Ministrem bez portfeje, který má na starosti i národnostní menšiny, se po Pavlovi Bratinkovi stal Vladimír Mlynář. Novinář, který se po sedmi letech práce v politické týdeníku Respekt, rozhodl ze žurnalistiky odejít. Stalo se tak ještě předtím, než ho oslovil Josef Tošovský, který přijal od prezidenta nelehký úkol sestavit novou vládu. Kromě toho se stal i mluvčím kabinetu.

"Budu se snažit splnit to, proč jsem funkci ve vládě přijal. To je zlepšit informovanost občanů a napomoci řešit otázky romské menšiny," řekl ke své účasti ve vládě nestraník Vladimír Mlynář. Články publikované v Respektu, upozorňující na neutěšenou pozici Romů v české společnosti, a programové prohlášení vlády, dávají Romům naději, že jejich záležitostem bude Vladimír Mlynář a celá vláda věnovat více pozornosti než vlády minulé.

Kdo je Vladimír Mlynář? Bývalý disident, který se své předlistopadové protistátní činnosti nyní usmívá. Novinář, vyčerpaný novinařinou natolik, že se do ní nechce vrátit. Moderátor diskusního pořadu České televize Respektování a potomek známých českých osobností. Jeho dědeček Stanislav Budín proslul ve své době jako novinář a šéfredaktor Reportéra, otec Zdeněk Mlynář byl v roce 1968 jedním z mužů Pražského jara a matka Rita Klímová byla překladatelka z angličtiny a polistopadová velvyslankyně ve Spojených státech.

Vladimír Mlynář se narodil 15. ledna 1966 a šest měsíců po jeho narození se rodiče rozvedli. Vyrůstal s matkou, která jej podle jeho slov narozdíl od otce velmi ovlivnila. Po ukončení Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici v Praze ho nepřijali na vysokou školu, a tak začal pracovat jako sanitář ve Všeobecné fakultní nemocnici na Strahově. V srpnu 1989 odešel pracovat do kotelny motolské nemocnice, která se později stala redakcí samizdatových Lidových novin. Navíc fungovala i jako mezisklad pro pašovanou literaturu ze zahraničí a Mlynář zakázanou lituraturu předával disidentům.

Po listopadu 1989 začal pracovat v již legálních Lidových novinách, odkud však za pár měsíců kvůli neshodám o koncepci novin odešel a odjel na devět měsíců na studijní pobyt do Spojených států. Po návratu byl přijat do redakce týdeníku Respekt, o rok později se stal zástupcem šéfredaktora a koncem roku 1994 šéfredaktorem. Za svou novinářskou práci, kterou ukončil v prosinci minulého roku, byl vyznamenán cenou Ferdinanda Peroutky. Nový ministr je ženatý a má dva syny.

Rozhovor redaktorky Jarmily Balážové s Vladimírem Mlynářem který byl vysílán v pořadu O Roma vakeren 6. unora 1998:

Co si myslíte o dosavadním řešení tzv. romské otázky v naší republice? Považujete kroky, které byly učiněny v tomto ohledu od vlády předchozí za dostatečné?

Nepovažuji. Nicméně je faktem, že pan Bratinka - můj předchůdce - měl nepoměrně těžší pozici než mám já. Jednak byl členem vlády Václava Klause, jednak vlastně zakládal tady ten úřad a měl s tím spoustu problémů. Čili bylo by snadné a jednoduché ho kritizovat za některé věci. Nicméně já mám trochu jiný názor na některé věci než můj předchůdce. Já považuji problém soužití Čechů a Romů za jeden z klíčových problémů této země do budoucnosti vůbec a především se domnívám, že základní odpovědnost v této věci není na romské minoritě, ale na bílé většině. Moje filozofie je proto taková, že musí změnit bílá většina svůj přístup k Romům, když to zjednoduším, více než Romové k bílé většině. Můj důvod je jednoduchý - zatímco minorita nikdy nemůže vyhladit nebo zničit většinu, většina může velmi lehce zničit menšinu. Proto si myslím, že odpovědnost bílých je řádově větší než minority.

Jak můžete vy jako ministr přimět většinu, k tomu aby se snažila o přehodnocení svých postojů k menšinám?

