Historie Romů na území České republiky
12-02-2002
Absence vlastní psané historie Romů nutí české i zahraniční romisty obracet
se k dostupným historickým pramenům, k dobovým kronikářům, a pátrat tak po
jednotlivých poznámkách, které nám zanechali. Ze proto usoudit, že ne vždy
se jedná o úplné, natož objektivní a nezaujaté zprávy. Dozvídáme se
především o tom, jak Romy vnímala majoritní společnost a bohužel, jak je
však dodnes zvykem, jen velmi málo o tom, jak majoritní společnost vnímali
Romové samotní.
Za první zmínku o Romech na našem území se často vydává kapitola z kroniky
tak řečeného Dalimila nazvaná "O Kartasiech pohanských" (Dalimil: Česká
kronika, vydává Jan Laichter, redakcí Václava Tille, v Praze 1920):
"Leta od narození Jezu Krista milostivého
tisícího dvoustého čtyřicátého druhého,
kartasi chodili,
tatarští zvědové byli.
5. Na pět set těch lidí šlo
a takové jich chování bylo.
Kloboučky velmi vysoké měli,
roucho krátké a tobolky nosili;
Všichni v spodcích chodili,
10. Holi dlouhé v rukou drželi.
Když píti chtěli, s břehu nakloňmo pívali,
když chleba prosili, "kartas boh" tak mluvívali:
proto jim kartasi říkali....
Vladislav Vančura v Obrazech z dějin národa českého o pravém významu této
zprávy nikterak nepochybuje a staví se tak všeobecně akceptované domněnce o
tom, že Romové byli tureckými vyzvědači: "Je čas říci, že tehdy utíkal před
mongloským vojskem v tlupách lid, kterému bylo dáno jméno kartasi a to jest
cikáni. Mongolská hrubost naháněla cikánům nesmírný strach. .... I utíkali,
hnali se jako laní stádo,..a snášeli strašný hlad. ... Tu říkali vkládajíce
v svá slova všechnu naději žebráků: "Kartas boh! Kartas boh!" A to jest:
hladovíme!" (Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého, Družstevní
práce, Praha 1946)
Zda se však skutečně jednolo o Romy, které obyvatelé mylně považovali za
tatarské vyzvědače, či zda jde spíše o zbožné přání romistů, zůstává dodnes
otevřenou otázkou. Způsob obležení zde bohužel nesvědčí ani pro ani proti. Z
jazykového hlediska nutno přiznat, že ono "kartas bóh" či "kartas boh" by
mohlo být blízké romštině a vyjadřovat "/Bůh/ seslal hlad". Z historického
hlediska však nelze opominout, že mongolská vojska vpadla do střední Evropy
již v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by proto musela být datována již
do jara tohoto roku, nikoli tedy do roku 1242, jak uvádí Dalimilova kronika.
Přítomnost Romů ve východní Evropě však v této době nikdy zaznamenána
nebyla. Jak uvádí přední odborník na historii Romů, Ctibor Nečas, stejně
nepravděpodobná je i teorie o tom, že by se jednalo o Romy z Uher: "Proud
Mongolů, který mohl narazit na romskou populaci v Uhrách, se zemí přehmal
tak rychle, že na nějaké kontaktování nebylo pro nedostatek času ani
pomyšlení. .... nebo to byli Romové,...ale ti by se dostali na české území z
Balkánu bez souvisloti s Mongoly nebo krátce až po mongolském vpádu a spíše
za jeho ústupu ze zpustošených Uher." (Nečas Ctibor: Romové v České
republice včara a dnes, PgF UP, Olomouc 1993)
Další sporná zmínka o přítomnosti Romů na našem území pochází z Popravčí
knihy pánů z Rožmberka, která je datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných
loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i "Cikán, černý,
Ondřejóv pacholek". Rovněž zde však zůstává otázkou, zda se nejednalo pouze
o přezdívku či vlastní jméno, což by nebylo nijak výjimečné (např.dle
Starých letopisů obsadili Pražené se Žižkou hrad Vildštejn, "neb sú uhrozili
jeho purkrabí nestatečného, jménem Cikána".) Na území dnešního Slovenska se
první zmínka datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi
v soupisu statků uvedl, že se v "okolních lesech, patřících rodině
Marisássových, potulují Cikáni". (Mann Arne: Rómsky dejepis, učebný text pre
druhý stupeň yákladných škol, Bratislava 1995) Posledním diskutovaným údajem
o přítomnosti Romů na našem území je úryvek z kroniky obsažené později v
Palackého Starých letopisech českých, kde je u roku 1416 poznámka: "toho
léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidí mámili".
Za jistý lze pokládat až rok 1417, kdy naším územím prošla skupina, jejíž
cesta byla poměrně podrobně zmapována i v ostatních zemích, jimiž
procházela. V jejím čele stál "král" Sindel a "vévodové" Panuel, Michal a
Ondřej. V roce 1417 se tato více než tříset členná skupina vydala od Budína
do Košic a dále pak přes Levice jižním Slovenskem do Bratislavy, kde se
rozdělila. Stejně jako ostatní se i tato skupina cestou prokazovala
ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé přijetí.
