Tradiční romská povolání
V Evropě si Romové obstarávali obživu vykonáváním profesí,
které si s sebou přinesli z Indie. Indie byla od příchodu Árijů
zemí, kde bylo obyvatelstvo rozděleno do kast zvaných džátí.
Každá džátí měla svou specifickou kastovní dharmu - soubor
nepsaných příkazů a zákazů, které činnosti smí nebo nesmí
vykonávat. Často nesměla vykonávat ty činnosti, které souvisely s
tradiční obživou jiných kast. Tím byl vlastně chráněn "profesní
obživný areál" každé džátí. Dnes jsou profesní přesuny mezi Romy
zcela běžné, donedávna se však nepsané zvyklosti regulující
meziskupinové chování jednotlivých romských "džátí" velice
podobaly mezikastovním vztahům v Indii.
Romové patřili do kast, které vykonávaly profese typu:
kováři, kotláři, zpracovatelé kůží, ošetřovatelé koní, koňští
handlíři, muzikanti, cvičetelé hadů a medvědů, hrnčíři, košíkáři,
metaři, pradleny, věštitelky budoucnosti, cihláři, korytáři aj.
Obecně platí, že všechny tyto profese mohly být prováděny jen
příležitostně, poptávka po těchto službách byla nerovnoměrná a
trvala do té doby, než byl trh nasycen.
Na našem území žilo do druhé světové války asi 90 % Romů
starousedlých, kteří přišli do naší země z Balkánu podél Dunaje a
začali se asi od 17. století usazovat. V tehdejší době nebyly na
venkově mezi přicházejícími a usedlým obyvatelstvem tak veliké
rozdíly, dá se tedy hovořit o určité asimilaci Romů s původním
obyvatelstvem. Podle jazykového prostředí, ve kterém žili, bylo
možno rozlišovat usedlé Romy slovenské a maďarské, kočovné či
polokočovné Romy české (českomoravské). Prostředí mělo vliv na
jejich jazyk, ale jejich kultura zůstala podobná. Zcela zvláštní
skupinu tvořili tzv. olašští Romové, kteří žili pouze kočovným
způsobem a s ostatními Romy se téměř nestýkali.
V 17. století začala města usazovat Romy za protislužby
městu či vesnici (ostření halaparten pro stráže, očista města,
jako rasy či hrobníky), později dostali svolení vykonávat své
profese. Nejvýznamnějším řemeslem slovenských Romů bylo
kovářství. Pracovali archaickým způsobem, který si přinesli z
Indie. Při práci seděli na zemi a jako surovinu používali starý
materiál (použité železo), které bylo možno sehnat zadarmo.
Koncem minulého století byla na Slovensku největší koncentrace
kovářů snad v celé Evropě. Vyráběli zejména hřebíky, řetězy,
doplňky vozů, motyky, různá kování. Podkovy vyráběli málo. Dnes
se věnuje kovářství pouze několik Romů, zaměřují se především na
výrobu uměleckých předmětů - kování, svícny, mříže ap.
Další formou jejich obživy byla odměna (naturální) za
zemědělskou výpomoc na polích vesnických sedláků i drobných
hospodářů. Jednalo se o příležitostné polní práce např. při sběru
brambor, řepy, pletí nebo roztloukání kamenů při stavbě cest pro
vesnici. Tato vzájemná spolupráce Romů s neromskými obyvateli
byla stvrzována mnohdy kmotrovstvím. Nástup kolektivizace a
zakládání JZD učinil této spolupráci konec a Romové, o které už
nebyl zájem, se začali oddalovat světu "bílých".
K dalším romským
profesím provozovaným v Čechách i na Slovensku patřila výroba
metel, košíků, ošatek, rohoží, stahování a čištění kůží, broušení
nožů, výroba nepálených cihel z hlíny, vody a plev, výroba
dřevěného uhlí. Ženy chodily sedlákům vymazávat pece (díky jejich
malému vzrůstu se do pecí vešly), na jednoduchých stavech pletly
jednoduché tkanice, s dětmi sbíraly jahody, borůvky, šípky a jiné
plody. Své výrobky a nasbírané plodiny chodily nabízet po
vesnicích sedlákům. Vyměňovaly je většinou za potraviny nebo
ošacení.
Jekhfeder paťiv luvutariske.
Největší úcta hudebníkovi.
Romské přísloví
Dalším významným, i když mnohdy jen doplňkovým způsobem
obživy slovenských a maďarským Romů byla hudba. V romské kapele
hráli jen muži, většinou z jedné rodiny (otec - většinou i
primáš, jeho bratři, synové, zeťové, švagrové) a byla nejméně
čtyřčlenná. Základní nástrojové obsazení bylo první a druhé
housle, viola, basa nebo cimbál, případně klarinet. Hráli pro
neromské obyvatelstvo na svatbách, zábavách, křtinách, hostinách
a pohřbech a za toto hraní dostávali peníze. Pro gádže hráli
místní repertoár a tak se vlastně stali nositeli slovenské lidové
hudby. Mezi svými hráli romské pomalé písně o těžkém životě,
lásce, smutku, utrpení. Jak říká staré romské přísloví Gadžeske
bašavav andro kan, Romeske andro jilo tedy Neromům hraji pro
poslech do ucha, svým (Romům) hraji pro srdce.
Dalším druhem vesnických muzikantů byli jednotliví
"hudebníci", kteří chodili hrát do vesnice pod okna na housle, a
hudba tak byla jen záminkou k žebrotě. Tito hudebníci patřili
mezi ty nejnižší a ostatní muzikanti jimi opovrhovali.
Nejlepší muzikanti vytvořili na přelomu 19. a 20. století
zvláštní sociální vrstvu městských profesionálních kavárenských
hudebníků, tzv. cikánskou šlechtu. Byli to potomci hudebníků,
kteří dříve účinkovali na šlechtických a královských dvorech,
které si feudálové usazovali na svém území v době, kdy bylo módní
mít u dvora vlastní romskou kapelu. Tito muzikanti se téměř
asimilovali a dodnes kladou důraz na hudební vzdělání svých dětí
- děti studují na konzervatořích (nejvíce je mladých romských
hudebníků na konzervatoři v Prešově).
Olašští Romové se naproti tomu tradičně živili koňským
handlířstvím, ženy čištěním peří a věštěním budoucnosti z karet a
ruky. Dnes se někteří zabývají nejrůznějšími druhy překupnictví,
ale také krádežemi a podvody.
Dnes většina Romů pracuje v nekvalifikovaných dělnických
profesích ve stavebnictví, při těžbě dřeva, na železnici, při
různých výkopových pracích a při očistě měst.
Další podrobnosti o romských řemeslech a profesích se dozvíte v seriálu,
který připravila Jana Šustová ve spolupráci se zaměstnanci Muzea romské
kultury v Brně.
1. díl: Kovozpracující řemesla
2. díl: Zpracování přírodních materiálů
3. díl: Zábavní produkce
4. díl: Koňské handlířství
5. díl: Výroba cihel
6. díl: Romští hudebníci byli odedávna dobře přijímáni majoritní společností
7. díl: Jak si Romové hudbou vydělávali na živobytí
8. díl: Korytáři
9. díl: Věštění
10. díl: Jak si vydělávaly na obživu romské ženy
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Tradiční život Romů"
Nejčtenější články