i vyučujícími.

V květnu 1996 vydalo sdružení HOST osmdesátistránkovou zprávu o nerovnoprávnosti ve školském systému. Zpráva se zaměřila na sedm bodů. Mezi jinými šlo o de facto segregaci romských děti ve zvláštních školách, kde je s nimi nakládáno jako s mentálně postiženými dětmi, o násilí namířeném proti romským dětem, o nedostatečné adekvátní reakci vyučujících na projevy rasismu ve škole, o nedostatek finanční podpory na vzelavani Rómů, o nedostatek možnosti dalšího vzdělávání Rómů i o nedostatek romských vyučujících a neochotu vlády zaujmout k dané situaci postoj.

Nedostatečné vzdělání je bezpochyby důvodem omezených možnosti získat úspěšně zaměstnání. Ale i vzdělání Rómové se setkávají s problémy na trhu pracovních sil. Příklad, který pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki vyprávěl Z.M. z Ústí nad Labem, mnoho Rómů zakusilo na vlastní kůži: Zajímal jsem se o práci na stavbě. Manažer mi řekl, abych se u nich stavil. Když jsem ale přišel, viděl, že jsem Cikán, a řekl mi, že jsou všechna místa už obsažena.

V Ústí nad Labem zřídil pracovní úřad zvláštní rekvalifikační kursy pro Rómy. K disriminaci Rómů na trhu pracovních sil však dochází i zde ve stejně míře jako v jiných českých městech.

Svoboda pohybu je garantovaná Listinou základních práv a svobod. Rómové však soustavně narážejí po celé České republice na problémy s hledáním ubytování a přihlašováním se k pobytu. Ve zpave vydané Human Rights Watch/Helsinki se uvádí: "Rómové mají často problémy s hledáním ubytování, protože Neromove nechtějí, aby 'celé své okolí zdevastovali.'"

K 1. lednu 1993 zanikla Česká a Slovenská federativní republika. Bývalá federace se pokojně rozpadla na dvě republiky - Českou a Slovenskou. Oba nové vzniklé státy přijaly nové zákony o státním občanství, které určují, kdo získá a kdo nezíská státní občanství.

Slovensko se rozhodlo, že každý občan bývalého Československá může na vlastní přání nabýt v době opce občanství Slovenské republiky nehledě na místo pobytu před rozpadem federace. Federální doklady jednoduše vyměnili za doklady slovenské.

České republika ale k nabytí státního občanství stanovila přísnější požadavky. Podle zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR (zákon c. 40/1993 Sb.), který byl parlamentem schválen 29. prosince 1992, se všichni bývalí občané federace s republikovým občanstvím ČR stali automaticky státními občany ČR. Bývalí občané federace s republikovým občanstvím SR museli o státní občanství ČR žádat, a to zprvu na základě opce, později na základě naturalizace, a k podání žádosti museli splnit řadu přísných podmínek.

Zákonem tak byly ustanovený nové občanské instituty, které před tím neexistovaly. V době federace nemělo republikové občanství žádný prakticky význam: daně se odváděly podle místa trvalého pobytu, podle místa trvalého pobytu občané federace volili do republikových části parlamentu, takže republiková státní příslušnost nevykazovala známky, které s sebou běžné institut občanství nese. Mnozí o své republikové příslušnosti ani nevěděli a stěhovali se z jedné republiky do druhé, aniž svou republikovou příslušnost měnili.

Když ale nový český zákon o občanství vsoupil v platnost, ukázalo se, že rozdíl mezi slovenským a českým státním občanstvím se bude týkat zejména jedné části populace. Zhruba 95 procent Rómů se totiž do České republiky přistěhovalo po skončení druhé světové války že Slovenská. Jen málokdo z nich si svou republikovou příslušnost změnil a v důsledku zákona 40/1993 Sb. byli považováni za slovenské občany, přestože v ČR žili od padesátých let. Jejich děti, narozené po 31. 12. 1953, jsou rovněž považovány za občany SR, i když se na území ČR narodily, žily zde celý život a ke Slovensku nemají žádné vazby.

Protože však byli považováni za Slováky, museli splnit celou řadu přísných podmínek a projít složitým řízením, aby nakonec obdrželi státní občanství republiky, v níž strávili většinou svého života. Mnozí Rómové nebyli schopni všechny podmínky splnit, zejména pak podmínku pětileté bezúhonnosti nebo podmínku nepřetržitého pětiletého trvalého pobytu (po dobu opce dvouletého). Rovněž došlo k případům, kdy byli svévolně odmítání pracovníky úřadu pověřených vyřizováním žádosti i přes to, že zákonné podmínky k žádosti splňovali.

Přední české i mezinárodní organizace, jakými je například Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky (UNHCR), Rada Evropy a Komise o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) prohlásily, že se zákon neshoduje s mezinárodními právními principy. Ve zprávě, kterou o zákonů o občanství vypracovalo UNHCR, se praví:

... bývalí občané federace, kteří měli trvalý pobyt v České republice, neměli být od 1. ledna 1993 považováni za občany Slovenské republiky. Osoby, kterých se tato zpráva týká, nebydlely v SR a s Českou republikou mají přímé a úzké vazby. To, že osoby, které na Slovensku nebyly hlášeny k trvalému pobytu a se Slovenském nemají žádné vazby, zatímco k ČR je mají, byly označeny za slovenské občany, naznačuje, že se zákon neshoduje s obecně uznávanými principy mezinárodního práva.

Na schůzce OBSE v roce 1994, která byla věnována Rómům, svůj postoj vyjádřil i Max van der Stoel, vysoký komisař pro národnostní menšiny při OBSE:

V žádném případě by nové zákony o občanství neměly mít takovou podobu a aplikaci, ve které dochází k diskriminaci žadatelů o občanství, nebo dokonce k odmítnutí pravděpodobně desítek tisíců žadatelů, kteří na území republiky pobývají buď celý život, nebo jeho značnou část, a z nichž většinu tvoří Rómové. V důsledku toho se pak z těchto občanů stávají "cizinci" ve své vlastní zemí. Takový přístup by podkopal to, co já považují za dlouhodobý zájem státu. Dovolil bych si důrazně apelovat, aby zjevně negativní důsledky takového zákona byly vzaty v úvahu a aby došlo k příslušným změnám.

Řada českých nevládních organizací zpracovala podrobně zprávy o disriminacnim dopadu zákona na romskou komunitu. Nadace Tolerance, která o zákonů vydala šest zpráv sestavených na základě rozhovoru se stovkami Rómů, uvádí:

Zákon se zaměřil na to, aby možnost nabytí občanství ČR Rómy byla omezena, a obsahuje řadu podmínek, které příslušníci této etnické skupiny mohou splnit jen velmi obtížné.

V době, kdy pracovník Human Rights Watch/Helsinki působil v České republice, hovořil s řadou lidí, kteří buď dopady zákona monitorovali nebo jimi byli osobně postižení. Ač je těžké dokázat takové tvrzení s jistotou, lze z naší zprávy usoudit, že existuje dostatek důkazů o tom, že byl zákon vypracován se zvláštním záměrem znemožnit Rómům přístup k českému státnímu občanství. V každém případě není pochyb o tom, že ve svém důsledku zákon postihl v ČR Rómy v míře nesrovnatelně s ostatní populaci.

Přes to všechno česká vláda i nadále zákon obhajuje. I když prezident V. Havel disKkriminační aplikaci zákona kritizoval, trvá i on na tom, že z právního hlediska je zákon v pořádku. V dopise adresovaném OBSE uvedl ředitel odboru zahraniční politiky prezidentské kanceláře: Prezident Havel věří, že je český zákon o občanství srovnatelný s obdobnými zákony v zahraničí. Podmínky obsažené v zákoně jsou závažné pro všechny obyvatelé bývalého Československe a nediskriminují žádnou národnost nebo etnickou skupinu.

