Mediální debata o rasismu v české společnosti po vraždě súdánského studenta
26-02-2000
Bylo to poprvé, co tisíce lidí přišly, aby spontánně demonstrovaly proti
rasismu. Bylo to
také poprvé, kdy při takovéto akci řečnická tribuna jen přetékala členy
vlády, poslanci a
senátory, z nichž jako by si nikdo nechtěl nechat ujít příležitost předvést
se jako
zapřisáhlý odpůrce rasistů.
Kde však zůstávali stejní politici v minulých letech při
desítkách rasově motivovaných útoku, jímž padla za oběť řada nevinných lidí?
Vždyť jaký
je rozdíl mezi případy Romů, kvůli jejichž smrti většina veřejných činitelů
neztratila ani
slovo, a zabitím súdánského studenta. Vůbec žádný. Kolik z politiků na svých
mítincích
se odhodlalo přesvědčovat voliče, že Romové nejsou občany druhé kategorie
a že
jenom ve vzájemném pochopení je cesta z věčných hádek a konfliktů?
Kolik z nich přišlo
na pohřeb spořádaného otce pěti děti Roma Tibora Berkiho, kterého v jeho
vlastním bytě
umlátil baseballovou pálkou skinhead? Kolik z nich se veřejně pozastavilo nad
smrtí
romského chlapce Tibora Danihela, kterého skinheadi utopili v řece jen pro
svou zábavu?
Říká se pozdě, ale přece.
Toto železné pravidlo platí i tentokrát. Je pravda, že projevy na
mítincích nikomu život nevrátí. Slova a činy politiků mají však jinou moc,
ovšem jen
tehdy, pokud jim občané uvěří. A k tomu nestačí jednou vylézt na tribunu a
plamenné
horlit proti holým lebkám, které zabily černého studenta. Politici v sobě
budou muset
především najít dost síly postavit se každodenním rasistickým názorům,
kterých je naše
společnost plná.
Se stejnou vervou, s jakou neúnavně vstupují do zbytečných politických
šarvátek, budou muset veřejné vystupovat proti zdánlivě malicherným, třeba
jen slovním,
xenofobnim výpadům. I za tu cenu, že ztratí část sympatií radikálů. Potom
snad lidé
začnou své politiky brát i jako bojovníky proti rasové nesnášenlivosti. Zatím
to bohužel
nejde.
Včerejšek možná byl prvním krokem správným směrem. Musí však následovat
další podobně. Pokud nepřijdou, nelze některé proslovy hodnotit jinak než
jako levnou a
účelovou politickou exhibici otrlých tribunů lidu.
Roman Gallo, Sabina Slonková
MLADA FRONTA DNES, 11. 11. 1997
Nezakazujme vyholence
"Zakázat skinheady!" volá Miloš Zeman a přidávají se k němu další
státníci. Ačkoli by se dnes pro tento
požadavek chtělo zvednout ruku, byla by to chyba. Jeho argumentace je totiž
stejně plytká jako heslo holých
lebek "Cikáni do Indie". Společnost může a musí trestat čin,
naopak nikdy nesmí trestat smýšlení a přesvědčení.
Pokud chodí vyholení mladíci po hospůdkách, paří si nohy v bagančatech a sní
o bílých Čechách, můžeme si
jediné ťukat na čelo. Teprve pokud poruší zákon, nechť na ně dopadne jeho
ruka. Zemanovo zjednodušené
uvažování je dnes spíš pravidlem než výjimkou. Jedinečný hrůzný čin vystavil
do paprsků bodového reflektorů
problém. Zakrýváme si před tím světlem oči. Nechceme vidět. To přece nejsme
my, to není tato sice poněkud
naštvaná a překotná, ale hlavně úsměvná sousedská skutečnost. Jako domorodec
čarující pštrosí kosti si
nalháváme, že problém zmizí, když - jej zakážeme.
Problém skinheadů je složitý. Nejsou to ubožáci, vyhnaní
do ulic beznadějí, jak se snaží Zeman dovozovat. Není to jen spodina. Jejich
iluze o síle a pořádku koření ve
zbabělosti a nepořádku minulých i současných let. Ano, jsou to iluze, ale
stejně tak by někdo mohl označit za
vrcholně nebezpečnou například iluzi sociální demokracie vyjádřenou heslem:
"Společnost přátelská pro
všechny." A žádal by zákaz všech, kdo se k ní přimykají. Naše zákony
jsou, na rozdíl od kupříkladu amerických,
přísně: trestné jsou i pouhé symboly upomínající na ďábelské myšlenky -
hajlování, hákové kříže a s trochou
přísnosti mohly by být i rudé hvězdy nebo portrét Gottwalda na obálce jeho
spisů.
Ať tedy spravedlnost
postupuje podle těchto tvrdých zákonů, ať policie hlídkuje a zakročí tam, kde
hrozí nebezpečí z toho, že
přiboudla pohádka vyholenců přejde v tragický čin. Ať sleduje všechny, o
nichž se domnívá, že jsou k takovým
činům náchylní. Má k tomu všechny možnosti. Zákaz je však i v tomto případě
nejhorší možné řešení.