Podobný glejt vystavil 17. dubna 1423 císař římský a král český Zikmund
Lucemburský na Spišském hradě vojvodovi Ladislavovi. Glejty zaručovaly
předákům jednotlivých skupin na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními
lidmi a zaručovaly jim ochranu na dalších cestách:
"My, Zikmund, král uherský, český, ..., náš věrný Ladislav, vojvoda svého
lidu cikánského nás pokorně poprosil o dosvědčení naší zvláštní
shovívavosti. Přijměte tedy jeho uctivou žádost a neodmítejte tento dopis. V
takovém případě, jestliže se uvedený Ladilsav a jeho lidé objeví na
jakémkoli místě našeho císařství, ve městě nebo ve vsi, doporučujeme vám
prokázat mu věrnost, kterou tímto prokazujete nám. Ochraňujte je, aby
vojvoda Ladislav a jeho lid mohl přebýt bez újmy za vašemi zdmi. Jestliže se
najde mezi nimi někdo opilý, jestli kdokoli vyvolá hádku jakéhokoli druhu,
My chceme a nařizujeme, že pouze sám Ladislav, vojvoda, má jediný právo
tohoto soudit, potrestat, dát odpuštění a rozhřešení, vyloučit ho z vašeho
kruhu..."
Tento glejt si přinesli s sebou
Romové až do Francie, a protože byl vydaný v Čechách (La Boheme)
a českým králem (le roi de Boheme), francouzský lid pojmenoval nově
příchozí podle země, ze které přišli, tedy les Bohemiens,
obyvatelé Čech.
Od poloviny šestnáctého století se však postoj vůči Romům mění i na našich
územích. Katolická církev začala již dříve poukazovat na to, že se chování
Cikánů příliš neshoduje s chováním, jež se očekává od poutníků činících
pokání, a s křesťastvím vůbec. "Zlatý věk" střídá období nedůvěry, která
postupně přerůstá v otevřenou represi, k níž dala církev své oficiální
pořehnání již roku 1427, kdy Cikány pařížský arcibiskup exkomunikoval z
církve. Zatímco na německém území se protiromské vyhlášky objevovaly již na
konci patnáctého století, ze záznamů našich kronikářů a z knih počtů
vyplývá, že jim byly peněžité dary na našem území poskytovány přinejmensším
ještě v roce 1596.
Protiromské nálady se však začaly stupňovat poté, kdy ze založení požáru v
Praze v roce 1541 byli podezříváni právě Romové. Roku 1545 vydal Ferdinand
I. mandát, jímž nakazoval, aby Romové byli vypovězeni ze země. Přesto zde
však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních
krajích, neboť Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně
obnovovat. Ani feudálové se příliš netajili tím, že do svých vojsk verbovali
právě Romy: v roce 1557 prý při obraně hradu Veľká Ida bojovalo na straně
hradního pána Františka Perényiho proti císařovi tisíc Romů.
Leopold I. (1657-1705) v roce 1688 Romy ze svého území vypověděl a v roce
1697 je prohlásil za psance. Autor naší publikace se oné době věnuje
vyčerpávajícím způsobem: Romové mohli být kýkoli beztrestně zatčeleni, pokud
byli zadrženi, čekal je trest smrti a jejich ženy byly zprvu trestány
uříznutím ucha a později se trest smrti vztáhl i na ně. Josef I. v
represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic
rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením Romů, kteří
neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí: oběšení muži, mrskané ženy a děti.
Císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání a trestání Romů, ale
i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc.
I v době nelítostného pronásledování se však na Moravě Romové usazovat,
protože feudálové (např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a
mnozí další) poskytovali rodinám některých kovářů povolení k pobytu a
dovolovali jim tak usadit se na svých panstvích. Rodiny nadaných hudebníků
zase pro změnu usazovali na svých panstvích hudbymilovní uherští feudálové.
Za vlády Marie Terezie (1740-1780) se některá panství pokusila o poněkud
vstřícnější postoj vůči Romům. Císařovna nahradila otevřenou represi
asimilačními pokusy, resp. tolerancí určitých romských rodin či spíše rodů
výměnou za mnohá omezení. Tzv. regulovaní cikáni dostávali povolení k
pobytu, nicméně jejich další pohyb na daném území podléhal přísné kontrole.
Označení "cikáni" bylo nahrazeno jazykovou inovací "novosedláci" (Neubauern)
či "novomaďaři" (Új-Magyar). V Uhrách pak základy usedlého kontinuálního
způsobu života provázely snahy o potlačení romštiny, zákazy tradičního
odívání, snahy o "převýchovu" romských dětí mezi sedmým a dvanáctým rokem
věku v neromských rodinách, zákazy některých tradičních povolání, zákazem
byť neformální instituce vajdy, zákaz handlování s koňmi, nutnost plnit
náboženské povinnosti atd.
V osvícenském přístupu pokračoval i syn Marie Terezie, císař Josef II.
(1780-1790), který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní
docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a
zlepšení hygienických podmínek. V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí,
první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být
rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle dislokačních plánů do
osmnácti moravských a dvou slezských obcí8. V druhé polovině 18. století se
navíc řada romských rodin začala usazovat více méně dobrovolně.