Můj čas je velmi omezený, jenom pětiměsíční v tuto chvíli. Já jsem sem přišel s dvěma konkrétními úkoly, které se domnívám jsou splnitelné za těch pět měsíců. Jedna věc je odstranění prasečince na místě tábora v Letech u Písku, což nepovažuji přirozeně za věc, která vyřeší soužití Romů a Čechů. Já to považuji za věc, bez níž vůbec není možno se začít bavit o nějakých řešeních, protože tak urážlivá věc jako velkokapacitní vepřín na místě tábora, kde Češi drželi české Romy a posílali je odtamtud do plynových komor, je prostě něco tak neuvěřitelného, že dokud tam ta věc stojí, myslím není možno se o něčem začít bavit.

Tak to je jedna věc a druhá věc je, že bych se chtěl pokusit prosadit do osnov pro české děti, aby se něco učily o romské kultuře. Sám jsem zjistil, že moje děti se neučí nic o Romech a samozřejmě podléhají tomu, co slyší od svých spolužáků, což jsou velmi často rasistické a xenofobní předsudky. Třetí věc, o kterou bych se chtěl pokusit, je nastartovat nějaké přípravy na to, aby byl změněn živnostenský zákon, tak aby více, razantněji a účinněji postihoval nevpouštění do restaurací apod. na základě barvy pleti. Tato věc se mi v nejlepším případě ovšem podaří pouze nastartovat, protože už jsem pochopil, že ve státní správě všechno trvá asi tak čtyřikrát déle než v normálním životě. To jsou moje tři priority.

Chtěl bych také, aby romská meziresortní komise fungovala z nějakými výsledky. Neuvádím takové drobné věci, jako je pomoc některým školám nebo pokusit se napomoci tomu, aby se Romové dostali do řad policie, což jsem například slíbil, že se pokusím udělat v Krnově.

Meziresortní komise vznikla vloni na nátlak Romů a zejména po té obrovské migrační vlně Romů nejdříve do Kanady a poté do Velké Británie. Nicméně v konečné fázi má trochu jinou podobu než požadovali samotní Romové. Je to pouze orgán poradní, bez jakýchkoli kompetencí. Myslíte si, že v této podobě může učinit dostatečné kroky k nápravě situace?

To se teprve uvidí, protože začne teprve pracovat. Já sám ještě jako žurnalista jsem byl velkým kritikem a jsem jím stále: toho, že výsledek všech slibů bývalého premiéra byl ten, že vznikla pouze mezirezortní komise, v jejímž čele je gádžo - nyní jsem to já, a Monika Horáková romská výkonná místopředsedkyně je pouze tou výkonnou místopředsedkyní. Já jsem se domníval a domnívám stále, že by bylo lepší, aby Rom byl vládním zmocněcem pro tyto otázky, aby ta role byla posílena. Nicméně měl jsem dvě možnosti: buďto začít urychleně pracovat s tím, že třeba než odsud odejdu navrhnu vládě, aby statut této komise povýšila i z formálního hlediska, anebo jsem měl druhou možnost, hned začít bojovat za ten formální statut, ale pak by komise nezačala hned pracovat. Proto jsem se rozhodl pro první řešení, aby komise začala hned pracovat s mým plným zaštítěním, které snad jí dá konkrétní výsledky, s tím, že pokud dospěju na konci svého funkčního období k názoru, že by bylo lepší, aby v čele byl vládní zmocněnec Rom, učiním tak a navrhnu vládě změnu. Zda projde, nemohu slíbit, ale návrh takový podám.

Co si myslíte, že by se dalo změnit ještě ve školství. Zatím jediné věci, které se dějí, to je zavádění nultých ročníků, buďto na úrovni mateřské školy nebo předškolní výchovy nebo na úrovni základního vzdělání, a teď se připravuje dějepis a další zmínky o Romech v jiných předmětech. Co třeba taková výchova k "toleranci"?

Bezesporu by měla být. A to se netýká jen Romů nebo vztahů dětí k Romům, ale i třeba ke starým lidem, nebo postiženým. Bezesporu by to tak mělo být, ale v současné chvíli vlastně naše školství prošto takovou liberální vlnou, kdy stát zasahuje jenom pomocí tzv. pedagogických standartů do vzdělávání nebo určuje ty mantinely. Je otázka na zvážení, zda v těchto věcech, jako je třeba tolerance národnostní, by neměl být stát daleko razatnější a více do výuky zasahovat.

My jinak počítáme s podporou existujících romských škol, takových pozitivních ostrůvků jako je třeba škola Přemysla Pittra v Ostravě. Připravují se změny psychologických testů, na jejichž základě jsou romské děti velmi často zařazovány do zvláštních škol jenom proto, že ty testy jsou prostě stavěny na bílé děti. Čili těch věcí je víc a samozřejmě to je dlouholetý proces.

