Dětství
13-04-2000
Nane čhave, nane bacht.
Nejsou děti, není štěstí.
Romské přísloví
Svět dětí a dospělých nebyl oddělen a generace v romské rodině nebyly vůči sobě v opozici, ale tvořily vše společně. Dítě se díky přítomnosti velkorodiny se učilo rychle
navazovat sociální kontakty. Dospělí dítě respektovali a dítě
respektovalo dospělé.
Dobře vychované dítě mělo svou rodinu v úctě a sebe vždy prezentovalo
rodinou, že které pocházelo. Romské dítě se učilo tím, že se plně
účastnilo společenského dění v komunitě a napodobovalo starší. Přitom
si však bylo vědomo, jaké chování je vhodné pro jeho věk.
V útlém věku dbala na dítě matka společně s prarodiči, v pubertě dohlížel na děti otec, který byl přísnější.
Ve výchově byly brány ohledy na pohlaví dítěte. Chlapci
pracovali společně se svými otci, dívky s matkami. Každé dítě mělo
své opravdové povinnosti. Chlapec se učil otcovu řemeslu tím, že
mu pomáhal (např. v rodině kováře chlapec sháněl staré železo a
pomáhal dmýchat měchy).
Dívka se učila především být dobrou ženou i
budoucí snachou. Pomáhala matce pečovat o mladší sourozence,
připravovat jídla, chodila s matkou prodávat výrobky na trh apod.
Před svatbou směla dívka chodit do společnosti pouze v doprovodu
otce, bratra nebo svého budoucího manžela. (Chlapců se toto
pravidlo netýkalo.) Po svatbě zpravidla odcházela do domu, rodiny
manžela, kde pokračovala její výchova. Zpočátku byla pomocnou silou
své tchýně v ženských pracích a nesměla tedy udělat ostudu rodině,
ze které pocházela.
Od snachy bylo vyžadováno "džanel žužipen" - tedy
být čistotná. Tchýně učila svoji "snachu - bori" vařit jídla, tak jak je na
ně její syn zvyklý. Dokud se jí nenarodilo první dítě, musela být své tchýnineustále k ruce. Toto období mohlo být pro mladou "bori"
těžké, ale pokud se osvědčila a porodila dítě, byla přijata do rodiny
muže jako její plnohodnotný člen.
Děti se v rodině učily pro svůj
další život. Školnímu "gádžovskému" vzdělání nepřipisovali a
dodnes bohužel nepřipisují Romové velkou hodnotu. To však
neznamená, že si nepřejí být moudří. Moudrost je v romské
komunitě tradičně vysoce ceněna, avšak moudrost se jinak získávala
a jinak projevovala než u Čechů.
Moudrost se
předávala prostřednictvím vyprávění o zkušenostech starších, formou
příběhu, pohádky, mýtu, přísloví, adekdoty nebo hádanky. Duchovní
bohatství Romů, jejich životní moudrost, zkušenost, etické normy
a filosofie jsou uchovány ve vyprávění. "Nejvyšším" žánrem jejich
vyprávění byly tzv. hrdinské příběhy, přiležitostně se vyprávěly
krátké báchorky, obvykle humorné, ale i strašidelné, nejčastěji o
zkušenostech s duchy zemřelých, případně i "košilaté" příběhy,
při kterých děti musely odejít.
Školní vzdělanost stojí v hodnotovém žebříčku Romů hluboko
pod touhou získat co nejvíc peněz a alespoň hmotně se vyrovnat
gádžům. I když většina Romů neumí pořádně číst a psát, umí
výborně počítat. Je to ale způsobeno tím, že škola Romům
neposkytuje to, co by od ní očekávali, nerespektuje jejich jazyk
ani rozdílné kulturní a sociální podmínky. Většina rodičů nemůže
dětem, které nezvládají školu, pomáhat, protože učivo sami
nezvládají.
Jednou z příčin, proč jsou romské děti ve škole
pozadu, je také odlišnost vyučovacího jazyka od jejich mateřštiny
(tedy jazyka, kterým se mluví doma) a úplná absence alespoň
minimální předškolní přípravy, jak je samozřejmá u dětí
neromských. Jejich slovní zásoba českého jazyka je proti ostatním
dětem poloviční a navíc i chápání slov je méně přesné. Česká škola,
taková jaká je, zpravidla nedokáže tento nedostatek napravit, a
tak je dítě, byť inteligentní přeřazeno do zvláštní školy, kde se
jeho vývoj zpomalí a problém se reprodukuje na další generace.
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Život Romů"
Nejčtenější články