Dochované údaje z jednotlivých částí Moravy dokládají, že se romské
usedlosti v první polovině 19. století rychle rozrůstaly, nezřídka v
absolutních počtech členů až na dvojnásobek. Kovářství, hudebnictví a jiná
tradiční romská povolání záhy nestačila uživit všechny romské rodiny a mnozí
Romové se proto postupně začali věnovat dalším zdrojům obživy: nádenické či
sezónní práci pro gádže. Odvěká izolace se tak začala postupně prolamovat a
Romové začali přivykat majoritní společnosti. Své domky nicméně pod tlakem
okolí stavěli obvykle mimo hlavní zástavbu a při mnohých městech tak rostly
tzv. cikánské tábory.
Ze soupisů z území dnešního Slovenska vyplývá, že Romové se zde usadili
ještě dříve než v Čechách. Stejně jako na našem území se i na Slovensku
živili především kovářskými pracemi, košíkářstvím, kotlářstvím, hudbou a
příležitostnými pracemi. Mimo území Moravy se však i nadále většina Romů
držela polokočovného života: většinou cestovali ve vozech či maringotkách a
živili se prodejem vlastních výrobků. Jiní Romové s malým ziskem prodávali
po domech dříve nakoupené zboží a někteří se živili zvláštními službami,
jako např. drátováním kuchyňského nádobí, broušením nožů, atd.
I za vlády Josefa však docházelo k bezdůvodnému osočování a napadání Romů:
smutným příkladem může být např. neblaze proslavený Hontianský proces z roku
1782, kdy bylo za vraždy a lidožroutství popraveno čtyřicet Romů. Pozdější
vyšetřování prokázalo, že z údajně zavražděných nikdo nechybí a přiznání
bylo na Romech vynuceno mučením. Přístup Marie Terieze a Josefa II. však
bezpochyby znamenal historický zlom, neboť po dlouhých staletích se s Romy
poprvé počítalo jako se skutečnými obyvateli daných území.
Po rakousko-uherském vyrovnání přistoupil vídeňský ministr vnitra k novému,
velmi přísnému nařízení, zaměřenému především na navracení Romů, kteří by
nelegálně překročili hranici a na postihy potulných Romů, specifikované ve
výnosu vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888. Uhry k podobnému
opatření přistoupily až v roce 1916, kdy budapešťské ministerstvo vnitra
zakázalo potulku a ty, jež nařízení neuposlechnou, nařídilo postrkem
dopravit zpět tam, kam domovsky příslušeli.
Rozvoj manufakturní výroby a industrializace pouze prohlubovaly postupnou
pauperizaci Romů. Před první světovou válkou byli ještě téměř všichni romští
dospělí negramotní a diskriminace majoritní společností jim motivaci ke
vzdělání pouze ubírala.
Přestože byli Romové, resp. Cikáni za první republiky oficiálně uznáni za
svébytnou národnostní menšinu ( a ve sčítání lidu v roce 1921 byla romská
národnost, stejně jako židovská, zvláště vymezena), Československo nadále
vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim nadále
věnovaly mimořádnou pozornost. Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927
přijetím zákona č. 117 o potulných Cikánech, ke kterému o necelý rok později
přibyla i prováděcí nařízení,čímž praktická stránka "řešení romské otázky"
nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádně vedené
evidenci Romů, resp. soupisům všech kočovníků mezi něž se počítali I Romové
polousedlí (tedy ti, kteří se přes zimu zdržovali na stálém místě, nicméně
během sezóny cestovali za prací). Zajímavá je skutečnost, že se ve sněmovně
při projednávání návrhu zákona rozvinula diskuse, v níž zástupci
jednotlivých politických stran zastávali očividně rozdílná stanoviska. Proti
přijetí zákona vystoupili především zástupci opozičních stran:
"Nespokojujeme se tím, že jeden národ zbytky druhého drží od zrození až po
smrt pod policajtským dohledem, víme přece, že ohromná většina utlačovaného
národa je nevinna a nezodpovědna za činy své antisociální menšiny, jejíž
činy jsou odůvodněny nynějším společenským řádem ...Nestrpíme, aby na zbytek
kočovného národa byla kálena špína a aby byl do bezprávného stavu uvalen
takovým způsobem, že všechna lidská práva, která přece i podle této ústavy
patří každému člověku, byla mu odňata jen proto, že jeho příslušníci jsou
tmavé pleti."
Tyto myšlenky, v mnohém dodnes platné, však vyslyšeny nebyly a k prvnímu
soupisu došlo za asistence četnictva a policie v období mezi červnem 1928 a
srpnem 1929. Téměř čtyřiceti tisicům Romů starších čtrnácti let, kteří byli
zaevidováni, byla následně vystavena "cikánská legitimace". Pokud se na
výzvu státních orgánů k šetření nedostavili, hrozily jim nejrůznější tresty,
ať již zabavení určité části majetku nebo odejmutí průkazu. Cikánské
legitimace, které byli povinni při sobě neustále nosit a na požádání
státních úřadů se jimi prokazovat, byly postupem času vydávány nejen
kočovným či polokočovným Romům, ale vůbec všem Romům na území republiky,
čímž se příslušníci romského etnika za pomoci legislativy záměrně vylučovali
z občanské společnosti a soustavně je stigmatizovali.