V případě nové vzniklých státu podporuje Human Rights Watch tzv. "zero option", tj. garancí státního občanství všem, kdo byli na území hlášení k trvalému pobytu v době, kdy nový stát vznikl, a kteří byli občany předchozího státu. Jakýkoli jiný postup může vést k tomu, že občanství bude odmítnuto osobám, jež mají k danému území přímou a úzkou vazbu, v tomto případě k České republice. Osoby, které zde nenabyly občanství, migrovaly v době, kdy bylo Československo jednotným státem, že Slovenská do České republiky. Domníváme se, že většina z těchto lidí nemohla předvídat následně politické změny a v České republice pobývali v domnění, že jejich další pobyt nebude otázkou státního občanství ovlivněn. Tito obyvatelé musejí být posuzování podle jiných měřítek než noví imigranti, tj. lidé bez přímé vazby k České republice, kteří o státní občanství žádají po rozpadu československé federace.

Náš zájem o nárok na občanství je dvojnásobný: za prvé občanství dává právo na základní lidská práva, jako je hlasovací právo nebo právo na pobyt. Upřít tedy občanství těm, kteří je zasluhují, by proto odporovalo právu volit, které je garantováno čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 7 dokumentu OBSE z Kodaně z roku 1990. Za druhé pak vlastnictvni majetku a možnost s ním volně disponovat i další sociální a ekonomická práva závisejí na občanství.

Zákony o občanství, které znemožňují jeho nabytí osobami, jež je zasluhují, by následně vedly k vytvoření kategorie lidí, již by se stali oběťmi systematické diskriminace zakázané čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Není pochyb o tom, že v důsledku zákona o občanství zůstalo množství lidí dlouhodobě pobývajících na území ČR nebo zde žijících celý život bez českého občanství - a většinou se jedna o Rómy. Podle ministerstva vnitra byla žádost o občanství k 31. prosinci 1995 zamítnuta pouze dvěma stům československých občanů. Závěry, ke kterým však došly české nevládní organizace, naznačují, že je ve skutečnosti počet zamítnutých žadatelů mnohem vyšší. V jedné zprávě se například zástupci Nadace Tolerance dotazovali 255 Rómů z osmi měst, jejichž žádost o občanství byla zamítnuta. Zjistili, že 52 procent oněch žadatelů se v ČR narodilo a 26% zde žije déle než dvacet let. Odhady se různí, ale nevládní organizace tvrdí, že kolem 10 000 až 25 000 lidí, kteří mají přímou a úzkou vazbu ČR, nezískalo české občanství.

Někteří z těchto lidí ztratili státní příslušnost de iure, jiní byli vyhoštění na Slovensko. Ti, kteří v Čechách zůstali, nemají hlasovací právo ani se nemohou zúčastnit privatizace a jen obtížné získávají státní sociální podporu.

V létě 1992 začaly debaty o regulaci "cikánské otázky". Z části šlo o odpověď na rostoucí kriminalitu v Československu a většinou z ní byli obviňování Rómové. Navíc pak místní úřady vyjádřily obavy z toho, že dojde k přílivu Rómů z chudšího a méně rozvinutého Slovenska do Čech, zvláště poté, kdy bylo jasné, že dojde k rozdělení Československa. Nejvíce stížnosti přišlo z průmyslových měst na severu Čech, kde žije vysoké množství Rómů a kde rostla nezamestanost. Již v letech 1991 a 1992 zde došlo k řadě násilných incidentu mezi Rómy a místními obyvateli.

Přibližně v téže době sestavila vláda vnitřní dokument známý jako Katastrofický scénář, který se zabýval mnoha aspekty očekávaného rozpadu. Úryvky, které se tisku podařilo získat, se jasně týkaly "romské otázky" a obsahovaly následující text: ...vydávání pracovních povolení pro cizince by mohlo být využito k odchodu nepotřebných osob z podniků a k odstěhování občanů romské národnosti na Slovensko...

Ministr vnitra Jan Ruml následně v televizi popřel, že by se dokument zmiňoval o vyhoštění Rómů, ale později byl v Mladé frone Dnes citován jeho výrok:"Otázka vystěhování Rómů je v diskutovaném materiálu zmíněná pouze v okrajové poznámce mimo vlastní text."

V říjnu 1992 schválilo severočeské město Jirkov jako reakci na údajný příliv Rómů že Slovenska místní vyhlášku. Vyhláška, která, jak místní zastupitelstvo přiznalo, byla zaměřena na Rómy, podle jejich slov reagovala na oblasti ohrožené migraci, a umožnila městu, aby násilné vystěhovávalo Rómy z bytu, které byly považovány za přeplněné nebo hygienicky nevyhovující. Místní radnice musela návštěvy do Jirkova schválit, pokud zde návštěvníci nebyli hlášení k pobytu. Návštěvy mohly do Jirkova jezdit dvakrát do roka na jeden týden a policie byla oprávněná vstoupit do bytu, u nichž bylo podezření, že se v nich návštěvy zdržují. Hostitel mohl být za nepovolenou návštěvu pokutován až do výše 5000Kč.

Vrchní státní zástupce prohlásil, že vyhláška porušuje Listinu základních práv a svobod, ale proti jirkovskému zastupitelstvu nijak nezasáhl. Brzy poté přejalo pět severočeských měst různé body jirkovské vyhlášky. V důsledku toho došlo podle romských aktivistů k tomu, že asi dvacet rodin bylo vyhozeno z bytu. Někteří z nich dostali od města jízdenky na Slovensko.

V listopadu zaslali starostové severočeských měst Louny, Teplíce, Chomutov, Litoměřice, Most, Ústí nad Labem a Děčín požadavky ministerstvu vnitra, které se týkaly Rómů a přílivu migrantů. Mimo jiné navrhovali, aby bylo české státní občanství uděleno pouze žadatelům s čistým trestním rejstříkem a těm, jejichž žádost potvrdí zastupitelství v místě bydliště.

O měsíc později předložil vrchní státní zástupce Jiří Setina návrh zákona o mimořádných prostředcích, který by měl být využíván v oblastech "ohrožených migraci". Podle tototo návrhu potřebovali lidé v jistých okersech , kteří neměli povolení k trvalému bydlišti v místě, kde přebývali, k dalšímu setrvání souhlas místního zastupitelstva. Návštěvy byly omezený a ti, kteří nařízení porušili, mohli být pokutováni do výše 1000Kč za jeden den nepovoleného pobytu. Policie zároveň mohla kontrolovat, kdo se v bytech nachází, kromě doby mezi půlnoci a 6:00 ráno. Zduvodnovaci zpráva doplňující návrh zákona se zmiňovala o početných skupinách Rómů v jistých oblastech severních Čech.

Romské organizace, organizace zabývající se lidskými pravy i poslanci parlamentu návrh odsoudili a tvrdili, že porušuje Listinu základních práv a svobod. Požadovali, aby vrchní státní zástupce odstoupil. V lednu prohlásil ministr spravedlonosti Jiří Novák, že návrh odporuje ústavě, ale Setinu odmítl odvolat. Zatímco se o tom živé debatovalo, v českém parlamentu se tiše debatovalo o zákonů o občanství. 29. prosince 1992 byl tento zákon schválen 155 hlasy proti třinácti.

Zákon byl nepochybně připraven v atmosféře strachu z přílivu romských imigrantů že Slovenská do Čech. Někteří vládní činitele to přiznali a zároveň kritizovali důsledky zákona, které disproporcionálně ovlivnily situaci v romské komunitě, i když zásadně popírají, že by byl zákon navržen se zvláštním záměrem disriminovat Rómy.

Mnozí romští aktivisté a aktivisté organizací zabývajících se lidskými pravy jsou však přesvědčení, že zákon byl navržen tak, aby především znemožnil Rómům nabýt občanství a aby bylo možné vyhostit "nežádoucí" osoby z České republiky. Human Rights Watch/Helsinki soudí, že v tomto případě existuje dostatek důkazů, které naší hypotézu potvrzují.

Česká republika však mohla přijmout takový zákon, který by zabránil nové vlně migrace že Slovenska a zároveň by přiznal státní občanství osobám, které jsou bývalými občany Československa a v České republice měly trvalý pobyt. Tento návrh byl předložen na společných jednáních se Slovenském v roce 1992 , ale Česká republika od něj upustila poté, kdy slovenská strana trvala na smlouvě o dvojím občanství.