Martin Komarek
MLADA FRONTA DNES, 12. 11. 1997
Naše vlastní vina
Surová vražda súdánského studenta zcela určitě nepřispěje k tomu, aby se
Romové čekající na azyl na obou stranách Kanálu urychleně vrátili domů.
Spíše naopak potvrzuje jejich obavy, že jim jde v České republice o život. Z
pohledu západní demokratické společnosti pak činí vražda Sudánce
nepochybně z jejich žádosti o azyl legitimní záležitost. Neboť jedinou
příčinou smrti afrického studenta byla jenom barva jeho pleti. Byla to
rasisticky motivována vražda, a tak se nedivme, že Romové ve Velké Británii a
Francii
tvrdí imigračním úředníkům, že jim jde v České republice o krk a že se bojí.
Nedivme se tomu, když rasismus je u nás sirén také z řečniště Poslanecké
sněmovny a
nedivme se náhlému romskému exodu, když vláda po měsíce odmítala projednat
jedinou
seriózní analýzu, která se zabývá romskou problematikou, a tak nebýt
překvapivého
zavedení kanadských víz a pohrůžky britských úřadu, že udělají totéž, zřejmě
si mohl
ministr Pavel Bratinka (ODA) dělat z jednotlivých stránek své pravdivé zprávy
o situaci
romské komunity v ČR tak nanejvýš vlaštovky.
"Z analýz romského tisku vyplývá, že pohled Romů (včetně jejich
intelektuální vrstvy) na
majoritní společnost je silné poznamenán pocitem diskriminace. Tento
kolektivní pocit
ohrožení je reálným politickým problémem," píše se v Bratinkově zprávě,
kterou vláda
označila za příliš kritickou a jako by prý byla "napsána z druhého
břehu".
Přiznejme si ale, že už jsme si na tom našem břehu jaksi tiše zvykli, že
občasné pogromy
na Romy se stávají součástí našeho života a že nikoho ani už tak moc
nevzruší, když parta
skinů nažene do řeky mladého Roma a nechá ho tam schválně utopit jako kotě,
přičemž
jim půlka jihočeského městečka s měsícem nad řekou, kde se to stalo, ještě
potichu
zatleská.
Přiznejme si sebekriticky, že by možná i mnozí z nás zatleskali těm píseckým
vrahům,
protože soužití majoritní společnosti s Romy je mnohdy problematické, neboť
jde o
etnikum, jehož filozofie, kultura, tradice, zvyky, ale i člověčí vitalita
jsou diametrálně
odlišné od našeho životního stylu, a tak integrace romské minority do naší
občanské
společnosti bude zřejmě trvat nepochybně roky. Ne-li celou generaci anebo dvě.
Budou-li samozřejmě Romové chtít. Což na straně druhé nikterak nezmenšuje naši
vlastní vinu, neboť podvědomě považujeme Romy za něco méněcenného a vůbec by
nám
nevadilo, kdyby táhli ke všem čertům.
A nedělejme si iluze o nějaké české holubiččí povaze. Jsou to Češi, kteří
pochodují ulicemi
českých měst a křičí něco o tom, že plynu máme dost. A další Češi jim u
televize drží
palce.
Nikoli, že bych chtěl tvrdit, že Romové nekradou. Samozřejmě, že kradou. Tak
jako
kradou mnozí bílí. A stejně tak jako někteří bílí, také někteří Romové mají
negativní
vztah k práci a dovedou chytře zneužít sociálních dávek. Anebo vybydlet byt.
Někteří
Romové jsou opravdu hrozní prevíti. Ale nikdy jsem neslyšel, že by tihle
prevíti zabili
člověka jenom proto, že měl jinou pleť. Na rozdíl od nás bílých. Většinou
spořádaných a
slušných lidí.
Pavel Dostál, autor je poslancem
Sněmovny za ČSSD
PRAVO, 11. 11. 1997
Vteřina smrti, minuta ticha
Když v pondělí odpoledne před pražskou budovou Vysoké školy ekonomické
(VSE) znehybnělo asi pětitisícové protestní shromáždění, aby minutou ticha
uctilo památku čtyřiadvacetiletého súdánského studenta, zavražděného v
sobotu osmnáctiletým českým skinheadem, bylo už věru o čem přemýšlet.
Pokud přítomné zcela nepohltilo mrazení ve vlastních zádech, ta minuta
organizovaného ticha za onu vteřinu násilné smrti dala všem šanci - pouhou
možnost -
dopídit se čehosi podstatného.
Byl bych rád dál v té chvíli přednost širšímu zamyšlení. Třeba o tom, proč
evropská a
americká civilizace s pomoci úctyhodného metrů občanských práv, šitých na
jednotlivce,
pořád nějak neumí obsáhnout zvláštnosti různých skupin lidí a jejich různý
životní styl. A
vytvořit mezi těmi jinakostmi komunikační most bez zubatého ostří.