Kočovní Romové navíc museli žádat o kočovnický list, jež úřady vystavovaly
nejen za přísných podmínek, ale které kočovníky a jejich životní styl navíc
značně omezovaly: "kočovní cikáni ... dostávali cikánské legitimace. Jest to
knížka, která obsahuje na první straně evidenční číslo cikána, jméno a
státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči
ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace,
případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech
deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem, zabraňujícím falšování a
výměnu legitimací. Pak jest v legitimaci ještě deset oddělení pro popis
cikánských dětí. Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřdní četnické pátrací
oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl dotyčný
cikán podroben soupisovému řízení, aby legitimaci ověřil a vydal." Dále se
pak v duchu doby poněkud pochybně vyjadřuje i ke kočovnickým listům slovy:"
... největším úspěchem této práce však bylo, že určitá část kočovníků počala
prostorově i časově omezovati kočování a jeví sklon k životu usedlému...".
Zákony tak nadále utvrzovaly obecné povědomí, že Romové tvoří jakousi
asociální skupinu, které státní úřady musí věnovat zvýšenou pozornost.
Vpravdě revoluční byl pak počin Užhorodských Romů, kteří se v roce 1926
rozhodli vystavět vlastní školu. V témže roce mezi sebou vyhlásili finanční
sbírku a zbytek prostředků pak doplatila školská správa. Na základě žádosti
přispěl na stavbu školy nemalou částkou z vlastních prostředků i president
Masaryk. Z nepálených cihel pak Romové sami vystavěli jednotřídku, do které
školská správa jmenovala učitele. Nováková se ve své disertační práci
zmiňuje i o tom, že "hladký průběh /tj. výzkumu/ způsobila jistě přítomnost
váženého a oblíbeného lékaře a v nemalé míře také učitele cikánů, který
bezpečně ovládal svou cikánskou školní mládež a požíval velké vážnosti u
rodičů dětí." O nevídaném zájmu dětí dále vypovídá: "Děti byly velmi zvědavé
na svou novou školu a první den, kdy měla škola začíti, bouchali již o 6.
hod. ranní na dveře učitelova bytu a domáhaly se vstupu do třídy. ...tu byly
jako omámené. Všechno prohlížely, lezly po lavicích, obrázky na stěnách si
prohlížely, oknem vyskakovaly a vodily nové a nové děti...Ty nejmenší, které
věkem ještě do školy nepatřily, přišly také a zalezly pod lavice, odkud
učitele napjatě pozorovaly...".K jejich profesním uvádí: "..Cikáni....jsou
chudí a živí se většinou poctivou prací. Buď provozují nějaké řemeslo,
pletou košíky, vyrábějí rohože a provazy nebo lopatky a podobně. Někteří
mají stálé zaměstnání jako hudebníci v kavárnách a podobných podnicích, nebo
jsou zaměstnáni k čištění města, k odklízení fekálií a na
jatkách....ženy..provozují příležitostné práce. Chodí na práci do lesa.
Hlavně na podzim sbírají žaludy pro lesní ředitelství, ku kteréžto práci
přibírají i děti...".
Ke konci třicátých let se do Československa uchýlila řada romských rodin,
které prchaly z nacistického Německa a okupovaného Rakouska. Na sklonku roku
1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra svým oběžníkem všem
podřízeným úřadům, aby Romy vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla určena
dvouměsíční lhůta. Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni
do kárných pracovních táborů, zřízených v souladu s nařízeními vlády z
března a dubna téhož roku: Romové z Čech do tábora v Letech u Písku,
moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na
základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru
oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské.
Podle evidenčních soupisů, které násilné usazení provázely, se na území
protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc Romů. Téměř totožný počet potvrdil
i další soupis ze srpna 1942, během nějž byli Romové okamžitě děleni do dvou
skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální
policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla
být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinými
příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní Romové byli
"pouze" varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci,
bude s nimi naloženo stejně. V Letech se však mezitím horečně pracovalo na
dostavbě tábora, neboť původní kapacita záhy nestačila. Úmorná práce, která
vězně v táboře čekala, nedostatečná strava a neúnostné hygienické podmínky
způsobily vysokou úmrtnost internovaných osob. V roce 1942 zde navíc vypukla
epidemie břišního tyfu a o rok později epidemie skvrnitého tyfu.
Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno čtrnáct transportů tzv.
"asociálů", mezi něž Romové na základě taxativního vymezení patřili.
Zpravidla se však jednalo o jednotlivce, které do transportu zařadila
kriminální ústředna v Praze. Z Letů samotných pak byly do Auschwitzu
vypraveny tři zvláštní transporty, prvý v prosinci 1942 do koncentračního
tábora v Auschwitzu, druhý v březnu 1943 do cikanského tábora v Auschwitzu
II - Birkenau a třetí tamtéž o tři měsíce později.Vysoká úmrtnost zasáhla i
cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942, v srpnu 1943
a v lednu 1944 vypraveny transporty do auschwitzského tábora. V menších
skupinách pak byli coby asociálové přemístěni do Auschwitzu ještě v říjnu
1943 a v lednu 1944. V obou táborech byl kromě českých velitelů též výhradně
český personál. Nikdo z nich nebyl po ukončení války potrestán.