Zákon s sebou přinesl podmínky, jejichž splnění pro Rómy představuje nesmírně potíže. Aby slovenský občan dostal pas - jediný možný doklad totožnosti - musí nejprve že Slovenska vyžádat osvědčení o slovenském státním občanství. Propuštění z tohoto často fiktivního státního svazku stalo původně 3000 slovenských korun. Žadatel o udělení státního občanství ČR měl původně za vystaveni listiny o udělení státního občanství hradit správní poplatek ve výši 5000 Kč.

Proces žádosti o občanství je zmatečný i pro vzdělané žadatele. Pro mnohé Rómy, kteří jsou obecně méně vzdělání a v některých případech i negramotní, je tento postup často zcela nepochopitelný. Řada Rómů nemohla pochopit, proč musejí žádat o vyvázání že státního svazku jedné země a následně žádat o občanství v České republice, aby tak mohli nadále žít v zemí, kde strávili většinu nebo dokonce celý svůj život.

Pro mnohé byla sama podstata institutu občanství nepochopitelná. Eva Bajgerova, sociální pracovnice v Ústí nad Labem, Human Rights Watch/Helsinki sdělila: Mnoho lidí mne prosilo, abych jim s vyřízením občanství pomohla. Největším problémem bylo, že řada z nich měla za posledních pět let záznam v rejstříku trestu. Vůbec nemohli pochopit, proč by tu měli žádat o občanství, když se zde narodili.

Marta Miklusakova, která hovořila s desítkami Rómů, aby tak získala podklady pro svou diplomovou práci, a spolupracuje s řadou mezinárodních organizací, pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělila: Nikdo z nich zákon nikdy neviděl a nechápou základní terminologii. Mnozí z nich jsou negramotní. To, co my považujeme za samozřejmě, je pro ne nepochopitelné. V jednání s institucemi jsou bezbranní.

Navíc vláda zcela selhala v poskytnovani nezbytných informací, které by vysvětlily, jak je nutné s žádosti o občanství postupovat. Až na výjimky vláda nespolupracovala s romskými organizacemi, které mají s místními romskými komunitami úzké vazby. Namísto toho se informační kampaně ujaly nevládní organizace, které vypracovaly informační letáky a do místních tiskovin dávaly oznámení. Některé z nich, jako například Nadace Tolerance nebo Český helsinky výbor, Human Rights Watch/Helsinki sdělily, že spolupráce s českými úřady byla velmi složitá a neprůchodná.

Na špatnou spolupráci s úřady si ve své zprávě o českém a slovenském zákonů o občanství stěžoval i Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky: UNHCR se dále setkalo s vážnými překážkami, když se snažilo získat kontakt na žadatele a podrobnější informace. Některé úřady však UNHCR tyto informace poskytly. I přes připomínky nadále existují výrazně překážky. Ve spolupráci s úřady by mohly být tyto problémy vyřešeny.

Mnozí Rómové rovněž nedisponovali takovými finančními prostředky, aby si správní poplatky vázané k vyřízení žádosti o občanství mohli dovolit. Nadace Tolerance například vyčerpala 10000 amerických dolarů během dvou měsíců a pomohla pouze 212 žadatelům z Prahy a Ústí nad Labem, aby občanství získali. Dalších 15000 dolarů utratili za poplatky žadatelů v Teplících.

Ladislav Zamboj, který byl v jejich projektu zapojen, uvedl: Mnoho žadatelů narazilo na finanční problémy s hrazením poplatků. Mnozí z nich neměli peníze ani na to, aby si obstarali potřebné osobní doklady. Není to jejich chyba, občanství by měli získat bez potíží. Neměli by nic platit.

Ale i žadatele, kteří měli finanční prostředky na poplatky a uhradili je, na problémy naráželi i nadále. Podle zákona tito "slovenští občané" museli k nabytí českého občanství splnit celou řadu přísných podmínek.

Paragraf 7 Zákona 40/1993 Sb. známý jako "cikánská podmínka" stanoví požadavek pětileté trestní bezúhonnosti, resp. žadatel nesměl být v posledních pěti letech od podání žádosti odsouzen za úmyslný trestný čin.

Odmítnout žádost o občanství na základě toho, že byl žadatel v předchozí době odsouzen, tak ukládá nový trest ex post facto. Ukládání trestu vyššího než trest stanoveny zákonem v době spáchání trestného činu tak porušuje článek 15 mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Navíc požadavek pětileté bezúhonnosti nezohledňuje závažnost trestného činu a porušuje tím mezinárodně uznávaný princip proporcionality. Na základě tohoto požadavků tak byli žadatele odmítnutí jak za drobné krádeže v obchodech, tak za vraždu.

Podmínka, kterou zde zákon stanovil, je závazná ještě z dalšího důvodů. Ministerstvo vnitra totiž udalo, že nejčastější trestnou činnosti Rómů tvoří drobné krádeže a loupeže. V srpnu 1995 uvedla Nadace Tolerance ve své zprávě, že že 114 žadatelů odmítnutých pro nesplnění podmínky pětileté nezuhonnosti jich bylo 74 odsouzeno za krádež nebo drobnou trestnou činnost.

Další skutečnosti je, že se Rómové v českém právním systému u soudu objeví častěji než Češi. Z části je to způsobeno jejich nižším ekonomickým statusem. Ale i rasisticky přístup při aplikaci zákonů vede k tomu, že Róm bude uvězněn, obviněn a odsouzen s větší pravděpodobností než Čech. Jana Chalupová, ředitelka odboru styku s veřejnosti kanceláře prezidenta Václava Havla, řekla pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki, že asi třetina amnestii udělených prezidentem byly uděleny Rómům, zvláště v případech žen s dětmi. Uvedla: Souvisí to s tím, že Rómové jsou více kriminalizováni. Ve vězení jsou častěji. Když český a romský chlapec spáchá stejný trestný čin, můžete se vsadit, že romský chlapec skončí ve vězení a český chlapec dostane podmínečný odklad trestu.

K otázce proporcionality uvedla zpráva Rady Evropy: .... je otázkou, zda došlo k naplnění požadavků proporcionality jako prvků konceptu fungujícího právního řadu. Podmínka se vztahuje na jakýkoli trestný čin včetně drobných trestných činů a praktická aplikace takové podmínky může být považována za extrémně přísnou zejména v případě osob, které na území České republiky pobývají dlouhou dobu nebo se zde narodily....

Podle názoru expertů není podmínka čistého trestního rejstříku proporcionální a může být považována za podmínku diskriminující již beztak marginální skupinu populace.

V souladu se zákonem 40/1993Sb. musejí slovenští občané k žádosti o české občanství doložit potvrzení o nepřetržitém trvalém pobytu po dobu pěti let (původní podmínka dvou let platila pouze po dobu opce, tj. do konce června 1994) na území ČR. Zpráva vydaná Human Rights Watch/Helsinki o postavení Rómů v Československu v srpnu 1992 upozornila na některé problémy:

Bytová situace Rómů v České republice byla v posledních letech pro Rómy velmi těžká, zvláště v severních Čechách a na seevrni Moravě. V podmínkách všeobecného nedostatku bytu, kdy lidé lidé obvykle na přidělení bytu čekají dva roky až deset let , žijí Rómové někdy v extrémně nehygienických podmínkách. Někdy v bytě o dvou místnostech a bez hygienického zařízení bydlí až patnáct nebo dvacet osob. Situace se ještě zhoršila po restitucích a privatizaci a Rómům, kteří obvykle žádnými nemovitostmi nedisponovali a v současnosti přestavují nejchudší sociální vrstvu obyvatel, mnoho možnosti nezbývá.

V důsledku toho není řada Rómů schopna předložit potvrzení o trvalém pobytu. Nadace Tolerance ve své zprávě z roku 1994 prověřila případy 1000 obyvatel celkem z pěti českých měst. Závěrem uvádí:

Mnoho romských rodin žije v přeplněných bytech, například 18-20 osob ve třech místnostech. Jejich žádosti o větší nebo další být město nikdy nevyhovělo. Zároveň ale místní policie odmítala zaregistrovat k trvalému pobytu více než tři nebo čtyři členy rodiny (což je neporovnatelně méně než běžný počet členů romské rodiny) na jedné adrese, protože zde nebyl požadovaný počet metrů čtverečních na osobu. V důsledku toho dnes nemůže mnoho Rómů prokázat svůj nepřetržitý trvalý pobyt a v návaznosti na to ani žádat o české státní občanství.

