Recenze knihy S Romy žít budeme - jde o to, jak
Napsal Jan Červenka pro časopis Nové knihy
Ani Čechům, ani Romům nevydrželo nadšení z listopadu 1989: záhy jsme
se dostali do starých kolejí vzájemného nepochopení a pcit
zodpovědnosti za společný osud se vytratil. Souhrou různých faktorů
se však nyní společnost vrátila tam, kde měla hned začátkem
devadesátých let nastartovat - a dá se říci, že v poslední době se
téma vzájemného poznávání a hledání harmonického soužití dokonce
dostalo do módy. Romistika je mladý obor přetížený úkoly - náhlý hlad
české veřejnosti po alespoň základních informacích její reprezentantz
poněkud zaskočil. Některé důležité publikace (například dvojí vydání
brožury Šaj pes dovakeras/Můžeme se domluvit od Mileny Hübschmannové)
jsou rozebrány, jiné teprve čekají na vydání, anebo leží ve skladu
vydavatele, takže zájemci se o nich nedozvědí. Proto třeba přivítat
každou knihu o Romech, která může českou veřejnosti oslovit, není plná
předsudků a vykazuje jakous takous orientaci ve faktech. Je mi tudíž
velice líto, že musím čtenářům v zásadě doporučit knihu Pavla Říčana
S Romy žít budeme, jde o to jak jen proto, že jde o knihu nešpatnou.
To, že Říčan není celoživotním "odborníkem na Romy", prezentuje dle
vlastních slov jako výhodu: autory píšící o Romech tu rozděluje do
pěti škatulek. A zatímco prý všichni (!) čeští romisté bohužel
odmítají vzít na vědomí současnou bídu romského národa a zabývat se
jeho "přízemními" problémy, pátá a nejlepší škatulka podle něho
usiluje o "vyvážený pohled na vztah mezi Romy a gádži". Říčanova
"vyváženost" se projevuje hned v následujících několika kapitolách,
v nichž autor téměř bez vlastního přispění "vyváženě" tedy rovným
dílem cituje či parafrázuje historiky Bartoloměje Daniela a Ctibora
Nečase i spisovatelku Ilonu lackovou. A tím se dostáváme k zásadnímu
rozporu celé této knihy: inteligentní psycholog, jenž dovede
pojmenovat úskalí současné romské identity nebo inspirativně radit
učitelům, si z neznámých důvodů předsevzal seznámit čtenáře s celou
romskou problematikou.
Že přitom často znalost Romů jen sugeruje (zmíním alespoň
"nenapadnutelnou" poznámku na straně 87, vycházející z cizích
informací) se snad dá odpustit. Že se dopouští řady omylů,
generalizací a nepřesností (nedokáže naše Romy ani přehledně rozdělit
do subetnických skupin), je bohužel logické. Že se však erudovaný
psycholog dorovolně degraduje na hltače romských modií, který místo
práce s romským klientem opisuje do počítače Lackovou, aby pak radil,
co by měli psychologové dělat, z toho je mi smutno. Máte-li tedy
přístup k internetu, hledejte informace o Romech raději na stránce
http://www.radio.cz/romove/
|
|