Z Auschwitzu byl dále blíže neurčený počet Romů z protektorátu převezen do
dalších koncentračních táborů na území Říše (Buchenwald, Ravensbrück,
Mittelbau a další).Tzv. cikánský tábor v Birkenau se podle odhadů z
dochovaných pramenů stal poslední stanicí asi 6500-7000 českých Romů.
Necelým šesti stům se podařilo hrůzy holocaustu přežít. (Zvláštní dík na
tomto místě patří Dr. Ctiboru Nečasovi, který se holocautu Romů na našem
území věnuje již celá desetiletí, a který po celá tato léta zapisoval
vzpomínky přešivštích Romů a jako první začal publikovat na toto téma
odborné studie.)
Přestože ze Slovenského státu romské transporty vypravovány nebyly, z
jižního a jihovýchodního Slovenska, které byly za války přičleněny k
Maďarsku, Romy transportovali do Dachau. Ani na Slovensku se však Romové
nevyhnuli tvrdým represivním opatřením: zákazu cestovat veřejnými prostředky
a zákazu vstupu do veřejných prostor, tedy i měst a obcí, které mohli
nevštěvovat pouze v některých dnech, a to v předem stanovených hodinách.
Romské děti nesměly za války navštěvovat školu a romská obydlí nesnžla být
blíže než dva kilometry od veřejných cest. V roce 1941 začali na Slovensku
zřizovat pro Romy pracovní a "zajišťovací" tábory. Od podzimu 1944 do jara
1945 došlo na četných místech Slovenského státu na příkaz speciálních
jednotek SS k masovým popravám romského obyvatelstva, nezřídka proto, že
právě romské osady poskytovaly útočiště partyzánům.
Vztahy majoritní populace v tomto ohledu nelze generalizovat: v některých
obcích se místní obyvatelé "svých" Romů zastali, resp. udávali, že pro ně
Romové pravidelně pracují, čímž se je snažili uchránit před umístěním do
táborů. Na Slovensku k naplnění předpisu o odstranění romských osad a obydlí
mnohdy nedošlo díky tomu, že představitelé daných lokalit uváděli, že na
likvidaci nemají finanční prostředky.
K tragické historii Romů za druhé světové války se úzce váží i jistá
terminologická nedorozumění. Zatímco většina autorů Romy na území bývalé
ČSSR, resp. ČSFR, směle rozděluje na "Romy české" a "slovenské Romy" dle
státní hranice, romistika se v souladu s historickými determinantami drží
téhož dělení dle rozdělení před druhou světovou válkou. Za "české Romy" či
"Romy moravské" proto označuje výlučně Romy z území, jež se později stalo
protektorátem, resp. Romy, kteří byli jako skupina téměř vyvražděni. Naproti
tomu "slovenskými Romy" míní početnou skupinu, která se z důvodů, jež záhy
uvedu, na území Čech a Moravy dostala v několika vlnách až po druhé světové
válce. Po roce 1945 přichází na naše území z balkánských zemí přes Maďarsko
a Slovensko i nepočetná skupina kočovných Romů, dále jsou zde zastoupeni
olašští Romové a několik rodin Sintů. Toto dělení zárově odpovídá jak
rozdílům v dialektech těchto podskupin, tak ve způsobu života, a proto je
záhodno se jej držet i dnes.
Krátce po válce se odhady počtu Romů na území dnešní ČR pohybují řádově mezi
600 a 1000. Nicméně první poválečný soupis ministerstva vnitra, k němuž
došlo v druhé polovině roku 1947, vykazuje již celkový počet 101 190, z
čehož plných 16 752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84 438 na Slovensko.
Izolace romských osad na Slovensku a především naprostá absence perspektivy
do budoucnosti mezi místními obyvateil způsobila, že stěhování za prací do
Čech mnozí vnímali jako jediné možné východisko. Odchod práceschopných mužů
do pohraničních měst a severních Čech, které dobře placení náboráři líčili
jako "zemi zaslíbenou", se záhy odrazil i v romském písňovém folkloru. Vláda
rychlé osidlování pohraničí podporovala a nové pracovní síly vítala.
Vzájemná nedůvěra však přetrvávala i nadále. Řada Romů však v této době žila
"polokočovným" životem: své rodiny zanechala na Slovensku, dojížděla za
prací, ale domů se vracela, kdykoli to jen bylo možné. Mnozí Romové se
přitom vraceli domů s prvními úsporami doma pomalu budovali své nové domovy
v osadách bez elektřiny a pitné vody, v osadách, jež postrádaly hygienické
zázemí a které byly navíc určeny k demolici.
Nicméně již v padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s
"cikánskou otázkou" či "cikánským problémem" vypořádat. "Občané cikánského
původu" jsou opět degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky
jejich etnické identity musí být zničeny. Romové jsou proto nadále vnímáni
jako problém, a navíc problém sociální. Za jediný účinný prostředek řešení
této neuspokojivé situace se pokládá asimilace, tj. přizpůsobení Romů k
obrazu "řádných občanů", přizpůsobení hodnotám a normám většinové
společnosti, které automaticky platí za ideál.
