Recenze knihy Pohřbi mě ve stoje
26-02-2000
Napsala Marta Miklušáková pro časopis Amaro gendalos
Mnozí z nás pociťují zoufalý nedostatek odborné, leč srozumitelné literatury o Romech. Nakladatelství ale k rostoucí poptávce většinou zůstala netečná. Proto byla očekávána kniha Isabel Fonsecové Pohřbi mě ve stoje, vydaná v dubnu letošního roku.
Výběr tohoto titulu byl bezpochyby předurčen obrovským úspěchem, jehož se kniha dočkala v anglicky hovořících zemích. A právě zde začíná většina problémů, které publikaci opřádají. Autorka, jež v sobě nezapře naivitu americké turistky, se prostě rozhodla svým čtenářům přiblížit život Romů, aniž by však o něm sama cokoli věděla. Zjevně vsadila na to, že pokud prolistuje několik knih, pohovoří s renomovanými romisty a objede pár východoevropských zemí, bude o životě Romů dozajista vědět více než průměrný Američan. Fonsecová se nikdy ani netajila tím, že její zájem o Romy se skutečně probudil nedlouho před tím, co knihu začala psát. Pokud by však šlo jen o další z kompilátů, nestálo by to za recenzi. Problém je v tom, že ambice autorky sahají mnohem dále: její práce je vydávána za odborný a realistický popis každodenních problémů Romů, prokládaný historickými vhledy.
Nutno zde připomenout, že v době, kdy se kniha dočkala prvního anglického vydání v USA (1995), představovala východní Evropa stále ještě cosi lákavého, nepoznaného a exotického. Fonsecová se tak vypravila na několik výletů a v knize zabila dvě mouchy jednou ranou: tím, že Romy pojala čistě jako fenomén Rumunska, Albánie, Bulharska, Maďarska a bývalého Československa, mohla čtenáři přiblížit tolik očekávaný pocit zaostalé, chaotické a zdevastované civilizace, jíž Romové dodávají exotický ráz. Přestože autorka tvrdí, že "Romové...nečtou", lze dosavadní úspěch knihy příčíst především tomu, že velkými čtenáři zřejmě nebyli ani její obdivovatelé: nás pak mohou z rovnováhy vyvést jak faktické chyby, tak mnohdy zkreslený a jednostranný pohled postrádající znalost širšího kontextu.
Z knihy neznalost a zmatení samotné autorky přímo čiší. Úryvky knih se mísí s citacemi nejrůznějších skutečných odborníků i samozvaných romistů, aniž by se kdokoli pozastavil nad tím, že si často protiřečí. Jednou je "délka života Romů o třetinu kratší než délka života většinové společnosti", jinde se dočítáme, že "je kratší o patnáct let". Hned v úvodu čtenáři sděluje, že romských dialektů je asi šedesát, dále však v textu uvádí výrazy, slovní spojení a přísloví tu v dialektu albánských Vlachů, tu v dialektu Romů ze slovenských Krompachů, aniž by však na tyto rozdíly upozornila. Na jedné straně osvětluje složitost skupinového dělení Romů, na straně druhé motá všechny skupiny dohromady a o pár stran dále například tvrdí, že Romové (bez rozdílu?) považují za mimořádnou pochoutku ježky. Hojně se věnuje rituálům, které se váží ke krisu a chápání marimé, aniž by se kde zmínila o tom, že například u nás jsou tyto pojmy většině Romů neznámé. Jednou hovoří o "Romech", podruhé o "Cikánech", aniž by kdy osvětlila, z jakého důvodu se k takovému rozlišování uchyluje. Protože však v pýše sobě vlastní žádné odkazy na zdroje předkládaných "skutečností" neuvádí, padá vina za nespočetné chyby na její hlavu.
Při sepisování svého bestselleru dala Fonsecová očividně za vděk informaci jakéhokoli druhu. V kapitole, která se věnuje osudu Romů za druhé světové války, se tak například v kontextu protektorátního území Čech a Moravy dovolává Paula Polanskyho, jehož alespoň v této oblasti v žádném případě nelze považovat za odborníka. Na začátku knihy se zase (zjevně podle něčích subjektivních informací) rozhořčuje nad přístupem Jerzyho Ficowskiho, který jako první začal vydávat básně Bronislawy Wajs - Papuszi, romské básnířky z Polska. Fonsecová jej šmahem odsuzuje jako zaprodance komunistickému režimu, který nakonec Papusze zničil život. Naprosté nepochopení odvahy, které tímto jako nakladatel prokázal, neznalost tehdejší reality a nutnosti jistých úliteb režimu výměnou za obdivuhodnou práci, jíž se věnoval, pouze dokazují povrchní a místy hysterický přístup autorky. Za zlatý hřeb tvrzení autorky lze označit tvrzení, že "největším objevem knihy jsou informace o zotročených Cikánech ve středověkém Rumunsku". Nejenže se tomuto tématu věnuje po dlouhá léta Ian Hancock z Austinské university v Texasu, ale s podrobnými informacemi ji o celé roky předběhl i skotský historik Angus Fraser ve své rozsáhlé studii The Gypsies.
V podobných výtkách by se dalo pokračovat dlouhé hodiny. Smutné však je i to, že překlad do češtiny (1. a 2. kapitolu přeložil Michal Mareš, zbytek Iva Pekárková), který mohl mnohé napravit (alespoň v poznámkách překladatele), knihu naopak úplně dorazil. Český text je místy naprosto nesrozumitelný, místy neodpovídá anglickému originálu, jinde je oproti originálu bezdůvodně zkrácen o kusy vět. Překladatelé si příliš nelámali hlavu s historickou konotací mnohých termínů: "Uhersko" překládají jako "Maďarsko", dočteme se tak například o "králi Sigismundovi", což není nikdo jiný než císař Zikmund Lucemburský atd. Když však zjistíme, že pouhou nepozorností překladatelky je například "Švýcarsko" přeloženo jako "Švédsko", zdají se nepřesnosti výše uvedené nakonec ještě jako prkotina. Překladatelé rovněž z nepochopitelného důvodu zapomněli na to, že v angličtině platí jiná pravidla než v češtině: v textu ponechali autorkou uváděný přepis "romských" výrazů tak, jak je sama původně zapsala a celou knihou se tak linou hybridy typu choro namísto čoro - chudý, shero namísto šero - hlava atd.
Co dodat? Kniha by nevadila, pokud by byla jen jednou z mnoha, a čtenáři v České republice by se tak dostalo možnosti srovnání. Nakladatel však opominul, že originál zjevně počítá se čtenáři, kteří živého Roma v životě neviděli a kteří se spokojí s romantickým popisem romských osad. Předkládat při současném nedostatku lepší literatury podobnou slátaninu místním čtenářům pokládám za nebezpečné a nevhodné.
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Literatura"
Nejčtenější články