Nebál bych se ani postát a popřemýšlet nad Úmluvou lidských práv. K ní
všichni s úctou
obrazně putujeme jako v reálu muslimové k posvátnému kameni do Mekky. Jenže
tento
dokument klidně hovoří (například v § 7) o civilizovaných národech, jako by
jiné národy
civilizované nebyly. Jistěže jsou, jenže holt ne "po našem", a to
se neodpouští, to jsme
nikdy neodpouštěli. Tady někde se proutek proutkařův ohýbá nad skrytými
prazáklady
naší kultury. Možná víc než postpubertální věk, jemuž američtí kriminologové s
poukazem na mužský pohlavní hormon říkají "pásmo testosteronu",
právě tato kultura
umocňuje ono "agresivní blbství" (Petr Pithart) holohlavých
lidských samců.
Tady někde je snad civilizační příčina, proč zuří permanentní válka mezi MY a
ONI,
proč se například Romové boji NÁS a MY - ano, často i já - zase JICH, zvláště
po
setmění. Neboť ONI, přiznejme si to konečně, začínají přejímat (neuměle, po
svém a
někdy přímočaře brutálně) NAŠE pravidla hry.
Ale stáli jsme před budovou té vysoké školy nad čerstvou krvavou louží,
mrazení v
zádech bránilo filozofickému mudrování, antropologický seminář nebyl v
dohledu,
promlouvali k nám politikové, dav rozličné reagoval a televizní kamery jely
na ostro. A
otázky mnohem přízemnější se draly na jazyk, živený nejen onou minutou ticha,
ale i tím,
co se stalo předtím a potom.
A tak jsem přemýšlel, proč - zrovna v den vraždy - premiér české vlády a
předseda ODS
Václav Klaus netolerantně napadl v novinách výborný materiál ministra
Bratinky o
romské otázce, hledající reálnou cestu k tolerantnímu soužití. Proč senátor
Vladimír
Zeman (ODS) na demonstraci za snášenlivost naprosto nesnášenlivě a nesmyslně
žádal
nepřímo i zákaz KSČM?
Proč někteří studenti, kteří přišli manifestovat za samozřejmé právo jiných
na jinakost,
hlasitě pískali při vyslovení pouhých jmen předsedy Sněmovny a ČSSD Miloše
Zemana
nebo vicepremiéra a předsedy lidovců Josefa Luxe? Vadilo snad jiné politické
přesvědčení těchto pánů? Pochopili aspoň dodatečně ti milí studentíci, kteří
přišli
protestovat proti agresivnímu blbství, že svým chováním velmi podobně blbství
sami
předvedli? A jak si vlastně představuje akademický senát VŠE demokracii,
jestliže
samozřejmou povinnost demokratických politiku být v pravý čas na právem místě
a říci
závažné slovo nazval "politickou exhibicí"?
Dál lamentovat nebudu, obávám se, že tohle všechno a ledacos dalšího vzlíná z
otrávených artézských studní celé naší civilizace, do níž jsme byli bez
zásluhy i viny
vrženi. Ne, nebudu lamentovat, protože tatáž civilizace plodí současné lidské
bytosti,
které samy sebe dovedou podrobit kritice, ba i se nad sebou zhnusit. A ta
demonstrace, na
které se nakonec všem řečníkům dostalo potlesku, dopadla dobře. Jestliže se
politikové
před svědky zavázali, že ten šířící se fašistický mor zastaví, můžeme je
odteď kdykoli vzít
za slovo a hlídat - kromě vlastních sklonu k nesnášenlivosti - i to, jak své
sliby a
patetická slova plní.
Jen tak máme naději, že po té poslední vteřině smrti a minutě ticha
nepřikvačí dlouhá léta
temná, která cit pro toleranci promění v nečitelnou lhostejnost.
Martin Hekrdla
PRAVO, 12. 11. 1997
Podcenili jsme nebezpečí ničivého démona
Rasismus chápu jako jednu z mnoha historických podob pádu člověka do ničivého
sevření
démonem kolektivismu, který mu nabízí jednodušší život, totiž život zbavený
individuální
odpovědnosti, strachu ze světa, strachu ze svobody, tíhy svědomí a bolestné
nutnosti
myslet. Jinými podobami téhož děsivého fenoménu jsou etnická nenávist,
nesnášenlivost
náboženská, ideologická a politická.
Velkou chybou nás, kteří jsme v éře totalitního
systému bojovali za lidskou svobodu, za lidská práva a za demokracii a kteří
jsme po pádu
komunismu začali ve svých zemích budovat demokratický systém, bylo, že jsme
podcenili
anebo si vůbec neuvědomili nebezpečí, že s náhlým výbuchem svobody vyhřeznou
z útrob
společenského vědomí i všechny zmíněné podoby zla a že vyhřeznou o to
nebezpečněji, oč
hlouběji byly naše společnosti po desetiletích komunismu podvědomě adaptovaný
na
kolektivismus komunistický.
Já osobně jsem tento úkaz začal zneklidněné pozorovat už
krátce po pádu komunismu. Bezpočtukrát jsem o něm veřejně hovořil a před ním
varoval.