V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém
usídlení kočujících osob. Již z formulace zákona přímo čiší přístup, jenž v
Československu panoval a který v mnohém přetrvává dodnes: my, civilizovaní a
řádní občané musíme pomoci zcivilizovat je. Nabídka zde vzniká bez jakékoli
poptávky, jinými slovy budeme pomáhat Romům, protože to potřebujeme my. V §1
se praví: "Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob
života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života;
zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání
a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali
řádnými pracujícími občany:" Nicméně hned ve třetím paragrafu se zákon hodlá
rázně vypořádat s každým, kdo "pomoc" neakceptuje: "Kdo setrvá při kočovném
způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude
potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta."
Jak uvádí dobová "odborná" literatura, asimilace etnických společenství je
jedním z předpokladů, který urychluje odstranění třídní společnosti a
přechod ke komunismu. "Asimilace je všeobecně platnou vývojovou zákonitostí,
postihuje všechny etnické skupiny bez rozdílu... " Období od roku 1958
zřetelně ukazuje, že naše socialistická společnost je schopna v historicky
krátkém čase úplně zlikvidovat cikánskou otázku jako společenský problém.
Konečné vítězství bude jedním z projevů síly socialistického řádu."
Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří skutečně po
Československém území v té době kočovali. Známy jsou ovšem i četné případy,
kdy tato pomoc byla vnucena právě "polokočovným" Romům, kteří cestovali mezi
rodinou na Slovensku a prací v Čechách a kteří se museli nastěhovat do
přiděleného bytů a věnovat se určenému zaměstnání.
A jak na provádění zákona vzpomínají Romové? "V roce 1959 udělali komunisti
oficiální soupis kočujících cikánů a já do toho tenkrát taky spadnul, I když
jsem nikdy nekočoval a nikdy jsem ani neseděl v cikánským voze s plachtou.
Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor.
Slibovali, že budou dávat cikánům nové byty. Ale brali nám otisky prstů,
fotografovali jako zločince a do občanky jsme dostali razítko. Vzat do
celostátní evidence." (z Vyprávění a úvah Rudolfa Dzurka, vydaného v roce
1995 Sdružením občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae) "Jedenkrát jsme
dostali od policie přípis, že za námi v určitý den přijdou na statek a že s
námi potřebují o něčem mluvit. Abychom ten den nikam nechodili a abychom na
ně čekali. .... Posadili nás a pak nás jednoho po druhém volali dovnitř.
Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám
nevysvětlil, proč to s námi provádějí. Vzali si od nás občanské průkazy a
..zapsali: "Byl vzat do cikánského soupisu." (z článku Sar oda sas (Jak to
bylo) vydaném v časopise Romano Džaniben č. 4/97)
V případě skutečně kočovných Romů, ponejvíce olašských, probíhalo usazení
radikálnmi metodami: policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám
a odváděla a mnohdy i střílela koně. Mnozí Romové se rozhodli i nadále
setrvat v maringotkách, jiní posléze podlehli soustavnému nátlaku a
odstěhovali se do bytů, které jim stát poskytl. Právě z této doby pocházejí
známé stížnosti na jejich "asociální" chování: Romové prý vynášejí z bytů
sporáky a vaří na nich venku před domy, přičemž v nich zatápějí vším, co lze
z bytu odnést. Státní instituce, stejně jako většina občanů, však podstatu
viděla jidne: "Otázkou není, zda cikáni tvoří národ, ...otázkou je, jak je
asimilovat."17 Mnohým čechům se pak navíc příčilo, jak lehce Romové k bytům
přišli. Málokoho z nich přitom napadlo, že stejnou měrou se to příčilo i
většině Romů. Řada z nich byla nucena žít život, který si nevybrali, který
ignoroval jejich tradice, jejich životní styl a který bezpodmínečně
vyžadoval naprosté přizpůsobení se. Romům však bylo hmotné zázemí cizí
stejně jako po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot.
Cikánský problém pronikl s budovatelskou eufórií také do literatury:
kapitáni se spolu se staršiny a vojíny sbližují s místními cikány, které
pomalu civilizují a učí je vážit si pravých hodnot. Nadšení ani zde neznalo
mezí:" ...I když se tu a tam ještě někde objeví nějaké výstřelky - můžeme s
plnou odpovědností říci, že cikánská otázka je u nás téměř vyřešena", píše
autor v sebejistém doslovu. O tom bezpochyby svědčí skutečnost, že A.B.,
jedna ze zcivilizovaných hrdinek románu, "cvičila na II. celostátní
spartakiádě, je z ní děvče jako lusk a je členkou brigády socialistické
práce." Se stejnou neochvějností kazí svou poslední kapitolou jinak poměrně
překvapivou práci i Jamnická: "Náš nový, lidově demokratický stát se
rozhodně nemůže spokojit s dnešní situací této skupiny lidí...Těžká, ale
krásná práce zde čeká Československý svaz mládeže a pionýrskou
organisaci...Boj proti zaostalosti cikánů se musí stát věcí zejména členů
národních výborů,..členů masových organisací a vůbec všech uvědomělých
občanů..".