Já říkávám při svých návštěvách Romům, že prostě tato země je rasistická, že je třeba to vědět. Ne se s tím smířit, ale vědět, že Romové musí své věci organizovat sami a že stát v této chvíli vlastně pomůže těm, kteří si dokáží pomoci. Ale že je těžko čekat od státu, že ten problém vyřeší. Romové se musí více organizovat, více mluvit jedním hlasem, více tlačit na stát. Potom se snad věci pohnou kupředu. Současně jim také říkám, že to asi nebudeme my, ale doufejme naše děti, které se dožijí zlepšení té situace. My to asi těžko budeme.

Vy jste vlastně jediný ministr, přestože Vaše působnost bude pětiměsíční, který si zvolil svého poradce ze středu Romů. Proč jste tak učinil? Máte výkonnou místopředsedkyni, máte meziresortní komisi, Radu pro národnosti...

Já pana Ščuku jednak znám ještě z doby, kdy jsem neseděl v této funkci, a jednak jsem vnímal to, že pan Ščuka má velkou autoritu mezi Romy a pak jsem vnímal to, že meziresortní komise, tedy její personální obsazení - ta romská část - vznikla nějakým způsobem, který já nechci hodnotit. Prostě můj předchůdce se takto rozhodl a já jsem měl zase dvě možnosti. Buďto se ponořit do toho problému, udělat si svůj vlastní názor, nějakým způsobem to rozhodnutí potvrdit nebo ho revokovat, anebo se snažit najít co největší konsenzus mezi jednotlivými skupinami Romů s vědomím, že můj čas je krátký a já potřebuji podporu a spolupráci všech, abychom něco konkrétního udělali.

Proto jsem poprosil pana Ščuku, aby se stal mým poradcem a reprezentoval jednu skupinu, která nebyla plně zastoupena v komisi. Jsem rád, že to vyslyšel a učinil tak, a za jakýsi první úkol jsme si vzali odstranění toho prasečáku, o kterém jsem mluvil. Takže pan Ščuka nyní vlastně pracuje na této věci se mnou, protože tuto věc jsme nechtěli dát do meziresortní romské komise, která by měla řešit jiné koncepční úkoly. Tu aktuální věc, která mě i pana Ščuku myslím trápí jsme si vzali jako svůj vlastní úkol.

Pro orientaci posluchačů se pokusíme rozdělit, co by mělo kterému orgánu náležet. To znamená, co by měla dělat Rada pro národnosti a jakými oblastmi a jakými otázkami by se měla zabývat meziresortní komise pro záležitosti romské komunity a co konkrétně by měl dělat pan poradce.

Rada pro národnosti je orgán, který tady existoval dávno před mým příchodem, a bude jistě mnoho dalších let existovat. V této radě jsou zastoupeni nejen Romové, ale i Poláci, Slováci, Němci a další národnosti, které žijí na území České republiky. Tam jsou Romové jedním z mnoha zastoupených etnik a rada se věnuje podpoře kulturních aktivit a podobným věcem.

Bylo jasné v posledním roce, už i minulá vláda pochopila, že problém soužití Čechů a Romů je jiného druhu než soužití Čechů a Poláků, Slováků a Němců, proto vznikla meziresortní komise, která by měla koordinovat resorty vnitra, sociální věcí, spravedlnosti a dalších, se zástupci romské komunity a hledat řešení speciálně romská. Moje politika je taková, že základem řešení těch aktuální problémů je přeneseno na komisi, rada zůstala vlastně tak jak byla, to znamená takový zastřešující orgán pro všechny národnosti. Ostatně bylo by nespravedlivé, abychom v rámci rady upřednostňovali jedno etnikum vůči zástupcům jiných národností.

Pan Ščuka se stal mým poradcem před čtrnácti dny, takže na otázku nedokážu přesně odpovědět. Myslím, že hledáme oba v tuto chvíli, jak spolu dobře spolupracovat. Nesedí na úřadu vlády, já jsem ho jmenoval poradcem, vlastně jakýmsi neformálním poradcem, on tu zatím není ani zaměstnán a já si myslím, že je to docela dobré řešení, protože když se člověk stane vládním úředníkem, začne se dříve či později dívat očima vládních úředníků. Já bych byl rád, aby si pan Ščuka zachoval svou ostrost pohledu na věci a říkal mi je tady do očí.