Opíral jsem se přitom mimo jiné o systematickou a důkladnou práci četných
nestátních
organizací zabývajících se v naší zemí tematikou lidských práv. Přesto se
mi dnes zdá, že
můj tlak na společnost a nejrůznější instituce státu mohl být důraznější.
Nedávná brutální
vražda súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho s novou naléhavosti
otevřela
téma českého rasismu a probudila naší veřejnost i naše politiky k úvaze, jak
s ním bojovat.
Bolest rodičů a přátel zavražděného to sice neutiší, ale já sám cítím v jeho
smrti výzvu tak
silnou, že může získat charakter oběti.
Co je třeba konkrétně dělat? Podle mého mínění
stojí před námi tyto úkoly: 1. Politici, novináři, nevládní organizace,
pedagogové a všichni
veřejné činní lidé by měli daleko důrazněji než dosud bojovat proti všem
projevům
kolektivistické nenávisti, lhostejnosti a předsudkům, které tvoří jejich
zázemí.
2. Je
třeba vytvořit podmínky a to nejen eventuálními změnami legislativními, ale
především
zásadními změnami exekutivní praxe - jež by umožnily všechna rasisticky či
jinak
nesnášenlivě orientovaná politická či společenská hnutí, která jsou
registrována, rychle a
účinné postavit mimo zákon.
3. Je třeba, aby orgány činné v trestním řízení a především
policie nalezly v sobě síly a odvahy k tomu, aby okamžitě mařily veškeré
shromáždění
skupin občanů - bez ohledu na to, zda je organizují skupiny úředně
registrované, či nikoliv
- jejichž účastníci se verbálně či jinak projevují rasisticky.
4. Veškeré tiskoviny, které
publikují latentně rasistické anebo obecně nesnášenlivé názory, by se měly
stát urychleně
předmětem občanskoprávního či trestního stíhání.
5. Je třeba vytvořit ve sféře celé justice
klima, jež by stimulovalo státní zástupce i soudce k tomu, aby rasisticky či
podobně
motivované trestné činy byli schopni rychle stíhat a trestat. Ti, kteří
přistupují k těmto
causám lhostejně, odkládají donekonečna jejich řešení pod nejrůznějšími
právnickými
záminkami, či se dokonce vyhýbají své povinnosti tento druh trestné činnosti
popravdě
pojmenovat a trestat, by měli být podrobeni obecné kritice a případně i kárně
potrestáni.
Pevně věřím, že Česká republika půjde touto cestou. Pakliže se jí to nebude
dařit a bude za
to demokratickým světem odsuzována, budu považovat takové odsouzení za
oprávněné.
Václav Havel , autor je prezident České republiky
MLADA FRONTA DNES, 15. 11. 1997
Muž na chodníku v Jindřišské ulici v Praže mě propaluje prázdnýma slepičíma
očima. Jste
Žid? ptá se zvučné. Potřebu prozkoumat mé arijstvi v něm pravděpodobně
probudil můj na
české poměry trošičku extravagantní klobouk. No a nebyl on sám třeba Žid?
dostane se mi
konejšivě intonované otázky, když příhodu později vyprávím ve společnosti.
Žid? Jak to
mám vědět? Žida poznáš podle hlavy! poučují mě bezelstně. Antisemitismus?
Rasismus?
Přátelé, nedělejme si to krásnější!
Procento rasistů je přece stejné všude na světě. Lidí,
jejichž agresivita plyne z vlastního komplexu méněcennosti, pivařů sužovaných
podezřením, že černoši mají většího ptáka, v české kotlině samozřejmě nežije
víc než jinde
na světě, jenomže o tom, co doktor Sládek beztrestně smí vykládat v
parlamentu anebo
Krejsa tisknout v Republice, si příslušníci téhož zoologického druhu ve
Francii, Německu
nebo Švýcarsku mohou jenom nechat zdát. Atmosféra, v níž je skoro každá
hanebnost
dovolena, v zemi nezhoustla přes noc.
Neochota společnosti vypořádat se s neslavnou
minulosti a naléhavě nutkání zakrýt falešné milosrdným sametem vlastní
zločiny spáchané
ve jménu komunismu nesou ovoce. Třešňákův estébácký trýznitel - Vlastovy ruce
jsem
kdysi viděl na vlastní oči - odejde od soudu nepotrestán, Jakés je nevinnej,
někam se
vypařily veřejné miliardy, taxikáři žádají tisíc korun za kilometr a zmlátí
zákazníka, když
nechce solit, policajt zastřelí ožralého Němce, protože mu vodmlouval, Štěpán
vykládá o
mimoparlamentní cestě k moci, hoteliéři a výčepní už zase kradou a chovají se
k hostům
spíš jako bachaři, na ministerstvu obrany pořád smrdí husákovští oficíři,
zatímco pro jejich
mladší kolegy vyškolené na Západě se uplatnění nenajde. Nenávistně
emigrantské štvaní?
Ale kde.