Komunistickému režimu se podařilo Romy přivést do skutečně anomické situace:
původní hodnoty a normy byly postupně ničeny, aniž by byly přirozeně
nahrazeny jinými. Řada Romů dnes proto postrádá vědomí sounáležitosti,
vědomí společného původu, společných dějin. Zdánlivá sounáležitost je spíše
důsledkem společných pocitů skupiny, jež je soustavně ostrakizována,
stigmatizována a jejíž problémy jsou marginalizovány. Společným nositelem
jejich identity je pak neposledně i pocit bezpráví, kterého se na nich
majoritní společnost dosud doupouštěla.
Pod vlivem silných asimilačních tlaků se mnozí Romové snažili svoji
skutečnou identitu co nejvíce popřít, co nejvíce se přiblížit většinové
společnosti a vědomě se distancovali od svého etnika. Zvláště ve větších
městech podlehli rodiče tlakům přicházejících ze škol a přestali své děti
učit romštinu. Přizpůsobovali se vnějším projevům svých sousedů, od kterých
postupně převzali způsob oblékání, stravy, styl zařízení bytu a postupně i
nejrůznější zvyky a obyčeje (na vánoce, při svatbách či pohřbech etc.).
Skutečnost, že se k romské národnosti v posledním censu z roku 1991
přihlásilo na území tehdejší federace necelých 109 000 obyvatel (z toho cca
33 000 na území dnešní ČR) pouze potvrzuje, že národní hrdost zde utrpěla
těžké újmy a po staletí stigmatizovaní Romové jsou velmi ostražití, mají-li
svůj etnický původ přiznat.
V roce 1965 byl usnesením UV KSČ a vlády ČSSR zřízen Vládní výbor pro
cikánské obyvatelstvo, jejímž hlavním úkolem bylo zapojit do pracovního
procesu všechny práceschopné Cikány, zničit romské osady a rozptýlit či
přesídlit jejich obyvatele. V žádné obci tak například nesměl počet Romů
převýšit pět procent. Rozptyl měl zároveň vyřešit nedostatek
nekvalifikovaných dělníků v určitých oblastech tehdejší ČSR a zároveň
nezaměstnanost mnohých Romů z především východního Slovenska. Vládní snahy o
"rozptyl obyvatel cikánského původu" (vládní usnesení č. 502 z roku 1965) se
s velkými úspěchy nesetkaly: boření východoslovenských osad a rozmísťování
jejich obyvatel po území republiky nutně vyžadovalo, aby stát takto
"rozptýleným" zajistil práci a především ubytování. Právě zde však narazil
na tichou rezistenci mnohých místních úřadů, které se prostě odmítly zapojit
a přijmout nové Romy. Jiné se však do rozptylu s chutí zapojili, resp. se
zapojili do boření osad, aniž by však původním obyvatelům zajistili náhradní
bydlení. Zásadním předpokladem "úspěšného přesídlení" pak bylo rozptýlení
rodin, které vedlo k rychlé devastaci tradiční rodinné hierarchie a
následnému rozpadu velkorodin. Úředníci se domnívali, že zlepšením
materiálních podmínek se změní i mentalita Romů a jejich způsob života se
přizpůsobí většinovému životnímu stylu.
S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k otevřeným projevům
emancipačního hnutí mezi Romy. V listopadu schválilo ministerstvo vnitra
stanovy celorepublikového Svazu Cikánů-Romů, jehož činnost - zaměřená na
uznání Romů za národnostní menšinu a potažmo tak i na uznání veškrých práv k
tomuto statutu vázaných - je však bohužel v dubnu roku 1973 opět
zlikvidována. O problémech Romů, nikoli již tedy o cikánském či romském
problému, se však v tomto krátkém období začalo otevřeně hovořit a do
diskuse se zapojovali jak sami Romové, tak neromská veřejnost.
Po odvolání politiky rozptylu a odsunu (v ČSR v roce 1970 a v SSR o dva roky
později) byla usnesením vlády přijata v pořadí třetí koncepce, tentokát
společensko kulturní integrace Cikánů. Přestože záměry celé akce mohly být
vedeny dobrými úmysly, prostředky k jejich dosažení se jen pramálo lišily od
předchozího období. K Romům se i nadále přistupovalo jako k sociálně
zaostalé skupině obyvatel, kterou je třeba co nejvíce přiblížit našemu
vlastnímu obrazu. Skutečné problémy Romů se však zastíraly paternalistickou
"péčí", resp. plošně vyplácenými podporami, které Romy paralyzovaly a v
mnohém je naučily spoléhat se až příliš na stát.
V době normalizace se k přetrvávajícím problémům Romů a jejich soustavné
dehonestaci vyjádřila nedlouho po svém založení i
Charta 77: "Tak zvaná
"řešení cikánské otázky" se převážně omezují na represivní opatření, která
mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace vůbec
nedoví". (Dokument Charty 77 z 13. prosince 1978) S naléhavoství, dnes ještě
o mnohé aktuálnější, pak dále upozorňuje, že "hlavní překážkou řešení tzv.
Cikánské problematiky v Československu jsou dnes poruchy většinové
společnosti."
V rámci stále stejné snahy o "likvidaci cikánského problému" se v
sedmdesátých a osmdesátých letech romská populace nadále de facto segreguje:
na základě bezhlavých úsudků jsou Romové hromadně stěhováváni do určitých
oblastí bez ohledu na interetnické rozdíly mezi rodinami, bez ohledu na
jejich zvyky a neposledně pak proti jejich vlastnímu přání (např. často
uváděné sídliště Chánov, kam byli sestěhováni Romové s poddolovaného Mostu).