V září 1994 se v odůvodnění rozsudku c. 207/1994 Ústavní soud vyjádřil k požadavků nepřetržitého trvalého pobytu a upozornil tak na rozdíl mezi evidenčním a fyzickým trvalým pobytem:

...trvalý pobyt znamená faktický pobyt, a tedy trvalý pobyt nikoli ve smyslu evidenčním. ...Trvalým pobytem je takto třeba rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, být nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale.

I přes to však romské organizace a organizace zabývající se lidskými pravy uvádějí, že ministerstvo vnitra i nadále vyžaduje doklad potvrzující trvalý pobyt. UNHCR uvádí: Za těchto podmínek není řada Rómů schopna splnit podmínku trvalého pobytu, již zákon vyžaduje, a to i přesto, že v České republice žili a jejich děti se na jejím území narodily.

Důsledky zákona o občanství velkou měrou dolehly i na děti umístěné v ústavech náhradní rodinné péče. Značně množství těchto děti jsou děti romské, jejichž rodiče či prarodiče přišli že Slovenska. Mnohé z těchto děti se staly po rozpadu federace občany SR a dosud občanství ČR nemají vyřízené, ačkoli se v ČR narodily a žili na jejím území po celý život.

Pracovníci Poradny pro občanství při ČHV rozeslali v létě roku 1996 dotazníky do všech zařízení náhradní rodinné péče, které jsou zřízeny Ministerstvem školství ČR (zhruba 250 dětských domovů, zvláštních škol internátních, výchovných a diagnostických ústavu). K lednu 1997 se na Poradnu obrátili pracovníci z téměř šedesáti ústavu, v nichž dosud identifikovali více než 350 děti se slovenským státním občanstvím. Za předpokladu, že se tato čísla odpovídala průměru, by se v těchto českých ústavech mohlo nacházet až 1400 děti slovenské státní příslušnosti.

Zákon o občanství praví, že žadatele mladší patnácti let mohou být zahrnutí do žádosti rodiče, resp. zákonného zástupce. Pokud je dítě zahrnuto do žádosti jednoho rodiče, musí navíc se změnou občanství dítěte souhlasit i druhý rodič uvedeny v rodném listě. V případě děti umístěných v ústavech náhradní rodinné péče představuje úředně ověřený písemný souhlas obou rodičů obrovský problém. Pracovníci těchto zařízení často neví, kde se rodiče dětí nacházejí. I v případě, že rodiče najdou, je velmi často těžké přesvědčit je ke spolupráci.

Dítě může v žádosti o občanství ČR zastupovat i tzv. kolizní opatrovník, kterého ustanoví soud. Ale i zde se pracovníci ústavu setkávají s řadou problémů, způsobených soudními průtahy. K tomu, aby dítě, umístěné do ústavu náhradní rodinné péče, mohlo vůbec být identifikováno jako slovenský občan, je třeba spolupráce s Ministerstvem práce a sociálních věci ČR prostřednictvím Oddělení péče o dítě, jež navrhuje přemístění dítěte z disfunkční rodiny do ústavu. OPD předává s dítětem i kompletní dokumentaci, avšak občanství dítěte v mnoha případech určuje chybné a bez podkladů. V samotném procesu vyřízení žádosti o občanství i předchozího obstarání potřebné dokumentace se totiž angažují další tři ministerstva: MSMT, jako zřizovatel těchto ústavu, MS, které prostřednictvím soudu ustanovuje opatrovníka a MV ČR, které vyřizuje žádosti o občanství. Ke vzájemné efektivní spolupráci zúčastněných ministerstev ohledně děti umístěných do těchto ústavu v podstatě nikdy nedošlo.

Závazný problém představuje i skutečnost, že pracovníci těchto ústavu nejsou dostatečně informováni o procesu vyřizování žádosti o občanství, o podmínkách stanovených zákonem 40/1993 Sb., jeho novel ani novely zákona o pobytu cizinců ve znění zákona 150/1996 Sb. Přestože MV ČR věnovalo problematice žadatelů z ústavu náhradní rodinné péče zvláštní pozornost v metodickém pokynů vydaném v květnu 1996, MSMT tyto informace svým zařízením nikdy netlumočilo. Pracovnice Poradny ČHV pro občanství, která se problematikou slovenkych děti v českých ústavech zabývá, sdělila Human Rights Watch/Helsinki, že pracovníci ústavu nebyli MSMT nikdy řádně o problematice občanství informováni, a MSMT dokonce nikdy nevydalo žádné pokyny či návody, jimiž by objasnili proceduru nabývání státního občanství v případech těchto děti.

Okresní matriky jen zřídkakdy poskytnou pracovníkům těchto zařízení vyčerpávající a správné informace. Navíc děti umístěné do ústavu náhradní rodinné péče musejí hradit stejně správní poplatky jako ostatní žadatele. Na základě rozhovoru pracovníků Poradny pro občanství s pracovníky MV ČR bylo dohodnuto, že dětem v těchto ústavech bude MV ČR prominut správní poplatek 500Kč za vystaveni listiny o udělení státního občanství ČR za předpokladu, že k žádosti o občanství připojí i stručnou žádost o prominutí poplatků. Okresní matriky však pracovníky zařízení o této možnosti neinformují (tím méně pak MSMT), a naopak se na Poradnu pro občanství ČHV obracejí až ve chvíli, kdy je listina vystavena, s žádosti o úhradu poplatků.

Pokud tyto děti nenabudou státní občanství ČR, hrozí nebezpečí, že ústav opustí, aniž svůj další pobyt na území ČR legalizují. V tomto případě by se staly nelegálními cizinci ve vlastní zemí. Následně by nemohly být přihlášeny k trvalému pobytu, nevznikl by jim nárok na dávky státní sociální podpory ani pojištění, nemohly by se ucházet o zaměstnání a nemohly by být evdovany ani na úřadech práce. Zároveň by jim hrozilo, že v souladu se zákonem o pobytu cizinců na území ČR by kdykoli mohly být administrativně vyhoštěný.

Osoby umístěné ve vazebních věznicích a ve výkonu trestu

Ve stejném postavení se ocitly i osoby umistne ve vazebních věznicích a ve výkonu trestu. Podle údajů vězeňské ročenky se k 31. prosinci 1995 nacházelo ve věznicích ČR 2315 lidí se slovenským občanstvím a 1914 lidí s dosud neurčeným občanstvím (tj. buď čeští nebo slovenští občané). K listopadu 1996 evidovala Poradna ČHV pro občanství téměř 1400 vězňů v ČR, kteří žádají o občanství ČR.

Lidé propuštění z výkonu trestu však dosud často opouštějí věznici aniž by svůj pobyt v ČR legalizovali. Následně nemohou legálně pracovat, být evidováni na úřadech práce, nemají nárok na dávky státní státní sociální podpory. Existuje řada případů, kdy se tyto osoby - v existenční nouzi - následně uchylují k trestné činnosti a opět se vracejí do výkonu trestu.

Kromě v podstatě diskriminačních aspektů zákona zaznamenaly organizace zabývající se lidskými pravy případy, kdy pověření místní úředníci svévolně zamítli přijímat žádosti Rómů, kteří veškeré zákonem stanovené podmínky splnili. Ministerstvo vnitra vydalo instrukcí c. 1/1993, již matrikářky o postupu při vyřizování žádosti informovalo. Ale romské organizace i organizace zabývající se lidskými právy stejně jako Rómové, jejichž žádost byla odmítnuta, informovali Human Rights Watch o tom, že místní úředníci jim často dávali mylné informace, ať již omylem nebo úmyslně. Částečně k tomu došlo i proto, že ministerstvo vnitra nikdy dostatečně jasné neinformovalo pověřené úředníky o tom, jak s žádostmi postupovat. V jiných případech je úředníci odmítali z jediného prostého důvodů - šlo o Rómy. V květnu 1996, krátce po novele zákona 40/1993 Sb. ve znění zákona 139/1996Sb., vydalo MV ČR nový metodicky pokyn všem pracovnicím okresních matrik, ovšem podle informací mnoha žadatelů i pracovníků Poradny ČHV pro občanství dochází i nadále že strany pracovníků odboru vnitřních věci k podávání chybných informací.