Letos o Dušičkách jsem četl slohové práce studentů gymnázia, vyvěšené v
olomouckém kostele sv. Mořice. Některé byly pozoruhodné kritické a překvapivě
se
shodovaly s mými pozorováními. Běžte si přečíst, jak vás vidí vaše děti!
Laskavá babička
vykládající po pražských školách, že holocaust byl božím trestem za
ukřižování Ježíška mi
nepřipadá o nic odpudivější než neochota společnosti vrátit rozkradený
židovský majetek.
Šéfredaktor jednoho z největších týdeníků v zemi si dovolí označit veřejnou
diskusi o
rasismu a xenofobii za hobby praktikované donedávna především v řadách
příslušníků HOS
a mluví o televizních pořadech, jejichž jediným kompozičním principem je sled
usvedčujících výpovědi z řad cizinců . (Zde je ovšem nutno spravedlivé připustit,
že si cizinci
českého rasismu opravdu většinou všimnou dřív než lidé domácí. Zvlášť ti
barevní.)
Premiér
Klaus uvažuje o hromadném odchodu stovek našich romských spoluobčanů do
zahraničí,
který nám způsobil nepříjemné potíže zahraničněpolitické , takovým způsobem,
že každému
musí být jasné: komplikace v jízdním řadu České republiky do NATO a EU ho
trápí
nesrovnatalně víc než tragické osudy lidí, kteří se provinili hlavně tím, že
se narodili a byli
vychování v sociálním podprůměru. Klausova naivní otázka, odkud chce Britská
rada pro
uprchlíky vědět, že Romové jsou v České republice diskriminováni, vzbuzuje
útrpný smích,
hněv a pocit studu za takového premiéra. Nemohu si zde nevzpomenout na verš
jakéhosi
režimního básníka z let osmdesátých, vyprovázející signatáře Charty 77 na
cestu do
emigrace: Odcházejí a nikdo je nevyhání.
Opravdu věříte, pane premiére, že exodus Romů
nás v cizině poškozuje víc než vraždy, před nimiž prchají? Myslel jsem, že je
to jenom ňákej
cikán, řekne možná vrah súdánského studenta před soudem na svou omluvu.
Hanba, fuj, z
ostudy kabát!
Procházka Františkánskou zahradou v Praze. Tys nepoznal, že to byli Němci?
diví se paní učitelka. Ne, připouští žák, neslyšel jsem je mluvit. Němce
přece poznáš...
začala vysvětlovat učitelka, ale když zpozorovala, že poslouchám taky,
zamračila se a
tajemné ztišila hlas. Bohužel mi tak unikl návod, jak pouhým pohledem
rozeznat cizince v
davu. Hádám, že podle hlavy.
Fejeton
Petra
Chudozilova
LIDOVE NOVINY, 18. 11. 1997
V pořadu 7 čili Sedm dní televize NOVA poznamenal místopředseda ODS M. Macek
mimo jiné, že averze naší většinové společnosti k Romům nemusí mít pouze
rasistický
základ. Může to být i následek špatných životních zkušenosti. Tento
racionální argument
není snadné vyvrátit.
Rasismus je velice často založen na závisti a strachu. Židům se
záviděla schopnost vydělat peníze, popřípadě uplatnit se v některých
intelektuálně
náročných oborech, příchozí z východu a z jihu jsou zase dnes v některých
státech EU
nenávidění proto, že jsou ochotni pracovat za míň peněz než domácí. (Málo už
se hledí na
to, že jsou ochotni dělat i takové práce, nad kterými místní dělník ohrne nos
a jde si raději
pro podporu v nezaměstnanosti, jejíž zdroj je i v práci onoho
gastarbeitra.)
Co závidí Češi Romům a proč se jich bojí?
Devadesát procent obyvatel republiky bylo za
minulého režimu diskriminováno systémem nomenklatury. Patřili mezi ně
prakticky i
všichni Romové - mezi vládnoucí komunistickou kastou jste Cikána prakticky
neviděli, na
to byli příliš nespolehliví. Romové žili u dna společnosti, jejich zločinnost
byla omezena
(na zločin měl monopol režim a nerad si jej nechal narušovat), a přesto byli
terčem averze.
Předmětem závisti byla jejich relativní svoboda - v dobrém i ve zlém, svoboda
v širším
slova smyslu. Romové totiž trpěli - alespoň v očích většiny - komunistickou
diskriminaci
méně než ostatní.
Na jedné straně jim nebyly znárodněny ani kolektivizovány žádné
výrobní
prostředky (mnohým byly ovšem sebrání koně a vozy), mohli si psát nebo nechat
psát do
kádrových dotazníku dělnický původ a rubriku dřívější politická
organizovanost mohli
proškrtávat. Na druhé straně neměli ambice svých komunisty perzekvovaných
sousedů:
neusilovali o vyšší vzdělání ani o žádný typ kariéry, nebažili po zakázané
literatuře ani po
cestách na Západ, cenzura jim mohla být ukradená a kádrové materiály
jakbysmet.