Většina romských dětí je přeřazována na základě pochybných testů do
zvláštních škol, jejichž absolventi nemohou dále studovat. V šedesátých
letech i později jsou děti ve velkém odnímány z rodin a umísťovány do
zařízení náhradní rodinné péče, protože příslušné úřady jsou přesvědčeny o
tom, že rodiny nejsou s to zabezpečit řádnou výchovu dětí, tj. výchovu dle
našich představ. Vyhlášky ministerstva zdravotnictví pak požehnaly
sterilizacím, k nimž často docházelo bez vědomí romských žen.
I v osmdesátých letech přetrvává stejný přístup, který se liší snad pouze
opatrnějšími formulacemi: "Socialistické státy, které vycházejí z
marxistického chápání společenského vývoje, řeší cikánský problém v souladu
s dialektikou, proto je proces změny způsobu života Cikánů procesem.. ,jehož
cílem je likvidování všech sociálních a kulturních rozdílů..". Přestože
Romové nejsou oficiálně uznáni za náradnostní menšinu, během censu jsou
sčítací komisaři instruováni, aby Cikány registrovali. "Cikáni" jsou nadále
obětí státní schizofrenie: přestože jako národnost neexistují, poznámky o
jejich národnostní příslušnosti zaznamenávají mezi jinými i jednotlivé
národní výbory při vyplácení dávek státní sociální podpory a rovněž policie.
Rozhodující přitom vůbec není sebeidentifikace zčítaného, nýbrž pocit
zapisujícího.
S příchodem změn, jež přinesl rok 1989, se znovu probouzí i emancipační
hnutí potlačené na začátku sedmdesátých let. Romové odmítají být pasivním
objektem "všestranné péče", zakládají politické strany a hnutí. V prvních
polistopadových volbách se pak zástupci Romské občanské iniciativy na
kandidátkách OF dostávají do parlamentu. S postupným rozvojem občanské
společnosti ministerstvo vnitra záhy registruje desítky romských občanských
sdružení, které svoji práci zaměřují především na vzdělání a rozvoj kultury
a začínají vycházet první romská periodika.
Vývoj po roce 1989 bohužel v takto krátkém textu postihnout nelze. Vláda
sice nadále problémy Romů sleduje, ve svých situačních zprávách o stavu
romské komunity se však po leta opakovala tatáž tvrzení, zatímco jakékoli
návrhy na řešení chyběly. Mezi majoritou i nadále přetrvává bipolární vidění
společnosti, kterou rozdělují na nás a je. O tomto přístupu vypovídá i častý
požadavek, aby se "Romové nejprve dohodli mezi sebou" a potom přišli své
požadavky tlumočit příslušným orgánům. Přirozená polarizace romské komunity,
často interpretovaná jako roztříštěnost, přitom poskytuje alibi těm, kteří
by se problémy našeho vzájemného soužití měli věnovat.
Z legislativních opatření nově vzniklé ČR se pak Romů nejvíce dotkl zákon č.
40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství, který vstoupil v
platnost ke dni rozpadu federace. Z většiny Romů na území ČR se tak ze dne
na den stávají cizinci, a to v zemi, kde se narodili, vyrostli, vychovali
své děti či vnuky. Narozdíl od ostatních však většina Romů nebyla s to
splnit podmínky zákona, projít byrokratickým řízením a provést včas volbu
občanství. Občanství ČR se tak k dnešnímu dni nepodařilo nabýt tisícům
dospělých Romů, jejich rodinným příslušníkům a stovkám romských dětí v
zařízeních náhradní rodinné péče. Postavení nelegálních cizinců je dále
kriminalizuje.
S přechodem k tržní ekonomice se často nekvalifikovaní Romové znovu
dostávají na okraj společnosti. Nezaměstnanost Romů dosahuje díky jejich
nedostatečnému vzdělání, ale i díky skrytému a rafinovanému rasismu až 75%,
v některých lokalitách ČR 95%. Prioritou mnoha romských i neromských,
vládních i nevládních organizací se proto stává otázka vzdělání. V mnoha
případech však přetrvává přístup dob minulých a vůle ke skutečné změně je
spíše ojedinělá. Mnozí učitelé o Romech, jejich historii a kultuře dodnes
nic nevědí, o žácích ani nemluvě. Romské děti se o sobě ve škole nic
nedozvědí a školní docházku tráví studiem věcí, které jsou jim vzdáleny.
Přestože k rozapdu ČSFR tvořili na území ČR nejpočetnější etnickou minoritu,
Češi o ní nenajdou v učebnicích jedinou zmínku a Romové tak nadále platí za
"nejcizejší cizince" České republiky. Rasistické útoky jednotlivých
extremistů a jejich skupin sice vyvolávají zcela oprávněný strach, nicméně
ještě hůře Romové vnímají mlčení většiny.
Na této kapitole se podíleli Prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc.,
historik, a Mgr. Marta Miklušáková, tajemnice Rady pro lidská práva vlády
ČR.
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Historie"
Nejčtenější články