Vy jste se za krátkou dobu stihl už podívat do některých lokalit, které jsou poměrně hustě osídleny Romy. Změnil se nějak Váš pohled na věc, nebo se dostáváte hlouběji do toho problému. Máte pocit, že když do člověk vidí a zažije, takže tomu může více rozumět?

Určitě, já jsem byl pouze v Ostravě a Krnově, kde došlo k té otřesné události - pogromu nebo útoku na romskou rodinu. V obou těch místech byla zkušenost stejná, stížnosti Romů byly stejné, velmi často pocit nespravedlnosti, pocit oprávněné nespravedlnosti, ale také to, že romská komunita mluví více hlasy a že je velmi těžké se dobrat někdy toho jednoho společného.

Já jsem na obou těch místech Romy vyzýval k tomu, co jsem tady už říkal, aby se lépe organizovali, aby brali věci do svých rukou, to tedy neznamená, aby brali zákon do svých rukou, aby se hlásili k sobě navzájem, aby si pomáhali, protože jedině ve chvíli, kdy začnou být hrdí na to, že jsou Romové a začnou sami mít věci ve svých rukou, pak můžou chtít na státu vyzískat práva, která jim samozřejmě patří, ale v této zemi je těžké se k nim dobojovat, neboť tato země prostě je rasistická, na tom bohužel musím trvat.

Jaký je vaš názor na to, jak mohou právě publicisté ovlivnit míru té tolerance nebo naopak netolerance v naší zemi. Jestli se do jisté míry nepodílejí na té netoleranci a jestli by nemohli vyvolávat diskuse na téma, že situace zkrátka není v pořádku. Týdeník Respekt, jehož jste byl dlouhou dobu šéfredaktorem, byl jeden z mála periodik, které se této otázce věnovalo, řekla bych pravidelněji a objektivněji. Ta situace není však příliš obvyklá, že by novináři takto činili.

Souhlasím s vámi, že média stejně jako politici nebo vlastně všechny veřejně známé osoby jsou nějakým způsobem normotvorná. To znamená, že jejich jednání, reakce a činy se stávají svým způsobem normou. V tomto smyslu média v tom, jak píší nebo nepíší o problémech soužití bílých a Romů, vytvářejí jisté normy. Ani já nejsem spokojen s tím, jak v tomto smyslu pracují, nicméně musím zde trvat na tom, že není možno svobodnému tisku předepisovat, jakákoliv pravidla zvenčí a v žádném případě tak nemůže činit vláda. Bylo by nejlepší, aby tady existovala určitá profesní organizace novinářská, která by měla potřebnou autoritu, bohužel Syndikát novinářů takovou organizací není a takováto organizace by mohla dávat jistá doporučení médiím nebo pracovat v tomto smyslu. Bohužel takový stav tady není a doufejme, že se k němu časem dopracujeme. Bude to také dlouhá cesta, nemá to žádné jednoduché řešení. Já rozhodně jsem proti tomu, aby stát nebo kdokoli zvenčí tisk nějakým způsobem ovlivňoval, manipuloval. Musí to novináři dělat sami. Myslím, že ty věci jdou pomalu a já bych si přál, aby šly rychleji, ale jdou nějakým způsobem kupředu. Přece jen se mi zdá, že v posledním roce se ta nálada v tisku trošku mění.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
01.08.2017	Došlo k obratu - stát by mohl vepřín v Letech koupit už září	Zprávy ze života Romů
06.08.2016	Vyvěšení vlajek, hudba i vzpomínky připomněly oběti romského holocaustu	Zprávy ze života Romů
28.05.2016	Vláda intenzivně jedná s majitelem vepřína v Letech u Písku o jeho odkoupení	O Roma Vakeren
09.04.2016	Policejní specialista pro práci v sociálně vyloučených lokalitách: praxe, empatie, komunikace	Zprávy ze života Romů
12.03.2016	Veronika Gronzárová se narodila v zajišťovacím táboře v Dubnici nad Váhom	O Roma Vakeren
12.03.2016	Hra Cikánský boxer připomíná osudy boxerské hvězdy Johanna Trollmanna	O Roma Vakeren
12.03.2016	Holocaust přežila jen desetina českých a moravských Romů	O Roma Vakeren
23.01.2016	Reportáž	O Roma Vakeren
16.01.2016	Mezinárodní kampaň podpoří odstranění vepřína na místě bývalého nacistického tábora v Letech u Písku	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)