Gádžové
viděli, jak romské rodiny někdy oproti nim snadno přicházejí ke státním
bytům, kterých si
začasto neváží (méně již viděli, že jsou v rozporu se Všeobecnou listinou
lidských práv
násilné rozstěhováváni po republice). A konečně - Romové se dopouštěli i
drobné
kriminality, která často zůstávala nedůsledně potrestána. Proč? Paradoxně:
protože na
všechny platil stejný metr. Vládnoucí moc totiž dovedla spoustu přečinů - ze
svého
hlediska - potrestat mimosoudně, kádrově i jinak. To ale na Romy neplatilo.
A neplatilo
na ne často i potrestání soudní. Pokuty neplatili a kriminálu se báli mnohem
míň než
ostatní. Oni se vůbec báli všeho míň: nedostatku, nepohodlí, bídného bydlení,
špatného
zaměstnání, prostě nevůle mocných. Je to trochu jako se Švejkem: kdo je min
náročný, kdo
víc snese, ten je méně manipulovatelný. Koho nic nebolí, toho nelze mučit,
toho nelze
zastrašit. Kdo pracoval s Romy v továrně nebo byl s nimi na vojně, ví, o čem
mluvím.
Romům většinou chybí společenská ctižádost , a to lze těžko považovat za
jednostrané
negativum. Ne že by nebyli schopni a ochotni podávat velké výkony, ale
soustavně? A
cvičit a trénovat? Pokud nepostačí talent, je to špatné. Ale je to tak
nesympatické, že mezi
Romy nejsou vrcholoví sportovci? Pravda, nejsou mezi nimi ani vrcholoví vědci
a málokdy
umělci, prostě špičky v oborech, které vyžadují dlouholetou a často
jednostrannou dřinu.
Máme jim to ale vyčítat? Antisemité vyčítají Židům právě opak!
Nezávidět a nebát se
Rasismus je zlo založené na iracionálních emocích, které se pouze tu
více, tu méně rafinovaně odívají do racionálního hávu. Jako s takovým je
třeba s ním
zacházet a proti jeho projevům musí všichni důsledně bojovat, především ti,
kteří jsou za to
námi, daňovými poplatníky, placeni. Především je ale třeba zlikvidovat nebo
alespoň na
nejnižší míru omezit všechny takové zdroje konfliktu mezi většinovým a
menšinovým
etnikem u nás, které mají mimorasistické základy, které pramení z oněch
špatných
životních zkušeností , vedoucích k neblahému zevšeobecňování na obou
stranách: všichni
Češi, všichni Rómové jsou takoví a takoví.
(To ovšem neznamená bagatelizovat nebo
dokonce tajit některé statistiky nebo je raději vůbec nevést - to je jenom
rasismus naruby!)
Je třeba požadovat po všech, kteří mají s Romy co do činění (úředníci,
podnikatele, majitele
restaurací a veřejných podniků vůbec, školští pracovníci atp.), aby k Romům
přistupovali
individuálně a s presumpcí neviny , tedy jako ke každému jinému. Problém
slušných Romů
je naopak jakási presumpce viny , a věřte, není to nic příjemného. (Zkuste
zajít ani ne do
hospody, ale třeba do divadla v newyorském Haarlemu. Nejspíš se vám nic
nestane, ale
pocítíte to!)
Na druhé straně je třeba skutečně měřit všem stejným metrem.
Policisté ani
soudci se nesmějí nechat demoralizovat jakýmsi romským nižším prahem bolesti
a jistou
společenskou otrlosti . Jestliže jsou vůči některým zákonným sankcím méně
citliví méně si z
nich dělají - nelze na takové sankce rezignovat a ponechat trestáni až lynči.
Skryté i
otevřené sympatie vůči skinheadům (a neprojevují se jenom u naší policie, i
ve veřejnosti)
pramení často zde.
Benevolence vůči romské drobné kriminalitě a proti narušování běžných
norem naší civilizace má protějšek v benevolenci vůči skinům. Jedno generuje
druhé, jedno
si druhé přímo vyžaduje. A jsou to právě slušní Romové , kteří s touto
benevolenci nejvíc
nesouhlasí. Právě jejich politická strana - kdyby tu nějaká byla - by nejspíš
měla na štítě
heslo - rovnost šanci, rovnost sankcí . Lékem na tzv. romský problém není
prostě nic jiného
než důsledně uplatňování praktické demokracie.
Petr Pavlovský , autor je
teatrolog a nezávislý publicista
LIDOVE NOVINY, 20. 11. 1997
Touha stovek Romů opustit republiku a vražda súdánského studenta sedmnáctiletým
skinheadem potvrzují, že společenský organismus je nebezpečně infikován
rasismem a
xenofobii.
Show politiků. Romská občanská iniciativa se ke slovu na protirasistické
demonstraci
minulé pondělí v Praže nedostala.
Nepochybně jde o nákazu staršího data, stejně tak je ale zřejmě, že typ
politiky,
praktikovaný u nás v posledních pěti letech, dalšímu šíření infekce účinně
nebránil.