Prezident Havel uznal diskriminační provádění zákona v praxi. V dopisu adresovanému OBSE uvedl vedoucí odboru zahraniční politiky kanceláře prezidenta republiky :

Prezident si je vědom jistých problémů s aplikaci zákona o občanství na úrovni exekutivy. V mnoha ohledech vyvinul snahu o to, aby byl zákon v praxi řádně prováděn a aby se tak předešlo jakékoli nespravedlnosti. Opakovaně zdůraznil nutnost, aby kompetentní orgány na všech úrovních poskytovaly žadatelům správné informace a jednaly s žadateli s náležitou pozornosti.

Marta Miklusáková se s tímto názorem ztotožňuje a pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělila:

Setkala jsem se s tolika Rómy, kteří všechny podmínky splňovali, ale jejichž žádosti nebyly matrikářkami přijaty - uváděly prostě, že nesplňují všechny zákonem stanovené požadavky. Největší problémy byly s podmínkou pětileté bezúhonnosti, protože matrikářky nechápaly, že zákon nevyžaduje, aby žadatel nebyl v posledních pěti letech ve výkonu trestu, ale aby v posledních pěti letech nebyl odsouzen!

Podle zákona se požadavek pětileté bezúhonnosti vztahuje k datu, kdy byl člověk pravomocně odsouzen. Přesto byli někteří žadatele odmítání, protože v posledních pěti letech ukončili výkon trestu.Nadace Tolerance zaznamenala i případy, kdy žádost byla matrikářkou odmítnuta, protože byl žadatel v posledních pěti letech ve vazbě, ale odsouzen nebyl.

Matrikářky zároveň neupozorňovaly žadatele, že přestože v posledních pěti letech byli odsouzení, mohou žádat o občanství později, tedy v době, kdy od odsouzení uplyne pět let. UNHCR ve své zprávě rovněž uvedlo, že pracovníci odboru vnitřních věci při okresních úřadech "mylně odmítali žádosti o občanství z důvodů podmínky pětileté beztrestnosti": Například osoby, které byly ve vazbě, ale nebyly odsouzeny, byly těmito pracovníky informovany, že nesplňují podmínku pětileté beztrestnosti. V jiných případech nebyl brán v potaz fakt, že se na výkon trestu vztáhla amnestie. žadatele odsouzení před více než pěti lety byli odmítání s tím, že podmínku nesplňují.

Human Rights Watch/Helsinki se rovněž dozvědělo o případů M.S. , Romky z okresu Karlovy Vary. Matrikářka, která paní M.S. pomáhala s vyřízením občanství opcí, ji mylně informovala o tom, že její dvě děti, Simona a Zdeněk, budou do žádosti o občanství zahrnuty automaticky. Později proto paní M.S. na okresní matrice požadovala, aby ji bylo vystaveno potvrzení o tom, že děti mají občanství ČR. Toho se ovšem nedočkala, neboť její nezletilé děti, které se v ČR narodily, zůstaly nadále občany SR.

Nutno podotknout, že některé matrikářky tak činily v dobře víře. Obecně nižší úroveň vzdělání mezi Rómy i případy zcela negramotných žadatelů a jejich nízké právní vědomí pak k problémů jenom přispěly.

Případ Karviná

V srpnu 1994 se tisk začal zabývat případem matrikářky z Karviné, kde žije mnoho Rómů. Matrikářka byla obviněna za to, že brala úplatky výměnou za vyřízení žádosti o občanství. Místní orgány zahájily vyšetřování a zkontrolovaly osobní doklady, v nichž bylo české státní občanství vyznačeno na základě žádosti vyřizovaných zmíněnou matrikářkou, paní Čechovou. Podle nadace Tolerance bylo do května 1995 zkontrolováno 10 500 občanských průkazu. V 360 případech bylo potvrzení českého státního občanství prohlášeno za neplatné a následně zrušeno. Paní Čechova byla soudně stíhána a karvinský okresní úřad s ní rozvázal pracovní poměr.

Přestože některá z oněch 360 potvrzení mohla být nabytá nelegálně, otázkou je rušení jednou nabytého občanství, aniž takový postup schválil soud. Orgány pouze prověřily složky občanů, jejichž žádosti vyřizovala paní Čechova, a v případě, že ve složce jakýkoli doklad chyběl nebo nebyl vporadku, občanství zrušily. Podle aktivistů v oblasti lidských práv i podle některých vládních činitelů, kteří jsou s případem seznámení, došlo k případům, kdy místní orgány zrušily občanství žadatelů, kteří je nabyli zcela legálně.

Mnozí z těchto lidí již však obdrželi listinu o propuštění že státního svazku SR, a stali se tak de facto lidmi bez jakékoli státní příslušnosti. Ve zprávě, kterou o zákonů 40/1993 vypracovali experti Rady Evropy, je práce zmíněných orgánů v Karviné považována za postup, který "se očividně neshoduje s evropskými právními standardy."

Již před rozpadem federace vyvstala otázka týkající se českých krajanů žijících mimo Českou republiku. Pozornost se upjala zvláště k volyňským Čechům na Ukrajině.

28. června 1995 přijal parlament novelu zákona o občanství, na základě které mohlo ministerstvo vnitra prominout podmínku nepřetržitého pětiletého trvalého pobytu v ČR těm žadatelům, kteří byli do České republiky přesídlení na základě pozvání vlády ČR před 31. prosincem 1994. Novela se tak týkala především několik stovek volyňských Čechů, kteří byli před tímto datem přesídlení do ČR. Na základě této novely následně asi 200-300 volyňských Čechů získalo občanství České republiky.

Pracovníci organizací zabývajících se lidskými pravy upozorňují na pokrytectví tohoto kroku: novela umožnila, aby občanství nabyli Češi donedávna žijící v zahraničí, zatímco se odmítli zabývat problémem žadatelů žijících v této zemí po desítky let, ne-li po celý život.

Přesný počet lidí, kteří občanství ČR nezískali, přestože k České republice mají přímé a úzké vazby, nelze určit s jistotou. Romští aktivisté a aktivisté v oblasti liskych práv se domnívají, že se jedna o 10000-25000 lidí. Bezpochyby jde ve velké většině o Rómy. České orgány odmítly poskytnout spolehlivou a úplnou dokumentaci, z níž by byl počet těchto lidí zřejmý.

Nejočividnějším důsledkem ztráty občanství je ztráta volebního práva, základního práva každé demokracie. Navíc tito lidé ztratili možnost i nadále participovat na privatizaci nebo zastávat veřejné funkce.

Zákon o pobytu cizinců na území Československa (zákon c. 123/1992 Sb.) stanoví tři možnosti, jak legalizovat pobyt cizince v ČR. Povolení ke krátkodobému pobytu (do 180 dní), k dlouhodobému pobytu (do jednoho roku) a povolení k trvalému pobytu. K tomu, aby žádost o povolení k trvalému pobytu byla cizineckou policii (CPPS) přijata, musí žadatel doložit, že je občanem cizího státu, musí předložit čestné prohlášení ubytovatele, potvrzení o finančních prostředcích, potvrzení o zaměstnání a lékařské potvrzení o tom, že netrpí chorobou, jejíž šíření je trestné podle zákona. Mnohé z těchto podmínek Rómové splňují jen s velkými obtížemi.

