Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 20.09.2020 03:02

Museum Kampa představuje obrazy a sochy proslulého romského výtvarníka Rudolfa Dzurka
19-06-2014  Jana Šustová


Výstava obrazů a soch Rudolfa Dzurka v pražském Museu Kampa (Foto: Jana Šustová) V pražském Museu Kampa je možné do neděle 22. června navštívit výstavu známého romského výtvarníka Rudolfa Dzurka, který tvořil obrazy z barevné skleněné drtě, a zhotovoval také sochy ze dřeva a pískovce. Od jeho smrti uplyne koncem června rok. Výstavu pořádá brněnské Muzeum romské kultury v Brně, kde budou Dzurkova díla vystavena od 23. října. Jana Šustová pozvala k mikrofonu ředitelku tohoto muzea Janu Horváthovou.

Výstava Století pohrom – století zázraků je „ušita“ na míru prostorám, v nichž je v pražském Museu Kampa umístěna, jak říká její kurátorka Jana Horváthová:

Výstava obrazů a soch Rudolfa Dzurka v pražském Museu Kampa (Foto: Jana Šustová) „Protože byly čtyři sály, tak jsme vybrali čtyři zásadní témata, protože jsme chtěli nějakým způsobem ty obrazy uskupit a v žádném případě jsme to nechtěli dělat chronologicky, ale spíše opravdu tematicky.“

První výstavní sál představuje ženu jako zásadní téma umělcovy tvorby i celoživotní pouti.

„On byl ve své podstatě opravdu veliký filosof, ačkoliv se vyjadřoval jednoduše, byl velice přemýšlivý člověk, takže tu ženu viděl v mnoha podobách – jak jako matku a dárkyni života, tak jako milenku, která se hned mění v hada, a hned zase v pečovatelku. Samozřejmě pro jeho život byly zásadní životní partnerky, které měl, ale já bych zmínila tu poslední, paní Preussovou, která zároveň byla podle všeho i jeho múzou, a na druhou stranu byla publicistkou, která, bych řekla, i dotvořila obraz Rudolfa Dzurka tak, jak ho známe.“

Právě díky práci této ženy každý obraz na výstavě doprovází zajímavý text.

„Ty texty jsou vybrány z monografií, které většinou sestavila právě Mirka Preussová, uměleckým jménem Erika Manuš. Jsou to buď její postřehy o Dzurkovi, anebo přímo Dzurkovy výpovědi, které zachytila. Tím, že jí bylo dáno žít s ním společný život, tak měla možnost ještě hlubšího náhledu, než má prostý návštěvník galerie jeho obrazů a tím je to ještě cennější.“

Druhý sál přivádí návštěvníka do světa Romů.

„To, co zůstává majoritě dost ukryté a co neustále v té své skryté podobě funguje. A co je často vysmíváno a přitom v tom světě se dá najít spousta skutečných hodnot, které majorita nevidí, ale on je viděl, protože on je znal. A to je právě v jeho obrazech. Je to v tom díle, které nazývá Chvála bláznovství, Síla lidskosti... Takže on toto také viděl a u Romů to platí opravdu dvojnásob. Jakkoliv vysmívaní, jakkoliv chudí a v nouzi, tak na druhé straně také silní a je v nich ukrytý potenciál, o kterém doufám, že jednou dostane šanci se projevit naplno.“

Třetí sál pak sleduje cesty Romů, které vnímáme zároveň i jako cesty autorovy.

„V tom jeho díle je možno zaznamenat významný motiv poutníka a jeho cesty. K tomu se neustále vracel, ať už to byl poutník Rom, který putuje z Indie do Evropy, nebo poutník Rom, který neví, kam má jít, kam má směřovat jeho cesta, romský hudebník s houslemi, basista, který také neví, kam se podít se svým nástrojem... A Dzurko takto vnímal i svoji životní cestu, v rámci které hodně měnil místa pobytu, měnil i životní partnerky, než zřejmě zakotvil s tou pravou, kdy pochopil teprve, co je láska, jak se sám vyjádřil. A v rámci tohoto tématu se znázornil jako Celkem spokojenej Cikán na kříži, takže je tam i téma víry.“

Poslední, zato největší sál, uvádí příběhy Romů z Dzurkových obrazů do historických souvislostí. Ty lze shrnout pod heslo a zároveň název jednoho z obrazů Století hrůz – století zázraků.

„On velice s úzkostí vnímal to, co prováděl komunistický režim s Romy, zejména po roce 1959. I jeho osoby se to dotklo a viděl, jaké to mělo důsledky – a to vlastně ani nebyl kočovný olašský Rom. Čili zákon o povinném usazení kočujících osob se ho dotkl také. Takže to vnímal jako tristní věc a samozřejmě potom i ty další plíživé kroky té asimilace, které si běžný Rom třeba ani neuvědomil. Romové měli co jíst, měli práci, bylo o ně postaráno po té materiální stránce, ale po té duchovní si mnozí třeba neuvědomovali, že dochází k lámání toho romského etnika a ten Dzurko tím, že byl hloubavý, toto viděl. Takže jako citlivý výtvarník to zaznamenat musel a v těch obrazech se k tomu vracel. Jsou to obrazy s různými názvy, jako třeba: Ďábel (komunisti) vzal Cikánovi housle, Zkáza civilizace (komunismus), Dopis od draka... Je toho víc.“

A jak Jana Horváthová dodává, po roce 1989 si Rudolf Dzurko všímal narůstajícího rasismu.

„Už v roce 1994 mluvil o tom, že fašizující tendence začínají být hodně nebezpečné a řekla bych, že měl až takovou nějakou předtuchu toho, co se později skutečně začalo odehrávat – různé útoky na Romy, házení zápalných lahví do romských domácností, až se stal ten známý případ s Natálkou Sivákovou, která téměř uhořela. A on vytvořil po tom roce 2009 obraz, který tady máme ve výstavě Hořící dům – Natálka. A my jsme k tomu dali jeho výpověď z roku 1994, která jakoby tuto vizi už předjímala.“




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/26517
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003