Rasismus, zejména pak antisemitismus, a xenofobie (strach z cizinců, nenávist
k nim)
jsou jevy historické povahy. Komunistický režim tím, že uzavřel občany za
"železnou
oponou", nedůvěru vůči všemu cizímu posiloval. Nemožnost svobodně
cestovat a sžívat
se s jinými etniky znesnadnila Čechům (na rozdíl třeba od Francouzů)
překonávat
nedůvěru k Němcům. Ideologicky mělkým "přátelstvím a internacionální
pomoci"
některým pochybným režimům vyvolala zase KSČ averzi vůči Vietnamcům a Arabům.
Přestože jsme se po listopadu začali usilovně vřazovat do evropské a
světové "globální
vesnice", ještě letos podle šetření IVVM pociťuje nevraživost k jiným
národům téměř
čtvrtina a k jiným rasám bezmála třetina populace. V nejmladší věkové skupině
do 19 let,
z níž se rekrutují skinheads, to však bylo 31, případně 38 procent. Podíl
občanů
přiznávajících xenofobni a rasistické sklony tři roky neklesal a až v
poslední době se zdá,
že tyto nálady poněkud ustupují.
Jeden z důvodů tohoto stavu může spočívat ve zřetelném zploštění naší
politiky po
volbách v roce 1992. Zpočátku snad šlo o nutnou daň liberální ekonomické
transformaci:
tolerování jiných názorů a diskuse s jejich nositeli by ji bývala
přinejmenším zdržela.
Ideologicky motivovaný odpor k dialogu o hospodářské reformě, umocněný
vypočítavým
pragmatismem Václava Klause a ODS, však fatálně poznamenal i prostředí ryze
politické. Uvnitř koalice a mezi ní a opozici - zejména po zesílení ČSSD -
převážil nad
vůli k elementární domluvě nedůtklivý, často osobně útočný styl. Příklady
táhnou:
vzájemné nesnášenliví politici museli společnost popichovat zase a jen k
netoleranci.
Malá způsobilost Klausovy ODS vnímat jiné než vlastní názory výrazně
zúžila zorný
úhel vlády. Ani koaliční partneři ODS nejsou bez viny, že některá závazná
témata se
nadlouho ocitla mimo diskusi. Premiér náruživě propagoval ekonomická témata,
ale jen
výjimečně a až když si to situace vynutila, se vyjadřoval k mravnímu klimatu
ve
společnosti, ke vztahům lidí mezi sebou, k účasti občanů na veřejném životě a
také k
rasismu a xenofobii. Vyslovoval se k ním sice prezident Havel a ještě pár
idealistů, leč
tehdy úspěšní pragmatici nebrali podobně "moralisty" vážně.
Přitom pádné slovo od premiéra mohlo varovat před rasismem a xenofobií
stejně
úspěšně jako kdysi před nástrahami reformy. Jasný názor zazněl bohužel pozdě
- až když
byl po četných rasistických incidentech zavražděn v březnu 1995 Rom Tibor
Berki.
Premiér tehdy prohlásil, že "džbán přetekl". Svolal pořadu
kompetentních činitelů, jež
vyústila v důslednější, avšak stále ještě nedostatečně účinný postup státu
proti rasově
motivovaným trestným činům. Nadále jsou sirény rasistické tiskoviny, za často
jen
pasivní asistence policie hajlují po ulicích skinheadi, Romové se touží
masové vystěhovat
a vposledku byl v Praze zavražděn súdánský student. "Jsem šokován,
absolutně ohromen a
děsím se skinheadskeho hnutí," reagoval Klaus. Předseda vlády by se
však neměl děsit,
měl by jednat.
Klausova, ani jiná vláda nedokáže ze společnosti rasismus vymýtit. I tyto
negativní jevy
patří k názorově otevřené společnosti a potýká se s nimi nejeden demokratický
stát, jako
třeba sousední Německo. Tam ovšem policie i soudy proti rasistům tvrdě
zasahují. A
nejvyšší ústavní činitele jsou příkladem, pravidelně kráčí v čele protestních
průvodů.
Německo ví své o moru, který zapříčinilo původně také jen pár chorých hlav.
Petr Nováček
TÝDEN Č. 47, 17. 11. 1997
Trestní orgány - policie, státní zástupci a soudy - neumí anebo nechtějí
řádně stíhat a
trestat rasově motivované činy. Přibližně takto zní názor, vyslovovný
politiky, médii a
sdílený patrně určitou části veřejnosti. Je odůvodněný?
V platném trestním právu problém není, tvrdí soudci i státní zástupci.
Statistické údaje
však potvrzují, že počet rasově motivovaných deliktů stále stoupá, zatímco
počet
odsouzených je proti počtu obžalovaných velmi nízký. Tak například v loňském
roce bylo
v českých krajích stíháno 371, obžalováno 301, ale pravomocně odsouzeno jen
152 osob.
Státní zástupci u soudu neuspěli v celé polovině případů. Proč?
Pozice žalobce a soudce je diametrálně odlišná. Žalobce shromažďuje a
předkládá
důkazy o vině, přičemž skutek kvalifikuje co nejpřísněji (už proto, aby se
obhájce
připravil na všechny varianty procesu). Soudce je povinen posoudit celou kauzu
komplexně: zhodnotit zákonnost předchozího řízení, věrohodnost důkazů a v
závěru
vynést verdikt, který se opírá nejen o platné zákony, výsledky důkazního
řízení, ale i o
vlastní svědomí.