V srpnu roku 1994 vydalo ředitelství cizinecké policie a pasové služby instrukcí týkající se žádosti o trvalý pobyt v ČR bývalých občanů federace. V instrukcí je jasné stanoveno, že těmto žadatelům mají být výše uvedené podmínky promíjeny, žádost je zbavena správního poplatků a je k ní nutné doložit pouze cestovní pas SR, potvrzení o trvalém pobytu v ČR ke dní rozpadu federace, tři fotografie a vyplněnou žádost. Podle informací poskytnutých Poradnou Českého helsinského výboru pro občanství však řada oddělení CPPS instrukcí buď záměrně či nevědomě neaplikuje a nadále od těchto žadatelů vyžadují výpisy z rejstříku trestu, potvrzení o finančních prostředcích atd. Při sbírání podkladů pro další zprávu hovořili pracovníci Nadace Tolerance s devadesáti devíti lidmi, jejichž žádost o občanství byla matrikářkami odmítnuta. Ani jeden z nich neměl povolení k trvalému pobytu.

Bez povolení k trvalému pobytu jim však zanikají nároky na dávky státní sociální podpory včetně podpory v nezamestanosti, stejně jako zdravotní pojištění. Navíc pokud kdokoli ze "společně posuzovaných osob" svůj pobyt v ČR nelegalizoval, může o dávky přijít celá rodina. Lidé, kteří nenabyli české státní občanství, mohou být na základě administrativního rozhodnutí cizinecké policie kdykoli vyhoštění.

Ale i v případě, že získají povolení k trvalému pobytu, bývají i nadále disriminovani, neboz státní občanství ČR nemají. Human Rights Watch/Helsinki se dozvědělo o několika případech, kdy občané SR s povolením k trvalému pobytu v ČR byli vysrtnuti že seznamu žadatelů o zaměstnání na úřadech práce, protože neměli občanství, ač takovou podmínku žádný zákon nestanoví.

Česká vláda opakovene uvedla, že kromě několika individuálních výjimek nikdo v důsledku zákona o obacanstvi neztratil státní příslušnost jako takovou. Ve vyjádření ke zprávě UNHCR o zákonech o státním občanství ČR a SR ministerstvo vnitra uvedlo:

V důsledku vzniku ČR jako nového subjektů v mezinárodním právu bylo nutné definovat novým zákonem státní občanství. Nový zákon tak určil, že každý bývalý občan ČR před rozpadem federace se automaticky stává i občanem nové vzniklé ČR. K podobně zákonné úpravě se uchýlila i Slovenská republika, takže se každý bývalý občan federace následně stal státním příslušníkem jednoho ze dvou nové vzniklých státu. Tato legislativní úprava proto nemohla vést ke vzniku ztráty státní příslušnosti.

I přesto však vládní i nevládní organizace zaznamenaly, že k případům ztráty státní příslušnosti nepochybně došlo. Podle UNHCR "došlo ve velké míře ke ztrátě státní příslušnosti de facto, neboz jistě skupiny osob nebyly fyzicky nebo právně schopny splnit požadavky k tomu, aby mohly české nebo slovenské občanství uplatnit."

Ke ztrátě státní příslušnosti de iure mohlo nejsnáze dojít v období mezi vyvázáním že státního svazku SR a nabytím státního občanství ČR. Vládní i nevládní organizace se setkaly s případy, kdy lidé byli vyvázání že státního svazku SR a z nejrůznějších důvodů následně nenabyli státní občanství ČR, takže se stali lidmi bez státní příslušnosti.

Mezivládní dohody mezi ČR a SR týkající se koordinace postupu v případech vyvažování že státního svazku značně přispěly k minimalizaci tohoto problémů, ale případy, k nímž v tomto přechodném období došlo, se stále ještě vyskytují. Při rozhovorech s devadesáti devíti Rómy, kteří nezískali občanství ČR, zjistila Nadace Tolerance, že pouhých šest z nich mělo slovenský cestovní doklad. Ostatní neměli žádné slovenské osobní doklady, a jsou proto lidmi bez státní příslušnosti de facto. Osm z oněch devadesáti devíti lidí je bez státní příslušnosti de iure, neboz u sebe měli listiny o propuštění že státního svazku SR, ale české občanství ještě neobdrželi.

Vyhoštění a zákaz pobytu

V souladu s právním řádem ČR může být cizinec vyhoštěn že země buď na základě soudního nebo administrativního rozhodnutí. Na základě těchto právních úprav byli dosud z ČR vyhoštění do Slovenské republiky i bývalí českoslovenští občané, kteří nemají se SR nemají ani žádné přímé vazby. Došlo i k případům, kdy byly rozděleny rodiny.

Podle § 57 českého trestního zákona může policie vyhostit jakéhokoli cizince, který není občanem ČR nebo v ČR nezískal status uprchlíka. Na základě tohoto paragrafu pak samotný trest vyhoštění může být uložen buď jako trest samotný nebo jako doplněk trestu odnětí svobody nebo jinému trestu za předpokladu, "vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem" V souladu s 14 téhož zákona může být jakémukoli cizinci zakázán pobyt na uzenmi ČR nejméně na jeden rok, jestliže:

- byl cizinec "pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen",
- "vykonává neoprávněně výdělečnou činnost",
-"je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo práv a svobod druhých" .

Navíc pak v souladu s 16 zákona 123/1992 Sb. může být vyhoštěn každý cizinec, který na území ČR pobývá neoprávněně.

Většina cizinců, kteří byli z ČR deportováni od rozpadu federace, muselo ČR opustit na základě zákazu pobytu ( 14 z. 123/1992 Sb.). Podle údajů, které od cizinecké policie a pohraniční stráže ČR získala Nadace Tolerance, byl v období mezi 1. lednem 1993 a 30. červnem 1996 policii zakázán pobyt 40724 cizincům nacházejícím se toho času v České republice. Z tohoto počtu pak bylo 1039 občanů Slovenské republiky. Podle údajů Ministerstva spravedlnosti ČR bylo v temze období vyhoštěno na základě soudního rozhodnutí 2 220 jedinců, z nichž bylo 663 občanů SR.

Bezpochyby mnozí z vyhoštěných či deportovaných byli cizinci, kteří k ČR neměli žádné dloutrvajici vazby. Máme však všechny důvody se domnívat, že mnozí z vyhoštěných Slováků byli Rómové, kteří z nejrůznějších důvodů nenabyli české občanství, přestože k České republice mají přímé a úzké vazby. Nejenže těmto lidem bylo odmintuto občanství země, v níž žili po většinu života nebo po celý život, ale byli vyhoštění do státu, k němuž nemají žádný vztah. V některých případech došlo k odloučení rodiny.

Jedním z nich je i Edmond Billi, devatenáctiletý Róm, který se narodil v Košících a do Čech se s matkou přestěhoval, když mu byly čtyři roky. Jeho matka a sestra žijí v České republice a jsou jejími občany, ale Edmond ani jeho bratr české občanství nenabyl. Podle Ladislava Zamboje, který je o celém případů dobře informován, byl chlapec přistižen při drobné krádeží v obchodním domů Kmart v Praze. Za následn0 krádeže posouzené jako trestný čin byl Edmond odsouzen k zákazu pobytu v ČR a k odnětí svobody na jeden rok. Billi nastoupil výkon trestu v lednu 1995 a 13. ledna 1996 byl z ČR deportován na Slovensko.

Aktivista v oblasti lidkych práv, který s Billim hovořil nedlouho před jeho vyhoštěním, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Billy se domníval, že ho deportují na adresu otce (na Slovensko), ale přitom věděl, že jeho otec dům prodal. Nevěděl ani, kde se v současnosti otec nachází. Uvedl, že na Slovensku nemá žádnou rodinu. Na Slovensku se narodil a znovu se tam vrátil na rok, když mu bylo šestnáct let. Řekl mi, že tam ale nikoho nezná.

Pracovník Human Rights Watch/Helsinki se s podobným případem setkal v Třmících nedaleko Ústí nad Labem. Pan a paní Demetorovi přišli do Čech v ropce 1975 a v roce 1993 získali občanství ČR. Mají čtyři děti ve věku mezi patnácti a dvaceti čtyřmi roky, z nichž tři bez problémů dostali české státní občanství. Jejich jedenadvacetilety syn Josef však o občanství nepožádal hned na začátku roku 1993, byl odsouzen a následně občanství nemohl získat. Výkon trestu nastoupil 3. června 1995 ve Stráží pod Ralskem. Jeho vyhoštění je určeno na červenec 1996. Pan Démétér pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki sdělil: Na Slovensku nemáme rodinu. Náš domov je tady. Našemu chlapci byly tři měsíce, když jsme se sem přestěhovali. Nevíme, kde bude bydlet.