V případě trestných činu s rasovou motivaci je soudcovská role
komplikovanější o to,
že pohnutka (to, co se odehrává v mysli lidí), se dokazuje velmi obtížné.
Podle vyjádření
některých státních zástupců a soudců, problém je i v tom, že trestné činy s
rasovým
podtextem jsou obvykle páchány skupinou osob. Nezachytí-li policie v
nejranějších
stádiích vyšetřování dostatečně jasné všechny skutkové okolností, v pozdějším
řízení už je
obvykle pozdě. V neposlední řadě je soudce povinen řídit se zásadou,
dodržovanou už ve
starém Římě - v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Statistiky ukazují, že celá společnost je prodchnuta nízkou mírou
tolerance - rasové a
národnostní především. Nebezpečným virem může být nakažen každý, tedy i
soudce. Byli
jim infikování ti, kteří rozhodovali o vině vrahů Tibora Berkiho či Tibora
Danihela?
Ochořel jim soudce, který vyslovil v rozsudku právní názor, že v případě
útoku na
romské děti nemohlo jít o rasově motivovaný trestný čin, protože jsme všichni
stejné,
tedy indoevropské rasy?
Domnívat se můžeme cokoli. Naštěstí i kdyby ojedinělí soudci nákaze
skutečně
podlehli, neměly by být následky fatální: nás soudní systém je dvouinstanční.
Možnost
podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti v trestních
věcech fakticky
nabízí instanci třetí. Justice není monolit, ale součet jednotlivých, pravda,
lepších a
horších soudců. Pravděpodobnost, že věc bude nakonec posouzena nestranně a
zcela v
duchu zákona, je právě díky tomuto uspořádání značná.
To platí v případě, že trestní řízení nebude probíhat pod politickým
tlakem. Ten je žel
cítit nyní, v souvislosti s brutální vraždou súdánského studenta mladým
skinheadem.
Slibuje-li ministryně spravedlnosti, že dohlédne na to, aby byl pachatel co
nejpřísněji
potrestán, slibuje nemožné. Má sice velmi přímočarou zákonnou vazbu na státní
zástupce,
na soudce však nikoli - a je to dobře. Ani další špičkoví politici si asi
neuvědomují, že
svými hromadnými, teatrálně procítěnými, leč většinou opožděnými výstupy proti
rasismu mohou dosáhnout v policejní a justiční mašinérii opaku zamýšleného,
tedy jakési
vnitřní vzpoury profesionálů. Ještě horší by však bylo, kdyby, jak varuje
předseda
Nejvyššího soudu Otakar Motejl, "justice začala podléhat sezónním
vlivům". Jinými
slovy, kdyby spravedlnost měřila podle momentální společenské objednávky. Tak
svým
způsobem působí i usnesení Poslanecké sněmovny z minulého týdne, které žádá
vládu,
aby jí do 20. ledna předložila zprávu o postupu proti projevům rasismu a návrh
případných legislativních změn.
Zřetelně pomýlený je i návrh předsedy ČSSD Zemana předcházet rasovým
konfliktům
zákazem hnutí skinheads. Podle právních expertů (a logiky) se nedá zakázat
hnutí, které
není ministerstvem vnitra registrováno (oficiálně neexistuje) - což je případ
drtivé
většiny odnoží skinheads. Rozprášit, či spíše zadržet hajlující a rasisticky
se projevující
mladíky ovšem může policie kdykoli je třeba - a třeba je to pokaždé. Zákony
jsou na její
straně.
Trestní zákon již před rokem 1989 obsahoval některé skutkové podstaty, podle
nichž bylo
možné stíhat rasisticky motivované jednání. Byl to například § 198 - hanobení
národa,
rasy a přesvědčení anebo § 259 - genocidium. Novelizace trestního zákona z
roku 1991 a
zejména z roku 1995 četnost skutkových podstat, podle nichž lze soudit rasové,
národnostně, náboženský, případně politický motivované trestné činy,
podstatně rozšířila.
Umožnila také přísněji trestat obecně kriminální činy spáchané z těchto
pohnutek. Trestní
orgány tak navíc mohou stíhat násilí proti skupině obyvatel a proti
jednotlivci,
podněcování k národnostní a rasové nenávisti a podporu či propagaci hnutí,
směřujících k
potlačení práv a svobod občanů. Rasový, národnostní, náboženský či politický
motiv je po
novelizaci důvodem k podstatně vyšší trestní sazbě nejen u vraždy, ale také u
vydírání
anebo poškozování cizí věci. Rovněž procesní předpisy umožňují, aby veškeré,
tedy i
rasové motivované trestné činy byly řádně a v přiměřeně době vyšetřeny,
žalovaný a
rozsouzeny.
Kateřina Sládková
TÝDEN Č. 47, 17. 11. 1997
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Rasismus"
Nejčtenější články