Další příklady uvádí Nadace Tolerance, která se problematice vyhoštění bývalých občanů federace z ČR systematicky věnuje a v listopadu 1996 uveřejnila zprávu, jež se tohoto tématu přímo dotýká. Ve zprávě jsou mimo jiné uvedeny i tyto případy:

- Milan Gorol trvale pobýval v ČR třiatřicet let. Poté byl odsouzen za krádež, vloupání a poškození cizí věci. Byl odsouzen k vyhoštění.
- Ludovit Bihari v ČR trvale pobýval šest let před rozpadem federace.
Jeho manželka i tři děti jsou občany ČR, ale Ludovit byl odsouzen k vyhoštění z ČR za drobnou krádež.
- Jan Čičko, který trvale v ČR pobýval dvacet sedm let, byl odsouzen k vyhoštění za sexuální zneužití mladistvého. Manželka Čička i jejich dvě děti jsou občany ČR.

Nadace Tolerance provedla analýzu trestných činu, za jejichž spáchání byli tito lidé k vyhoštění odsouzení. Přestože 57 trestního zákoníku praví, že k vyhoštění může být cizinec odsouzen, "vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem", ukázalo se, že většina z odsouzených byla vyhoštěna na základě drobné trestné činnosti. Z výše uvedených 663 odsouzených Slováků jich v období mezi 1. 1. 1993 a 30. 6. 1996 jich 302 bylo vyhoštěno za krádež. Jedenačtyřicet Slováků bylo vyhoštěno za vloupání a sedmnáct pro falšování dokumentu.

Osoby deportované na Slovensko do 17.6.1996 čelí horší ekonomické situaci než v České republice. Početná romská komunita na Slovensku žije v chudších podmínkách a je izolovaná. Mnozí žijí v přeplněných domcích v osadách na jihu země. Pracovník mezinárodní Helsinské federace v Bratislavě, který podrobně sleduje práva Rómů na Slovensku, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki: Když pošlete tyto Rómy na Slovensko, musíte si uvědomit, že jej opustili už dávno a že k němu už nemají žádný vztah. Nemají tu příbuzné, kteří by se o ne postarali a pomohli jim. Jsou zde mnohem chudší. Ti, které sem deportují, to tu mají opravdu těžké.

Slovenské dávky sociální podpory jsou stejně jako v Čechách redistribuovány prostřednictvím místních úřadu, což nutné předpokládá, že je zde žadatel hlášen k trvalému pobytu. Stejně jako v Čechách i na Slovensku narážejí Rómové na problémy, když se k trvalému pobytu chtějí přihlásit.

Milan Kropuch, starosta jihoslovenkych Javormic, sdělil pracovníkovi Human Rights Watch/Helsinki, že od rozpadu federace do jeho městečka přišlo mnoho Rómů, ale jen málokterému se zde podařilo získat trvalý pobyt: V posledních dvou letech sem z Čech přišlo asi sto Rómů a chtěli se tu přihlásit k trvalému pobytu. Ale my na to máme své zákony. Kde je mohu přihlásit? Kde asi, když v některých bytech jich žije až třicet? Musíme je naučit, aby se o sebe sami uměli postarat.

Jsou různí. Někteří jsou čeští Cikáni. Tady se narodili, ale vyrostli tam a mají tam děti. Občanství tam ale nedostali kvůli pětileté beztrestnosti. Jiní jsou zase slovenští Cikáni.

Musejí si požádat /o přihlášení k trvalému pobytu/ písemně. Pak se radnice musí rozhodnout, kde by ho mohla přihlásit. Pak se rozhodne. Myslím, že z těch sta byli přihlášení dva.

Mezinárodní právo nedovoluje diskriminaci z důvodů etnické nebo národnostní příslušnosti:

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diksriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů. např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.

Smluvní státy odsuzují rasovou diskriminaci a zavazují se, že budou provádět bez prodlení a všemi vhodnými způsoby politiku směřující k odstranění rasové diskriminace ve všech jejich formách a k rozvoji porozumění mezi všemi řasami. K tomuto cíli:

a) každý smluvní stát se zavazuje, že nebude provádět rasovou disriminaci proti osobám, skupinám osob nebo institucím a že zajistí, aby všechny veřejné orgány a instituce, celostátní i místní, jednaly v souladu s tímto závazkem,

b) každý smluvní stát se zavazuje, že nebude povzbuzovat, hájit nebo podporovat rasovou diskriminaci ...

Každý smluvní stát podnikne účinná opatření k přezkoumání celostátní i místní vládní politiky a k novelizaci nebo zrušení všech zákonů a předpisů, které mají za následek vznik nebo zachování rasové disriminace, všude, kde existuje...

Článek 14 Evropské konvence o ochraně lidksych práv a základních svobod rovněž uvádí:

Požívání práv a svobod zaručených touto konvenci je zaručeno bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání, politického či jiného smýšlení, národního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

V souladu s usenenim setkání expertů na národnostní menšiny OBSE se zúčastněné státy zavazují, že: ...přijmou nezbytná opatření k prevenci diskriminace osob zejména v oblasti zaměstnání, bydlení a vzdělávání z důvodů příslušnosti nebo nepříslušnosti k národnostní menšině. V této souvislosti zajistí, pokud se tak ještě nestalo, účinnou pomoc k odstranění případů diksriminace lidí na základě jejich příslušnosti nebo nepříslušnosti k národnostní menšině a umožní individuálním obětem diskriminace administrativní a soudní nápravu. k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

České republika je rovněž vázána mezinárodním právem k ochraně všech obyvatel proti násilí včetně zvláštní povinnosti ochránit minority před násilím z důvodů rasové či etnické příslušnosti:

Účastnické státy se zavazují zakázat a redukovat případy rasové diskriminace ve všech formách a každému, bez ohledu na příslušnost k rase, na barvu pleti nebo národnost, garantuje rovnost před zákonem, zejména ...

b) Právo na bezpečnost a ochranu že strany státu proti násilí nebo tělesné ujme, až je již způsobena státními orgány nebo jednotlivcem, skupinou nebo institucí...

Smluvní státy se zavazují použít příslušná a přiměřená opatření k ochraně jednotlivců nebo skupin, které mohou být ohroženy či ohrožovány diskriminaci, nepřátelstvím nebo násilím v důsledku své rasové, etnické, kulturní, jazykové či náboženské identity, a k ochraně jejich majetku.

Dojde-li k porušení základních práv, je stát povinen zjednat nápravu: Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Smluvní státy zajistí prostřednictvím příslušných vnitrostátních soudu a jiných státních orgánů všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci účinnou ochranu před všemi činy rasové diskriminace, které v rozporu s touto úmluvou porušují jejich lidská práva a základní svobody, jakož i právo žádat u těchto soudu spravedlivou a přiměřenou náhradu za jakoukoli škodu, kterou v důsledku takové disriminace utrpěly.

Chování (postup) policistů je určen mezinárodními standardy:

Policejní složky a jiné orgány pověřené výkonem zákona budou vždy věrny povinnosti stanovené zákonem a budou tak sloužit společnosti a chránit všechny osoby před nezákonnými aktivitami v souladu s vysokou odpovědnosti vyžadovanou od jejich profese.

Při výkonu služby budou policejní orgány respektovat a chránit lidskou důstojnost, hájit a podporovat lidská práva všech osob.

Mezinárodní standardy rovněž stanoví, že:

žádné policejní orgány nemohou použít, podněcovat či tolerovat jakýkoli způsob mučení nebo jiného krutého zacházení, nelidského či potupného zacházení či trestu.

Vláda je zodpovědným garantem skutečnosti, že se policistům dostalo odpovídajícího výcviku a že jsou dostatečně vybavení k tomu, aby mohli plnit své závazky. Vláda je především povinna stanovit, které prostředky může policie použít, aby se úřad nedopustil trestného činu a podmínky, za jakých může policie různé prostředky použít. Ve snaze zabránit, aby policie použila síly mající za následek smrt, dokument stanoví:

Vlády a policejní orgány by měly vyvinout řadu prostředků a vybavit tak policii co nejlépe různými druhý zbraní a munice, která umožní rozličné využití ozbrojených sil a zbraní. Mezi ne mají patřit i zbraně, jimiž nelze přivodit smrt a v příhodné situaci budou použity k zneškodnění.

... Policisté by rovněž měli být vyzbrojeni k sebeobraně, tj. měli by disponovat štíty, helmami, neprůstřelnými vestami a neprůstřelnými dopravními prostředky, aby se tak zabránilo nutnosti použít zbraň jakéhokoli druhu.

Vláda by dále měla zaručit, aby se každý výcvik policistů věnoval i otázce lidských a občanských práv:

Výcvik policejních složek se bude zvlášť věnovat i otázce policejní etiky a lidských práv, především při vyšetřování, alternativám použití ozbrojených sil a zbraní včetně pokojného řešení konfliktu, pochopení chování davu, metodám přesvědčování, vyjednávání a mediace a dále technickým prostředkům, jimiž lze předejít použití ozbrojených sil a zbraní. Orgány nadřízené policii mají v souvislosti s konkrétními incidenty přehodnotit náplň výcviku.

V případě, kdy dojde k podezření, že zneužití pravomoci policisty, je povinnosti zodpovědných úřadu zahájit vyšetřování a následně vyvodit odpovídající disciplinární opatření:

Každý orgán nadřízený policii ... bude sám přísně dbát disciplinárních povinnosti ... a zásahy policie budou přístupny veřejné kontrole.

Mezinárodní právo zakazuje, aby stát kohokoli diskriminoval na základě etnické příslušnosti nebo národnosti a požaduje, aby státy přijaly pozitivní opatření, jež zamezí diskriminaci z těchto důvodů:

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diksriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů. např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.

Účastnické státy přijmou, je-li to zapotřebí, zvláštní opatření za účelem zajistit příslušníkům národnostních menšin rovnost s ostatními občany v požívání a uplatňování lidských práv a základních svobod.

Česká republika souhlasila s přijetím dalších opatření, která by propagovala vzájemné porozumění a toleranci:

Každý účastnický stát bude propagovat atmosféru vzájemného respektu, porozumění, spolupráce a solidarity lidí žijících na jeho území bez rozdílu etnického či národního původu nebo nabozenskehov vyznání a bude vybízet k řešení konfliktu cestou dialogu založeného na principu vlády práva.

Účastnické státy přijmou v souladu s ústavním řádem účinné prostředky na úrovni státu, regionu a obcí a budou jimi propagovat porozumění a toleranci především v oblasti vzdělávání, kultury a informací...

Mezinárodní právo umožňuje státům uchýlit se na určitě období k mimořádným prostředkům ("pozitivní disriminace") a umožnit tak příslušníkům všech etnických skupin stejně užívání lidských práv a základních svobod:

Za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněna výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež je nezbytná k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachování rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata.

Česká republika výše uvedené smlouvy a závazky přijala a začlenila je do svého právního systému. V listině základních práv a svobod ČR se praví:

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Osobní svoboda je zaručena.

Obydlí je nedotknutelné.

S ohledem na národnostní menšiny se v České listině základních práv a svobod praví:

Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.

(1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyků a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon.

(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též: a) právo na vzdělání v jejich jazyků, b) právo užívat jejich jazyka v úředník styku, c) právo účasti na řešení věci týkajících se národnostních a etnických menšin

Neposledně pak Listina základních práv a svobod rozšířila základní práva na všechny osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost. V článku 42(3) zákona se praví:

Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.

Human Rights Watch/Helsinki vybízí vládu České republiky, aby zůstala věrná svým povinnostem v souladu s mezinárodním právem, prosazovala dodržování lidských práv, a zvláště aby:

- zajistila bezpečnost všech osob před násilím a tělesnou ujmou, až již je způsobena státními orgány, jakýmkoli jedincem či skupinou;

- zahájila policejní vyšetřování každého případů násilí proti Rómům, až již jde o jedince nebo celou komunitu, a trestala co nejpřísněji v rámci možnosti zákona ty případy, v nichž se prokáže vina;

- vyšetřila tvrzení (obvinění), že v jistých oblastech státní orgány nezasáhly a neochránily Rómy před útoky nebo adekvátně nebyly schopny vyšetřit případy násilných útoku proti Rómům, a aby použila všechny příslušné prostředky proti takovému postupu, včetně zahájení trestního stíhání;

- zajistila účinná administrativní a soudní opatření v případech Rómů, kteří jsou oběťmi diskriminace včetně znepokojováni a zastrašování že strany státních orgánů;

- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v přístupu ke vzdělání;

- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v bytové politice;

- zajistila Rómům rovnoprávnost na trhu pracovních sil a zahájila vyšetřování obvinění z disriminace při žádostech o zaměstnání;

- zajistila, aby Rómové nebyli disriminovani v přístupu k veřejným službám či ubytování, a to včetně soukromých i nesoukromých restauraci, diskoték a baru;

- realizovala znovu období tak zvané volby, resp. zajistila občanství všem žadatelům, kteří byli občany bývalého Československa, až již měli na území ČR před rozpadem federace ke dní 31. 12. 1992 přechodné nebo trvale bydliště;

vzájemnému porozumění mezi Čechy, Rómy a cizinci, kteří pobývají na území ČR.

Tato zpráva se zakládá na informacích, které získal při pracovní návštěvě České republiky a Slovenské republiky ve dnech 19. února - 11. března 1996 Fred Abrahams, konsultant Human Rights Watch/Helsinki. Některé rozhovory se uskutečnily za spolupráce s European Róma Rights Center, budapešťskou organizací zabývající se pravy Rómů. Zprávu vypracoval Fred Abrahams, redakční úpravy provedla Holly Cartner, výkonná ředitelka Human Rights Watch/Helsinki. Anne Kuper, externí pracovnice Human Rights Watch/Helsinki, byla zodpovědná za produkci. Tato zpráva by nikdy nevznikla, nebýt výborné práce českých nevládních organizací, které se pravy Rómů zabývají. Zvláště bychom zde chtěli poděkovat Nadací Tolerance, Českému helsinkemu shromáždění, organizací HOST a Českému Helsinskému výboru. Výraznou pomoc poskytla i řada jednotlivců, jmenovitě: Eva Bajgerová, Pavla Boučková, Ondřej Giňa, Věra Havlová, Karel Holomek, Marta Miklusáková, Václav Novotný, Erika Schlager, Míša Sikorová, Alena Slámová, Andrea Soukupová, Nidhi Trehan, Ráchel Tritt, Václav Trojan a Ina Zoon.

Další výtisky této zprávy můžete získat v oddělení publikaci - Publication Department, Human Rights Watch, 485 Fifth Avenue, New York, NY 10017-6104. Cena jednoho výtisků činí 6 amerických dolarů (v rámci USA), 7,50 dolarů (do zahraničí).

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
06.06.2015	Jak se bránit diskriminaci	O Roma Vakeren
26.11.2014	O menšinách máme dostatek informací, říkají mladí. Často ale věří nenávistným fámám	Zprávy ze života Romů
18.03.2014	Rada Evropy tvrdě kritizuje Česko za rasismus, premiér kritiku odmítá	Zprávy ze života Romů
20.07.2013	František Kotlár: "Dělat něco proti rasismu a neslušnosti pokládám za přirozené."	O Roma Vakeren
06.07.2013	Na sociálních sítích přibývá xenofobiích výzev a odkazů	O Roma Vakeren
14.04.2013	Jsou Češi rasisté?	Zprávy ze života Romů
13.04.2013	Výstava Proti rasismu poukazuje na nebezpečí předsudků	Zprávy ze života Romů
04.03.2013	Výstava proti rasismu poukáže na nebezpečí předsudků a nálepkování lidí	Zprávy ze života Romů
21.02.2013	Rada Evropy tvrdě kritizuje Česko za údajnou diskriminaci Romů	Zprávy ze života Romů
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)